Archie byl opravdu rád, že jej Evie poprosila, aby ji kromě mamky doprovodil na nástupiště i on - mrzelo by ho, kdyby nemohl, protože svou malou sestřičku měl opravdu rád a chtěl jí popřát, ať se jí v Bradavicích daří.
Průchod přepážkou kupodivu všichni, včetně malé princezny, přežili bez újmy, ale horší už to bylo na druhé straně, protože se nástupiště hemžilo lidmi. Archie jemně stiskl Evienu ručku nazpět, načež k ní sklonil pohled, aby zjistil, jak se na to všechno tváří. Zdálo se mu to, nebo vypadala maličko vyděšeně? „Proč by tě neměli mít rádi, sluníčko?“ broukl k ní konejšivým hlasem a zakroutil nevěřícně hlavou nad tím, že jí vůbec něco takového mohlo napadnout. „Určitě si tam najdeš kamarády, Evie,“ dodal povzbudivě.
A pokud se princezna ani její maminka moc nebránily, rozhodl se Archie popojít blíže k vlaku. „Za chvilku bude odjíždět,“ podotkl, aby dal najevo, že bohužel nemají moc času na rozloučení. Neptal se na takové banality, jako jestli nezapomněla hůlku a další školní pomůcky, protože Evie byla vzorná, namísto toho se na ni uculil a jemně ji cvrnknul do nosíku. „Nezapomeň mi občas napsat dopis, hm?“ prohodil, poněvadž opravdu doufal, že se mu Evie občas ozve, a na chvilku se k ní sklonil, aby ji k sobě mohl přitisknout a pevně obejmout. „Hlavně o sobě nepochybuj, sluníčko, zvládneš všechno levou zadní. Pořádně si to v Bradavicích užij,“ broukl a pak už ji přenechal k umačkání mamince.

_________________

„Tak vono se neni za co stydět, ne?“ ušklíbl se Barry pobaveně a poklepal prstem na odznak, který měl též připnutý na košili. „Jsme perfektní, tady se to píše,“ dodal důležitě. A že přehodil pár písmenek? No a co? Když vzápětí jeho nejlepší kamarád prohlásil, že to letos vidí na veliký věci, Barry pokýval hlavou a souhlasně se zazubil. „Zníš skoro jako Winnfield,“ prohodil pobaveně, „ale máš naprostou pravdu. To by byl hřích nevyužít toho odznaku! Víš, co je na tom nejlepší? Přístup do prefektských umýváren,“ zakřenil se jako andílek. V umývárnách totiž určitě bude hodně rour, víme.
Proti zkoušení měkkosti sedaček Barry rozhodně nic neměl, takže Dylana následoval. „Doufám, že ty sedačky budou pěkně měkký a to kupé minimálně pozlacený,“ podotkl cestou, avšak čekalo ho zklamání. Kupé totiž vypadalo úplně stejně, jako všechna ostatní kupé, a tak Barry otráveně protočil očima. „To je teda trapný, fakt,“ zabrblal, „to ty vagóny fakt nemuseli rozdělovat,“ dodal s úšklebkem, ale bez dalších keců se posadil na sedačku naproti Dylanovi. Hodil pohledem z okna, zamával cizím rodičům, protože byl trotl, a pak už se vlak rozjel.

_________________

I mně se povedlo dostat se k vlaku prakticky nepozorovaně - ne že bych se svou výškou mohl zapadnout mezi studenty hemžící se na nástupišti, ale uměl jsem se pohybovat nenápadně a zbytečně k sobě nepřitahovat přehnanou pozornost. A tak jsem se nakonec ocitl v prvním vagónu, kde měl být snad největší klid, a s úlevným vydechnutím jsem se vyhoupl do uličky - konečně jsem nechal za sebou ten šílený hluk, z kterého mě začínala bolet hlava. A i bez bolesti hlavy už jsem byl dost podrážděný a bez nálady.
Měl jsem v plánu najít si nějaké prázdné kupé, v něm se ideálně zamknout a nenechat se rušit až do konce cesty, protože jsem se chtěl před zařazovací slavností trochu prospat, ale když jsem procházel kolem jednoho kupé a všiml si uvnitř osoby, která rozhodně nebyla studentkou, ale kterou jsem určitě znal, jen jsem si takhle hned nedokázal spojit tvář se jménem, přehodnotil jsem svůj plán.
„Annie?“ strčil jsem hlavu do kupé, aniž bych předtím zaklepal - její přítomnost mě překvapila, takže jsem tak trochu zapomněl na zdvořilé způsoby. Ale bývalou (nebo už ne bývalou?) kolegyni jsem docela dlouho neviděl, takže nebylo divu, že se tvářím tak překvapeně. „Můžu?“ ukázal jsem pak na volné místo. Asociální vlkodlak se hodlá kamarádit, no paráda. Takový vliv holt měla Annie na lidi. I nelidi.

Mimo herně:
Předpokládám, že se ti dva aspoň trochu znají, když začínali učit stejný rok

_________________

Fróði toho zatím dokázal udržet fakt hodně, včetně sebe, což bude v budoucnu možná trochu problém, a tak prostě jenom pokrčil rameny, protože to nebral jako velkou věc. Změna barvy ve zmijozelčině tváři mu neušla, protože ji sledoval docela důkladně, nicméně pak se rychle otočila a položila otázku, pro kterou na to úplně zapomněl.
„Kousek a nebojim,“ zavrtěl hlavou a vlastně ho ani nenapadlo, čeho by se tam tak měl bát. Že nastydne a máma ho za to seřeže, možná, ale vždyť to jezero bylo většinu času mnohem teplejší než Mývatn a něco takového mu tedy skoro nehrozilo. „Tam je to fakt úúúúplně v pohodě, můžu ti to tam klidně ukázat.“ To bezpečné jezero, samozřejmě. Těžko říct, jak nadšená z toho Chloe byla, každopádně Fróðimu se tenhle úsek konverzace rozhodně pozdával víc než následné probírání příbuzenstva.
Netušil sice, co je to ta dekáda, ale frajersky to odkýval, jako že rozumí, a prošlo mu to, čímž by měl získat pár bodů pro bouráckou kolej. I kdyby pak Chloe zmínila příjmení jisté multizbouchnuté sedmačky, Fróði by si to pravděpodobně nespojil, protože jako správný Islanďan pořád operoval víceméně jenom s křestními jmény a většinou ho stálo strašně moc úsilí netykat profesorům. Jenom u Redmiče už to zvládal bez problému.
Když se tedy dozvěděl její křestní jméno, měl všechno, co potřeboval, a protože už i seděl, nemohl nechat zmínku o Austrálii jen tak.
„Tam jsem byl!“ chytil se, „jako v tý Austrálii. A řeknu ti teda, žes udělala moc dobře, protože tady je všechno lepší. Není tu takový horko ani sucho, dá se tu koupat až do listopadu a i tu líp vařej. I když teda já vlastně nic opravdu australskýho neměl, všechno tam dělal táta z nějakejch chlupatejch červů a hadů a kaktusů nad ohněm.“
A jak tak na ty mňamky vzpomínal a přemýšlel, že jeden ten kaktus až podezřele připomínal pavouka, zahleděl se kamsi do dáli z okna a vypadalo to, že tam na chvíli vůbec není.

_________________

Pri Talyssiných slovách o tom, že či spolu náhodou nemali nejaké techtle-mechtle, bola Morg za dnes už tretia osoba, ktorej z celej tej situácie zatrnulo. Zamyslene sa pozrela na plavovlásku a potom hodila pohľadom aj smerom, kde sa približne nachádzali ich rodičia. Ono to nebolo predsa až tak nepravdepodobné, však? Navyše by to svojím spôsobom odpovedalo celej situácií, ktorá tam nastala. Že by niečo spolu mali, no potom sa niečo zvrtlo a oni museli (možno nedobrovoľne) od seba? Alebo jeden z nich toho druhému nejak ublížil? Nie, to nie, to by boli na seba skôr naštvaný alebo aspoň jeden na toho druhého isto. Alebo že by...? Ako hej, síce mal Talyssin otec biele vlasy, ale nebol albín ako ona, čiže to vlastne nič neznamenalo. Navyše, isto sa na seba ani len nepodobali, takže to bolo vylúčené. To by musela byť príliš veľká náhoda, skonštatovala v mysli odmietavo. Nie, muselo to byť niečo iného. Prakticky, tých možností, čo sa mohlo medzi nimi kedysi prihodiť bolo nespočetne a s Talyssou by o tom mohli diskutovať pokojne aj do ďalšieho rána, kým pri prekonzultovali všetky možnosti. „To netuším, ale možné to vonkoncom je. Tých možností je predsa len ale veľa,“ vyslovila svoj názor aj nahlas po chvíli ticha, kedy to už možno aj vypadalo, že Talysse neodpovie alebo že jej slová prepočula.
Pri otázke odkiaľ má mačku len bezbranne pokrčila plecami. „Od bratranca, ale netuším kde ju ten splašil. Ako ale Ewana poznám, rozhodne bude tá mačka niečim neobvyklá,“ nakrčila trocha nos pri svojich slovách, pretože nejaká jej vnútorná intuícia jej vravela, že tomu tak isto bude. Predsa len, zohnal ju Ewan a ten by si nikdy neodpustil dať niekomu niečo "obyčajné". A ešte k tomu keď sa jednalo o ňu, na to ho predsa poznala až moc dobre. Nie, rozhodne v tom bol nejaký háčik a Morg sa oprávnene obávala toho, že aký. Pri ňom to totiž málokedy bývalo niečo práve pozitívneho. Skôr naopak, väčšinou to skazilo dojem z celého darčeka. Hovoríte si, čo takého by sa dalo pokaziť na mačke? Verte mi, u Ewana všetko.
Váhavo pokývala hlavou, zatiaľ čo sledovala mačku, ktorá stále nakŕkala do prepravky. Isto tam to mača cítila. „Myslím, že by nemal byť problém. Inak by tak stále dnu nenakúkala,“ kývla hlavou k svojej mačke, ktorá dokonca už aj začala labkou drankať do dvierok od prepravky a pri tom pozrela na Talyssu, akoby jej chcela dať najavo, že nech už tie dvierka konečne otvorí. Už len z toho Morrígan usúdila, že istotne sa nestane nič hrozného. Aspoň sa tak tá mačka netvárila, ale zasa, pokiaľ to neskúsia, tak nezistia. Veď na ne budú dávať pozor a v prípade potreby zasiahnu.
Netrvalo to ani tak dlho a už tu odbíjala jedenásta hodina. V momente ako Morg ucítila, že sa vlak pohol, naklonila sa k oknu a zakývala rodičom, ktorí jej samozrejme odkývali naspäť. Niekde tam za nimi videla aj svojho drahého bratranca, čo jej vykúzlilo pobavený úsmev na tvári. Zjavne nemal záujem sa stretnúť s jej matkou tak skoro, ešte keď mal pri sebe jej sovu. Samozrejme si všimla aj Talyssinho otca, ale myšlienkami sa zatiaľ nehodlala vracať k dianiu na nástupišti. Onedlho im nástupište zmizlo z dohľadu a po ňom aj samotný Londýn, takže sa im tak naskytol pohľad na ešte stále zelenú prírodu. „No čo, tešíš sa do Bradavíc?“ natočila hlavu od okna späť k Tal a tázavo povytiahla obočie.

Nástupište

Sigrid Athanovi samozrejme nechala čas vstrebať jej slová a celé si to nechať uležať v hlave. Predsa len, nedozvedali ste sa každý deň, že už 11 rokov vám po svete behá dcéra, o ktorej ste nemali najmenšie tušenie. I ona by z takého niečoho bola riadne vyvedená z mieri, preto len v tichosti sledovala bielovlasého muža a čakal na akúkoľvek jeho reakciu, pričom neisto prešľapovala z nohy na nohu. Netušila totiž ako teraz Athan vôbec zareaguje. Videli sa naposledy pred onými 11 rokmi, takže by bolo hlúpe si myslieť, že je to ten istý muž ako onehdy. Práve kvôli tomu si absolútne nemohla byť istá jeho reakciou, preto vlastne tak nejak počítala i s tými najhoršími možnými reakciami. Prižmúrila oči, keď zľahka zavrávoral. Zjavne ho jej slová zasiahli viac ako predpokladala, ale našťastie to nejako ustál a neskácal sa jej tu k zemi. Pochybovala totiž, že by žena jej konštitúcie dokázala udržať muža jeho vzrastu.
Pri jeho otázke sa však zľahka zarazila. On jej dával na výber? Mohla povedať nie? Tá myšlienka totiž bola viac ako len lákavá. Áno, síce viac-menej tvrdila, že tu ide hlavne o Morg, ktorá by to isto chcela vedieť, ale keď to tak nejak prehodnotila, tu sa tak trocha jednalo o celú rodinu, nie len o jej dcéru. Jednalo sa o životy ich všetkých. Ak by totiž povedala áno, musela by to oznámiť i zvyšku rodiny a už teraz si vedela predstaviť tú smršť, ktorá by tým nastala. Tie výčitky, prečo im to nepovedala skôr, isto by sa o tom riadne pohádala aj s otcom, nie len s Morrígan. Už tak to bude musieť vysvetliť Rewovi, u toho to už nemalo zmysel zapierať. Na zvyšok rodiny však ešte naozaj nebola pripravená a už vôbec nie na vlastnú dcéru. A bola na to vôbec pripravená jej vlastná dcéra? Ona sama by isto povedala, že áno, lenže ako už spomenula, všetkým by im to obrátilo život naruby ešte viac a isto by to malo dopad i na jej štúdium. Predsa len, bol to jej prvý ročník, ktorý bol celkom dôležitý na adaptovanie sa na nový režim. To bolo niečo, čo nemohla Sigrid riskovať, nechcela ju zbytočne zaťažovať, hoci sa jednalo o tak zásadnú vec. Nemohla však povedať ani definitívne nie, pretože faktom bolo, že by sa to raz tak či onak prevalilo, či by to sama chcela alebo nie. Nemalo zmysel uvažovať nad tým, že by sa jej to podarilo ututlať po zbytok života. Nie, ak sa Athanasius bude pohybovať v "okolí", jej vlastná dcéra sa baví s tou jeho a to ešte netušila o Athanovej sestre, ktorá pracovala na škole. Nie, to bolo nemožné. Preto nakoniec došla k najlepšiemu možnému kompromisu.
„Nie, aspoň nie hneď. Pochop ma, toto je hodne zásadná informácia, ktorá ovplyvní nás všetkých značnou mierou. Preto by som s tým radšej počkala až na koniec školy, keď by to nemalo dopad na jej štúdium. Na ich štúdium,“ odpovedala, pričom dala dôraz na predposledné slovo. Nebola jediná, ktorá predsa musela niečo oznamovať svojmu dieťaťu a mala pocit, že Talyssu by nepochybne informácia o nevlastnej sestre vyviedla z mieri podobne ako Morrígan o otcovi. Preto jej prišlo najmúdrejšie ešte s tým počkať. Veď jej to zatajovala 11 rokov, ten jeden ďalší rok tomu už nijako neuškodí. Ešte keď navyše bude väčšinu roka na škole. A ona sama tak bude mať dostatok času, aby to pomaly vysvetlila zvyšku rodinu a nakoniec to oznámi Morg. Tak to bude najmúdrejšie a určite tým napácha omnoho menej škôd ako keby to riešila tak zbrklo za horúca. „Každopádne by som bola rada, ak by sme viac-menej zostávali v nejakom kontakte,“ venovala mu malý úsmev. Samozrejme len z čisto toho dôvodu, aby sa keď tak v prípade potreby mohli dohadovať na ďalšom postupe a podobne.
Sigrid mrkla na hodiny a potom späť na Athana. „Mali by sme ísť, vlak za chvíľu odchádza,“ podotkla a sama sa otočila, aby sa pridala k svojmu mužovi a zakývala dievčatám, keď sa vlak dal do pohybu. Kývala im až do konca, kým jej nezmizli z dohľadu. Následne sa aj s Rewom otočila k bielovlasému mužovi. „Tak my pôjdeme. Rada som ťa znova videla a dúfam, že sa opäť stretneme,“ tou časťou, že ho rada si síce nebola úplne istá, či je úplne pravdivá, ale nemohla by tvrdiť, že to tak nie je. „Tešilo ma, dovidenia,“ rozlúčil sa aj Andrew a spoločne so Sigrid sa vybrali preč z nástupišťa. „Máš mi čo vysvetľovať, dúfam, že si si toho vedomá,“ prehodil k nej Rew, načo sa Sigrid sarkasticky uškrnula. „Bez teba by som to iste nevedela.“

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Miloušek byl hotová studnice informací, takže Obe některé představovací náležitosti typu jsme bratranci a půjdeme do prváku nechal na něm. "Doufám, že nás všechny zařadí do nějaký megahustý koleje," prohlásil a zadíval se z jednoho svého spolucestujícího na druhého, "ideálně do tý samý." Protože megahustá kolej byla určitě jenom jedna. A podle toho, co slyšel, tak rozhodně nechtěl mezi šprty do Havraspáru, a do Mrzimoru taky ne, protože tam prý končily zbytky světa, co už se jinam nenacpaly. Nebo tak to aspoň říkal Hamlet. "Jo a brácha je v Nebelvíru, a ségra v Havraspáru. Jako ten Nebelvír by i ušel, ale jestli jsou všichni v tom Havraspáru takoví jak ségruš, tak to teda potěš koště, tam bych skončit nechtěl." mudroval. "Vy dva víte, kam se chcete dostat?" nadhodil. On sám tak nějak věděl jen to, že nechce mezi ty šprty, ale jinak mu to bylo vlastně šumák. A mimochodem ano, už znal Milovu odpověď, ale ptal se schválně obou, aby to nevypadalo divně. No a že by mu třeba v rámci myšlenky na zařazování došlo, že ten jeho geniální plán si změnit jméno selže ještě než ho vůbec šoupnou do některé z kolejí? No... ne. Protože on tak nějak nevěděl detaily toho, jak takové zařazování probíhá. "Hele i to je docela zajímavej předmět, ne? Teda, ne že bych měl někdy nutkání zkoumat mudly, ale třeba bych chtěl pochopit nějaký jejich triky na to, jak se vypořádat s životem bez magie." Fakt, studium mudlů znělo ještě docela dobře. Dokud Donnyho strejda neučil třeba něco tak zbytečného jako Věštění (a tady prosím pěkně Oberon dosti kopíroval názory svého bratra, protože jak on mohl vědět, co je nebo není zbytečné?).. že jo taky.
Předání myšáka sledoval bez jakéhokoliv komentáře, jen se trošku na Mila šklebil. Bratránek měl holt trošku slabost pro zvířata, ale každý máme něco, že jo. "Tyjo, já se asi nejvíc těšim na kletby," přiznal po chvíli, "víte jak, prsknete po někom kouzlo a jemu místo nosu naroste okurka, nebo něco takovýho..." Dál už to radši nerozváděl, za což ale možná mohlo prostě to, že se vlak dal do pohybu.
"Tak. A je to tady, jsme oficiálně na cestě do pekel," oznámil, spokojeně se zazubil a zabořil se víc do sedačky.

_________________

Zatímco Morrígan mlčela, Talyssa na ni upírala zkoumavý pohled, jako by se snažila přijít na co dívka zrovna myslí, nad čím přemýšlí. Nakonec ale očima uhnula k oknu, aby její upřený pohled nezačal být Morg nepříjemný, a mezi všemi těmi lidmi vyhledala bílou hřívu svého táty, který byl očividně ještě stále zabrán do jakéhosi rozhovoru, při němž se moc nemluvilo, s Morríganinou matkou. Taly si tvrdohlavě umyslela, že z něj prostě nějak dostane, odkud a jak spolužaččinu mámu zná. Na Morríganina slova jen přikývla a víc už to nerozebírala, prozatím.
„Takže to byl tvůj bratranec? A přinesl ti kočku?“ plavovláska se pobaveně ušklíbla. „A jak se bude jmenovat?“ dodala tázavě, pohled upřený na čtyřnohého pasažéra. Kočka navíc brzy přešla k ní, respektive k přepravce s popelavě šedým koťátkem, a začala dávat okatě najevo, že chce kamaráda. Talyssa ji podrbala za ušima, pohladila po zádech, a nakonec pokrčila rameny. „Tak dobře,“ pronesla, načež otevřela dvířka přepravky, takže ven vykoukl zvědavý malý kocourek a druhou kočku si prozatím nehnutě prohlížel velkýma zvědavýma očima.
Jestliže se kočky nezačaly o chvíli později pokoušet zabít, mohla Taly znovu vykouknout z okna a divoce zamávat tátovi. Věnovala mu poslední úsměv, a pak už vlak zmizel z nástupiště pryč. Dívka se uvelebila zpátky na sedačce a očima sklouzla zpátky k Morg. „Jo, docela se těším. Teda... mám trošičku strach, ale zároveň jsem hrozně zvědavá,“ přiznala. „Hlavně na to, do jaké se dostaneme koleje - doufám, že do stejné,“ prohlásila. Doteď jí bylo docela jedno, v jaké koleji skončí, ale usoudila, že by vůbec nebylo špatné, kdyby s Morg chodily do té samé - vždyť to byla její kamarádka! „A co ty?“ oplatila jí otázku s úsměvem, zatímco po očku sledovala obě chlupaté čtyřnohé koule, co vyvádějí.

_________________

Lacey vehementně přikyvovala. "Jo, to by bylo boží! Ať se jenom opováží nás zařadit jinam!" prohlásila rezolutně a založila si ruce na prsou. Když už jsme u toho, Lac neměla sebemenší tušení, do které koleje by chtěla nebo nechtěla jít, snad jediná, kde by asi nerada skončila, byla taková ta kolej, která prý bere jen čistokrevné kouzelníky. Proč? No protože ona zrovna dvakrát čistokrevná nebyla, že jo. A taky neměla peníze. Čisťáci jí nevadili, chápejme, však Mina byla taky jedna z nich a byla boží, ale ona měla tak trochu pocit, že ne každý čistokrevný musí nutně být jako tady kočičí princezna. A ona chtěla kolej, kde se bude cítit dobře, a kam zapadne.
Lacey samozřejmě neměla nejmenší ponětí, že by jí někdo mohl sourozence závidět. Ona s nimi vyrůstala, a byla na ně zvyklá, nedokázala a ani si nepředstavovala život bez nich. A taky znala všechny ty nevýhody, které sourozenci přinášeli. Rodiče se pak nikdy nemohli soustředit jen na vás, například. A taky jste se museli o všechno dělit. A tak. Každopádně chvíli se ještě se ségrou popichovala, a pak už tady byl Muffin, a ten si na chvíli získal veškerou její pozornost. "To absolutně chápu," odkývala. Ji samotnou už si ta malá kulička chlupů pomaličku omotávala kolem packy.
No a pak si mamka odvedla prcky, Lac jim ještě chvíli mávala, a v duchu proklínala tu ženštinu za to, že jí musela prostě říct tím příšerným prostředním jménem. Už jenom čekala, kdy se Mina začne smát. A ono nic. "No... jo," přiznala Lac trochu neochotně, "Valentine jsem po babičce. Ta je hrozně boží, a dělá skvělý lívance, mimochodem. Ale fakt mám radši Lacey." Z jejího tónu hlasu rozhodně vyplývalo, že to druhé jméno nemá ani trochu ráda. Na rozdíl od babičky. "A ty? Mám ti radši říkat Mino nebo Alex?" naklonila hlavu na stranu, zaujatá. Dvě jména byla lehce zvláštní, ale pro čistokrevné asi docela běžná. Teda asi, co ona mohla vědět, že. Někdy v tu chvíli se vlak rozjel, a Lacey okamžitě vykoukla z okna, aby ještě naposledy zamávala rodině, která na odjezd vlaku pořád čekala na nástupišti. A pak už se jelo. "Tyjo, začínám být trochu nervózní," přiznala blondýna kamarádce, ale zároveň lehce pozvedla koutky, aby bylo jako vidět, že si z té nervozity zase tolik nedělá.

_________________

Chloe rozhodně nevypadala nadšeně, když se dozvěděla, že jezero je vlastně celkem blízko. Srdce se jí na chvíli rychle rozbušilo, ale nakonec to přešlo. "Asi se bez toho obejdu, ale dík," nechtěla znít zase tak moc nezdvořile, ale ona vážně nepotřebovala ukazovat okolí jezera. K některým vodám jí nevadilo se přiblížit, nicméně ty znala už od malička. "Ale když bych si to rozmyslela, dám ti vědět," dodala, snad aby se Fróði za tu svou milou nabídku neurazil a radši k tomu přidala další úsměv. Byla si však nesmírně jistá, že si to nerozmyslí.
Dekády byly za nimi, stejně jako zbylé probírání příbuzenstva a Chloe za to vlastně byla podobně ráda, jako Fróði. "Vážně? A co, líbilo se ti tam?" povytáhla tázavě obočí. Jí se v Austrálii líbilo, stejně jako na Novém Zélandě, rozhodně mnohem více, než tady v Británii. To upršené počasí jí štvalo. "Když já jsem za to teplo ráda," krčila proto rameny. Byla zvyklá sice i na další podnebí, ostatně toho celkem dost díky modelingu procestovala, ale přeci se říká, všude dobře, doma nejlíp.. Dobře, že by se měla přímo doma dobře, to se říci nedalo, nicméně si tam připadala o něco lépe, než s tetou a strýcem. "Aha.. to je škoda, že si nevyzkoušel nějaké australské jídlo. Měl už jsi maso z klokana? Nebo z emu? Já to teda moc nemusím, jsou to pěkní tvorové, ale ozkoušet se má prý všechno," když jedl červy a hady (jen z té představy se Chloe udělalo trochu nevolno), tohle určitě musel vyzkoušet. Ona sice byla proti zabíjením těchto zvířat pro maso, ale.. ono to bylo vlastně dobré, takže občas to nevadilo.

_________________

"Přesně! Jako bylo by to minimálně super," kývala jsem hlavou uznale. Rozhodně jsem chtěla skončit někde, kde už někoho budu znát, i když mi bylo vesměs ukradené, kde skončím. Neměla jsem žádný specifické přání, ostatně proč ho mít? Každý kolej měla něco do sebe, to věděl každý, takže jsem tušila, že se mi bude líbit všude. Dokonce i ve Zmijozelu, a kdybych nebyla zařazená někam, kde budu mít kamarády, pořád jsem mohla s nimi trávit čas mimo společenskou místnost. A pak jsem na škole měla tetu, ve které jsem měla oporu. "Hlavně si vem, co když budeme každá na opačné straně hradu? To by bylo fakt pitomý, jako," zamračila jsem se pak při té myšlence. Lacey totiž byla fakt fajn a já vlastně nikoho dalšího, vyjma jí, neznala. Což mi bylo ukradené, spíš mi šlo o to, že jsem brala Lacey jako kamarádku.
Muffin byl fakt naprosto boží, takže jsem se spokojeně culila a kývala hlavou. Byla jsem nehorázně ráda, že mi ho teta koupila a přišlo mi vůči Lacey líto, že ona žádné kotě nemá. Moc dobře jsem si pamatovala na to tygří, které se jí líbilo. Jakmile pak z kupé zmizeli sourozenci a maminka Lacey, položila jsem kotě zpátky do přepravky, protože bylo tak trochu vyděšené a já se mu nedivila.
"Jo takhle, náhodou je Val pěkný, fakt." Věnovala jsem Lacey úsměv - to, co jsem řekla jsem myslela vážně. Jméno Valentine rozhodně špatné totiž nebylo. "Mně je to vlastně úplně jedno, doma mi říkají občas Mino, občas Alexis, někdy mě škádlí tím, že mi říkají Max." Krčila jsem rameny. Mně bylo vážně vesměs jedno, jak na mě kdo bude volat, pokud to nebude kdovíjak urážlivé. Zvyklá jsem byla na všechno. Navíc se mi líbila obě jména, čímž to zvolení bylo pro mě ještě o chlup těžší.
Vlak se dal do pohybu, takže jsem se na chvíli nalepila na okno, abych zamávala tetě, která se chvíli na to pufla pryč a já tušila, že se přemístila k Bradavicím. "Já vlastně ani moc ne. Jakože jsem zvědavá, kde skončím, ale nějak mě ta nervozita z toho ještě nepopadla. Ale mám pocit, že to pak přijde, jako až nás budou zařazovat." Věnovala jsem Lacey povzbudivý úsměv, aby si z toho nic nedělala. Možná bych taky byla nervózní, ale teta mě uklidnila už pár dnů předtím, takže mě to zatím nějak míjelo.

_________________