Romeo neměl ponětí, komu přinášelo co dobrého příliš se zamýšlet nad původem pokrmu na talíři. A to prosím ani nezažil žádnou obyčejnou mudlovskou školu, jinak by věděl, že se nad něčím podobným vážně uvažovat nemůže, pokud se chtěl člověk najíst. Ale v Bradavicích mu (aspoň doteď minimálně) chutnalo. Vrhl po Fergusovi lehce podezřívavý pohled. „No, na zelenině jako přežívat nebudu, takže…“ pokrčil nakonec rameny. Ale domníval se, že apetit má celkem vytrénovaný na to, aby poznal vepřové. Snad. Na adresu vlastní zhýčkanosti ze sebe Howells vydal neurčité „Tss.“ Takhle na poklábosení byl zrzek fajn, ale kdyby do Romea začal nějak víc rýpat, už by to tak fajn nebylo. Už se mu představil a tak nějak předpokládal (výcvik od rodičů zafungoval skvěle) že jméno Howells už někdy slyšel. A tak samozřejmě že byl Jonathan zvyklý na daleko větší luxus než krysy. „To bych si radši pomohl kouzlem,“ odsekl pobaveně. Jasně, výjimky z Gampova zákona a bla bla, ale nikdo neřekl, že by si nějaké jídlo přímo vyčaroval. A navíc, Fergus tak uměl ty výjimky vyjmenovat, když ještě do Bradavic ani nestrčil nos.
Famfrpál zajímal Romea mnohem víc než hlodavci na talíři. „Portree? Dobrý,“ povytáhl obočí uznale. Ačkoli se totiž jeho otec prezentoval jako největší milovník a znalec hry na košťatech, jeho synek si nebyl tak docela jistý, jak je na tom s praxí. Když si s ním jako malý chtěl zahrát, „nebyl čas“. „Bejvá to stejně spíš tak, že se hráči stejně na pozicích mění – buď kvůli záskoku a nebo, když se v novým roce uvolní místo, kde by chtěli hrát,“ pokrčil potom rameny. Jak na tom byla populace odrážečů v ostatních kolejích, si nehlídal – ale hlídal si tohle místečko ve Zmijozelu. Samozřejmě. „Určitě,“ kývnul potom, co se mistrovství týkalo. A protože sám nevěděl, jak to rozvést, zabloudil pohledem zpět k sovám. Kvůli tomu ostatně postával v obchodě, že. „Co myslíš?“ zeptal se Ferguse a líně ukázal na jednu z horních klecí. Hověla si v ní středně velká, flekatá sova, která na ně dolů shlížela dost nerudně. Romeovi byla prostě sympatická – hlavně, že nevypadala roztomile. Ale vtipná vcelku byla. Přirozeně Howells neměl tušení, že se jedná o Aegolius funereus, tedy sýce rousného.

_________________

| +

"Powell..."

„To je dobrý, tak si holt vyberu něco běžnýho,“ pokrčil Jo-Jo rameny, protože nechtěl Maevku týrat dotazy, na které neznala odpověď, a ta neznalost jí byla líto. A Joe radši lidi rozesmíval.
Nakonec své sestřence musel dát za pravdu, protože koťata v košíku byla roztomilá až běda. Žádné se mu ale na první pohled nezalíbilo, takže když je všechna dostatečně podrbal a pohladil, nechal je zase hezky v klidu lézt jedno přes druhé a vypadat roztomile. Maeve se stejně rozpovídala o famfrpálu, který ho hned zaujal, a taky hned pochopil, že je to něco, co jeho sestřenku neskutečně baví. „Lítá na košťatech? A ty máš nějaký lítací koště? Ukážeš mi ho?“ začal vyzvídat a na zvířata dočista zapomněl. Kdyby mu je Maeve nepřipomněla, asi by si na ně sám nevzpomněl, ačkoliv jimi byl ze všech stran obklopený. „Asi to bude kočka, ale žádná mi nepadla do oka.“ Vysvětlil a omluvně se na ni zadíval, že zase působí nějaké problémy a není schopný si ani vybrat, když má možnost. „Půjdeme na tu zmrzku a povyprávíš mi o tom famfrpále, jo?“ Rozsvítil se mu obličej jako vánoční stromeček a s rozloučením se i s ní odebral k Fortescueovi na pohár.

>>

_________________

„Zelenina je pro máčky,“ zkonstatoval Fergus přesvědčeně, protože mu doma přece vždycky říkali, že aby z něj byl pořádný chlap, musí jíst maso. Babička sice vždycky říkala, že mrkvička je dobrá na oči a podobně, ale maso bylo důležitější, nebo si to alespoň Fergus myslel. Proto dost dobře nechápal, jak po světě může chodit někdo, kdo maso vůbec nejí.
Gampův zákon Fergus neznal, takže ho ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že Jonathan možná říká nějakou blbost. Navíc představa, že si člověk jenom tak přikouzlí jídlo, byla řádně skvělá, takže se zrzek jenom zazubil a kývnul hlavou na souhlas, protože on by si taky pomáhal kouzlem, kdyby to uměl. V jídle sice nebyl vybíravý, ale proč si nepomoci magií, že? Třeba by si pak mohl přikouzlit výborné pečínky a dortíky!
„To je divný, já bych se s nikým měnit nechtěl, kdybych se náhodou dostal na post odrážeče a šlo mi to,“ zamumlal zamyšleně. Když si člověk na tu pozici zvykl a fungoval na ní dobře, tak proč by se přesouval na nějakou jinou? To mu hlava nebrala - takhle to přece nefungovalo, minimálně v profesionálních týmech ne.
Když po chvíli Jonathan ukázal na jednu ze sov, která vypadala docela nakrknutě, Fergus se pobaveně zašklebil. „Vypadá dost krvelačně,“ podotkl a pokrčil rameny. „Ale třeba nebude špatná,“ zamumlal, protože to mohli jenom těžko odhadnout takhle od pohledu. „Já si nakonec asi koupím kočku,“ usoudil a ohlédl se k ohrádkám s koťaty. „A asi bych měl jít, jsem se tu zdržel déle, než jsem předpokládal, táta mě asi bude nahánět... Tak se měj, Jonathane, uvidíme se v Bradavicích,“ rozloučil se s budoucím spolužákem, načež se odebral k ohrádce s koťaty, kde ukořistil drobné šedé kotě s úžasně dlouhými chlupy a pronikavýma žlutýma očima. Padlo mu do oka téměř okamžitě, takže neváhal.
U pokladny zaplatil jak mazlíčka, tak nějaký žvanec pro něj, a pak vyfičel pryč z prodejny.

>>

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Dohra:
„Hlavně není dobrá,“ opáčil Romeo na konto zeleniny. Ne, že by se zrovna jeho rodiče kdy stresovali s tím, co jí, ale jejich domácí kuchyně většinou znamenala zeleninou mdlou, bez chuti a v přehnaném množství. A v Bradavicích bylo tolik lepších jídel než takový květák, že se k přírodní stravě nemusel uchylovat. „Tak chápeš, někdo se třeba původně nedostane na ten post, co chtěl, tak prostě počká a pak přestoupí,“ pokrčil Howells rameny, jakože jasná věc. A jeho případ, ehm ehm.
Pak se jeho pozornost konečně upnula k sově, tedy důvodu, proč se dnes na Příčné vůbec vyskytoval. „Já jí beru,“ ušklíbl se spokojeně. Když už byla podle prcka krvelačná, jedině dobře. Jeho rodina totiž měla na hradě málo děsivou pověst a chtělo to přidat. „Uvidíme, kdoví, třeba ještě přijdeš k nám do Zmijozelu,“ kývnul Fergusovi na rozloučenou. A zatímco si pihatý klučina vybíral koťátko, Romeo si odnesl domů super divný exemplář sovího druhu, jemuž konečně chtěl dát jméno. Na rozdíl od té předtím, a předtím, a předtím…

>>>

_________________

| +

"Powell..."

Po přemlouvání, které mi zabralo téměř celé prázdniny a trvalo celé nekonečné hodiny, mí rodiče svolili, že se půjdeme do Mžourova podívat. Jen nakouknout. Pořád mi totiž neodpustili ten incident v knihkupectví, a proto mě pomalu ani nepouštěli z hotelového pokoje.
Sice nám počasí nepřálo a pomalu to vypadalo, že se ani žádný výlet konat nebude, ale nakonec jsme šli. Už po cestě jsem si dělala zálusk na nějakou chlupatou kočičku, už jsem se viděla, jak s ní odjíždím do Bradavic a jak jí rozkládám pelíšek vedle svojí postele na koleji. Jenže skutečnost tak růžová nebyla.
Hned jak jsme vešli do obchodu a nade mnou se stáhl deštník, udeřil na mě křik a mňoukání a hluk všeho toho zvířectva. Instinktivně jsem si přikryla dlaněmi uši a očima jsem přejížděla všechny ty klece. Sovy, žáby, netopýři... a kočky. Rozběhla jsem se k nim a ani jsem si to neuvědomila.
Fascinovaně jsem je pozorovala, jak se některé pečlivě čistí, jiné se perou a další spí poctivým kočičím spánkem. Nebudu vás trápit popisem svého vybírání (přece jen bylo jasný, že mi rodiče kočku pořídí), protože nemělo dlouhého trvání. Willa Tristana jsem si zvolila hned, co jsem ho uviděla. Ležel rozvalený v pelíšku, břicho nadmuté k prasknutí a uši líně přitisknuté k velké kulaté hlavě. Byl to typický Brit, krátkosrstý s vykulenýma oranžovýma očima.
Když máma platila, Will Tristan už si hověl v přepravní kleci (skoro se do ní nevešel). Ani jméno vybrat mi netrvalo příliš dlouho. Na počest sira Williama III., který byl babiččin a do nebíčka odešel asi dva roky nazpátek, znělo celé kocourova jméno sir William Tristan IV. Proč ten Tristan tam, to ani nevím. Jednoduše, kdybyste Willa Tristana viděli naživo, věděli byste, proč tam ten Tristan je.
Samozřejmě na sebe další katastrofa nenechala dlouho čekat, protože hned co jsme na ulici roztáhli deštník, Will Tristan doslova zachrčel, zaškrábal drápkama do klícky a vyskočil ven. Jistě uznáte za pravdu, že co mohl udělat dál, nebyla moje vina.
Samozřejmě mi nezbývalo nic jiného, než se za ním rozběhnout a ječet na Příčnou ulici: "Williame Tristane, ty kocoure mizernej, pojď zpátky nebo si pro tebe dojdu!"

_________________

<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Na jeho místě, by asi kterékoliv jiné jedenáctileté dítě začalo vyšilovat už po pěti minutách. Hubert ale ne. Spíš než aby zoufale hledal svého ztraceného rodiče, radši se kochal okolím a sem tam se rozhlédnul okolo sebe, jestli náhodou nezahlédne známou tvář svého otce.
Najednou ztuhl, napřímil se a roztáhl chřípí. Pár metrů před ním se tyčil obchod, který již z dálky křičel alergická reakce. Neměl nic proti sovám a vlastně všem ostatním zvířatům, jen dokud to zvíře není kočka a drží se od něho dál. Přesto, ale místo zvané Velkoprodejna Mžourov, hodlal obejít hodně velkým obloukem.
Už se chystal otočit se a dál „hledat“ svého otce, ale potom za výlohou onoho bohem zapovězeného místa, uviděl velkou hlavu s pár prameny mastných dlouhých vlasů, které nemohly patřit nikomu jinému než právě panu Wilmerovi. „Ten si ze mě snad dělá srandu?“ zamumlal si Hubert pro sebe.
Ztěžka se došoural o pár metrů blíž, ale stále dost daleko na to, aby ta osoba neslyšela, když na ni zavolal. Zhluboka se nadechl, zadržel dech, ucpal si nos a vydal se dovnitř, s jediným cílem: popadnout otce a co nejrychleji se dostat ven, to vše na jeden nádech. Když rozrazil dveře, počet zvířat uvnitř ho ještě víc vyděsil. Ale i přesto všechno jeden zvuk v té směti pazvuků mu doslova naháněl hrůzu. Mňoukání. Kočky byly všude a všechny házely po Hubertovi nenávistné pohledy. Hubert v té chvíli již začínal cítit slzy v očích a jeho kolena se klepala, jako by byla z želatiny.
Nestačil udělat už ani jeden krok, když se muž, o kterém se domníval, že je jeho otec, otočil. Jeho otec to nebyl. Pouze muž, který by klidně z fleku mohl být jeho bratrem. „Jejda,“ Hubert pustil svůj nos a nadechl se, aniž by si to uvědomil. Otočil se na patě, a co nejrychleji to šlo, uháněl pryč. „Nashle,“ stihl ještě křiknout po zírajícím personálu.
Jako blesk se vyřítil ven a dal se na úprk. Celé to trvalo tak dvě vteřiny. V jednu chvíli si ještě Hubert spokojeně běžel kdo ví kam a v tu další již ležel na zemi a bezradně zíral na kočku, která mu stála na hrudi. Už už se nadechoval, aby vykřikl, ale místo toho se jen zoufale zahihňal a omdlel.

_________________

Willa Tristana jsem neměla ani deset minut a už jsem se nad jeho schopnostmi stihla podivit nejmíň dvakrát. Jednou, když dokázal zázrakem otevřít klícku přepravky, a podruhé mě ohromil svým rychlým sprintem, na který bych ho s ohledem na jeho fyzické proporce vůbec neodhadovala. Jednoduše letěl jako blázen.
Snažila jsem se ho dohonit, všemi možnými způsoby ho zastavit (házet po něm botu asi nebyl nejlepší nápad) nebo jsem dokonce zkoušela, zda by nereagoval na můj milounký hlas. Ale ne. On si svéhlavě běžel dál, jako by se nechumelilo.
Že ho zastaví ten podivín- nebo spíš Will Tristan zastaví jeho- mě nenapadlo, ani když byla jejich srážka celkem zřejmá. Počínání toho podivína mě ale donutilo přidat do kroku, k těm dvěma přikleknout a zkusit jeho životní funkce.
"To víš, já mám na blázny štěstí." Sdělovala jsem vědoucně kocourovi, zatímco se mi drápky zatínal do sukně. Opatrně jsem rukou proklepla toho kluka po hlavě, ale jestli to s ním hnulo, to je ve hvězdách. "A na pošahaný zvířata vlastně taky."
Říct, že na nás kolemjdoucí nezírali, by byla zkrátka lež. Že by ale někdo přišel a pomohl, to už ne. Zřejmě nikoho nezajímalo, že někdo omdlel a teď ho muselo ošetřovat dítě s kocourem. Jako druhou a poslední možnost klukova oživení jsem zvolila- zcela logicky- Willa Tristana. Vzala jsem kocourovu hlavu a strčila jí tomu podivínovi pod nos. A jestliže ani tohle nezabralo, tak už nevím.
Pokud se ale plachťák vzbudil, samozřejmě jsem si nemohla odpustit: "Brý ráno, Růženko."

_________________

Když se v Hubertově hlavě zase rozsvítilo, nejprve usoudil, že nejspíš leží doma v posteli, ale na to změnil názor, jakmile ucítil bolest hlavy a hlavně kočičí… prudce otevřel oči. „ÁÁÁÁ!“ zakřičel z plných plic, když přímo u svého nosu spatřil páreček špičatých. Další, co uviděl, když pomalu očima sjížděl po kočičím těle, byly dvě ruce, ke kterým nejspíš také někde bylo i tělo. A taky že bylo a nejen tak ledajaké. Patřilo totiž dívce. Podle Hubertova úsudku nemohla být o nic moc starší než on a na jeho poměry byla až moc hezká. A jelikož takové dívky měly ve zvyku vždy se držet od Huberta v padesáti metrových odstupech, netušil, jak se má chovat. A tak na ní hned na uvítanou vrhl pár kapek vlastních slin. „Hepčíík!“
„Dej tu věc ode mě dál,“ vyštěkl na dívku. Když mohl vstát, bez toho, aby měl přímo v obličeji chlupy, pohledem si přeměřil tu holku od hlavy až k patě.
„Tak zaprvé sem si docela dost dobře jistý, že už ráno není,“ podotkl a podíval se na oblohu. „Je přinejmenším odpoledne.“ Poškrábal se na hlavě, znovu uvažujíc o tom, kolik to vlastně je hodin, jelikož slunce ho přinejmenším zklamalo, jelikož se rozhodlo schovat. „Teda myslim,“ dodal již o poznání tišším hlasem.
„Hubert Wilmer,“ jeho ruka jako střela vystřelila vpřed, „jsem alergický na kočky, koně, morčata, většinu druhů ořechů, jahody…„ než vyjmenoval seznam svých alergií, trvalo to pár minut a v tu chvíli mu to kdo ví proč přišlo jako nejlepší způsob jak se bavit s dívkou. „Jo a taky sem čaroděj, abys věděla, takže jestli na mě ta tvoje kočka znovu skočí, tak si mě nepřej,“ s pozvednutou bradou chvástavě dodal, i když vlastně neuměl ani jedno jediné kouzlo. „A ty seš kdo?“ řekl a zazubil se.

_________________

Will Tristan i já jsme spolu při klukově jeku trhli a kocour by byl určitě utekl, kdybych ho oběma rukama pevně nedržela. Stejně jako se snažil kluk držet se od kocoura dál, tím víc se Will Tristan hrabal pryč. Nechávala jsem to být a v duchu jsem se mimo dění chválila za to, jak hezky mě napadlo použít ho jako výpomoc při ošetřování.
"Jsi v pořád-" Ani jsem nestihla doříct a ten neznámý už mě stihl ohodit něčím, co vám ani nechci popisovat a ještě se navíc nehezky vyjádřit o Williamovi. Přendala jsem si kocoura do náruče a taky jsem vstala, protože se mi příčila představa, že by na mě koukal svrchu.
"Hele, nech ho bejt. Nadává ti on snad?" Prohodila jsem řečnicky, jenže to jsem ještě nevěděla, jak všechno bere doslova, a tak jsem se nemohla obávat odpovědi. "Skvělej odhad, Huberte." Odtušila jsem a potřásla mu rukou s vtíravou myšlenkou, čeho všeho se ta ruka dopustila.
Zatímco mluvil- někdy po prvních dvou alergiích jsem se ho pustila-, nenápadně jsem si ho měřila pohledem, ale ať už jsem koukala kamkoliv, vždycky jsem skončila u těch uší. Nesuďte mě, ale ono to vážně nejde.
Pokrčila jsem rameny. "No, já jsem alergická akorát na arašídy. Takže alespoň to máme společný." Čímž jsem nevědomky narážela na to, že krom tohohle se nic moc dalšího asi nenajde.
"To je náhoda, já jsem taky čarodějka." Uvědomila jsem ho, aby ho snad nenapadlo se vyvyšovat. "Vlastně letos nastupuju do prvního ročníku do Bradavic. Co ty, asi už teda někde studuješ, co?" Odhadla jsem to jen díky tomu, jak sebevědomě ten fakt pronesl. "Až na tebe skočí, budeš rád, jestli budeš mít obě oči." Neodolala jsem pokušení mu to vrátit. Will Tristan v mém náručí souhlasně zavrněl.
"Já jsem Beth. Hele, můžu ti říkat Wilmer? Víc mi to k tobě... připadne." Ne snad že bych potřebovala jeho svolení. "Já jsem Beth. Jen Beth, ani Bethany ani nic jinýho. Cos vůbec dělal v Mžourově, vybíral sis ropuchu?"

_________________

Ta kočka v dívčině náručí Hubertovy nedovolovala plně se soustředit na to, co Beth vlastně říká. Pořád měl pocit, jakoby ho to zvíře urputně sledovalo. Nemohl od něj odtrhnout oči, hlas v jeho hlavě mu říkal, že by mohl kdykoliv zaútočit.
Rychle ale o kočku ztratil zájem, když dívka znovu promluvila. „Vážně jo? Jednou jeden můj strýček omylem snědl arašídový máslo a za pár minut umřel,“ Hubert se na chvíli zamyslel, „nebo ho možná jenom odvezli do nemocnice, už je to dlouho, moc si to nepamatuju. U strýčka jsme vlastně byli minulý měsíc, tak možná….“ než dokončil svůj monolog, při kterém se nenechal ani za nic přerušit, stihl Beth ještě povědět dvě nebo tři další historky s arašídy, včetně té jedné, kde jí převyprávěl svůj sen o tom, jak se topí v moři arašíd a chce ho sníst obří kočka.
„Páni ty seš vopravdická čarodějka?“ udiveně na ní vyvalil oči, ale v okamžení nahodil zpátky vážný výraz a odkašlal si. „Samozřejmě, že jsi čarodějka… ehm… už jsem říkal, že jsem čaroděj?“
Než si stihl uvědomit svou chybu, bylo pozdě. Hlupáku, co si bude myslet? Musíš se chovat jako bys tohle dělal každej den, jasný? V duchu se okřikl.
„Tak do Bradavic říkáš?“ zareagoval tiše. Tak nějak si říkal, jestli by jí neměl říct, že je vlastně neschopný břídil, který má problém zavázat si tkaničky, natož pak, aby uměl kouzlit. Vlastně bylo dost dobře možné, že Beth na tom bude stejně, když jde také do prvního ročníku té školy. Až na to, že si asi umí zavázat tkaničky. „Já vlastně úplně zapomněl,“ snažil se, aby to znělo co nejvěrohodněji, co to šlo, ovšem neúspěšně, „taky mám v plánu se v Bradavicích zastavit, víš jen tak na pár let, trochu vylepšit své schopnosti. Třeba budeme spolužáci,“ pronesl a hodil po ní ten svůj škleb, kterému říká úsměv.
„Jak jako připadne?“ naklonil hlavu na stranu. Lidi na něj volají všelijak, třeba zaostalec, tupoun nebo ušatec, ale nikdo mu nikdy neříkal příjmením. Ani učitelé ne, ti se radši ani neodvažovali ho oslovovat, protože věděli, že by na ně místo požadované odpovědi vychrlil všechno, nad čím zrovna přemýšlel. A toho obvykle bývá spousta. „Jestli chceš, můžeš,“ souhlasil nakonec s jejím návrhem.
„Beth,“ pošeptal si pro sebe, když se představila. To jméno se mu překvapivě i zamlouvalo. Hlavně teda díky tomu, že jedna z kamarádek její matky se tak jmenuje a vždycky mu dávala sladkosti, když přišla na návštěvu.
„Myslíš v tom bohem zapovězeném místě?“ ukázal na obchod. „Někoho jsem hledal,“ řekl. „Abys věděla, můj otec se ztratil... ne já,“ ujasnil ještě.
„A kde máš vlastně někoho ty? Taky si ztrac… teda taky někoho hledáš?“

_________________