Klidně se nadechla. "Jasně, že tě jen tak nevyrazí." Pohodila trochu rozhořčeně vlasy. Nikdo se z týmu vyhazovat nebude, jinak na toho, kdo to udělá, pustí pustí Potlouky. "Spousta ostatních svoje koště nemá, takže na tom špatně taky určitě nebudeš, jen si musíš dát pozor, aby tě nechtělo shodit. A já ti to své taky klidně půjčím, pokud mi s ním nic neuděláš."
Rozesmála se. "No dobře, nedostanu jen ponožky, ale dostanu k tomu ještě obálku, ve kterým bude obrázek koštěte a bude tam napsáno: 'Veselé Vánoce.'" Myslela to vážně, přesně takový typ rodičů měla. Mamka se na ní ještě usměje pohledem 'doufám, že sis užila svátky, zlatíčko.' No a ještě dostane svetr, na které je paní Ravengoodová trochu ujetá.
Tess se začala dost ušklíbat a hihňat, když se Matty zmínil i dopisech pro Ginger. Vzpomněla sa si totiž na mistrovství ve famfrpálu a na to, jak si Tamar myslela, že Matty a Ginger spolu randejákují.
Otočila s Lennymu s ruměncem na tváři. "Někdo si myslí, že spolu Matty a Ginger," trochu ztišila hlas a pak teprve pokračovala, "randejákují." Zase se začala hihňat a byla jí jedno, že to nejspíš kluci nepochopí. Ona jako dívka měla výsadní právo se hihňat takovým věcem.
Na zmínku o lektvarech jen pokrčila rameny. Jestli se jim lektvary nelíbí, nebude jim to vyčítat, i jí to přijde dost těžké, ale baví jí to. Na Mattyho hodila pohled 'však ty to přežiješ' a protočila oči.
Chtěla si zase sednout, když spěšný vlak odjel z nástupiště, ale Leo si ležel rozvalený jako pán. "Hele, já bych se sem taky ráda vešla," zamračila se trochu, popadla jeho nohy, poposunula je směrem ze sedačky a vlezla si na dobyté místečko. Moc místa tam sice nebylo, ale jí to nevadilo - zkopla boty a stočila se na tu miniaturní část sedačky, kterou jí Lenny tak gentlemansky přenechal.
"Už jen pět hodin," zopakovala dutě. Už jen pět hodin sedění na tom kousíčku sedačky, jak pohodlné... Pak se ale šíleně zakřenila. "Už nejsme bažanti," zasmála se. "Asi ano," pokrčila rameny na znamení, že to fakt neví. "Většina učitelů asi zůstává, s tím, že přibývají noví. Jako třeba Ery, nebo Mei," vyslovila svůj názor, který jí připadal zcela logický.
"No, v podstatě," dodala s úšklebkem, "bychom měli být chytřejší, takže bychom se to měli vše lehčejc naučit," zasmála se, i když si samozřejmě vzpomínala, jak se občas ráno budila dřív než obvykle a ještě si látku celou zopakovala, aby nic nezapomněla a pak celý den chodila s nepřítemným a ospalým výrazem ve tváři jak troll.

_________________

Po očku sledovala toho chalana, ako jej vykladá kufor nahor. Na(ne)šťastie si nevšimla, ako ho to zmohlo. Chlapi majú byť predsa silnejší! Vtom si spomenula, že ona sa predstavila, ale on jej meno nepovedal. "Ako sa ty vlastne voláš?" vyhŕkla naňho - mohlo to pôsobiť trošku divným dojmom, ale na to sa teraz nepozerala. Veď žiaden dospelý tam nebol. A na škole bude úplne voľná minimálne polroka! Zabudla na Astridine poznámky, akí sú profesori čudáci a prísni. Že nestrpia žiadne vylomeniny. A že môže urobiť hanbu svojej fakulte, keď jej strhnú body. Myslela len na to pozitívne. Jej myšlienky naberali rýchlosť. Ako asi budú vyzerať izby? Bude tam poriadne zrkadlo? A čo duchovia? Nebudú sa na ňu pozerať keď sa prezlieka? Neprerušila ich ani po pohladkaní mačky, až jedna vec ju zarazila. A úplne. Keď Brian - očividne nechápavo - zopakoval jej otázku, jej oči takmer vypadli. Nechápala, ako niekto nemôže všetko vedieť o Rokforte. Na odpoveď sa zmohla až po ďalšej poznámke, ktorú povedal. "Čo? Aký králikovia?!" zvolala pohoršene, pričom ten výkričník bolo počuť. Prekrížila si ruky na hrudi a nehľadiac na to, že by to chlapcovi mohlo byť nepríjemné, ho v podstate vyhrešila. "Ty fakt nevieš, čo sa ide dneska robiť? Ja sa už celé prázdniny chystám na tento deň, a ty ani nechápeš, čo robí Triediaci klobúk?! Jeho urážať netreba, nejakými...muklovskými serepetičkami!" zvolala a líca jej mierne zčerveneli. Proste vybuchla. Sledovala ho, ako si berie lentilku. V duchu sa mu zachichotala, keď videla, akú si zvolil, pretože ju dobre poznala. Asi pred rokom jej podobnú zo srandy strčila do úst jej sestra, a jakot Jiley bolo počuť až na vedľajšiu ulicu - aspoň to tvrdili susedia. Keď vyhŕkol tú príchuť s takým výrazom v tvári, neovládla sa. Proste sa zasmiala nahlas, pričom si ruku priložila na ústa, aby to trochu stlmila. "Á-áno, to sú proste Bertíkove l-lentilky.." vyhŕkla naňho, radšej si nespomínajúc na ten svoj zážitok. Konečne potláčajúc smiech si pretrela oči, kde sa jej objavila kvapka slzy zo smiechu. Oprela sa hlavou o mäkké operadlo a keď sa konečne upokojila, zbežne sa kukla na Lotty. Sova bola zatiaľ v poriadku, očividne ju iné zviera v kupé nezaujímalo. Po trápnej chvíli ticha sa opýtala spolucestujúcich: "Máte nejaké staršie sestry alebo bratov, ktoré tam už boli?" Myslela na Rokfort. Zase. Túto doteraz nezažitú voľnosť si užívala. A veľmi.

„Nejsem ani upír!“ Řekl jsem pojednou odhodlaně a přemáhal jsem v sobě nutkání vstát a vyjít ven na chodbu, kde bude dozajista daleko větší klid. A to zcela určitě! Všude musel být větší klid než tady, koneconců, todle bylo pěkně na hlavu! Snažil jsem se při téhle skutečné noční můře vybavit seance paní Bovaryové a jejich podivných "kolegyň" či tichá nikým nerušená odpoledne mezi útesy, kde jsem si mohl dělat prakticky cokoli. Úplně cokoli, na vřesovištích a slaništích jste nepotkali nikoho za celý měsíc.
A navíc, vůbec se mi nelíbilo jak si mezi ti dva spolu šuškali a pomlouvali určitě mně! To se mi vůbec nelíbilo, bylo to tak... odporné. „Nejsem ani vlkodlak a divnej taky nejsem.“

S tím jsem se otočil zpátky k oknu a s rukama založenýma přes hruď, jsem se zamračeně díval ven. Aspon´ten vlak jel, jak dlouho to mohlo trvat do Bradavic? Určitě moc dlouho ne. Nesmělo! Nesmělo!

Mezitím se mně zastala ta holka, každopádně jsem za to byl více než rád, ale očekával jsem už nějak pdovědomně že se ti dva pustí i do ní a když né doní tak to svede on jak ten mudlovský hromosvod. Pak se mi dokonce omluvila, což jsem nechápal za co. Přeci jen jsem nikomu nic endělal a nikdo krom těch dvou příšerných rarachů.
Vzal jsem do ruky paštičku a nedůvěřivě jsem se na ni podíval. Mamka opravdu nepekla a nedělala nic krom kaše, hsutých polévek, vývarů a občasně podezřelých pokrmů. Chvilku jsem přeci jen nic nedělal a pak jsem si ukousl malinký ždíbeček.
Popravdě, bylo to dobré a tak jsem ukousl ještě pár soust z toho co mi nabídla a drobet jsem nechal. Neměl jsem hlad.
Ovšem názor jsem změnil, když se ta holka začala opět bavit s těma dvěma. „Já se tvářil? Vždyť já nedělám vůbec nic!“

Lei na jeho ujištění, že všechno zvládnou a se vším se poperou, jen přikývla hlavou. K tomu nebylo co dodat, prostě měl pravdu. Stalo se? Stalo. Teď už se sami musí vypořádat s následky. A i když Erymu nevěřila ani jedno z těch povzbuzujících slov, která pronášel s takovou lehkostí, že nemohla být zcela upřímná, rozhodla se to přehlížet a doufat v to, že pravdu opravdu má a zvládnou to. Spolu, jak jinak.
Když se pak začal poplašeně zajímat o důvody jejího pláče, rozplakala se ještě víc, protože ji mrzelo, že ho tak vyděsila. „Nic – se – neděje.“ Škytala mezi vzlyky a sem tam popotáhla. Hotová hromádka neštěstí. „Jen…“ polkla a zadívala se na tu ruku na svém břiše. „Budeme mít děti a i když bych asi neměla, tak se na to těším, ale zároveň se toho bojím. Ale nedokážu se neusmívat pokaždé, když si představím, že nám budou podobní.“ Vychrlila, načež se znovu rozvzlykala. Přišlo jí hloupé, že se těší na něco, na co se její drahý možná vůbec netěší.
Jakmile se tak trochu zase uklidnila a došlo na ta slova o bydlení, zamyslela se. Ona by do Dánska šla hned, ale představa, že se přemisťuje s dětmi pokaždé tam a zpět, protože se odmítala vzdát svého místa v profesorském sboru a nejnověji i čestné pozice kolejní ředitelky svého milovaného Zmijozelu, ji od toho víc než jen odrazovala. Navíc děti na hradě bydlet nemohly, to nešlo. „Možná bychom se měli porozhlédnout po něčem blízko Bradavic, abychom to neměli daleko do práce?“ navrhla opatrně. Netušila, jak moc Erymu na profesorování záleží, ale ona by se bez toho obejít prozatím nedokázala. Možná jednou, ale ne teď. Bavilo ji to, i když ji to dost často stálo všechny nervy. „Třeba jednou bychom se mohli přestěhovat jinam. Do Dánska. Ale… ne teď.“ Zadívala se na něj prosebně. Možná to mohlo znít umíněně a dětinsky, že i ve svém stavu a s vědomím toho, co všechno to znamená, chtěla zůstat v Bradavicích. Byla si ale tvrdohlavě jistá, že když už si to usmyslí, pak to zvládne. Rozhodla se mu objasnit alespoň jeden důvod, proč to nejde, aby na ni u profesorského stolu zase nezíral jako spadlý z višně. „Před pár dny mi přišla sova od Brumbála. Nejsi jediný, komu přichystal překvapení.“ Zadívala se mu do očí a zlehka se pousmála. „Představ si, že ze mě udělal kolejní ředitelku.“ Nedodávala jméno té šťastné koleje, to bylo snad předem jasné.

_________________

_________________

Vagon E, ňuf kupé s Eralei

Erasma vyděsilo a absolutně zmátlo, když se Lei rozplakala ještě víc poté, co se jí zeptal, co se stalo. Začal mít neodbytný pocit, že vážně provedl něco strašného a ona teď pláče kvůli němu. Její prohlášení, že se nic neděje, ho vůbec neuklidnilo. Bezmyšlenkovitě jí podal kapesník, přitiskl jí k sobě a políbil jí do vlasů. A doufal, že jí to aspoň trošku uklidní. Jenže Lei byla těhotná a podle všeho měla totálně rozházené hormony, takže jí to stejně tak mohlo i ještě více rozplakat. Její slova naprosto chápal, protože to cítil stejně. „Já… Já se toho děsím,“ přiznal, ale hned dodal: „A zároveň se na to těším. Musím se pitomě culit pokaždý, když si představím, jak chováme prcky.“ A taky mi na čele vyraší studenej pot pokaždý, když si představím, jak oznamuju našim, že budou babi s dědou, dodal v duchu a nepatrně se ušklíbnul.
Nad společným bydlením Ery přemýšlel od té doby, co to nadhodil po večeři u McKayů, ale stejně na nic moc nepřicházel a potřeboval se zkrátka poradit se svou drahou polovičkou, protože nepochyboval o tom, že přijde s nějakými nápady, jak jejich situaci vyřešit. A Lei nezklamala. „To zní logicky,“ přikývl na její nápad, že by si možná měli sehnat nějaké bydlení v blízkosti Bradavic. „Já ty okolní vesnice moc neznám, jenom Prasinky,“ prohodil pak zamyšleně a podrbal se volnou rukou na bradě, kde mu rašilo kraťoučké strniště. Lorelei měla pravdu. Pokud se nechtěli vzdát své práce – a to ani nemohli, protože děti stojí hodně peněz a oni moc peněz neměli, aspoň Ery ne – bylo by nejlepší bydlet někde v okolí školy. Přemisťovat se totiž s dětmi pořád tam a zpět, to nebylo zrovna nejmoudřejší řešení. „Máš pravdu,“ brouknul s přikývnutím. „Já na bydlení v Dánsku netrvám, Lei. Kdykoliv se tam přece budeme moct podívat. Nejsme mudlové – můžeme se přemístit nebo využít letaxu.“
Překvapeně zamrkal, když Lei zmínila, že jí přišla sova od Brumbála. Jakmile objasnila, co se v dopise psalo, široce se usmál. „To je skvělý! Gratuluju, Rory!“ vyhrknul a natáhnul se k ní, aby jí aspoň letmo políbil. Měl radost za ní.

_________________

Dále pokračoval v úvahách o Wallacovi a zvědavě naslouchal Leslie. Docela ho to bavilo, s tím klukem samotným asi sranda moc nebude, ale polemizovat o tom, proč vypadá na umření rozhodně špatné nebylo. Navíc byl tak trochu provokatér, takže se v tomhle vyžíval, aniž by to opravdu myslel zle. I když popravdě, chlapec ho tak trochu svou přítomností dráždil. I když to bylo asi oboustranné, když se na něho tak díval. "Česnek nemám," pronesl zklamaně a ohlédl se k Anabelle, která mu nabízela dýňovou paštičku. Vybíravě nakrčil nos, ale u Nebelvírského stolu už všichni věděli, že Darrel je popelnice a sní snad skoro cokoliv, proto neváhal. "Dík," zamumlal už s plnou pusou, když se mu oči údivem valily z důlků, jaká dobrota to byla. K přirovnání Anabelle k Alence z říše divů nic neříkal, protože ani on to neznal, takže mu pochopitelně neřeklo ani nic jméno spisovatele. "No, ale tváříš se tak," otočil se na Leslie, když pronesla, že není vševěd. Na něho zatím tak působila, ale alespoň něco nevěděla, což mu docela udělalo radost, i když teď by se mu hodil spíše opak. S nelibostí se ušklíbl, když se ho Anabelle zastala, ale nakonec ji uposlechl a do chlapce se dál nenavážel, ani se ho na nic neptal. V duchu si o něm ale myslel své, každopádně ho v tu chvíli už ignoroval a přehlížel, i když chlapec párkrát promluvil a snažil se hájit, nebylo mu to nic platné, Darrelův názor to nezměnilo. "Aspoň vypadá drsně," zakřenil se na Leslie k odpovědi o svém drakovi a pak už teda s menším přikývnutím začal lovit hůlku v černém, školním hábitu, který mu visel na jednom z háčků u přehrádek nad hlavami. "Tak dobře, něco zkusím... ale neručím za výsledek." Z hábitu vytáhl hůlku dlouhou osm palců, takže sice ne moc dlouhou, za to ale ze dřeva Krvavé svídy. Usadil se zpět na své místo a namířil hůlkou na Anabelle. Chvíli přemýšlel, které kouzlo by mohl použít, a pak ho napadla naprosto hustá věc. Pevně semkl čelisti, trochu se zamračil, když tak ustavičně přemýšlel, kterým kouzlem se zbavit těch mašliček na Anabellině hlavě. Finite incantatem sice neuměl, za to ho ale několikrát viděl, takže se ho pokusil zkusit, ač zaručení výsledku bylo velice, ale opravdu velice malé. "Finite incantatem," odkašlal si a mávl hůlkou, ale na mašličky a tu všechnu hrůzu, co měla Anabelle na hlavě to vůbec nezapůsobilo, což byl důkaz, že se kouzlo nepovedlo. Loupl pohledem po Leslie, tak trochu předpokládal, že ona jako všeznalka ho bude pečlivě pozorovat. "Ehm... tak já zkusím ještě jedno," mávl rukou, jakože to první kouzlo byla pouze taková rozcvička, nic víc. Chtěl tudíž Anabelle aspoň vlasy trochu vylepšit, třeba takovou červenou nebo růžovou barvou. "Colovaria!" pronesl po chvíli rozmýšlení a namířil na Anabelle. Kouzlo se mu ale nepovedlo. Zůstal sedět na svém místě a zamračeně krčit obočí. "No, asi nemám formu..." odůvodnil to s nevinným pohledem a podíval se po ostatních. Vypadalo to, jakoby si potřeboval první ročník v Bradavicích zopakovat.

_________________

Salem se spokojeně ušklíbl, když se jeho předešlé ledové pohledy setkaly s úspěchem v podobě dívčiného nervózního poposednutí. Líbilo se mu, když ve svém okolí vzbuzoval rozpačité a bojácné reakce a pocity, ale na konec se pro ty temně zelené lokýnky se stříbrnými pramínky rozhodl, že se nad Giou smiluje. Sice to na něm nešlo vidět, neboť jeho výraz a pohled v ledových očích byly stále beze změny, v jiném případě by to nebyl Salem. Přece by si svou pracně vybudovanou pověst nezkazil, že? To bylo prostě nepřípustné. „Tilneyová?“ Protáhl zamyšleně a na chvíli věnoval pohled svému černému obleku, ze kterého smetl nějaké to neviditelné smítko. Vždycky dbal na svůj zevnějšek, aby vhodně reprezentoval svou rodinu a i sám sebe. Každopádně se musel krátce zamyslet, jestli vůbec tuto konkrétní rodinu zná. Samozřejmě si udržoval jistý přehled o kouzelnickém společenství, když už to byl prvorozený potomek, dědic majetku a bohatství své rodiny. Rodinu neznal zase tak dobře jako třeba McKayovi, ale na druhou stranu mu to jméno bylo aspoň nějakým zvláštním způsobem povědomé. Více se k tomu ale nevyjadřoval. Upravil si kravatu, asi aby získal více času anebo jen ze svého rozmaru, aby chvíli nadcházejícího ticha ještě více prodloužil. „Nemyslím si, že je pro rozhovor důležitá příslušnost ke koleji, ale raději se bavím s těmi svými.“ Pochopitelně se nikdy nemohl vyhnout rozhovoru s míšenci nebo jedinci úplného mudlovského původu, ke kterým necítil zrovna vřelé city, ale i takové situace zažil. Avšak stále dává přednost čistokrevnosti, a u té zase tak nezáleželo na příslušnosti ke koleji. I když zrovna Nebelvíry opravdu nemusel. A vlastně ani Havraspáry. Opravdu je tomu tak, Saleme? Nevyčítal si náhodou své nejlepší kamarádce, že se ke tvé koleji otočila zády, když si vybrala Erasma? To už ale bylo něco úplně jiného… Přimhouřil oči a znovu si jí prohlédl, tentokráte ale spíše hodnotivě. Tím, že ukázala svou schopnost metamorfomagie mu jasně dokázala, že je aspoň trochu schopná čarodějka, kvůli které se nějakou tou nezávaznou konverzací může trochu obtěžovat. „Takže slečna by si chtěla povídat? A o čem?“ Jemně povytáhl obočí vzhůru, ale u něj to neznamenalo nic provokativního ani laškovného. To byly laciné triky, ke kterým se snižoval v krizových situacích. „Jsem Salem McLarken, ale to už určitě sama víš.“ Nepochyboval o tom, ale slušnost a vychování se v něm ozvalo, aby se dívce konečně představil. Mimo jiné to vypadalo, že už se i uvolnil nebo aspoň jeho týrání mimických svalů povolilo a tvářil se aspoň trochu příjemněji, než sem dívka zavítala. Pořád si však udržoval jistý odstup.

_________________

Nakonec se Kim dostalo povolení k sezení a ona si v duchu trochu vydechla, i když navenek se snažila na sobě nedát znát, ale nebyla si jistá, jestli by se jí podařilo ten kufr dotáhnout někam dál... Naštěstí se tím, ale již nemusela zabývat a tak se jen vděčně na dívku usmála.,, Děkuji. Ten kufr není zrovvna z nejlehčích..." prohodila nakonec napůl v žertu, ale nestěžovala si, jem se se značnou námahou jala zastrčit kufr pod sedadlo se smutným zjištěním, že jí asi chvíli potrvá, než si zvykne na práci, kterou za ní až do dnes vždy vykonávali domácí skřítci.
Poté už jen letmým pohledem sjela sedadlo jak měla ve zvyku a když se ujistila, že na něm není nalepená žádná špína ani nijakým jiným způsem neznemožňuje své použití, s povděkem se posadila a Arturovu přepravku si zatím položila na klín.
V tu chvíli se však vlak náhle rozjel a ona se po vzoru ostatních neubránila letmému pohledu směrem k oknu, ale vzápětí toho litovala. Peter ani Isabella už tam nebyli a jí to trochu bodlo u srdce. Nedalo se říct, že by ji to překvapilo, koneckonců otec říkal něco o tom, že potom bude muset ještě něco zařídit. Kim si namlouvala, že jí to zas tolik nevadí, byla už přece velká a rodiče se jí i tak nikdy nějak zvlášť nevěnovali... Ovšem když tu teď tak seděla s pocitem, že je teď nejmíň deset měsíců neuvidí, trochu ji to vzalo. Poté co se přestěhovali byla i tak trochu náchylnější k chmurným myšlenkám a nyní to jenom posílilo její odpor k oné škole, která za to všechno může. To však trvalo jen chvilku a ona se vduchu napomenula co si to myslí, bylo jí jasné, že tohle bylo trochu dětinské, ale nemohla si pomoct...
Nakonec byla jen ráda, když ji z uvažování vytrhlo představení zrzovlásky, která se tedy jmenovala Maeve,, Těší mě." vymáckla ze sebe nakonec a usmála se na dívku. Maeve vzápětí k představení vybýdla i chlapce, který se zjevně snažil splynout se sedačkou a Kim se na něj tázavě podívala. Moc chlapců zatím neznala a to málo se skládalo ze samých čistokrevných kouzelníků, za kterými ji otec brával a tak ji celkem zajímalo, jak to chodí mezi těmi ostatními. Trochu jí udivilo i dívčino veselé a vstřícné chování, se kterým se také často nesetkávala, ale trochu jí to připomínalo jednu její kamarádku, kterou od té doby co žijí v anglii neviděla a ani se jí neozvala i když jí Kim řekla svou novou adresu... Na chvíli zase zaběhla do neveselé nálady, z té jí však rychle vytrhlo další dění.
Jakmile totiž chlapec z kapsi vytáhl myšáka, celá trochu pobledla. Arthur se sice s myší ještě nesetkal, ale lovecké pudy zatím velice jasně prokazoval na všem co se lovit dalo, mouchou začínaje, přes hračku a neopatrně položenou ponožkou v jeho dosahu konče a tak dostala o chlapcova mazlíčka trochu strach, který se chvíli poté ukázal jako zcela oprávněný.
Jakmile kocourek zavětřil, že se v jeho blízkosti nachází něco co ještě nikdy neviděl a začali se v něm probouzet lovecké pudy, na chvíli se zarazil, ale potom sebou začal házet tak moc, že košík vyletěl Kim z klína a spadl na podlahu, kde se naneštěstí nějakým způsobem otvřelo výko a kocourek plnou rychlostí vyletěl ven. Nejdřív se trochu dezorientovaně rozhlédl po kupé, ale poté se s hlasitým sičením vrhl po chlapci a především po jeho myšákovi s vytaženými drápky.
Kim chvíli trvalo, než se vzpamatovala z prvotního šoku, ale jakmile si uvědomila co se děje, celá pobledlá vyskočila ze sedačky a vrhla se za Arturem, který v t u chvíli zrovna přistál v chlapcově klíně a jal se hledat myšáka. K tomu se už ovšem nedostal, protože ho Kim možná trochu unáhleně, ale celkem pohotově z předchozích zkušeností o kocourkově ničivé síle vzala do náručí a hned se ho snažila vrátit zpátky do košíku.
Arthur však s nějakým vracením se do košíku zjevně ani za mák nesouhlasil a začal sebou hrozně vrtět a oháněl se drápky, až se mu podařilo škrábnout Kim přes tvář a jen o chloupek minul oko. Ovšem stačilo to, aby tmavovlásku absolutně vyvedl z míry. S hlasitým výkřikem ,,Au!" si ruku přitiskla ke tváři, ze které jí tekla krev, to však stačilo k tomu, aby se jí kocourek vysmekl a hned se rozhlížel po tom stvoření, které pronásledoval.

Uru se zasmála. "Ještě ne, ale třeba se to někdy stane." Vrhla láskyplný pohled na Čokoládu, která spokojeně předla v Dořině klíně.
Podobně jako Kenneth, i Uru se při Pandořiných slovech zarazila. "My možná nejsme tak geniální jako havraspárští," zamračila se, "ale mluvit umíme a většina z nás dokonce nekoktá." Nedalo se úplně určit, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.
Zvědavě natáhla hlavu, aby na ropuchu viděla. "Žabka," konstatovala s úsměvem. K žábám a ropuchám měla asi takový vztah, jako Kenneth ke kočkám, ale vysloveně odporem netrpěla. Neměla ráda hady, ale ropuchy brala jako něco, co nezmění, a protože Simon a Erik měli žábu, brzy si na ně zvykla.
"Chrmpf," odfrkla si tiše, když se Dora nechala slyšet, že španělský chytač byl trouba. Nicméně se rozhodla nevytáhnout do protiútoku a to z toho důvodu, že Pandora byla stále starší a Uru se s ní zkrátka nedokázala hašteřit jako se sourozenci nebo spolužáky.
"Kde straší?" zajímala se hned.
"My nikam nikdy moc nejezdíme, protože rodiče pracujou a je nás v rodině hodně, takže je to dost těžké na orag- eh, organizaci, nebo jak to říkají," pokrčila rameny lehce zklamaně.