Než se Sky mohl plně zaměřit na osobu provázející opice, odněkud z davu k němu zavanula vůně jasmínu a nutkání zatáhnout jejího původce alespoň na chvilku za nejbližší cihlový sloupek. Jen kvůli chvilce samoty, která se ve škole nacházela čím dál tím hůř, protože tam stěny a hlavně obrazy měly uši i oči. Stačilo jen uslyšet Jasmínky hlas a ten jeho vnitřní rázem začal příst jako spokojený kocour na sluníčku. Bylo úplně jedno, co řekla, byla tady a Sky byl ochoten snést i trochu toho modrého z nebe, kdyby o to požádala. Nahlas to ale dát najevo nedokázal. „Znáš Ignáce, myslím, že jsem se o trochu zlepšil.“ Poznamenal směrem k opičákům, u nichž nepochyboval o tom, že na tom byli s IQ minimálně dost podobně jako jeho nejlepší kamarád-vyhulenec. Že se Iggy dostal přes NKÚ považoval nejen za zázrak, ale i za nemožné, nicméně zvládl to a Sky za to byl rád. A protože si ten dobrý pocit nechtěl pokazit, nemyslel na to, že Iggy s Jasmine kdysi tak trochu blbl a špatně upadl.
Ještě než Jasmine stihla utéct do vlaku, vtiskl jí pusu na tvář, a pak už začal věnovat pozornost cirkusovému triu. A jaké bylo jeho překvapení (ty vole, nebyla to něčí sova, co právě narazilo do sloupu a puflo v obláček peří?), když se z kluka vyklubala Čokoládka! „Hele, úplný dvojčata!“ Zahlásil pak rozverně, když ji poznal. „Teda oni dva, ty vypadáš mnohem líp,“ ujistil ji pak, aby zmírnil dopad svých žertíků a popošel těch pár kroků, aby Skívu objal. „Moji pubertu, ale neboj, ta mrcha se jentak nevzdává!“ zažertoval na otázku, co prošvihla, ale ono toho bylo hodně, co jí musel vyprávět. A to by jim ujel vlak. „A co to vedeš za zvěřinec?“ prohodil pak zvědavě, načež kývl hlavou k vlaku. „Deš? Jasmína mi sedí jinde a já musím ještě najít jednoho idiota. Minimálně ti s tím vším můžu pomoct do vlaku.“ Nabídl se, vcelku dobrovolně, protože Bjorna zatím nikde neviděl a cesta do Bradavic to jistila.

_________________

<<<

Everleigh na dnešní den nemohla skoro dospat. Konečně pojede do Bradavic! Naučí se nová kouzla, potká nové známé... ale taky tam bude úplně sama a toho se bála. Možná proto poprosila jak mamku tak bratra, aby ji oba doprovodili k vlaku.
Přejít skrz přepážku nebylo nic tak strašného jako ji strašili maminčini kolegové v nemocnici, ale když už se ocitla mezi tolika lidmi, strach přišel. Instinktivně stiskla Archieho ruku, když se pořádně rozhlédla na všechny strany, a nohy se jí proměnily v želé. Nemohla se skoro ani pohnout a každý krok ji stál velké úsilí, i tak se ale dostala k vlaku blíže. Obezřetně na něj koukala velkýma očima a jen dobré vychování ji uchránilo toho, aby si okousala všechny nehty nervozitou. Ve vlasech ji seděla květinová čelenka a na sobě měla školní hábit, aby se nemusela převlékat před nikým cizím ve vlaku. „Co když mě nebudou mít rádi?“ optala se obou dospělých a znovu se rozhlédla po nástupišti. Zdálo se jí, že někde opodál zahlédla někoho podobného Barrymu a Dylanovi, klukům, kterým se měla dle maminčiných rad raději vyhýbat, i když se jí zdáli fajn. Minimálně z těch chvilek, kdy je mohla potkat v nemocnici, když se zrovna toulali oddělením, na kterém pracovali jejich drazí otcové. Na stejném oddělení, kde shodou okolností pracovala i její matka.

_________________

„Asi nezdá, ale já myslim, že je úplně jedno, jak jsou barevný,“ soudil Dylan přemoudřele, zatímco si připínal odznak zpět k vestě. Aby šel jakože příkladem. A tak. Nebo co to má ten perfekt za úkol. S mladším bourákem se nicméně posléze rozloučil, ale nemusel osamoceně čekat dlouho, neboť se objevil jeho BFF. Dylan poplácal Barryho po zádech a důležitě pokýval hlavou. „Jasně, vole, přece se za to nebudem stydět,“ plácnul. Ono bylo pravděpodobné, že se za ně budou stydět spíš všichni ostatní prefekti, takže co by si s tím dělali hlavu oni, žeano. „Vidim to letos na veliký věci,“ dodal zcela vážně, protože jak by to mohlo být jinak? „A myslim, že bysme měli začít tím, že ozkoušíme, jak měkký sedačky maj' tady v tom víajpí vagonu, že jo?“ povytáhl Dylan obočí a pohodil hlavou k áčkovému vagonu. Beztak už se blížila jedenáctá, takže bylo jen nasnadě, že by měli naskočit dovnitř, než vlak zahouká na odjezd. A jak Dylan řekl, tak i udělal, vydrápal se nahoru a zaplul hned do toho prvního kupé, kde usadil své drahé pozadí na jednu sedačku a důkladně se zavrtěl. „No… tak bych řek', že to je asi úplně stejný,“ pronesl rozvážně, načež se uchechtl.

_________________

Ticho. Ticho. Tiiicho. Bessie připadalo, že to trvá snad věčnost, byť to byly ve skutečnosti jen vteřiny, než Darya promluvila. Bessie byla pořád toho názoru, že by se měla zvednout a odejít, jenže byla jaksi paralyzovaná a nemohla se donutit k pohybu. Myslela si, že její reakce na to, až se s Daryou zase uvidí, bude klidnější, ale to se zjevně pletla. Její srdce si zkrátka dělalo, co chtělo, a pranic nedbalo na rozum. „Ahoj,“ pronesla na oplátku, ačkoliv to znělo trochu mechanicky a automaticky. Bessie netušila, jestli si spolu vůbec mají ještě co říct… Samozřejmě že jí chyběla, moc, jenže naposledy se nerozloučily zrovna v dobrém a těžko říct, jestli se to někdy mohlo vrátit do starých kolejí. Neodolala, aby nesklouzla pohledem k Daryině levé ruce, ale tam nic nebylo. No, to ještě nemuselo nic znamenat, možná to prostě jen nechtěli rozhlašovat, usoudila Bessie a našpulila přemýšlivě pusu. V samém zamyšlení málem vypustila Daryinu poznámku, nicméně ji zachytila včas, a tak mohla myšlenky soustředit na tohle, vlastně docela bezpečné, téma. „Překvapuje mě, že nejsi primuska ty… tak to asi budou Veronica s Laurencem, nikdo další už mě nenapadá,“ pokrčila Bessie rameny. Ona byla hlavně ráda, že se Brumbál nezcvoknul a nedal to třeba jí, ačkoliv kdyby věděla, že letos odznaky dostali zřejmě největší trotlové ze školy, asi by tu myšlenku ohledně Brumbálova zbláznění se přeformulovala. Každopádně si skutečně myslela, že jedním z primusů bude Darya, a trochu ji překvapilo, když u ní ten odznak neviděla. „Jak ses měla?“ nadhodila poté, co se na chvíli odmlčela, aby si to uspořádala v hlavě. Marně, měla tam guláš, netušila, jak pořádně reagovat, jaká témata jsou bezpečná… no, ptát se na prázdniny asi nebylo zrovna chytré. Bessie se kousla do rtu a odvrátila pohled na stranu.

_________________

Kivvu upřímně ani nenapadlo, že by spolu Sky s Jasmine něco měli, dokud nedošlo na tu pusu, a jestli to na ní pak zanechalo nějaký otisk po kopanci do srdíčka, tak fakt jen dokonale mrňavý. Protože víte co, ona Bradavice opouštěla jako prcek, a všichni tenkrát byli kamarádi, a pořád byli kamarádi i teď, i kdyby si na ni nevzpomínali, že jo. A i když jí tahle velká Jasmine zrovna sympatická nebyla (Kivva sama nechápala proč, když ta její poznámka mohla být klidně mířená pouze na kočkodany...), Mrzimorka ji Skyovi upřímně přála, pokud s ní byl šťastný. A hodlala jejich vztah podporovat, jak jen bude moci. Však co by taky jinak byla za kamarádku, že jo. Jenom doufala, že se třeba spletla, a z Jas se vyklube úplně normální a fajn děvče, protože jinak by totiž asi nechápala, co na ní nebelvírák vidí. No, ne že by zrovna ona po x letech mezi opicemi chápala mezilidské vztahy, že jo. Popojedem.
"No to bych prosila," zašklebila se, protože ona byla fakt mnohem hezčí než kočkodani, že jo taky, "ale náhodou to jsou fakticky dvojčata." Minimálně to musela Skyovi nechat, že se takhle pěkně trefil. Obejmout se samozřejmě nechala, protože objímání bylo super, no a Sky jí chyběl, a fakt ráda ho viděla. Stejně jako by ráda viděla i zbytek kamarádů, no a možná i o trošičku víc, neb zrovna Crane byl nejblíž něčemu, co by byla bývala kdysi nazvala hodně dobrým kámošem, neřku-li bráchou. Jenom doufala, že Jasmína není moc žárlivá, a že to někde nesleduje a nějak blbě si to nevyloží. Protože fakt jako, ona to vůbec nijak nemyslela. Objímání bylo její druhá nátura, však Mrzimor.
"Takže pubertu jo? To byla ta temná magie, co vás všechny vytáhla a postaršila?" uchechtla se a poukázala na fakt, že je kamarád fakt nějaký děsně... vyrostlý. Nebo jak že se to řekne. "Jasný že jdu," opáčila a přesně v tu chvíli se ozvalo zahoukání vlaku, značící že odjíždí, takže Kivv prozatím vynechala odpověď o zvěřinci a vrhla se k nejbližším dveřím od nejbližšího vagónu, aby jim to jako ještě neujelo.

>D1
Jakmile se (snad oba dva) dostali včas do vlaku, Kivvča zapadla urychleně (i s opicemi, které kupodivu ten rychlý úprk nejenže ustály, ale zřejmě vzaly jako nějaké dobrodružství nebo tak něco) do prvního kupé, které se naskytlo, jen náhodou prázdné, a plácla sebou na sedačku, a to i v případě, že by Sky nenásledoval jejího příkladu. Ale předpokládáme-li, že se aspoň na chvíli rozhodl zdržet, než dle vlastních slov půjde hledat idiota, mohla třeba Johnsonová třeba vysvětlit ty kočkodany, že jo. "Takže," začala a u toho Bramboru trochu bezmyšlenkově drbala pod krkem, což mimochodem kupodivu opice fakt měla ráda, "ti kočkodani jsou dárek od dědy, víš, od toho jak žije v Africe, je praštěnej polenem, pěstuje kdejaký byliny a baví se s primátama. Já u něj těch posledních pár let totiž bydlela. No a tady Brambora," ukázala na tu opici, kterou zrovna dodrbala, "si na mě tak zvykla, že prostě domů musela letět se mnou. No a to druhý hovádko je její brácha..."
Odmlčela se. Teď jí najednou celé to darování opičáka přišlo příšerně přitažené za vlasy. Protože Sky už na ten zpola v žertu pronesený slib ze třeťáku určitě zapomněl. Takže se stalo nevídané - Kivvča sklopila hlavu k podlaze, když dodávala: "...no a ten je tvůj."

_________________

Povzdechla jsem si. Když jsem byla u Danteho o prázdninách na návštěvě, viděla jsem, jak je to v pekárně někdy dost hektické, a mrzelo mne, že kamarád musel trávit poslední týden prázdnin zrovna takhle. Já se na rozdíl od něho víceméně jen válela doma, a snažila se přesvědčit expřítele Joshuu, že už mezi námi dvěma skoro rok nic není, a taky už nikdy nebude. Takže to "měl jsi třeba napsat nebo zavolat, já bych přijela pomoct, fakt," asi nepocházelo jen z čisté dobroty mé duše, i když samozřejmě většinově určitě ano. Navíc bych byla ráda Dantemu opravdu pomohla, protože... prostě proto. On by pro mě určitě taky něco podobného byl ochoten udělat, ne? Však jsme byli kamarádi. Jenže to už nešlo stejně vrátit, takže místo abych u toho zůstávala dál, jsem se rozhodla, že spolužáka aspoň během cesty nabiju pozitivní energii. A k tomu samozřejmě měli přispět i gumídci, které jsem hodlala vylovit z batohu hned jak vyjedeme.
"OVCE mi ani nepřipomínej," povzdechla jsem si teatrálně, "s mýma dírama ve studiu při nich asi leknu." Uchechtla jsem se. Myslela jsem to zpola v žertu, ale faktem zůstávalo, že i když jsem rozdílovky nakonec udělala, měla jsem ve studiu příšerné mezery. Hlavně co se praktikování magie týkalo. "A upřímně netuším, co bych chtěla dělat po škole... Ale do mudlovského světa se mi dvakrát zpátky nechce. Napadlo mě, jestli třeba Brumbál nechce uklízečku nebo tak něco, hehe," zubila jsem se. I tohle vlastně bylo docela v žertu. I když, jak jsem se nad tím tak zamyslela, vlastně by mi to ani tak nevadilo. Mohla bych zůstat v kouzelnickém světě, a koho zajímal původ uklízečky? Nikoho, pokud uměla uklidit. "Pořád ale máme celý rok, to se nějak poddá," zakončila jsem to celé s pozitivitou mně vlastní.
Vehementně jsem vrtěla hlavou, jako že ne, že mě fakt neděsí. Však já o něj měla jenom starost. "Vidíš to, gumídky jsem vytáhnout stejně chtěla," tleskla jsem, jak jsem si na to vzpomněla, a poté co jsem se chvíli přehrabovala v batohu, jsem jeden pytlík se slavnostním "tadá!" vytáhla. "Vem si kolik chceš, ještě jich mám spoustu," pobídla jsem Danteho a počkala, až si nabere, co hrdlo ráčí, než jsem sáček odložila. Já méďu hodlala začít žvýkat až za chvilku. Teď jsem totiž nasadila rádoby-děsně-soustředěný-výraz a zadívala jsem se na svého spolujezdce s pečlivě vážnou tváří. "A co se té pozitivní energie týká..." No a pokud se nechal, položila jsem mu dlaně na obě tváře, tak jako berete do rukou obličej mladšího brášky nebo ségry. Zavřela jsem oči a s výrazem maximálního soustředění jsem pronesla: "Nechť je má pozitivní energie rozdělena, a její část přenesena do zde sedícího lidského tvora!", načež jsem ruce ještě chvilku nechala tam, kde byly, než jsem je dala dolů, a široce se zazubila. No co. Vnitřní děcko se nezapře, a fakt, že jsem asi pořád byla někdy tak trochu náhodná a lehce impulsivní, to evidentně taky ne. Pokud by náhodou Dante uhnul, zřejmě bych se musela spokojit jen s tím zazubením a nějakým jiným způsobem předání pozitivní energie.
Tak či tak, vlak se dal do pohybu, takže jsem se pohodlně opřela o sedačku, a do pusy si hodila hned dva gumové medvídky naráz.

_________________

Chloe se popravdě ani moc nedivila, že je to tajemství, takže se pobaveně uchechtla a přikývla. "Tak to je dobře, že ho dokážeš udržet," mrkla na něho a přidala k tomu další menší úsměv. Nehodlala ho tedy přemlouvat, aby jí to vyzradil, ono jí to vesměs bylo úplně ukradené. Jen když už tu tedy byl, museli se o něčem bavit, ale ono se hned ukázalo, že dotaz na ryby je ten správný.
Při zmínce o bradavickém jezeře Chloe na nepatrný okamžik zbledla, pohled od Fróðiho tedy stočila radši k oknu. "A je to jezero hodně blízko k hradu?" to jí zajímalo mnohem více, než to, jaké druhy se dají v jezeře chytit. Jistě, slyšela něco o obří olihni a tak podobně, ale neměnilo to nic na tom, že do teď si neuvědomovala, jak blízko bude k neznámé vodní ploše. "A to se třeba nebojíš, že by se ti tam mohlo něco stát?" ona se bála, jen o tom mluvili, i když moc dobře chápala, proč ten strach má. Chloe tedy byla nadšená z toho, když se jejich rozhovor přesunul ke kolejím, rodině a tak podobně.
"Tu znát nebudeš, je o pár dekád starší, než ty. Už má manžela a děti," ono se jí zrovna moc přiznávat nechtělo, že je příbuzná s Carterovými, když nevěděla, jak moc si všichni těhotnou Leah na škole pamatují. "Já zas Chloe, těší mě," i ona k němu natáhla ruku, usmála se tak, jako když se mu odměňovala za tu rybu. Usmívat se totiž fakt udělala, jen to nedělala, protože jí to přišlo naprosto zbytečné. Fróði si ty milé úsměvy ale zasloužil.
Dotaz na školu byl tak nějak očekávatelný, takže se s odpovědí ani moc nezdráhala. "Studovala jsem v Austrálii, nicméně jsem žila na Novém Zélandě," když to tak zmiňovala, přišel jí ten přestup ještě o něco smutnější. Uvědomovala si totiž, že na své staré škole měla pár osob, na které se mohla i přes to všechno spolehnout, tady neměla nikoho. Sice všude vystupovala, jakože nikoho nepotřebuje, ale v Austrálii byli lidi, kteří její smutek chápali, dokonce mnohem více, než její rodina.

_________________

"No když myslíš," ušklíbla se Jasmine pobaveně. Rozhodně mu ten ale odznak přála, i když Romeo vybral skoro všechno, co na škole bylo - kapitánskou pásku, prefektský odznak a teď i ten primuský. Ani by se nedivila, kdyby to některým vadilo. "Bych řekla, že nějaká holka. Celkem dost pochybuju, že by někdo dal za primuse Stewartovou, takže tipuju Aldwinckleovou," a to si fakt jen tipovala, protože nad tím vůbec nepřemýšlela. Byla však pravda, že už škola zažila dva primuse, jako kluky, takže kdyby to nakonec skončilo u Laurence, ani by se moc nedivila.
Že byly u Romea prázdniny nudný, to se jí moc nechtělo věřit a když pak došla řeč na dohazování manželky, pobaveně se uchechtla. "Sorry, ale nedalo mi to. Rodiče se mi taky pár jmen snažili předhodit, u nás to totiž funguje dost podobně, jako u vás," dodala na vysvětlenou a krčila rameny. Ona byla šťastná, měla Skye a fakt si neuměla představit, že by skončila s někým, koho vlastně vůbec nezná. Ne, na to rodiče mohli zapomenout, pokud chtěli, aby s nimi ještě někdy promluvila. "Nicméně bych řekla, že na rozdíl od tebe se tomu dokážu vyhnout. Viděl si nějaké ty nádhery?" povytáhla tázavě obočí a ušklíbla se. Ona pár fotek viděla, což nezmiňovala radši ani před Skyem, kterého ani rodičům pořádně nestihla představit. Ne že by se za něho styděla, ale jak otec, tak matka na něco takového potřebovali být připraveni. Sky uměl být občas zvláštní, ale neměnilo to nic na tom, co k němu cítila.
Jídlo bylo schváleno, převzato a jakmile našla i to bárfí, mohla se spokojeně posadit na proti kapitánovi. "Moje prázdniny? Byly super. Až na to dohazování.. hodně jsme se Skyem cestovali, vzali jsme to tak trochu kolem světa. Ale jen po těch zemích, kde je teplo, bylo to super. Taky jsem nafotila něco do nějakého časopisu, a pak jsem byla v Indii u příbuzných," ona si rozhodně na své prázdniny stěžovat nemohla, protože měla spoustu volnosti, což bylo dobré. Ale ono i kdyby jí rodiče nutili zůstat doma a pomáhat jim v kuchyni, tak by se jim na to vybodla. "Skoro mi až přišli líto, že prázdniny už skončily. Ale zase mě letos nečekají zkoušky, takže to ujde," zašklebila se pak na Romea. Bylo jí líto, že už to byl kapitán posledním rokem, na druhou stranu jí to další rok taky čekalo, a i když si to zatím moc nepřipouštěla, děsilo jí to. Vždyť ani netušila, co by měla po škole dělat..

_________________

Po její otázce přišlo ticho, které následovalo.. další ticho. I Darya měla chuť vstát a zmizet odsud, už jen z toho důvodu, jak to minule skončilo na Příčné. Na jednu stranu byla strašně ráda, že Bessie vidí, protože jí chyběla, na druhou by byla radši, kdyby si nepřisedla. Netušila, jak to mezi nimi je, což jí strašně štvalo, navíc se opětně projevoval ten divný pichlavý pocit u srdce, a kdyby to ticho pokračovalo ještě dál, dost možná by se jí zase zalily oči slzami. Takhle si poněkud oddechla, když jí Bessie odpověděla, i když si tou vyřčenou otázkou připadala poněkud blbě. Mohla vymyslet něco lepšího. Nebo prostě mohla mlčet a dělat, že tu nebelvírka není, to byla taky možnost a vlastně ne úplně špatná. Ignorovat druhé jí šlo až moc dobře. Většinou.
"To je dost pravděpodobné, i když tu je ještě Romeo," zněla zamyšleně, když to pronášela, i když jí to vlastně ani moc nezajímalo. Jí sice trochu líto přišlo, že odznak nedostala, ale s tím se dalo žít úplně normálně. Naopak s tím, že tu měla někoho, koho měla až moc ráda a s kým se v tuhle chvíli moc nebavila, s tím už se moc žít nedalo.
Otázka na její zdraví nebyla zrovna nejlepší, především z toho důvodu, že Darya vlastně nevěděla, jak se měla. Na jednu stranu příšerně, jedla neustále sladké nebo trávu, záleželo na tom, zrovna v jaké své podobně byla, když si procházela depresemi. Na druhou stranu se měla vlastně dobře - Everett byl fakt fajn. "Já vlastně nevím," přiznala proto nakonec, probodla Bessie zkoumavým pohledem, a pak pohled radši stočila k oknu. Bylo jedině dobře, že už se vlak dal do pohybu. "A co ty?" oplatila jí otázku a zněla u toho vážně zvědavě.

_________________