Ulicí se jako obvykle potulovala celá řada podivných existencí, ale jedna mezi ně tak docela nepatřila. Jakkoliv byl totiž Seamus oblečený do vyloženě lokálního modelu Temný vágus '56, duchem bloudil po svém hájku v malebném rumunském leprosáriu, kam se v poslední době kvůli jistým povinnostem vracel žalostně málo. Jakkoliv si přál zdrhnout do divočiny a zalézt si do nory pod statnou borovicí, měl v Anglii pořád dost práce a úřady ho i po těch letech od smrti Algernnon de Bray stále hledaly, čímž mu ji moc neusnadňovaly. Přesto se činil a když zrovna nehlídal rodiny těch několika mudlorozených studentů bradavické školy čar a kouzel, jejichž seznam si tenkrát na ministerstvu opatřil, cvičil členy Řádu v boji beze zbraně a vařil jim nejrůznější lektvary.
Právě kvůli nim se dnes vydal i na Obrtlou, protože mu došel horečník, ale rozhodně s nákupy nijak nespěchal. Prozatím stál v temném výklenku, bez hnutí pozoroval okolí a vzpomínal na doby, kdy čistil Derry od lumpů. Chybělo mu to, dost možná stejně jako funkční rodina a trestní rejstřík bez nespravedlivého cejchu vraha, ale rozhodně nehodlal fňukat a spíš hledal příležitost chytit nějakého toho grázla při činu a náležitě z něj pak vytřískat duši.
Modrýma očima sledoval okolí a jak tak přemýšlel o zloduších a parchantech, zahlédl něco, co sem tak docela nepatřilo. A to nejen sem jako do hnusné uličky plné neřestí, ale i sem jako do současnosti. Zatímco periferní zahlédnutí zrzavých vlasů pro něj znamenalo možnou brzkou příležitost k záchraně zbloudilé duše, následný pohled do oné tváře ho katapultoval o dobrých pětatřicet let do minulosti. Kdy ještě nebyl hledaný, vdovec, a vlastně ani ženatý nebo čaroděj, každopádně paměť mu pořád sloužila dobře a on nepochyboval, že je to ona. Zcela objektivně se totiž za tu dobu změnila méně než on, už jenom díky tomu, že jí na tváři nerašila chlupatá maskovací plíseň jako jemu.
„Adelline?“ vypadlo z něj nevěřícně ve chvíli, kdy jeho dávná láska procházela kolem, a toho, že před ní cupitá ještě její menší kopie, si vlastně ani moc nevšiml. Vystoupil ze stínu, aby na něj bylo aspoň trochu vidět, a ve tváři se mu odráželo neskrývané překvapení. Možná jim to tenkrát tak úplně nevyšlo, ale stejně byl rád, že ji vidí a hlavně že ji spatřil dřív než nějaký příležitostný hrdlořez, kterých tu sídlily celé tlupy.

_________________

Adelline byla poctivá žena, která sice velmi vehementně protestovala proti novým ministerským pořádkům, hlavně od okamžiku, kdy byla nedobrovolně rozvedena se svým roztomile zrzavým manželem, ale Obrtlou ulici navštěvovala dnešního dne poprvé, ač to znělo sebevíc neuvěřitelně. Víte co, být matka jedenácti dětí přináší určitou zodpovědnost a člověk nemá zrovna moc čas běhat mezi vrahy a překupníky. Navíc si byla velmi dobře vědoma své role a toho, že rodina by bez ní byla úplně ztracená a všichni by zemřeli hladem, protože byla výborná kuchařka a Larten si nedokázal uvařit ani kafe, pokud nedostal všechno připravené pod nos a nenasměrovala ho směrem, kde byly hrnečky.
Takže nadšená z toho, že koupí Robertovi přísady do lektvarů v Obrtlé ulici namísto v Apatyce, ani trochu nebyla, ale nechala se ukecat. Bohužel. Nebo bohudík, Seamusi?
"Ne, že o tomhle budeš někomu vyprávět. Všichni by si mysleli, že jsem se zbláznila," neměla odvahu ani trochu zvýšit hlas, spíše pouze pohybovala rty a propalovala Carreen výraznými modrými oči, zatímco ruku děvčete křečovitě tiskla. Jako obvykle, byla oblečená v šatech a na botách s menším klínkem by se normálně pohybovala bez problémů, teď však šla velmi pomalu a dávala si záležet na každý krok. Carreen, v krátkých džínových šortkách s vysokým pasem, černým tílkem a pilotkami zavěšenými o výstřih, sice byla tváří podobná své matce, ale oblečená byla očividně o dvacet let moderněji.
Nebylo žádným překvapením, že, když se z výklenku ozvalo Adellino jméno, Carreen překvapeně zamrkala a Adelline šokem na chvíli zastavilo srdce, protože byla přesvědčená o ovládání světa ilumináty a to, že někdo v Obrtlé znal její křestní jméno, to celé dokazovalo. Strnula, zůstala na svém místě a ani se nepohnula.
Měla stísněný pocit, že ten hlas už někdy v životě slyšela. Že znala ten způsob, kterým její jméno bylo řečeno... ale i tak to nedokázala k nikomu přiřadit a to bohužel ani v okamžiku, když tím směrem stočila tvář a pohlédla Seamusovi přímo do očí. Adelline zase neměla tolik známostí, aby na ně zapomínala, vlastně byl Seamus a potom už Larten, ale i tak si muže několik vteřin tiše prohlížela a snažila se rozpomenout na ty povědomé rysy. Znala toho muže, o tom byla přesvědčená do morku kostí, znala ho tak dobře, že měla pocit, jako kdyby ho viděla nedávno, ale i tak si nebyla schopna rozpomenout. Určitě za to mohl Seamusův starší vzhled, bradka a oblečení, na které nebyla zvyklá. Když se tenkrát rozešli, byl to skoro ještě klouček. Dobře, mladík. Ale hezký mladík, což neznamenalo, že by z toho nic teď neplatilo, jen to už nebyl mladík... měl vrásky, vousy, byl strhán životem. Ale nedalo se nic dělat, čas zkrátka plynul, ona už taky měla celulitidu.
"Seamusi?" uvědomila si náhle a ani nevěděla, jak k tomu dospěla. "Jsi to opravdu ty?" vydechla překvapeně a přistoupila k němu, protože neviděla důvod, proč by se měla bát někoho, ke komu měla takovou důvěru. K někomu, koho milovala. Každopádně, pochyby tam stále o Seamusově totožnosti byly.
"Tedy, Seamus měl za sourozence skoro polovinu Irska, takže pokud si vás s někým pletu, opravdu se omlouvám," obrátila pomalu k trochu zdvořilejšímu tónu, kdyby opravdu hrozilo, že by se spletla a v cizím muži nebo snad Seamusově bratrovi viděla svou první opravdovou lásku.
Carreen v tu chvíli ani nedutala, nevěřila svým očím, že její matka se zná s nějakým týpkem v kápi z Obrtlé. To byl vážně fór.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

„Jsem to já,“ přiznal Seamus s lehčím zaváháním, ale ani v nejmenším jí tu nejistotu nevyčítal. Ostatně sourozenců měl skutečně požehnaně a neviděli se od jejího ukončení školy, což byla doba dost dlouhá na to, aby se z ní mohla teoreticky stát babička. Taky si byl moc dobře vědom toho smutného faktu, že na svůj současný ksicht by asi sbalil tak maximálně Patrickovu mámu, ne že by měl potřebu to zkoušet. Na jeho obhajobu byla velká část toho vagabundího zjevu víceméně záměrná, aby na něj lidi na veřejnosti nekoukali moc dlouho, a když se k tomu přičte pár vrásek a šediny, vlastně mohl být rád, že to dokázala zúžit aspoň na tu správnou druidí rodinu.
„Akorát se toho hodně stalo, co jsme se neviděli,“ pokrčil rameny a jakožto bývalý mrzimor se určitě nebránil nějakému tomu objetí, i když sám ho z obavy o její zašpinění radši neinicioval. Z podobného důvodu, pro změnu na mentální úrovni, se nepouštěl do výčtu všech těch věcí, co se udály, a nervózně se rozhlédl. Jestli si chtěl povídat, rozhodně to nebylo tady na ulici, na ráně kterémukoliv šílenému lotrovi, co může jít náhodou kolem.
„Nečekal bych, že tě potkám zrovna tady,“ nadhodil pak, protože ptát se „co tu u všech olympských bohů děláš?“ mu přišlo poněkud neomalené, „a ještě ke všemu s... dcerou?“ Stačil jeden pohled, aby mu bylo jasné, že Carreen rozhodně není Adellinin náhodný průvodce temnými uličkami, ale stejně jako prve ona si ani on nemohl být jistý, jestli to třeba není někdo z širší rodny, například neteř. Každopádně mu to nedalo a při druhém pohledu na Carreen se na pár mikrookamžiků přeci jen zamyslel nad tím, kdo je asi jejím otcem. Spíš však z nostalgie než z nějaké opožděné žárlivosti – ostatně měl sám dítě, i když ho už čtyři roky neviděl, tak jí neměl co vyčítat.
Jakmile se dozvěděl, proč že ty dvě riskují krky návštěvou Obrtlé, a dost možná i trochu dřív, přejel podezřívavým pohledem okolí a všechny ty divné bytosti v něm a přemýšlel, jak se dostat na trochu bezpečnější místo.

_________________

Adelline někde hluboko v sobě doufala, že se neplete a že se po tolika letech znovu potkala se svým starým kamarádem a přítelem, takže když se ta domněnka potvrdila, už nezabránila svému zářivému úsměvu a dokonce ani tomu, aby udělala k Seamusovi krok blíž a navzdory tomu, že připomínal trochu bezdomovce (nad tím mimochodem momentálně přemýšlela Carreen), Seamuse pevně objala. "Proč ses vůbec neozval?" zašeptala starostlivě, když se od něho odtáhla a zblízka mu pohlédla do tváře a s ustaranýma očima mu prsty setřela nějakou drobnou špínu z líce, zatímco přemýšlela, čím vším si musel projít, když se tu schovával ve výklenku, téměř k nepoznání a v takovém oblečení. Stále nedokázala uvěřit tomu, že ho vidí. Živého a skutečného. Těžko říct, zda se tenkrát rozešli ve zlém, ale Adelline to tak ani trochu nevnímala a naopak, když opustila školu, napsala Seamusovi ještě pár dopisů. Ale on byl ten, kdo byl nucen vyrovnat se s rozchodem, takže na to tenkrát nahlížel určitě jinak. Nakonec i ta řídká konverzace skrz dopisy pomalu vymizela a nebylo asi zvláštní, že po čase Adel na něho úplně zapomněla, hlavně brzo otěhotněla a pak už to šlo z kopce, víme.
Pokud si však byla jistá v objímání nalezených starých spolužáků, když došla řeč na Obrtlou a to, že se potkali právě zde, okamžitě znervózněla a pohlédla směrem ke Carreen. "Popravdě tu jsem poprvé v životě," přiznala, "chceme Robertovi - mému synovi k narozeninám koupit nějakou speciální přísadu do lektvarů," vysvětlila a stále nedokázala odtrhnout oči z jeho tváře, naštěstí do toho brzo zasáhla Carreen. Hlavně, když ten cizí chlápek narazil i na ní a ona už se na to nemohla dál dívat.
"Máma nás asi nepředstaví. Jsem Carreen Forlandová, ano - dcera, těší mě," natáhla k němu dlaň a měla st chutí zavtipkovat, že máti je tak dlouho ze školy, že už zapomněla, že do nějaké chodila, takže se díví, že ho vůbec poznala, ale nakonec si to odpustila, protože měla pocit, že ti dva nebyli normální spolužáci. Mamka byla sice vřelá a laskavá normálně, ale teď byla i trochu nervózní a to před muži nikdy neměla důvod. Adelline se mezitím za ní trochu rozpačitě pousmála, protože věděla, že už za dob jejich vztahu Seamus nebyl s Lartenem úplně ok a nevěděla, zda mu otec Carreen došel, nebo ne. Každopádně, to snad vzal čas, a tak mohla promluvit znovu.
"Co kdybychom se šli někam posadit?" navrhla, jako kdyby Seamusovi četla myšlenky a ignorovala Carreen zděšený pohled, že bude muset poslouchat sentimentální vyprávění dvou brzodůchodců.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

Bylo to zvláštní, ale Seamus jako by si až teď konečně uvědomil, jak na houby byly ty poslední roky. Nic naplat, že pár měsíců po onom silikonovém ohňostroji strávil ve vlhké jeskyni kdesi na Balkáně, kde měl dost času na meditace nad svým nelehkým životním údělem, až v přítomnosti Adelline si zas jednou uvědomil, jak strašně mu chybí Claire. A možná i ten Flann, i když tomu by to rozhodně nepřiznal.
„To je na delší povídání,“ uteklo mu pak poněkud melodramatičtěji, než zamýšlel, ale po chvilce zvládl přimět dosud kamennou tvář k lehčímu úsměvu. Je pravda, že ten rozchod tenkrát nesl docela těžko, ale za přerušení kontaktu kupodivu nemohl – to jen zasáhli jeho tehdejší kamarádi v čele s Ruffusem Hulkernem a většinu dopisů prostě vyrvali sovám ze spárů, protože věřili, že jedině naprosté odtržení mu dokáže pomoct. A zpětně vzato měli možná pravdu, takže i kdyby to byl Seamus zjistil, nejspíš by se na ně ani nezlobil. Přeci jen už to bylo pětatřicet let.
K minulosti tedy prozatím nic nedodával, ne na tomhle kouzelném místě, a její vyjádření k návštěvě Obrtlé ho rozhodně nepřekvapilo. Ne víc než zmínka o dalším dítěti, i když si matně vybavoval, že si vždycky velkou rodinu přála.
„V tom případě máme společnou cestu, ale rozhodně nechoďte támhle,“ pravil rezolutně a ukázal na nejbližší krám, který ani neměl jméno, „vede to tam jeden Žid a většinu ingrediencí má ředěnou nebo padělanou, mnohem lepší je krámek jednoho Skota o pár domů dál. Vezmu vás tam, jenom mi musíte slíbit, že mu nebudete moc civět na tu třetí ruku.“ Těžko říct, jak moc si dělal srandu, ale v téhle situaci a od tohohle druida to znělo zatraceně vážně. Tak jako tak se ale o slovo přihlásila i ta nejmenší a Seamus se málem napomenul, že pro samé vydávání se za bezďáka zapomněl na dobré vychování. Ruku jí tedy rozhodně podal, i když si nebyl jistý, jestli se pak chudinka nebude shánět po dezinfekci.
„Taky mě těší, Carreen. Jsem Seamus, Seamus O'Fearraigh, chodil jsem s mamkou... do školy.“ Ten dodatek tam byl spíš z bezpečnostních důvodů, kdyby se náhodou Adelline chtěla vytasit s nějakou zástupnou verzí vhodnou pro děti, ale taky mu v tu chvíli došla jedna zajímavá věc. Že se totiž menší zrzka představila jako Forlandová, což si prozatím nedovedl vysvětlit jinak než tím, že se Adelline nikdy nevdala. Lartena moc neznal a s jeho rodinnými problémy seznámen nebyl, takže to, jak to bylo ve skutečnosti, ho ani nenapadlo.
„Vlastně je tady jeden lokál, kam nepotřebujete očkování proti žloutence,“ zavtipkoval, když Adelline navrhla to, co navrhla, a pro jistotu se usmál trochu výrazněji, aby to bylo jasné. „Bílá saň, shodou okolností stojí hned naproti tomu lektvaráři a čepují tam i máslový ležák.“ Seamus sám alkoholu moc neholdoval, takže v tomhle měl kupodivu přehled, ale hlavní výhodou hospody bylo přeci jen něco jiného – že ho tamní hospodský zná a nepošle na něj bystrozory, jakmile ho uvidí. Ostatně byla to právě Bílá saň, přes kterou tenkrát předával Finnianovi hůlku jejich zabitého bratra, aby ji mohl se všemi náležitostmi pochovat.
Ať už se dámy rozhodly navštívit obě zařízení v jakémkoliv pořadí, Seamus je bez váhání doprovodil a nezapomněl sem tam vrhnout zlý pohled na některého z neřádů v okolí, aby nic nezkoušeli, sic se se zlou potáží.

_________________

Adelline to teď sice přešla skoro bez povšimnutí, ale rozhodně na to nezapomněla a měla v plánu ze Seamuse vytáhnout úplně všechno, co se za posledních třicet pět let stalo. Nejen, že byla zvědavá, protože nevypadal úplně v pořádku, ale také to byla velmi starostlivá žena a byla ochotná pomoci každému, kdo to potřeboval.
Obě se potom otočily ke krámku, na který Seamus ukázal, a hned na to se zatvářily skoro totožně znechuceně, když se zmínil o třetí ruce. "Budeš moc hodný, pokud nás tam vezmeš. Už jsem začínala pochybovat, že odtud v životě nevylezeme živé," promluvila Adelline s lehkým úsměvem, ale myslela to naprosto vážně, protože tohle nebylo ani trochu místo, které by dobrovolně vyhledávala a nebýt snad Seamuse, s Carreen by si to doma velmi důrazně vysvětlila. Protože nic takového se nesmělo opakovat. Jenže nečekané setkání s první láskou celou situaci rapidně měnilo a Adelline najednou cítila, že je Carreen vděčná, že šli právě sem.
To už Seamus stiskl Carreeninu dlaň a ona by si možná ruku otřela do džínových kraťasů, kdyby na něho nezůstala nevěřícně zírat. A opravdu to nebylo kvůli tomu, že chodil s mamkou... do školy. Ale protože se představil tak, že nutně musela přilepit oči k jeho tváři a zkoumat v ní jakoukoli podobu se zástupci O'Fearraighů (a jmen podobných) v Bradavicích. Nebyl to ani Finnian, ani profesor s koťátkem, kdo se Carreen vybavil první, ale nýbrž Flann, nad kterým přemýšlela docela často a to ani nemusela potkávat jeho otce na ulici.
Určitě by se zachovala slušně a tvářila se, že se nic nestalo, ale s Flannem jeho rodinu moc neprobírali, kromě stravovacích návyků, takže teď se nemohla chytit žádné indicie a snad pár vteřin i doufala, že se její spolužák odtud někde vyloupne, i když to byla naprosto zcestná myšlenka. "Vy znáte Flanna O'Fearraigha?" zeptala se a od Adelline se dostalo překvapeného zamrkání. "A Finniana?" mohla by pokračovat ve výčtu dál, ale profesora s koťátkem skoro vůbec neznala. Vlastně si ho pamatovalo pouze díky tomu, že má taky tak složitý jméno.
Adelline okamžitě pochopila, že Seamus Flanna určitě zná, protože taková shoda jmen by byla hodně nepravděpodobná a komická, takže se rozhodla rychle zakročit a své dceři položila ruku na rameno. "Carreen, přestaň se Seamuse tak vyptávat. Pojďme se posadit do té Saně, přeci tu nebudeme tak postávat," usmála se na oba svým milým úsměvem, ale nevykročila do okamžiku, dokud nevyšel i Seamus, protože se samozřejmě bála. Když vyšel z výklenku, nenápadně si prohlédla jeho postavu. Když si ho pamatovala naposled, byl o proti ní o hlavu nižší.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

„A to jste si vybraly tu nejnudnější hodinu,“ pousmál se Seamus, když došlo na nedobré jméno ulice, a znovu pohledem překontroloval jakousi podezřelou trojici na druhé straně uličky. Hůlku s sebou samozřejmě měl, pistoli taky, ale i když tu sám nikdy moc strach neměl, teď se jistým obavám neubránil.
„Znám,“ připustil, když se Carreen pozastavila nad jeho příjmením, a na chvíli se zamyslel. Netušil, jestli je vhodné jí říkat celou pravdu, která byla poněkud složitá a on sám by ji v jejím věku sotva pochopil. Nakonec došel k závěru, že zapírání nebo vymýšlení by vedlo jenom k dalšímu zmatku a dalším otázkám, ale než z něj vypadla alespoň zkrácená verze, ozvala se Adelline a Seamus s ní nemohl nesouhlasit. Pokynul, ať ho následují, nezapomněl se sem tam ohlédnout přes rameno a mluvit začal až za chůze.
„Finnian je můj mladší bratr a Flann syn,“ řekl prostě, než jako první vešel do tmavého a náležitě zašlého lokálu a bystrým pohledem zjistil, že tam jako obvykle není nikdo kromě známého hostinského. Zcela automaticky zaplul k onomu památnému stolu, kde shodou okolností právě s Finnianem oslavovali jeho dokončení školy a kde se pak trošku nepohodli s jistou dvoumetrákovou čarodějkou a jejími dvěma kamarády. V tom stole byl dodnes otisk Finnianových zubů.
Případné dovysvětlování zamotaných klanových vztahů přerušil až pan majitel, který se navzdory své jinak naprosto pasivní povaze přišoural zeptat na objednávky. Seamus ho ne tak docela neprávem podezříval, že prostě nevěřil svým očím a přišel omrknout ty dvě podezřele atraktivní návštěvnice, každopádně si objednal máslový ležák a ani se neobtěžoval zdůrazňovat, že by ho rád do čisté sklenice. Nemělo to cenu a akorát by dědu naštval.
A pak, protože už na to měli dost soukromí a času, se slušně rozkecal. Sice mu tak nějak přišlo, že toho víc k vyprávění má ona, ale přeci jenom se zeptala první, tak prostě mluvil. Možná ne tak moc jako za svých studentských let, ale rozhodně toho za tu chvíli namluvil víc než za dobu svého působení v Řádu. Začal tím, jak po studiích procestoval Anglii a Skotsko, jak se pak usadil v Severním Irsku a jak se oženil s Claire, s níž si během let boje za lidská práva pořídil Flanna. Fázi následující, tu po Krvavé neděli, kdy se jako čerstvý vdovec přestěhoval do Londýna a pracoval v továrně na žárovky, vzal trochu hopem, protože se mu o tom pořád nemluvilo úplně snadno, každopádně vynechal jenom to, že je členem Fénixova řádu a co pro něj dělá. Fakt, že ten dávný výnos o anulaci smíšených sňatků vyústil v jeho zabití jisté ministerské úřednice, rozhodně tajit neplánoval, protože jí prostě i po těch letech bez kontaktu věřil. Místo toho skončil výklad hořkým, ale docela smířeným „a tak jsem zmáčkl spoušť a jednu dobu byl docela celebrita, protože nikoho nezajímalo a nezajímá, že si za to ta nána mohla sama. Od té doby to není žádná sláva, ale ještě pořád mě nechytili, což se počítá.“ Následoval rozpačitý úsměv, protože jakkoliv mělo vypovídání se značný terapeutický účinek, nebylo kdovíjak veselé, a pak musela přijít očekávaná otázka.
„A co ty?“ předal prostě štafetu, napil se ležáku a po tak dlouhé době už ani nedodal poddotaz, jestli se Larten taky zabil. Vlastně ani tenkrát proti němu zas tak moc neměl a v tuhle chvíli si ho vybavoval jenom letmo, každopádně z příjmení Carreen zatím mylně usuzoval, že ani tam to moc dobře nedopadlo. Než byl z omylu vyveden, pozorně poslouchal a vzpomínal na časy, kdy s Thomasem Abrahamsem několikrát snědli Theronu Howellsovi domácí úkol a smáli se Romulu Tremlettovi, že běhá jako kačer se zácpou. Máslový ležák v něm zmizel minimálně jeden.
Nezbývalo než doufat, že se Carreen moc nenudí, protože v podobném lokále se mohla zabavit tak nanejvýš archeologickým odkrýváním špíny ze stěn.

_________________

Carreen se nechápavě otočila na svou matku, když dělala divadlo, jako že se nemůže vyptávat cool týpka na kluka, kterého očividně znal a který se Carreen už několik dlouhých měsíců líbil a ona pokaždé seděla v křesle ve společenské místnosti u krbu, když se Flann vracel z tréninku, aby ho mohla pozdravit.
Takže matčinu ruku z ramene setřásla a jakmile vyrazili, srovnala se Seamusem krok a zvědavě k němu upřela oči, protože si dokázal získat její pozornost. "Opravdu?" zatvářila se překvapeně. "Páni," byla trochu konsternovaná z toho zjištění, protože vážně neměla o Flannově situaci žádné tušení a vlastně si tak trochu myslela, že jeho otec zemřel, nebo že ho vůbec nezná, protože se o něm skoro vůbec nezmiňoval. Celou dobu to vypadalo, že ústřední mužská postava ve Flannově životě je Finnian, což byla také pravděpodobně pravda, ale o to více matoucí, když si teď Carreen potřásla rukou s živým Flannovým otcem. "Chodíme spolu do Zmijozelu, on teda teď bude nastupovat do sedmáku," cítila potřebu Seamuse o jeho synovi informovat, ač to dost dobře možná vše věděl, "zatímco já do páťáku. Je to docela dobrý odrážeč, i když je pravda, že víc leží na ošetřovně, než hraje," zveličila to přes míru trochu pobaveně, protože měla zafixováno pár Flannových zápasů, kdy měl zrovna špatné období a vždy byl sražen z koštěte, ale určitě to nebyla všeobecná pravda. Carreen na famfrpál moc často nechodila, ze začátku byla párkrát a až potom začala pravidelně kvůli Darrelovi a Flannovi.
Když se společně usadili ke stolu, Adelline vypadala poměrně nervózně, protože v životě v žádném takovém podivném podniku nebyla a ze strachu si objednala pouze vodu s citrónem, což byla nakonec nucena zredukovat pouze na vodu a Carreen svou matku následovala.
Adelline Seamuse znovu vyzvala, ať mu tedy všechno poví a nezapomněla ho ujistit, že má času víc než dost, což si vysloužilo Carreenin pochybovačný pohled, protože si pamatovala, jak mamka taťku ujišťovala, že jim to nebude trvat déle než hodinu.
Vypravování neznámého chlápka - vlastně teď už Flannova otce bylo ale tak poutavé a neuvěřitelné, že na to Carreen brzo zapomněla. Obě s matkou poslouchaly a téměř ani nedutaly. Adelline si každou další Seamusovou větou uvědomovala, jak normální a nudný život o proti němu prožila a prožívá. To, že nenavštívila za posledních xx let skoro nic, protože se permanentně starala o menší či větší děti. A pokud už snad byla příležitost, nebyly na to finance.
Když Seamus došel k události, kdy zemřela jeho manželka, Adelline o kousek posunula ruku a prsty se ho jemně dotkla na hřbetu ruky, v níž držel sklenici s pitím, v chlácholivém gestu a na znamení, že ji to mrzí. Ovšem, Seamus se v tom moc nepitval a pokračoval dál, a tak brzo došel k anulaci sňatků, při kterých se Adelline znechuceně zatvářila a radši se dlouze napila. Málem se tou vodou udusila, když se dozvěděla, že Seamus zavraždil nějakou úřednici.
A Carreen na něho vyjeveně zírala a nebyla schopná říct jediné slovo.
"Seamusi, takže to znamená, že... se schováváš? Je na tebe vydaný zatykač?" snažila se to Adelline správně pochopit a pozorně si ho prohlížela, protože k tomu by tento vzhled naprosto odpovídal. "Máš kde bydlet?" vyklouzla z ní ta otázka bez většího přemýšlení. Adelline měla silně vyvinuté mateřské pudy a starala se a pečovala o každého, kdo to potřeboval. "Klidně můžeš zůstat nějaký čas u nás. K našemu domu se ministerští úředníci už několik let raději nepřibližují," pravila smrtelně vážně, zatímco Carreen zacukalo v koutcích a radši ten smích utopila ve skleničce s vodou.
Když potom padla otázka, co ona, věděla, že Seamusovi nemůže nabídnout žádné poutavé vyprávění plné dobrodružství, pokud se jako dobrodružství nepovažovalo měnění plínek.
"Ministerstvo nás před pár lety s Lartenem rozvedlo," začala trochu zamyšleně, když se o tom před chvílí zmínil, "takže ze mě teoreticky udělali matku samoživitelku a začali mi vyplácet ohromné peníze, které dávám do Rusanovy organizace Podpora nečistokrevných kouzelníků poznamenaných ministerstvem. Vede se nám dobře, ale Rusan musí stále dokola čelit různým obviněním. Ministerstvo se snaží tyhle malé spolky rozprášit a zamezit jakékoli revoluci, je opravdu strašné, co se teď děje," povzdechla si, protože se to velmi blízce dotýkalo její rodiny a jak bylo známo, pro tu Adelline byla schopná i dýchat. Pak se vrátila k příběhu hned na začátek, a to do okamžiku, kdy ukončila Bradavice.
"Po škole jsem brzo otěhotněla, s Lartenem jsme se vzali a narodil se nám Marshall. Je teď v Americe, hraje tam profesionálně americký fotbal a v prosinci se tam budeme přemisťovat na svatbu. Pak se nám narodil Rusan, Hubert, Scarlett, Robert a stejně starého Tolberta mi donesla sestra, která se o něho nedokázala starat," vypočítávala pomalu z paměti, i když Seamusovi ta jména určitě nic neříkala, "Newlyn se narodila jako šestá, asi chodí s tím tvým Flannem do ročníku, protože teď půjde do sedmého ročníku. Jeneth nám přinesla opět má sestra, chvíli za ní se narodila Iris, Oliver bude za dva roky nastupovat do Bradavic a poslednímu Lincolnovi jsou čtyři," dokončila ten výčet a mile se na Seamuse pousmála. S trochou nadsázky se dalo říct, že měl tenkrát štěstí, jak se totiž později ukázalo, Adelline byla očividně nadmíru plodná.
"Vždycky bylo doma o koho se starat," zakončila to vyprávění, které sice neobsahovalo spoustu dobrodružství, ale spoustu dětí.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

Seamus toho o Flannovi vlastně moc nevěděl. Něco málo mu donesl Nick, se kterým se sem tam vídal v sídle řádu, ale jeho informace se většinou omezovaly na střípky typu „chodí s jedním bílým kuřetem z Havraspáru a asi by se ti nelíbila“, „mění se v takovou tu černobílou africkou svini“, „ne zebru, debile“ a „sežral jednomu trotlovi hada“. Takže za cokoliv navíc, pro co nemusel riskovat krk svůj ani jeho, byl vlastně docela rád.
„Jo, talent na famfrpál v rodině nemáme,“ pousmál se ještě mezi dveřmi, „ale je fajn, že se dostal do týmu, já to na náboru napral do tribuny a od té doby mi koště nepůjčili ani na zametání.“ Tenkrát ho to celkem štvalo, ale pak objevil své jiné talenty a smetáky ochotně přenechal jiným. A kupodivu za to ani nemohl Larten.
Vysvětlení, proč se o něm Carreen dozvídá až teď a proč Flann bydlí s Finnianem, by asi přišlo docela vhod, ale Seamus se rozhodl to nechat na později, protože z následného vyprávění jí to jako bystrému dítěti nejspíš stejně dojde samo, a to úplně stejně snadno, jako to z něj samo vyšlo. Pravda, některé části možná trochu uspěchal, ale to hlavní tam padlo a za to konejšivé gesto byl docela rád. Přeci jenom byl teď možná něco mezi ninjou a démonem ze zlých snů, ale dřív býval mrzimorem a na nějakou tu slabou chvilku snad měl tak trochu nárok. Čtyři roky na útěku jsou čtyři roky na útěku a kdyby si byl nevzpomněl na jisté lehce náhodné proroctví od jedné vysloveně náhodné věštkyně, kterou potkal v Londýně, dost možná by mu v tu chvíli i nějaká ta slza ukápla. Takhle se mu ta ruka jenom trochu klepala, nicméně odpověď na její otázku stejně vyplivl bez sebemenšího zaváhání.
„To bude v pořádku, díky, ale šlápl jsem na kuří oko pár významným lidem“ a byl u toho, když byl zabit ministr Psí dečka „a nechci zbytečně ohrožovat ostatní. Proto jsem ostatně poslal Flanna k Finnianovi, aby se mi přes něj nemohli mstít. Mám kde bydlet a nestrádám zas tak moc, jak to vypadá, to je spíš krytí.“ Vymáčkl ze sebe nějaký ten hořký úsměv, napil se a vyslechl tu část o jejím rozvodu. Zjevně to bylo všude stejné, ale i když něco málo o ministerských snahách o rozprášení malých spolků věděl, stejně odpověděl tak trochu oklikou.
„Je,“ přikývl, „ale pár mých zdrojů v... temnějších uličkách, než je tahle, mi říkalo, že s povstalci to začíná vypadat celkem slibně. Nezbývá než doufat, že je tohle celé jenom nějaká přechodná fáze a lidi zase přijdou k rozumu.“ Sám na to samozřejmě nevěřil, znal lidi až moc dobře, ale začít tu sýčkovat by nikomu neprospělo. Oplatil tedy Adelline její podpůrný dotek a pak už přišla její část historie. Nedá se říct, že by ji Seamus považoval za nudnou, vzhledem k tomu, že někde v půlce přestal stíhat počítat, a dokonce mu vnesla do tváře nefalšovaný úsměv. A to byl z tradiční irské rodiny, takže pro představu smečky dětí nemusel chodit dál než do vzpomínek na vlastní dětství. A i když by se normální člověk asi měl divit tomu, že Adelline některé děti přinesla její sestra, zrovna Seamus na tohle téma neměl nárok říkat naprosto cokoliv.
„Takže ses taky nenudila,“ uteklo mu možná trochu nejapně, ale po tom předchozím to byla vítaná změna. Nebyl si tedy tak docela jistý, jestli to Lartenovi závidí nebo přeje, ale vzhledem k tomu, že už si ani moc nedokázal vybavit jeho obličej, nad tím moc dlouho nepřemýšlel.
Chvíli ty informace vstřebával, chvíli si představoval, jak by to bylo dopadlo, kdyby to tenkrát dopadlo, ale než se stihl zeptat na cokoliv dalšího, pohled mu sjel ke Carreen. Možná vypadala docela zaujatě, ale Seamusovi stejně přišlo, že je nějak podezřele dlouho zticha, takže další dotaz patřil jí, ať si nepřipadá jako matčino příslušenství.
„A jak to jde v Bradavicích, něco nového? Co Greyburn, ještě učí?“ nadhodil nonšalantně, protože takový dotaz dával od bývalého žáka celkem smysl, a ani trochu se při tom nesnažil zjistit něco, co třeba Nicholasovi nebo některému jinému členu Řádu mohlo utéct.

_________________

Adelline byla velmi empatická duše, takže nebylo divu, že byla tím vyprávěním i pár vteřin po něm trochu otřesena a kdyby snad mohla, přešla by na druhý konec stolu a Seamuse pevně objala, protože se musel cítit strašně osaměle a ztraceně. Být na útěku, ztratit manželku, vzdát se svého syna.. bylo vůbec s podivem, že dokázala tak klidně mluvit o své rodině. Ale i když navenek působila docela normálně, vnitřně byla hluboce otřesena a stále přemýšlela, jak by mohla Seamusovi zvednout náladu. Respektive mu pomoc, proto také nabídla místo ve svém domě.
Carreen byla víc v klidu a neustále se snažila Flanna se Seamusem srovnávat, ne úplně úspěšně. "Tak strašně na tom tedy není," uchechtla se docela pobaveně nad historkou z famfrpálového zápasu a napila se.
Adelline měla tendenci protestovat, ale nakonec to neudělala a pouze slabě přikývla. "Dobře, ale kdybys opravdu potřeboval pomoc, ozvi se," nařídila mu téměř matkovským tónem a zatvářila se nekompromisně. Ostatně předpokládala, že když se po pětatřiceti letech našli, tak se zase neztratí. I když to bylo možná riskantní kvůli ministerstvu a možná i kvůli Lartenovi, který by se o Seamusovi nemusel zrovna úplně dozvědět.
"Doufám v to. Přeci to nemůže takto fungovat donekonečna," reagovala na tu politickou situaci. "Kdybych neměla doma malé děti, také bych se k nim okamžitě přidala, ale teď to nemůžu riskovat... děláme, co můžeme v PNKPM," aneb právě zkráceně název té nadace. Adel se vlastně taky účastnila spoustu protestů, ale ze začátku to bylo spíše proto, že podporovala svého syna, který si v tom liboval a vlastně nedělal nic jiného, než stále proti něčemu protestoval. Před pár lety skoro nebylo ani proč. Nebo těch věcí bylo minimálně, ale on si v tom i tak našel zálibu. No a teď? Teď byl ve svém živlu. A Adelline občas s ním.
Dokonce na pár vteřin zalitovala toho, že tu sedí s Carreen a že se tudíž musí držet představy, že tenkrát v Bradavicích byli pouze spolužáci. Ne, že by to snad vadilo, kdyby se Carreen dozvěděla pravdu, ale nechtěla ztratit svou mateřskou autoritu. Nebylo to tak dlouho, co Carreen dostala přednášku o tom, kdy si domů může přivézt kluka.
Ale mladší zrzka zase nebyla úplně tupá a možná začínala trochu chápat, když viděla matčinu ruku dotýkající se té Seamusovo a za pár vteřin naopak. Tvářila se však naprosto nezúčastněně a pořád přemýšlela nad tím neuvěřitelným životním příběhem.
"To rozhodně ne. Na druhou stranu, nikdy jsem moc necestovala. Trochu mě to mrzí," v tom Carreen na svou matku vrhla nevěřícný a uražený pohled, "samozřejmě bych své děti v životě za nic nevyměnila," položila Carr zlehka ruku na záda a nejistě se pousmála, "ale určitě chápeš, co myslím, Seamusi. Je tolik příležitostí a možností," nadhodila ve snaze, aby přesně porozuměl myšlence, kterou měla na mysli, a nepochybovala o tom, že to bude chápat, protože oni si rozuměli už za mlada.
Když se stočila pozornost ke Carreen, oba si pozorně prohlédla. "Greyburn bude učit až do smrti," pousmála se trochu zahořkle, "letos vyhrál pohár zase Havraspár, ale i přesto profesor Wells jako kolejní skončil a nikdo za tím netuší, kdo Havry povede místo něho. Jinak se tam nic nezměnilo, řekla bych. Tedy za ty čtyři roky, co tam chodím. Ale Nebelvírští se trochu uklidnili od té doby, co je má na starost Finnian, až na toho Galla, no," pokrčil rameny, protože téma to bylo velmi a velmi široké a ona moc nevěděla, co by chtěl Seamus slyšet. Hlavně stále přemýšlela nad tím, co se od něho všechno dozvěděla, a byla tím dočista paralyzována.
"Nechtěl byste napsat knihu?" zeptala se potom.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +