"Cože? Ne, to ne," zhrozila se Tamsin nad Arsenovým návrhem. Bylo jí jedno, že to pravděpodobně myslel z legrace, stejně jí z té představy malinko zatrnulo. "Sorry, ale Tamsin Quinnová zní milionkrát líp než Arsen Christensen. Ježiši." Plavovláska se tlumeně rozesmála a ještě mu pro jistotu zabořila hlavu do ramene. Nahlas to znělo ještě divněji než v její hlavě. "Myslím si, že bude lepší, když budeme Quinnovi. Vážně."
Vzápětí s úsměvem zakroutila hlavou a hodila Arsenovi jednu ruku kolem ramen. "Zkusit to můžeš, ale jenom jednou. Ale když to neuděláš, slibuju ti, že se budu snažit domů vždycky vracet včas," zamrkala spiklenecky, načež Arsena lehce políbila na čelo a vděčně se usmála v reakci na to drobné povzbuzení.
Lepší časy přišly víceméně hned o chvíli později, minimálně pro Tam-Tam, protože při výhledu na řadu lákavých zmrzlinových příchutí za sklem se poměrně snadno zapomínalo na strasti života. "Cože? Oni mají i česnekovou?" vyhrkla s naprosto nefalšovaným podivem a prudce se rozhlédla po nabídce, aby našla příslušnou příchuť. "Ty bláho, no fakt. Zajímalo by mě, jestli si ji tady někdo někdy doopravdy dal. Každopádně, ty se nemusíš čeho bát. Fakt bych se styděla ti dát pusu, kdyby mi smrdělo z pusy... Hmm. Já si dám asi sušenkovou a k tomu tu masalu. A příště musíme vyzkoušet i tu marshmallow," nadiktovala chlapci za pultem svoji objednávku. Při poslední větě se ovšem obrátila na Arsena, snad ještě ve chvíli, kdy byla schopná zaregistrovat jeho úsměv, a znovu ho líbla na tvář.
"Jo, určitě, proč ne," odsouhlasila jeho návrh, než se na chvíli odmlčela. "Hm, tak mě napadlo... později bychom mohli ještě zajít ke mně domů, vzala bych si tam nějaké věci a... no, vadilo by ti hodně, kdybych u tebe dneska přespala? A možná i zítra, pozítří... Víš co, když spolu budeme bydlet, měli bychom si na sebe začít zvykat," vysvětlila trochu krkolomně. Samozřejmě sama věděla, že to zdůvodnění je naprostá pitomost - svým způsobem spolu bydleli už v předchozích letech v Bradavicích, takže na sebe už prostě museli být zvyklí. Pravdou bylo, že si Tamsin jednoduše nedokázala smířit s tím, že by se od sebe měli večer zase jen tak rozloučit a nějakou dobu se... nevidět. Asi to bylo hloupé, ale Tamsin bylo z té představy podivným způsobem smutno, o to víc, když jí teď na prstě trůnil prstýnek a v kapse klíč od jeho bytu.

_________________

| +

"Náhodou..." odtušil Arsen Quinn-Christensen pobaveně. Veselí se snažil co nejvíc zadržovat i následujících pár chvil, když Tamsin dumala nad příchutěmi. "Můžeme si nabrat celý kyblík marshmallow s sebou domů," ozval se s rukama v kapsách jakoby mimochodem. "Je zima, ta po cestě neroztaje."
Znovu mu zacukaly koutky. "Že váháš. Vlastně jsem trochu spoléhal na to, že tě to napadne, a... no," pokrčil rameny, kulhavou odpověď ani nedopověděl a zabloudil očima ke stropu, zatímco mu trochu rudly uši. Jo, uklidil, pořídil jednu beránkovou deku navíc a jenom možná se snažil udělat lasagne, což dopadlo tak různě. "Zvykneš si na slaninu po ránu?" mžourl po Tamsin a natáhl se pro kornoutek i pro malý kyblík marshmallow zmrzliny.

>>

_________________

<<<

Bylo nádherně, takže se dnešní počasí rozhodl Galahad využít k trajdání po Příčné ulici. Dostat se sem vlastně nebylo vůbec těžké, přemlouvání mu šlo. I když tedy ne přímo u nahluchlého otce, nicméně na strýčka dvouhodinový proslov o tom, proč sem vlastně nutně potřebuje, zabral. On by na něj zabral dost možná už po deseti minutách, ale když už se jednou Galahad o něčem rozmluvil, bylo ho celkem těžké nechat domluvit.
No a tak byl tady. Původně sem sice přišel s tím, že si nutně potřebuje něco sehnat ve famfrpálových potřebách, ale nakonec seznal, že rukavice a brýle si sežene jindy. Chodit totiž po obchodech a hledat nové čepice, které by se mu hodily do sbírky, byla mnohem větší zábava než se nudit ve famfrpálových potřebách. Ano, nudit. Galahad tenhle sport nikdy přímo nepochopil, naopak mu přišlo divné, proč se všichni honí zatím přiblblým míčkem a snaží se ublížit si navzájem. To nebylo moc pěkné.
Chození po obchodech ho však nakonec taky bavit přestalo, a protože bylo teplo, rozhodl se nakonec zakotvit ve zmrzlinářství. Stejně dohoda se strýčkem zněla tak, že si ho tady pak vyzvedne. "Dobrý den!" zdravil slušně, jakmile vešel dovnitř a pohled na vcelku dlouhou frontu ho možná krapet děsil. Nakonec se však i on dostal na řadu a pro jednou to ani nebylo tím, že by někoho otravoval svým mluvením. "Sím, dám si kopeček melounové, citronové, jahodové, karamelové, borůvkové a dva kaktusové. A posypat bertíkovými falozkami, děkuji!" usmíval se od ucha k uchu, když si objednával svůj zmrzlinový pohár a přemýšlel nad tím, jestli té zmrzliny není málo. Nakonec však uznal, že si může ještě přidat, protože tady nějakou chvíli stráví, že. Takže se se svým pohárem usadil k jednomu z posledních volných stolů. Kdyby ho teď viděl někdo z rodiny, asi by si nebyl jistý, jestli je to fakt jejich Galahad, protože pro jednou byl potichu. Jak by taky ne, když měl pusu zacpanou zmrzlinou.

_________________

<<<

Tatínek jí dal nějaké penízky a nechal ji před tímto krámkem. Nejspíše věděl, že toto je jediné místo, odkud mu nikam neuteče a kde ji potom najde, až ji bude potřebovat. No, nutno podotknout, že měl rozhodně pravdu. Už za výlohou se zasněně dívá na všechny ty dobroty. Už to zkrátka nevydrží a rychle sáhne po klice, aby už byla uvnitř. Cítí se skoro jako Alenka v Říši divů, když se rozhlíží po tom obchůdku. Po celém jejím obličeji se rozléhá nehasnoucí úsměv, když přistupuje blíže k pultíku. Postaví se lehce na špičky, aby vůbec viděla na toho pána, který tam stojí. "Prosím," získá si jeho pozornost, aby se na ni otočil, "chtěla bych támhlety," snaží se trochu naklonit přes pult, aby ukázala na dózu s cukrátky, které chce, "žížalky," dokončí a sladce se na muže usměje. "Asi takhle," dodá ještě a sepne ručky k sobě. Vidí, jak se muž zasměje a začne žížalky vážit do sáčku. Mezi tím si přicupitá k té krásné výstavce zmrzlin, které tam jsou. Prohlíží si každou a nad některými příchutěmi se opravdu podiví. To už si ale všímá muže, která na ni upírá své oči. "Em, ještě bych chtěla tu marshmallownovou, citronovou, pomerančovou a limetkovou," zamává na něj svými dlouhými řasami, zatímco pozorně sleduje, jak kopečky nabírá. "A ještě prosím zvlášť tu špagetovou," vyhrkne ze sebe rychle, ještě než se muž otočí pryč. Spořádaně mu vše zaplatí a snaží se vymyslet, jak to všechno pobrat. Všímá si, jak se Dario natahuje po tom sáčku s žížalkami. Lehce ho plácne přes zobák a vyplázne na něj jazyk, "tůdle, všechno bys to sežral," zamračí se na něj a nakonec se rozhodne dát si pytlík pod paži, zatímco v obou rukách nese skleněné pohárky se zmrzlinami. Až pozdě si uvědomuje, že je tu celkem plno a není si kam sednout. Se zkoumavým pohledem prohlíží stůl po stole. Nejdříve uvažuje, že si půjde sednout k nějaké staré paní vzadu, ale poté si povšimne klučiny, který vypadá nejspíše v jejím věku a sedí sám. Její volba je ihned jasná. Nasadí ten nejmilejší úsměv, jehož je schopná a ladným krokem se ke klučinovi vydává. "Ahojky, nevadilo by ti, kdybych si na chvíli přisedla?" vychrlí ze sebe rychle. "Nějak mě nenapadlo hledat si místo dřív, než jsem si to koupila," trochu pozvedne ruce s poháry se zmrzlinou a zazubí se na něj. "Slibuji, že budu tichá jako myška, ani nebudeš vědět, že tu jsem," zamává na něj prosebně svými řasami. Už teď ví, že ten slib asi nebude schopna dodržet, jen co dojí tu zmrzlinu, ale tak třeba do té doby odejde a ona nebude mít ani prostor začít něco povídat.

_________________

Pro jednou si svého okolí Galahad moc nevšímal, protože měl plné oči zmrzlinového poháru. Ten byl dle něho vynikající, stejně jako bertíkovy fazolky, kterými si to nechal posypat. Občas ty chutě sice úplně nepasovaly k sobě - to třeba, když si nabral trochu jahodové zmrzliny a do toho rozkousl lentilku s příchutí rajčat - nicméně to zrovna jemu nevadilo a usmíval se proto od ucha k uchu. A nepřestal ani ve chvíli, kdy k němu kdosi přišel s žádostí o přisednutí.
"No jasně, že se ptáš, sedej! Ten je tvůj?" dozajista myslel toho ptáka, kterého měla u sebe, ale kdyby to nepochopila, ještě na něho poukázal lžičkou. "Jo, tady jsou místa vždycky hned zabraná a vydrží zabraná dlouho, je to totiž nejlepší cukrárna v okolí," a to rozhodně nežertoval. Další věta ho však vyvedla trochu z míry, protože "tichá jako myška" se mu ani zdaleka nelíbilo. Galahad si povídal rád. Především tedy on rád mluvil, nicméně i od ostatních se rád dozvěděl něco zajímavého. Občas. Teď však pro něho maličko více byla zajímavá ta zmrzlina, než mluvení, takže měla dívenka chvíli čas se o něčem rozpovídat. Třeba o tom ptákovi, kterého měla sebou. Nicméně Galahad byl slušně vychovaný, takže si i hned vzpomněl na něco, co neudělal. "Jo a já jsem Galahad Greyburn, letos nastupuju poprvé do Bradavic! Co ty? Taky po prázdninách pojedeš poprvé, nebo si budeš muset ještě počkat?" povytáhl tázavě obočí a myšlenka na to, že už by tam vlastně dávno mohla dívka chodit, ho vlastně vůbec nenapadla. Nicméně se usmíval, cpal se spokojeně zmrzlinou, občas se zašklebil nad tím, jak hroznou chuť měla některé z lentilek, ale bylo poznat, že je šťastný. "Jaký všechny příchutě si si dala?" optal se pak ještě zvědavě, protože sledoval, jak má dívka dva pohárky místo jednoho a byl zvědav, co to je všechno za příchutě. Třeba, až dojí tu svou zmrzlinu a půjde si přidat, by mohl okoštovat ty, co má ta holka.

_________________

Se zájmem sleduje toho klučinu, který se usmívá. Jakmile jí potvrdí, že si může sednout, obličej se jí zcela rozzáří. Automaticky položí poháry na stůl, sáček s žížalkami si hodí do klína a posadí se naproti němu. Skoro se nestačí ani nadechnout, když už se jí ptá na Daria. Její obličej zvážní a podívá se směrem, kterým ukazuje jeho lžička. "Už pět let mi všude dělá křena a nemůžu se ho zbavit," založí si ruce na prsou, takže to může působit, že ji to opravdu otravuje, jak jí sedí na rameni. Mezi tím je však slyšet, jak rozbaluje na svém klíně pytlík a něco z něj vytahuje "ale ne, že by mi to až tak moc vadilo," rozjasní svoji tvář z ničeho nic, "někdy je sice otravný, ale já jsem mnohem víc, takže mu nemám co vyčítat," zazubí se na klučinu naproti sobě. Pomalu ruku s žížalkou přibližuje k zobáku svého havránka a laškovně sladkost nechá pohupovat se sem a tam. "Alespoň si nepřipadám tak sama," poví trochu zamyšleně, když zobák chňapne po žížalce. Instinktivně Daria ukazováčkem pohladí po náprsence. Ihned nato si opře lokty o stůl a podívá se na svého společníka, "a ty máš nějaké zvířátko?" zeptá se se zvědavostí v hlase. Tohle je vždycky věc, která ji na ostatních zajímá ze všeho nejvíc. "Dívám se, že najít tady volné místo je téměř nadlidský úkol," přikývne na souhlas. Jakmile se zmíní o nejlepší cukrárně, koutky úst se jí pozvednou do úsměvu. Tatínek jí to také říkal a ona rozhodně nemá důvod ani jednomu z nich nevěřit. Vezme si proto lžičku do ruky a ihned si udloubne pořádný kousek z kopečku, který je hned nahoře. Musí přiznat, že jí zmrzlina opravdu chutná. Už teď ví, že nejspíš utratí všechny peníze, jež jí tatínek poskytl, protože by byl hřích, kdyby zůstala jen u těchto příchutí. Najednou se však klučina představí. Automaticky se plácne ručkou do čela. "Moc se omlouvám, trochu jsem zapomněla," přizná s lehkým ruměncem na tváři. Přeci jen, tohle jí rodiče vštěpovali odmalička a ona na to zapomněla, jak je to možné? Nakloní se přes stůl, aby mu mohla podat ručku, "velmi mě těší, já jsem Felicity," představí se, "Felicity Clegg," dodá spěšně ještě své jméno s příjmením. "Poprvé?" vyjekne nadšeně, asi o trochu hlasitěji, než by bylo nutné, ale to nějak neřeší, "to já taky," usměje se na něj. "A strašně moc se tam těším," přizná se, "už se nemohu dočkat. Máš už nakoupené všechny věci ze seznamu nebo ti ještě něco chybí?" zeptá se se zájmem. Při tom ho pozoruje, jak jí svoji zmrzlinu i s tou divnou posypkou a občas se zašklebí. "Co," promluví s plnou pusou. Rychle tedy své sousto sní a zeptá se znovu, "co to máš tam nahoře na té zmrzlině, to jsou rozinky?" z jejího hlasu je patrná zvědavost. Nikdy nic podobného neviděla. Sama se pustí do svých kopečků a pomalu to vypadá, že si tu dobrotu snad ani nemůže vychutnat, s jakou rychlostí to do ní padá. Znovu co nejrychleji spolkne kousek, který má v puse, aby mohla odpovědět. "Tady nahoře je malý zbytek limetkové," ukáže na nazelenalý kousíček zmrzliny, "potom tady ta oranžová je pomerančová, vedle ní je citronová, která je štiplavá, přesně jak to má být," pochválí nadšeně, "no a tady dole marshmallownová," usměje se na Gala. "Jo a ještě jsem chtěla vyzkoušet nějakou netradiční," ukáže na druhý pohárek, "tady je špagetová, na tu jsem celkem dost zvědavá. Vůbec jsem nevěděla, že je něco podobného k sehnání," zazubí se. "A jaké sis dal ty?" zeptá se s jasnou nadšeností v hlase. Zatímco jej poslouchá, tak neustále dloube do kopečků, aby si mohla jít co nejdříve přidat.

_________________

Galahad poslouchal se zájmem, protože ochočit si havrana chtělo možná trochu štěstí. Zpozoroval tedy i změnu v jejích tvářích, kdy to zprvu vypadalo, že jí ten pták vlastně vadí, ale nakonec se ukázalo, že vlastně vůbec ne. O to víc pak se zájmem sledoval, jak se ten pták natahoval po žížalce, kterou odněkud vytáhla a jakmile po ní chňapl, pobaveně se uchechtl. "A jak se jmenuje?" povytáhl tázavě obočí, protože jméno jejího mazlíčka tady nepadlo a jeho zajímala ještě další věc. "Myslíš, že se ti povede ho procpat do Bradavic?" povytáhl pak tázavě obočí. Moc dobře si totiž pamatoval, co bylo psané v dopise, co dostal. Sovy, krysy či potkani a žába. A co se týkalo zvířete pro něho.. "Nemám, minimálně zatím ne. Strašně bych chtěl veverku, ale v tomhle směru mám asi trochu smůlu. Ale přemýšlel jsem třeba i o žábě, sovu totiž nechci. Ty jsou sice jako důležité kvůli dopisům, nicméně žáby vypadají mnohem lépe a dle mého jsou zajímavější. Třeba taková pralesnička je nádherná. Sice taky jedovatá, ale ty barvy, které může mít.. prostě nádhera!" rozzářila se mu očka nadšením a už se vážně nemohl dočkat, až dotáhne někoho z rodiny na nákup zvěře. Sice tušil, že strýček s ním už nikam chtít nebude, u otce to taky neviděl zrovna dvakrát pěkně, ale třeba taková maminka by si to volno v práci vzít mohla. Snad.
Co se cukrárny týkalo, Galahad pokýval hlavou. "Jo, najít tu místo je těžké. Spousta lidí si tady teda nakoupí a zase hned jde, ale když se chce člověk zdržet a posadit se, musí si celkem počkat. Řekl bych však, že to za to stojí," tentokrát už krčil rameny a na lžičku si nabral trochu zmrzliny, aby si na ní mohl pořádně pochutnat. Jo, byla vynikající a nejlepší v celé Británii. Asi, Galahad znal převážně tohle cukrářství a žádné jiné. "To nevadí, já taky zapomněl," usmál se pak na Felicity mile a i on natáhl ruku, aby si spolu mohli pěkně potřást. O to víc byl nadšený, když z dívenky vypadlo, že pojede poprvé. Poprvé! To znělo dobře! "Já se taky těším. Slyšel jsem toho o Bradavicích děsně moc, i když se mi možná víc líbí Koldovstvorec. To je v Rusku." Protože škola, kam chodila jeho mamča, zněla vážně moc dobře a on by jí někdy alespoň rád viděl. "Mám nakoupené jen učebnice, dneska jsem si měl koupit pomůcky na létání, ale nějak jsem skončil tady. Ale možná se tam pak ještě stavím, až si mě tady strýček vyzvedne. Co ty, máš už všechno?" povytáhl pak tázavě obočí, protože když už se ptala, bylo přeci logické, aby se zeptal taky, no ne? A že ještě neměl hábit a ani hůlku? To mu vlastně nevadilo.
A pak přišel pro Galahada možná menší šok, protože měl doteď jen kamarádi, který se v kouzelnickém světě dokonale vyznali. "To jsou Bertíkovy fazolky. Chceš ochutnat? Každá má úplně jinou příchuť a zatímco jednou si můžeš vytáhnout třeba borůvkovou, druhá bude chutnat jako tráva." Ne že by o někdy trávu jedl.. dobře, možná že jako malý škrvně se cpal i hlínou, nicméně šlo především o to, aby vysvětlil, že ne každá může být dobrá. Problém byl však v tom, že Galahad zvládal sníst cokoliv. "Jo, na tu špagetovou jsem taky koukal," pokyvoval hlavou, když mu pak Felicity vysvětlila, jaké všechny příchutě si zvolila, a pak byla řada na něm. "Tady dole je melounová, pak mám citronovou, jahodovou, karamelovou, borůvkovou a tady ten zbytek je z kaktusové. Přemýšlel jsem však ještě o pizzové, slaninové a steakové, ale to až v dalším kole," broukl pak zcela pobaveně a přiznal tak, že se tu vlastně hodlá zdržet. A taky, že fakt hodlal. Však den byl ještě dlouhý a strýčka nikde neviděl, však on si když tak počká, pokud to nedojí včas.

_________________

>>

Bylo to tady, den s velkým D, kam se na něj ve Wei-Dingových očích hrabala nějaká Normandie…
Zatímco zbytek školního roku mu utekl jako voda, poslední dny se strašně vlekly, pravděpodobně díky téhle chvíli. Wei-Ding dnes nebyl o moc méně nervózní než o jarních prázdninách, posedával v cukrárně a rekapituloval, jak k tomuhle pozvání vlastně došlo – moc dobře si pamatoval, jak do jinak celkem nevinné korespondence se slečnou Xavierovou zakomponoval ono pozvání na zmrzlinu, po němž měla přijít ona slíbená prohlídka bonsají, a krátce po odeslání sovy se div nervově nezhroutil, co že to udělal za přidrzlou kravinu. Ani neměl, s kým se o tom zpětně poradit, protože mimo Bradavice neměl moc známých a tatínkovi kolegovi přes runy kvůli tomu psát skutečně nehodlal. Dnes už nicméně nepobíhal po bytě a nehysterčil, že nestihne uklidit, nýbrž prostě a jednoduše seděl a doufal, že dnešní den dopadne lépe, než co nasvědčovala předpověď počasí.
Těžko říct proč. Wei-Ding rozhodně nemohl popřít, že mu se slečnou lékouzelnicí bylo fakt dobře, že si s ní za posledních pár měsíců vyměnili víc dopisů než s vlastní matkou a že ten navrhnutý výlet do Austrálie navzdory své všeobecné zbabělosti skutečně zvažoval, nicméně sám nevěděl, co si od tohohle setkání vlastně slibuje. Jistě, chtěl jí ukázat stromky a tak všelijak podobně, ale doufal snad v něco víc? Pravděpodobně ne, za což mohlo mimo jiné i to, že byl v podobných věcech prostě nezkušený moula a nejspíš ho taková možnost ani nenapadla.
A tak tam už dvacet minut před dohodnutým časem seděl, se zdvořilou rozpačitostí v hlase odmítal další a další dobroty s tím, že na někoho čeká, a zvažoval, jestli by neměl spíš čekat venku. Do toho deště se mu sice fakt nechtělo, jakkoliv mu to připomínalo rodný Singapur, ale ty dveře se před Freyou nepodrží samy, víme...

_________________

<<<

A byl tady ten den. Pro jiné ničím možný zvláštní nebyl, nicméně pro Freyu hodně. Dneska se totiž měla jít podívat na bonsaje. Což vlastně nebylo tak podstatné, i když se na ně celkem těšila. Podstatnější totiž byl ten majitel malých stromků, tedy Wei-Ding se kterým se měla ještě před prohlídkou bonsají sejít v cukrárně. Od jejich prvního setkání uběhlo několik měsíců, nejspíše o to víc se těšila, i když nervózní byla pořád. A to si mezi sebou vyměnili tolik dopisů! Jenže to bylo něco úplně jiného než setkání v tváří v tvář.
Déšť přivítala s obrovským nadšením, protože ho prostě zbožňovala, a proto jí ani ten nezabránil, aby se oblékla do bílých šatů posetých růžičkami. K tomu si tedy ještě přibrala kabát, protože si byla jistá, že jen v šatech by jí byla zima - přeci jen bylo mnohem chladněji než ve dnech, kdy svítilo slunce. Byla si však jistá, že tenhle den bude určit super, protože byl super už jenom díky tomu, že konečně pršelo.
Ke zmrzlinářství se tak dostala s několika minutovým zpožděním, protože procházky v dešti milovala a hlavně měla boty na podpatku, i když malém, ale stejně ty dlaždice celkem klouzaly. Nenapadlo jí však, že Wei-Ding čeká už uvnitř - protože se dovnitř ani nepodívala - a místo toho tak stála venku s úsměvem na rtech. Přeci jen proti tomu dešti byla opatřena kouzlem, že.

_________________

Wei-Ding dál seděl v cukrárně, dál ujišťoval obsluhu, že skutečně ještě na někoho čeká, a stále častěji a nervózněji koukal na hodiny. Hlavou mu pak přirozeně vířily myšlenky na to, že se třeba rozhodla nepřijít, k čemuž ostatně mohla mít hned několik velmi dobrých důvodů, ale přeci jenom měl pocit, že zrovna ona by mu to asi řekla. Respektive napsala, protože spolu osobně nemluvili od toho kafe, co se zvrtlo v… čokoládu. Na venkovní svět každopádně úplně zapomněl, což málem zapříčinilo velkou nepříjemnost.
V celou, na kterou byli domluvení, si ztěžka povzdechl a nachytal se při mimovolné snaze rozepnout si tu sice slušivou, ale hrozně škrtící červenou košili. Na poslední chvíli se zarazil, ruku stáhl a doufal, že tím budou projevy nervozity pro dnešek končit, nicméně vzhledem k tomu času to tak úplně nevypadalo. Přeci jenom byla celá a Freya nikde, to v očích někoho absolutně dochvilného znamenalo, že už nepřijde, dost možná že už se nikdy neuvidí, a z toho mu úplně dobře nebylo. Podívat se ven ho teď už ani nenapadlo, protože ten déšť by mu na depce nejspíš jenom přidal, a i když se rozhodl ještě chvíli počkat, málem z toho mohla být vysloveně unikátní hra, kdy na sebe dvě postavy čekají dva metry o sobě, nezjistí to a neprohodí spolu jediné slovo.
Po pár minutách se ovšem ven podíval, vysloveně aby zjistil, jak moc cestou domů zmokne, a spatřil ji. Ještě že měl ten krám prosklenou prakticky celou stěnu... Kámen, který mu v tu chvíli spadl ze srdce, dost možná udělal díru do podlahy, ale nebyl čas vyčíslovat škody; Wei-Ding v sedačce nadskočil jako někdo, koho štípla vosa, a veškerou nervozitu nahradil pocit, že je ale úplný dement. Nemohl přirozeně vědět, že měla zpoždění a ve skutečnosti venku nečeká víc než pár vteřin, ale i tak to bylo moc a on okamžitě vyrazil. Při otevírání dveří si pak musel dvakrát zopakovat, že jí může tykat, ale nakonec to dopadlo dobře, relativně.
„A-ahoj, promiň,“ začal skoro jako by byl Kanaďan, „byl jsem tu trochu dřív, tak jsem čekal uvnitř.“ Usmíval se sice trochu křečovitě, ale zvládl to, dveře podržel tak dlouho, jak jen to bylo potřeba, a pod střechou jí ochotně pomohl z kabátu, který pak pověsil na věšák kdesi u stěny. Toho, co má pod ním, si zatím příliš nevšímal, ale to přijde, jen co se trochu vzpamatuje a jeho podvědomí mu to připomene.
„Držím místo támhle,“ ukázal na svého fleka, který po dobu jeho nepřítomnosti kupodivu ještě nikdo nezabral, „pokud tedy nechceš jít na zahrádku, ta je z nějakého důvodu volná.“ To byl samozřejmě vtípek, Wei-Ding nebyl po lobotomii a tušil, že drtivá většina lidské populace, a to dokonce i té londýnské, nechce sedět se zmrzlinou na dešti, nicméně si nemohl pomoct a plácnul to, patrně ve snaze trochu odlehčit fakt, že je hovado a nedokáže ani čekat před domluveným podnikem.
Když si uvědomil, co to plácá, v duchu si nafackoval a přemýšlel, kterou zmrzlinou by si tak ideálně mohl zacpat pusu, aby se to neopakovalo.

_________________