Mladá Williamsová byla v kupé přivítána snad ještě přátelštěji, než sama čekala - holčiny se jí brzy představily a Rossana se dokonce vrhla na pomoc s divokým kufrem, než byl úspěšně uskladněn spolu s ostatními zavazadly. "Ah, to nebylo třeba, děkuju.." broukla Clara lehce nesvá na Rose, popravdě ji její pomoc příjemně zaskočila, "Van Helmont, to zní jako nějaký šlechtic! Já jsem Clara, Clara Williamsová. Těší mě!" Bylo zvláštní, že Clara, ač více než mileráda tahala z Anthonyho vše možné o Bradavicích a kouzelnickém světě, věděla o čistokrevných rodinách jen velmi málo - Rossanina rodina pro ni proto byla velkou neznámou, a obecně... malá Clara netušila, jaké napětí momentálně visí nad kouzelníky z čistokrevných a mudlovských rodin. Možná to bylo jen dobře. Samozřejmě, svou poznámkou o šlechtici nechtěla Rose nijak urazit, a díky zářivému, upřímnému úsměvu na tváři malé Williamsové si to její budoucí spolužačky mohly jen s obtížemi vyložit jakkoliv zle.
"Jé, to je paráda - taky jedu letos poprvé! Tedy, spoustu se mi toho podařilo vyzjistit od brášky, který před pár lety Bradavice dokončil, ale.. stejně vidím, jak před hradem začnu určitě panikařit, no." Byť před cizími, Clara se dokázala až úctyhodně uvolnit a úsměv na její tváři byl skutečně upřímný. Ji samotnou to překvapilo, ale nenechala se vyvést z míry. Třeba tahle cesta bude skvělým začátkem skvělého školního roku.
"Ale co nevím, netušíte, jak dlouho pojedeme? Vůbec netuším, jestli nás povedou na popravčí.. tedy rozřazovací špalek hned po příjezdu, nebo budeme ještě něco dělat mezitím, hmm... I když bych to nejraději měla už za sebou, nejlépe už být zařazena a moci se jít zašít do knihovny! Nebo kouzlit, na to se strašně těším. Docela by mě zajímalo, zda nás k tomu vůbec pustí, nakonec, co by takový prvák s hůlkou v ruce a špatně vysloveným zaklínadlem mohl napáchat, ne?"

_________________
Miss Williams!
#554542

Summer ještě chvíli seděla ve svém kupé osamocena -letos s sebou dokonce ani neměla sovu, kterou si do vlaku nosila pokaždé- a jen tiše přemýšlela nad různými věcmi. Občas pohlédla z okna, přičemž ale, pokud zrovna nespatřila někoho známého, koho stálo za to alespoň kývnutím pozdravit, pohled vzápětí stočila někam jinam, aby nemusela koukat na to obrovské množství lidí, které už ji pro dnešek celkem unavovalo. Netrvalo to však dlouho, než se v kupé objevila další duše. Summer pomalu obrátila pohled ke dveřím. "Winifred," pozdravila příchozí slečnu a na tváři se jí objevil úsměv. "Nebýt těch veder, bylo by rozhodně lepší," odpověděla jednoduše a s drobným úšklebkem na otázku o tom, jaké bylo léto. Zkrátka nic moc. "Co ty? Jak ses měla?" Opětovala otázku už jen ze zdvořilosti.
Havraspárka se usmála a zakroutila hlavou. "Ne, to se ti asi zdá, jsem v pořádku," lež. Nebylo jí dobře, ale to bylo asi tak všechno. Nebyla nijak zvlášť smutná a nejednalo se o nic, s čím by si Winifred měla úplně zbytečně dělat starosti, respektive s čím by stálo za to si dělat starosti, aby to nebylo pochopeno špatně.
Když jí byly nabídnuty sušenky, Summer se chvíli zdráhala. Neměla na ně chuť, ale na druhou stranu jí přišlo hloupé odmítnout. Vypadalo to, že odmítne, i když se nevyjádřila. Jestli ovšem řešila jakékoli dilema, vzápětí jí všechno pomohla vyřešit další dívka, která vklouzla do jejich kupé. Ve dveřích stála Evelin McCourtneyová a Summer v duchu zaúpěla, načež jí místo pozdravu věnovala ne zrovna milý pohled, kterým naznačovala, jestli si to náhodou ještě nechce rozmyslet,nepokoušela se ji ale vyhánět, stejně by to beztak nemělo cenu. "A nebo víš co? Já si dám," dostavila se blesková reakce hned po tom, co se u nich usadila. Teď už by sušenku neodmítla, takže nezbývalo než doufat, že si to Win s tím nabízením mezitím nerozmyslela. A jestli ne, sáhla po sušence, na kterou vrhala pohledy, jakoby od ní snad očekávala, že ji z této situace (Evelininy přítomnosti) vysvobodí. Na druhou stranu kdo ví, co do toho Sinclairová zamíchala, třeba jí opravdu zachrání. Všechny reakce a odpovědi alespoň prozatím nechala na zmijozelce.

_________________

Možno to bolo práve spoločnosťou dvoch (pravdepodobne) rovnako starých študentov alebo celkovou atmosférou toho, že odchádzala skúmať niečo nové a nepoznané čo bolo viac vzrušujúce ako stresujúce, pomaly ale isto sa začala uvoľňovať a jej kŕčovité zovretie klietky povolilo, čo ocenila aj Iris a po prvýkrát sa veľkými jantárovými očami rozhliadla po celom kupé. Tiché zahúkanie značilo, že je bez zbytočného obmedzovania oveľa spokojnejšia, a tak jej nízkej majiteľke nezostávalo nič iné len vyhupsnúť na nohy a vyložiť svoju ctenú sovu na držiak batožiny, aby jej tak ešte viac rozšírila zorné pole. Potom sa už však opäť usadila a svoju pozornosť venovala dievčaťu a chlapcovi, ktorý jej odkývali to neočakávané votrenie do ich spoločnosti, čo ju naozaj potešilo. Myšlienka na cestu strávenú niekde na chodbe totiž naozaj nebola veľmi príjemná.
"Je trochu zvláštna, pretože je z môjho druhého mena," prezradila, keď sa Aidy pozastavila nad tým, že je jej prezývka dosť zaujímavá. Kiež by mohla povedať, že sa s tým nestretávala, no popravde to bolo naopak. Zamýšľala sa nad tým väčšina ľudí ktorá nepoznala jej celé meno a tak nemala odkiaľ vedieť, že pochádza z toho prostredného - Tameryn. Presne na to isté sa jej však hneď opýtal aj Mack, a tak sa pobavene usmiala a mierne nakrčila ramená. "Moje celé meno je Rhea Tameryn Ridleyová, takže presne z toho stredu," dovolila si upresniť, no hneď potom jej na rozum prišla klasická zdvorilostná fráza, ktorá sa pri predstavovaní používala pomerne často a na ktorú ona popravde veľmi často zabúdala, a preto si ju tentokrát dovolila povedať ako prvá a nezabudla pripojiť drobnú zvedavú otázku. "Rada vás spoznávam. Aj vy nastupujete do školy len tento rok, alebo ste už starší?"
Skôr ako sa jej dostalo odpovede však pokrútila hlavou na Mackovu otázku, pretože naozaj nemala po ruke nič sladké. Všeobecne sladké veci vôbec nemala v láske, no najviac sa to týkalo čokolády. Tú priam zo srdca nenávidela, čo bolo pre každého človeka na planéte absolútne nepochopiteľné. "Nemal by náhodou po vlaku chodiť vozík s jedlom?" opäť si neodpustila krátku otázku a zvedavo vykukla na chodbu, po ktorej stále prechádzali študenti hľadajúci voľné miesta či rovno celé kupé.

_________________

<<<

Po epickém výletu za geoglyfy, který zhruba v polovině prázdnin Gwee podnikla s kolejním ředitelem Wellsem, se stalo ještě něco neočekávaného. A to sice přílet vážně se tvářící sovy (jak jen se sovy umí tvářit vážně), která jí přinesla oficiální dopis z Bradavic a odznak. Prefektský odznak. Bylo to pro ni šokující do té míry, že když se ráno oblékla, nepřipnula si ho, ačkoli byl první školní den a udělat by to měla. Až když byla už jednou nohou v letaxu si uvědomila, že jí něco chybí. Na nádraží ale i tak doběhla dřív než předchozích pár let - tedy, včas. Dnes ani kufrem nevrážela do každého druhého živáčka, který byl v dohledu. Gwee neměla tendenci něco dramatizovat, ale zkrátka, byla prefekt. Wow. Z pochopitelných důvodů proto hodnou chvíli stála venku, zírajíc na vagon A, doposud zapovězenou část vlaku vyhrazenou elitní skupině starších studentů.
Další neuvěřitelná věc - pátý ročník. Skládání NKÚ! Jak mohl čas letět tak rychle, neměla tušení. Taky netušila, kam do vlaku se vetřít, protože nikde neviděla nikoho známého, teda dost na to, aby se k němu přibuřtla. Zamířila tedy do nově zpřístupněné lokace, tedy vagonu A - konkrétně s úsměvem minula poslední kupé okupované Amarillou, se kterou asi zrovna neměla chuť mluvit, a zakempila ve volném A5. S tím, že její vnitřní zrak jí zkrátka říkal, že se tu někdo objeví.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Přesně jak Garrick čekal, mladá dáma ho s otevřenou náručí a zářivým úsměvem nepřivítala, ale Garrick se nevzdával. "Je slušností opětovat pozdrav... Kingová." odvětil na její výtku, napodobujíce její větnou skladbu a dokonce nezapomněl ani na tu mezeru před jménem. Na Anne-Mariino jméno si ale vzpomínat nemusel. Zapamatoval si jí hned, jakmile jí poprvé viděl. Rozhodně měla něco do sebe. Zvedl se a se širokým úsměvem se dívčiny zeptal: "Mimochodem, mohu si přisednout, princezno?" Hned, jakmile odpověděla, jedno jak, sedl si. Mladý Gall vlastně otázku opakoval jen ze slušnosti a poťouchlosti. Jen těžko by se nechal vyhodit z již obsazeného místa, které se mu velice zamlouvalo. "Páni, to bych opravdu nečekal." oznámil jsem dívce s pozdvihnutým obočím. "Já ale spíš myslel, proč jsi tu tak sama, princezno..?" optal se Gall zájmem, sedíce naproti dívce. Anna-Maria dokonce i odložila noviny, to byla, při nejmenším pro Garricka, dobrá zpráva. Nevěděl však, jak dále rozvést hovor. Pohlédl jsem tedy na noviny. "Píšou něco zajímavého, nebo mě shledáváš zajímavějším?" optal se Garrick zaujatě a mrknul, chtěl dívku nějak vyprovokovat, aby pořád jen tak netknutě neseděla. Věděl, že to by ho po chvilce přestalo bavit...

_________________

„Kdes pracoval?“ zeptal se Tae zvědavě, protože si na příští léto taky hodlal najít brigádu, třeba i v Londýně. „Kraviny zní fajn,“ usoudil vzápětí s přikývnutím. „Kino jsem taky nevynechal, ale párty moc nejsou můj šálek kávy. I když jo, na nějakej večírek občas taky vystrčím nos,“ přiznal s pobaveným úšklebkem ve tváři. Taevas ale nebyl žádné zvíře tanečních parketů, mnohem raději měl klidnější posezení s přáteli, kde se třeba i opili, ale nikdo nikoho nenutil tančit a zpívat karaoke.
Co se NKÚ týkalo, Tae trhnul rameny. „Dopadl jsem lépe, než jsem čekal. Nejhorší mám věštění, to jsem dostal P, co ty?“ oplatil otázku a s povytaženým obočím se na Heatha zadíval. On taky nevypadal bůhvíjak chytře, ale Taevas věděl, že i Heatcliff umí překvapit a rozhodně jeho znalosti nijak nepodceňoval.
Než se Taevas stihl ujistit, že správně tuší jméno vetřelkyně, která se objevila v jejich kupé, Heath už jí pokládal otázku týkající se zkoušek. „Jako vážně? Prázdniny sotva skončily a vy se chcete bavit o zkouškách?“ Tae se pobaveně zašklebil a zakroutil nad tím hlavou. „Já dopad dobře, jenom P z věštění. Ani ty lektvary mi nepřišly nějak extra těžký. Jako jo, Redmond je drsnej, ale myslel jsem si, že to bude horší. Proto jsem se na to taky hodně učil. Na OVCE já zatím dlabu, to je daleko,“ mávl nakonec rukou do vzduchu.
A změnil téma. „Co myslíte, budou letos nějaký změny v profesorským sboru?“ prohodil, protože tohle ho - na rozdíl od zkoušek - docela zajímalo.

_________________

Gerasim by se za normálních okolností nesnížil k tomu, aby se proplétal mezi davy šmejdů na vlakovém nástupišti, ale tohle nebyly normální okolnosti. Jeho čekal nástup do Bradavic, kde měl figurovat jako praktikant černé magie obrany proti černé magii, a protože tu školu vůbec neznal, jen z doslechu, a stejně tak se doposud nesetkal se studenty, rozhodl se poctít je svou přítomností už během cesty vlakem. Jen proto, aby si udělal obrázek a mohl začít s jejich rozškatulkováváním mezi mudlovské šmejdy, šmejdy a čistokrevné kouzelníky.
Cestou k vlaku vrazil do nějakého chlapce, co se mu připletl pod nohy, jen na něj nevrle zavrčel a kluk si chudák málem stříknul do gatí. Nebylo divu - Gerasim kráčel nástupištěm v kompletně černém hábitu šitém na míru, nehledě na to, jaké bylo horko, a ještě se tvářil jako smrťák. Vzbuzoval respet, a proto se mu taky většina těch bystřejších dětí i dospělých klidila z cesty.
Protože si hodlal projít celý vlak, vlezl nejprve do prefektského vagónu a pomalu vykročil uličkou, přičemž s výrazem, který neprozrazoval absolutně nic, nahlížel do každého kupé a prohlížel si tvář každého cestujícího. „Vy jste prefekti?“ bafnul ne zrovna přátelským tónem obohaceným o ruský přízvuk směrem k Maeve a Mattovi a shlédnul k odznakům na jejich oblečení, pokud je tedy měli viditelně připnuté. „Otřesné,“ usoudil s opovržlivým odfrknutím, ať už odpověď byla jakákoliv, a posunul se o tři kupé dál. Tam seděla osamělá dívka, která Gerasimovi nestála ani za delší pohled, a v dalším kupé další dvě slečny. „Ubohé,“ okomentoval pro změnu tyhle dvě. Nikomu z těch, co viděl, by odznak nesvěřil - všichni do jednoho vypadali jako slabí, ufňukaní šmejdi. Ovšem to nejlepší ho čekalo na samém konci prvního vagónu.
Když mu pohled padl na upovídanou tmavovlásku a něco, co vypadalo spíš jako holka, ale asi to mělo být klukem, vypálilo mu to na okamžik pojistky. Gerasim zamrkal, neboť si nebyl jist, zda vidí a slyší dobře. ~Brumbál se pomátl, tohle snad ani není možné,~ zamumlal si pod vousy, načež anglicky, tak, aby ho oba slyšeli, dodal: „Brumbál vážně posílá odznak každému šmejdovi, co mu padne do oka, huh?“ Ta slova Gerasim přímo znechuceně vyplivl. A se znechuceným brbláním vykročil dál, pokud ho ovšem někdo nezarazil.

_________________

Tamsin měla už od rána správnou pubertální depku, a kdyby nebylo rodičů, pravděpodobně by do těch Bradavic ani neodjela. Důvod byl prostý – Arsen už se do Bradavic nevracel, zůstával si v Londýně a mrzimorské prefektce se vidina deseti měsíců odloučení zamlouvala zhruba stejně jako rakovina. Takže to logicky za moc nestálo. No, a když má člověk depresi, je nasnadě, že nebude aktivně vyhledávat společnost ostatních. Právě proto se rozhodla vůbec poprvé v životě využít svého prefektského privilegia a vyzkoušet luxus a komfort prvního vagónu. Právě tam si byla totiž téměř na sto procent jistá, že najde volné kupé, kde ji nikdo nebude vyrušovat z nostalgického civění z okna.
Mýlila se, a to hodně.
Jen, co vstoupila do chodbičky mezi kupé v prvním vagónu, ji vyrušil cizí a nepříliš příjemný hlas s ruským přízvukem. Tam-Tam zbystřila. Od jisté dramatické příhody v kavárně měla na Rusáky tak trochu pifku – s čestnou výjimkou pro Arsena a jeho otce. No, a taky se u ní projevily trochu sebevražedné sklony. Asi měla pocit, že když se jí podařilo omráčit jednoho olšenkovského nohsleda a zmást druhého olšenkovského nohsleda, tak už jí nikdy nemůže nic ublížit. Lol.
A zatímco neznámý vetřelec lamentoval nad Brumbálem a nově zvolenými prefekty, Tamsin urychleně pozměnila své plány a místo depkaření se vydala právě směrem k poslednímu kupé.
„Pomůžu vám, pane… pane?“ ozvala se medově Gerasimovi za zády a nasadila jeden ze svých bezelstných úsměvů. A mezitím telepaticky volala Cassidymu, aby se v případě krajní nouze okamžitě zjevil na scéně, pokud možno i s celou armádou skládacích židlí. Ty totiž na Rusáky platily nejvíc.

Mimo herně:

_________________

| +

Arianino prohlášení Darrela natolik šokovalo, že by byl schopen zakuckat se vlastní slinou. Cože to řekla? Byl náhle zticha a pouze se na svou spolužačku zaraženě díval, ač svá slova doprovodila mírně pobaveným úšklebkem, jímž mohla naznačovat, že to nemyslí úplně vážně. Jenže Darrel Arianě tenhle úsměv nesežral, protože se usmívala tak pramálo - nebo toho byl alespoň tak málo svědkem, že dokázal rozlišit, kdy úsměv vytvořila silou vůle a kdy byl upřímný. (Těch upřímných prostě moc nebylo a většinou se objevily zcela nečekaně, mimo Ariany kontrolu.) Netušil, co by na to měl povědět, a tak se unaveně zadíval z okna. Na svých přátelích mu ohromně záleželo, nechodil do Nebelvíru náhodou a za své lidi by byl schopen dát ruku do ohně, těžko říct, kdy se to stalo, ale mezi své lidi počítal i Arianu a spoustu dalších, kteří ho považovali za otravnýho infantilního dementa s poruchou pozornosti a slušného chování. Možná byl problém v tom, že Darrel by byl schopen dát ruku do ohně za většinou lidí, kterými se obklopoval, ať už si s nimi rozuměl více či méně.
"To je to doma fakt tak strašný?" zeptal se po chvíli uvažování, zda má tohle téma začínat. Teda on věděl, že to má Ariana doma strašné, vždyť měla domácí vězení, zabili ji kočku a bůh ví, co všechno dál... "Teda... jenom, že kdybys někdy něco potřebovala, víš, že se na mě můžeš otočit?" pozvedl trochu obočí, které mu tak zmizelo za ofinou rozcuchaných zrzavých vlasů a doufal, že si Ari nezačne klepat na čelo, protože pokud si nešli po krku, šli si po oblečení a teď to vypadalo, že by snad spolu mohli zase normálně - přátelsky vycházet.
Pokud Darrel na pár vteřin uvažoval o tetování, Arianiných pět hodin ho zase pěkně rychle sneslo na zem a on to zamítl. "To je strašně dlouho," stačil se pouze divit, protože píchat do sebe pět hodil jehlou, to vážně musela být odvaha.
"Taky bych chtěl hrát famfrpál a malí haranti by mi nevadili - tedaaa, teď jako ne, tak za pár let - stejně se teď budu po škole starat o Rebeccu, ale víš co, já už jsem to celé vymyslel," vzpomněl si na svou teorii o famfrpálovém týmu, "chci mít tolik dětí, abych z nich mohl složit famfrpálový tým a přihlásit se s ním do ligy. Už jsem to říkal Donně, ale vůbec nesouhlasila, ona je fakt strašně nesoutěživý typ," protočil nechápavě očima nad svou přítelkyní, protože vážně nechápal, že pro tenhle plán nebyla zapálená.
"Proč by mě neměla mlátit?" nechápal a zmateně nakrčil obočí, než dlouze zazíval.
"No nevypadáš! Ale stejně si to na sobě nedokážu představit, já myslím, že vystudování v Nebelvíru bohatě stačí, tetování mít nepotřebuju," zakroutil hlavou a s pobaveným úsměvem poslouchal Arianino vypravování o tom, že by si mohl nechat potetovat celé ruce nebo hruď a vypadal by jako utečenec z Azkabanu. Ta holka byla praštěná.

_________________

Lhostejně pokrčím rameny. "Já bych řekla, že máš svých problému dost. Navíc, měla bych bejt ráda, že si nemusím brát někoho z rodiny, představa, že bych dopadla jako Hillary a Ethan je odporná." poznamenám opět s mírně zhuleným výrazem, jako kdybych mluvila o kytičkách. Samozřejmě Darrelovu nabídku pomoci oceňuju - přeci jen, jen málo mých kamarádů mě může v tomhle pochopit. Dokonce mě snad i těší, že to na poslední rok bude mezi náma v pohodě, protože myslím, že šest let je dost dlouhá doba na to, abych ho začala nenávidět a pak s tím postupně přestat a pak zase začít a... chápeme. Prostě jsem nestabilní, like NO SHIT! "No jo, tobě se to řekne, ty nestrávíš devět měsíců s tím malým harantem v břiše, víš. Plus porod prej fakt bolí, vsadila bych se, že víc, jak tetování, takže se nemůžeš divit, že s tím nesouhlasila..." ušklíbnu se na Darrela a pak se zatvářím trochu znechuceně, protože zaprvé děti fuj, zadruhé porod fuj, zatřetí sex fuj, protože fuj.
Hodím na Darrela nechápavý pohled - co to je za otázku? To jako chce, aby ho jeho nastávající mlátila? U Salazara, na co to Darrel myslí! On určitě dělá nějaké... ew, fuj, ale no tak! "Cže? To teda nevím jak ty, ale já bych třeba ocenila, kdyby můj nastávající nebyl násilnická svině s potřebou vybíjet si frustraci na mně..." zamumlám trochu nejistě a nakloním hlavu na stranu, uvažujíc, jestli mě Darrel předtím jakože jen nepochopil nebo jestli si z tohohle dělá srandu nebo jak... no, vypadá fakt ospale, bych řekla, že bude asi trochu zmatený nebo tak něco. Popojedem. "No jak chceš. Stejně myslím, že by si to měl zkusit, alespoň něco malého." brouknu rozpustilým tónem. Lehce se protáhnu a přejedu Darrela pohledem, jako kdybych se pokoušela něco najít. Těžko říct, o co mi tady vlastně jde, možná moje pisatelka prostě neví, co tady nacpat, možná mám pocit, že tohle je naposledy, co Darrela vidím. "Myslíš, že Ginger a Ezra se někde zasekli spolu?" nahodím lehce škodolibým tónem a jako patnáctiletá puberťačka se chvíli tupě pohihňávám. Pak s tím raději přestanu, protože začínám mít pocit, že si o mě Darrel myslí, že sem naprosto vypatlaná, což není pravda, prostě mám jen dobrou náladu, no. Anyway, kde jsme to byli. "By mě zajímalo, jak udělaj zkoušky, když na sebe budou furt nalepení." poznamenám s úšklebkem a zadívám se z okna. Nemůžu se dočkat, až se vlak rozjede, jako vážně. Jen co dojedeme, půjdu si lehnout do své postele a vybalím si a dám si sprchu... jo, to bude super. Koho zajímá zařazování, stejně je Klobouk věčně na drogách a dělá samé tupé rozhodnutí.

_________________