<<

Když mi přišel dopis z Bradavic, čekala jsem spoustu věcí, ale to, že ze mě tenhle kousek papíru udělá prefektku, opravdu ne. Když jsem dopis otevírala, opravdu jsem se bála, co jsem to zase provedla. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. O post prefekta jsem upřímně nikdy nestála a fakt, že teď budu tuhle pozici muset alespoň trochu zodpovědně zastávat, mě děsil. Zatímco já nevěřícně zírala na kus papíru, táta se rozzářil jako sluníčko, pocuchal mi vlasy a pověděl, že jsem jeho malá šikovná holčička. Uvažovala jsem, že napíšu do Bradavic zpáteční dopis, že je mi líto, ale ten post musím odmítnout, jenže tátovi jsem to udělat nemohla. Přála jsem si, aby na mě byl hrdý.
Na nástupišti se sešla celá naše rodina a všichni na mě koukali s hrdým výrazem. Poprvé v životě jsem se opravdu toužila někam schovat. Nemohla jsem se dočkat, až si bezpečně zalezu do vlaku. Zamířila jsem k poslednímu vagónu, ale táta mě zastavil. "Tam přeci nepůjdeš, zlatíčko, ne? Na tebe přeci čeká ten první..." Rezignovaně jsem vydechla a zamířila na opačnou stranu. Vlezla jsem do vagónu A nechala si za sebou podat kufry. "Mějte se hezky, mám vás ráda." rozloučila jsem se a konečně se doškobrtala na tiché místo, které jsem si vyhlédla v kupé s číslem 5. Snad ten rok nějak přežiju.

_________________

<<<

Peggy byla asi jedna z mála, kdo se na odjezd do Bradavic nijak extrémně netěšil. Tedy – bylo jí jasné, že nakonec to tam bude super a najde si nové kamarády, ale nejdřív musela překousnout to, že se bude muset rozloučit s tatínkem, do čehož se jí absolutně nechtělo. Ale zatím měla daleko do slz, to bylo také pozitivní. Však také teprve byli na nádraží a k proběhnutí oddělující přepážkou se teprve chystali.
„Tati, a stalo se už někdy, že někoho ta přepážka prostě nepustila? Co když se to stane mně?“ kousla se Peggy v obavě do rtu, protože tahle věc jí nešla do hlavy. Může třeba ta zeď nějak poznat, že se jí tam nechce? Nebo… nebo. „Tak si rozbiješ nos, no,“ zazněla tatínkova laxní odpověď, nad kterou se Peggy trošku zamračila. Moc se jí ta představa nelíbila, ale pokud tu nechtěla zůstat stát věčnost, tak to musela prubnout. Zhluboka se nadechnout, rozběhnout se a… „No páni,“ vydechla Peggy užasle, když proběhla zdí, zastavila se a pohled jí padl na červenou lokomotivu, „to je úžasný!“ „Jo, a stejně úžasný bude, až do nás někdo vrazí. Pojď na stranu,“ dostalo se jí popohnání od tatínka, takže ho honem poslechla. Vzápětí si uvědomila, že ta lokomotiva je fakt skutečná a že ji za chvíli odveze pryč a oči se jí začaly zalévat slzami. „Tati, viď že mi budeš psát?“ popotáhla tichounce a statečně si otřela slzičky, protože ráno slíbila, že bude statečná. Moc se jí to zatím nevedlo. Očividně i její tatínek byl trošku naměkko, protože se vůbec netvářil jako obvyklý kakabus a naopak vypadal docela starostlivě, zatímco ji ujišťoval, že bude psát každý den, vždyť to přece už jednou říkal. „A kdyby tě náhodou chtěl někdo kousnout, tak ho kousni taky. To první bylo řečené obrazně, to druhé ne. Nedej se, hm?“ Nebylo nad staré dobré otcovské rady. „Pojď, najdeme ti místo, ať si sedneš, než se to tam všechno narve, jo?“ Peggy se do toho moc nechtělo, ale nakonec jí nic jiného nezbývalo. Tatínek jí pomohl s kufrem, následovalo poslední objetí (a nejradši by ho nepustila, kdyby to záleželo na ní) a pak Peggy mohla akorát už jenom přilepit nos k oknu a tvářit se smutně nad tím, že nebude trvat moc dlouho a bude moct tatínkovi akorát zamávat, než ho zase uvidí až za pár měsíců.

_________________

Do kupé přišel známý člověk, kudrnaté vlasy poznala ještě než otevřel kupé, ale nedonutily jí k ničemu jinému, než línému přežvýknutí své bombastické kokosky. Vincent, odtušila a projela ho čokoládovýma očima jen aby seznala, že se toho moc nezměnilo a líně přeskočila pohledem na kytaru. Tak, tenhle společník vypadal vcelku zajímavě, líbilo se jí, že navštívil stejné kupé jako ona. Pan kytara náhodou zněl skvěle - doslova.
"Cože? A ty ne? Jak se jako jinak chceš naučit na NKÚ?" zeptala se vážným tónem i přes to, že na to za celé prázdniny nesáhla víc než pětkrát. Vincent jí měl vsugerovanou jako šprtku a jí se nechtělo měnit jeho pohled na věc. I přes to však na její tváři samovolně cukal koutek. Možná to byly ty kokosky, možná ta káva, ale ona se měla fajn a trošičku škádlení neuškodilo ani vzorné zmijozelce jako je Winifred.
"Jen si dej," pokrčila rameny a jakmile si všimla, že si jako neoblékl ten svetr od ní, jen odfrkla a zamumlala "Ale měl by sis oblíct nějakej svetr, abych ti zas mohla nějaký ukrást," pousmála se a už nevěnovala pozornost Vincentovi, ale dalším nově příchozím a tedy Daníkovi a Simíkovi, kteří přišli v podstatě skoro zároveň. Ale vezměme to tedy popořadě a začněme Simonem, který se uvelebil na jedné ze sedaček v jejich kupé a vypadal, jako by na místě usnul. Samozřejmě nevěřila, že by bylo něco takového možné, ale pro jistotu svůj hrnek s kávou přesunula blíže k Simonovi, aby si trochu přivoněl.
Winifrediny velké oři připomínající čokoládové lentilky spočinuly na něm a Win vznesla " Kafeeeee" skoro až rituálně, podstrčila mu pod nos hrnek a přenechala bezmála půlku jeho obsahu Simonovi, pokud ho chtěl. Pokud ne, aspoň neubylo a nechala si ho sama.
"Nech jí, já do toho nedávám euforickej matroš, jako tady Vincek," zkonstatovala Win a nabídla kokosky i Lot a popřípadě Simíkovi, protože jich měla na rozdávání i kdyby měla poslední dvě. Win by se vlastně rozdala, kdyby mohla, ale člověk na ní musel být zkrátka hodný, což teda kluci měli to štěstí, že byli.
"Jaú," zaúpěla tiše Winifred a nožky s ponožkami si schovala do tureckého sedu, aby na ně zlý Daníkův kufr nemohl. Ale Daník, ten byl zkrátka nesmírně rozkošně oblečený a nemohla si pomoct, ale ta košile zkrátka patřila k věcem, které by měl nosit každý kluk či chlap neustále, celoročně a snad i do postele. Košile byly tak strašně krásné a přitažlivé! Pokud je někdo nenosil jako Vincent. Naštěstí teď byla více zainteresována do váhy kufru a tak vzhlédla k mrzimorovi a povytáhla obočí "Božíčku," použila záměrně jeho oblíbenou frázi,"co tam taháš, že je to tak těžké?" optala se dost udiveně a vzhlédla k němu. Zatím co Simík odznaky schoval, Winifred si je ještě než hoši přišli prohlížela a tak je měla položené v sukni v klíně. V sukni se nedaly dost dobře někam schovat a v tašce by je pak mohla hledat roky.
"Hele, já se asi zeptám dost klasicky, ale jaké byly prázdniny?" prohodila vůči tak nějak všem najednou, protože začít se bavit pouze s jedním z nich by jí přišlo krajně neslušné a neakceptovatelné. Nebyla by ráda, kdyby někdo byl odstrčený ze skupinky i kdyby to měl být, pche, třeba Vincent, tak dobrou náladu dneska měla, takže měl docela štěstí.

_________________

| +

Fergus, Harlee, Sophia a Beth

Snažila jsem se nahlédnout na pana Ťapku s cílem zahlédnout víc než kocourovu hlavu, dokonce i Will se snažil o tom neznámém něco zjistit. Ani jednomu se nám ale nezadařilo a zatímco já jsem se pohledem přesunula na své spolucestující, Will se jen zachmuřeně stočil v přepravce do klubíčka a nespokojeně zachrčel, kdykoliv se zvenku ozvalo něco, co nelahodilo jeho sluchu. Takže všechno a on chrčel pořád.
"Fakt? Škoda. Já bych ho pustila," ukázala jsem na skřeky vydávajícího Willa, "ale bojím se, že by utekl. Anebo šel lovit něčí krysu." Což se nedávno stalo taky, a tak jsem se rozhodla tomu rovnou předcházet.
"No a jak se vůbec těšíte?" Zahrála jsem si na rodiče, kteří mě touhle otázkou bombardovali skoro denně, a neodpustila jsem si při tom úšklebek.
Potom jsem ale pozornost obrátila zase k zrzkovi, protože se z něj vyklubal můj krajan. "To já taky, jen to na mně není asi tolik vidět." Zasmála jsem se a doufala, že to nebude myslet jako urážku. "Kde bydlíš? Někde na severu nebo snad v Edinburghu?" Protože kdyby žil v hlavním městě, byla by to hezká náhoda.
A mezitímco nervozita opadávala, přišel někdo další, konkrétně blondýnka nesoucí další kočku. Při pohledu na tu její už jsem slyšela Willa syčet. Protočila jsem nad ním oči, ale věděla jsem, že nemá smysl ho nějak popouzet.
"Jasně. Máme tu dost místa." Což byl samozřejmě vtip, protože když se sejdou ve vlaku tři kočkomilové a Skot, hádejte co se stane? Není v kupé tolik místa. Ale za prvé mi přišlo hloupé jí říct ne a zadruhé, kočky mohly vždycky na zem.
Ať už se potom Harlee a zrzek poprali s úkolem někam dívku usadit, já už se hrnula do dalších témat. "Slyšela jsem něco o čokoládových žabkách. Vážně se hýbou? Já je nikdy nezkoušela, ale zní to skvěle. Pokud vám teda neuteče." Zamyslela jsem se nad utíkajícím jídlem a ve tváři jsem určitě měla výraz naprostého soustředění.

_________________

Erkki po očku sledoval váhající Olivku a uvažoval nad tím, jestli se dívka nakonec otočí a odejde, nebo zůstane. Očividně se rozhodla setrvat v kupé, proti čemuž blonďák skutečně nic nenamítal. Proč by měl? Vždyť on se na Olivii kvůli ničemu nezlobil, jenom ji poslední dobou vůbec nechápal. Jakože fakt vůbec.
Erkkimu to nedalo a nenápadně si svou spolužačku prohlédl. Seznal, že se přes prázdniny dost změnila, a netušil, jestli se mu ta změna líbí, nebo ne. Spíš ne, protože po chvilce nakrčil čelo a nechápavě se na Olivku zadíval. „Co se to s tebou stalo?“ zeptal se. Neměl v úmyslu ji jakkoliv urazit, jenom to prostě nepobíral. „Vypadáš tak nějak... upjatě. Ne že by ti ty šaty neslušely, ale... přijde mi, jako bych tě už vůbec neznal,“ pronesl zamyšleně. Nebavila se s ním a teď tu posedávala jako nějaká slušňácká slečinka. Tohle prostě nebyla ta stará Olivia a Erkki tu změnu dost těžce nesl.
Nad otázkou na prázdniny pokrčil rameny. „Docela zajímavý. Byl jsem v Indii na svatbě havraspárskýho Shashiho a zmijozelský Lashawn, to bylo fajn,“ pustil se do vyprávění. „A jinak jsem byl na několika famfrpálových zápasech, na mistráku, a dokonce jsem si zahrál takovej sranda zápas s některýma členama finskýho nároďáku,“ pousmál se. „A co ty, jak ses o prázdninách měla?“ oplatil Olivce otázku, ovšem trošičku se bál odpovědi.

_________________

<<

Nessa proplouvala nástupištěm s obvyklým nic neříkajícím výrazem ve tváři. Pokud se jí líbila červená lokomotiva, nedávala to najevo. Jestliže se těšila do Bradavic, nebylo to na ní poznat. Stejně tak se z její tváře nedalo vyčíst, jak moc jí štve ten zmatená dav na nástupišti. Prostě se nezaujatě rozhlížela kolem sebe, táhla za sebou kufr opatřený kolečky, a mířila neomylně k vyhlédnutému vagónu.
K přepážce ji doprovodil Charlie, který si na ní našel čas, přestože měl dost práce a zaměstnávala ho vlastní rodina. A Nessa byla upřímně ráda, že ho zase vidí, protože se za poslední rok nevídali tak často, jako když bráška bydlel ještě doma. Rozloučila se s ním, pevně ho objala a oznámila mu, že dál už to zvládne sama.
A zvládla - bez sebemenších potíží dorazila až k poslednímu vagónu. Kufr nechala napospas někomu z personálu, aby ho hodil někam do zavazadlového prostoru, protože do vagónu by ho stejně sama nevytáhla, byl těžký. Po úzkých schůdcích se vyhoupla do uličky vagónu a vydala se hledat nějaké kupé, kde by mohla strávit cestu.
Většina jich ještě byla volných, ale Nessa kupodivu netoužila po úplné samotě, a tak nakonec zaklepala na dveře pátého kupé (tedy E5). „Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptala se zdvořile osamělé dívenky, a pokud jediná okupantka kupé nic nenamítala, posadila se Nessa naproti ní. A nic dalšího neříkala, protože nechtěla holčinu rušit z dojemného loučení s rodiči, nebo něčeho podobně emočně napjatého.

_________________

Jane si prostě nedokázala odpustit tu atmosféru. Vlak, studenti, křik, pobíhající krysa… ale tfuj. No jasně něčí mazlíček, ale málem na ni šlápla! Dobrá. Prostě ještě jednou musela tím vlakem jet. Jasně, mohla se tam přemístit. Jenže to by o to přišla… Jane se hodlala nějak nenápadně vmísit mezi studenty. Možná, že potkám někoho známého. Myšleno někoho od ní z ročníku kdo se stejně jako ona vracel a chtěl si zopakovat strašlivě zbytečnou, vyčerpávající, ale někdy i milou cestu vlakem. Minimálně Darrela by potkat měla, pokud zase jako každým rokem ukradne vypůjčí si vozík, tak se potkají. Pomalu zamířila ke konci vlaku a snažila se vyhýbat prckům, které mohla zašlápnout kteří by ji mohli zašlápnout. To když uvážíme, že několik studentů v šestém nebo dokonce už i v pátém ročníku bylo vyšších jak ona. No co. Geny. A může nosit podpatky... Vlasy, si zatočila do pohodlného a hlavně jednoduchého drdolu a jako vždycky sáhla po šatech (což byl nesmírný problém, protože jako profesorka nemusela mít uniformu a tedy nevěděla v čem jet a ani co si vzít na Zahajovací slavnost a vůbec). Ale protože byla zima, ještě si vzala tmavě červený propínací svetr, který akorát přehodila přes ruce. Zavazadla nechala v zavazadlovém prostoru, bylo to tak přeci jen lepší a sebou si vzala jen tašku přes rameno a Démona. Kocour si nikdy nezvykl na cestování, ale v posledních letech mírně zlenivěl a rád se prospal na sluníčku. Takže bylo snadnější ho chytit a zavřít do přepravky. Po krátkém zaváhání zamířila dozadu. Profesoři, pokud vůbec jeli vlakem byli vzadu. Jane se jen zamračila při vzpomínce na soudruha. Třeba se na dělání dusna ve vlaku už rozhodl vykašlat. I když… pomyslela si pochmurně on, si to nechá na hodiny.
Jane se zarazila u prvního kupé (E1), které vzadu bylo, protože zase nechtěla chodit moc daleko. „Ahoj. Nebude vadit, když přisednu?“ A pokud byla odpověď kladná, zabrala jedno z volných míst. Kocoura šoupla pod sedačku. Mňoukavý protest nesl i sem tam nějakou peprnější nadávku, ale Jane to ignorovala. Danteho asi znala (od vidění?), ale toho druhého ne. Povědomý jí nebyl, stejně jako předtím Dantemu.

_________________

(Stieg Larsson)

<<<

Darrelův rádoby primusovský výstup šel mimo Maeve, protože se někde stranou loučila s Mattem, což nebyla vůbec radostná chvíle a vlastně se jí do toho vlaku ani moc nechtělo nastoupit a mávat mu potom na rozloučenou. Jako hele, tohle plus ještě to, že to vlastně měla být její poslední cesta do Bradavic… snad se ani nedalo divit tomu, že se jí v očích leskly slzy, které jen silou vůle netekly proudem. Nikdy nikdo neřekl, že Maeve není citlivka. Ale nakonec se vzchopila, protože se přece jen chtě nechtě musela od Matta odpojit, aby splnila nějaké ty primusovské povinnosti, když už jí ten odznak spadl do klína, aniž by s ním až tak úplně počítala. Ale stěžovat si nehodlala. Každopádně s kufry sice moc nepomáhala (byla ráda, že ona sama mohla mít zázračně malý příruční kufřík, ať žije plnoletost), ale dokázala někoho nasměrovat, zodpovědět dotazy, uklidnit hysterické děti, případně hysterické rodiče.
Jeden z vyplašených rodičů byl i zdrojem stížnosti, že druhým primusem je někdo, kdo se vůbec nechová adekvátně a požaduje po jejich ratolesti svačinu do vlaku. Na to sdělení se Maeve zamračila a rozhlédla se kolem, protože to neznělo moc dobře a ji by zajímalo, kdo ten druhý primus jako teda je. Takže jí nezbývalo nic jiného, než se vydat do naznačeného kupé, aby dotyčného rodiče uklidnila tím, že zjistí, kde je pravda.
Je nutné říkat, že se Maeve plácla do čela, když dveřmi nakoukla do kupé A2 a spatřila tam Darrela s Grace? Za co? zeptala se sama sebe v duchu, poněvadž jí bylo jasné, že Dája by odznak dostal jedině v případě, že by se zbláznil jak Brumbál, tak i všichni kolejní a profesoři celkově. Co tu dělala Grace… no, všechno popořádku. „Nazdar, Dájo,“ nadhodila, aby upozornila na svoji přítomnost, pokud to už neudělala tím plácnutím do čela. „Ty prej budeš můj letošní parťák, jo? To je teda super!“ zahlásila rádoby vesele, ale uniklo jí pobavené ušklíbnutí. Byla toho názoru, že se všechno dalo vyřešit v klidu a neměla problém s menšími žertíky, ale taky nehodlala nechat projít všechno. „Grace, prosím tě, pokud máš nějaký dotaz nebo problém, tak sem s ním, jinak si laskavě běž najít místo ve zbylých vagonech, nejedeš přece poprvé, víš určitě moc dobře, že áčko je pro prefekty, primuse a kapitány, aby byli v případě potřeby rychle k nalezení,“ obrátila se Maeve nakonec i na mladší zrzku. Říkala to v klidu, jako by mezi sebou vlastně vůbec nikdy neměly žádné incidenty apod. Ovšem záleželo na Grace, jak se k tomu postaví, žeano...

_________________

>>

Georgie byla velká holka, která směla, nehledě na politickou situaci, chodit sama na vlak. Netřeba dodávat, že byla ochotná za to řádně bojovat, ovšem bratr nebyl doma, táta o kouzlech nevěděl a mamce to bylo srdečně jedno, tudíž se nemusela namáhat. Ztropila tedy alespoň scénu týkající se rychle rostoucího hrudníku, poněvadž to bylo mezirasové téma a mohl se v tom tedy vykoupat i tatík, rychle zhltala misku cereálií a nechala se od mamky přemístit do Příčné, odkud už se dopravila sama prostředky hromadné dopravy. Třináctileté děvče se o sebe přeci umí dokonale postarat, zvlášť když podobně jako Georgie vypadá ještě o chlup starší.
Zrzka přepážkou proběhla, aby se rychle mohla zaškaredit nad těmi šprty, co už měli uniformu, a plácnout se dlaní do čela nad iniciativním starším spolužákem, o jehož trenkách minimálně v mladších ročnících nebelvírské koleje kolovaly legendy. Svačinu neměla a kufr byl až na hromádku nerozbalených knih plný podobného oblečení, jaké měla na sobě teď - červených nebo modrých svetrů různých velikostí, úzkých triček a džín, kterých si momentálně cenila nadevšecko. Sukněmi se tentokrát neobtěžovala, protože všechno šlo koneckonců do páru s černou sukní od uniformy. Ať už k němu chovala jakýkoli despekt/respekt (nemohla se rozhodnout, pořád to byl kluk a pořád to byl antišprt a potížista), upozorněním na první vagón si jen zadělal na problémy, poněvadž Georgie byla nebelvírská tím stylem, který lezl lidem na nervy, nebylo tedy pochyb o tom, kam si to namíří.
Samozřejmě nezklamala a svědomitě dotáhla kufr před kýžené kupé, kde krom propadlíka registrovala i spolužačku a další zrzku z nebelu. "Zdarec, si sednu, jo? Přežijete - svačinu nemám," pozdravila nezpůsobně a bez čekání na odpověď se nasáčkovala do kupé, jako by jí patřilo. Kufr přirozeně umístila nahoru a kecla si na sedadlo vedle Grace, která jí přeci jen byla známější. Otázky blahosklonně nechala na těch dvou a věnovala se oblíbeným šklebům.

_________________

>>

Billy toho rána vypadal rozespale. Ale prostě bylo ráno a s tím se nedalo nic dělat. Ráno se oblékl do čisté voňavé uniformy. Na přání Marie se pokusil i učesat a pak se nechal letaxem dopravit spolu se Emily na nádraží. Prošli bránou, Emily zamířila za svými a on její i svůj kufr přenechal zodpovědné nádražní osobě, která je nechala v zavazadlovém prostoru. Jediné co si nechal sebou, bylo pár drobných na sladkosti po cestě a samozřejmě sovu, krásného kalouse ušatého. Protože toho by s kuframa nenechal. Tohle byla jeho sova, zvlášť když tu sovu vybíral spolu s Kath. Jen vzpomínka na společně strávené odpoledne (a také mistrák před tím) stačila, aby se usmíval. Tak nějak nepřítomně, ale to nevadilo. V tom aby známou tvář nehledal na nádraží, mu to nezabránilo. Jenže ji nikde neviděl.
Takže mu úsměv trochu povadl, ale nedalo se nic dělat. Nejspíše cestu vlakem zase prospí. Jako vždycky. Zamířil proto do druhého vagonu, aby nemusel chodit daleko. A skončil u kupé B3. Erkkiho a Olivku znal z famfrpálu a byli v pohodě. „Zdar. Můžu?“ Zeptal se stručně, a jestliže jim to nevadilo, nasáčkoval se k nim, v opačném případě pokračoval dál. „Hezký šaty.“ Broukl, protože prostě Olivka byla holka, a když si holka vezme šaty je skoro povinnost je pochválit. To byla jedna z mnoha důležitých věcí, které se naučil.

_________________