"Jo takhle to je," pokývala Chloe hlavou a zapřemýšlela nad tím, kde by to tak mohl jeho dědeček chytat. "A kde pak to je?" optala se pak, protože jí to nedalo, i když by chápala, kdyby se jí to rozhodl zatajit. Mohlo jít totiž o nějaké ultra tajné místo, nebo něco takového. "Hádám, že ty máš ryby moc rád, co? Chodíš je taky lovit?" tentokrát zněla i zvědavě. Ne že by jí něco takového bavilo, ostatně k nějaké vodní ploše se sotva přiblížila, na tož aby u ní seděla a lovila ryby. Možná by jí to přišlo i vtipné, že ještě teď, ve skoro sedmnácti letech se bojí chodit k vodě a neumí plavat, moc dobře si ale uvědomovala, z čeho to je a ač už se jí pro dnešek chtělo celou situaci s Kieranem hodit za hlavu, najednou opět posmutněla. Ne na moc dlouho, protože měla pocit, že spíš Fróði má na ní blahodárné účinky než ta ryba.
"V tom případě děkuji za ten kompliment. No a aspoň už vím, za kým jít, až se zas budu cítit pod psa," mrkla na něho, i když to vážně vlastně vůbec nemyslela. Kdyby totiž jo, asi by musela být na Fróðiho nalepená od rána do večera (což by jemu určitě nevadilo) a už teď měla pocit, že má bavení se s někým vybraný na rok dopředu. S Fróðim mluvila totiž skoro víc, než s tetou za celé dva měsíce. Se stává.
"Já si to myslela, do té koleje mi chodila sestřenice," povytáhla koutky úst do úsměvu. Audrey vlastně byla super, dozvěděla se od ní toho o škole dost, ale neměnilo to nic na tom, že jí lezla tak trochu na nervy. Ale to jí lezl každý druhý. A když pak došlo na to utěšování a posazování se, Chloe překvapeně zamrkala, ale radši se k utěšování mrzimorského mexičana nijak nevyjadřovala. Kdo ví, kam by to pak vedlo. "Výměnný pobyt znamená, že k vám do školy přijede student z jiné školy na určitou dobu studovat, já tu třeba už tu školu dojdu, takže to mám na dva roky." I když stále doufala, že si to rodiče rozmyslí a pošlou jí domu třeba po půli roce. Vůbec se jí tu nechtělo zůstávat, ne. "Jiní ale mohou zůstat třeba jen rok, nebo i méně," dodala pak, dloubla opětně do ryby a krčila rameny. Snad mu takové vysvětlení mohlo stačit.

_________________

"Jo, můžu být ráda, že jí mám. Taky mohla bejt stejná, jak moji rodiče," dobře, teta z větší části stejná jako oni byli - taky zahleděná z větší části do práce a já nějak nechápala, co na tom mají. Nebyla to ale jen ona a můj otec společně s matkou, byl to i strýc a dědeček s babičkou a... tak nějak zbytek rodiny. A co se pak týkalo půjčování kotěte, chvíli jsem se na Lacey dívala, jako kdybych si tím úplně nebyla jistá, ale nakonec jsem se pobaveně ušklíbla. "Si piš. Úplně nejlepší by bylo, kdybychom spolu skončily v jedné koleji. Víš, jakože bychom pak byly v jednom pokoji a to půjčování by bylo mnohem lehčí," sice jsem si úplně nebyla jistá, co bude Muffin říkat na to, že ho bude mazlit i někdo jiný, než já, ale ono se to určitě poddá. Byla to taková malá roztomilá kulička chlupů, kterou vlastně v tuhle chvíli moc nezajímalo, kdo ho bude hladit.
"No jasný," zamrkala jsem na sestřičku Lacey a děsně vážně jsem přikývla. Na drahou spolužačku jsem se ale pobaveně zašklebila, jakože to zase tak moc vážně nemyslím, ale sranda musela bejt, ne? A když jsem pak viděla, jak Lacey tohle popíchnutí své sestře vrací, na chvíli jsem posmutněla. Proč jsem taky nemohla mít nějaké další sourozence? I když v mém případě by ten sourozenec byl ledový čumák, kterého bych se akorát chtěla zbavit.
Že by děti jely s námi, tomu jsem moc nevěřila, takže jsme na slova Lacey kývla a pousmála se. No a pak už jsem se jala představit to své boží kotě, které se kolem rozhlédlo, mňouklo a nejradši by zalezlo zpět do své přepravky. Možná tedy bylo štěstí, že sourozenci od Lacey neměli potřebu na něj přehnaně starat. "Jo, je to kocourek. A že jo? Já jsem se prostě na něj na první pohled zamilovala," zazářila mi očka nadšením. Lacey dovoleno skutečně bylo, aby si kotě pohladila, a pak už se na scéně objevila její máma a tak.
"Dobrý den," pozdravila jsem slušně a nedržet v ruce kotě, hned bych vyskočila na nohy a vysmekla bych pukrle. Takhle jsem se jen usmívala od ucha k uchu, volnou rukou jsem mávala prckům, a hleděla jsem střídavě z Lacey na její maminku. Jakmile pak vyslovila to jméno, už už jsem se chtěla představit taky, než mi došlo, že tím myslí mou budoucí spolužačku. Překvapeně jsem zamrkala. "Nashledanou!" zamávala jsem pak ještě a jakmile po nich nebylo vidu ani slechu, ušklíbla jsme se na Lacey.
"Chápu. Nicméně.. Valentine? Máš dvě jména? A co používáš častěji? Lacey či Val? Já mám dvě jména taky - jsem Mina Alexis." Rozhodně jsem neměla v plánu se jí smát, nebo něco takového, mně se vlastně jméno Valentine líbilo.

_________________

Mrzimor pootevřel oči a hlavu otočil směrem k Julince. "To počasí je už jen třešnička na dortu." Dante se trochu narovnal a pustil ruce do klína. Nechtěl na Julču přenášet nějaké své splíny, nebo špatnou náladu. "Poslední týden byl docela peklo. Taťka marodil a já musel pomáhat v pekárně, takže jsem se pořádně nezastavil. Sama jsi u nás viděla, kolik je tam práce. Včera jsem makal dlouho do noci," k tomu jen Dante pokrčil rameny a nasadil výmluvný výraz, který jasně říkal, že neexistovalo jiné řešení "a pak jsem si musel ještě zabalit." S těmi slovy si Dante promnul oči. "Spánkový deficit teď o sobě dává vědět." Mrzimor si opřel hlavu o opěrku.
Julčina pozitivně naladěná struna donutila Danta k úsměvu. Teda, aspoň se o něj pokusil. "Nevím, jestli se to zlepší. Vždyť před sebou máme OVCE a pak konec. Čeká nás rozhodování, co dál. Kam po škole a tak. Ty už jsi nad tím přemýšlela?" Jestli jo, tak Dante jen chvíli a rychle toho nechal, protože ho vůbec nenapadalo, co by mohl dělat. Nechtěl se vzdát kouzelnického světa, ten mu byl upřímně milejší než ten mudlovský. Jenže stát se praktikantem a učit moc nepřipadalo v úvahu, na kariéru famfrpálového hráče nebyl dostatečně dobrý a co dál? To rozhodování nejspíše dopadne stejně jako jeho balení kufru - na poslední chvíli.
"Promiň, snad tě moc neděsím. Je to jen únava." Dante se zadíval na Julinku. "Hodně by mi pomohlo, kdybys mi předala trochu té tvé pozitivní energie," pak se Dante široce usmál, "a taky gumovího medvídka, cukry by mě mohly nakopnout." Nikdo přeci nepochyboval o tom, že by Julča u sebe neměla gumový medvídky.

_________________

Kdyby Aino toužila po nejukecanějším člověku, pravděpodobně by tohle kupé minula a zamířila za některou ze známých firem. I ji ale těšilo, že poznala starší spolužačku, což dala najevo přívětivým a jenom trochu nuceným úsměvem, jímž se pokoušela rozbít svou vrozenou resting bitchface.
Stilgara těšilo výrazně méně a i on to dával najevo, nicméně její gesto zabralo a on zaparkoval v jejích nohách, odkud chlupatou konkurenci dál bedlivě sledoval svýma modrýma očima. A to zhruba souběžně s tím, kdy Destiny zmínila přepravku, kterou Stilgar nesnášel ještě víc než cokoliv jiného. Prostě kočka fremenská…
„Občas, ťunťa, jiné zraní, či sám ránu utrží, teď však, zdá se, klid je zbraní, snad to chvíli vydrží,“ pousmála se nad tou situací a poplácala svého strážce po hlavičce, což se mu evidentně líbilo, ale stejně evidentně nechtěl ztratit image profesionálního bodyguarda a nemohl se roztéct jako obvykle.
Tím považovala konverzaci za uzavřenou, konflikt za zažehnaný, vytáhla si učebnici švédštiny a vlastně by jí vůbec nevadilo, kdyby zbytek cesty strávily v obecně prospěšném tichu. Pokud ale zaslechla nějaká další slova, určitě od knihy vzhlédla a v konverzaci pokračovala, protože to se přece sluší a patří.
Záhodno při tom taky zdůraznit ten veselý detail, že aby Aino něco slyšela, Destiny vlastně s trochou štěstí vůbec mluvit nepotřebovala a stačilo se jí jenom dost nahlas zamyslet.

_________________

„To je tajemství, DĚSNĚ tajný!“ zapřísáhl se Fróði, čímž Chloe krásně potvrdil ústřední domněnku a moc je to neposunulo, ale vzhledem k tomu, že už byl tou dobou jistý Islanďanův pobyt v kupé, to bylo jedině dobře. Mimo jiné i proto, že značný potenciál měl i její následný dotaz, u nějž už malý mrzimor drahoty nedělal, protože to prostě nešlo.
„Si piš,“ přikývl kabrňácky, „i v bradavickým jezeře, žije tam pár docela dobrých druhů a ani nepotřebuješ pytlačku nebo síť, stačí si pěkně počkat na břehu nebo za nima skočit...“ Zatímco doteď zasněně koukal na její úsměv (což není eufemismus), teď se pro změnu zasnil při představě, jak si po slavnosti skočí do Černého jezera a jak v něm bude plavat, dokud nezamrzne. Byla to ostatně jedna z věcí, na které se sem ze skalnatého Islandu moc těšil, neboť Mývatn byl v porovnání s tou vodní nádherou vedle hradu vysloveně zakrslý.
Idiom „cítit se pod psa“ si přeložil doslovně a vůbec ho nechápal, nicméně s tím, že za ním může přijít, přirozeně souhlasil. Za ním ostatně mohla přijít úplně jakákoliv holka, ať už pod psem nebo pod kočkou, to dá rozum. Naštěstí pak přišla řeč na koleje, kde jazykové zmatení nehrozilo, i když tak úplně bez dotazů se to taky neobešlo.
„Sestřenice, jo? Která?“ zeptal se bleskově, protože mu jaksi nedošlo, že není zas takový mazák, aby znal všechny studenty Mrzimoru. Došlo mu však, jak tak přemýšlel o rodinné podobě, že by mu v případné identifikaci asi dost pomohlo příjmení, a z toho nebylo daleko k uvědomění si, že se nepředstavil. Se stává. „A já jsem Fróði, mimochodem,“ pravil, a když už se jí tak vesele kýbloval do tichého kupé, taky jí podal ruku, protože to se tak dělalo.
Vysvětlení výměnného pobytu si vyslechl se zájmem o to větším, že zmínila délku svého pobytu, uznale při tom kýval hlavou a možná to chvíli vypadalo, že sám nějakou tu výměnu zvažuje. Ve skutečnosti však přemýšlel, kde asi mohli být tak pošetilí, že Chloe chtěli vyměnit, a brzy došel k závěru, že rychlejší asi bude se prostě zeptat.
„A kdes teda studovala předtím?“ Fróði možná nebyl přeborník v zeměpise, ale tohle znělo jako ideální příležitost si nějakou tu mezeru doplnit.

_________________

„To veru aj mňa. Isto ale niečo veľmi zaujímavé,“ pokývala si pre seba vedúcne hlavou, i keď nevedela vonkocom ani mäkké fň. Skôr naopak, bola z toho celého akurát dobre jalová. Nad Talyssinými úvahami však pokrútila nesúhlasne hlavou. „Nie, to si nemyslím. Skôr to bolo akoby...tam bolo niečo nevypovedané. Tieň niečoho nepríjemného,“ zamýšľala sa Morg a pri tom sa v predstavách vracala do situácie spred pár minút, skúšajúc analyzovať onú atmosféru a svoje pocity z nej, ktoré v nej v tej chvíli panovali. „Asi niečo zo spoločnej minulosti?“ prehodila váhavo a tázavo sa pozrela na Tal, čo si o tom všetkom vlastne myslí ona. Morg sama z toho totiž veľmi múdra nebola a toto všetko boli len jej osobné dojmy, takže ani zďaleka nemuseli byť správne.
„Nemaj strach, isto ťa nájdem,“ mávla rukou a odbehla za bratrancom. Tak sa samozrejme aj stalo, hneď ako Morg skončila s Ewanom, prebehla späť k vagónu, nastúpila a začala prezerať jednotlivé kupé a hľadať to, v ktorom sa nachádza Tal. Netrvalo jej to ani veľmi dlho a našla ju. „Tak som tu,“ riekla zatiaľ čo za sebou trocha kostrbato zatvárala dvere od kupé. Chápete, s mačkou v rukách to nejde práve najľahšie. Následne sa posadila naproti Tal a mačku položila na svoje nohy, čím mala ruky konečne voľné. Tiež si tak mohla lepšie mačku obzrieť, ktorá jej to oplatila podobným skúmavým pohľadom. Po chvíli sa však postavila a zišla na sedačku, načo začala skúmať aj zvyšok kupé, Talyssu a nakoniec aj prepravku vedľa nej, u ktorej sa zastavila asi najdlhšie. Morg ju stále sledovala a čakala, čo bude robiť ďalej. Toto od Ewana teda nečakala, hoci ju to na druhej strane zas až tak nejako neprekvapovalo. On predsa vždy rád robil každému naprieky a týmto spravil jej matke teda riadne naprieky. Akurát len dúfala, že si to fakt zlízne len on a nie ešte aj ona. Veď ona za nič nemohla, no nie? Ewan totiž nepatril zrovna k ľuďom, ktorý berú nie ako odpoveď. On by bol schopný jej tú mačku pokojne aj tajne strčiť do kufra, keby to bolo nevyhnuteľné. „To budú ešte zaujímavé časy,“ prehlásila nevedomky nahlas, keďže jej pohľad bol stále zamyslene upretý na mačku, ktorá sa snažila lepšie nakrknúť do prepravky. Keby tak len vedela, akú pravdu vlastne má.

Nástupište

To i ona si myslela, že nič turbolentnejšie ako nástup jej dcéry do školy a trocha zvýšené problémy v rezervácií ju už nečaká. Chyba lávky, nikdy nie je tak zle, aby nebolo ešte horšie. Teraz to totiž zažívala v priamom prenose. A istotne nepreháňala, ak by zahlásila, že omnoho radšej by práve teraz čelila absolútne rozzúrenej dračici ako Athanasiovi. Také šťastie ale ona zrovna nemala. Každopádne chápavo prikývla, keď jej vysvetlil, čo ho priviedlo do Británie. Potom nastala tá hlúpa trápna chvíľa ticha, kedy ani jeden nevedeli čo majú riadne povedať. Sigrid si čoraz viac priala byť práve niekde inde, ale ani zďaleka nebola tak zbabelá, aby sa premiestnila a zbabelo tak ušla. Navyše, to by Morrígan nemohla urobiť a tá bola stále omnoho dôležitejšia než jej pocit komfortnosti, ktorý sa nastálou situáciou vyparil ako para nad hrncom.
Nakoniec to ticho prerušil až Athan, keď vyslovil meno jej dcéry, no nedopovedal. Ani však nemusel, Sigrid veľmi dobre vedela, čo tým chcel povedať. Ona však ďalej mlčala, v hlave však úpenlivo premýšľajúc čo spraviť. Áno, mohla by to poprieť, veď predsa, to čo medzi nimi kedysi bolo, bol len obyčajný krátky románik, nič viac a odvtedy sa už nevideli, takže nemusela to byť hneď zákonite jeho dcéra. Veď aj on mal očividne dcéru približne v Morginom veku. A úprimne, ani sa nikdy nesnažila ho o nej informovať. Možno len raz poslala sovu, no s vnútornou istotou, že sa aj tak sova vráti s prázdnou. Poznala ho predsa, v tej dobe by nijako o dieťa nestál a nemal by naň ani čas. Navyše, celé to, že obaja pochádzali z iných krajov a v podstate medzi nimi nebola žiadna horúca láska...Bolo to takto proste lepšie. Pre neho, pre ňu i pre samotnú Morrígan. Plus, nikdy nepočítala s tým, že by sa mohol kedy objaviť v Británií aj s dcérou, s ktorou sa Morg zoznámi. No zamyslite, aká na to existovala šanca? Ešte keď uvážite, že to celé riešila pred 11 rokmi.
Na druhú stranu, bol jej biologickým otcom a mal právo vedieť, že má ešte jednu dcéru. Hlavne teraz, keď ju už bez tak videl a očividne na to začínal dochádzať aj sám. Lenže Sigrid sa bála a bála sa hodne. Bála sa toho, že bude Athanasius trvať na stretávaní s ňou či dokonca akejsi striedavej starostlivosti a na niečom takom bude isto trvať. Tým pádom by nemala na výber a musela by to vysvetliť ako rodine, tak hlavne samotnej Morrígan. A z toho mala strach asi najväčšmi. Celé roky jej odmietala čokoľvek jej o otcovi povedať, nedokázala vôbec odhadnúť, akoby to teraz vzala. Ešte keď ho už aj stretla a dokonca sa skamarátila s jeho druhou dcérou, v podstate s nevlastnou sestrou. Na jednu stranu za to aj bola rada, ale šlo o princíp. Toto všetko prevráti životy ich všetkých úplne naruby a Sigrid si nebola istá, či na to bola pripravená. Pozrela sa smerom, ktorým jej dcéra odišla. Lenže tu nejde len o teba, ozval sa jej v mysli akýsi hlások svedomia a mal pravdu. Tu vôbec nešlo o ňu ale o jej dcéru. A tá by to chcela vedieť, vždy to chcela vedieť. Tiež na to mala právo. Navyše, isto by sa to nakoniec časom dozvedela a istotne bolo lepšie, ak sa to dozvie od nej teraz, ako keď na to príde sama a neskôr.
Povzdychla si a strápene si pretrela oči, pričom sa jej prsty stretli na koreni nosa, ktorý si stlačila. „Je tvoja dcéra,“ dokončila jeho načatú vetu a zabodla svoje tmavé oči do tých jeho jantárových. Tak a bolo to. Už nebolo cesty späť, ale i tak Sigrid prekvapivo cítila, akoby z nej spadla akási časť celej tej ťarchy. Teraz však zasa pre zmenu čakala na Athanasiovu reakciu na toto iste šokujúce zistenie. Predsa len, je iné, keď si niečo len domýšľate, než keď vám to niekto na istotu potvrdí.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Donnie celkově bral Mickeyho jako dobré téma k hovoru, protože se ještě neznali, ale doufal, že u myšáka rozhodně nezůstane. Zas tak zajímavý mu totiž rozhodně nepřipadal, aby ho mohli obdivovat celou cestu až do Skotska. „Kdyby uměl něco na povel, bylo by to super,“ souhlasil se zrzkovým názorem ochotně. Jenže Mickey zkrátka neuměl nic. „I když je pravda, že se nechá nosit v kapse a ani neutíká, moc,“ přilepšil pak mazlíčkovi přece jen trochu. A upřímně, jestli to měla být myš nebo krysa? Aťsi třeba potkan, ono do Donniemu bylo stejně docela putna.
„Těší mě,“ kývl přátelsky na oba bratrance, když došlo na představování. „Taky prváci? Super!“ zaradoval se Winter otevřeně a upřímně. Takže to nakonec klaplo, jak si představoval. Milo, Oliver, Milo, Oliver… Musel si to zafixovat, bylo by fakt trapný a hloupý si nezapamatovat jména hned prvních spolužáků, na které narazil. Pokud jich bude v ročníku hodně, někdy se to dá omluvit, ale první jízda vlakem, to určitě něco znamenalo. Pro Donnieho určitě jo. „A do který koleje chodí?“ zajímal se pak o Oliverovy sourozence, i když o nich zrzek nemluvil moc nadšeně. Z toho, co zatím o Bradavicích slyšel, se kolejní příslušnost jevila jako absolutní alfa a omega, a muselo být tedy strašně důležité, kdo kam patří. „Jasně! Jste první spolužáci, který jsem potkal,“ zazubil se potom vesele na Mila. Když se pak zeptal na strejdu profesora, Donnie se poškrábal ve vlasech. „No, on strejda Gabriel učí zrovna Studium mudlů. Spoustu dětí z kouzelnických rodin o mudlovským světě totiž vůbec nic neví,“ pokrčil rameny. Ne, že by si dával pozor na otázky týkající se čistoty původu, na to byl ještě moc malý – ale byl taky moc malý na to, aby ho něco takového nějak extra zajímalo. „Moc toho popravdě neumím. Ale párkrát jsem zkoušel s mámou doma vařit nějaký lektvar… Asi proti rýmě, nebo tak,“ dodal potom mnohem nadšeněji. Když se pak Milo zeptal, jestli si může Mickeyho pohladil, Donnie byl celkem překvapený (proč by si někdo chtěl hladit úplně normální myš?), ale pokrčil rameny. „Jasně, jen bacha, aby tě náhodou nekousl. A jestli uteče… No, tak ho tady někde najdu.“
Opatrně natáhl ruce k Milovi a myšáka mu předal. Celkem to vypadalo, že cesta se bude vyvíjet dobře, a Donnie se už opravdu nemohl dočkat, až budou v cíli. Myšlenky se mu tak nějak rozběhly vpřed. „A na co nejvíc těšíte? Já asi na lítání, protože máma mě nikdy nechtěla ke koštěti pustit,“ odfrkl si potom, aby bylo jasno, jaký na to má názor.

_________________

Ještě k návštěvě v E6
Romeo byl dost možná sám překvapený, jakou radost mu udělalo Julii vidět. Zvlášť, když se ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích, začala tak pěkně usmívat. „V tom případě bych přimhouřil oko,“ ušklíbl se vesele, načež ze sebe vysypal svůj pozdrav a to, co měl na srdci. Věděl, že je to narychlo, a viděl, že Julča z toho vypadá trochu vykolejeně. Každopádně doufal, že – jak řekl – by se mohli ještě večer po slavnosti někde potkat a popovídat si. V létě to od jejich usmíření nestihli a Romeo tak nějak cítil, že má fakt potřebu si popovídat. Ne však s Dantem, který se najednou vynořil proti němu, ještě ani nestačil vylézt z vagonu. „Čau,“ kývnul na něj Howells, a v hlavě mu to solidně zašrotovalo. Co říct? „Jsem byl jen pozdravit Žužu,“ odvětil pak, jako by to byla naprostá samozřejmost, a vystřelil ven. Kdyby tak uměl líp lhát, neznělo by to tak divně.

A6

Romeo byl fakticky rád, když se ve dveřích kupé objevil někdo normální – co víc, ze všech normálních lidí to byla zrovna Jasmine. Tu jednak vážně bral jako kamarádku, druhak by vsadil novotou vonící odznak, že s sebou bude mít nějaké luxusní indické jídlo. „Čau, to víš, povýšil jsem. Lepší lidi,“ zašklebil se vesele, myslíc to samozřejmě jako vtip. Teda, asi. Ego mu sice při zisku odznaku primuse trochu povyrostlo, ale stejně z něj byl překvapený. Stejně už byl kapitán. „Ale ani nevím, kdo je druhej primus,“ pokrčil potom rameny a prohrábl si rukou vlasy. Že Udinová, to vlastně bylo i možný, ne? Netušil. Každopádně doufal, že je to holka, protože když byli primusové dva kluci, bylo to takový… trapný. „Ale dík,“ kývnul na Jasmine potom. „Prázdniny? No, celkem dlouhý a o ničem, abych pravdu řekl. Naši mi totiž začali shánět nějakou nevěstu a jsou do toho děsně zažraní,“ zašklebil se, aby bylo jasné, co si o tom myslí. Nebylo mu moc podobné, aby před někým takhle pomlouval rodiče, nebo kohokoli z rodiny, ale… Tohle muselo ven. A vůbec se poslední dobou nechoval úplně jako ukázkový čistokrevný synek. I když to on skoro nikdy. „Jasně, že dám!“ ožil potom viditelně. Nebylo to tak, že by se s Jasmine bavil jenom kvůli jídlu – ale když měla, rozhodně nebyl v rozpacích si vzít. Hodně. Jejich loňská sezení nad jídlem v klubovně bývala fakticky fajn. „A co tvoje prázdniny?“ nadhodil potom. Vsadil by boty, že musely být zajímavější než ty jeho. Tedy, jasně, usmířil se s Julií, ale to přece nebude rozebírat.

_________________

| +

"Powell..."

Talyssa dlouho nevěděla, jak označit to, co mezi jejím tátou a Morríganinou mámou proběhlo, ale když spolužačka prohlásila, že to působilo, jako by mezi nimi bylo něco z jejich společné minulosti, něco nevyřčeného, musela jí dát zapravdu. „To je přesně ono, teď jsi uhodila hřebíček na hlavičku,“ přikývla na její slova. A přestože měla neblahé tušení, že šlo o něco vážného, nedokázala odolat vyřčení poťouchlé myšlenky: „Třeba spolu měli techtle mechtle.“ Netušila, jak moc pravdivé to prohlášení je.
Její odloučení od Morrígan netrvalo dlouho a spolužačka ji brzy skutečně našla, jak předtím slíbila. „Kdes to vzala?“ povytáhla Taly překvapeně obočí, když spatřila kočku v kamarádčině náruči. Přece ji nechytila na nástupišti, ne?
„Myslíš, že se snesou?“ prohodila pak tázavě a prsty výmluvně poklepala na přepravku se svým šedým kocourkem. Byl ještě kotě, ten se určitě snese se všemi. A když teď řešily kočky, Talyssa na drama na nástupišti, které probíhalo mezi jejich rodiči, na chvilku úplně zapomněla. Ale bylo jisté, že se k němu brzy vrátí.

_________________

Athanasius tu dlouhou chvíli ticha snášel dost špatně, ale člověk, který ho dost dobře neznal, by to na něm nepoznal. Měl napjatý prakticky každý sval v těle, dýchal příliš mělce, protože měl pocit, že se mu plíce sevřely a srdce mu ucpalo krk, ale přes to všechno se snažil tvářit vyrovnaně – alespoň v rámci možností.
Pocity, které mu tou dobou vířily nitrem, snad ani nelze popsat, protože to byla směsice všeho možného – od strachu, přes zmatek a úzkost, až po jakési podivné napětí. Vlastně ani nepotřeboval slyšet Sigridina slova potvrzující jeho domněnku, protože v hloubi duše zkrátka nějak věděl, že má pravdu, ale přesto ho ta slova zasáhla nečekanou silou.
Zamrkal, jako by dostal kladivem do zátylku, a snad poprvé za celou tu dobu dal viditelně najevo slabost – pokusil se přešlápnout z nohy na nohu, ale poněkud přitom zavrávoral, jak se mu z toho zjištění opět zamotala hlava. Hučelo mu v uších a hluk panující na nástupišti mu splýval do jednoho velkého, neurčitého kraválu. Potřásl hlavou, jako by chtěl to hučení zahnat, ale marně. Takže takhle to vypadá, když se vám svět přetáčí vzhůru nohama?
Athan neměl nejmenší tušení, jak má na tu novinku reagovat. Měl by mít radost? Nebo spíš naopak? Měl by mít strach? Po nějaké chvíli potřásl hlavou znovu a zvedl pohled k Sigrid, takže se jí zadíval do očí, avšak nezmohl se ani na slovo. Jen přikývl, aby dal najevo, že tu informaci vzal na vědomí, mlčel a oplácel jí pohled. Ani ho nenapadlo, aby jí začal vyčítat, že o Morrígan až doposud neměl nejmenší ponětí; na to neměl sebemenší právo. Spíš ho děsila představa blízké budoucnosti a skutečnost, že snad poprvé v životě opravdu nevěděl, co má dělat. Poprvé v životě se cítil absolutně ztracený.
„Řekneš jí to?“ zamumlal později, těkl pohledem k vagónu, kde obě jeho dcery zmizely, a vzápětí se očima navrátil k Sigrid. Nic víc zatím neříkal – necpal jí svůj názor, že by to Morrígan říct měla, protože bělovláska na to určitě beztak brzy přijde, a tak dále, a tak dále. A taky ani trochu nenaznačoval, že by měl v plánu jakkoliv jim zasahovat do života. Ano, rád by se se svou dcerou stýkal, když už ji měl, ale pokud by o to nestála ona, ani její matka, byl ochotný to akceptovat. Mrzelo by ho to, bolelo by to, ale zvládl by to, nebyl žádné máslo. A jizev už měl dost – nejen těch na těle, ale i těch na duši. Jedna by se mezi nimi určitě snadno ztratila.
Kromě toho tu ovšem byla další věc, která ho trápila snad ještě víc, než to všechno ostatní... Jak to asi přijme Talyssa? Jeho princezna sice překousla a zvládla ledasco, ale Athanáš se oprávněně obával, aby nepřetekl pomyslný pohárek dívčiny trpělivosti.
A když už pomyslel na tu trpělivost, znovu ho polil studený pot, protože mu došla další zásadní věc – Cosmina ho zabije. Tentokrát ho opravdu zabije, definitivně a nenávratně.

_________________