Ginger se ze své cool pozice zadívala na Arsenovu sovu, která se -tedy snad- jmenovala Nefertiti. Malinko se na ni zamračila, to jak přemýšlela, jestli jí stojí vstávání a daní sově pamlsek za to, že by mohl přijít Arsen a ona by nevypadala cool. Nakonec to za ni rozhodl zaprvé Alrik, kterému se nelíbilo, jak se na něj Nefertiti dívala, a tak se odlepil ze svého místečka nad Ginger a doletěl až k sově pálené, vedle jejíž klícky se provokativně usadil a ještě více provokativně houknul. Dívka by byla přísahala, že to znělo vyloženě zlomyslně.
Druhým rozhodujícím faktorem bylo nově příchozí ucho, co mohlo být jedině budoucím prvákem. Ginger, jako správná reprezentatnka staršího ročníku, chlapce (stále se založenýma rukama) sjela od hlavy k patě hodnotícím pohledem. Zrzek, pomyslela si znechuceně, zcela ignorujíc fakt, že ona sama byla zrzavá až běda. "Místo?" nadhodila lenivě, načež následovala nutná dramatická pauza pro efekt, "Jasně- jenom si dávej pozor na soví válku támhle v rohu," dodala o něco málo (ale opravdu jenom malinko, protože mohla být chvilku cool a jí se to velmi líbilo) přátelštěji a bradou chlapci pokynula na zbylá dvě místa- u okna z jedné strany seděla ona a naproti měl rezervované místo Arsen, takže zrzek si musel vystačit s jedním z míst u dveří.

_________________

"Ještě abych vám tu vadila," zabrblala Leslie pobaveně a zahnízdila se na sedačce vedle Darrela. "Kde máš ostatní? Myslím jako Arsena a kamarády z Bradavic?" zeptala se Nebelvíráka se zájmem. Rozhodně nečekala, že by jel sám. Ale třeba se tu prostě se spolužáky nějak nenašel, to se klidně mohlo stát. Když Darrel poukázal na klec se sovou, Leslie potkana radši schovala do kapsy hábitu, kde bylo zvířátku beztak nejlépe.
Povytáhla obočí a zadívala se na bledého chlapce, když se konečně představil. "Wallace, jo? To je hustý! To je jako ten... William Wallace! Nejsi ty náhodou ze Skotska?" vychrlila na něj zvědavě, nehledě na to, že hoch vůbec nevypadal jako komunikativní typ. Spíš to vypadalo, jako by ho ti dva děsili, což Leslie vrtalo hlavou. Podle ní byl ten kluk prostě divnej. A hodlala zjistit, proč tomu tak je. Když se Darrel rozesmál, potěšeně se uculila. Sice vůbec nechápala, co řekla tak vtipného, ale třeba jí Nebelvírák aspoň nebude považovat za otravného suchara. Tím Leslie totiž rozhodně nebyla.
Uznala, že otevření okna není špatný nápad, takže sledovala Darrela, jak s okýnkem zápasí a pobaveně se šklebila. "Nemusí bejt mudla, aby mu bylo špatně," namítla a zavrtěla hlavou. "Někomu se dělá blbě z přemisťování, někomu z vlaků, merlinví, co je Wallacovi. Jenom doufám, že to není nic nakažlivýho." Při svých posledních slovech stočila k chudákovi Wallacovi pohled a zkoumavě si ho prohlédla.
"Chci si koupit čokoládový žabky!" zahlásila Leslie okamžitě, když Darrel zmínil vozíček s jídlem. "A dýňové paštičky. A taky kakao, protože musím trénovat - chci se dostat do spolku těch Erasmových kakaistů," vyžbleptla hrdě a uculila se. "Ty, Darrele, byl jsi na mistrovství?" změnila pak zničeho nic téma a zatvářila se zvědavě.

_________________

Arsen kývl a celkem potěšeně nad optimistickou modrovláskou mávl rukou. Bylo fajn jednou potkat někoho, kdo nebyl aspoň na první setkání naprosto zmijozelsky nadnesený nebo úplně divný. Nebo šílený, ale kdoví, viděl ji jen chvilku...
Protože po nástupišti se vyvalila pára a většina dětí už seděla ve vlaku, Arsen si pospíšil k vlastnímu vagónu, aby vlak náhodou neodjel bez něj.


Nejspíš by neměl být překvapený, že kupé nenašel prázdné, ale to byla jen teorie. Prakticky totiž přes sklo uviděl ještě před příchodem zrzavé vlasy a úplně mu z toho zatrnulo.
Jednou rukou rozrazil dveře a opřel se loktem o rám. Přelétl překvapeným pohledem z jakéhosi prváka (neutrální úsměv) až Ginger (tehdy nasadil mírně zamračený výraz, zvlášť kvůli tomu, jak nafrfněně seděla, jako pravítko) a zase zpátky (povzbuzující až omluvný úsměv před bouří).
"Tys Kalla přebarvila na zrzato?" vypadlo z něj a zatím se neposadil. Vážně ho to rozhodilo. Ginger přece znala Nefertiti, proč by si úmyslně sedala do kupé, které měla pod dohledem jeho hlídací sova? Která právě teď jen tak mimochodem, podrážděně tloukla křídly do klece, klapala zobákem po Alrikovi, který mohl díky neopatrností přijít o trochu peří, a teď se navíc psychicky vyrovnávala s tím, že cestuje s další sovou, tentokrát tou prvákovou.

_________________

„Sem s čokoládovýma muffinama.“ Zavelela, i když to vůbec nebylo třeba, protože Ery už je tahal z kapsy hábitu. Lei bylo naprosto jedno, jak vypadají, hlavě že byly čokoládové, a ten zbytek už byl malý nepodstatný detail. Vrhla na svého milovaného vděčný pohled a ještě dřív, než si Ery stačil sundat hábit a posadit se vedle ní, spokojeně dojídala první kousek té domácí dobroty.
Na rozdíl od Eryho byli Lei nějací studenti úplně ukradení. Periferním viděním sice vnímala nějaký pohyb na nástupišti, ale ta úleva, kterou jí přinesla čokoláda, byla mnohem důležitější. Konečně se jí alespoň trochu vrátila barva do tváří a ten houpavý pocit žaludku taky přešel, takže jakmile Ery nahmátl její ruku a propletl jim prsty, přitulila se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Od nějaké blíže neurčené chvíle totiž měla pocit, že bez lidského kontaktu umře. Ale takhle s muffiny a Erym jí bylo blaze. Tak blaze, že se jí začala klížit víčka a neměla daleko ke spánku. Dlouze zívla a sáhla po dalším muffinu, aby se udržela bdělá, ale zatím se její snaha míjela účinkem. „Kakao náhodou po kapsách netaháš, miláčku, viď?“ zamumlala pak ospale a na chvilku zvedla hlavu, aby se na Eryho mohla tázavě zadívat. O otci těch malých prcků prostě nemohlo být pochyb - beztak už v břiše nosili kakaistické odznáčky a terorizovali svoji matku chutěmi na litry a litry kakaa.

_________________

Vagon E, ňuf kupé s Eralei

Ery věděl, proč ty čokoládové muffiny vzít. Poslední dobou se hodilo mít po kapsách nějakou tu sladkost, ačkoliv nikdy nemohl tušit, na co zrovna bude mít jeho milovaná chuť. „Drahoušku, víš, že čokoláda působí jako afrodiziakum?“ prohodil vědoucně a pobaveně se uculil. Bylo mu jasné, že muffiny padnou za vlast, takže ho vůbec nepřekvapilo, že v Lorelei mizely světelnou rychlostí. Když odtrhl pohled od okna a zadíval se na svou drahou, spokojeně se pousmál – konečně vypadala o něco lépe a nebyla už zelená tak, že by mohla z fleku dělat zmijozelského maskota.
Políbil jí do vlasů, když se uvelebila na jeho rameni, a pak záporně zavrtěl hlavou. „Kakao po kapsách merlinžel netahám, tak daleko jsem se ještě nedopracoval,“ odvětil, když se začala shánět po božském nápoji. „Koupíme si ho od tý bábrle, co tu rejdí s vozejkem. Taky ho nutně potřebuju, mám kakaa fakt silnej nedostatek.“ Teatrálně si povzdechl. Každopádně kakao mu vážně chybělo a teď si bez něj připadal polomrtvý. „A potřebuju spoustu sladkýho,“ dodal, protože cukr momentálně potřeboval k tomu, aby se aspoň trošku probudil. Myšlenka, že si ve vlaku trošku zdřímne, se mu vůbec nepříčila, ale prospat celou cestu vážně nechtěl. Navíc by si určitě naslintal na vestičku.
Po chvilce skopnul boty a natáhl nohy na protější sedačku, aby si tak udělal větší pohodlí. „Lei? Jak ses cítila, když jsi poprvý na slavnosti seděla za profesorským stolem?“ nadhodil po chvilce zvědavě. On sám se ohromně těšil, až uvidí u některých lidí šokované výrazy ve tvářích, ale byl z toho všeho tak trochu nervózní. A taky věděl, že to zřejmě rozproudí další vlnu drbů, ačkoliv teď už to nebude taková senzace – vztah dvou členů profesorského sboru nebyl tak zajímavý, jako vztah studenta s profesorkou.

_________________

Matt se jen skepticky ušklíbnul, protože pochyboval o tom, že si tak nadšený profesor jako Tyers nechá ujít další hodinu mrzačení studentů, i kdyby mu na nohou visela tisícovka vlastních potomků. Ani se mu tam nechtělo, ale už tak měl špatné svědomí kvůli těm lektvarům, že by neriskoval další zabalený předmět. A samozřejmě ho dost mrzelo, že letos se ho netýká létání, ale o to víc se těšil na famfrpálový nábor a tréninky, pokud se dostane zpátky do družstva. Musel, měl přece svoje čupr nové koště. „Já jsem si od Deana, co jde letos do čtvrťáku, půjčil některý učebnice, co měl loni, a byly mnohem zajímavější než ty pro druhý ročník. Ale ty lektvary fakt nechápu.“ Zavrtěl hlavou, a co se týkalo Bagshotové, musel dát Lennymu přikývnutím hlavy za pravdu.
I když to nebyl zrovna Nimbus, Matt byl na svou Kometu nehorázně pyšný. Možná i tak trochu kvůli tomu, že si část peněz na její pořízení sám vydělal a měl tak pocit, že si ji doopravdy zasloužil. „Zkoušel jsem ji u babičky. Bydlí na samotě, takže tam skoro nikdo nechodí a navíc má zahradu krytou lesem. Je to bájo oproti těm školním košťatům!“ chlubil se dál, protože tohle byla věc, za kterou se rozhodně odmítal stydět a muchlat si koště někde v koutku sám samotinký. Stejně se ale těšil, až si v havraspárské věži rozloží na postel čistící sadu, kterou ke koštěti dostal, a bude si svoji Kometu hýčkat.
Jakmile došla řeč na lektvary, Matt se zachmuřil a zatvářil se provinile. Loni je při záškolačení načapal Rodwell, ale ani letos se mu na hodinu lektvarů s příšernou McKayovou nechtělo a to s ní pořádně ani neměl tu čest – stačilo mu, co se o ní ve škole povídá. „Já ty lektvary letos asi zase zazdím.“ Zamumlal a uhnul pohledem někam mimo kamarády. „Ale fakt se těším na formule a přeměňování.“

_________________

Flann měl toho dne chuť do něčeho kopnout. Ideálně do víc věcí najednou a několikrát.
Ráno ho táta vzbudil přesně ve chvíli, kdy se jako vítr proháněl po obloze a blesky smažil zloduchy na zemi, a to přesto, že času měli ještě spoustu. Sice byl fakt, že v dešti bude cesta na King's Cross poněkud komplikovanější, ale Flann by i tak radši ještě chvíli smažil. Věci měl navíc sbalené už dávno, věnoval se tomu celý večer, takže teď jen seděl na kufru, dlabal ovesnou kaši a div že nebručel.
Cestou pak bručel opravdu. Nakonec ani nevěděl, jak se na nádraží vlastně dostali, ale byl si skoro jistý, že cestou opravdu do něčeho kopl a že ta voda za jeho krkem rozhodně není kouzelná.
Otec ho bleskově provedl nádražím, i když Flannovi zákeřně odmítl ukázat onen králův kříž, po kterém je to tu pojmenované, a stanuli na nástupišti mezi kolejemi 9 a 10. Flann sice naprosto správně předpokládal, že pokud má odjíždět z nástupiště 9 a 3/4, musí běžet kousek víc k desítce, jinak proletí na 9 a 1/2 do Země nezemě, ale okolnosti mu nepřály.
Otec, nemaje pochopení vůči aritmetickým vtipům své ratolesti, ho výchovně, vroucně a s láskou poslal proti přepážce tak rychle, že Flann nestačil zkorigovat kurz. K jeho nefalšovanému překvapení však po průletu přesným středem sloupu skončil tam, kde měl, takže asi nějaký kúzlomet někde udělal chybu ve zlomcích.
Před malým mágem se každopádně zjevil nový svět, takže počty vystřídala spadlá čelist a oči dokořán. Doslova zíral na tu epesní lokomotivu, protože nic tak božího ještě nikdy neviděl, a civěl na ni tak upřeně, že ho samozřejmě smetl drahý otec. Flann dostal výchovný pohlavek, aby si pro příště zapamatoval, že má uhnout z místa přistání, a přišel čas nastupovat.
Měl ale tu smůlu, že se nacházel přesně uprostřed soupravy, tudíž tam byl suverénně největší kravál. A jestli Flann něco nesnášel, byl to povyk, tuplem povyk vedený v britském přízvuku. Hemžil se tam asi milion lidí a asi milion ptáků řvalo, protože je chtěl ulovit milion koček, o milionu kvákajících žab nemluvě. Nasadil ochrannou masku napruzeného jezevce, aby si s ním náhodou někdo nechtěl povídat, a pomalu se tlačil skrz plačící matky a přehrávající mazánky ke schůdkům do vagónu.
Ještě jednou zkontroloval, jestli má Buřta pořád v kapse, zamával tátovi a jal se táhnout kufr na palubu. Teď teprve pochopil, proč mu otec nakázal vzít si takovou spoustu zjevně úplně nepotřebných věcí – tím, jak se musel snažit tu krávu těžkou zvednout, přestal mít byť vteřinu na úvahy, jestli se mu náhodou nebude stýskat. Flannovi to přišlo jako fakt chytrý tah a když konečně dostal to heblo, co muselo určitě vážit aspoň padesát tisíc tun, do vagónu, rozhodl se, že vezme první volné místo, které uvidí. Čistě pragmaticky, aby nemusel chodit daleko.
A tak se ocitl v...



...kde okamžitě spatřil dvě holky. Až do dnešního dne si myslel, že kouzelníci a čarodějnice se učí každý na jiných školách, prostě separovaně kluci od holek, jako to bylo v Irsku. Jenže už venku tušil, že tohle bude, slovy babičky, sodoma gomora všichni v jednom.
Ne že by měl s holkami nějaký problém, že. Když se mu na ulici nějaká smála, že smrdí, většinou ji prostě ignoroval, praštit musel jen jednu, protože si nedala říct a mlela furt dokola, že mu její tatínek zakáže vycházet z domu. Ta to prostě potřebovala.
Teď ale stál ve dveřích a nějak moc nevěděl, co říct, protože to pro něj byla úplně nová situace. Tedy ne že by byl poprvé ve vlaku, ale poprvé byl poprvé ve vlaku a mohl si nejen sednout, mohl si sednou s lidmi, kteří jím nemusejí implicitně pohrdat. Ta hezčí z přítomných měla navíc taky zrzavé vlasy, takže doufal, že nebude mluvit jako profesa z Oxfódu, ale jasně si pamatoval tátovu lekci, že „i protestantky můžou být zrzavé, tak bacha.“ Momentálně mu ale bylo jasné, že mlčí už moc dlouho, a to je u něj co říct.
„Maucta,“ vylovil z paměti něco, co používal jeho táta při zdravení zákaznic v lékárně, a usilovně přemýšlel, co dál. „Máte tu eště volno?“
Jo, to bylo hodně dobré, musel se pochválit. Povedlo se mu jasně říct, o co mu kráčí, aniž by se zakoktal, a stačilo mu počkat na odpověď. Sice samozřejmě dobře viděl, že dvě místa ještě volná jsou, ale jemu občas Briťáci prostě tvrdili, že ta židle, na kterou si chce sednout, už je obsazená. Doufal, že to na něj nezkusí tady, protože by je pak asi musel praštit a to by nerad.
Každopádně měl krásně naplánované, jak si v případě, že tu volno bude, sedne, bude úplně zticha a nenechá se tím hrozným kvaltem tam venku nijak rozhodit. Tady to nevypadalo na nějakou extrovní divočinu a vždycky může začít předstírat, že spí.

_________________

Vagón C, kupé č. 5

Vyděšeně nadskočí, když na ni Ari doslova zařve.
„Sakra Ari!“ Vyjekne. „Neděs mě nebo schytám infarkt!“ Vysvětlí a ale zároveň se nadšeně zazubí. Rozptýlení pozornosti zajištěno…
„Ahoj Meow.“ Neopadává Janin úsměv. Na prskání coby pozdrav je zvyklá od Démona. „Zatím nic.“ Sdělí náhle spiklenecky. „Bábi má narozky až příští pondělí, tak uvidím…“ Spokojený úsměv. „S tím si nelam hlavu.“ Uklidní ji, když se znovu začne omlouvat. „Musela jsem ještě strávit týden u bábi, ale to bylo v pohodě. Místo mě si našla nějakýho brigádníka. Byl to mudla a měl nějaký šílený příjmení… Ale křestním byl John.“ Dodá a poněkud škodolibě se usměje. „Kouzla prosakující zezadu z další místnosti, bábi vede jak mudlovský tak kouzelnický krámek, mu začali lézt na hlavu. V pátek mi dokonce popřál Veselé svátky vánoční a zpíval při tom tichou mši. Pozpátku. No pak jsem ty zbývající dva týdny strávila doma, nic zajímavýho.“ Pokrčí nakonec rameny a nadhodí znuděný výraz ačkoliv má na rodiče stále vztek. Ale pak se usměje. „Neboj se.“ Uklidní Ari. „Když jsem nezešílela poté co John začal tančit kankán na stole, mimochodem tančí příšerně, tak nezešílím ani teď.“
„Ale co spíš ty?“ Nadhodí. „Jste v pohodě?“ Na mysli má samozřejmě Saritu a jejího zletného manžílka…
Ťuk… ťuk…
Ťuk, ťuk, ťuk…!
Buch! Buch!
Rozhovor s Ari se vedl v poněkud hlasitějším rázu poněvač si někdo nedal pokoj a neustále narážel velkou, vážně velkou cedulí do skla vlaku. Ten někdo byl samozřejmě Vallabh… V naprosto a zcela indickém oblečení a s též i napůl indickým nápisem na ceduli působil… exoticky.
"Dobře dojeďte, mé slečny"
„Je vždycky takový?“ Zeptala se Jane s tichým úžasem když ho sledovala. Tomu se říká naprostá oddanost… „Myslíš…?“ Nadhodila když sledovala indovu rozzářenou tvář.
Naklonila se k Ari. „Mám tady pro něj tu zvonkohru.“ Řekla jí natolik hlasitě, aby ji Ari slyšela, ale zároveň natolik tiše, aby ven nevyklouzlo ani slůvko… „Ukážu ti ji až vyjedeme. Mě se šíleně líbí, ale potřebuji to schválit.“ „A jinak… mám sebou i zelenou barvu na vlasy.“ Dodá (opět tiše) a zatváří se samolibě.

_________________

(Stieg Larsson)

Maeve akorát vyplazovala na tátu jazyk, a když se znenadání ozval dívčí hlas, v setrvačnosti se na neznámou narušitelku otočila i s vypláznutým jazykem. Naštěstí si velmi rychle uvědomila, že se jí to vážně nezdálo, a tak hned jazyk zase zastrčila a věnovala dívce zářivý úsměv.
„Áhoj! Jasně, bez problému, klidně si sedni, místa tu je přece dost!“ Vyhrkla Mae okamžitě. Žádný panický strach z nových lidí přece nemá, tak co by se neseznámila s někým novým. V jejím případě bylo jasné, že kdyby se v jejím kupéčku nikdo neobjevil, pravděpodobně by se zvedla a šla někam otravovat. Ale to zjevně naštěstí nehrozilo. Začala se kousat do rtu a pozorovala dívku, jak se usazovala, očividně přemáhala touhu vychrlit na ni sto otázek ještě předtím než se vůbec posadí.
„Ty taky jedeš do školy poprvé?“ Nadhodila nakonec. „Víš jak to tam chodí? Já se snažila si něco přečíst, abych věděla co a jak, ale radši si to poslechnu od někoho,“ dodala. Ovšem radši už nezmiňovala, že tomu čtení nakonec moc nedala, protože ona a vydržet u knih, to se občas zdálo skoro až nemožným úkolem.
Když už se však soustředila na děvče, objevil se ve dveřích jejich kupé zrzek. Irský, podle přízvuku. Mae ho zvědavě sjela pohledem. Ona se sice narodila v Anglii, avšak díky rodičům se také nějakým přízvukem honosila, ačkoliv pravda – moc výrazný zrovna nebyl a vlastně si ho dokázal všimnout jen někdo fakt pozorný. Ale co, znát dalšího zrzka bude přece bezva! A tak bez váhání přikývla na jeho otázku, jestli mají ještě volno a obdařila ho jedním z mnoha svých přátelských úsměvů.
„Mně to vadit nebude a určitě ani tady… Éh, jakže se to jmenuješ?“ Maeve vykulila na svou spolusedící oči, když si uvědomila, že vlastně ještě nezná dívčino jméno.

_________________

Uru byla ráda, když konečně nadešel čas loučení, který signalizoval, že se bude moci pokud možno nepozorovaně oddělit od Susan. Dostala ji totiž od matky jako závaží na krk, z jejího pohledu, dokonce i přes důrazné protesty obou sester. Měla za úkol na ni dávat pozor, aby se jí "něco nestalo, neztratila se, nezatoulala se mezi starší studenty, až přijde na zařazování". Zatímco Susan štvalo, že s ní matka zachází v mnoha ohledech jinak než s ostatními sourozenci, což bylo dost ponižující, Uru dráždilo, že ona nic takového nedostala. Ne, že by o to stála, ale nesnesla, že Susan se dostalo většího komfortu, než jí.
Byly chvíle, kdy by někoho ze sourozenců na pomoc opravdu potřebovala, a jako na potvoru v dohledu ani jeden, což vzhledem k jejich počtu prostě nemohla být náhoda.
Při první příležitosti se Susan ztratila v davu a zaplula do vagónu C, zatímco Susan si to namířila někam do Éčka. Při troše štěstí ji neuvidím dřív než při zařazování, utěšovala se Uru.
No, ale kam teď? uvědomila si najednou, jak stála v prázdné uličce s kufrem. Připadala si najednou hrozně trapně. Na nástupišti sotva několikrát zahlédla známou tvář a byla moc zaneprázdněná, než aby jí věnovala větší pozornost.
Nakonec si namátkou vybrala druhé kupé, doufaje, že tam najde někoho známého. Nenašla, nicméně to, co našla, ji zaujalo i přes to, že to bylo o dost starší.
Nebelvírská uniforma. A havraspárská.
"Éhm," vypadlo z Uru. Najednou nevěděla, jak se má ke starším studentům chovat. Jako k učitelům nebo jako ke spolužákům? Už už chtěla ohlásit, že to byl omyl, a utéct, když situaci vyřešila Čokoláda.
Nakráčela dovnitř, jako kdyby jí to tam patřilo, a vyskočila si na sedadlo. Na Uruin šokovaný pohled odpověděla čirou, koncentrovanou lhostejností.
"Je tu volno?" vymáčkla se nakonec zlatovláska.