<<
Ten rok byl v rodině Wilseových velmi speciální - jejich malá holčička konečně měla odjet do Bradavic! Nadšená nebyla jen malá (tedy, teď už vlastně ne tak malá) Ema, ale také její rodiče, kteří se nemohli dočkat, až budou mít od své princezny na chvíli pokoj. Simon tuto událost neprožíval ani zdaleka tak silně, jak si ještě před nedávnem myslel. Věděl, že se o svou sestru bude muset přinejmenším prvních pár týdnů (až měsíců) trošku starat, třeba jí poradit, jak na které učitele nebo kudy k učebně jasnovidectví a tak, to ho ale netížilo. Ema je přeci Wilseová, určitě si poradí. Rozhodně se alespoň teď tvářila, že si na studium v Bradavicích dost věří. Jestli byla nervozní? Možná malinko. Nechtěla to ovšem dát na sobě znát před svým velkým bráchou. Zvládla si udržet statečný a sebejistý úsměv po celou dobu, co se loučila s rodiči a prodírala davem k vlaku. Simon jí galantně pomohl s kufrem do kupé a pak se jí trochu pátravě podíval do tváře. "Tak co? Jak ti je?" Jen trhla rameny. "Kdybys chtěla s něčím pomoc nebo tak, řekni," nabídl jí velkoryse. Ať už se spolu hádali a pošťuchovali sebevíc, byla to jeho malá ségra. A navíc - on si pamatoval, jak divně se cítil při své první cestě do školy.
"To je dobrý," mávla rukou. "Když mě bude někdo otravovat, řeknu mu, že mám bráchu prefekta-"
"Psst!" zarazil ji Simon a rozhlédl se, jakoby je mohly slyšet nějaké nepovolané uši. Pak se na ni naposledy nerozhodně podíval. "Nemám si sednout s tebou?"
"Rozhodně ne. Nechci se ztrapnit hned první den."
Pobaveně se na ni zazubil, popřál jí hodně štěstí a už si se svým kufrem razil cestu uličkou. Nakukoval do kupéček a hledal známé tváře. Nechtělo se mu sedět v prvním vagonu... Nechápal, jak někdo mohl udělat prefekta právě z něj. Když dostal ten dopis, nechtěli tomu uvěřit ani jeho vlastní rodiče. "To máte v ročníku tak málo studentů?" Ať už měl Brumbál pro své rozhodnutí jakékoli důvody, Simon jeho důvěru ve svou osobu nesdílel.

Konečně dospěl ke kupé D5, ve kterém našel své spolužáky - Winifred a Vincenta. Prefektský odznak před nimi radši schoval do kapsy u riflí. "Čau lidi. Můžu?" Nečekal na odpověď, tak nějak počítal s tím, že bude kladná. S využitím nemalé síly pak dostal svůj kufr nahoru do zavazadlového prostoru, hodil sebou na volnou sedačku a unaveně vzdychl. Jen tak mimochodem zavřel oči, jakoby si chtěl zdřímnout. "Ani nevíte, jak rád vás zase vidím," přiznal se, oči ale neotevřel. "Co prázdniny? Moc krátký, co?" V tu chvíli mu z kapsy vykoukla Grelot, zvědavě začichala a neomylně zamířila k pytlíku s kokoskami. Simona jakoby ten pohyb probudil, konečně se napřímil, aby mohl svou nevychovanou krysu napomenout. "Lot, neotravuj. Najednou se nebojíš, co?" Moc dobře si pamatoval, jak to dopadlo naposledy, co si Grelot vzala něco k snědku od "cizího člověka". Bylo to na vánočním plese, Vincent tam rozdával podezřelé sušenky, které Lot zvedly náladu víc, než by bylo žádoucí.

_________________

| +

"Cože?"

„Vždyť do odjezdu ještě zbývá spousta času,“ odmávl Wei-Ding studentovy obavy z toho, že si nikdo nepřisedl, a v podobně optimistickém duchu pokračoval. Tedy jakmile se nakvartýroval dovnitř, uložil si věci a usadil se na sedadlo vedle dveří, proti směru jízdy, aby si Dante nepřipadal moc utlačovaný.
„Ano, přestěhoval,“ přikývl na dotaz a zároveň tím snad dal dostatečně najevo, že mu vyptávání nevadí, dvojnásob proto, že zatím vlastně vůbec nemusel lhát, „ze Singapuru, ale do školy jsem chodil v Hong Kongu. A dostávali jsme se tam přenášedlem z jednoho opuštěného majáku na pobřeží, takhle vlakem je to podstatně zajímavější, řekl bych.“ Trocha informací navíc přece nemohla uškodit, tuplem když on sám jich chtěl brzy začít tahat co nejvíc.
Danteho pohled směrem ke knížce Wei-Dingovi neunikl, ale prozatím na něj nijak nereagoval. Počkal, až se představí, a protože zmínka o koleji pro změnu vybudila jeho přirozenou zvědavost, měl okamžitě na co navazovat.
„Já jsem Wei-Ding a chodil jsem do koleje zemního draka,“ představil se obratem a kupodivu se ani moc nezakřenil, když navzdory svému vychování použil okamžitě křestní jméno. „Co jsem tak letmo porovnával koleje, je vlastně Mrzimoru dost podobná, tak kdo ví, třeba skončím u vás. Taky máte sochařský kroužek? A co rivalita s ostatními kolejemi, taky dostáváte body za zkamenění ostatních studentů jako u nás?“ V tu chvíli se zarazil a uvědomil si, že to možná s tou zvědavostí trochu přehání, takže přišel čas využít ono dříve zpozorované pošilhávání po knížce.
„Moc se vyptávám, co? Ale stačí říct a půjdu otravovat někoho jiného, vážně,“ zazubil se omluvně a souběžně s tím znovu zapřemýšlel, do kterého ročníku asi tak může chodit. Ptát se ho přímo ovšem nepovažoval za moudré, protože to byla příliš snadná nahrávka na „a ty?“, načež by musel překrucovat nebo lhát, což moc nechtěl.
Prozatím tedy vyčkal na ortel ohledně možného přemístění o pár kupé dál a po očku sledoval dění na peróně.

_________________

<<

Když jsem tlačila vozík s kufrem a Williamem Tristanem po nádraží, cítila jsem se zvláštně. Vůbec ne tak, jak jsem si to celé prázdniny představovala. Jasně, do školy jsem se nesmírně těšila, ale uvnitř jsem cítila mírné rozpaky.
Všechno to začalo, když mi máma ukázala, jak se vůbec k bradavickému vlaku dostat. S jekotem, že máma běží proti zdi, jsem sledovala, jak jí naopak hladce prošla a táta pak se divil skoro stejně jako já.
Jen co jsme tohle zvládli, začínala jsem se cítit lépe. Jako by se mi konečně potvrdilo, že máma celou dobu nekecala a neposílá mě do internátní školy do Švédska na převýchovu. A nekoukejte tak na mě, ale ono se tomu těžko věří.
Kdo byl snad ještě víc nesvůj než já a táta byl Will. V přepravce se ošíval, narážel do stěn a jednou se mu povedlo celou přepravku převrátit a nechat ji spadnou na zem. Všude bylo tolik možného zvířectva, že jsem se ani nedivila kocourovu rozpolcení. Za těch pár dní, co jsem měla čest být jeho přítelkyní jsem se přesvědčila o tom, jak nemá rád společnost cizích zvířat.
Abych pokračovala v rozvíjení toho svého nepříjemného hlodavého pocitu v hlavě, všechno završilo primusovo prohlášení, že bych mu měla odevzdávat svačinu. Úplně jsem se při tom zajíkla a bezděky jsem sáhla na batůžek se zásobami, abych se ujistila, že nejdůležitější část- borůvkové muffiny- tam pořád je.
Samotné loučení už se zvládlo lehce, jediný, kdo to málem oplakal, byl taťka. Aby ho ode mě odtrhla, nechala ho mamka odnést můj kufr a pak mě rychle s přepravkou a batůžkem v rukách nastrkala dovnitř.
Přišla jsem díkybohu ještě ve chvíli, kdy nebylo vevnitř tolik plno, takže jsem procházela v relativním klidu. I tak jsem se ale rozhodla hecnout a zaplula jsem do prvního bezpečně poklidně vypadajícího kupé (C1). Kocour se hned naježil.
"Dobr- hmf, ahoj," zdravila jsem oba hned ode dveří. Will Tristan na pozdrav zachrčel a packou trknul do klícky přepravky. "Sednu si k vám, nevadí?" Batoh s kocourem jsem položila na zem a usadila jsem se k zrzounovi. S obyčejně barevnou hlavou jsem si v kupé připadala trochu nemístně.
"Máš moc hezkou kočku," poznamenala jsem po chvilce k dívce. A i když mi mohla odpovědět sebe rychleji, mě ta chvíle mezi mou otázkou a její odpovědí připadala určitě tak dlouhá, že jsem pro jistotu ještě přihodila něco navíc. "Jedete poprvé? Jinak já jsem Beth. A to je Will Tristan. A ta tvoje kočka, jak že se jmenuje?" Obrátila jsem se k zrzounovi: "Nejsi ty náhodou Skot?"

_________________

<<<

Daniel letos – a teď pozor, opravdu, bez legrace – vlak stíhal s důstojnou časovou rezervou, aby ho nemusel dobíhat. Na nádraží se celkem očekávaně vyprovodil sám, protože jeho rodiče byli zaneprázdnění umělci a jeho sestra až příliš nezaneprázdněný bohém. Vzorně upravený a učesaný, v čerstvě nakoupeném oblečení odpovídající velikosti k tomu, jak rychle vyrostl. Důstojnost mladý Sherwood skoro ztratil v okamžiku, kdy zahlédl v davu Simonova záda. Když na něj chtěl zavolat, zrovna do něj někdo vrazil, takže z toho vzešel jen vzduch naprázdno vyražený z plic, ale rozhodl se kamaráda dohnat. Od mistrovství světa ve famfrpálu se neviděli a popravdě, Danny se do školy těšil.
Viděl Nebelvíra zmizet ve vagonu D a doufal, že mu nezmizí ještě někam jinam. Se soukáním kufru do vlaku si dal lehce načas, protože si nechtěl příliš propotit košili, a pak už jako zvědavé kotě nakukoval do dveří každého kupé. K vlastní smůle to uličkou bral odpředu, takže až v tom pátém konečně slavil úspěch.



„Ahoj, lidi!“ pozdravil je sluníčkově a široce se na ně zazubil. Při pohledu na Winifred mu taky trochu zrudly špičky uší, ale naštěstí nebyla šance, aby to pod vlasy někdo viděl. „Mohu si k vám přisednout, nečekáte na někoho?“ zeptal se, samozřejmě počkal na svolení, a až pak se začal štosovat dovnitř, kufrem napřed. „Nepřejel jsem někomu nohu?“ zeptal se sípavě, když těžké zavazadlo (všechny ty instrumenty!) konečně uklidil a posadil se na volné místo. Krátce si srovnal košili i kravatu – ne přímo mrzimorskou, ale přesto žlutou, s fialovými puntíky. Pro jistotu si ještě prsty prohrábl odrostlé vlasy, aby nic nenechal náhodě.
„Těšíte se do Bradavic?“ zeptal se s úsměvem. V břiše mu v tu chvíli trochu zacukalo nervozitou, když si uvědomil, že je to vážně tady. Pátý ročník!

_________________

<<<

Gweeny se na nádraží neměla potřebu zdržovat, protože bradavičtí studenti ji snad s každým rokem převyšovali víc a víc a nechtěla se v tom davu mrakodrapů mačkat déle, než bylo nutné. S kufrem si jako velká famfrpálová kapitánka chtěla letos poradit sama, takže nenápadně zaplula do prvního volného kupé, na které narazila – tedy konkrétně C6 – a důkladně se na ten legendární zápas roku připravila. Gandalf ji z klece dokonce povzbuzoval houkáním.
Dobrá, koneckonců by jí nevadilo, kdyby se tu někdo objevil a s kufrem jí pomohl. Měla spoustu kamarádů, kteří byli silní, šarmantní a hlavně vyšší než ona, takže jim to zaparkování nedělalo až takový problém. Hlavně jeden konkrétní kamarád by se tu objevit mohl. Při pomyšlení na Mickeyho se Gwen na tvář znovu vedral ten rozpačitý, zasněný úsměv, který nemohla setřást celé prázdniny, co z Edinburghu odjela. Lhala by, kdyby řekla, že se netěší do Bradavic… A samozřejmě se těšila na víc lidí! Na spolužáky, i ty o rok starší, kteří už letos končili.
Kufr ve finále zůstal rozvalený mezi sedačkami, Gweeny na něj vyhodila nohy v keckách (mudlovské džíny a košile to dnes jistily místo hábitu) a vyhrabala z jedné z předních kapes lékořicové hůlky. Cukru není nikdy dost.

Mimo herně:
Kdokoli vítán!

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Nebylo to tak, že by si Torunn kluka, ke kterému si přisedla nevšimla, jen její pisatelka byla tele natolik, že spletla číslo kupé ve kterém dívka měla sedět, a protože už se toho někdo chytl, musela to tak nechat.
I když se Torunn v některých chvílích uměla rozpovídat natolik, že mluvila dokonce i celkem hlasitě, s novými lidmi to bylo pro ní stále těžké, a tak pozdrav, který chlapci věnovala nejspíše nebyl vůbec slyšet a dotaz o tom, zda si smí přisednout, byl taky položen, jen ne dost slyšitelně.
"A-ahoj," kníkla dívčina tedy znovu, když jí Liam vyčítavě pozdravil a nervózně sklopila pohled k zemi, protože nervózní byla. A vážně litovala toho, že po svém boku nemá Claru, po které jakoby se slehla zem. Vůbec si neuměla představit, co bez ní asi tak bude dělat. A než nad tím stihla zapřemýšlet trochu více, do kupé vlezla další dívka. Torunn vyděšeně vykulila oči. "Ahoj," pozdrav tak tichý, že pokud ti dva nenapínali uši, bylo dost možné, že to bylo znovu k přeslechnutí. Jenže Torunn si prostě nemohla pomoci. Mluvit normálně zvládala jen s těmi lidmi, které znala déle a dobře. Třeba s Erym jí taky nedělalo žádné problémy mluvit a dokonce se odvážila i k tomu tykání!
"J-já jsem Torunn. H-Havraspár, druhý ročník." Zamumlala takovým způsobem, že bylo dost možné, že tyhle informace bude muset znovu opakovat - aby něco řekla na poprvé hned neznámým lidem, to bylo pro ní opravdu hodně těžké. Byla veliká škoda, že s ní nemohla jet třeba Emma, která studovala někde ve Skandinávii a Torunn si připadala děsně zrazeně. Nejdřív bratři, a pak i její sestra.
Na nabídku bonbónů Torunn rychle zakroutila hlavou, i když to byla určitě milá nabídka, nechtěla. Ne že by sladké nejedla, měla ho i celkem ráda, ale v tuhle chvíli se cítila divně, nervózně a celkově by byla radši, kdyby s ní byl někdo, koho zná dobře.

_________________

Olivka nejistě přešlápla a pohledem zabloudila zpět do uličky, ve které už se hrnul dav lidí. Kdyby tedy chtěla z kupé vycouvat, dost možná by způsobila zácpu a nebo by se s někým srazila, a pak byla pošlapaná nebo tak něco, a protože Erkki nenamítal nic proti tomu, aby tady zůstala, rozhodla se tu tedy setrvat.
"Díky." Pomalu se tedy přemístila k volnému místu na proti Erkkimu. Předtím než se posadila si uhladila červené šaty a jakmile seděla, složila si nervózně ruce do klína a nespustila z nich oči. Dneska vypadala opravdu upraveně, dokonce i vlasy držely v copu, který jí dělala její sestra. Taky se snažila chovat se slušně, což se o tom rychlém v pádu nedalo mluvit, ale teď seděla přesně tak, jak po ní chtěla většinu prázdnin prateta Ethel.
Popravdě, Olivia nevěděla co by tak nějak měla říkat. Bylo to už přes půl roku, kdy se s Erkkim bavila naposledy a v tuhle chvíli se cítila tak trochu blbě. Kdyby jí viděla její kamarádka Jasmine, jistě by se jí vysmála. "Jaký jsi měl prázdniny?" zeptala se nakonec, ale spíše ze slušnosti, než že by jí to skutečně zajímalo. Spoustu informací totiž už věděla právě od Indky. Spolu s otázkou dokonce pozvedla pohled k Erkkimu a koutky jejích úst se zvedly do menšího úsměvu, jestli byl upřímný.. no, těžko říci. Za prázdniny se Olivia hold celkem změnila, což prokazoval i fakt, že jedna určitá věc, která k ní neodmyslitelně patřila, v tuhle chvíli chyběla.

_________________

"No jasně. Jsme se nudila, tak jsem si řekla, proč nestrčit hlavu do kýble s barvou. Jsme totiž včera malovali pokoj, tak něco málo zbylo." Souhlasně jsem kývala hlavou a přitom jsem se na něho pobaveně šklebila. Ta žlutá barva nebyla špatná, i když jsem jí měla radši na oblečení. Na svou pláštěnku s holínkama jsem nedala dopustit a vezla jsem si je sebou do Bradavic.
"Si piš, že tam jedu poprvý. A už se tam moc těším! To teda je, ale tak v Bradavicích jsou samí divní lidi, mi říkal bratr." Pokrčila jsem rameny a na chvíli jsem vyhlédla okna, dokud se zase neozvala ta bedna a v ní můj kocour. "A doufám, že nikdo není natolik blbej, aby mu tu svačinu fakt dal." Protočila jsem očima v sloup, protože jsem viděla, že by se dost možná někteří takový jedinci našli. Jako vážně, kdo by byl až tak blbej, aby donesl někomu svačinu, když si ten primus sám mohl koupit něco od té bábiny s vozíkem?
"Já jsem Harlee. Harlee Leah Shaw." Představila jsem i sebe a podala jsem mu ruku k potřesení, díky čemuž mi skoro přenosná bedna vypadla, ale naštěstí se mi jí podařilo udržet. I přesto pan Ťapka jistě utrpěl další šok. Chudáček můj maličký.
Usadila jsem se tedy k oknu na proti Fergusovi a přepravku jsem položila vedle sebe, protože ta potřebovala svoje vlastní místo. Nu a pak se u nás objevil další člověk. Na holčinu jsem mile zamrkala a pokývala jsem hlavou, jakože tu místo opravdu je.
Že jsem měla hezkou kočku, s tím jsem souhlasila, ale ani ta její nebyla ošklivá. "Dík, ty taky. Jedeme poprvé oba dva, to je super, co? Já jsem Harlee a tohle je pan Ťapka, jen je naštvanej, že musí jet se mnou, takže ho vyndavat nebudu, protože by mě asi kousl." Krčila jsem rameny, protože já na jeho kousance a škrábance byla zvyklá, přeci jen už jsem od něho byla poškrábaná tolikrát..

_________________

Fergus se pobaveně zašklebil a kývnul hlavou na souhlas. „Jo, to zní docela pravděpodobně. Uvěřitelně,“ usoudil, když mu Harlee v žertu vysvětlila, kde k těm žlutým vlasům přišla. „Ne, vážně. Ty jsi metamorfomág? Jestli ne, tak proč si barvíš vlasy zrovna na takovouhle divnou žlutou? Chceš se dostat do Mrzimoru? No, je fakt, že tohle by na Moudrej klobouk mohlo zapůsobit...,“ zahrnul zrzek žlutovlásku otázkami.
„Jak jako divný lidi? Mně nikdo neříkal, že by tam byli divný lidi,“ zamračil se, protože představa, že chodí do školy s blázny, se mu moc nezamlouvala. Ale na druhou stranu... všichni kouzelníci byli svým způsobem trochu divní, nebo ne? „Si myslím, že pár ňoumů, co mu tu svačinu dají, by se tu určitě našlo,“ usoudil vzápětí a vyhlédl z okýnka, jako by doufal, že zrovna uvidí, jak někdo cpe svou svačinu tomu rádoby primusovi.
Ukázalo se, že jim není souzeno strávit cestu do školy pouze ve dvou, protože se ve dveřích kupé brzy objevila další dívka, na kterou se Fergus přátelsky zazubil. „Čau, nevadí,“ sdělil jí obratem, že rozhodně nevadí, když si přisedne. Konec konců, více lidí, více zábavy.
Představování mazlíčků zrzek moc neřešil, zato otázku, jestli náhodou není Skot, ignorovat prostě nemohl. Hrdě se narovnal, přikývl a blýsknul po Beth širokým úsměvem. „To si piš, že jsem,“ odsouhlasil její domněnku. Ono už z jeho vzezření bylo jasné, že je Skot jako poleno, a to tentokrát ani neměl kilt. Což ale ve škole hodlal napravit, uniforma neuniforma...

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

>>>
Konečně nastal ten osudný den, kdy měl odjíždět vlak do Bradavic. Skoro celou noc jsem nespala, takže jsem kráčela vedle mého otce s obříma pytlema pod očima. Táta tlačil vozík, na němž byl můj obrovský, těžký kufr a přepravka s mou kočkou Jessicou.
Na jízdence stálo nástupiště 9 a 3/4, což mě poměrně dost udivovalo. O takovém nástupišti jsem dosud neslyšela, ale jestli jedu do Školy čar a kouzel v Bradavicích, proč už bych rovnou nemohla jet z nástupiště se šíleným názvem.
Po celou cestu na nástupiště jsme si s tátou vyměňovali zmatené pohledy, které nikdo jiný kromě nás nezpozoroval.
Když jsme dorazili ke sloupu mezi nástupišti 9 a 10, oba dva jsme zároveň pochopili, jak se na nástupiště dostat. Spatřili jsme totiž několik studentů, kteří vbíhali i s vozíky do sloupu, u kterého jsme se zastavili.
Po pár minutách váhání, jestli do sloupu vjet, nebo ne, jsme se octli na nástupišti 9 a 3/4.
Teď už chybělo jen to nejtěžší k tomu, abych mohla nastoupit do vlaku. Rozloučit se s mým doprovodem.
Vrhla jsem se tátovi kolem krku a začala ho ujišťovat, že se vrátím v pořádku, že se nedostanu do žádného průšvihu, a že se budu pilně učit. Popravdě jsem si nebyla ani s jediným jistá.
Když dlouhé objetí skončilo, popadla jsem do jedné ruky zavazadlo a druhé ruky přepravku s Jessicou. Vešla jsem do vlaku a náhodně jsem si vybrala kupé. Bylo to kupé s nápisem C1. Vešla jsem dovnitř a spatřila partičku lidí v mém věku. Začala jsem se hrbit, což dělám vždy, když jsem nervózní. "Můžu si k vám přisednout?" řekla jsem poměrně tiše, ale furt slyšitelně a napjatě čekala na odpověď.