Erkkiho Oliviina slova bodla jako nůž, protože ji ještě nedávno považoval za svou dobou kamarádku. Možná dokonce za nejlepší kamarádku. Jasně, byla možná trošku praštěná, ale byla fajn. Až doposud... „No, asi máš pravdu, neznal,“ odsekl chladně, protože když chtěl, uměl se chovat odtažitě a nepříjemně. A to, jak s ním Olivka mluvila, taky nebyl zrovna uvolněný přátelský pokec mezi dvěma spolužáky. „A teď nevím, jestli toho litovat, nebo spíš ne,“ dodal, aby na oplátku jeho slova bodla ji.
„Plesy?“ Erkki nakrčil čelo, protože za ty dva roky ve škole už si stihl udělat obrázek o tom, jak to chodí v čistokrevných rodinách, a měl na vědomí, že i Olivia je čistokrevná. Začali ji snad rodiče nutit chodit na plesy, mezi smetánku? Vybírají jí už snoubence? „A tebe plesy baví?“ zeptal se, doufaje, že se dozví trochu víc. Protože ať už se přes prázdniny stalo s jeho kamarádkou cokoliv, ani trošku se mu to nezamlouvalo.
Když vešel Billy, Erkki si váhavě skousl spodní ret a pak po nebelvírském famfrpálistovi vrhl omluvným pohledem. Nechtěl ho vykazovat z kupé, ale na druhou stranu si uvědomoval, že si teď potřebují s Olivií něco vyříkat a publikum k tomu vážně mít nemusí. „Klidně se tu zabydli, Billy, ale nemohl bys nás, prosím, nechat ještě chvilku o samotě?“ prohodil naprosto zdvořile, jelikož nechtěl Nebelvíra nijak naštvat. „Potřebujeme tu s Olivií něco vyřešit, něco soukromého,“ dodal na vysvětlenou.
A pokud jim Billy to soukromí dopřál, i kdyby jen dočasně, Erkki se vrátil pohledem k Olivce a znovu nakrčil čelo. „Ne, vážně... Co se stalo, Olivko? Já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale chováš se jinak,“ zamumlal nespokojeně. „Nevím, proč ses se mnou nebavila a jestli to nějak souvisí s tímhle... Ale jestli proti mě něco máš, tak mi to řekni. Proč už se spolu nebavíme? Otravuju tě? Proč se chováš... takhle?“ položil Erkki hned několik zásadních otázek, přičemž divoce zagestikuloval rukama a sjel Olivku pohledem od hlavy k patě, nicméně modřiny si stejně nevšiml. Zatím.

_________________

To ráno u Wilmerových zavládla panika. Poslední kusy oblečení, které ještě nebyly v kufru, poletovaly vzduchem společně se vším dalším, co se Hubert rozhodl vytáhnout ze skříně a hlava nehlava to házet po své matce, která se celá zadýchaná snažila věci skládat do obřího kufru. Ne že by Hubert nebyl připravený nebo tak něco, ale ráno, když se v pět ráno probudil, se rozhodl, že by si měl pro jistotu ještě zkontrolovat, jestli má všechno. Samozřejmě, že neměl. Podle Hubertova mínění by bylo totiž nejlepší vzít si sebou dočista všechno. Naštěstí mu to bylo rozmluveno, a to zrovna, když už vší silou tahal matraci z postele, s tím, že by se mu mohla hodit.
Po pár hodinách zmatku, křiku a Hubertových náhlých výmyslů vyrazili. Namačkaní v jejich malém autě jako sardinky, co nejrychleji projížděli jednu ulici za druhou a nakonec se vyvalili ven u nádraží.
Hubert měl v plánu, že dorazí o půl hodiny dříve, aby všechno hezky stihl. To se bohužel nestalo, a jakmile postavil nohu na pevnou zem, rozběhl se hledat to správné nástupiště s obavou, že mu vlak už ujel. Jeho rodiče se na sebe zoufale podívali a vydali se za ním, zatíženi dvěma obřími kufry.
Po pár pádech a špatných zabočeních se Hubert ocitl u nástupiště devět. Zmateně se rozhlížel na všechny strany, ale své nástupiště nikde neviděl. Mezitím se za ním vynořili jeho rodiče (kteří se na rozdíl od něho neztratili). Chadwick před sebou tlačil vozík s jeho kufry. „Tati, kde je ten vlak?“ podíval se Hubert na svého otce, jakoby snad čekal, že to bude vědět. „Podívejte,“ ukázal jeho otec směrem na sloup, do kterého vcházeli lidé. Za posledních pár týdnu se tak nějak naučil spojovat si všechny podivnosti s čaroději a čarodějkami.
„No páni,“ zíral na teď již zcela nevinně vyhlížející sloup Hubert. „Oh to vypadá nebezpečně,“ strachovala se Gill. To už ale Hubert stihl vyrvat svému otci vozík s kufry z rukou a rozběhl se ke sloupu. Párkrát se odrazil, snažil se vozík správně nasměrovat přímo doprostřed a vyskočil na něj. „Jéé“ křičel, když si to v plné rychlosti mířil ke sloupu a… a náhle již nebyl na tom nudném nástupišti, ale byl někde úplně jinde.
„Paráda,“ pronesl, když se s otevřenou pusou rozhlížel kolem. Počkal, až vozík úplně zastaví a slezl, přesněji tedy spadl z něj. Když se sebral ze země, vyslechl si krátké kázání od své matinky, která naštěstí zrovna byla ve smutném rozpoložení a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Celé to loučení a fakt, že svého syna posílá, kdo ví kam, mezi bandu podivínů, na ni byl trochu moc.
Celé to loučení trvalo jen tak minutu. Hubert rychle objal otce, který se celou dobu snažil o to, aby nezačal plakat a potom padl do náručí matce a ujistil jí, že na sebe zcela určitě bude dávat pozor. Když si tak nezaujatě prohlížel ty dva uslzené dospěláky před sebou, zazubil se a pronesl: „Tak se tu mějte. Pošlu vám čumkartu,“ s tím se na ně zazubil a vydal se do vlaku.

Po tom, co nastoupil do vlaku, trvalo tak tři vteřiny než mu otekly oči a začal pšikat. „Kočky,“ zlostně si pro sebe zamumlal. Postupoval dál uličkou, strkal hlavu do kupé a kontroloval, kam by si tak mohl sednout nebo ještě lépe, kdo byl uvítal jeho přítomnost. Nejspíš nikdo, ale to teď bylo vedlejší. Všude byly buď kočky nebo prázdno. Pak ale prošel okolo jednoho kupé, které mělo vše, co by si tak představoval. Zaprvé žádné kočky, za druhé osobu vypadající, že by ho nemusela sníst a hlavně ucítil vůni cukru a to ho donutilo rozrazit dveře kupé C6
„Zdravím. Jsem Hubert. Sednu si sem ju,“ vyhrnul ze sebe a svalil se na sedačku naproti dívce. Ani se neobtěžoval zeptat se, jestli si sem vůbec může sednout. Zrovna ho netěšil ten opeřenec, hovící si v kleci kousek od něho, ale když už má s nějakým zvířetem sdílet kupé, sova je ta nejméně bolestivá varianta.
„Taky seš čarodějka, že jo?“ zvídavě se otázal. „Už si tam někdy byla? Jak sou na tom jejich matrace, víš já sem na to citlivý,“ zazubil se na ní a hodil mlsný pohled po jejích lékořicových hůlkách.

_________________

Ani jsem si nepovšimla toho trapného momentu mezi Torunn a Liamem, ačkoliv je fakt, že mi to kupé přišlo trochu tiché. Rozhodně jsem to však neplánovala tak ponechat. Minimálně maminka s tatínkem vždy měli pocit, že nedokážu zavřít pusu, já jsem jim sice za pravdu nikdy nedala, ale v mé přítomnosti ticho nebylo. "Jé, to je fajn," okomentovala jsem okamžitě stav míst, když jsem se spokojeně usazovala, a pak už jsem se věnovala pečlivému zkoumání svých spolucestujících. Liam na sebe hned práskl, že do Bradavic jede poprvé, stejně jako já, což mě donutilo povytáhnout koutky rtů do veselého úsměvu. "Aha, tak to jsme na tom podobně. Jsi z kouzelnické rodiny?" pokračovala jsem ve vyptávání, než jsem pohledem zavadila i o tichou Torunn. To tak ale přeci nemohlo zůstat! "A ty?" zkusila jsem se ji nějak zapojit do hovoru, aby chudák nebyla tak mimo. V tomhle jsem byla nesmírně hodná a každý to věděl. Nikdy jsem se nebála někoho čapnout za ruku a hnedle jej zapojit. Teda pokud to šlo. Byl fakt, že někteří lidé se zdráhali, ale jak jsem často slýchala doma, stačí prolomit ledy. Nebo jim pod nos šoupnout něco fakt dobrého. "Aha, no jo, málem bych zapomněla! Já jsem Lilianne, ale říkejte mi pouze Lilly, na to slyším asi nejvíc," představila jsem se s úsměvem na rtech, než jsem pohledem překontrolovala bonbony, které jsem s takovou samozřejmostí nabízela. "Hm, tydle? Nic neobvyklýho, myslím, že ti po nich žádný pupínky ani oslí uši nevyrostou. Chceš?" otázala jsem se znovu a nebohému Liamovi jsem je vrazila skoro až pod nos. "Klíd, myslím, že sou ovocný," poznamenala jsem nakonec a nevinně jsem mrkla jak na klučinu, tak na Torunn, která si mou pozornost vysloužila hned o chvíli později. "Tákže, Torunn. Vyslovuji to správně? Máš nějakou přezdívku? Třeba Tori? To zní pěkně," usoudila jsem nakonec a div jsem se nekousla do rtu. Vážně jsem mluvila nějak moc, jenže ti dva ani nemohli tušit, jak moc jsem se těšila. "Jaké je to v Bradavicích?" vysoukala jsem ze sebe nakonec svou otázku a doufala jsem, že mě ty dva nepoženou koštětem čistě proto, že se v jejich kupé snažím zapříst hovor. Ale vážně ze mě mluvila hlavně radost a natěšení na novou školu, nové zážitky a hlavně nové kamarády. Kdo ví, možná tihle dva pro mě budou hodně znamenat. Anebo taky ne. Ale tím jsem svou hlavu zatěžovat nechtěla.

_________________

Peggy i nadále lepila nosánek na okno a snažila se vůbec nemrkat, aby jí neunikl žádný tatínkův výraz, ale v tom soustředění ji nakonec vyrušilo zaklepání a dotaz nějaké dívky, zda si může přisednout. Peggy se nejdřív zatvářila trošku nejistě, ale pak bez dalšího váhání přikývla. „Jasně, proč ne, když místo tu je,“ odpověděla nakonec i nahlas, protože to bylo slušné, a krátce těkla pohledem k tatínkovi, který jí ovšem naznačoval, ať se klidně socializuje, když má tu možnost. Peggy na to zavrtěla hlavou a pro změnu se nejistě koukla po neznámé dívce. Bavit se s ní přece mohla, až se vlak rozjede, ne? Ačkoliv to pravděpodobně nebylo zrovna zdvořilé. Aspoň představit by se mohla, uvažovala Peggy v duchu, ale stačila se jen nadechnout, než do kupé vpadl někdo mnohem hovornější než ona. Zatvářila se zaskočeně, protože takovou spoustu slov na uvítanou asi nečekala. „To se přece nedělá, ne?“ hlesla nejistě na sdělení o tom primusovi, co se domáhal prvňáckých svačin, protože ona sama to prohlášení příliš nezaregistrovala. Ale nezdálo se jí to správné, co by pak ti chudáci prvňáci jedli, kdyby dostali hlad? „A já jsem Peggy. Peggy Andrews,“ představila se posléze taktéž a dokonce k tomu přidala i přátelský úsměv. Ale pak se honem zase podívala z okna, jestli se jí tatínek náhodou nevypařil, i když jí slíbil, že počká až do odjezdu. Zatím tam byl, takže Peggy obrátila pohled zase zpět ke svým momentálně spolusedícím. „Taky…“ Peggy se zarazila, protože se málem zeptala, jestli taky jedou do Bradavic, což by ji zřejmě nevykreslilo jako zrovna chytré děvče. „Taky jedete poprvé?“ Oba dva na to tak relativně vypadali, i když ona ten odhad moc neměla.
Polohlasem pak pozdravila příchozího Flanna a pozorně si ho prohlédla, zvláště pak ten odznak. Tenhle kluk nevypadal zrovna jako někdo, kdo by odebíral prvňákům svačiny. Každopádně jí se špatně nedělalo, takže zakroutila hlavou a jiné námitky taky neměla, ani proti tomu hlídání věcí. Až když Flann odešel, obrátila se Peggy na Eddieho. „To by ten primus, co chtěl ty svačiny? Nebo jsou primusové dva?“ zeptala se a při druhé otázce zatěkala pohledem mezi Eddiem a Nessou.

_________________

Plaše působící dívenka nakonec pozdravila, a tak se Liam přestal tvářit tak vyčítavě a dokonce se na ni pousmál. Nechtěl vypadat jako nějaký pedant, který se povyšuje nad ostatní. Jak se ukázalo, Torunn už do Bradavic jela podruhé a Lilly byla společně s ním budoucí prvačka, takže spolu budou chodit do ročníku. Vypadala, že je docela fajn. „Jo, jsem z kouzelnické rodiny,“ přikývl na otázku a nedodával, že je rovnou z čistokrevné kouzelnické rodiny, protože se tak trochu bál, že se k němu holky začnou chovat jinak.
„Tak jo.“ Liam si nakonec jeden bonbón vzal, když se mu dostalo ujištění, že se jedná o obyčejné ovocné bonbony. „Děkuju,“ věnoval Lilly letmý úsměv, načež bonbon rozbalil a strčil do pusy. A protože se pak Lilly rozhodla vyzpovídat Torunn a Leeho odpovědi na ty otázky taky zajímaly, stočil k oběma dívkám zvědavý pohled. O Bradavicích toho už sice slyšel hodně, ale každý se na to přece díval jinak, ne? „Máte ve škole nějaké příbuzné?“ zeptal se pak zvědavě. Třeba nebude sám, kdo má ve škole sestřičku. Pravda, tátu tam asi moc lidí nemělo, ale kdo ví...

_________________

Nessa rozhodně neměla v plánu rušit dívku od neverbální komunikace zřejmě s tatínkem, kterou vedla přes okno vlaku, a tvářila se, že je jí to úplně fuk. I když to moc dobře nechápala - jí se třeba po rodičích moc nestýskalo, nejvíc asi postrádala Charlieho, protože s tím si beztak vždycky rozuměla nejlépe.
Když do kupé ovšem vtrhl nějaký ukecaný chlapec, Nessa sebou trhla, povytáhla obočí a probodla ho pohledem. Chvíli mlčela, načež pokrčila rameny, protože jí bylo úplně jedno, jestli si někdo další přisedne, nebo ne. Jenom v duchu zadoufala, že tomu klukovi nepojede takhle pusa celou cestu do Bradavic, z toho by jí akorát bolela hlava. „Nessa Queen,“ představila se stručně. „Druhý ročník, Zmijozel,“ dodala vzápětí, čímž zároveň odpověděla na dívčinu otázku, jestli jede do Bradavic poprvé.
„Podle mě to vůbec primus nebyl,“ prohodila k Eddiemu s úšklebkem. „To byl totiž jeden trouba z Nebelvíru a kdyby Brumbál svěřil odznak zrovna jemu, hodně bych se divila. Navíc, pokud vím, měl tenhle rok ve škole končit, takže třeba do Bradavic vůbec nejede a jenom tu blbne. To by k němu sedělo,“ usoudila. Darrela sice moc neznala, ale něco málo o něm už věděla a stačilo to k tomu, aby si o něm udělala jakýs takýs obrázek.
Když se u jejich kupé objevil Flann, Nessa se poprvé letmo pousmála. „Ahoj,“ pozdravila bývalého famfrpálového kapitána. „Jasně, klidně to tu nech,“ dodala a automaticky, aniž by se zeptala, jestli může, natáhla ruku, aby kocoura letmo pohladila.
Pak se otočila ke svým budoucím spolužákům. „Tohle byl Flann, od nás ze Zmijozelu. Vloni byl prefekt, takže bych řekla, že pokud je někdo z těch dvou pravý primus, je to Flann. Taky kapitánoval famfrpálovému týmu Zmijozelu,“ poučila nováčky. Bylo fajn vědět víc, než ostatní, a Nesse vůbec nevadilo pustit se do vysvětlování. „Těšíte se do Bradavic?“ zeptala se jich pak s upřímným zájmem.

_________________

C1

Díky vřelému přijmutí do kupé, jsem nechala strach za dveřmi, které jsem za sebou tiše zavřela. Položila jsem přepravku se svou černou kočkou na zem a posadila se na sedadlo. Protože už jsem se nebála, jestli mě přijmou do kupé, nebo jací v něm budou lidé, přestala hrbit a na mé tváři se objevil lehký úsměv.
Na otázku, jestli jedu poprvé do bradavic, jsem okamžitě přikývla a k tomu dodala "Jsem strašně nervózní." Když mi Fergus představil sebe a mé spolucestující, všechny jsem si je pozorně prohlédla. Zvláště mne upoutali Harleeiny žluté vlasy, ale radši jsem se neptala. "Já jsem Sophia a tohle je Jessica." Ukázala jsem na přepravku, ve které klidně dřímal její obyvatel. Jeden z mála nedostatků na mé kočičce je, že ve spánku trochu pochrupuje, takže jednou za pár minut se ozve tiché chrápání, které mne s mým lehkým spánkem za normálních okolností celou noc budí.
"Budu vás muset zklamat, protože ze Skotska nejsem. Jsem z malého městečka u Oxfordu." Vzpomněla jsem si na domov, po kterém se mi už teď stýská. "Co se sladkostí týče, Bertíkovy fazolky mám docela ráda, ale nejradši mám čokoládu. Musíte mě omluvit. Nejspíš jsem nevzdělanec, protože o Čokoládových žabkách jsem nikdy neslyšela a zázvorový sušenky mi pusou ještě neprošly."
Mluvení o sladkostech mi vždycky dělalo chutě, a tak jsem radši změnila téma, než tady začnu slintat. "Moc toho o Bradavicích nevím. Všechno je to pro mě strašně nové, ale před vlakem jsem slyšela, že tam jsou prý schody, které se rádi mění. Neslyšeli jste o tom něco?"

Winifred se přes léto asi nezměnila nijak zvlášť, alespoň Vincent na první pohled neviděl žádné výrazné změny. Snad ale nějaké pochybné kouzlo mohlo za to, že mu teď přišla tak nějak... pěknější. Což bylo skutečně zvláštní a pro chlapce jeho ražení i trochu překvapivé. Tedy ne že by celou dobu žil v bublině, ale celou tu dobu viděl Winifred jako tu šprtku ze Zmijozelu, a tak bylo zvláštní, že ji teď viděl jinak. Alespoň trochu. Při svém uvažování se na dívku zahleděl možná o něco déle, než by chtěl. Z toho jej nakonec vytrhl až dotaz, při kterém mu v hlavě zazněla zmatená otázka. (Fakt se chytá těch NKÚček? Vždyť to byl fór!) S nespokojeným odfrknutím nakonec vcelku odevzdaně pokrčil rameny, než mu v hlavě svitl nějaký ten nápad. "Ale no tak, získám nějakej lektvar a s tím si všechno přečtu a hned to budu vědět. Přeci si nemyslíš, že bych se kvůli tomu šprtal celou věčnost," prohodil pobaveně, ve snaze vypadat doopravdy nad věcí, načež vyhlédl z okénka, snad aby se neřeklo. Když mu však povolila ujídání kokosek, s radostí si uzmul další a s tím se začal cpát, ve tváři veselý úsměv, kterým několikrát počastoval i Winifred, na kterou se už snažil nezírat jako na svatý obrázek. "Svetr? Mám jich plnej kufr, ale měl bych ti připomenout, že sem na ně háklivej, takže jejich krádeže pořádně rozmýšlej," vysvětlil nakonec důležitě a s tím do pusy strčil poslední kokosku.
Nic dalšího už pak zmijozelce ani nestihne říct, jelikož se dovnitř začali drát i další spolužáci. Když v nich Vincent rozpoznal Daníka a Simona, vesele se usmál, protože už mu oba dva celkem chyběli. A navíc to byli kámoši, skuteční kouzelničtí kamarádi, před kterými se nemusel stydět mluvit o kouzlech, a tak je nemohl vítat nijak jinak, než s veselým výrazem. "Čáu," pozdravil oba dva nadšeně, načež se trochu předklonil, a pak do prstů zachytil Daníkův kufr, aby mu jej pomohl posunout správným směrem. "Bacha, chlape, přeci nás před školou enchceš uchránit zmrzačením, zvláště některým by to mohlo vadit, že jo," se svou poznámkou mrkl na Winifred, s čímž mu pohled padl na její odznak. "Hele, co to je?" zeptal se náhle, načež se opět usadil a prsty opatrně sevřel krk kytary. "A nechte toho, ty sušenky vám chutnali," vyslovil pak na svou obranu s vypláznutím jazyka, než přikývl Simíkovým slovům. "To máš pravdu, uteklo to tak rychle, že nemůžu uvěřit, že už zase jedu do Bradavic. Ale až na to učení mi to zas tolik nevadí, vždyť je na hradě tolik srandy," pokračoval spokojeně, než přišla ta klasická otázka na to, co všichni zažili o prázdninách. "Já trávil hodně času mezi Irskem a Británií. Převážně celý červenec jsem byl doma, bylo tam toho hodně, navíc trochu rekonstruujeme dům a táta potřeboval pomoc, takže jsme se letos museli obejít bez nějaký velký dovolený. A pak v srpnu jsem byl už spíš v Londýně v Kotli," řekl ostatním alespoň něco o svých prázdninách, ačkoliv to bylo tak nějak v kostce. Přeci jim nebude vykládat o všech těch lumpárnách a o tom, jak se snažil dostat na koncert jedné punkové kapely. I když na jeho chování už asi byli zvyklí, přesto si určité věci nechával pro sebe. "No a co vy?" otázal se s úsměvem ve tváři.

_________________

Malá Lillegardová neklidně těkala pohledem mezi Liamem a Lilly, protože se v takové společnosti necítila moc dobře. Tedy, Torunn měla lidi ráda, jenže ta dívka byla na ní až moc hyperaktivní, i když v tom byla trochu podobná Claře. Dívce se znovu po její kamarádce zastesklo a vážně zadoufala, že se jí povede jí zachytit už třeba cestou do hradu, až pojedou v kočárech.
"Moje maminka kouzelnice je. A tatínek taky, ale.. on umí jen mudlovská kouzla," neklidně se zavrtěla na místě a na chvíli se zahleděla z okna. Chyběl jí po boku někdo, kdo by jí dokázal uklidnit. Třeba Emma. S lízátkem. "Naučil mě pár triků," pokusila se pak trochu zapojit do rozhovoru, i když těžko říci jak moc dobře jí to s tím tichým hláskem šlo, ale snaha byla, fakt. I když asi ne moc úspěšná.
Představení bylo za nimi, a tak si Torunn oddechla, protože to se jí zdálo jako nejhorší část. "Ano.. a ne, nemám žádnou přezdívku." Při vyslovení zkráceného jména sebou neklidně škubla a raději zakroutila hlavou. Nechtěla být zlá, ale jakékoliv přezdívky jenž pramenily ze zkrácení jejího jména se jí zas tolik nelíbily, i když je brala, pokud to tak někdo chtěl.
Na otázku, jaké to je v Bradavicích, pokrčila rameny. "Pěkné?" nakrčila čelo, protože si nebyla jistá co ti dva o té škole chtěli vědět. "Měla jsem, ale už nemám." Mrkla se pak po Liamovi, který se vytasil s otázkou o příbuzných a najednou se jí po Emmě opět zastesklo. Neměla nejmenší tušení, jak to tam bez ní zvládne, protože ona pro ní byla ta největší opora.

_________________

„Néé, ani s tím nezačínej, že končí prázdniny! Já se s tím ještě furt nesmířila,“ zaskuhrala Bessie, když se rozvalila na sedačku naproti Prestonovi, a bylo nad slunce jasné, že se s tím nesmíří minimálně do konce prvního pololetí. Ne že by ji škola až tak nebavila, navíc v Bradavicích to bylo hustý, ne že ne, ale když mohla trávit prázdniny s kamarády, tak to bylo ještě hustější, duh. Navíc měla obavu, že těch posledních pár dní se ani v nejmenším nemůže nikdy zopakovat, protože to všecko bylo zkrátka nezapomenutelné. A hlavně měli s Preclíkem viditelnou připomínku, takže by na to nezapomněli, i kdyby chtěli.
Další otázkou ji Preston ovšem znejistěl, ale ne že by to na sobě Bessie dala viditelně znát. Naopak s bohorovným klidem mávla rukou a zatvářila se, jako by to měla na háku. „Prosim tě, jak ho znám, tak bude chtít taky,“ odtušila a ležérně pokrčila rameny. Jistě, dost dobře se mohlo stát, že to tak skutečně dopadne, ale možná taky nemuselo. Ale z dědečka popravdě až takovou obavu moc neměla. „To spíš pratetička dostane infarkt, když to uvidí,“ ušklíbla se následně, protože to už bylo pravděpodobnější. Dědeček bude možná chvíli brblat, ale nakonec to skousne, ovšem pratetička Martha byla… pratetička Martha. O té se nic dobrého říct nedalo.
„Příště bysme si měli udělat duhovou celou hlavu,“ zadumala se Bessie a narovnala si jeden kudrnatý pramínek, protože jinak neměla šanci to obarvené zahlédnout. Trochu ty vlasy přes prázdniny prostříhala, a tak je měla kratší, ale stále beznadějně kudrnaté. Nestěžovala si.

_________________