Oberon postával na nástupišti, klepal nožkou o zem a čekal. Abyste to dobře pochopili, dnes výjimečně dorazili Ashwoodovi v jinou dobo než Grayovi. A jelikož oba Obeho starší sourozenci už určitě byli zodpovědní, bylo jim dovoleno jít s ním na vlak samotným, což ve výsledku znamenalo, že Desdemona zaplula ihned do vlaku, aby si nemusela hledat místo v nějakém už obsazeném kupé, a Hamlet zmizel kdoví kam s bandou kamarádů. A Oberon, který si nebyl jistý, kdy přijde Milo, zůstal trčet na nástupišti sám. V zájmu svém (a samozřejmě i bratrancově, ale hlavně svém, MRHOLILO promerlina, on tu nechtěl nastydnout) doufal, že Milouš dorazí co nejdřív. Ne že by nutně potřeboval už být v Bradavicích a učit se, nebo spíš dokazovat všem těm troubům, že toho ví mnohem víc než oni, ale stát tu a nakonec ještě nastydnout se mu fakt nechtělo.
Na druhou stranu, došlo mu, bylo možná lepší tu trčet sám, než jak to měla támhle ta holka, která už sice ve vlaku seděla, ale její rodina z ní dělala, no, dokonalou trapku. Oberon se zašklebil. Aspoň na tom nebyl nejhůř, že jo.

_________________

<<

Monty se na odjezd do Bradavic poměrně těšil, i když věděl, že tam zase bude hrozná zima. Ale škola mu tak nějak začínala celkem silně přirůstat k srdci, a navíc už se těšil na lektvary, i když si jich o prázdninách užil dost, hlavně s Caitlyn u nich doma.
Teď se ale lektvary nehodlal zabývat - kromě zavazadel totiž přitáhl i kytaru, na kterou hodlal během cesty brnkat, aby těch několik hodin ve vlaku rychleji utíkalo. Přišel v ponču, s kaktusovou šťávou v jedné ruce a kytarou v druhé, už mu chybělo jen to sombrero.
„Jsi si jistý, drahoušku, že si tu kytaru nechceš nechat doma? Co kdyby se ti zničila?“ starala se maminka, ale Monty odmítavě vrtěl hlavou.
„Budu na ní dávat pozor, neboj.“ Kytara byla ostatně jako jeho dítě. Mjolnira už neměl, ten o prázdninách skončil ve Valhale, a tak zvířátko nahradil hudební nástroj. Docela dobrý, takřka bourácký progres.
Rozloučení s rodiči naštěstí netrvalo dlouho a nebylo moc srdceryvné, Monty předal zavazadla poskokům, ať je někam naloží, a jal se hledat někoho známého, než vleze do vlaku. Byl ale připravený na to, že zase nebude mít štěstí a skončí v kupé sám... a pak si k němu možná někdo přisedne, ale spíš asi ne.
Všiml si však aspoň Froda, kterému přátelsky zamával, a po chvíli začal přemýšlet nad tím, do kterého vagonu vleze.

_________________

<<

Talyssa byla málokdy z něčeho nervózní, ale teď přecijen maličko nervozitu pociťovala... nebo to byla spíš zvědavost? Vzrušení z toho, co jí čeká? Těžko říct, sama ten pocit nedokázala pojmenovat.
Přepážkou mezi nástupišti devět a deset proběhla bez problému, i když přeci jen maličko zaváhala, následována svými adoptivními rodiči - se skutečným tátou se totiž měla sejít až tady. Ani ona, ani Athanasius nechtěli připravit Cornelia a Hannah o to, aby mohli dceru doprovodit k vlaku. Talyssa je rozhodně nechtěla zklamat a něco takového by si nikdy neodpustila.
~Bude se nám stýskat, zlatíčko,~ pronesla Hannah dojatě, když se zastavili někde, kde nebylo moc lidí a kde tudíž tolik nepřekáželi.
~Budu vám psát, nebojte,~ slíbila Talyssa odhodlaně a oběma věnovala široký úsměv. ~Mně se taky bude stýskat,~ dodala, ale byla přesvědčená, že to nějak zvládne, o čemž určitě nikdo nepochyboval. Taly konec konců nebyla žádná ufňukaná malá holčička.
~Pojď sem,~ sehnul se k ní Cornelius, aby jí mohl obejmout. ~Buď tam hodná, ano?~ pohladil ji po vlasech, načež se Lyssa rozloučila ještě s Hannah a pak už ji oba postrčili k místu, kde ve stínech postával Athanáš, kterému zamávali na pozdrav. ~Tak běž, už na tebe čeká,~ mrkla na ni nakonec Hannah a Taly se nenechala dvakrát pobízet.
Nechtěla, aby vypadala příliš šťastně, že tátu konečně zase vidí a že se tu vůbec ukázal, takže se nerozběhla, ale protože si byla jistá, že jí Hannah ani Cornelius nevidí do obličeje, široce se na Athanáše zubila. ~Ahoj!~ výskla nakonec, skončila mu kolem krku a objala ho, což bylo díky výškovému rozdílu poněkud obtížné, ale on jí táta určitě pomohl a ochotně se sklonil, aby na něj dosáhla. ~Jsem ráda, že ses tu ukázal. Teta je tu někde taky, nebo ta už je v Bradavicích?~ začala se vyptávat, jakmile tátu pustila, ale nevzdalovala se od něj - naopak ho chytila za ruku, aby jí třeba neutekl někam jinam.

_________________

Athanasius čekal na zastávce s poměrně velkým časovým předstihem, protože nechtěl Talyssu propásnout. A také proto, že takovou atmosféru odjezdu do školy nikdy nezažil a byl zvědavý, jak to na nástupišti 9 a 3/4 vlastně vypadá a probíhá. Stál ve stínech jednoho z mnoha výklenků, aby nepřekážel kouzelníkům, kteří uspěchaně pobíhali sem a tam, honili zaběhnuté kočky a sháněli ztracené kufry, a očima rentgenoval nejbližší okolí.
Příchodu své dcery a jejích adoptivních rodičů si všiml prakticky okamžitě, ale neupozorňoval na sebe, dokud si ho nevšimli oni sami - chtěl jim dát dostatek času, aby se s Taly mohli v klidu rozloučit a ona s nimi též. Moc dobře věděl, že je má ráda, a nerada by je ranila tím, že by jemu věnovala více pozornosti, než jim dvěma.
Nakonec se ale plavovlasá ďáblice skutečně přiřítila k němu a Athanáš se ochotně předklonil, aby ho mohla obejmout a aby on ji mohl k sobě těsně přivinout, aspoň na chvilku. Štěstí, že už neměl po alkoholovém dýchánku s Edwinem kocovinu, protože v takovém případě by ten předklon nemusel dopadnout úplně nejlépe. ~Ahoj, princezno,~ brouknul s úsměvem na rtech.
~Teta asi vlakem nepojede,~ zakroutil hlavou na její otázku. ~Ale popravdě netuším, zda už v Bradavicích bude, nebo ne,~ dodal, neboť netušil nic o tom, že Cosmina k tomu učení navíc dostala bonus v podobě zmijozelské koleje, a tudíž se očekávalo, že se ukáže na zařazovací slavnosti.
~Tak co, jak se těšíš do Bradavic?~ zeptal se Athanáš po chvilce. ~Musíš mi pak hned napsat, do jaké ses dostala koleje, a jaké to tam je,~ dodal s úsměvem na rtech. Když byl s Taly, nedělalo mu problém upřímně se usmívat. Netušil, že mu ten úsměv brzy zmrzne na rtech.

_________________

<<
Jak už jsem stihla vypozorovat, existovaly dva typy lidí, tedy alespoň co se chování na nástupišti 9 a 3/4 týkalo. Ti první postávali venku před vlakem a čekali na kamarády nebo se ještě loučili s rodinami, zatímco ti druzí už seděli v kupéčkách a vyčkávali, až se vlak rozjede. Já patřila do té druhé skupinky, poněvadž téměř hned po příchodu na nádraží jsem zaplula do náhodného vagonu(B), a sedla si do náhodného kupé(3). Ne, nebyla jsem extrémní samotář a ne, nebála jsem se lidí. Ani bych neřekla, že jsem osoba bez jakýchkoliv kamarádů. Jen jsem neviděla nějaký smysl v tom stát venku a nechat na sebe mrholit, když se můžu posadit do kupé, nechat Kocoura, ať se mi položí do klína, a za zvuku jeho předení prostě sedět a čekat. V suchu. Navíc jsem měla docela dost myšlenek, které se mi už dobré dva týdny draly do mysli, a i kdybych měla cestu do Bradavic strávit sama, možná by mi to ve výsledku zase tolik nevadilo. Jistě, existovali kamarádi, jejichž společnost by se mi opravdu líbila, ale taky bych pochopila, kdyby se mnou vůbec sedět nechtěli. Však já si mohla v hlavě znovu přebírat nové skutečnosti... a zvykat si.
Vlastně docela bezmyšlenkovitě jsem sáhla do batohu, a vyndala malou černou krabičku. Držela jsem ji v ruce, otáčela jí, zkoumala její tmavý povrch, a nějak se mi ani trochu nechtělo ji otevírat. Protože uvnitř se nacházel drobný stříbrný kroužek s kamínkem, který značil jediné: můj osud je zpečetěn a nemá smysl s tím nijak bojovat. Ne, nehodlala jsem se nijak bouřit a ano, byla jsem s tím vším smířená. Jak jsem tak ale koukala z okna na rodiny, které doprovází své děti na vlak do Bradavic, napadlo mě, že vlastně mají štěstí. Protože určitě většina z nich byla v téhle situaci z vlastní vůle. No tak, Týno, nebuď patetická, povzdechla jsem si v duchu, ale prsten v krabičce jsem neschovala. To přišlo až v momentě, kdy někdo, kdokoliv, otevřel dveře kupé a vstoupil. To jsem totiž malou černou krabičku okamžitě hodila zpátky do batohu. Co nejnenápadněji.

Mimo herně:
Týnuška na nikoho nečeká.

_________________

<<<

Dnešní počasí totálně vystihovalo Chloeinu náladu. Do Bradavic se netěšila o nic víc, než na začátku prázdnin, kdy se dozvěděla, že tam přestoupí. Náladu jí o to více kazila teta se strýcem, kteří tvrdili, že je to z toho důvodu, že si za celé dva měsíce nenašla pořádně kamarády. Nepotřebovala je. Stejně jako nepotřebovala, aby jí její drahá sestřenice Audrey doprovázela na nádraží, kam by trefila i sama. Nejspíše se ale všichni báli, že by do toho přiblblého vlaku nenastoupila a nikam by neodjela. Což vlastně Chloe zvažovala.
Povzdechla si a poposunula si sluneční brýle na nose. Ty totiž dokonale zakrývaly zarudlé oči, protože i když od smrti bratra uteklo už dlouhých třináct let, stále jí to lámalo srdce. O to víc, když jí rodiče zaslali dopis, ze kterého jasně vyplývalo, že jim nechybí. Horší na tom bylo, že oni jí taky ne.
"Nemusíš tady čekat, až ten vlak odjede," utrousila Chloe a věnovala své sestřenici úšklebek. Nepotřebovala, aby jí někdo hlídal, o to víc, aby jí někdo mával při odjezdu. Chtě nechtě pak Audrey objala, a aby si ten odchod náhodou nerozmyslela, radši hned zalezla do vlaku a pak i do prvního volného kupé, které se jí naskytlo.
Jakmile se za ní zavřely dveře, trochu si oddechla a dokonce si sundala i brýle, protože v přítmí kupé se jí koukalo ještě mnohem hůře, než venku za toho deště. Usadila se pak k oknu s knihou v ruce. Už teď si byla jistá, že tohle bude dlouhá cesta a už teď litovala toho, že si radši něčím nenakazila, aby mohla zůstat doma.

_________________

<<
Pokud mudly překvapovali lidé se sovami či kočkami, spěchající kdoví kam a mizející ve zdánlivě neprůchozí přepážce, představte si, jak se asi museli tvářit, když se na nádraží objevila vysoká slečna čokoládové pleti, která za sebou na vodítku vedla dvě opice. Co na tom, že se jak Brambora, tak její bratr chovali dokonale vzorně, a ačkoliv kočkodani bývají i docela nahlas, drželi kušnu a cupitali jako obyčejní psi? I tak Kiwi a její opičí doprovod přitahovali docela pozornost. Jí to bylo ale docela jedno. Protože ona po x letech byla zase tady, doma v Británii, a zase měla jet do Bradavic! Ne, na učení se zase tolik netěšila, ale upřímně jí zajímalo, jak za těch pár let vyrostli její tehdejší kamarádi, no a jestli na ni třeba nejsou stále naštvaní nebo tak.
Prošla i s kočkodany přes přepážku, a objevila se na zatím docela prázdném nástupišti 9 a 3/4. Přišla dřív schválně, protože věděla, že její zavazadla budou snášet lépe, dostaví-li se ten dav kolem nich postupně, než aby mezi něj prostě byli šoupnuti.
A proč že Kiwi ty opice s sebou vlastně měla? To bylo jednoduché. Brambora, ta klidnější samička, která se hned po příchodu víceméně způsobně posadila, byla její domácí mazlíček už od chvíle, kdy se v Africe skamarádily. A její bratr, momentálně čenichající ve vlhkém vzduchu? No, řekněme, že si Kiwi tak nějak matně vzpomínala na to, že než odletěla do Afriky, slíbila Skyovi, že mu jako omluvu přiveze opici. Jasně, tenkrát to myslela v žertu. Ale když už se ta příležitost naskytla... no, byla to přeci jen Kiwi, a neexistoval lepší nápad než popadnout ty opice rovnou dvě a přitáhnout je s sebou. Protože kdo ví, třeba by si tím svého někdejšího kamaráda mohla usmířit. A zařídit si, že jí úplně neodignoruje, protože ona sama vypadala dost jinak než dřív, a byla si jistá, že i nebelvírák se dost změnil za tu dobu, co se neviděli. A tak tu tak stála, opice s ní, a zatím se prostě přátelsky zubila na okolí.

_________________

<<

A bylo to tady. To, na co jsem se tolik těšila. I přes nepřízeň počasí jsem se spokojeně culila na všechny strany a lidí, který nás propalovali divnými pohledy, jsem si nevšímala. Na tetu Freyu, která mě opětně doprovázela, jsem se sem tam zašklebila, ale jinak jsem rychle poskakovala směrem k přepážce. Vážně už jsem se nemohla dočkat, až nastoupím do toho vlaku, který mě odveze až do školy.
Přepážkou jsem s tetou prošla rychle, kufry mi brzy byly dány tam, kam měli jít, a já tam nakonec postávala jen s přepravkou, ve které se skrývalo kotě. Moje kotě. O to víc jsem se spokojeně uculila na tetu, která mi to kotě koupila. Že tu se mnou nebyli rodiče, jako s ostatními dětmi, mi vlastně vůbec nevadilo, protože Freya byla fajn a navíc by mi klidně mamku dělat mohla, no ne? "A ty teda nepojedeš?" povytáhla jsem tázavě obočí. Sice by asi byla blbost, kdyby se mnou teta jela, protože jsem chtěla někde najít Lacey, ale bylo mi to zároveň i líto, protože teta byla boží a tak. Ta však kroutila hlavou s tím, že se uvidíme v Bradavicích, objala mě, vlepila pusu do vlasů, a pak už mě šoupala k vlaku, aby mi to náhodou neujelo. A tak jsem poslušně do něho vlezla a tušila jsem, že tu teta bude čekat až do doby, než vlak odjede.
Najít nějaké vhodné místo mi netrvalo vlastně ani moc dlouho, protože jsem hned vlezla do toho správného vagónu a chvíli na to už jsem se šklebila přes dveře na osobu, na kterou jsem se těšila. "Tě pic, princátko," vysmekla jsem pukrle jako tehdy na Příčné - i tentokrát jsem měla šaty, akorát červené, a hlavu mi zdobil klobouk s kočičíma ušima. Jak jinak taky, že.. Mokrá jsme pak nebyla ani trochu, kouzla byla občas fakt super. "Jedeš s doprovodem? Hustý. Já jsem Mina, a vy dva?" zamrkala jsem na ty děti, kteří seděly vedle Lacey, a pak už jsem spokojeně zapadla do sedačky na proti kamarádce k oknu, přepravku s šedým koťátkem jsem šoupla vedle sebe a na chvíli jsem se zadívala z okna, abych vyhledala Freyu a pořádně jsem jí zamávala.

_________________

<<<
Už od včerejšího večera jsem byl kvůli dnešku tak nervózní, že jsem se skoro nevyspal. Během noci jsem několikrát vstal a kontroloval, jestli mám všechno sbaleno, nebo jsem si aspoň nervózně čmáral do deníku, protože jsem věděl, že stejně neusnu. Když jsem teda s mamkou přišel, respektive se doplahočil, ke sloupu mezi dvěma nástupišti, můj unavený mozek ani nepostřehnul, že jsme prostě prošli skrz. Když jsem potom před sebou zničehonic uviděl obří červenou lokomotivu a pár opic, začal jsem přemýšlet nad tím, jestli jsem se ráno vůbec probudil. Mamka mě ani moc nenechala to vstřebat.
„Zlato, můžu tě tady nechat? Oberon stojí tamhle, běžte si co nejdřív už někam sednout, ať moc nenamoknete a nejste hned nemocní,“ dávala mi pomalým tempem instrukce a koukala mi při tom z očí do očí, aby se ujistila, že ji vnímám. A když jí přišlo, že už by na mě mohla hodit veškerou zodpovědnost za mou maličkost, strčila mi kufr do ruky a líbla mě na čelo. „Hned zítra ti s tatínkem a JJ pošleme sovu,“ oznámila mi ještě a než odešla, zamávala hbitě Obemu, který už nervózně přešlapoval a divně se šklebil. Ještě chvíli jsem zíral na ty opice a pak mi došlo, že mi mamka vlastně něco říkala. „Cože mi pošlete?“ otočil jsem se na ni, abych zjistil, že už mluvím jen sám se sebou. „Achjo, skvělý,“ povzdechnul jsem si a došoural jsem se kolem opičí dámy až k bratránkovi. „Hele, vidíš to taky? Nejsem si jistej, jestli tam ty opice fakt jsou, nebo jestli se mi to jenom zdá,“ zeptal jsem se ho a ukončil to řádným zívnutím. Hned potom jsem si kydnul na kufr a doufal jsem, že se nebudu muset hned zvedat.

_________________

>>>
Když jsem přišla prvního září na nástupiště 9 a 3/4, mrholilo. Jak příhodné. Vlastně jsem si ani nepamatovala, jestli existovala jediná cesta vlakem do Bradavic, při které by bylo sucho. A pokud ano, dost možná se to stalo zrovna v jeden z těch roků, které jsem já musela trávit v mudlovském světě. Takže mě ve výsledku počasí nejen nepřekvapilo, ale ani vlastně nijak nezarmucovalo. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsme si v létě náhodou s Dantem nedomluvili, že budeme sedět ve vlaku zase spolu, dva vyvrhelové v posledním vagónu, nebo něco takového. Ale i tak, kam jinam bych jako mudlorozená zamířila, že?
Tak či tak, než jsem vůbec do vlaku stihla zamířit, upoutala mou pozornost, stejně jako zřejmě mnohých jiných, snědá dívka s dvěma velice nevšedními mazlíčky. A navíc ta holka vypadala podezřele podobně o rok mladší Kivvě, kterou jsem ale po návratu na konci minulého roku nezahlédla. No a taky byla o dost vyšší, a měla rovné vlasy. A OPICE. Tak či tak jsem k ní zamířila, protože ta zvířata byla prostě a jednoduše děsně zajímavá. No řekněte, kdy tak nějak běžně potkáte uprostřed Londýna kočkodana?
"Ahoj," usmála jsem se na spolužačku, "ty jsou tvoje? Můžu si je pohladit?" A pokud mi to bylo dovoleno, trochu nervózně jsem jednu opici, tu která vypadala klidněji, pohladila po hlavě. Vypadalo to ale, že Kivv čeká na někoho jiného, takže jsem se pak už opravdu klidila do vlaku. "Uvidíme se ve škole," kývla jsem ještě na čokoládovou slečnu, než jsem stejně jako v Prasinkách před odjezdem ze školy zalezla do posledního vagónu. A tam, samozřejmě, do úplně posledního kupé.

-> E6

_________________