Po dlouhých týdnech odpočítávání ten radostný den konečně nastal a Eddie Barlowe v luxusním modrém lesklém obleku se vší grácií a nadšením před sebou tlačil vozík, na němž byla hromada kufrů vyšší než on sám a nebyl za tím tudíž vidět. Při rozběhu do zdi mu musela pomoc teta se strýcem, protože to pro něho bylo příliš těžké a když se najednou ocitl na druhé straně, nedokázal uvěřit svým očím.
"Já to přežil!" zahalekal, "no viděli jste to?" otočil se za Demarcem a Suzanne s vytřeštěnýma očima a nevěřícně zakroutil hlavou, jak to je možné. Vždyť on proběhl zdí! Jako Superman. Tohle by mu v Americe všichni záviděli, to věděl stoprocentně. Pobaveně se zakřenil na strýčka, když mu převzal vozík se zavazadly a rychle popoběhl k tetě, zatímco se zvědavě a roztěkaně rozhlížel kolem, takže mu neunikl ani křik nového Primuse, kterého si pozorně prohlédl a dobře si ho zapamatoval.
"Budete mi posílat huláky, ale takový, který nebudou hulákat ale šeptat?" otočil se potom ke strývoci s tetou s povytaženým obočím a nevinně se na ně usmál.
"Ale Eddie," pousmála se Suzanne a sklonila se k němu, "to čtení se ti tam určitě zlepší. Musíš to trénovat, hm?" upravila mu úzkou červenou kravat a usmála se.
"A co když ne?" otočil se ke strýci, protože ten pracoval v Azkabanu, určitě znal odpověď na všechno. Demarcus si Edwarda chvíli prohlížel a přemýšlel, než pouze lehce pokrčil rameny.
"Tak ti s tím někdo pomůže, vždyť příbuzných máš ve škole víc než dost," což byla docela uspokojivá odpověď, ačkoli Demarcus si nebyl jist, kdo z těch příbuzných bude schopen Edwardovi pomoc. Ale to už se nemuselo řešit, protože Eddie skočil Suzanne do náruče a odmítal se ji několik dalších minut pustit. Demarcus musel Edwarda ze Suzanne doslova odlepit, což mělo za následek, že Eddie akorát přelezl na něho a následoval tentýž proces.
"A řekněte tátovi, že se na něho velmi zlobím, že nepřijel?"
"Už zase?"
"Jo."
Což byla poslední významnější konverzace, než se s Van Helmontovými rozloučil a vydal se do vlaku, kam mu strýček dal zavazadla a poté už se vzdálil. Edward zamával z okna a pak už se vydal vnitřkem vlaku, aby si našel volné kupé nebo minimálně kupé, ve kterém bude místo a bude tam nějaká živá duše. Nakonec se dostal skoro až na konec vlaku, ke kupé E5.
"Ahój! Já jsem Edward Barlowe, můžu si sednout k vám? Mám velkou svačinu, podělím se! Taky jste to slyšeli? Že to máme dát tomu primusovi? No jako proč? Dokážete si představit, jak tlustej by byl, kdyby snědl všechny svačiny všech prváků tady ve vlaku?" nečekal na odpověď a už se cpal dovnitř, "byl by úplná koule. Jako ten Hadrid, o kterým mi sestřenka vyprávěla," posadil se k okénku, pokud to bylo možné a na obě dívky se od ucha k uchu usmál.

<<

Letošní prázdniny byly lehce… divoké. Mírně řečeno. Hlavně těch posledních pár dní, které Bessie strávila u Prestona, se kterým i dorazila na nádraží, jak se už předtím domluvila s dědečkem. Bylo přece zbytečné, aby s ní jezdil do Londýna, když se mohla přifařit k Preclíkovi a jeho rodině, že. A asi to možná byla i dobrá volba, protože by dědeček mohl taky třeba dostat infarkt, kdyby Bessie po těch několika dnech viděl. I když možná taky ne, on byl zvyklý na ledacos a nebylo to tak, že by byl nějak konzervativní. Navíc – těch pár barevných duhových (a docela výrazných) pramínků ve vlasech nebylo nic vysloveně infarktového, že. Ovšem to matching tattoo na vnitřní straně zápěstí (řekněme, že… že v tom figurovala flaška a sázka – ještě pochybujete o tom, že to nebyly až tak divoké prázdniny?), to by asi možná nepřekousl tak lehce. Ale copak Bessie mohla za to, že nebylo moc těžké k tomu Preclíka přemluvit a že on jí to naopak nevymluvil? Co na tom, že to naopak zase tak lehký úkol nebyl, zvlášť když v komunitě, kde Powellovi žili, nebylo nic složitého se k tomu dostat, protože se někdo ochotný prostě našel, že.
Bessie by si asi leckdo mohl splést se sluníčkem (takže se nedalo říct, že by svému vytetovanému motivu nedostávala), protože se culila na celé kolo a klidně by všechny objímala. Zatím se ale spokojila tím, že mačkala kamarádovi tlapku a zubila se i na něj. „Tak co, kam to zakotvíme? Hned uprostřed, viď? Já si taky myslim!“ Klasika. Bessie byla schopná si povídat i sama se sebou, občas k tomu vlastně ty druhé ani nepotřebovala. Takže na Preclíkovu odpověď moc nečekala, ale rovnou si to namířila do vagonu C, kde se hodlala usadit ve třetím kupé. Ale taky se nejdřív mínila rozloučit s Preclíkovým doprovodem, to je jasná věc.

_________________

"Co ta drzost, mladý muži! Já jsem primus, ke mně se budeš chovat slušně," loupl přísným pohledem potom drzém prvňáčkovi, který ho označil za pakoně, a hned vzápětí dostal chlapec mini pohlavek od svého otce, takže se Darrel pobaveně ušklíbl. "Uvidíme se v Bradavicích!" zašeptal uličnicky a zmizel ve vlaku.
Seděl klidně ve svém kupé a zrovna se cpal toustem, když se ve dveřích ocitl Grace. "Čáu! Učit?! Né!" vytřeštil zděšeně oči, než si důležitě poposedl na svém místečku a ukázal prstem na odznak na svém tričku, "Grace... já jsem primus!" zašeptal tiše, ale s nevídaným nadšením, až bylo k neuvěření, že se do té skutečnosti dokázal tak vžít a opravdu z toho měl takovou radost, ačkoli primus rozhodně nebyl a brzo ho z toho kupé někdo vyhodí.
Co se týkalo dalšího dotazu, na chvíli přimhouřil oči a trochu váhal. "Ale jen na chvíli, než sem přijdou ostatní. Určitě budeme mít primusáckou poradu, víš," zadíval se na ní smrtelně vážně a ukousl si toustu, "hceš?" nabídl Grace srdečně a poslouchal Gracino vyprávění o prázdninách, přičemž se mu před očima mihla vlastní zkrácená verze svých prázdnin a s plnou pusou se nenápadně pousmál. "Šlo to. Fakt to bylo u tebe tak strašný? Cos provedla, že na tebe řvali? Vyprávěj, jsem jedno velký ucho!" poposedl si a sotva pár vteřin na to se ve dveřích ocitla Maeve, což ho vůbec nepřekvapilo, protože to byla nová kapitánka týmu, což by ho normálně asi strašně štvalo, ale vzhledem k tomu, že za poslední dva měsíce ztratil rodinu, přítelkyni a opakoval sedmák, asi se už nemohl cítit hůř, takže to Maeve přál a doufal, že se na tom postě nespálí. Co ho však dopálilo hned vzápětí a trvalo mu chvíli, než mu to došlo, to že byla i primuskou.
Na chvíli vypadal fakt zaskočeně, protože mu přišlo, že sesbírala snad všechno, co v téhle škole existovalo, pomalu znovu překousl, jako kdyby sousto v jeho ústech bylo najednou strašně tuhé a hned na to nasadil na svý zamyšlený tváři úsměv od ucha k uchu.
"Čau Maeve! Jak se máš? Sedej, letos to táhneme spol- chci říct, jsme kolegové, koukej!" zazářil a prstem párkrát drcl do toho kovového odznaku, než se zazubil a otočil se směrem ke Grace. Chvíli bylo vidět, že by se nejradši za Grace přimluvil, aby tu mohla zůstat, ale protože si byl vědom toho, že je jen otázka času, než praskne jeho tajemství, pozorně se na dívku vedle sebe podíval.
"Asi bys měla běžet, já se za tebou ve škole stavím, jo? A probereme plány na letošní rok, mám jich spoustu, to budeš čučet!" zazubil se od ucha k uchu, ale v tom přišla do kupé další osoba a Darrel začínal být už zase v obklopení samých ženských.
"Zdar. Neseš svačinu? Tady- jak nemáš?!" vyvalil na ní oči, "ale v tom případně tu nemůžeš být, tohle je kupé pouze pro prefekty, primuse a kapitány famfrpálových týmů," podrbal se na zátylku, jako kdyby on tu snad netrávil každý rok, ačkoli nikdy do bradavické šlechty nepatřil.
A protože předpokládal, že Maeve přesně ta osoba, které dodržuje všechny řády a pravidla, ač to znamená vystavit své kamarády nepříjemné situaci, rozhodl se nakonec udělat prohlášení on, ačkoli na něho nikdo neměl právo. "Anebo... vždyť jsme všichni z Nebelvíru, ti vždycky drží pospolu! Nikomu to vadit nebude," mávl rukou a mrkl jejich směrem, než si ukousl další kousek a nenápadně se zadíval směrem k Maeve. Věděla, že primus ve skutečnosti není nebo ne?

_________________

Flann na nástupišti pochopitelně moc dlouho nevydržel. Ne snad že by mu vadil ten chaos a křik malých dětí (tedy víc než jindy), ale čekala ho spousta práce s pochůzkou vlakem a on neměl moc času, tuplem když si pak chtěl aspoň na chvíli někam sednout a nasvačit se.
Po pár minutách okounění, radění, směrování a strkání cizích kufrů si tedy sebral ten svůj, vlezl do posledního vagónu a vyrazil potírat zlo a hájit zákon. Ovšem protože takové věci se se zavazadly dělají poněkud hůř, rozhodl se odložit si je při nejbližší příležitosti, na kterou nemusel čekat dlouho. Hned v druhém kupé od konce seděla trojice dětí, z nichž dvě sice viděl poprvé (a možná naposled), ale v třetí jasně poznal Nessu Queenovou, mladší sestru trochu známější Melody Queenové a hlavně náhradnici ve zmijozelském famfrpálovém týmu. A nikoho vhodnějšího na hlídání svých věcí v okolí neviděl.

Ulička před E5

„Nazdar, děcka,“ spustil mezi dveřmi, ale dovnitř se zatím nehrnul a obvyklý dotaz na přisednutí z něj nevypadl. Dával si ale pozor, aby všichni tři měli možnost zahlédnout na jeho uniformě odznak primuse, ten pravý, a záhy přidal několik otázek. „Co tady, je všechno v pořádku, víte, co a jak, nedělá se někomu ve vlaku špatně?“ Jeho pohled sice nejdřív naznačoval, že jestli se někomu špatně dělá, nemá jako brambora v Bradavicích co dělat, ale pak se usmál a počkal si na jejich případné odpovědi. Teprve pak, ať už ta věc s falešným primusem praskla nebo ne, se otočil na Nessu a vrátil se k hlavnímu důvodu, proč jim sem lezl.
„Nechám si tu kufr a kocoura a jdu se podívat dál, jo? Neboj, pohlídaj se sami.“
Pokud mu to bylo dovoleno, a nejspíš i pokud nebylo, položil stále spícího Šunku na zbývající sedadlo, z kapsy na boku kufru vytáhl připravený pytlík smažených včel, kufr tam nechal, včely gestem nabídl přítomným a šel o kupé dál. Rozhodně se nebál tam své zavazadlo nechat, a to hned ze dvou důvodů: předně v něm letos nepřevážel žádný kontraband, snad s výjimkou bodhránu a dalšího tepelně zpracovaného hmyzu, ale hlavně byl jeho vnitřek opatřen ochranou sestávající z několika pastiček na myši a flašky s bubákem Džemem. Obojí tam Flann ještě na Islandu narafičil kvůli Fróðimu, který měl do Bradavic jet už za rok a byl ještě zvědavější než obvykle, a přišlo mu praktické to tam nechat.
Kocour žádnou takovou ochranu neměl, prostě spal a pokud s ním děti nezačaly hrát squash, neprojevoval se jinak než občasným natočením ucha celkem náhodným směrem.

_________________

E1 - Dante, Wei-Ding a Jane

"Zajímavější je to možná, když jedeš poprvé. Když ale už po několikáté strávíš celý den ve vlaku, taková zábava to zase není." Zareagoval Dante na Wei-Dingovu poznámku o přepravě. "Jako cesta do Bradavic je ještě dobrá. Potkáš se s lidma, který si celý prázdniny neviděl," teda pokud máš štěstí a narazíš na ně na nádraží, "ale cesta zpátky bývá většinou celkem dost nuda." Mrzimor pokrčil rameny. "Vlastně ani nevím, proč se taky nemůžeme přenášet. Nebo třeba přemisťovat, to by bylo snad ještě lepší."
Dante chvíli přemýšlel nad původem spolucestujícího. Dobře se znal třeba se Suzu, která také pocházela z těchto končin. V zeměpisu měl ale bordel a nebyl si jistý, zdali Suzu pochází ze stejné země, jako Wei-Ding, tak se o ní raději ani nezmiňoval. "Kolej zemního draka? To zní fantasticky. A jaké další koleje jste tam měli? A to jste ve škole vážně chovali i draka?" Dante kývnul na Wei-Dingovo představení se a se zájmem se pustil do vyptávání, protože to všechno znělo skvěle. "Teda, sochařský kroužek u nás nevedeme, nebo aspoň o něm nevím. Máme ale třeba školní kapelu, nebo taky školní sbor." Dante se na chvíli odmlčel a pak s úšklebkem pravil: "Já teda nejsem členem ani jednoho, protože zpívat, nebo hrát mě na nějaký nástroj by si fakt slyšet nechtěl." Ještě víc jej ale nadchla zmínka o zkamenění spolužáků. "Tak to bohužel, u nás je kouzlení na spolužáky zakázáno. Což je docela škoda, protože někoho zkamenět musí být fakt zábava. A jak se vůbec pak z takové zkamenění dostaneš?" Po další pauze se Dante nadechl a pokračoval v povídání. "U nás se udělují body mezi koleje za aktivitu a znalosti v hodinách, nebo když třeba uděláš něco mimořádného. Jo, a pak taky za famfrpál." Dante se podíval na chlapce, jako by ho hodnotil, zdali by byl schopen látat na koštěti. "Ty hraješ famfrpál?" Dante byl celkem dost zvědavý, zdali Wei-Ding famfrpál hraje, protože on sám byl hráčem Mrzimorského týmu, na což byl náležitě hrdý. "Soutěživost mezi kolejemi je opravdu velká. Teda především Nebelvír je hodně ctižádostivej a soutěživej, ale školní pohár se jim nějak moc nedaří vyhrát. Další, kdo je hodně soutěživej, je Zmijozel. To je taková zajímavá kolej, do který choděj fakt zvláštní lidi. Zbývá ještě Havraspár, který vyhrál školní pohár vloni. V týhle koleji jsou hlavně chytrý hlavičky a většinou dost v pohodě lidi." Samozřejmě až na Tarena, pomyslel si Dante. Pořád nechápal, jak tnehle floutek mohl být zařazen právě do Havru. "Jako poslední je Mrzimor, kam chodím i já. To je úplně nejlepší kolej na světě. Najdeš tu přátelský lidi, jsme týmoví hráči. Možná i právě kvůli tomu, že tolik nejdeme po vítězství, ale máme jiné priority, se nám ve školním poháru tolik nedaří. Každopádně pokud půjdeš k nám do Mrzimoru, troufám si říct, že budeš nadšenej. Až uvidíš naší společenku, hned si jí zamiluješ. Pokud budeš chtít, klidně tě po škole provedu a všechno ti ukážu. A doufám, že máš rád susšenky." Teď už se dá říct, že Dantův splín je úplně pryč. Projevil se jako správný Mrzimor. Proto ho i dost zamrzelo, když si všiml, že Wei-Ding také pokukuje po knížce a sklopil oči. "Ne, to je v pohodě, klidně tu seď. Jsem rád za společnost." A jen to dořekl, dveře do kupé se otevřely a dovnitř vstoupila Jane, kterou Dante určitě znal minimálně od vidění a měl i tušení, že se spolu potkali na nějaké akci. Rozhodně si byl ale jistý, že Jane dělala v minulém roce OVCE. "Ahoj, jasně, ber místo." Mrzimor si počkal, až se Jane usadí. "Co ty tady? Tebe bych tu fakt nečekal. Nekončila si náhodou v minulém roce?" Pak si ale uvědomil svojí nezdvořilost a rukou ukázal na Wei-Dinga. "Tohle je náš nový student." Představení už nechal na něm, aby nějak nenarušoval jeho soukromí, nebo tak něco.

_________________

A i Forlandovi dorazili na nádraží...
Každopádně s velkým zpožděním, což nebezpečně zvedalo hladinu kortizolu oběma rodičům, především potom Laternovi, který se s velkým sprintem rozběhl proti přepážce a chtěl urychleně proskočit na kouzelnické nástupiště, ale místo toho prudce narazil do zdi a skutálel se na zem. Od mudlů i kouzelníků v okolí se ozvalo vyděšené vyjeknutí, Larten se však ihned s bolestivou grimasou otočil ke své rodině. "My to nestihli!"
Ve výrazech šesti dětí se mihlo nefalšované zděšení, Newlyn se rozbrečela, protože letos cestovala do Bradavic naposled a zrovna letos ji ujel vlak. "To je jenom kvůli tomu, že si Carrena zase zapomněla jednu pitomou knížku a museli jsme se vracet!" zaprskala vztekle a rozhodila rukama, div vedle mladší sestře omylem nevlepila pohlavek.
"To není pravda, Newlyno! Tys taky zdržovala!" začala sourozenecká hádka a malý Oliver už nadšeně tleskal ručičkami a běhal kolem sester, protože předpokládal, že se budou prát. Přítrž tomu udělala duchapřítomná Adelline, která dokázala udržet čistou hlavu skoro za každé situace, a tudíž i teď.
"Uklidněte se! Hned!" rozhodla se být tím dominantnějším rodičem, což byla vlastně většinu času, protože Larten ve výchově žalostně selhával, "nic vám neujelo, jen váš převelmi inteligentní otec si spletl sloup. Je to až ten další," ukázala na visačku nad jejich hlavami a všichni úlevně vydechli. Vzhledem k tomu, že neměli čas, nemohli se ani svému otci zasmát, a rychle klusali o kus dál, kde už bezpečně proskočili na kouzelnické nástupiště.
"Tak, běžte už dovnitř, my vám zamáváme," usmála se Adelline a dala Newlyn, která se trochu zmítala, hubana na tvář, poté následovala Carreen a nejmladší Jeneth. Larten se se všemi dcerami objal a potom už sledoval, jak nastupují do vlaku.
Obě sestry ztratila Carren hned záhy a byla za to vlastně ráda, protože Newlyn se nedokázala přenést přes to, že Carreen dostala prefektský odznak a byla teď v létě maminčiným miláčkem, ačkoli to mělo pochopitelně i jiný důvod. Zkrátka věděla o Seamusovi a vzhledem k tomu, že Adelline nad svým bývalým spolužákem přemýšlela příliš často, měla kolikrát pocit, jako kdyby byla Lartenovi myšlenkově nevěrná a kdo ví proč, bála se, že přesně to si myslí i Carreen, takže se k ní chovala mile, aby náhodou otci něco nepověděla, i když vlastně nebylo co.
Carreen nad tímhle vůbec nepřemýšlela a došla do prvního vagónu, aby se posadila do kupé číslo A3 a s úsměvem se zadívala z okénka vlaku. Rodiče stáli vedle sebe a všem svým dětem mávali, i když byli roztroušení po celém vlaku, a když se potom expres dal do pohybu, sebrali své zbylé tři, na Bradavice ještě příliš malé, děti a vydali se domů.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

Co se týkalo letošních prázdnin, Preston musel uznat, že o proti těm minulým si tyto parádně užil, zvláště ten konec. Když z Bradavic odjížděl, prohlašoval, že se už zase nemůže dočkat, až bude zpátky. To se vlastně zas tak závažně nezměnilo, pořád to byl ten samý Preclík, který školu a učení miloval, ale byla pravda, že ve společnosti Bessie se cítil suprově, takže by si prázdniny společně s ní s úplným klidem prodloužil.
Výrazné duhové pramínky ve vlasech měl spletené do copánku, který si zastrčil za ucho. Lepší než ty vlasy bylo však jejich bff tetování, které jim během těch několika dnů, co u nich Bessie byla, přibylo. Preston do teď nechápal, jak na něco takového mohl kývnout, ale flaška, sázky a podobné věci.. no, dělalo to divy i s někým, jako byl Preston - za normálních okolností by na něco takového dost možná nekývl, ale v tomhle figurovala i taková zelená věc, no.
"Si piš," zamumlal rychle, i když jeho souhlas na to, kam se posadí, vlastně nebyl vůbec potřeba, protože Bessie si na to stihla odpovědět sama. Ne že by to Prestonovi vadilo, na to už si u své kamarádky, které svíral s menším úsměvem tlapku, zvykl.
Než se však dvojice stihla dostat do vlaku, přišlo na řadu loučení s Merlinem, otcem a maminkami Prestona, které je šli také doprovodit. Ne že by to potřebovali, ale když už neměli těch pár dní, které u nich Bessie strávila, ponětí co se doma vlastně mezi nimi děje, protože nikdo z nich se tam nezdržoval, museli aspoň dohlédnout, že do Bradavic nepřijedou s nějakou další novou věcí nebo tak něco.
"Škoda, že ty prázdniny už končí. Bych si to klidně prodloužil," mumlal Preston s nespokojeným úšklebkem, jakmile už společně seděli na svých místech. Jo, letošní prázdniny byly nějak krátké. Že vlastně nevěděl, co je s jeho bratrem Peterem, to mu ani moc nedocházelo. "Myslíš si, že až tvůj děda přijde na to tetování, vezme to v pohodě? Víš co, ta barva z vlasů se umeje, ale tohle nezmizí." Broukl po chvíli zamyšleně. Sám byl spokojený s tím, že jeho rodičům podobná věc nevadila, naopak ještě přišli s tím, že ho má moc pozdě.

_________________

Popravdě, Olivii vadilo, jak si jí Erkki zkoumavě prohlíží, ale nic na to neřekla, jen si nervózně skousla ret. "Co by se se mnou asi tak mělo dít?" odvětila a ledabyle pokrčila rameny, že s ní se přeci nic neděje. "Nikdy jsi mě pořádně neznal," odsekla sic vzápětí toho litovala. Protože se jí i hned v hlavě rozhoukal majáček se slovem nečistokrevný, omlouvat se či se nějak ospravedlňovat nehodlala.
O Indii Olivia už moc dobře věděla, protože se stihla o prázdninách s Jasmine vidět. I ona sama byla na onu svatbu pozvaná, ale rodiče jí odmítli pustit. Alespoň jí bylo umožněno něco málo vidět z fotek. "To muselo být parádní." Promluvila po chvilce s menším úsměvem a jakmile jí byla otázka oplacena, zamračila se. Nechtěla tady mluvit o všem, co zažila či nezažila. "Strávila jsem pár dní u své sestry Manon a jejího manžela," o proti tomu, co jí před chvílí Erkki všechno řekl zněla ta její kraťoučká část opravdu nudně, ale pro Olivii to byla nejzábavnější část těchto prázdnin. "Taky jsem byla na spoustě plesů," odvětila po chvíli krapet zamyšleně, protože si nebyla jistá co všechno může říci a co zase ne. Tak třeba určitě nemohla vyzradit, co všechno musela podstoupit, i když modřina na jejím stehně, krytá rudými šaty, mluvila tak nějak za všechno. A že by byla jen jedna? To rozhodně ne, jen všechny byly úspěšně skryté. A Olivia byla vážně ráda, že těch posledních pár dnů prázdnin mohla strávit u Manon.
Dveře kupé se otevřely, což Olivia vůbec nečekala, takže trochu nadskočila, protože se lekla. Billyho sice znala, ale nijak zvláště se s ním nikdy nevybavovala. Její majáček v hlavě se dnes už podruhé rozezněl tím stejným slovem - nečistokrevný a tentokrát k tomu bylo přidáno i šmejd. Olivka se zamračila, skousla si spodní ret a od Billyho se odvrátila znechuceně pryč. "Když ti to tady Järvinen dovolí," v jejím hlase byla znát kapka nepřátelství, což rozhodně nepramenilo z jejího vnitra, ale prateta Ethel očividně uměla divy. "Já vím. Taky je vybírala má prateta," odvětila, možná trochu posměšně a zahleděla se z okna. Cítila se divně, ale jak to Ethel říkala? Nebudeš hrát famfrpál, pokud se nebudeš chovat tak jak chci já. A famfrpál byl pro Olivií vším, možná i více než její kamarádi.

_________________

"Si taky myslím." Pokývala jsem hlavou a pobaveně jsem se zašklebila. "Nejsem, ale nejsi první, kdo se mě na to ptá. Jen nemám zas tolik v oblibě svou barvu vlasů, tak si je nechávám různě barvit," krčila jsem ledabyle rameny, protože hnědá byla ohraná a měl jí skoro každej, musela jsem se nějak odlišit, no ne? "A chci, jen tak mimochodem. A nebo do Havraspáru! Ne že by na tom teda záleželo, a dokud se nedostanu do Zmijozelu, budu plně spokojená." Zazubila jsem se s pokrčením ramen. Vážně mi bylo úplně ukradené kam budu patřit, i když zmiňovaná hadí kolej se mi zas tolik nelíbila. Víte co, já proti ní zas tak moc věcí neměla, ale podle mého jsem se tam prostě nehodila.
"Prostě divní. Ségra mi říkala, že mají takový dva v Mrzimoru. Prej ta jedna pořád mluví z cesty a nikdy neřekne něco, co by dávalo smysl." Nevěděla jsem co je na tom pravdy, ale Teva by mi snad nikdy nekecala, no ne? Navíc její slova potvrdil i Sawyer, takže něco pravdy na tom muselo být. "No tak ti budou určitě hodně na hlavu padlí," kroutila jsem hlavou při představě, že někdo se fakt sebere a půjde dát tomu rádoby primusovi svou svačinu.
"Tak když se zavřou dveře, tak neuteče," krčila jsem rameny s menším úsměvem. Já pana Ťapku hodlala pustit až večer. Tedy přesněji v momentě, až budu zabydlená, protože dříve by to nemělo smysl. Tušila jsem, že se se mnou pár dní nebude bavit a neukáže se u mě, ale nakonec ho to omrzí. Jako tuhle, když jsem ho koupala. To byla sranda!
Že jsem se těšila, to snad bylo na mých širokých úsměvech poznat, takže jsem kývala hlavou, jakože se těším opravdu moc. "Já jsem taky Skotka," prozradila jsem a na tu dvojici jsem spiklenecky mrkla. Ono to na mě nebylo vůbec poznat, protože jsem byla spíše po tátovi, ne že by mi to vadilo.
"No jasný, bez problému." Kývala jsem hlavou a přepravku s panem Ťapkou jsem si vzala na klín na což mi bylo odpovězeno nesouhlasným zasyčením. "Čokoládový žabky opravdu skáčou, a pokud je dřív nechytneš, zdrhnou. Já mám hodně ráda Bertíkovy fazolky." Chytla jsem se na téma sladkosti, i když jsem chtěla prvně říci něco ve smyslu, že mám radši zeleninu.

_________________

Fergus moc nechápal, jak může někdo nemít rád barvu svých vlasů, protože on byl hrdý na to, že je zrzavý. K té skotské nátuře to prostě nějak patřilo. „No... a jakou máš barvu vlasů, že si ji tak ráda přebarvuješ?“ zeptal se zvědavě, protože původní barva Harleeiných vlasů vážně poznat nebyla.
„Já vůbec nevím, do který koleje bych chodil rád, ale táta chodil do Nebelvíru. Ono je to asi jedno, protože každá kolej má prej něco do sebe,“ zamudroval. „No vidíš, tak divný lidi jsou očividně všude, si nevybereš,“ zkonstatoval pak a pokrčil rameny.
Co se koček týkalo, Fergus pokrčil rameny. „Jak říká Harlee - prostě zavřeme dveře a on neuteče. Třeba až se rozjede vlak, teď ještě hrozí, že nám sem někdo vtrhne,“ usoudil. „Já se těším, jsem na Bradavice hrozně zvědavej. A hlavně teda na kouzlení a famfrpál. Jsem toho o škole dost slyšel, takže jsem zvědavej, nakolik jsou ty historky pravdivý,“ zazubil se a pokýval přitom hlavou, až mu na hlavě poskočily zrzavé kudrlinky. „Co ty?“ oplatil Beth otázku.
„Na Vysočině,“ odvětil poté na otázku, kde bydlí. „Do měst to máme docela daleko, prostě bydlíme tak trochu uprostřed divočiny,“ vysvětlil pobaveně. „A co vy?“ zeptal se zvědavě jak Beth, tak Harlee, která přidala svou trošku do mlýna, když prohlásila, že je taky Skotka. Takže v tomhle kupé jeli tři Skoti, to byla paráda! Fergus si k těmhle holkám v duchu hned udělal malá bezvýznamná pluska.
Očividně měl věštecké schopnosti, protože jak prve řekl, že by jim do kupé ještě někdo mohl vpadnout, měl pravdu - přidala se k nim ještě jedna dívka, která toho zatím moc nenamluvila. „Čau, jasně - sedej,“ zamrkal na ni přátelsky. Dobře, na okamžik se pozastavil nad tím, že jede v kupé plném holek, ale nakonec seznal, že to snad nějak přežije. „Ty taky jedeš do Bradavic poprvý?“ zeptal se nově příchozí. „Já jsem Fergus, tohle je Harlee a tohle Beth,“ představil na závěr jak sebe, tak holky. „A nejsi náhodou ze Skotska? Protože my jo,“ pochlubil se se zubatým úsměvem ve tváři.
„Já mám rád žabky i fazolky, ale dobrý jsou taky třeba dýňový koláčky,“ zapojil se Fergus ochotně do diskuze o sladkostech. „No a klasický zázvorový sušenky prostě nemají chybu.“ Jo, ty maminka uměla nejlepší na světě.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!