<<<

Čtvrý rok. Caoimhe stále nemohla uvěřit tomu, že už na školu Čar a kouzel nastupovala čtvrtým rokem, ale bylo tomu skutečně tak. Utíkalo to poměrně rychle, což jí vlastně docela vyhovovalo. A vlastně už si potěch čtyřech letech zvykla na to, že u sebe nemá svého bratra, nebo rodiče. Dokonce si našla i pár přátel, na které se poměrně těšila - ostatně se neviděli celé dva měsíce.
Tenhle rok byl ale přeci jenom něčím jiným - obvykle jí na nádraží doprovázel starší bratr Declan, tentokrát se ale rozhodla vydat sama, protože už přeci jen byla velká holka. A navíc, už se tolika nebála, jako dřív. Sice by byla velice šťastná, kdyby měla Declana po boku, ale vlastně celou cestu na nádraží z hotelu to zvládla na jedničku. Dokonce ani projít přepážkou jí nedělalo žádný problém.
Lokomotiva byla jako vždy dechberoucí, ale protože tohle byl už její čtvrtý rok, moc se tím nezaobírala. Kufry odnesla tam, kam se měly dát, a pak zamířila zabrat si některé z volných míst. Ne že by jich moc zbývalo - studentů bylo až moc a každý si chtěl co nejdříve zabrat kupé pro sebe a své kamarády. Což by Caoimhe udělala nejradši taky, ale žádného ze svých blízkých neviděla, a tak jednoduše zamířila tam, kde bylo ještě tak nějak volno.
"A-ahoj?" bylo poněkud vtipné, že byla nervozní v přítomnosti kluka, který jasně byl mladší než ona, ale nemohla si pomoci. "Mohu si přisednout?" povytáhla pak tázavě obočí a na Matthewa se dokonce i usmála. Sice by možná bylo lepší prozkoumat pár dalších kupé, ale uličky se začínaly čím dál tím více plnit lidmi a Caoimhe prostě měla strach. I tak stála mezi dveřmi, čekajíc, jestli jí onen kluk pustí si sednout a hlavou jí proběhlo, jestli to náhodou není prvák, ostatně jí nepřipadal vůbec povědomí.. ale bylo pravdou, že jí nebyl povědomí skoro nikdo - s nikým, kromě pár Mrzimorů, se totiž nebavila.

_________________

_________________

<<

Že do Bradavic nastupuje další z dětí Manningových nebylo nic divného. Nebylo tedy divu, že když se Rita ráno probudila, připravená byla jen její starší sestra Millie, která do školy jela taky, a pak jejich matka, která se tam rozhodla své nezletilé dcery doprovodit. Nehledě na to, že Edeen byla přeci jen na Ritu pyšná, že i u ní se ty magické schopnosti projevily, teď už jen všichni čekali, jestli i ten nejmladší kouzlit bude či nikoliv. Ještě předtím, než však z domu vypadly, Rita strávila hodinu nad svým účesem, aby nakonec vyšla s rybím copem.
"Tak jak se těšíš, broučku?" Edeen se na svou nejmladší dcerku podívala s jistým nadšením, což Margo donutilo se usmát a lehce pokrčit rameny. "Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, takže hádám, že dost," odvětila jednoduše a mrkla po své starší sestře, která neměla nejmenší potřebu se s nimi vybavovat. Ostatně už chtěla být za přepážkou se svými kamarády, které hledala už od momentu, co vstoupily všechny tři na nádraží. Ne že by měla zatím nějaký úspěch. "Taky se máš na co těšit, je to tam super, ani se ti pak nebude chtít domů. Máš tam tolik míst, kam se můžeš schovat před všemi. Což mi připomíná, mami, opravdu nechcete koupit větší barák?" Tohle byla slova, která se Ritě zamlouvala - dostatek míst, kde se bude moci před ostatními schovat? To bylo asi zatím to nejlepší, co o Bradavicích slyšela. A když se pak Millie zeptala na koupi většího baráku, pohledem sjela ke své matce, která se pobaveně zachechtala a zakroutila hlavou. "A na co tak? Však všichni nám pomalu mizíte pryč," což ostatně byla pravda - Heath, Maud, Elias a Elly už bydleli všichni sami, což bylo o čtyři hladové krky méně a doma zbývalo už jen pět dětí. Když se ale všichni společně sešli, stálo to za to, především v momentě, kdy si Maud přivedla celou svou rodinu.. To se pak do toho domu skoro nevešli.
"Chceš projít první, nebo mám já?" Millie se na svou sestru podívala s jistým nadšením, ale Rita neměla zase tak o moc stát. "Klidně jdi první ty, není to poprvé, co tou přepážkou budu procházet," kdyby to poprvé bylo, určitě by byla jinak nadšená, takhle jen ledabyle pokrčila rameny a sledovala svou starší sestru, jak se rozebíhá a proskakuje zdí. Pak byla řada na ní, a tak udělala přesně to, co její sestra.
"Kde je Millie?" bafla za ní zničeho nic matka a Rita se rozhlédla kolem sebe. Přes to množství lidí, kteří stáli před vlakem, svou sestru nikde neviděla, ale ta se brzy ozvala sama. "Tak se mějte, támhle jsem viděla Mínu Xavierovou, o tý jsem ti vyprávěla, ne? S tebou se uvidím ve škole a s tebou o letních prázdninách, pa!" s těmito slovy Millie rychle vlepila pusu své matce na tvář, zašklebila se na svou mladší sestru a pak zmizela v davu lidí kdo ví kde. Ne že by to Ritě kdovíjak vadilo, byla ráda, že se Millie alespoň na tu cestu zbavila, bylo by šílené, kdyby s ní musela strávit celou cestu vlakem. Ne tedy vyloženě, ona totiž její starší sestra byla celkem fajn, ale každý si chce od svých sourozenců na chvíli odpočinou, no ne? A ona měla mít Millie na krku celej školní rok.. i když nějak tak pochybovala, že na sebe budou mít kdovíjaký čas. "Tak, tebe teď musíme dostat do vlaku, hm? Aby ti to náhodou neujelo," ne že by se stalo kdovíco, kdyby ten vlak odjel, ostatně se klidně kdykoliv mohla Edeen s ní kdykoliv přemístit do Prasinek, ale dle všech svých sourozenců (krom toho nejmladšího, to dá rozum), byla cesta vlakem nezapomenutelná, takže se na ní vlastně Rita vcelku těšila. No a ne že by měla nějak extra nějaké čas na protesty, její matka jí totiž jednoduše vzala za ruku, protáhla jí davem lidí do nejbližšího vagónu, a pak už zbývalo jen najít nějaké volné kupé, což zase tak moc práce nedalo. "No vidíš, tady je ještě nějaké volno. A slečna vypadá, že jede taky poprvé do Bradavic, to byste si mohly rozumět!" Edeen očividně byla nadšená, že našla kupé C6, kde už sice někdo seděl, ale o to větší měla Rita šance na seznámení, no ne? Rita protočila očima v sloup, protože to, že by ta holka mohla být taky prvák ještě neznamenalo, že si budou společně rozumět, no ne? "Chceš pomoci dát ty kufry nahoru?" otázka samozřejmě patřila k Eden, na kterou se Edeen usmívala od ucha k uchu a ať už její odpověď byla jakákoliv, nakonec se otočila ke své holčičce (ale pokud Eden souhlasila, prvně pomohla ony kufry naskládat tam, kam patřily). "Tak se nám hezky opatruj, zlatíčko, hlavně brzy napiš," líbla svou holčičku do vlasů, s 'nashledanou' se rozloučila i s Eden, a pak už vymizela pryč.
Rita si nervózně uhladila uniformu a zamrkala mezi dívčinou a dveřmi. Přeci jen, matka byla pryč, takže kdyby se nakonec posadila někam jinam, asi by to moc nevadilo. "Můžu?" povytáhla nakonec tázavě obočí a kývla hlavou na volné místo na proti Eden. Nějak se jí totiž nechtělo do uličky, kde se tvořily čím dál tím větší fronty, jak každý hledal volné místo a Rita nakonec byla ráda, že tohle už nemusí řešit. Pokud by jí však Eden vyhodila, asi by nic moc nenamítala, jak by taky mohla? V kupé nebyla první.

_________________

Matthew neklidně seděl na sedačce a prohlížel si hromadu studentů, který procházeli sem a tam chodbičkou před kupé. Doufal, že si někdo přisedne k němu. Dokázal si představit, jak by to mohla být nepříjemná cesta, pokud by ji strávil sám. Podíval se z okýnka, aby zjistil, že počasí se příliš nezlepšuje. Nebylo pochyb, že jeho rodiče už odjeli. Ač na sobě měli dostatečně teplé oblečení, v tomhle počasí chtěl být radši každý doma, než čekat dlouhé minuty na nástupišti zalitém kouřem z lokomotivy a ve skučícím větru.
Čas utíkal a stále byl v kupé sám. Krátil si čas tím, že si povídal s Miou, jeho sovou. Ta ale zjevně nejevila známky zájmu o jeho slova, po chvilce schovala hlavu pod křídlo a nejspíše i usnula. Ale ve chvíli, kdy vrátil svou klec na místo a znovu dosedl, dveře kupé se otevřeli a v nich stála zrzavá dívka. Poněkud nervózně ho pozdravila a pak se optala, zda si může přisednout. Opětoval její úsměv svým, o kterém si, stejně jako otec myslel, že je to ten nejkouzelnější na světě a odpověděl: "No jasně!" Zároveň vystřelil ze sedu na nohy. z tvrdé výchovy své mámy byl naučen, že pokud přijde někdo nový do místnosti, v tomto případě kupé, zvláště pak dívka, je slušné se při pozdravu postavit. Na pozdrav ze samého nadšení zapomněl a jeho prudké postavení na nohy, mohlo působit komicky. "Já jsem Matthew. Kamarádi mi ale říkají Matt nebo Matty," napravil předchozí zaváhání. Pokud by to viděla matka, dostal by později, až by byli sami, přednášku o tom, že nesmí zapomínat na dobré vychování. Nikdo se tomu ale nemohl divit. Už se pomalu smiřoval s představou, že jedinou jeho společností bude spící sova. Byl připraven změnit kupé, pokud by opravdu nikdo další nepřišel. "Taky se tak těšíš do školy?" vypálil na dívku další otázku, aniž by nějak bral na vědomí. že to nejspíše nebude prvačka, tak jako on. Uctivé chování a respekt ke starším, to byla jedna z věcí, kterou se mu matka snažila vštípit, ale zároveň jedno z mála odvětví výchovy, které mu dělalo problémy dodržovat.

_________________

Prvního září zahájil Leo tak, že si hned po brzkém probuzení vlezl do pokoje, kde spinkala Mary. Pěkně potichoučku jako myška, aby ji v postýlce nevzbudil, ale to stejně nebylo třeba, protože už měla očka dokořán a něco si žvatlala pro sebe. Leo nemohl jinak než se uculit, protože byla prostě ták rozkošná, načež si k ní klekl a chytil ji za ručičku, přičemž s ní začal potichu rozmlouvat („já teď pojedu pryč, ale neboj, zase se vrátím“). Takhle je našla mamka, která Lea posléze s pobaveným výrazem vyhnala, aby si dobalil věci.

Ani při cestě na nádraží se Leo nechtěl od sestřičky odtrhnout a málem by ji celou dobu tahal v náruči, kdyby mohl. „Mamí, že za mnou někdy přijedete,“ škemral cestou k nástupišti, ačkoliv moc dobře věděl, že teď, když už mamka v Bradavicích nepracovala, to dost dobře nebylo možné. Ale zkusit to musel, no ne? „Uvidíme se na Vánoce, neboj, to uteče jako voda,“ broukla konejšivě Saoirse a jemně Lea povískala ve vlasech. Ten otráveně protáhl obličej. „Ale no tak mami,“ zabručel a potřásl hlavou. Ne že by se s mamkou nemazlil rád, ale přece jenom tady byli na veřejnosti! Naštěstí ještě neprošli přepážkou na nástupiště 9 a ¾, to je teprve čekalo. „Tak já běžím!“ zavýskl Leo a už frčel na druhou stranu, kde čekala nádherná parní lokomotiva. „Jéé…“ vydechl nadšeně, zatímco Saoirse přepážkou prošla hezky důstojně. „Jééé!“ zopakovala po bráškovi malá Mary a zamávala ručičkama. Leo se zvesela zasmál, a pak si k sestřičce přidřepl, aby ji mohl naposledy obejmout a dát pusu na rozloučenou. Pak navzdory svým předchozím slovům se pevně přitiskl k mamce, které – jakmile se k němu sklonila – taky vlepil pusu. „Že budeš pozdravovat taťku, viď? A ať mi pak napíše, jaký to bylo na tom soustředění! Ale já vám napíšu ještě dřív, tak já mu to připomenu sám,“ zarozumoval si Leo, když se od mamky zase odtáhnul. „A nebreč, vždyť se uvidíme na Vánoce, to uteče!“ zopakoval jí následně její vlastní slova, když si všimnul, že se jí v očích třpytí slzy. Saoirse s úsměvem přikývla, byť se jí slzy v očích objevily i z jiného důvodu, než si myslel Leo. „No jo, tak já teda jdu,“ zamumlal Leo následně trochu neochotně, když se patřičně rozloučili a když uklidili kufr tam, kam na cestu patřil. Ještě naposledy mamce se sestřičkou zamával, než naskočil do jednoho z vagónů a jal se hledat si prázdné místo.
Zase tolik jich ovšem nebylo… až v jednom kupé narazil na dvě dívky, které vypadaly v jeho věku. No, sice to byly holky, ale zřejmě to taky měly být jeho budoucí spolužačky, takže možná… „Ahoj, nečekáte ještě na někoho? Můžu si tady jedno místo zabrat?“ optal se obou dvou slušně, zatímco postával skoro ještě v chodbičce.

_________________

Popravdě, Caoimhe poněkud vyděsilo, jak prudce klučina vstal, takže se nervózně zavrtěla a pohledem těkla k uličce. Nebýt úplně plná dalších studentů, dost možná by vymizela pryč, ale takhle se nakonec na prváka pousmála a zabouchla za sebou dveře. "Já jsem Caoimhe," představila se pak a možná by dodala, že její kamarádi její jméno taky nějak zkracují, ale ono to moc dobře nešlo. Sem tam se na ní sice někdo pokoušel volat Caoi, ale to znělo, jako kdyby někdo říkal slovo klíče a jí samotné se to prostě nelíbilo. Nicméně s těmito slovy natáhla svou pravačku k Matthewovi, protože ona byla taktéž slušně vychovaná, a i když by jí nikdo nevynadal za to, že to neudělala, asi by jí to samotné dosti vadilo.
"Asi ne tolik, jako ty. Jedeš poprvé, že?" povytáhla pak tázavě obočí a jala se posadit se na volnou sedačku. Stihla se přitom usmívat (Mrzimor, no), i když stále byla kapku nervózní. Bylo však super poznat pár prváků, kteří třeba mohli skončit u ní v koleji a zrovna Matt se zatím zdál jako jeden z těch, kteří by se klidně do Mrzimoru mohli hodit.. i když, jeden nikdy neví, klobouk si vždycky dělal co chtěl. Byla tu však stále možnost, že Matt už do školy chodil, třeba druhým rokem, a ona si ho prostě jen nepamatovala.. tohle ale dosti zavrhovala, protože se zdál býti tolika nadšený, že to snad ani nebylo možné. Caoimhe si moc dobře pamatovala na to, jak nastupovala na školu ona a vůbec se jí tam nechtělo. Ne že by se to po těch čtyřech letech tolika změnilo, ale už zvládla Bradavice celkem dobře akceptovat. "Máš pěknou sovu, má jméno?" optala se pak a na jejím hlase byla znát i kapka zvědavosti. Sice dle ní bylo zbytečné tahat si sovu do školy, když tam byly na půjčení, ale nikomu to nehodlala rozmlouvat - občas bylo lepší mít svojí, protože se někdy stávalo, že všechny ty školní byly na cestách.

_________________

Fróði měl za sebou další povedené prázdniny, během nichž toho stihl strašnou spoustu, zpravidla mimo domov. Na nadcházející školní rok se těšil o to víc, že NKÚ už měl za sebou a nabyl mylného dojmu, že další zkoušky už ho nikdy nečekají. Inu, aspoň jednou se mohlo hodit to, jak profesoři OVCEmi vyhrožují poněkud předčasně.
Než byl ale vyveden z omylu, musel se do Bradavic dostat, a aby se dostal do Bradavic, musel se dostat do vlaku. Na nádraží King‘s Cross se nakonec dostal ráno soustavou krbů přes Aberdeen, protože jím navrhovaný vylepšovák, že by do Anglie přisvištěl o den dřív a přespal u Redmondových, z nějakého jemu nepochopitelného důvodu neprošel. Sbalený byl, na to dohlédl Finnian, sovu měl s sebou taky, tu mu zase připomněla maminka. Společně s připomenutím dobrých mravů a takových těch věcí, které jí odkýval při snídani.
Sotva prošel přepážkou, už se přivítal s pár známými a do vlaku prozatím nespěchal. Začal u lokomotivy, kde se Caroline snažila vysvětlit strojvedoucímu, že rozebrat parní stroj je vlastně i v jeho zájmu, a pak pokračoval dál. Než naložil bagáž, stihl zjistit, kdo všechno se dostavil na perón, a tu a tam si s někým vyměnil pár slov nebo plácnutí, ale do žádných delších konverzací se prozatím nepouštěl a hlavně zjišťoval, o kolik zas spolužačky přes prázdniny povyrostly. Když se vynadíval, byl zrovna na konci čtvrtého vagónu, do nějž taky i s klecí na výra nastoupil. A o pár sekund později tak spatřil zrzku, což nemohl nechat jen tak.

„Nazdar, kotě, jak je?“ zahlásil tedy, sotva otevřel dveře do kupé, a foneticky se nabízející přezdívku Kiwi nevyužil jen proto, že si nebyl jistý, jestli ho s tím náhodou už někdy v minulosti neposlala někam. A chtěl samozřejmě připojit obvyklý dotaz, co že tam jako dělá tak sama, ovšem v tu chvíli si všiml, že to tak docela udělat nemůže. „A tobě taky parádní den vinšuju. Máte tu volno, žejo? Nebo vám do něčeho lezu?“ Poslední dotaz doprovodil zavlněním obočí a sice si položil klec s Bubošem na volné sedadlo, ale byl vlastně docela ochotně připraven vysmahnout, pokud by potřebovali soukromí. Samozřejmě ale doufal, že ho potřebovat nebudou, protože ten mrňous je buď nějaký náhodný prvák, nebo přinejhorším její brácha či tak něco.
Neměl sice pocit, že by si ho pamatoval, a to se kolem Caoimhe na tom mistráku ve Finsku snad nějaké děti motaly, ale jistý si být nemohl.

_________________

Nyní, když nebyl v kupé sám, byl ve svém živlu. Samotu nikdy neměl rád a strach z toho, že by strávil svou první cestu do Bradavic sám, konečně odezněl ve chvíli, kdy si dívka, která se představila jako Caoimhe, sedla. Nechápal, že se někdo do Bradavic netěší stejně jako on. Škola čar a kouzel. Čar a kouzel! Vždyť to je úžasné. Co se dozvěděl od první návštěvy kouzelníka u nich doma, žádné předměty jako matematika, angličtina a podobné, v Bradavicích nejsou. Budou se učit přeměňovat různé věci na něco jiného, budou se učit dělat lektvary a mnoho dalších. Vždyť změnil tomu prodavači hůlek vlasy na růžovo, a to ani nevěděl, co dělá. Jaké věci pak musí dokázat, až se v tom trochu procvičí. Nemohl se dočkat až se vrátí domu, a přebarví vlasy své mamky. Po chvilkové odmlce, kdy přemýšlel o tom, jak budou Bradavice skvělé, se jen utvrdil v tom, že těšit se tam podobně jako on musí každý. Vrátil se myšlenkami do vlaku a odpověděl. "Ano, jedu poprvé. To že kouzla existují vím pár týdnů. Ani nevíš jaké to je, dozvědět se o kouzlech a že je dokážu používat pár týdnů předtím, než jsem měl nastoupit do školy ve Watfordu," začal vyprávění a vzápětí dodal, jako by to byla důležitá informace: "Tam chodila do školy má máma a prosadila si, že tam půjdu taky." Na tváří byla znát úleva a radost z toho, že teď nesedí s rodiči v autě na cestě do Watfordu.
"Děkuju, jmenuje se Mia. Tak se jmenovala moje kamarádka na škole a myslel jsem, že by jí potěšilo, kdybych po ní pojmenoval svou sovu," nadechl se a pokračoval dál: "Doma mi máma nikdy zvíře nedovolila, i když máme zahradu kam by se vešlo stádo koní. Ale když jsem se dozvěděl, že si můžu do Bradavic zvíře přivést, s taťkou jsme neváhali. Chtěl jsem nejdřív kočku, ale ten pán v obchodě mi vysvětlil, jak jsou sovy strašně užitečné. Chápeš to, že dokážou nosit poštu? Komukoli na světě? Aniž bych znal jeho adresu? Já tedy ne," zakončil svůj monolog, a konečně dal Caoimhe prostor taky promluvit. Jedna z jeho slabin, na což už musela dívka přijít, bylo to, že pokud se dal do řeči, bylo ho těžké zastavit. Zvláště to pak nedokázal příliš ovládat, pokud se bavil s někým novým.

Zanedlouho se dveře kupé znovu otevřeli. Stál v nich chlapec, Matthew tipoval, že byl minimálně o čtyři roky starší než on a stejně tak si myslel, že byl i starší než jeho dosud jediná společnost ve vlaku. Podle toho, jak dívku oslovil, usoudil, že už se znají. Nejdříve přišlo malé znepokojení, že by se snad mohl ocitnout na kraji konverzace, až bude dvojice probírat zážitky z prázdnin a případně i z minulých let v Bradavicích. Postavil se, tentokrát ne tolik křečovitě, a napřáhl ruku k nově příchozímu: "Hezký den i tobě, jsem Matthew, ale kamarádi mi říkají Matt nebo Matty." Zopakoval takřka stejné představení a posadil se. "Jasně, přidej se k nám. Čím víc, tím líp," řekl s širokým úsměvem a byl připraven se zapojit do konverzace a zábavy za jakoukoli cenu.

_________________

Matthew mluvil a to poměrně dost, až to samotnou Caoimhe maličko překvapilo. Poslouchala však pečlivě každé slovo, které Matt vyslovil a dokonce si většinu informací i zapamatovala. Hlavně jí hlavou prolétlo, že mohl být rád, že nastupuje do školy až teď a ne pár let zpátky, to by se totiž chudák asi moc netěšil. Caoimhe celkově byla ráda, že situace ohledně nečisté krve se uklidnila, protože to byly zbytečné spory a umřelo kvůli tomu až moc lidí. "Tak to pro tebe musí být úžasný pocit. Já o kouzlech vím skoro už od kolébky, táta je čaroděj, ale kouzel se po škole vzdal." Pokrčila ledabyle rameny. I ona přemýšlela o tom, že by se kouzel po dostudování vzdala, i když byla pravda, že jí čím dál tím více zajímala dráha lékouzelnictví a vlastně i počasomagie. Kdo by nechtěl umět sám od sebe měnit počasí? "Mia? To je opravdu pěkné jméno, to ti kamarádka asi bude dost chybět, co? Ale na škole si uděláš spoustu dalších kamarádů, to se neboj," tentokrát na Matta mrkla poněkud povzbudivě. Sice se tam dalo najít pár pěkně studených čumáků, ale minimálně v jejím okolí bylo dost přátelských tváří. A Caoimhe nedělalo problém se bavit s někým, kdo byl mladší než ona, takže kdyby Matt vyloženě strádal, dost možná by se o něj v prvních pár týdnech postarala. "No, chápu," připustila, protože si nebyla tak nějak jistá, co jiného říci a jemně pokrčila rameny. "Jsou to dost chytrá stvoření," broukla pak s úsměvem a Miu si pořádně prohlédla - byla opravdu nádherná, to musela sama Caoimhe uznat. "Já doma žádné zvíře nemám a do Bradavic si taky nic nevezu. Na kočky jsem alergická, sovu si mohu půjčit školní, krysa je ble a žáby jsou nic moc." Jo, kdyby si mohla vzít třeba takového psa, asi by ani na vteřinu nezaváhala. Ostatně i tu kočku chtěla, ale kvůli oné alergii si jí pořídit nemohla. Nebo tedy.. matka jí to zakázala. No a pak se otevřely dveře..
"Zdar, bejku," zahučela nazpátek, vyplázla na něj jazyk a otázku 'dáš si žvejku' si odpustila, protože ani žádnou neměla. "Začíná škola, tak jak by mohlo být? Ale ne, vcelku to ujde. Jak se máš ty?" Froda měla docela ráda, i když jí občas připadal padlý na hlavu. S přezdívkou Kiwi ho rozhodně poslala někam, minimálně na poprvé, ale pokud to ještě někdy vytáhl, asi si s tím moc starosti nedělala. Ostatně, na světě byly i horší věci. "Sedej," plácla rukou vedle sebe, že si jako může přisednout, i když tohle kupé okupoval první Matthew a měl by tak spíše rozhodovat o tom on. Protože to ale jejímu staršímu spolužákovi taky povolil, nijak zvláště jí to netrápilo a naopak se zubila od ucha k uchu. "Tak, Matty, jestli máš nějaké otázky ohledně školy, klidně se ptej, na všechno rádi odpovíme. Že?" usmála se prvně na Matthewa, pak i na Froda, kterému ten úsměv věnovala o něco delší, a pak si zastrčila pramen rezavých vlasů za ucho a čekala, zda Matt přijde s nějakou zajímavou otázkou či nikoliv.

_________________

„Špicově,“ odpovídal Fróði ještě mezi dveřmi a ten vyplazený jazyk si pořádně prohlédl, „a teď ještě trochu líp, když jsem našel takovou super společnost.“ Čímž zpočátku samozřejmě myslel jenom Caoimhe, ale to ještě neznamená, že hodlal druhého přítomného nějak ignorovat nebo dokonce odbývat. To vůbec, hlavně když se tedy ukázalo, že jim do ničeho neleze.
„Nazdar, já jsem Fróði,“ představil se pak, jakmile přijal ruku a potřásl mu jí možná až moc horlivě, „ale kamarádi mi říkaj většinou Frodo, kámo nebo vole.“ Sám by to samozřejmě nezmiňoval, ale když už to Matthew taky rozvedl…
„Jasná páka, čéče,“ přikývl pak nadšeně na Caoimhin návrh. Sám měl tedy taky jeden, ještě lepší, ale to by s ní v tom kupé musel být sám, víme. A poskytnout dobré rady prvákovi, kterého ještě nestačil zkazit systém, to vlastně neznělo jako zas tak špatný způsob trávení té jinak docela dlouhé cesty až někam do Skotska nebo kam. „Už na ni chodíme docela dlouho, tak to konečně taky k něčemu bude, žejo?“ zazubil se na druhou přítomnou mazačku a sám byl zvědavý, na co se Matty zeptá jako první.
Protože jestli to bude něco o holkách, tak by ho mohl rovnou vzít mezi vymírající bouráky, ne?

_________________