Věděla jsem, že se vyskytne zádrhel, a to už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla zalhat. Ne že by mi to dělalo problém, ale najednou se mi v hlavě vyrojilo množství věcí, které mi mohly moje nakupovací plány pokazit. Rodiče mě mohli najít, já potom nutně nemusela najít je, anebo- což už se vlastně stalo- mohla blondýnka pojmout podezření. Sice mě děsila představa stáří, ale být jen o trošku starší by mi někdy o dost usnadnilo život.
Nad svou chybou jsem se srdečně zasmála. "Jasně. Táta totiž nemá rád nakupování a máma řekla, že to zvládnu sama. Vědí, že to dokážu i bez nich." Což asi moc neplatilo, když jsem skončila s ní a ne s nějakým prodavačem. Mohla jsem jen doufat, že to bez dalších poznámek přejde a nechá to být.
Dál jsem se tedy proplétala uličkami knihkupectví, než mě Rose zastavila a sama zkoumala jedno z oddělení. "Jo, to chápu. Nikdo si nechce připadat staře." Rozumovala jsem, zatímco vytahovala příslušnou knihu. Převzala jsem jí od ní- přece mi to nebude tahat sama!- a rozmýšlela jsem. "A po škole budeš dělat co? Jako až dostuduješ v Bradavicích?"
Sama jsem si to neuměla představit, protože z toho mála, co mi mamka pověděla, jsem nebyla o tolik moudřejší než předtím, kdy jsem nevěděla nic. Jasně, to základní mi pověděla, ale nikdy jsem se nedozvěděla, co se dělá pak, protože máma přece školu nedodělala.
Škola a hrad? Takže máma nekecala? Hlava mi to nebrala, kdo by umisťoval školu do hradu, no kdo to kdy viděl? Ale o to víc jsem se tam těšila. Koho by totiž nenadchly takové vyhlídky? "Učila se tam jenom mamka, táta není kouzelník." Což mi vlastně vnuklo myšlenku, jestli jsou kouzelníci i mí prarodiče, neboť o tom se mi taky nikdo nezmiňoval.
Z přemýšlení mě vytrhla ta opeřená věc, která se zřejmě rozhodla udělat si z mé hlavy hnízdo. Neubránila jsem se výkřiku a moje mysl se zmítala v boji o to, zda ze sebe sovu strhnout nebo na ní radši vůbec nesahat. Ne snad, že bych se sov bála- to vůbec ne- ale v nastalém zmatku jsem si představovala, jak mi vyškube vlasy a ty mi už nikdy nedorostou a jak mi poškrábe obličej.
"A to musí sedět zrovna na mně? Nemůže česat někoho jinýho?" Pronesla jsem mírně nakvašeně a opatrně jsem se ze sebe snažila jednou rukou Hektora sundat. Samozřejmě mi to nijak neusnadnil.
Při svém snažení jsem mohla jen mlčky souhlasit s Rose. Bejt to kočka, tak mi to ani tolik nevadí, ale... ne, zvířata prostě do knihkupectví nepatří. A to už mi začal mozek zase šrotovat, jestli tedy musí mít všichni studenti zvíře, protože kdyby jo, nějaká číča by nebyla k zahození.
"A to se takhle vrhá na každýho, nebo se mu prostě líbím?" Řekla jsem po chvilce, kdy jsem se stihla uklidnit a srovnat se s Hektorem na svojí hlavě, a pokoušela jsem se odlehčit situaci. Ne snad, že by nebyla komická sama od sebe.

_________________

Jakmile se chtě nechtě dopravila blíže k dívkám, nesklidila za svého mazlíčka moc kladných ohlasů, což už docela chápala, protože tohle se stávalo víc, než by chtěla. Obvykle mu stačilo si hrát s jejími vlasy, oblečením a ostatními dostupnými věcmi, ale sem tam se už tak nějak nudil z té stejnorodosti a potřeboval trochu vzrůša. A Cece? Jo, ta byla přesně na druhé straně a úplně nejraději by zůstala v té potemnělé uličce mezi regály.
Vyčítali jí její zvířátko, ano, samozřejmě že ano, protože bylo co vyčítat a ona si možná nebyla vědoma faktu, že zvířátka do takových obchodů nepatří, ovšem původně se chtěla jen zeptat, jestli neviděl náhodou někdo její rodiče.
"No... Totiž... Já.." říkala koktavě slůvka a otáčela se s prosíkem na svého vymyšleného kamaráda. Ten jí to určitě pomůže vyřešit, ale určitě! Vlk tam však jen seděl, nezaujatě koukal po kouzelnickém knihkupectví a východisko ze zapeklité situace jí neposkytoval. Vrátila se tedy pohledem opět k dívkám a pomalu vyprostila svou sovičku z vlasů oné oběti a držela ho teď v rukou, aby se jí zase nesnažil utéct.
"Se ztratila," dodala Faye sotva slyšitelně a začala hladit Hektora a konejšit ho, aby se jí v náručí tak neošíval. Tím ho dokázala skvěle uklidnit a taky trochu zabavit, aby ho náhodou nenapadlo, že má třeba hlad. Neměla tady žádné zobání pro vegetariánskou sovu, takže to by asi byl trochu problém. Oči měla pevně zaryté na svojí sovičku, protože se bála kouknout dívkám do očí. Připadalo jí však, jako by na něco zapomněla.
Omluvit? vyhnal jí brouka z hlavy její hvězdný vlk, který patrně chtěl, aby Faye rovnou nevykopli z knihkupectví, protože v tom davu by se asi hledalo těžko. Malá blondýnka se totiž ostýchala tolik, že zeptat se nějakého cizího člověka a požádat o pomoc, bylo zkrátka nad její mentální síly. V jejích očích byli všichni nad stopadesát centimetrů cizinci a potenciální vrahouni.
"Omluvte ho, prosím, on se tak přítulný prostě už narodil," řekla tichounce a ustrašeně valila svá velká kukadla. Co když se na ní budou zlobit ještě víc? Ani jedna nevypadala nijak přátelsky, ale mohla se divit? Asi ne, Hektor byl svérázný a svéhlavý, takže upřímně doufala, že takhle od ní neodláká každého, koho uvidí.
Cece netušila, zda má ještě dále mezi dívkama otálet, ale poněvadž neměla kam jinam jít a ony jí zatím nestihly zabít pohledem, zůstala. Ne, že by si nemyslela, že toho bude později litovat. Jenže kdyby odsud chtěla utéct, určitě by jí skřítci nastavili nohu a ona by zvládla šikovně spadnout, což by asi nepřidalo její reputaci, pokud jí ještě nějaká ta důstojnost zbyla.

Rose se sice pořád moc nezdálo, že by rodiče nechali jen tak své jedenáctileté dítě potulovat a obstarávat nákupy samotné, ale nakonec se v tom už moc nerýpala, zatím. „No… dobře,“ vzdala to pro tuhle chvíli, protože v něčem byla asi trochu naivní a ta dívka zase nevypadala, že by byla lhací typ.
Bethina otázka na budoucnost po Bradavicích dovnutila Rose k malému ušklíbnutí. To byla totiž otázka, na kterou by sama ráda znala odpověď. Další studium nepřicházelo moc v úvahu, resp. pro něj zatím nebyla tak úplně rozhodnutá, takže si pravděpodobně bude muset najít nějakou práci. Jenže co, toť otázka. „Já to vlastně ještě nemám tak úplně rozmyšlené… ale moje starší sestra se tam teď bude na rok vracet a bude tam učit, tak jsem si říkala, že to by taky nebyl špatný nápad…“ Těžko říct, jestli to nebyl komentář spíš pro samotnou Rose, poněvadž si blondýnka uvědomila, že by to to fakt nebylo od věci, kdyby se do Bradavic vrátila jako vyučující. Sice to byla trochu vtipná představa, ale kdo ví. Třeba se za ten školní rok stejně ještě něco změní.
Rose by se byla zeptala na něco ohledně Bethiny rodiny, ale jak už bylo zmíněno, objevila se sova a trvala na tom, že se uhnízdí mladší dívce ve vlasech. Sovákova majitelka vypadala po Rosině poznámce poněkud vyděšeně (i když těžko říct, třeba se tak tvářila pořád), a tak se blondýnka pokusila o nepatrný úsměv, poněvadž si uvědomovala, že někdy umí vypadat trochu nepřátelsky, byť to tak ve skutečnosti vůbec nebylo.
Víte, Rose byla ve své podstatě hodná dívka. Hodná, ale introvertní a interakce s lidmi jí moc nešla, takže když z Faye vypadlo, že se ztratila, Rose se zatvářila mírně zděšeně, protože s tímhle se vyrovnávat nechtěla. A snad ani nevěděla, co by měla vlastně dělat. Něco jiného bylo pomáhat s nákupy někomu, kdo tu byl sám a dobrovolně, něco jiného bylo… tohle. Možná by ji mohla odvést za prodavači, ať se s touhle cácorkou vypořádají oni. Ti na to určitě byli zvyklí a věděli, co v takových případech dělat, no ne? Rose si povzdechla a zatěkala pohledem mezi oběma děvčaty. „No… jestli ses ztratila… tak tě vezmu asi k pokladně, tady mezi regály bys mohla bloudit dlouho, než bys našla… s kým tu jsi? S rodiči? Pojď, oni si tam s tebou určitě poradí,“ zamumlala Rose a kývla hlavou k chodbičce mezi regály, která vedla ke zmíněným pokladnám. „Já budu snad hned zpátky, Beth, ale klidně pojď taky, pak najdeme zbytek učebnic, jo?“ S těmi slovy Rose vykročila k pokladně, přičemž očekávala, že ji minimálně to neznámé děvče bude následovat, vždyť to bylo i pro její dobro.

_________________

Musela jsem se s odpovědí od Rose spokojit, i když mi to toho moc nedalo. Nedozvěděla jsem se, co se dá po škole dělat nebo kde vůbec takoví kouzelníci pracují, a samozřejmě bych se jí na to zeptala, nebýt toho lidožravého Hektora.
Že ho ze mě ta holka sundala sama, to byla neskutečná úleva, zvlášť když už jsem teď měla svoje vlasy v bezpečí. Při její koktavé výpovědi o tom, že se ztratila, jsem se pokoušela odhadnout její věk. Nemohla být o moc starší než já, nebo mi to tak alespoň připadalo.
Trochu mě to přimělo zamyslet se nad svým vlastním momentálním stavem a to, že jsem se v podstatě taky ztratila. Ale já takhle nevyšilovala a taky jsem za to na sebe byla pyšná. Já si cestu do hotelu pamatovala, takže mě představa toho, že bych po nakupování rodiče nenašla, tolik neděsila.
Nepříslušelo mi tu její zapeklitou situaci řešit, a i kdyby, Rose se toho ujala přede mnou. Já se aspoň pokusila dívce zvednout náladu. Jenže když já se o něco takového pokouším, dopadne to tak, že akorát začnu moc mluvit. "Náhodou to je super, že je ta sova taková. Aspoň víš, že ti jen tak neuletí, ne? Já bych taky chtěla zvíře, kočku. Kočky jsou totiž strašně skvělý, nemyslíš, ...?" Schválně jsem nechala na konci věty mezeru, která měla dát dívce prostor pro to, aby se nám představila.
"Ne, já půjdu s váma." Jelikož jsem se nechtěla Rose jen tak vzdát- vždyť mi dalo pěknou práci, aby mi pomohla- nehodlala jsem se od nich hnout. Jasně, řešit něco navíc sice byla pěkná otrava, zvlášť jestli hrozilo, že se rozbrečí, ale pořád jsem byla v Londýně, v nádherném knihkupectví a připravovala jsem se do školy, která byla hrad, a to mě udržovalo pozitivní.
"Hele, a ty bydlíš tady ve městě, nebo jsi odjinud? Páč kdybys byla odtud, tak to přece není taková tragédie, ne?" Zapředla jsem s ní rozhovor. Umanula jsem si, že jí přiměju mluvit, i kdyby nechtěla. "Já třeba bydlím v Edinburghu. To je ve Skotsku, to určitě znáš. U nás se nosej kilty a městem se párkrát do roka jdou pochody a hraje se na dudy. Je to hrozná sranda, i když to tak možná nezní."

_________________

Faye se už cítila o něco klidnější jakmile sovák neparazitil u žádné z sívek, ale horší bylo spíš to kvantum informací, které jí byly předkládány. Patrně to bylo až moc vět starajících se o její nebohou osůbku.
"To nebude třeba," řekla, ale odůvodnění z ní jaksi nevypadlo, protože se jí nechtělo složitě vysvětlovat, že se o sebe postarat umí a už se také optala jedné hodné prodavačky. Jeden z jejích bratrů by se mohl každou chvíli ukázat.
"Faye, Faye Cecille Morgan a ano, neulétne, ale dělá ho to nedostatečným k doručování seriózní pošty a proto je to můj mazlíček," osvětlila s náznakem úsměvu Faye a ještě jednou sovičku podrbala jako malou kočičku. S kočičí mánií vesměs souhlasila a proto jen kývla a povytáhla koutky.
"Blízko? Hmm, bydlíme v Anglii a letaxem je to fakt chvilka, ale přímo v Londýně asi úplně ne, " vyjádřila se zamyšleně nad místem svého bydliště o kterém věděla tak maximálně to, že to byla pěkná velká rezidence s malebnou zahradou. Kde? No, to vědět ani nemusela.
"Ale ne, zní to zábavně," podpořila v tom dívku Faye, ale na jméno se neptala, odtušila, že dřív nebo později z ní vypadne samo a pokud ne, až to bude třeba, přihlásí se o něj Fí sama.

(Promiňte za na nic post, je to z mobilu, nemám teď o víkendu na dovči pc )

Protože se Faye neobtěžovala nahlas objasnit, proč nebude třeba, aby s ní Rose šla k pokladně, a protože Rose ani neuměla číst myšlenky, předpokládejme, že stejně došlo k tomu, že obě dvě malá děvčata odvedla k pokladně, kde přítomnému pracovníkovi sdělila, o co jde, že jedna potřebuje pomoct s nákupem učebnic a druhá, že se asi ztratila. A pak se stalo to, že si blondýnka uvědomila, že čas nějak utekl a vlastně měla v tuhle hodinu někde být, takže dívkám popřála hodně štěstí, na obě se přátelsky usmála a pak se s velikou omluvou a rozloučením odebrala z knihkupectví pryč.

>>

Mimo herně:
Nevím, jestli by se stihlo ještě jedno kolečko, než budu na víkend fuč, každopádně v téhle chvíli mi přišlo logičtější to utnout, takže sori a díky za hru.

_________________

Možná jsem Faye trochu rozmluvila, ale ne na dlouho. Jasně, nad představou tohohle sováka doručujícího poštu jsem se musela lehce pousmát (no jen si to představte, přijde pošta a doručovatel vám dá ještě malou masáž hlavy), ale co mi povídala dál mě lehce zmátlo.
Že mi Faye nemohla pořádně říct, kde bydlí, mi dalo námět k přemýšlení- třeba trpí ztrátou paměti, co já vím. Slovo letax jsem s lehce vyjeveným pohledem přešla a uchovala si ho k pozdějšímu využití, protože mi něco říkalo, že to není něco, co bych měla zapomenout, a že se mi to do budoucna bude hodit.
"A tos ty chlápky neviděla naživo," dodala jsem, zrovna když Rose zařizovala něco u pokladny. Ať už potom řekla Faye cokoliv, nějak jsem jí nevnímala, protože jsem se pokoušela odtušit, co to tam blondýnka provádí.
Odpověď přišla záhy a pro mě nastal čas loučení. U Rose jsem nešetřila všemi možnými verzemi tak ahoj, určitě se uvidíme ve škole! (bůhví, jestli jí to udělalo radost či ne) a s Faye a Hektorem jsem se rozloučila krátkým mávnutím a rozpačitým ahoj na závěr.
Pak už si mě jedna z prodavaček odtáhla někam dál a do rukou mi vrazila komínek učebnic a dožadovala se peněz, které jsem jí s tichým remcáním dala a klidila se z krámu ven. Jako bych v tom shonu zapomněla na rodiče, takže když na mě venku na ulici čekali, oba s hrůzou v očích, nevěděla jsem co říct.
Naštěstí ani jeden nevypadali, že by ode mě chtěli něco slyšet, a tak jsem jen nesla svoje nové úlovky z knihkupectví a mlčky je následovala po dalších nákupech.

>> Ollivander a Malkinová

_________________

Srpen se pomalu chýlil ke svému konci, což pro většinu studentů znamenalo konec poflakování se a začátek další rutiny, která si vyžadovala svou přípravu. Vyměnit vypelichané brky, koupit nové špičky, vyměnit staré učebnice. Pro některé to nebylo nic, pro Nathaniela McLarkena byly však poslední srpnové dny klíčové. Mohl si dokonale promyslet, co bude celý rok v Bradavicích potřebovat, a co by mu třeba mohlo chybět. Asi proto už nějakou dobu postával uvnitř Krucánků, s tváří staženou v zamyšlené grimase a s pergamenem, který svíral ve svých rukách. Očima přitom pečlivě kontroloval každý řádek a co chvíli něco přeškrtl nebo zapsal novou položku. Hodnou chvíli trvalo, než se jeho chlapecká postava rozešla dál. Cestovní plášt ve smaragdových barvách, který mu dokonale padl, dával vědět, že nepatří mezi obyčejné mudly, nekouzelníky. Stejně tak sám chlapec dbal na to, aby byl dokonale rozpoznatelný. Rozhodně si nepřál, aby jej snad někdo považoval za ten póvl. S odměřenou grimasou proplul kolem několika regálů, než se zastavil u cestopisů. Vzpomínky jej přitom zavedly zpátky k těm časům, kdy naprosto otevřeně uvažoval o tom, že se stane cestovatelem a bude zkoumat vše, co mu svět nabízí. A že se bude starat o draky. Ten starý Nate, který ještě nebyl tak opracovaný slovy vlastního otce, s povzdechem natáhl ruku po jednom z cestopisů, který pevně sevřel v dlani a povzdechl si. Zvědavost však byla silnější, byla vším, a tak nakonec ochotně mezi stránky vložil svůj prst a pomalu začal listovat. A svět se opět trochu vzdálil...

Mimoherně
Na nikoho nečekám, zahraji si s kýmkoliv

_________________

<<<
Keďže prvý mesiac letných prázdnin ubehol viac než rýchlo a prehupol sa do toho druhého, viac upršaného a chladnejšieho, bol ten najvyšší čas na nákupy všetkého potrebného do školy. V rodine Ridleyovcov boli zatiaľ dve školopovinné deti, zatiaľ čo to tretie malo do Rokfortu nastúpiť až o rok. Aj tí dvaja však potrebovali nové knihy, prísady do elixírov, brká a habity a Rhea si samozrejme nemohla odpustiť ani svoje dlhoročné prosíkanie o metlu. Na jej veľkú smolu však ani jeden z jej rodičov, a dokonca ani starší brat, nezdieľal lásku k lietaniu, a tak vždy vyšla s prázdnymi rukami. Inak tomu nebolo ani v tento deň, keď skupinka dvoch dospelých a troch deciek v rozličnom veku prechádzala okolo obchodu s metlobalovými potrebami kde sa rozdelila a jej väčšia časť zamierila do obchodu madam Malkinovej. Rhe ostala sama, čo jej však naozaj vyhovovalo pretože sa radšej túlala osamote ako pod dozorom rodičov. Tentokrát však na žiadne túlanie nebol čas pretože dostala presné pokyny kde a čo má kúpiť, a teda bez reptania zamierila k Flourishovi & Blottsovi. Na jej mierne prekvapenie obchod nebol preplnený, ako si to pamätala z minulého roka. Vtedy to však bolo možno tým, že si nakupovanie nechali na poslednú chvíľu a medzi úzkymi uličkami urobenými zo stoviek najrozličnejších kníh sa vtedy poriadne nedalo prejsť. Teraz to tam bolo naozaj pomerne prázdne, sem tam sa spoza kopy učebníc zjavila kohosi hlava, no po predavačovi za pultom nebolo ani chýru, ani slychu. Hľadať si potrebné knihy jej však nerobilo problém, horšie však bolo na niektoré dosiahnuť. Hneď prvá vec na zozname, Štandardná kniha kúziel pre druhý ročník, bola v regále poriadne vysoko. Síce sa jej podarilo vyštverhať sa na stolík, postaviť sa na špičky a končekmi prstov zľahka šuchnúť po jej väzbe, nestačilo to k tomu, aby ju dala dole. Rýchlo sa teda rozhliadla okolo seba po niekom, kto bol trochu vyšší ako bola ona a kto by jej možno mohol pomôcť. Najbližšie stál chlapec v smaragdovom plášti ktorého možno niekde v škole zazrela, no nepoznala ani jeho meno. Nebol práve vysoký, no určite bol o niečo vyšší ako ona a možno by sa mu mohlo podariť na knihu dosiahnuť. "Prepáč," prehovorila k nemu, pričom stále balansovala na stolíku a zľahka sa pridržiavala regálu s knihami. "Mohol by si mi pomôcť zložiť to? Predavač si asi dáva popoludňajšieho šlofíka," zľahka sa ušknula a prstom zaťukala na väzbu knihy, ktorú potrebovala.

_________________

Jak mu prsty klouzaly po řádcích v knize, jeho mysl se dál vzdalovala, k dalekým horám a k horským jezerům. Očima hltal každé slovo a představoval si všechny ty cizokrajné stromy, jak se vlní pod náporem větru, a jak se ohýbají pod vahou běžných i kouzelnických tvorů. Rty se mu občasně svezly do úsměvu a mezi obočím se sem tam usadila hlubší rýha, se kterou studoval ubíhající řádky knihy. Sem tam některé stránky přeskočil rychleji, u některých se naopak zastavil na delší dobu. Přes obrázky přejížděl spokojeným pohledem, jak se snažil si zapamatovat každičký tah, protože co kdyby to chtěl třeba nakreslit. Co na tom, že to jeho otci nedělalo radost. Co na tom, že mu vadili jeho příběhy a básničky. Vždyť se jím přeci tak moc řídil, až mu byl velice nápadně podobný. A právě když shlížel do pestrých pohyblivých obrázků, jeho zamyšlená grimasa dokonale odrážela jeho otce a sám chlapec nyní působil o něco dospělejší. Onu iluzi v prvním momentě nepřerušila ani Rhea, ke které jen cosi zamyšleně zamručel. Až ve chvíli, kdy pozvedl pohled a tázavě povytáhl obočí, to byl opět ten malý Nathan, který koulel oči směrem neznámé dívce, kterou možná párkrát viděl někde ve škole, ale od nich z koleje určitě nemohla být. A určitě nemohla být ani čistokrevná. Určitě by ji znal. Jeho vychování mu jasně říkalo, jak by se asi měl zachovat, ale... na druhou stranu se mu na rty nedrala žádná ostrá slova. Jen s tlumeným povzdechem zaklapl knížku a pomalu přikývl. "Jasně. Divím se, že to tomu prodavači prochází," poznamenal, načež se s úšklebkem natáhl pro stoličku, která si bezelstně postávala vedle. S tím si ji posunul směrem k vybrané polici. "Pozor," upozornil ještě slečnu, snad aby se mu tam neskácela a sám se na stoličku vytáhl. Prsty pak nahmátl kýženou knihu a tu pak podal Rhee s menším úsměvem ve tváři. "Tady ji máš," prohodil pak, načež sám seskočil ze stoličky, s přidržneím vlastního hábitu, aby se snad náhodou ještě neskácel sám. "Chm, takže jdeš do druháku, jo?" otázal se, aniž by sám tušil proč. Zkrátka snaha alespoň trochu navázat rozhovor. V jiném případě by se asi otočil na patě a zmizel, ale když jej někdo vytáhl z jeho myšlenek, jeho reakce bývaly různé.

_________________