Chápavě jsem pokýval hlavou, ne každého zaujala každá kniha, ale bylo pěkné, že jí stejně zkoušel číst. Já se snažil každou knížku do konce, i když mi to občas trvalo dlouho - to když ta knížka nebyla až tak moc zábavná. Třeba Americká tragédie mě nebavila vůbec, ale dočetl jsem jí. "Podle názvu by asi každý očekával, že to je o dracích, ale tahle knížka se zabývá vývojem lidské inteligence." Krčil jsem rameny. Možná to neznělo moc zajímavě, ale mě ta kniha chytla, navíc jsem jí měl od dědečka, takže jsem jí přečíst musel. Když už to byl dárek.. ale jinak mě to bavilo, fakt. "Já se k tomu nedostal, ale už mi ta kniha na poličce nějakou dobu leží." Přiznal jsem s pobaveným úšklebkem. Vždycky, když už jsem jí chtěl začíst číst, dostal jsem nějakou novou a takovým jsem dával přednost, protože to většinou byly knihy, o které jsem prosil už nějakou dobu.
"Můj domov je Finsko, takže ne, odsud rozhodně nejsem," přikývl jsem s úsměvem, když se na to zeptal. "Ty taky nejsi odsud, co?" u něho tomu nahrávalo víc věcí - četl španělskou literaturu a jeho příjmení a vlastně i jméno dávalo najevo, že nebude rodilým Britem. Podle toho všeho se tedy nabízelo, že by mohl pocházet ze Španělska, ale já moc dobře věděl, že to nebyla jediná země, kde se tímhle jazykem mluvilo, a tak taky mohl s klidem pocházet z Mexika, nebo něčeho takového.
Potěšeně jsem se zazubil, když jsem se dozvěděl, že Monty skutečně teprve půjde do prvního ročníku a ještě ke všemu do Bradavic. "Já taky," broukl jsem rychle a natáhl jsem se pro hrnek s kakaem, abych se mohl napít. "Do Bradavic chodí i můj brácha, Erkki. Teď je ve třetím ročníku a chodí do Havraspáru," opravdu jsem se nemohl dočkat, až budu chodit tam, kam brácha a doufal jsem v to, že budu zařazen do stejné koleje, i když bych byl asi šťastný kdekoliv. "Těšíš se?" ta otázka se přímo nabízela, i když jsem neznal moc lidí, kteří by se do kouzelnické školy netěšili.

_________________

Když se Monty dozvěděl, o čem ti Draci z ráje jsou, překvapeně povytáhl obočí, protože by ho ani ve snu nenapadlo, že kluk stejně starý, jako on sám, bude číst něco takového. Vždyť které jedenáctileté dítě zajímal vývoj inteligence? Jeho tedy ne, vůbec si nedokázal představit, že by se takovou knihou prokousal. „A to tě vážně baví?“ zeptal se nevěřícně. „Já bych něco takového asi přečíst nedokázal,“ pronesl zamyšleně. Rozhodně by to nedokázal v tomhle věku. Za pár let možná, teď určitě ne. „Já bych teda radši četl něco o dracích,“ přiznal. „Chystám se číst Drakeny z Pernu,“ pochlubil se ještě. Třeba o té knížce Heski slyšel, nebo ji dokonce četl, kdo ví.
Zjištění, že Heski není zdejší, Montyho vůbec nepřekvapilo, takže jen chápavě pokýval hlavou. „Ne, já taky nejsem z Británie,“ zašklebil se pobaveně. „Jsem z Mexika. Teda.. u mě je to trochu komplikovanější - mamka je totiž Angličanka, táta je Mexičan, ale žijeme v Mexiku. A kmotra mám z Norska, a protože jeho děti chodí do Bradavic, tak já tam příští rok nastoupím taky,“ vysvětlil, jak se to s ním má.
„Takže jsme vlastně budoucí spolužáci,“ zkonstatoval Monty s úsměvem, když mu Heski sdělil, že taky bude nastupovat do Bradavic. Nebyla to vtipná náhoda, že se takhle na Příčné ulici potká Mexičan s Finem a oba nastoupí příští rok do Bradavic? Skoro jako začátek béčkové anekdoty. „Do Havraspáru chodí Torunn, to je dcera mého kmotra,“ přispěl svou troškou do mlýna. „Takže asi chceš do Havraspáru taky, když tam máš bráchu, co?“ prohodil tázavě. No a pak se zazubil a bez váhání přikývl. „Jasně, že se těším,“ broukl, načež vložil do knížky záložku a zavřel ji. A protože mu pořád nebylo úplně teplo, napil se čaje, dokud byl teplý.

_________________

"Ale ono to vážně není špatný," vyhrkl jsem rychle na obranu té knihy, protože vážně byla vcelku dobrá, i když jsem musel uznat, že jsem četl i mnohem lepší knihy. Záleží však na vkusu každého, že. Já byl třeba spokojený a tušil jsem, že se k tomu ještě někdy vrátím. Dokázala zaujmout. "Má to opravdu poutavý příběh," krčil jsem nakonec rameny, ale nehodlal jsem mu to vnucovat. "Já si rád přečtu cokoliv, i když je pravda, že třeba Americká tragédie mě tolik nebavila." Ušklíbl jsem se pobaveně, a pak jsem rychle pokýval hlavou. Knihy o dracích rozhodně nebyly špatné a většinou se četly celkem dobře. "Drakeny z Pernu jsem ještě nečetl, ale už jsem o tom slyšel. Jen jsem se k tomu nedostal, ale to taky v nejbližší době doženu," prohodil jsem pak s úsměvem. Bylo fajn, popovídat si takhle s někým o něčem, co mám rád a baví mě. A to jsem se o chvíli později dozvěděl, že jede do Bradavic společně se mnou.
V Montyho rodině to bylo trochu složité, jak jsem tak poslouchal, ale když jsem se nad tím chvíli zamyslel, vcelku to šlo i pochopit, a tak jsem pokýval hlavou. "Tam musíte mít teplo, co? Není ti tady zima?" povytáhl jsem tázavě obočí a zašklebil se. Mně osobně v Anglii bylo celkem teplo i přes zimu, ale to jen díky tomu, že jsem byl zvyklý na větší mrazy. "Přesně tak. To je super, nečekal jsem, že hned takhle potkám někoho, kdo bude se mnou v ročníku," široce jsem se zazubil, protože to vážně bylo super a já z toho byl nadšený. Opravdu. Monty byl super, alespoň se tak zatím zdál, a já pochyboval o tom, že by se na tom něco měnilo. "O té jsem možná už slyšel," pronesl jsem zamyšleně ač sem si tím nebyl tak úplně jistý. Erkki, když už byl doma, mluvil o hodně věcech. Zajímavých věcech, a o některých jsem si nechával vyprávět rád, ale ty pro mě nepodstatné informace jsem tak trochu vypouštěl, takže bylo možné, že mi o té Torunn vlastně ani nevyprávěl, kdo ví. "Určitě by to bylo super, kdybych se tam dostal, to rozhodně. Ale asi by mi nevadila žádná kolej. Co ty, máš nějaké přání kam chceš nebo naopak nechceš?" povytáhl jsem tázavě obočí, i když jsem si nebyl jistý, jak moc o kolejích v Bradavicích Monty ví, a nebo neví. Když tam měl ale tu dceru jeho kmotra, třeba mu o tom povyprávěla.
"Já už se tam taky nemůžu dočkat, hlavně doufám, že se dostanu do kolejního famfrpálového týmu." Zasněně jsem zamrkal a chvíli na to jsem se natáhl pro hrnek s kakaem, abych se mohl napít.

_________________

Monty pokrčil rameny. „Já přece neříkám, že je to špatné, jen mi to přijde jako knížka, kterou čtou spíš dospělí, než děti,“ přiznal a zkoumavě se na Heskiho zadíval. „Ty asi fakt skončíš v tom Havraspáru s bráchou,“ zkonstatoval pobaveně, protože věděl, že do Havraspáru chodí chytří lidé se zálibou v knihách. On na tom s inteligencí taky nebyl špatně a knížky měl taky rád, ale na Havraspár se tak nějak necítil. Ale kdo ví, ať rozhodne to jejich Moudré sombrero. Monty byl každopádně rád, že si s někým může povídat o knížkách, protože moc takových přátel neměl.
„Je tu příšerná zima,“ zkonstatoval Monty s nespokojeným úšklebkem ve tváři a při těch slovech se ještě více zababušil do svého teplého svetru. „A navíc tu prý většinu času prší. To je asi jediná věc, která mě na studiu v Bradavicích štve už teď,“ přiznal a vrhl poněkud znechucený pohled k výloze, skrz kterou bylo vidět na zasněženou ulici.
„Jo, to já jsem taky nečekal,“ přikývl, když Heski pronesl, že nečekal, že potká nějakého svého budoucího spolužáka. I Montyho to docela těšilo, protože to znamenalo, že už v Bradavicích bude někoho znát, až tam pojede. Někoho kromě Torunn, což bylo fajn. A to ještě nevěděl, jaké další pako mu vrhne osud do cesty...
Na debatu o kolejích Montgomery pokrčil rameny a na okamžik se zamyšleně odmlčel. „Asi je mi to jedno,“ usoudil nakonec. „Mamka říká, že v každé koleji můžeš narazit na nějakého pitomce, ať už je to Mrzimor, nebo Zmijozel. A že každá kolej má svá pro a proti... a já myslím, že na tom asi něco bude,“ pokýval souhlasně hlavou. Dobře, Monty byl tak trochu cute little curly haired muffin, takže si sám sebe neuměl představit třeba ve Zmijozelu, ale věřil, že kdyby ho tam náhodou Moudrý klobouk poslal, určitě by k tomu měl nějaký důvod.
Řeč se po chvíli stočila k famfrpálu a Monty se na Heskiho zkoumavě zahleděl. Jméno Järvinen mu ale nic neříkalo, takže si nedokázal odvodit, že je jeho nový kamarád z famfrpálově založené rodiny. „Takže tě baví létání?“ povytáhl obočí. „Já sport moc nemusím. Teda, asi bych chodil fandit, ale hrát bych nechtěl. Určitě budu na koštěti úplně levý,“ ušklíbl se přesvědčeně. „Já se těším na bylinkářství a hodiny lektvarů,“ přiznal. Jó, kdyby věděl, že je pravděpodobně bude učit Redmič, možná by se tolik netěšil.

_________________

"No, není to asi úplně pro děti," přiznal jsem s menším úsměvem. Jenže já byl na podobnou literaturu zvyklý už od malinka, takže mi to vlastně ani moc divné nepřišlo. "Jestli jo, tak mi to ani vadit nebude. Havraspár je podle bráchy fakt super," rozzářila se mi očka nadšením. I tak mi ale bylo jedno, kdybych skončil třeba v Mrzimoru, a nebo v Nebelvíru. Jediná kolej, která mi zatím moc sympatická nebyl, byla ta Zmijozelská, ale smířil bych se i s ní.
Když se Monty ozval, že je tu příšerná zima, musel jsem se zasmát. "Ani moc ne," šklebil jsem se pak na něj, a jakmile jsem dopil zbytek toho dobrého kakaa, sundal jsem si svetr, protože na mě tady prostě bylo až moc velké horko. Takže jsem tu teď seděl jen v triku a kalhotech, spokojeně jsem se culil a přemýšlel, co dalšího dobrého bych tak mohl vypít, a nebo sníst. "No, déšť taky moc rád nemám, ale třeba bouřky jsou super. Když sedíš doma v teple s hrnkem čaje u krbu," vstal jsem, abych si došel pro horkou čokoládu a nezapomněl jsem se Montyho zeptat, jestli si dá taky něco dobrého. K té horké čokoládě jsem pak přibral dva koláčky, abychom mohli něco dobrého zakousnout.
"S tím plně souhlasím," kýval jsem hlavou, jakože to je rozhodně pravda. V jakékoliv koleji se dal najít úplný blbec, stejně jako dobrá duše. Řeč se však vcelku rychle stočila k famfrpálu, z čehož jsem byl nadšený, a pro jednou mi nevadilo, že nic nevěděl o mém slavném tátovi.
"Baví? Kámo, tím se jednou budu živit." Přiznal jsem bez obalu, aniž bych věděl, jestli mě to v budoucnu bude bavit tak, jako teď, ale byl jsem si jistý, že jo. "Na koštěti lítám už od mala, táta totiž hraje famfrpál za finský nároďák," když jsem to říkal, byl jsem sám na sebe pyšný, že mám tak skvělého tátu a už jsem se nemohl dočkat, až i já budu jednou tak slavný. Sice jsem nemířil tak vysoko, to měl zabráno už Erkki, ale já bych se spokojil vlastně s čímkoliv. Hlavní pro mě bylo, že to budu hrát. "To mě krom létání ještě baví Dějiny. Ale není vyloženě nic, na co bych se netěšil, i když těch lektvarů se trochu obávám," přiznal jsem zamyšleně. Na lektvary jsem se skutečně moc netěšil a byl jsem zvědavý, jak to na nich dopadne. A už takhle dopředu jsem doufal, že mi tam nic nebouchne, nebo tak něco.

_________________

Monty přikývl, protože naprosto chápal, že být v koleji s bráchou není vůbec nic špatného - pokud ten brácha není blbec, co vás pořád jenom šikanuje, ale z Heskiho slov to tak rozhodně nevypadalo. Jemu by taky nevadilo, kdyby byl v koleji s Torunn, kterou takměř považoval za svou sestru, ale pokud se dostane do koleje jiné, přežije to, tím si byl jistý.
Když si Heski sundal svetr, Monty se otřásl. Stačil mu pohled na jeho holé paže a pouštěla se do něj zima ještě větší. „Je tu zima,“ stál si tvrdohlavě za svým. „Jo, pokud je déšť za oknem, tak mi tolik nevadí, ale doma musí být teplo. Což v Bradavicích asi moc nebude, protože je to starý, studený hrad,“ zkonstatoval trošičku nakysle. Bylo mu naprosto jasné, že si do školy bude muset sbalit spoustu teplých svetrů a že je pravděpodobně bude nosit i v létě. Když Heski zamířil pro čokoládu, Monty ho poprosil, jestli by mu nevzal horkou čokoládu s chilli, a rovnou mu do dlaně vtisknul drobáky, aby nebyl jeho dlužníkem.
Monty překvapeně zamrkal, když mu Heski tak sebevědomě sdělil, že se famfrpálem jednou bude živit, a ještě dodal, že jeho táta hraje za finský národní tým. „No páni,“ vydechl uznale. „To jsem nevěděl. Takže tvůj táta je slavný? To je teda něco,“ pokýval hlavou a zase si jednou připadal úžasně hloupě. Jenže Monty byl člověk, kterému byl nějaký finský národní tým poměrně ukradený. Věděl, že existuje, tušil, že si ve famfrpálovém mistrovství obvykle vede dost dobře, ale aby znal hráče jmény, to fakt nehrozilo.
„Já ti s lektvary pomůžu, když ti nepůjdou,“ přislíbil ochotně a pousmál se přitom. „Já totiž teď chodím na lektvarovou přípravku a je to fakt hrozně super,“ přiznal nadšeně. „A dějiny mě taky docela baví... Uvidíme, jakého profesora na ně budeme mít, třeba nás neunudí k smrti,“ dodal a pokrčil rameny.

_________________

"Tak někdy přijeď do Finska," šklebil jsem se pobaveně, protože tohle žádná zima podle mého nebyla. Teda jasně, ven bych v tom krátkém rukávu nešel, ale tady teplo bylo, a já tu nehodlal sedět ve svetru, ve kterém jsem se akorát vařil. "Ale zase si vem, že je to kouzelný hrad. Budu muset asi napsat Erkkimu, abych se na to zeptal. Ale co, když tak si na sebe hodíš svetr. Nebo v tvém případě dva až tři," nemyslel jsem to nijak zle, což potvrzoval můj široký úsměv. Jen mi to prostě připadalo vtipné. Zatímco jeden se tu pomalu vařil, druhý tu mrzl.
Montymu jsem tedy vzal horkou čokoládu s chilli, a i když jsem ho původně chtěl pozvat, sešlo z toho, když mi ty peníze dal, ale co už. "Je, no," kývl jsem pak hlavou, ohledně mého táty a zazubil jsem se. Byl jsem na něho náležitě pyšný, stejně jako na ostatní členy týmu, kteří s námi trávili každé Vánoce a já už se nemohl dočkat, až budou všichni zase nacpaný všichni v obýváku. To byla vždycky paráda. "Erkki je na tom o něco líp než já, aspoň podle mého názoru. Na koštěti fakt válí," svého bráchu jsem v tomhle fakt obdivoval, i když byla pravda, že já na tom nebyl vůbec hrozně a talent jsem na to měl taky. A vcelku veliký, za což jsem byl rád, když už jsem se tím chtěl živit, že ano.
"To by bylo super," kýval jsem hlavou a byl jsem z toho nadšený, protože jsem ještě nic nevěděl o ochranitelským Asbjornovi. "Páni, ale to je hustý! Mě by teda něco takového nebavilo, ale zase pravidelně trénuju létání." Mrkl jsem na svého nového kamaráda vesele. Že mě občas vzali na koště i někteří členi týmu, to už jsem nedodával. "No, když to bude někdo hustej a bude tam sranda, tak mě to snad nudit nebude." Přiznal jsem s pokrčením ramen. Taky bych od Erkkiho mohl začít vyzvídat, koho bych asi tak mohl na ty lektvary mít. A doufal jsem, že to bude někdo hustej, protože žádného pruďase jsem opravdu nechtěl. "Já teda nevím, co bych mohl na oplátku nabídnout tobě, ale když budeš potřebovat s čímkoliv pomoc, počítej se mnou." Mrkl jsem na Montyho s úsměvem, protože aspoň něco jsem nabídnout mohl - učení mi šlo tak nějak samo, takže doučovat jsem mohl Montyho tak nějak cokoliv.

_________________

„Až se naučím zateplovací kouzlo, tak to možná risknu,“ zašklebil se Monty pobaveně, ale pak potřásl hlavou a dodal: „Náhodou, zvládnul bych to. Na prázdniny jezdím do Norska,“ pochlubil se hrdě. Zatím nikdy neumrzl - pravda, v létě to v Norsku nebylo tak příšerné, ale pořád tam bylo podstatně chladněji, než v Mexiku. A ano, Monty si odtud odvezl několikrát slušnou rýmu, angínu a bůhví, co dalšího, ale vždycky přežil. „Myslíš jako, že je hrad vyhřívaný kouzly?“ povytáhl pak obočí. „Já bych řekl, že spíš ne, ale uvidíme,“ usoudil nakonec. Bylo by fajn, kdyby po chodbách nemusel chodit v beranici a palčácích.
„Díky,“ zamumlal slušně, když mu Heski přinesl čokoládu, a hned ochutnal. Na jeho vkus tam bylo málo chilli, ale jinak byla dobrá. „No, tak ten talent na létání asi máte v rodině,“ pokýval hlavou, když mu Heski potvrdil, že má opravdu slavného tátu, a ještě pronesl, že je na tom jeho bráška s létáním taky moc dobře.
Když se řeč stočila k lektvarům, Monty se pousmál a pokrčil rameny. „Já na koštěti nikdy v životě neseděl,“ přiznal beze studu. Doma asi ani žádné létající koště neměli, takže neměl příležitost si to vyzkoušet, a u Lillegardů se tomu vždycky nějak vyhnul, radši. Ale kdo ví, třeba se v něm skrývá talent. „Třeba budu potřebovat pomoct právě s tím létáním,“ usoudil a nezapomněl se znovu zašklebit. Prváci měli létání povinné, to Monty věděl, takže se mu nevyhne ani v případě, že mu opravdu nepůjde. „A nevíš od bráchy, kdo létání učí?“ Monty měl totiž trochu strach, aby to nebyl nějaký tyran, takový ten typ člověka, co žije pro sport a v hlavě nemá nic jiného. On se totiž rozhodně nehodlal nutit do něčeho, čeho se bál a co mu třeba moc nepůjde. Nepotřebuje v Bradavicích umřít hned první rok...

_________________

"Ale to je dobrý nápad," uchechtl jsem se pobaveně, když Monty zmínil zateplovací kouzlo. "I když si myslím, že by jsi to tam přežil i bez toho." Broukl jsem nakonec s úsměvem. Byl jsem si však vědom toho, že ne každý může snášet zimu tak dobře, jako já sám. Já měl však zase tu nevýhodu v tom, že jsem moc nemusel sluníčko. Teda, jasně, slunce bylo fajn a miloval jsem letní koupačky, ale zimu jsem měl prostě a jednoduše radši. "Jo, v Norsku je taky moc pěkně," kývl jsem hlavou. Vždyť to byla sousední země! Finsko jsem měl však stejně pořád radši. "No, tak něco. Ale to se nám asi podaří zjistit, až tam nastoupíme," šklebil jsem se pobaveně a to asi jsem řekl hlavně z toho důvodu, že jsem se na to opravdu hodlal zeptat bráchy. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli mi něco takového prozradí.
"Jo, to jo." Kýval jsem rychle hlavou, protože ten talent v rodině fakt znát byl. A já byl štěstím bez sebe, že ho mám taky, protože famfrpál jsem miloval. Takže jsem se tím chtěl skutečně v budoucnu živit, a bez talentu by to asi moc nešlo.
"A já zas nikdy nevařil lektvary," uchechtl jsem se pobaveně ač to asi nebylo nic překvapujícího. "Létání není moc těžký, ale když s tím budeš mít problémy, nebude mi vadit, tě doučit," pokrčil jsem pak rameny, protože učit někoho něco, co mě bavilo.. proč ne? Bude to zábava. Aspoň pro mě. "Prej se to tam celkem střídá," vyhrkl jsem, protože tohle mě taky zajímalo - kdybych totiž měl na předmět, který mě baví, nějakého příšerného prudiče, asi by mi ten předmět dost otrávil. "Před rokem je učil Harry Huckabee, to je slavný famfrpálista. A občas se tam objeví i Erasmus Andersen - další slavný famfrpálista," očividně se Bradavice slavnými famfrpálisty jen hemžily, o to šťastnější jsem byl. Navíc, oba zmiňovaní byli opravdu úžasní, takže se nikdo nemohl divit, že jejich figurky jsem doma měl a byly vystavěné vedle mnohých dalších. "Teď si nejsem jistý, kdo tam to létání učí, ale ono je stejně dost možný, že se to do roka změní," krčil jsem nakonec rameny a pobaveně jsem se zašklebil. Jen jsem doufal, že to bude opravdu někdo super.

_________________

Monty se k přežití v chladném prostředí stavěl daleko více skepticky, než Heski, což bylo ale docela pochopitelné. „Já myslím, že nepřežil,“ zkonstatoval. „Je mi zima i tady,“ přiznal vzápětí. Zmrzlinářství bylo celkem vytopené a zima tu rozhodně nebyla, ale Montymu stačilo podívat se na Heskiho, který tu seděl v tričku, nebo na sníh padající tam venku, a dostal z toho zimnici. Vlastně byl docela rád, že ho mamka nechala v teple a sama si šla oběhat, co potřebovala.
Co se vyhřívání hradu týkalo, Monty tuhle problematiku prozatím pustil z hlavy a usoudil, že se zeptá třeba mamky, ta by to mohla vědět. I když od doby, kdy v Bradavicích studovala ona, se mohlo leccos změnit.
„Lektvary taky nejsou těžký,“ usoudil Monty a pokrčil přitom rameny. Jemu nepřipadalo, že by lektvarověda byla bůhví jak těžká, ale stejně tak Heskimu nepřipadalo, že je těžké létání. Jména profesorů létání Montymu absolutně nic neříkala. Tedy, byl si poměrně jistý, že jméno Andersen už někde slyšel, ale tak nějak tušil, že to bylo spíš ve spojitosti s Hansem Christianem Andersenem, než s nějakým famfrpálovým hráčem, i když bylo možné, že to jméno slyšel v Norsku ve spojitosti famfrpálové, těžko říct. „No, holt se musíme nechat překvapit,“ zkonstatoval nakonec, nepatrně se ušklíbl a napil se čokolády, dokud byla horká. Štěstí, že tu hrnky byly začarované tak, že nápoje chladly opravdu hodně pomalu.

_________________