Poté, co Neal začal nahlas uvažovat nad tím, jak by bylo nejlepší sdělit Torunn, že s ní Barry chce chodit, Barry se niterně docela bavil, protože byla sranda sledovat, jak je táta nucen zapojovat mozek, což moc často nedělal. „Kytku nebo čokoládu? Tak jo,“ přikývl a udělal si mentální poznámku, že Torunn donese obojí. Jenže vůbec netušil, jaké květiny má ráda a jaká čokoláda by jí mohla chutnat. Když ovšem z Neala vypadlo něco o prokazování laskavosti, Barry zamrkal a nevěřícně se na něj zadíval. „Ty ses praštil do hlavy, tati?“ prohodil vzápětí. „To zní teda pěkně trapně,“ dodal s úšklebkem, protože měl pocit, že kdyby na Torunn šel takhle vzletně, vypadal by jako idiot. I když jí, jakožto sečtělé havraspárce, by se to čistě teoreticky mohlo aspoň trochu líbit. Nebo by se mu naopak vysmála, no. „To jako někdy na nějakou holku platilo?“
„Teto, jak mám sbalit holku?“ houkl vzápětí k Leah za barem, neboť usoudil, že potřebuje i tipy z druhé strany bariéry. A pak to všechno probere s Dylanem, vyhodnotí a vytvoří si taktický plán, tak.
No a pak došlo na tu diskuzi o dělání dětí a Barry si odfrknul. „Jasně, že vím, jak se dělají děti!“ opáčil, ačkoliv si nebyl tak úplně jistý. Dost věcí mu nebylo jasných, ale hrubou teorii zvládnutou měl. „Ale úplně asi nevím, jak ty děti nemít,“ přiznal, protože o nějakých lektvarech proti početí zatím neměl ani páru. Tedy... možná o nich už slyšel, ale kdo to má pít, jak často, a podobně, to fakt netušil.

_________________

>>

Darrel se v Londýně nakonec zdržoval déle, než měl původně v plánu, ale nemohl mu nikdo zazlívat, že se mu život bez malého caparta za patami zalíbil. Potřeboval si oddechnout a paní Olssonové naštěstí hlídání vůbec nevadilo - o čemž se přesvědčoval asi tisíckrát, protože nechtěl být nikomu na obtíž, a současně s tím řešil situaci doma, protože vážně nechtěl Rebeccu vracet. Ale také si ji nemohl nechat, to bohužel moc dobře věděl. Že současně s tímto vším také existovala nějaká Jane Edwardsová skoro zapomněl, nebýt hříšně krásné blondýnky v jednom mudlovském baru, se kterou by možná i odešel domů, kdyby mu Jane nepřipomněla a on se nevyděsil a neutekl. Tohle taky musel vyřešit, ale teď měl po práci a jediné, na co se opravdu těšil, bylo pivo a nějaké vydatné jídlo.
Zatočil tudíž do hospody Na Konci Duhy a zabral si hned první volný stůl vpravo. V práci se převlékl, takže měl šedé triko, kostičkovanou červenou košili a plátěné kalhoty. Hladově se natáhl po lístku a doufal, že tu budou vařit něco dobrého, protože do Kotle se mu dnes ze záhadného důvodu vůbec nechtělo. Měl pocit, že tam člověk může narazit na kohokoli a Jane byla určitě v Londýně. Pokud už tedy nebyla v Bradavicích a pilně se nepřipravovala na další školní rok, ale o tom silně pochyboval. Nicméně, ačkoli měl zmijozelskou blondýnku v hlavě příliš často, ze strachu se ji pořád neozval a všelijak to odkládal. Skoro by se dalo říct, že se Jane bál víc než mozkomora. Ale to už mu donesli pivo s jídlem, takže všechny jeho myšlenky na Jane vymizely s prvním douškem zlatavého moku a následně prvním soustem dobrého jídla.

_________________

>>

Flann sice obvykle chodil na oběd přes poledne, s kolegy do dotovaného bufetu na ministerstvu, ale dnes se zdržel a dostal chuť na něco výživnějšího, a tak vyrazil do malého Irska uprostřed Londýna. Nebylo to daleko, zhruba jednou za týden se tam vyskytl tak jako tak a zrovna dneska potřeboval zapít to, jak musel podávat hlášení, proč že toho zaběhlého trolla místo efektivního utracení zdlouhavě uspával a přemisťoval do původního teritoria.
Do baru vešel trochu zmoklý, protože si přes ten hnědý bystrozorský trenčkot neházel žádnou kouzelnou impregnaci, nicméně viditelně to měl na háku a už ve dveřích věděl, co si dá, protože si tu vždycky dával to samé – uzenou šunku s bylinkovou bramborovou kaší. Kabát pověsil na věšák a během následného rozhlížení po lokále a vyhlížení optimálního místa k sezení si nemohl nevšimnout známé tváře hned u prvního stolu. A ačkoliv jeho první myšlenka patřila útěku, okamžitě tenhle reflex ze školních let překonal a šel bývalého nebelvíra pozdravit. Dost možná proto, že se naposledy nějak aktivněji socializoval na koncertě Expecto Punkeros a ten dopadl všelijak.
„Nazdar, co ty tady?“ oslovil Darrela, kdyby si ho tento náhodou pro zaměstnanost pivem a jídlem nevšiml, a automaticky si sedal vedle. Zároveň mávl na obsluhu, ať už to byl Joshua nebo někdo jiný, že si dá to, co obvykle, a pak už poslouchal.
A taky sledoval, jestli náhodou nepostřehne nějaké náznaky, že by si měl radši odsednout, protože nechtěl rušit jakékoliv možné dostaveníčko, co tu Darrel klidně mohl mít.

_________________

Do brzkého oběda se pustil tak zběsile, jako kdyby strávil poslední měsíc v hladomorně, a tak nebylo divu, že když Flann vešel do podniku, Darrel měl boule až za ušima a nezdržoval se ohlížením na nové příchozí. Na moři člověku dokáže pořádně vyhládnout, ale to byla většinou jen Darrelova výmluva. Moc dobře se vědělo, že Darrel má apetit už od narození a má jen velké štěstí, že se to na něm nijak výrazně neprojevuje a pořád je samá ruka, samá noha.
Překvapeně zvedl zrak k Flannovi, když se záhadně ocitl vedle něho a zamyšleně si ho prohlédl. "Venku prší, jo?" nebyla asi první věta, kterou by Flann očekával od bývalého spolužáka, kterého vidí po několika měsících, ale z nepochopitelných důvodů se Darrel zprvu zaměřil na dešťové kapky a až poté na tvář kamaráda. Je Flann vůbec kamarád? Problesklo mu hlavou asi tak na zlomek vteřiny, protože kamarádství a nekamarádství Darrel ve svém životě řešil jen zřídka. "No čau Flanne! Kde ses tu takhle vyloupl uprostřed dne?" roztáhl Darrel úsměv od ucha k uchu, když polkl soustu a hned ukazoval, ať se Flann usadí, protože beztak na nikoho nečekal. (Nebo o tom chudák alespoň nevěděl.)
"Skočil jsem po práci na oběd, jen tak na rychlo, znáš to. Musím pak nakoupit pár věcí na Příčné a večer se chystám za Ginger," gestikuloval rukami, v nichž držel příbor, a ani ho nenapadlo, že spojení večer a Ginger zní podezřele a vzhledem k Darrelově povaze by to mohlo vyvolávat nechtěné asociace. Naštěstí se odmlčel jen proto, aby se napil piva, a hned pokračoval: "má zápas a už dlouho jsem se na ní nebyl podívat," vysvětloval a krájel si přitom další kousek masa.
"No a co ty? Jak se máš?" vyptával se hned dychtivě, ale v duchu si nedokázal ani vzpomenout, k čemu Flann před těmi lety tíhl a v jakém oboru by teď mohl pracovat. Jediné, na co si perfektně vzpomínal, byla ta sexy blondýnka, se kterou tenkrát randil.

_________________

>>

Jane takový déšť nečekala. Chytla ho v půlce cesty a sice se snažila jít rychle, ale stejně to nebylo nic platné. Hořce jí proletělo hlavou, že zákon schválnosti funguje a že když deštník má, tak neprší. Dneska ho neměla. Voda jí zmáčela vlasy, tekla v proudech přes záda a boky až do lodiček, takže jí nohy v botách čvachtaly a nepříjemně klouzaly, takže stejně musela pomaleji. Věci, jednoduché světle zelené šaty se jí lepily na tělo, ale už když konečně v kabelce nahmatala hůlku, už nemělo cenu kouzlit deštník nebo něco podobného. Raději rovnou vešla dovnitř s tím, že vevnitř použije Zateplovací kouzlo.
Proč vlastně byla v Duze? No to bylo jednoduché. Jane stále byla v krámku s hůlkami a zmínila se, že by si sem došla na oběd a Ollivander, dnes s ní byl v obchodě, ji poprosil, jestli by mu nevzala jednu místní specialitu. Takže sem vlastně musela tak jako tak. Když vycházela nepršelo, zmokla poslední kousek cesty. Jane se těšila na něco horkého a samozřejmě jí zakručelo v žaludku jen co vešla a ucítila, jak to v hospůdce voní. Nestála na prahu, ale popošla kousek dál s hůlkou stále v ruce si vyždímala vlasy, které se jí lepily ke krku a pohledem hledala volné místo. A pak spatřila Darrela.
Darrel. Osoba, kterou milovala a teď i nenáviděla současně. Před nějakým časem se doslova odstěhoval na moře, možná svým způsobem žárlila na jachtu, o kterou se Darrel tak pečlivě staral. Brzy jejich kontakt byl vzácnější, než když byla ve škole. A po čase zmizel, přestal psát. Později Darrel na některé dopisy snad i odpověděl (tehdy psala i Ginger jestli neví co s ním je možná i ji nějak vyburcovala k akci). Přesto o něj měla strach. Strach, že se mu něco stalo. A pocítila bodnutí, že ji nevzal sebou. Cítila vztek, když ji napadlo, že sedí někde v baru a kašle na ni, což taky byla možnost. Která se teď potvrdila.
Pochopení, že je v Londýně, a vůbec by se nedivila, kdyby už nějakou dobu (v tuhle chvíli Jane Darrelovi křivdila, mohl přijet před chvílí a stejně by si myslela, že tu už chvíli je a měla vlastně pravdu), a že na ni kašle, že se nedokáže ozvat… Bylo to pokořující. Cítila vztek za všechny noci, kdy se o něj skutečně bála, za každičký okamžik, kdy si přála, aby se vrátil. V klidu, třebaže jí ruka třásla, vrátila hůlku zpátky do tašky. Ruce pevně zatnula v pěst, ale oči se jí podlily slzami, takže musela prudce mrkat. To byla další emoce, totiž ta strašlivá úleva, že mu nic není, že je vše v pořádku, že…
Udělala pár kroků k jejich stolu, ale nedošla k nim úplně musela si hlídat dech. Počítat do desíti říkají... Věnovala Darrelovi dlouhý prázdný pohled, ale zatínala přitom pěsti. Flanna při tom postřehla také.
„Ahoj Flanne.“ Zamumlala oči upřené na Darrela. V životě se necítila hůř. Svůj podíl na tom mělo i to mokré oblečení. Musela vypadat jako zmoklá slepice. „Darrele.“ Propíchla ho jasně modrýma očima plnýma ledu, chladu, který se odrazil v hlase. Jo drama na spadnutí.

_________________

(Stieg Larsson)

„Jo, venku prší,“ přikývl Flann na ten bizarní pozdrav, protože na sarkastické „ne, jdu sem rovnou ze sprchy,“ prostě neměl náladu. Navíc měl Darrela vlastně pořád tak trochu za postiženého, minimálně tím ADHD, a nechtěl si jeho zbytečným urážením pokazit karmu. Naštěstí pak došlo i na pozdrav konvenčnější, takže si Flann přisedl, nevěda, že bude za chvíli osmnáctým kolem u motorky, a když mu bývalý spolužák jedním dechem vypověděl důvody své návštěvy, musel to chvíli zpracovávat.
„Taky jsem tu z práce, ale teda pak se chystám zas zpátky,“ odtušil a věnoval mu sice jeden velmi podezíravý pohled, protože to s tím zápasem mu moc nežral, ale vesměs mu do toho nic nebylo, a tak popojel. Ostatně o tom, že měl Darrel chodit s Jane, jenom něco málo tušil a v tuhle chvíli to odmávl jako nepodložené drby, protože už tenkrát mu to nedávalo smysl. Co by na něm taky viděla, žejo? Mnohem líp by jí určitě bylo s Patrickem, v jehož ložnici ji ostatně jednou viděl, i když… možná ne, no.
„Jde to,“ pravil zcela automaticky, protože mluvit o svých pokrocích a životě a věcech ho obecně moc nebavilo a s nástupem k bystrozorům začal být v tomhle ohledu i lehce paranoidní, takže nesdělování zbytečných osobních detailů přešlo z kategorie úsporných opatření do šuplíku profesionálních deformací. Ovšem něco málo naznačit mohl a kupodivu to i stihl, než se na obzoru objevilo drama. „Už bydlíme ve svém“ s tou sexy blondýnkou „a já mám dodělanou nadstavbu, teď ještě zachránit svět a všechno bude famfárový.“ Nerozebíral, jakou přesně že to má nadstavbu, protože mu to z té uniformy přišlo zjevné, nicméně k dalším detailům, tentokrát z druhé strany, se asi nedostali, protože se na scéně objevil blonďatý vlk. Ovšem jakkoliv Flann viděl tuhle bývalou spolužačku několikanásobně radši než bývalého spolužáka, k němuž si přisedl, zas tak super to shledání nebylo.
Flann měl nejdřív v plánu Jane prostě a jednoduše pozdravit, protože přece pozdravila jeho a on byl chlap, takže nějaké jemné nuance chování mu byly skryty a tak trochu u zadku, nicméně dneska to tak jednoduché být nemělo. Jednak měl totiž za sebou docela intenzivní výcvik úvodu k nitrozpytu, kde se učil všímat si sebemenších drobností, druhak až moc dobře věděl, jak to vypadá, když blondýny mrkáním zahánějí slzy. Nehledě na to, že upřeně sledovala Darrela a její oslovení neznělo ani trochu nadšeně.
„Ahoj?“ pravil tedy dost nejistě, znovu zapřemýšlel nad těmi drby a začal tušit, že to tady nedopadne dobře, za což jistě taky mohl jeho výcvik. Protože ještě na škole by vůbec netušil, o co jde, a pravděpodobně by pronesl nějakou děsnou kravinu. „Asi chcete soukromí, co?“ odtušil tedy obratem a připravoval se k přesunu o pár stolů vedle. Jídlo ostatně ještě nedostal, takže pokud si Jane neřekla o podporu, vyklidil pole a jenom to z povzdálí sledoval bystrým okem zákona.
Nebo něco na ten způsob.

_________________

Když si k němu Flann přisedl, kromě detailního popisu svého dne také o něco déle zíral na Flannovu uniformu a přemýšlel, zda by jemu samotnému neslušela více než námořnická. Přece jenom, bystrozorem chtěl být dlouhou dobu, ale osud mu v tomhle nějak nepřál a vlastně ten sen zavrhl ještě několik měsíců před tím, než se vůbec dostal ke zkouškám, protože mu bylo od prváku důkladně vštěpováno, že je na spoustu věcí neschopný včetně lektvarů.
"Tak to já mám dneska už padla," zazubil se maximálně spokojeně, protože tohle považoval za nejlepší část dne, i když ho práce docela bavila. Beztak tušil, že to nebylo nic dlouhodobého, Darrel byl v tomhle jako vítr a nikdo nikdy nemohl vědět, pro co se další den nadchne nebo jak se rozhodne změnit vlastní život. Nejradši by zkusil na světě vše, ale proto byl život kouzelníka asi příliš krátký.
"S tou koč- Aurorou, jo?" zeptal se zvědavě s povytaženým obočím a počastoval Flanna pyšným pohledem. Měl odvahu. "Já taky," dodal na to, že i on bydlí ve svém, ale sám. Naštěstí. Jane si tam stěhovat nehodlal, protože bydlela v Bradavicích a když byla v Londýně, beztak byla se svou babičkou, nebo jaké členy své rodiny upřednostňovala. Darrel na rodinné návštěvě v životě nebyl a byl za to opravdu rád. Občas si až moc uvědomoval, jak se tenhle vztah lišil od toho s Donnou, kdy snad stokrát potajmu plánoval svatbu a snažil se Donně ukrást antikoncepci. Ne, že by si přál mít malého caparta, který by byl nepříjemný po Donně, ale... vlastně by si to přál. Tomu se asi říkala láska.
Nicméně s Jane to mělo o dost odlišný průběh a nemohl si stěžovat, bohužel to viděl pouze ze své strany a tak devadesát devět procent věcí mu nedocházelo. Alespoň pár procent věcí navíc mu mělo dojít hned v následujících minutách, ale zatím se plně věnoval pivu, steaku s bramborami a Flannovi.
"A jaký to je?" zeptal se dychtivě na práci bystrozora a měl by dalších tisíc a jedna otázek, kdyby se znovu neotevřely dveře.
Nechápal, odkud se vzala a jestli přišla rovnou z bazénu, ale najednou vedle stolu stála Jane. Neviděli se... nooo, pár měsíců. V tom stresu se Darrel ani nedopočítal. Pouze polkl své sousto a překvapeně se na Jane podíval. Chvíli vážně nevěděl, která bije a trochu podezříval Ginger, že si vzala mnoholičný lektvar a přišla si z něho vystřelit. Několikrát o Jane totiž mluvili. A tahle chvíle byla absurdní. Měl tudíž právoplatné a logické nutkání říct, aby si z něho Ginger přestala dělat prdel a sedla si k nim, ale Janin pohled byl v něm zakotvený tak hluboko, že sotva dýchal a tak radši nic takového neříkal. "Já to vysvětlím," promluvil nakonec k Jane, když k ní zvedal pohled, a když do toho promluvil Flann, který se chystal k odchodu, Darrelova ruka rychle vyletěla k té Flannově, aby ho zastavila. "Ne, nechoď." Že to znělo víc zoufale, než původně zamýšlel, bylo pozdě řešit. Dokonce i tu ruku stáhl, jako kdyby se o Flanna spálil, protože to byla nenadálá intimita a v tom Darrela něco napadlo. Mohl by... Ne. To nemůže udělat.
Hlavu měl plnou myšlenek a nevěděl, co s nimi. A tak se namísto toho zvedl a začal si sundavat košili, pod níž měl naštěstí tričko. "Jsi celá promoklá. To už bradavický profesorky nenosí deštníky?" zeptal se starostlivě a pokud mu to Jane dovolila, přehodil ji svou košili přes rameno. "Posaď se. Dáš si něco k pití? Jo, dáme si třeba vodku..." mávl trochu vystresovaně na barmana a kývl směrem k Flannovi, ať se snaží spolupracovat, nebo ho vlastnoručně přizabije a bude mu úplně jedno, že je bystrozor. "Flann mi zrovna vypráví, jaký to je být bystrozorem. Viď, Flanne?" Darrelovi v tu chvíli nedocházelo, že Flann a Jane se znají mnohem lépe, než Flann a Darrel a Flann tudíž bude spíše inklinovat ke straně Jane, ale musel to alespoň zkusit.

_________________

Jane zírala na nechápajícího Darrela, který se tvářil navlas stejně jako ten prváček, co kreslil rytíři na obraze ze sedmého patra knír a vousy, jako ti studenti, které přistihla ve svém skleníku. Provinile a vyděšeně. Projel jí další závan vzteku, už při jeho prvních slovech. „Vysvětlíš?“ Otázala se a stále ještě držela relativně klidný, třebaže ledový tón hlasu. „To že na několik měsíců zmizíš, aniž o sobě dáš vědět?“ Jaký tehdy měla strach. Nepohádali se ne tak jako občas ano a pak měsíce ticha. Darrelovu prosbu o podporu mířenou k Flannovi minula, jen na sekundu kmitla pohledem k Flannovi.
„Nemusíš. Tohle bude rychlé.“ Slíbila mu a vlastně i sobě. Nepotřebovala nic jiného než to konečně utnout a pak se přemístit někam kde bude mít klid se vybrečet do polštáře a pak někde kde bude moci koupit to jídlo pro Ollivandera. Taky nechtěla, aby ji Darrel viděl brečet, což se zatím (ne)dařilo díky mrkání.
Nevěřícně sledovala, jak Darrel vstává, svléká triko, jak se snaží něco udělat, cokoliv. Jenže v tu chvíli jí to přišlo strašlivě… falešné. Prudce před jeho dotykem, před jeho košilí uhnula, pokud to bylo potřeba odstrčila jeho ruce. „Nesahej na mě.“ Zasyčela a proklála ho pohledem, kdyby jím uměla zabíjet… To by asi umřel i barman na kterého Darrel kývl. „Ty- ty si myslíš, že tohle spravíš pitím?“ Jane se třásla napůl vzteky napůl možná trochu zimou, v hospodě bylo teplo, ale mokré oblečení tomu zrovna dvakrát nepřidá. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. V jednu chvíli jí vyletěla ruka a pokud ji Darrel nestačil zastavit vlepila mu políček. Už jednou fackovala, tehdy chudáka Arsena, to, když se ho ve skleníkách snažila po mudlovsku probrat, ale to bylo dost neochotně a se sebezapřením a hlavně už to bylo sakra dávno. Tohle teď bylo jiné, Jane toužila Darrelovi ublížit, nějakým způsobem mu vrátit co si zažila. Takže asi na síle nešetřila (ale na druhou stranu pořád to byla Jane). V příští vteřině jí však došlo, co udělala a couvla.
Udeřila ho, ublížila mu. Sáhla na člověka, kterého milovala. To stačilo na to, aby ji to vyděsilo. „Víš, jaký jsem měla strach?“ Pokud někdo stál o drama tak tady bylo přímo naservírované. Tahle věta by se dala považovat za skoro vyděračskou, to bylo tím zlomeným tónem hlasu, pohledem, kde už skoro nemělo cenu držet slzy mrknáním za víčky. Otázkou bylo, jestli to Darrela s rudnoucí tváří vůbec nějak zajímalo. Jane znovu couvla, protože cítila, že ta hráz v hrudi se spustila a ona buď zmizí ze scény nebo tu zůstane a bude za hysterku. Jo a to Flannovo bystrozorství v tom nějak zapadlo, ale až se s Flannem setká nějak mimo určitě si s ním ráda popovídá a tak.

_________________

(Stieg Larsson)

„Jo,“ přikývl Flann na tu koč, která měla a nejspíš navždy bude mít kartu aktualizovanou naposledy v šestnácti a i to jenom zběžně, a přestože ten pohled moc nechápal, radši se neptal. Pak by totiž mohlo vyjít najevo, že ji pořád ještě mohl využívat jako lákadlo na jednorožce, což by asi mu zrovna v téhle společnosti moc bodů nevyneslo. K tomu bylo mnohem lepší využít své povolání, na nějž se Darrel obratem zeptal a o němž by mu toho Flann určitě dokázal říct víc.
„Super,“ nakousl to, jenže pak už stihl jenom nicneříkající „hlavně teda...“ a v dalším povídání mu zabránil příchod Jane. Za jiných okolností jistě vítaný, momentálně si však nedokázal užít ani to, jak strašně mimo je z toho původní osadník tohohle stolu.
A i když ho oba ujišťovali, že vypadnout nemusí, tak nějak jim to nevěřil. Zejména když na něj Darrel bez předchozího varování sáhl, čímž narušil osobní prostor někoho silně teritoriálního a nemuselo se mu to vyplatit. Ono to totiž nebylo ani tak o snaze dopřát jim soukromí, jako spíš o nutkání nebýt přímo ve válečné zóně, o které vůbec nic neví.
„Hele, támhle mi nesou jídlo a já fakt nemusim bejt u všeho,“ ujistil je tedy, zatímco s úlevou sledoval, jak se ta ruka stahuje, a definitivně se přesouval o dva stoly vedle. Tam byl sice mimo hlavní palebné pole, ale pořád ještě v dosahu, kdyby bylo nejhůř, což bývalé spolužačce z koleje nezapomněl naznačit.
„Budu támhle, kdybys náhodou potřebovala někoho prohodit oknem nebo tak něco,“ ujistil Jane, nicméně pak už ho u dramastolu nemohlo zdržet ani lepidlové kouzlo. Ono i v té větší vzdálenosti mu z probíhající výměny názorů nebylo úplně dobře, nehledě na to, že měl fakt chuť na tu šunku s kaší, a myšlenky se mu při jídle kdoví proč zatoulaly k Auroře a jejím šunkám jejímu strachu o něj...

_________________

„Ne, nepraštil, proč?“ Zatvářil se Neal nechápavě a pak zakoulel očima. „To zní, ale většina takovýchhle věcí zní trapně. Třeba miluji tě. To je hodně trapný, zeptej se strejdy Paula, ten ti to potvrdí.“ Snad. Neal byl toho názoru, že Paul je stejného názoru. „Jenže některý - většina - holek na takové řečičky je.“ Pravda, některé nebyly, ale ty byly většinou od rány, a těm bylo radno se vyhýbat.
Když se Barry opravdu otočil na Leah za barem, aby se jí zeptal, jak sbalit holku, i Neal zvědavě natáhl uši a zaposlouchal se. „Jednoduše. Nechovej se jako tvůj otec, nehul a mluv upřímně,“ odvětila Leah a naštvaně se zadívala na svého bratra, protože kazil docela hodného kluka a ještě ke všemu vlastního syna.
No a pak tu byly ty kytičky, včeličky a čmeláčci. Neal byl rád, že základní praktiky jeho syn teoreticky ovládá, ty pokročilé mu hodlal vysvětlit, ale dost možná až doma, protože než dopil to druhé pivo, nějak se to tu začalo hemžit lidmi, a nebylo skoro slyšet vlastního slova. A taky tu jedna slečna začala používat násilí a to se, prosím, ženám říkalo něžnější pohlaví. Fakt by ho zajímalo, který trotl to vymyslel. „Hele, dojez, půjdem domů. Tady stejně není zrovna ideální prostředí pro takovou přednášku.“ Popohnal Barryho s úmyslem vzít roha, než se to tu začne fackovat napříč pijany.

_________________