„Jenomže starší kluci se prostě s holkama muckají, Svene, taky tě to jednou čeká.“ Prohlásila zkušeně a nad jeho poznámkou o hygieně protočila očima. Jakoby jejich nejmladší bráška občas neužíral psům z misky. To Bree přišlo asi tak dvacetkrát nehygieničtější, než nějaké muckání. Navíc muckání bylo důležitou kapitolou všech pohádkových příběhů, takže na něm prostě asi něco bylo.
S obličejem obtisknutým na skle si vyslechla všechny poznámky okolostojících přihlížejících a pak zabodla prst na místo, kde se nacházela duhově zbarvená zmrzlina. Odlepila se od skla a teprve v tu chvíli se rozhlédla okolo sebe, takže zjistila, že jich tu stálo zničehonic nějak moc. „Růža to přežije.“ Oznámila bratrovi ledabyle a ohlédla se po něm, protože se jí mezitím stihl někam schovat. „Vanilková s křupinkami ti bude chutnat, ta není divná, ta je normální.“ Pokusila se mu vysvětlit stav věcí a znovu se zahleděla na leprikóní poklad. Pak zvedla oči k mladíkovi za pultem, který měl ty pitomé poznámky o mytí skla. „Já chci tu duhovou! Dáváte to do nějakýho poháru? Já bych to totiž chtěla s deštníčkem!“ vykulila na chlapce oči. Úplně odignorovala fakt, že se právě bavil se sourozenci vedle nich.

_________________

"Máš pravdu. Ty nejseš žádnej Šepta, ty seš jojo," uculila se Rita a dobrosrdečně nabrala drahého Septima loktem do žeber. "A teď koukej a uč se." Natáhla se, načež přejela rukávem zamlžené sklo zhruba pět centimetrů od zrzčiny tváře; blíž si šmatat už nedovolila. Přesto si jakýmsi zázrakem udržela důstojně hrdý výraz, který jí kazily jenom cukající se koutky.
Co se sázky týkalo, čekala snad jakoukoli reakci. Ale takovou sprostou lež? Nikdy. Okamžitě hodila očkem po plaše přihlížející Auře, jako by snad žádala o podporu - načež se jako na zavolání obrátila zpátky k jejímu sucharskému bratrovi. "Jseš si jistej? Přece jenom bys mohl vyhrát," zamrkala na něj provokativně, avšak přesvědčovat ho nehodlala, jak ostatně dokázala náhle se objevivším zářivým úsměvem. "No tak jo, beru, když na tom trváš." Vděčně klofla zoufalou nabídku, než si to Strange stačil rozmyslet a nakonec se nejen nevsadit, ale dokonce i nekoupit nezbytné odškodné. To by teprve byla katastrofa.
Pak se potichoučku ozvala Aurora, a upřímně, Rita měla co dělat, aby ji vůbec zaslechla. Vzhledem k tomu se dalo celkem čekat, že chudák prodavač už neuslyší vůbec nic. "Musíš nahlas," špitla k dívence, která se mezitím přesunula do bezpečí za bratrovými zády. Následovala chvilka relativního ticha přerušovaného pouze objednávkou ufuněné zrzky, načež se už i Rita obrátila k ukecanému prodavači, jehož rady nadchly vskutku málokoho a kteréžto dobře míněné poznámky se právě chystala odignorovat: "Já si teda dám kopeček pistáciové a slaninové, prosím." Rychle zašátrala po kapsách, kde by se teoreticky vzato měly nacházet drobásky. Přitom se nezapomněla významně pousmát na pana Strange, který se zavázal zacálovat celou půlku té sladké dobroty. Snad to pořád ještě platilo, když pan prodavač zapřel jakoukoli předškoláckou slevu.

Aurora loupla vyjukaný a lehce vyděšěný pohled k druhým dvěma dětem. O čem se to proboha baví? Samozřejmě, že i ona věděla, že muckání je nutné, abyste probudili princeznu/získali princeznu/získali princeznu a království/abyste se proměnili z žáby v prince. Pro holky v tom toho evidentně moc nebylo, no. Pobaveně se uculila, když Septimus prohlásil, že na slaninovou nemají, i když peněz měli dostatek. Jeho debatu s Ritkou ohledně jejich sázky tiše poslouchala a nijak se k tomu nevyjadřovala. Ona se zásadně s nikým nevsázela, protože ten někdo jiný, přesněji řečeno Septimus, skoro vždycky vyhrál a měl z toho strašnou radost a utahoval si z ní...
Vyjukaně se podívala na svého brášku, když prohlásil, že medúzovou chtěl on, a už už se nadechovala, že si tedy vybere jinou, když Sep našel jiné favoritky. Aura se na něj vděčně usmála, načež se tázavě otočila na Ritu, která ji nabádala, aby mluvila víc nahlas. Ale ona nechtěla mluvit na toho divného kluka, ona chtěla, aby za ni zmrzlinu objednal její statečný bratr. Statečný bratr to však bohužel nechňápnul, a tak to zůstalo na ní, což se neobešlo bez úzkostného sevření žaludku. Na chvilku si pohrávala s myšlenkou, že se bez zmrzliny obejde, stejně jako ten klučina se sobem, ale pak se přeci jenom odhodlala. Významně si odkašlala a důrazně řekla: "Já bych prosila tu medúzovou." Vydržela se na prodavače dívat po dobu celého jednoho úderu srdce, načež kapitulovala za bratrova záda, odkud zase zamrkala na kluka s plyšákem. "Ale víš, že ten sob není živý, žejo?" pípla k němu s vážnýma očkama.

_________________

Sven poplašeně vykulil oči, když mu sestra bez obalu sdělila, že ho muckání taky jednou čeká. Rychle zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Tak to teda ne, já se s nikým muckat nebudu,“ prohlásil rozhodně a znechuceně se zašklebil. Na jeho vkus v tom hrálo roli moc bakterií.
Váhavě popošel o kousek blíže, když Bree začala blekotat cosi o vanilkové zmrzlině s křupinkami. Ta vážně vypadala celkem normálně a dokonce ho dost lákala, ale přeci jen se bál důvěřovat tomu mladíkovi za pultem. „Já bych si ale radši dal čokoládovou,“ přiznal po chvilce, když mu pohled zalétl k čokoládové hoře. „Je s kousky čokolády? A prosil bych jí s oplatkou a zdobením,“ pronesl zřetelně k prodavači, protože když už se pro nějakou zmrzlinu rozhodnul, nechtěl být přeslechnut. Když od toho kluka, co očividně nakupoval zmrzlinu ve velkém, zaslechl slovo „předškoláci“, zatahal sestru za ruku a naklonil se k ní. „Myslíš, že pojedou taky do Bradavic?“ zašeptal, přičemž nenápadně pokukoval po ostatních dětech.
Trhnul sebou, když ho z ničeho nic oslovilo to děvče, co ho dosud sledovalo. Přimáčknul k sobě Růžu tak, že kdyby byl sobík živý, pravděpodobně by právě vypustil duši. „A co, že není živý?“ opáčil a nepatrně se přitom zamračil. S Růžou totiž byla kolikrát daleko větší sranda, než se skutečnými živáčky a on ho měl fakt hodně rád.

_________________

Septimus se letmo pousmál na pána za pultem. Určitě to tu měl všechno ochutnané. Septimus rádoby vážně spojil prsty, neohroženě se opřel o sklo a zabubnoval prsty o sebe.
"Od kolika let se tu smí pracovat?" zeptal se s naprosto vážnou tváří. Pracoval by tu klidně celý jeden den, jen aby taky mohl všechno ochutnat a doporučovat. "Já vím, že budu mít skvělé vysvědčení," prohlásil nato a trošku nafoukl tváře, když pán za pultem zopakoval jeho objednávku a sestřinu přeslechl. Jenže i Septimus věděl, že Auroře nemůže stát za zad-... Aurora mu nemůže stát za zády věčně. Skoro hrdě se uculil, když si Aurora sama objednala o něco hlasitěji. Teď už to bylo v pořádku, i s tou Ritinou objednávkou.
"Dáváš ochutnávat?" prohodil k Ritě na zkoušku a radši nedodal nic o tom, že naučit se po nějakém čuňátku čistit sklo ho moc nepovznáší. Na talířek ale vtiskl navíc přesně obnos, který slíbil za pistáciovou zmrzlinu, a doufal, že od tohoto dne nebude muset slýchat úlisné "tak ty už zveš holky na zmrzlinu?".
Loupl okem po klukovi, se kterým se Aura dala svým svérázným způsobem do řeči, a tak nějak z dosavadního hovoru si odvodil, že tenhle sobí kluk a čuňátko na skle budou taky sourozenci. Sice taky doufal, že dostanou deštníčky, ale neubránil se, aby se trochu nezamračil na kluka. Neměl rád, když někdo šeptal a zároveň po něm pokukoval. Vy byste neměli pocit, že vás někdo pomlouvá? Ušklíbl se, počkal na zmrzlinu a bezmyšlenkovitě vzal Auru za volnou ruku, aby si uvnitř našli stoleček. Venku začínalo malinko krápat, takže tu začínalo být narváno. S upovídanou Ritou už rovnou počítal, že si přisedne.
"Už nám chybí jen učebnice. Do Krucánků a kaňourů se už nemůžu dočkat," sdělil jen tak všeobecně světu, když vytáhl seznam a pečlivě na něm odškrtl položku "zmrzlina". Jen tak mimochodem do toho okusoval vanilkovo/karamelovou, vybíral z ní křupinky a hlavně se staral o to, aby mu rozteklá zmrzlina netekla na ruku.

_________________

[Mark Abrahams]

Mark si potichu povzdechnul, když si všimnul, jak zrzavá slečna opatlala sklo, za nímž se ukrývaly kopce zmrzliny, a potřásl hlavou. „Chceš mít pohár, budeš mít pohár,“ zahlásil rezignovaně a jal se připravovat zmrzku pro všechny, kdo si objednali – nejdříve pro Septima a ostatní, protože ti tu byli dřív, a poté pro sourozence O’Malleyovi. Bree navíc na dno poháru dostala spoustu sladkých zlatých kuliček, což měl zřejmě být poklad na konci duhy. Mimo to mezi nimi byl ukrytý falešný malý galeon, symbolické bohatství, nebo tak něco.
Chvilku mu trvalo, než všechny obsloužil, ale za ten rok, co tu pracoval, už mu to šlo celkem rychle od ruky a nestávalo se mu, že tu a tam kopeček zmrzliny skončil někde jinde, než by měl. „S takovou otázkou asi radši zajdi za majitelem zmrzlinářství,“ mrknul na Septima. „Já tu začal pracovat až po dostudování,“ dodal, aby si snad klučina nemyslel, že tu Mark prodává zmrzlinu už od plenek.
To už se mu ale k pultu hrnuli další zákazníci, kteří se sem přišli ukrýt před deštěm a při té příležitosti i něco smlsnout, takže Markovi nezbývalo nic jiného, než se jim věnovat.

Tímto odklízím Marka ze scény.

_________________

Když se vedle Breeina obličeje mihl Ritin rukáv, zašilhala k němu pohledem, ale nekomentovala ho. Jen ten chudák kluk tam teď těch čmouh bude mít daleko víc a její chyba to nebude, nene.
Očekávala ten svůj pohár a prudce nadskočila, když se někde za zády toho neznámého kluka ozval dívčí hlas. Stihla totiž nabýt dojmu, že tam děvče buď není, nebo je němé jako ryba. A ta ryba pak oslovila Svena. Bree chvilku těkala pohledem mezi holkou, bratrem, holkou, sobem, bratrem, zmrzlinou a sobem, než nakonec skončila u Septima, který si měřil svým pohledem Svena. „Asi jedou.“ Podělila se s dvojčetem o svou domněnku o cestě těch dvou až tří osob do Bradavic. Pak už se ovšem zase začala věnovat zmrzlině, která v jejím případě vypadala prostě parádně. Bree se doslova rozzářily oči, když spatřila zlaté kuličky na dně a nad nimi kopečky duhové zmrzliny. S posvátnou úctou si pohár přebrala a nespustila z něj ani na okamžik oči. A to ani ve chvíli, kdy se otočila směrem ke stolkům a začala pochodovat kupředu. Pochodovala ovšem jen do té doby, než vrazila do stolku. A to kupodivu přímo do stolku těch dětí, co si s nimi předtím objednávali. Zatěkala pohledem z jednoho na druhého a široce se zazubila. „Ahoj, já jsem Bree.“ Vypadlo z ní, protože ji prostě nic lepšího nenapadlo.

_________________

S úsměvem převzala kornout se zmrzlinou, načež se natočila k Septimovi a uctivě nadzvedla neexistující klobouk. "Díkes, pan Strange. A ochutnávky kdyžtak jenom vyměňuju," ušklíbla se, přesvědčena, že nebýt tohoto radikálního opatření, Septimus & spol. by jí zmrzku během několika vteřin sežrali. Ostatně minimálně blonďák koukal jako luční kobylka po obzvlášť dlouhém období sucha a neúrody.
Ufuněné zrzky a kluka s ojetým plyšákem si až doposud moc nevšímala, nicméně podezřelé šeptání a pokukování nakonec přeci jen vzbudilo její pozornost. Nutno dodat, že ta pozornost zdaleka nebyla polichocená. Septimus z nastalé situace taky očividně neskákal nadšením, ale aspoň Aura vypadala, že se baví. "Ty, Šepe," zašeptala Rita, kterou značně pokoušel zakázaný Šepta, "řekla bych, že se tady někomu líbíš." Přestože ta poznámka postrádala obvyklou šťávu, veselé zamrkání zrzčiným směrem vypadalo přinejmenším věrohodně. Co naplat, ten kluk s plyšákem ji začínal znervózňovat. Někde totiž četla, že psychopati (hlavně pak sérioví vrazi) jsou v některých směrech vývojově opoždění a že se počurávají, trpí pyromanickými sklony a mívají zálibu v mrtvých zvířátkách. Plyšový sob by jistě mohl být dostatečnou náhradou za soba vycpaného. A ten kluk už na plyšáčky vypadal moc starý. Asi nebylo úplně nejvhodnější s ním polemizovat o životě či neživotě.
Vděčně následovala Septima s Aurorou ke stolku, zatímco zamyšleně uždibovala zmrzlinu. Instinktivně se držela pistáciové a o slaninovou projevila větší zájem, až když jí začala stékat na prsty.
Na poznámku ohledně učebnic neřekla nic, tedy pokud se nejednoznačné zamručení dá za nic vůbec považovat. "Auro, když ti dám ochutnat slaninovou, dáš zas ty mně medúzovou?" vymáčkla ze sebe prosebně. Septimova karamelová ji moc nenadchla, o nudné vanilkové nemluvě, ale slaninovou zmrzku by klidně měnila i s ním, kdyby chtěl. Pistáciovou si už hodlala hlídat víc.
Znenadání se stolek otřásl, a to vinou oněch dvou ušeptaných dětí od pokladny. "É, ahoj. Vidíš, co sem ti říkala?" uculila se nejdřív na nově příchozí duo a pak na Septima, načež se obrátila k Bree. "Jinak, jseš v pohodě? Ty stoly maj docela ostrý hrany."

Auroře neuniklo Ritino popíchnutí Septima, a loupla po dívce nespokojeným pohledem, načež se zoufale zadívala za zrzovlásku. Sep byl přeci její, co jí ho měla co okoukávat nějaká cizí holčina? Následně se pyšně zadívala na Septima, když obeznamoval pana prodavače s tím, že bude mít výborné školní výsledky, v což doufala i Aurora. Co se jí týkalo, bála se, že nepřežije první měsíc ve škole.
"No...nic," pípla s vykulenýma očkama k chlapci s plyšovým sobem a schovala se opět za bratra, ale pak už jim byla podávána zmrzlina, a tak se stydlivě, ale nadšeně chopila svého kornoutku, druhou rukou stiskla tu Sepovu a šla si sednout ke stolku, který pro ně bratr vybral.
"Jo, tam se taky těším. Jenom doufám, že ty knížky uneseme..." broukla k Sepovi a zahloubaně pokývala hlavou. Už si v duchu plánovala, kolik knížek navíc si odtamtud odnese. Maminka říkala, že tam mají speciální regál s knížkami z druhé a třetí ruky! Když jí Rita nabídla výměnnou ochutnávku, stydlivě přikývla a usmála se na ni, načež k ní opatrně natáhla ruku se svým kornoutkem, aby zmrzlina neukápla na stůl nebo na samotnou Ritu. Když ochutnala slaninovou, malinko nakrčila nosík. Nebyla špatná, ale v kombinaci s medúzovou to nebylo zrovna ideální...
Potom stoleček zachrastil a malinko se zakýval, když do něj vrazila ona zrzka, která se o okamžik později představila jako Bree. Aura po Ritě hodila trucující pohled. Jako by nestačilo, že se se Sepem bavila ona jako by se znali bůhví jak dlouho, ale teď po něm prý házela očka ještě Bree. A v Bradavicích? Kolik tam bude dívek, které si budou o jejím úžasném bráškovi špitat? Auroru píchlo u srdce, jak se ozval známý pocit úzkosti. Co když tam zůstane úplně sama a budou ji nutit létat na koštěti a budou na ni křičet a nenechájí ji si odpočinout a...! Zrychlil se jí tep a hrudníček se jí začal zdvihat mnohem víc a mnohem častěji než by měl. Svraštila obočí a hodila panický pohled po Sepovi, načež se ho chytila za ruku a pevně, skoro až bolestivě, ji stiskla. Potřebovala, aby ji bráška uklidnil, ale když tu byla Rita a ty cizí děti... Zvedla oči k Bree a jejímu bratrovi, načež jí z ruky vypadl kornout se zmrzlinou a rozplácl se na zemi. Aurora sebou polekaně trhla a vyděšeně se podívala na tu spoušť, načež se jí útroby ještě víc sevřely a začala se jemně chvět po celém těle. Co teď? Určitě tu brášku ztrapňuje, a navíc přidělala práci tomu klukovi za kasou, a přišla o zmrzlinu!

_________________

Svenovi se tváří mihnul spokojený úšklebek, když zaslechl dívčinu odpověď. Pak se ale zatvářil provinile, protože si všimnul, jak se ta chytrolínka tváří a že zřejmě taky nebude zrovna moc komunikativní. Pohledem na chvilku zabloudil k plyšákovi ve svém sevření. „To je Růža,“ rozhodl se ho dívce představit, jako by doufal, že tím napraví to, jak útočně jí odpověděl.
Jenže pak už jeho pozornost upoutal prodavač, který mu podával pohárek čokoládové zmrzliny s oplatkou a zdobením, přesně jak si naporoučel. Vzal tedy plyšového sobíka jenom do jedné ruky, pohár popadl do druhé, a zamířil za zdivočelou Bree, která byla ze své zmrzliny očividně nadšená. A krom toho zase nějak… hyperaktivně řádila, nebo co. Sven nad tím v duchu potřásl hlavou a povzdechl si. Chtěl domů – venku bylo ošklivě a tenhle podnik byl plný podivných individuí. Doma, s knihou a horkou čokoládou, by mu bylo mnohokrát lépe.
Zaraženě sledoval, jak jeho sestra narazila do stolku, shodou okolností právě do toho, kde sedila trojice dětí. Váhavě popošel k nim, zatěkal očima mezi Bree a ostatními a nakonec zabodl pohled do svého poháru. Pomaličku přešlápl z nohy na nohu, načež očima vystoupal k ostatním a sebral odvahu na to, aby stručně a sotva slyšitelně pozdravil: „Ahoj.“ Neznal je, cítil se nesvůj a úplně proto zapomněl, že by bylo zdvořilé připojit svoje jméno. Poplašeně sebou cuknul, když té dívce, která na něj předtím zírala, vypadla zmrzlina z ruky. Stát se to jemu, pravděpodobně už by se slzami na krajíčku utíkal ze zmrzlinářství pryč, proto s ní vážně silně soucítil.

_________________