Zakřenila se nad tím, že kotlíky jsou jako děti dua A&A - ano, neznala mladíky nijak zvlášť dobře, přesto věděla, že jsou jako siamská dvojčata (nebo manželé).
Ani Cath nevěděla, že Mark má mladší sestru, přesto se netvářila nijak zvlášť překvapeně, a jen si v duchu řekla, že se na ní ještě podívá. Třeba se i ona dostane do Havraspáru - což by bylo velice milé, a možná bude i po svém bratrovi. V Bradavicích by bylo aspoň zase veselo.
"Hmm, tady Ken má pravdu, aspoň už se nemusíš nervovat." věnovala Kennethovi poloúsměv, a v duchu si řekla, že by i ona ráda měla za sebou přípravu na OVCE. I když, těžko říct, jestli v Markově případě nějaká příprava vůbec byla.
Pomalu dosrkávala svou dýňovou šťávu, zatímco pozorovala střídavě bývalého Havraspára a současného lvíčka. Bylo zvláštní, když pomyslela na skutečnost, že nikdo nebude bláznivě pařit na vánočním plese - přeci jen, když bude pryč Mark a Ery... No, u Eryho si nebyla nijak zvlášť jistá, zaslechla totiž, že on se do Bradavic vrátí - jakožto profesor. Nejdřív tomu přirozeně nemohla ani věřit, nedokázala si zkrátka představit, jak zrovna on může představovat zářný příklad pro studentíky. Ne, že ostatním profesorům by to nějak zvlášť šlo.
Jinak, co se týkalo profesorského sboru, mohla dodat s jistotou jen jedno: "Paní profesorka O'Leary bude mít miminko. Třeba to bude novej praktikantík." Nad představou malého dítěte jakožto praktikanta se musela ušklíbnout - ono, ve škole asi přeci jen nebude tak smutno.

"Brou chuť, mimochodem," mrknul Mark na Kenna, když si konečně všimnul té jeho polévky. Sice pozdě, ale lepší pozdě nežli nikdy. Přeci jen nějaké vychování měl. Na chvilku se sice pozastavil nad tím, že Nebelvírák vybírá z talíře veškerou mrkev, ale pak mu přestal civět do talíře a zatěkal pohledem mezi těmi dvěma. Na poznámku o kotlících se zazubil a přikývnul. "V to doufám, že se o nich bude mluvit ještě dlouho. Jsem si jistej, že to Snailer i Lorelei - teda jako paňsorka McKayová - dětem rádi připomenou," zazubil se. "Jako odstrašující případ, samozřejmě," dodal pobaveně a nevinně pokrčil rameny.
Když Kenneth začal vyzvídat, co nového se asi tak mohlo udát v profesorském sboru, Mark se zatvářil nejistě a pokrčil rameny. "Moc toho nevím," přiznal. "Vlastně vím jen to, že se do Bradavic vrací žlutá primuska Mei Tylorová jako profesorka přeměňování a," Teď se Mark pobaveně uculil, "Ery jako profesor létání." Co by Mark dal za to, aby viděl obličej profesora Rodwella, až Erasma spatří za profesorským stolem! "A jo, O'Leary je těhule, no." Kdyby tak věděl, že pravděpodobně není jediná...
Při zmínce o zkouškách se Mark nepatrně ušklíbnul. Rozhodně tu nechtěl vytrubovat, že se na ně jako obvykle učil až na poslední chvíli, ale důležité bylo, že je úspěšně složil. "Já se nenervoval ani předtím," brouknul ke Catherine a pokrčil rameny. Samozřejmě to vůbec nebyla pravda - měl nervy v kýblu, učil se nonstop čtyřiadvacet hodin denně a moc toho nenaspal.* "Je fakt, že jsem rád, že mám OVCE za sebou, to jo. Vás to ale nečeká už letos, nebo jo?" povytáhl tázavě obočí. Nebyl si tak úplně jistý, do jakého ročníku ti dva chodí.

*

| +

_________________

"Děkuji," zareagoval, když mu Mark popřál dobrou chuť, a on se stále zabíral mrkví, která mu v té polévce opravdu vadila. Pak už ale zvedl zrak k jediné dívce i stolu a pobaveně se k ní ušklíbl, když zmínila nového praktikantíka. Určitě to bude zpestření, když budou studenti na chodbách potkávat profesorku s kočárkem. Sice si to nedokázal představit, ale brzo to už určitě uvidí na vlastní oči a po čase mu to nebude připadat tak nemožné. "A neměla by teď někdy v září, říjnu už rodit?" Vlastně vůbec neměl představu, v jakém měsíci se profesorka ocitá, takže měsíce plácl tak od boku. Pohodlně se opřel loktem o stůl a odložil lžíci, kterou držel přirozeně v levé ruce, když je levákem. Informace o Erasmovi ho hodně překvapila, což na něm bylo okamžitě poznat, ale ani to o Mei nevěděl. "Opravdu? Tak to se mají prváci na co těšit," usmál se a zakroutil hlavou. "Bude to zvláštní vidět je jako profesory, když je známe z chodeb jako normální studenty, co?" podíval se na Catherine, protože tohle se už Marka netýkalo, a odsunul prázdný talíř, ve kterém zbyla pouze kolečka mrkve, na okraj stolu, aby ho mohla některá ze servírek odnést. "Mě až příští rok, naštěstí," odpověděl na téma ohledně OVCÍ. Rok se zdál jako dlouhá doba, i tak z toho ale měl už trochu strach. Přece jen to byly OVCE, ty si zasluhovaly zodpovědný přístup. "Já asi ani neznám nikoho, kdo by OVCE nesložil," zamyslel se po chvíli. "Možná to bude tím, že se přátelím pouze s chytrými lidmi," nadhodil znovu s úsměvem, ač z jeho pobaveného pohledu bylo jasně znát, že to nemyslí vůbec vážně. To by bylo od něho dost povrchní. Pak už ale zase přestal vtipkovat a vrátil se k tomu, co ho zajímalo a to: "Z čeho si je vůbec skládal?"

_________________

| +

Cath sama se ani neobtěžovala popřát dobrou chuť, na rozdíl tedy od Marka. Aby nevypadala nějak nevlídně, mírně se usmála - čímž samozřejmě vyjádřila vše, na co její bývalý "kolega" potřeboval tři slova. I ona sama se pozastavila nad mrkví, která byla očividně pečlivě vybírána a nechávána napospas popelnicím, ovšem ani to jí nestálo za to, aby něco řekla.
Na Marka se ale musela zazubit, protože představa oněch slovutných kotlíků byla prostě velice zábavná. Stejně tak se musela ušklíbnout nad tím, že Erasmus se do školy skutečně vrátí v neutrálním hábitu. Mei jí ale ani trochu nepřekvapila - Tylorová byla podle všeho vzorná a pracovitá, navíc i milá, takže se na profesorkou hodnost hodila dobře. "Jo, je to nepřirozený." souhlasila s úsměvem s Kennethem. Opravdu, jak teď bude Erasma nazývat? Paňsor?
Moc Markovi nevěřila, že se nenervoval, přeci jen, to vlastně ani nebylo možné, nenervovat se, přesto ho nechala, ať oslňuje Kena svou nezdolností, a nijak mu do toho nekecala. "Ne, naštěstí ne. To bych tu neseděla s váma, ale s knihou. Ale předevčírem jsem se probudila s tím, že za týden jsou Ovečky. Já myslela, že mě trefí - a bábi taky." Ano, to byla opravdu hrůzná zkušenost. Ještě teď se celá otřásla.
"Ani já neslyšela o nikom, kdo by OVCE nesložil." přispěla se svým souhlasem do diskuze. Nemohla ovšem dodat ani ve vtipu to, co řekl lev, protože ona se samozřejmě nepřátelila s nikým.

[Mark Abrahams]

Mark se zatvářil překvapeně, když se Kenn zeptal, jestli by profesorka O'Leary náhodou už neměla rodit. Jak to měl vědět? O těhotenství profesorek se nezajímal, obzvlášť, když už se do Bradavic nevracel. Navíc si byl jistý, že mu Ery bude podávat info. "Nemám tušení, ale asi už bude celkem kulatá," zkonstatoval a pokrčil rameny. Svoje prohlášení o tom, že Ery i Mei budou učit, ještě potvrdil přikývnutím, ale víc to nerozváděl. Však Kenn i Cath brzy uvidí na vlastní oči, jak se bývalí studenti svých rolí chopí.
"Hele, přehánět to s učením fakt nemá cenu," zahučel ke Catherine pobaveně, když prohlásila, že kdyby letos skládala OVCE, patrně by teď někde seděla s nosem zabořeným do knihy. To bylo podle Marka absolutně přehnané - nikdo, ani ten největší pitomec, se nepotřeboval učit deset měsíců dopředu. A už vůbec ne, pokud byl z Havraspáru. "Stačí se začít učit měsíc dopředu, fakt," prohlásil a pokrčil rameny. Jemu bohatě stačilo čtrnáct dní na pět předmětů. Sice se učil často i přes noc, ale zvládnul to nakonec levou zadní. "Já náhodou vím o pár lidech, co OVCE neudělali, ale rozhodně nebyli z Havraspáru," zazubil se a spiklenecky mrknul na Catherine. Kdepak, Havraspárští byli bedny... ve všech případech.
Markovi se v Kotli zevlovalo dobře, obzvlášť, když si měl s kým povídat, ale když mu pohled padnul na hodiny na stěně, vykulil oči. Byl čas vrátit se domů, než ho začnou pohřešovat. Už tu konec konců vysedával dost dlouho. "Hele, rád jsem vás viděl a pokecal si, ale už budu muset běžet, nějak se připozdilo. A zejtra navíc vstávám do práce," pronesl a omluvně se pousmál. Položil na stůl drobné za pivo a vstal, přičemž málem porazil židli. "Tak se mějte. A pozdravujte osazenstvo Bradavic, hlavně Eryho a naše kotlíky!" houknul, zvednul ruku na rozloučenou a vzápětí svižně opustil lokál.

>>

_________________

Protáčel skleničkou kaktusové džusu v ruce a poslouchal slova Marka. Nezbývalo mu než přikývnout, protože s ním naprosto souhlasil. Zadíval se na Catherine a krátce zavrtěl hlavou. "Nic by se nemělo přehánět, ale také podceňovat... myslím, že ten měsíc dopředu opravdu stačí," potvrdil Markova slova a znovu se napil, čímž tekutina ve vysoké skleničce pomalu ubývala. Markovi samozřejmě nevěřil, že to zvládl levou zadní a bez nervování, ale z taktnosti o všech pochybnostech mlčel a tvářil se, že mu vše naprosto věří. Nakonec nikdo se neptá, kterým způsobem OVCE zvládl, každého zajímá pouze výsledek. "Až je budeme skládat, určitě o někom uslyšíme," vrátil se k tématu, že neví o nikom, kdo OVCE nesložil. "Ale doufám, že to nebudu právě já," pobaveně se pousmál a podíval se na Marka, který se začal zvedat. S pochopením mírně přikývl. Alespoň vracet se do Bradavic má menší výhodu, dokud budou studovat tuhle školu, nebudou muset pracovat. I když o svém budoucím povolání zatím moc nepřemýšlel a nepřikládal mu váhu, bylo mu jasné, že brzo bude muset. Dva roky utečou jako voda. "Já také, rád jsem tě poznal. Ahoj," mávl k němu a doprovodil ho pohledem až ke dveřím, za kterými se Mark vytratil. Stočil pohled zpět ke Catherine, znovu osaměli a Kenneth měl v plánu povídat si dál, protože zatím rozhodně nikam nespěchal, i když už bylo pozdě.

Do dveří od děravého kotle se opřel muž v kostičkovaném obleku, a když vcházel, musel se opravdu pořádně sklonit, v opačném případě by se totiž praštil do hlavy. Měl necelých dvě stě pět centimetrů, a tak se v davu opravdu neztratil. Pouze, co za sebou dveře zavřel, přísným pohledem se porozhlédl po hospodě. Dostalo se mu hned několik vřelých pozdravů, když v neznámém cizincovi rozponali Demarca Van Helmonta. Ten ale k ostatním nepřekypoval přílišnou pozorností, vydal se rovnou ke stolu, kde seděl Kenneth. "Doufám, že se dobře bavíš, ale budeme muset vyrazit domů. Stihl sis vše zařídit?" zeptal se monotónním hlubokým hlasem, než si uvědomil, že u stolu sedí i dívka. Rychle se k ní otočil, mírně se uklonil. "Omlouvám se za svou nezdvořilost. Demarcus Van Helmont, Kennethův strýc," podal slečně svou pravou ruku, aby mohlo proběhnout formální představení, které bylo zvykem. "Mrzí mě, že vám beru společnost, ale opravdu už se musíme vrátit domů," omluvil se a dokonce se na dívku nepatrně pousmál, což u něho nebývalo zrovna dvakrát zvykem. Ač to byl po povahové stránce pohodář, vzhled často zaváděl. "Bavím, strýci. Mám všechno, můžeme vyrazit," přikývl Kenneth a přihlížel Demarcovu představování, zatímco vytahoval peníze ze saka. Položil pár drobných na stůl a znovu zvedl zrak ke Catherine. "Určitě se brzo uvidíme v Bradavicích. Rád jsem tě poznal a strávil tu s tebou čas. Užij si zbytek prázdnin, na viděnou." S tím se také zvedl, oblékl si černé sako a vzal tašky s věcmi, které si koupil na Příčné. V doprovodu svého strýce opustil Děravý kotel.

>> Sídlo Helmont

_________________

| +

Na Marka se Cath musela chtíc nechtíc zubit, hlavně potom, co prohlásil, že z Havraspáru lidi zkoušky prostě dávaj. To bylo dobře - vlastně si byla sama sebou dost jistá na to, aby věděla, že učit se začne až trochu moc pozdě.
No nic, nevadilo. Však ona to zvládne. Jakmile Mark mrkl po hodinách, loupla po nich také, na rozdíl od něj ale nikam zvlášť nepospíchala, a tak si ještě mohla s Kennethem v klídku pokecat. S úsměvem mu zamávala, a pak se obrátila ke lvovi.

Pak se ale objevil velmi vysoký muž, který se vydal k nim - očividně byl nějak spřízněn s jejím společníkem. "Nic se neděje, já to bez jeho společnosti nějak přežiju" věnovala jsem poloúsměv, který byl ve vší počestnosti slušný, ovšem nikterak vřelý. Mrkla jsem na Kennetha, který se se mnou rozloučil a vydal se ven.
Netrvalo dlouho, a já se také zvedla. "Na shledanou Tome." mávla jsem po Tomovi s úsměvem a vydala jsem se pryč - ke svému skútru - a odjela jsem domů.

>>

<<< Ministerstvo

Šlehající zelené plameny v krbu oznámily příchod muže, jenž byl zahalen do tmavého hábitu, pod nímž se ukrýval kabátec stejně tmavého odstínu. Ostré aristokratické rysy ve tváři s pevně semknutými rty dávaly tušit, že se zřejmě jedná o Salemova strýčka, který si právě elegantním pohybem sobě vlastním sundal onen hábit a ukázal tak nekonečnou řadu malých černých knoflíků. Jeho zpočátku ledový pohled zkoumající několik pochybně vypadajících individuí poblíž spočinul na příchozím hostinským, jemuž věnoval sotva patrné přikývnutí na znamení jednoduchého pozdravu. Gael možná vypadal značně nepřístupně aspoň, co se týkalo vzhledu, ale kupodivu neměl problém se chovat aspoň trochu vstřícněji, tedy v případě, že by z toho jeho osoba něco měla. Pohybem dlouhých štíhlých prstů si povolil jeden jediný knoflík u krku, a teprve poté se s mírně kulhavou chůzí v doprovodu tichého klapání ručně vyráběné hůlky, která mu byla při chůzi oporou, se posadil k jednomu z volných stolů. Za celou dobu se vůbec neusmál, ačkoliv by se dalo usuzovat, že byl docela dobře naladěn, za což asi mohla záležitost týkající se domlouvání výhodných kouzelnických sňatků čistokrevných rodin. I když měl plno jiných starostí, které jeho mysl často zaměstnávaly a kradly si tak jeho pozornost. Momentálně však byla důležitá jedna jediná věc, a právě kvůli této delikátní záležitosti si domluvil schůzku se svým, dalo by se snad i říci kolegou z ministerstva. Mírně povytáhl pravý koutek úst v křivém úšklebku, když si opětovně začal prohlížet vybavení a vzhled místnosti. Na jeho vkus to tu sice nevypadalo moc vábně, ale nebylo to zase tak strašné místo. Plné starých a dávných vzpomínek, když se tu objevoval ještě jako student Bradavic se svými spolužáky. Hostinský Tom jej však nenechal dlouho o samotě, a jakmile se k panu McLarkenovi staršímu dostavil, jmenovaný se mírně otočil, aby pohlédl druhému muži do obličeje a tichým hlubokým hlasem vyřkl svou objednávku v podobě pohárku ohnivé whiskey. S obědem hodlal počkat na svého společníka, který se tu určitě během pár minut objeví.

_________________

<< Ministerstvo

Chvíli po Gaelovi se ze zelených plamenů v krbu vynořila i vytáhlá postava věčně podmračeného Domhnalla McKaye. Oprášil si pár neviditelných smítek z ramen a pak si podobně jako jeho kolega o okamžik předtím sundal svůj temně zelený hábit. Pan McKay si prostě liboval v zelené už od doby, kdy studoval ve Zmijozelu. Hábit odkryl na míru šitý tmavý kouzelnický oblek s vestičkou a tmavě zelenou brokátovou vázankou, který jen umocňoval pocit, že do hostince právě vešel někdo, kdo nemá do kapsy hluboko.
Trvalo mu jen chviličku, než si všiml Gaela posedávajícího u stolu opodál, protože nikdo jemu podobný se v místnosti nevyskytoval. Pan McLarken prostě vyzařoval tu jasně aristokratickou auru a cosi, co téměř kohokoliv donutilo stočit svůj pohled k jeho osobě. Gael měl charisma, které na každého mohlo působit jinak – někdo mohl cítit nepříjemné mrazení v zádech, u jiného vzbuzovala Gaelova postava respekt. Domhnall se rozhodně řadil k té druhé skupině, ale strach z kolegy rozhodně neměl.
„Gaeli.“ Kývnul hlavou namísto pozdravu, když došel k jeho stolu, a o něco později se posadil. Nečekal na vyzvání, když už byl jednou přizván ke společnému obědu. A samozřejmě ho zajímalo, u jaké příležitosti se to oba vlastně setkávají, protože se mu stávalo jen zřídkakdy, aby si ho někdo osobně vyžádal. Když se Tom vrátil s Gaelovou whisky, poprosil taktéž o jeden pohárek a pečeni se zeleninou a bramborami. Pak už ale veškerou svou pozornost upíral k druhému kouzelníkovi. „Slyšel jsem, že si Salem vysloužil post Primuse. Musíš na něj být hrdý.“ Poznamenal a nepatrně se pousmál. Přece jen, jednal s někým, kdo mu byl víceméně roven. Velmi rád by poznamenal, že i on byl hrdý na Lorelei, když se jí takové cti dostalo, ale to by zabíhal do tématu, které by pokoušel jen nerad. Odznak Primuse byla poslední pozitivní věc, která se jeho drahé dceři povedla, než sobě i jim nehorázně pošlapala život. Tedy alespoň z jeho úhlu pohledu. Mohl jí odsouhlasit svatbu s kýmkoliv, ale to ještě neznamenalo, že ho její výběr těšil.

_________________

Gael skutečně nemusel dlouho čekat, jeho společník pro dnešní oběd se objevil takřka těsně po něm, a bez zbytečného vyzvání, které nebylo potřeba, se usadil naproti němu u stolu. Starší muž opět zvedl koutek rtů do polovičatého náznaku úsměvu, což se sotva mohlo označit za nějaký přátelský úsměv, ale pro pana McKaye to nemohlo být nic překvapivého. Znali se už dlouho a určitě si rozuměli i bez zbytečných slov. Po takovém zvláštním zdánlivě nicneříkajícím pozdravu si i Gael sám objednal oběd u znovu příchozího Toma, od nějž současně převzal předem objednanou sklenici jantarové tekutiny. Na rozdíl od Domhnalla si objednal plněné hovězí měšce s opékaným bramborem. Ale to nebylo to, kvůli čemu sem dorazil. Svého společníka pozval pod záštitou všedního oběda, při kterém proberou samé důležité věci, ale pod tím vším se jasně rýsoval Gaelův jeden jediný úmysl, aby mohl dosáhnout svého. A nepochyboval o tom, že Domhnallovi to muselo být alespoň z části jasné, i když se stále zdržovali u jednoduché konverzace dvou výše postavených ministerských úředníků. „Samozřejmě, že jsem to očekával, rýsuje se mu dokonalá budoucnost.“ Odsouhlasil s nepatrným přikývnutím a zaměřil se pronikavým pohledem do jeho očí. I on si při těch slovech vzpomněl na Lorelei, ale vzhledem k okolnostem, kdy si vybrala značně nevhodného partnera, to pochopitelně nechtěl nějak více rozebírat. Možná, že jindy by si nenechal ujít nějakou trefnou škodolibou poznámku na jejich rodinný účet, ale v tomto případě, kdy mu šlo, o něco víc si to zkrátka nedovolil. Nebo to spíše uznal za nevhodné. Nemusel ani dlouho přemýšlet nad tím, čím společnou konverzaci oživí a prodlouží, ale stejně svá slova volil velice rozvážně. „A jak se má tvá pohledná žena s dětmi?“ Schválně se vyhnul konkrétnímu výčtu jmen, i když ho to ve skutečnosti vůbec nezajímalo. Ale přece jenom musel nějak začít…

_________________