Vagón C, kupé 5
Jane, Ariana, Lysandra

„Tak takhle jsem to zrovna nemyslela…“ Opatrně se vykrucuje z neuváženého zmínění strýčka. Jestli mu ji pošle bude mít psycholog hodně zajímavý materiál ke zkoumání… Zvíře, které vydrželo u Vallabha (ať už to znamená cokoliv) a nakonec si zamilovalo i Ariain řekněme zajímavý (apatický) přístup k věcem… Chudák kotě (Jane už viděla, jak na něm šílený vědátor zkouší aplikovat novou metodu-léčení elektrickými šoky…). „Možná bude lepší to nechat, tak jak je. Vždyť je v pořádku.“
Když už jsme u toho… Nebyla bych i já zajímavý případ pro psychologa…? (Tady se Jane rozhodla, a ne poprvé, že se jistému členu Arianiny rodiny vyhne doopravdy zdaleka…)

„Těší mě.“ Broukla Jane, potěšená tím, že se neznámé na jméno nemusela ptát zrovna ona. Nebyla si zrovínka jistá jak by to řekla… No to je jedno.
“Jane Edwards.“ Představila se. „A tohle je Ariana Harrington. Obě druhačky.“ Jane přidala i mírný úsměv. Nezná- Lysandra na ně upírala mírně znuděný pohled přes růžek novin.
Nakonec se i k jejich kupé přikodrcal vozík tlačený, tradičně, postarší baculatou čarodějkou s širokým úsměvem. Než Jane stačila cokoliv udělat, třeba jako vstát a vzít si z batohu menší obnos peněz, vyskočila Ari na nohy a vystřelila na chodbičku. A prý, že je šíleně apatická… Ha ha ha…
A když Ari vlezla zpět kupé podávala jí dýňovou šťávu. „Jéé… ty seš zlato Ari, díky.“ Jane se rozzářila jako sluníčko. A pak si objednala dvě čokoládové žabky a jednu krabičku Bertíkových fazolek na potom. Vrátila se zpět do kupé a podala čokoládovou žábku Ari. „Na oplátku. Jen dávej bacha, napoprvé skočej vážně vysoko. Minule mi jedna skočila do vlasů.“ Dodala a zakřenila se. Zas tak veselé to sice nebylo, ale to nevadí... Jane si radši lokla vynikající, pravé dýňové šťávy.
Vyměnila si pohled s Lysandrou. Může dodat lepidlo? To jako vážně? Dobrá jako starší studentka by měla mít přístup k určitým zdrojům, ale… otázkou bylo co za to bude chtít…
Nakonec nad tím jen Jane v duchu mávla rukou. „Byl to jen nápad.“ Pokusila se to zamluvit. Nějakým velice, velice povrchním způsobem nechtěla věřit někomu, kdo si obarvil vlasy na bílo (a to Jane ještě nepotkala profesora Blaka, že…).
„Jo… kakao ze sáčku je břečka to je fakt, ale měla jsi někdy pravou horkou čokoládu? To jiná…“ Prohlásila Jane. „A čaj… nádherně voní.“ Začichala. „Ale já asi stejně nejvíc miluji dýňovou šťávu.“ Dodala prostě. "A děsně dobrej je jasmínový čaj."

_________________

(Stieg Larsson)

Vyšla jsem z těch záchodků, co tu byly očividně stejně pochybné jako záchodky ve vlacích pro mudly. Už jsem byla naprosto spokojená se svým vzezřením, vzhledem k tomu, že krom zázračně narovnaných vlasů, mimochodem pořád netuším, jak se to tomu Darrelovi povedlo, které mi v rusých pramenech volně splývaly kolem obličeje, na němž už se nejevily žádné stopy předchozího výbuchu pláče, jsem na sobě mšla už i svůj super-mega-cool hábit a školní stejnokroj. Netušila jsem sice, jak dlouho to ještě do Bradavic bude trvat, ale byla jsem prostě ráda, že jsem se konečně mohla zbavit těch blbých modrých panenkovských šateček, co se momentálně i s mašlemi do vlasů válely zapomenuté za záchodovou mísou, náležícím k oným pochybným záchodkům. Vůbec mi těch hadrů nebylo líto. Leží teď přesně tam, kde si zaslouží. V haj....lálalá. Budu přece slušná holka, a ne svůj bráška v dívčím podání!
Trochu mě zarazilo, že sama sebe opravuju v myšlenkách, ale nějak moc jsem se s tím nezaobírala. To ty nervy. Co jiného taky? Ať jsem si to totiž chtěla přiznat nebo ne, byla jsem prostě děsně nervózní. A to, že jsem nevěděla, kam se rodiče, bráška, nebo kdokoliv z rodiny dostal, mi vůbec nepomáhalo! Tím teď samozřejmě myslím koleje. Když to tak vezmu, věděla jsem jen, že jsou čtyři, a že v mojí rodině se prostě informace o nich neposkytují. A už vůbec ne o kolejní příslušnosti rodinných členů. To má svůj čas, až budu sama zařazená. Pro sebe jsem se nad tím zamračila a snad pro uklidnění nahmatala tisovou hůlku ve své kapse. Jako už obvykle, když jsem se jí dotkla, projel mnou ten hezký pocit tepla a důvěry. Přemítala jsem, jestli mi to někdy vůbec dokáže zevšednět.

Šla jsem celkem pomalu chodbičkou, ale i tak jsem se co nevidět ocitla poblíž kupé, odkud jsem předtím odešla. Pohlédla jsem dovnitř přes skleněnou výplň, pak se můj zrak stočil zase na chodbu, znovu dovnitř, zase na chodbu. Musela jsem v tuhle chvíli sama sobě položit otázku, zda tam chci ještě zůstávat. A zjišťovala jsem, že na ni prostě neznám odpověď. Měla jsem pocit, jako bych si je tam všechny - snad promerlina ne i druháckýho poloboha, super-mega-cool odstraňovače lokýnek, Darrela - znepřátelila a tak nějak se mi nechtělo tam zase vracet. Když jsem si ale představila, jak se zase budou bezdůvodně navážet do toho nemocně vypadajícího Wallace, (který mě i tak nenávidí, že, tak co?) moje slušné vychování se začalo ozývat a já zaváhala. Nevěděla jsem si rady, a tak jsem, jako trouba malá, stála v chodbě vagónu D a čekala, až se rozhodnutí dostaví.
"Dáš si něco, drahoušku?" vyrušila mě najednou z přemýšlení starší čarodějka s vozíkem, napěchovaným dobrotami. Nechápala jsem, jak jsem mohla jeho rachotání přeslechnout.
"Umm...tak třebaaa..." rychle jsem zapátrala po vozíku, zda tam ještě zbyly moje milované dýňové paštičky. A k mé úlevě se tam skutečně nacházely. "Takových dobrých deset dýňových paštiček," oznámila jsem své rozhodnutí, "k tomu taky támhleto velký lízátko a pořádný hrnek teplýho kakaa!"
S velkou radostí a pocitem zadostiučinění (a uspokojení z další zásoby svých milovaných paštiček) jsem převzala svou objednávku, odpočítala obnos peněz do vrásčité dlaně a nechala jsem ženu, ať nakoukne i do toho kupé. Nechtěla jsem ale nikým zevnitř být viděna na chodbě, nejistá, zda jít dovnitř nebo ne, a tak jsem co nejrychleji, ale zároveň opatrně, abych čerstvé kakao nevylila na svůj zbrusu nový hábit, odcupitala směrem k místu, kde se vagóny napojovaly jeden na druhý (upřesnění, blíž k vagónu C) a tam sebou prostě plácla na zem, na místo, které se mi zdálo celkem čisté. Rozhodla jsem se, že tu chvíli posedím a popřemýšlím, zda se vracet do onoho kupé, nebo zaujmout radši místo v některém prázdném (věděla jsem o jednom jediném, kde z nějakého záhadného důvodu nešlo zavřít okénko a tak pršelo dovnitř a byla tam celkem kosa, ale myslím, že to by se dalo přežít, pokud bych si od okénka sedla co nejdál). Rozhodně to všechno ale promyslím nad šálkem toho zatraceně dobrého, horkého kakaa, s mými milovanými dýňovými paštičkami. A momentálně mi bylo opravdu jedno, jak moc divně budu na ty, od kterých jsem ZASE doslova zdrhla, působit.

_________________

B4, pak B0 (Gwen, Cass), dokud teda vozík neodjel do vagonu C

Gwen byla na stejné lodi jako já, těm dvěma nerozuměla ani za mák, ale i má maličkost, stvoření beze špetky empatie, dokázala odhadnout, že se kvůli tomu cítí špatně. „Netrap se, není to tvoje vina,“ pokusil jsem se mrzimorskou holčinu trochu neobratně uklidnit, za což jsem si hned potom nadával, protože to znělo necitlivě a lacině. Nevadí. Však já se jednou naučím.
To už ale Gwen zaslechla něco zvenčí a na mě přiletěla otázka, jestli mám chuť na něco sladkého. „Děláš si legraci? Já vždycky,“ zazubil jsem se pohotově a zvedl se, abych následoval svoji jedinou zbývající spolusedící. Měl jsem teda trochu strach nechávat Finnegana, ze kterého málem lítaly blesky v kupé se zbytkem sov, ale uklidnil jsem se tím, že je v kleci a že se mu nemůže nic stát. Taky do mě lehce hlodlo, že nás Arsen pověřil péčí o Nefertiti, a my ji tady takhle necháváme, ale ta to mohla taky chvilku vydržet. Však budeme za chvilku zpátky.
Gwen mě odtáhla na chodbu a zanedlouho jsme uviděli vozíček se všemi druhy dobrot. A o kus za ním stáli docela klidně Arsen a Ginger. Zvědavě jsem nadzvednul obočí – to jsem slyšel špatně? Ačkoliv se mnou šila zvědavost, rozhodl jsem se duo nechat být a zaměřil místo toho pozornost na vozíček.
Poslední spolusedící – uvažoval jsem, že jí tak začnu na férovku přezdívat – si pořídila balíček fazolek a energicky mi je doporučovala. „Kdo nezná Bertíkovy fazolky, řekni mi?“ vypláznul jsem na Gwen jazyk. Na vozíku krom fazolek ležely i všemožné jiné pochutiny, abyste si nemysleli. Byly tu čokoládové žabky, kotlíkové koláčky, dýňové paštičky, cukrové myšky a krom tuny dalších taky dýňová šťáva. Dýňová šťáva.
Za moment jsem už v rukou měl troje čokoládové žabky, sáček fazolek a tu dýňovou šťávu, ze které jsem byl poměrně na větvi – nedostala se mi do spárů tak dlouho, že si to ani nepamatuju. „Co ti dva?“ kývnul jsem nenápadně bradou na Quinna a Olssonku, načež jsem tázavým pohledem zakotvil na Gwen.

_________________

Konečně! Konečně u všeho co mělo nohy, fousy a klepeta! Konečně jej nechali na pokoji a nezmínili se o něm byť jen jediným slovem. Jediné slovíčko nebylo vyřčeno, ani z jedněch úst a Wallace děkoval děkoval. Na tváři se mu rozlil trochu uvolněnější výraz což po tom mrtvolném kukuči byla možná více než přijetelná změna. Stále to však nebyl úsměv. Proč by se měl usmívat, tvářil se normálně.
Co, ale bylo nejlepší, potichu si vychutnával ten nezdar, který potkal toho Darrela. Zprvu jeho úsilí o naprosto geniální kouzla vypadal více než slibně, ovšem ve chvíli kdy jej Wallace začal po očku sledovat, kazilo se mu to. Popravdě, se mu nepodařilo ani o jedno kouzlo, ani to druhé kouzlo... I když... Ta holka začala vyvádět jako by se stal zázrak. Taková škoda. Ale nevypadalo to že by byl z toho bůh ví jak nadšený, teda ten Darrel.
Hlavu jsem otočil opět k oknu a pdoepřel jsem ji rukou když jsem uslyšel to zvonění. Právě když odešla to holka a ti dva vypadali že se do mně opět pustí, sjem vstal a trochu nesměle, ale ankoenc více než rázně, jelikož jsem tam s těma dvěma nechtěl zůstat, vyrazil na chodbu. A modlil jsem se aby mne nenásledovali.



Vylezl jsem na uličku kde už se začaly kupit další lidi. Čekali, bylo jich tu... moc. Příliš moc, plno, přeplněno a ukřičeno. Zvuk jimi byl prosycený a mně bolela hlava! Bylo to hrozivé, jak to mohlo být tak hrozivé? V duchu jsem chtěl zavoalt po mamce, nelíbilo se mi to, radši ybch se válel někde v blátě než v tomhle ukřičeném pekle! Jak mohli být všichni tak hluční? Proč? A jak se mohli takle mačkat?!
Hbitě jsem se prosmýkl okolo vysokého kluka, který se cicmal s nějakou holkou a bez zjištění kdo to byl jsem pokračoval vagónem dále. Že já jsem vůbec lezl ven! Ale nakonec! Nakonec se přecijen usmálo štěstí! Byl tu ten vozíček. A obtloustlá paní. A spoustu lidí a Anabelle. A safra.

Vagón E, v chodbičke s Erasmem

Pozeral som na postaršiu pani, ktorá nevyzerala nejak vystrašená z Hebiho. Až to bolo divné ale tak radšej nech sa ľuďom páči ako by ho mali nenávidieť. Pani na mňa pozerala a ja som rozmýšľal čo chce. Jasné. "Poprosím sáčok bertíkových fazuliek, pelendrekový prútik alebo radšej dva a ešte päť čokoládových žabiek." poviem keď ma napadne čo vlastne odo mňa chce. "Snáď ti budú tie žabky stačiť Hebi." poviem smerom k Hebimu. V živote ma nenapadlo, že uvidím hada jesť čokoládu. Veď som ho do teraz nikdy nevidel jesť čokoládu. To bude asi tým, že so mnou ešte nebol v tomto vlaku a nevedel o čokoládových žabkách nakoľko ja moc sladké nejem. Ale už keď sa ponúka neodmietnem.
Pozrel som sa na mladíka, ktorého očividne niečo znechutilo. No presne som vedel čo to bolo. Čo už všetci nemôžu mať radi hadov. Pokývnem hlavou keď ma odzdraví a ďalej sa pozerám na vozík čo by som možno ešte kúpil ale asi mám všetko načo som mal ja a Hebi chuť. Pani mi podala to čo som chcel a zatiaľ som v plášti vyhrabal nejaké peniaze aby som mohol zaplatiť.
Chcel som sa otočiť a ísť späť do kupé keď v tom môj budúci kolega asi nechtiac vykríkol o haďom jazyku. "Os, silio e es" (Aký všímavý.) zasyčí ironicky Hebi. "Ale no Hebi pokoj. Máte pravdu bol to hadí jazyk. Len tak malá rada do budúcna. To čo si uvedomíte radšej nekričte nahlas, mohlo by to niekoho uraziť keby ste hovorili o niečom vážnejšom." mierne do neho rypnem.
Tento týpek je hotový Sherlock Holmes. pozastavím sa nad jeho duchom detektíva. "Predpokladáte správne. Som praktikant na profesora na hodiny Péče o kouzelné tvory." vysvetlím mu. Aj tak by to v Bradaviciach zistil a aspoň nestála reč. "Ako ste už sám dedukoval tento vagón je profesorský. Tým pádom Vy a vaša priateľka musíte byť tiež profesori takže sme vlastne kolegovia." dedukujem tentokrát ja aj keď ma pravda v túto chvíľu naozaj nezaujíma.
"Nechcem sa vám starať do vašeho jedálneho lístku ale takýmto spôsobom smerujete k cukrovke." skonštatujem keď počujem čo všetko si chce od pani s vozíkom kúpiť. "Ani to kakao zrovna neprospieva vášmu cholesterolu." poviem pokojným hlasom. Síce to znie otravne ale nemyslím, že v Bradaviciach majú zásoby inzulínu a tabletiek na cholesterol. A popravde každá strata ohľadom profesorov je podľa mňa závažná.

B0, směrem k B4

"Promenáda v plavkách? Jak tě to u Merlina napadlo?" vyprskla Ginger smíchy a evidentně se jí vracela lepší nálada, "Ale nezní to špatně...kdyby za to bylo Výborně, vůbec by mi to nevadilo. I když, možná malinko jo," uvažovala nahlas.
"No...když myslíš..." pípla. Opravdu se jí nechtělo se vracet, ale na chodbě taky stát nemohla... "Ten bych ochutnala moc ráda. Ale cestou se stavíme aspoň pro Fazolky, jo?" řekla poté- potěšilo ji, že jí Arsen konečně nabídl svůj sendvič. Pak jej beze slova následovala uličkou, kde bylo díky vozíku pořádně živo- ke svému překvapení Ginger doslova vrazila do Matta, který vykukoval ze svého kupé, jenom kousek od toho jejího. V dívce hrklo a zrudla jako rajče, když si uvědomila, že v uličce je i Lenny a že jí tedy oba kluci uvidí v tomto popláčovém stavu. "A-ahoj Matty, vůbec jsem si nevšimla, že jste ve stejným vagonu," pípla zcela negingerovitě k Havránkovi a nedokázala se mu podívat do očí, aby neviděl, že brečela, a tak se kolem něj snažila co nejrychleji proplést dál- Arsen jí sloužil jako ledoborec. Nebo bodyguard. Nebo spíš obojí.
"Salazara si od tebe nikdo nevezme," houkla na Lennyho, protože úplně beze slova kolem něj prostě projít nemohla, a snažila se při tom vypadat normálně, nutno říci, že dost neúspěšně. V duchu se modlila, aby už Arsen koupil ty fazolky a ona mohla zapadnout do svého kupé- přesně do toho kupé, kam se jí původně vůbec nechtělo. Když vzhlédla, všimla si Gwen a Casse a samým studem si skousla spodní ret. Co si o ní musí ti dva myslet... Akceptovala Gwenin omluvný pohled a snaživě se jejím směrem pousmála, i když jí to ještě pořád mrzelo- holky mají stát přeci vždycky na stejné straně, ne?

_________________

Ještě jsem se nestačila ani pořádně napít teplého kakaa a za paní, tlačící sladký vozíček, se přihrnula spousta cizích děcek. A já k vlastnímu překvapení zjistila, že vážně na nikoho z nich nemám náladu. A už vůbec ne na otázky, proč tu sedím a co tu dělám a kdoví co. Poprvé ve svém životě, nebo minimálně poprvé od doby, co mě babička přestala mít za mudlu, jsem se vtiskla co nejvíc do koutka, a snažila jsem se opravdu vypadat neviditelně, přičemž jsem si šálek sladkého nápoje úzkostlivě tiskla k (neexistujícím) prsům, abych ho uchránila před převržením nebo něčím podobným, po čemž by následovalo rozlití.
Náhle jsem si všimla, že se tím davem prodírá i Wallace. Tušila jsem, že to tam dlouho nevydrží, když do něj určitě zase začali rýpat, pomyslela jsem si. Čímž ale taky odpadala moje povinnost se tam vracet. Dívala jsem se na chlapce a první co mě napadlo bylo, zda mám nebo nemám dát najevo, že ho znám. Pořád se mi tak trochu zdálo, že ačkoliv jsem se ho pokoušela před nimi bránit, nemá mě rád. A pořád jsem měla pocit, že mu vadí větší chumly lidí. A blbý komentáře. Upřímně, vlastně jsem ho v tomhle chápala. Ať byl Darrel sebevíc super-mega-cool narovnávač vlasů, pořád to s tou Leslie tak trochu přepískli.
To ale neřešilo, zda chlapce pozdravit, nebo ne. Mezitím dav nakupujících studentů řídl a vraceli se do svých kupé i s nákupem, až tu nakonec zbyl jen vozíček, paní cukrovarka, Wallace a já. Já, co jsem pořád netušila, zda pozdravem kluka naštvu, nebo ne.

_________________

Měl nutkání protočit očima, když se Anabelle začala zastávat Wallace. On tak vypadal, měli na to právo. Stalo by se mu snad něco, kdyby se s nimi normálně bavil? No, asi očividně ano. Když už ale začala Anabelle komentovat Darrelův výsledek kouzlení, těma očima opravdu protočil. "Chci vidět tebe. Tak se mi to nepovedlo..." zavrtěl hlavou a tvářil se, že vlastně kouzlit ani nezkoušel, proto také rychle schoval hůlku zpět do hábitu. Leslie měla pravdu. Nic moc. To se mi to nepovedlo... Nehodlal se z toho ale hroutit, po chvíli už mu na tváři visel znovu úsměv, který se rozšířil, když k němu Annabelle začala mluvit. Moc dobře věděl, že kouzlo se mu nepovedlo, tudíž na tom asi nebude mít zásluhu, ale i tak se tvářil, jakoby za to mohl on. "Nemáš zač," sledoval dívku, jak mizí pryč z kupé. Když odešla, otočil se k ostatním. Chtěl se nadechnout, zeptat se na něco Wallace, ale ten vydal pořád otřesně a navíc, když se zvedl, zůstal na něho Darrel nechápavě civět. "Co to má znamenat? Tak tohle mě opravdu urazilo..." začal mluvit, když zmizel i Wallace a Darrel zůstal s Leslie sám. Vrhl po ní pohledem, a protože seděl vedle ní, doslova skočil na sedačku na proti ní, kde si lehl. "Divní ti, prvňáci, co? Aspoň, že ty ses normální..." zakřenil se na ní a s úsměvem mrkl, to už slyšel drkotání vozíku. Vyskočil ze sedačky, div se nepřerazil a už se cpal ke dveřím kupé. "Tady! Tady! Paní, prosím tady zastavte... jůů, co si koupíme, Leslie?" otočil se k dívce přes rameno, lově v kapse nějaké ty mince. "Nemáte omdlévací oplatky? A prosím tři čokoládové žabky... a máte kousavé bonbóny? Tak ty bych si také jedny vzal, prosím. Jé, děkuju..." převzal si od paní pytlík, s uličnickým výrazem se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že moc lidí není v doslechu, a pak se k ní naklonil. "Kdybyste náhodou měla nějaké pepřové kapsle, určitě bychom se domluvili, ne?" zazubil se na ní, pak už vše zaplatil a vrátil se do kupé. Koupil si toho opravdu dost. "Hele, krvácivá lízátka, ty jsou skvělý..." jedno si rovnou rozbalil a dal se do lízání. Popadl pytlík kousavých bonbonů a hodil ho po Leslie. "Vem si," zakřenil se na ní. Byl zvědav, co ona na to.

_________________

Ery si s úsměvem převzal všechny ty sladkosti a některé rovnou nastrkal do kapes, aby mu nepopadaly z náruče na zem. Měl co dělat, aby to všechno pobral, ale pro Lorelei by se klidně rozčtvrtil. Poděkoval té milé paní s vozíkem, načež ustoupil ke straně, aby mohla pokračovat ve svém rallye.
Nevěřícně se na toho mladíka zadíval, když mu začal radit, že by si měl dávat pozor na jazyk. Nepodal to sice takhle zpříma, ale Ery si to snadno domyslel. „Jestli vás to urazilo, tak se omlouvám,“ zahučel nakonec, ale musel se značně přemáhat, aby něco takového vůbec vypustil z úst. „Občas rychleji mluvím, než přemýšlím,“ dodal na vysvětlenou, pokrčil rameny a tím celou problematiku svého rychlého mluvení shrnul ze stolu. Aspoň v to doufal.
Praktikant, hm. Tak to se máme na co těšit, obzvlášť děcka, až jim tam tenhle ťulpas napochoduje s hadem kolem krku. „Pálí vám to,“ podotknul po chvíli, když si Ian tak chytře odvodil, že i on s Lorelei budou zřejmě součástí profesorského sboru. „Máte pravdu, profesoři vážně jsme. Já učím létání a Lorelei lektvary a bylinkářství,“ doplnil svá slova, protože považoval za slušné na oplátku tomu týpkovi sdělit, co učí oni. „Erasmus Andersen,“ představil se po chvíli, uvolnil si pravačku, což byl namáhavý akrobatický úkon, a natáhl jí k Ianovi, aby si s ním potřásl rukou.
Zalitoval, že něco takového udělal, když do něj mladý pan praktikant začal rýt. Narovnal se v celé své výšce, která rozhodně nebyla úctyhodná, a nepatrně svraštil obočí. Tos pohnojil, kamaráde, zabručel v duchu k tomu podivínovi. Pár slov stačilo k tomu, aby mu bělovlasý mladík dokázal zvednout tlak. Do kakaa mi nikdo – vážně nikdo!!! – mluvit nebude. „Když se nechcete starat o můj jídelníček, tak se nestarejte,“ opáčil s pokrčením ramen. Navíc to, že by pojídáním sladkostí směřoval k cukrovce, byla podle něj absolutní blbost. Už by dávno čuchal ke kytkám zespod. „Kakao laskavě v mojí přítomnosti nekritizujte, drahý kolego,“ pronesl varovně a mimoděk sklouznul na chvíli očima k odznáčku na límci jeho vestičky, který hlásal, že je Představený kakaového kultu. „Věřte mi, že kdyby mi kakao mělo nějak ublížit, už bych byl dávno mrtvý,“ prohodil po chvilce a zašklebil se. Ery už se dopracoval do fáze, kdy mu místo krve v žilách kolovalo kakao, takže proti jeho případným negativním účinkům byl jistě zcela imunní. Proti rýpavosti některých lidí však imunní nebyl a momentálně měl dělat, aby nezavrčel nějakou nadávku a nezapadl zpátky do svého kupé, kde – jak si všiml – napůl podřimovala jeho drahá.
„Uvidíme se u profesorského stolu,“ řekl nakonec, což považoval za rozloučení, a potichu vklouzl zpátky do kupé ke své drahé. Pousmál se, usadil se vedle ní a mezi ně na sedačku vyskládal všechny ty dobroty. Pokud Lei usnula, budit jí nechtěl – ještě by se na něj mohla obořit, že chce spát. Místo toho se tedy pustil do muffinů a kakaa a pozoroval krajinu míhající se za oknem. Když rozpoznal pár míst, které svědčily o tom, že už skutečně nejsou daleko od zastávky v Prasinkách, opatrně do své drahé dloubnul a naklonil se k ní. „Lei, měla bys vstávat. Za chvilku tam budeme.“

_________________