Ann na malou chvíli seriózně uvažovala, jestli je ten kluk normální. Dobře, s něčím takovým jako že bude terčem skupiny náhodných vagabundů (nebo spíš přímo zločinců) asi mohla počítat, když šla na Obrtlou, a ve výsledku byla naštvaná asi víc na sebe sama, že se nechala do takové taškařice vůbec přemluvit. Co ale po chvíli, když se začala uklidňovat uznala bylo, že se vlastně nic nestalo, a tudíž se jednalo o docela kvalitní dobrodružství a rozproudění adrenalinu. "Fájn, když pominu kletby, nebylo to tak hrozný," přiznala nakonec. Akorát pořád nechápala to se sirkami, ale to jí asi ani nebylo souzeno pochopit. Byl to Darrel. A Darrel přeci jen někdy dělal nepochopitelné blbiny, na to už si musela za ty roky zvyknout. Rodwella s nožem nikdy neviděla, a krom toho, že se od mozkomořího profesora snažila držet daleko, s ním neměla nějaké extra problémy (to že je na Astronomii úplně tupá si uvědomovali oba, tak co), tudíž tuhle poznámku nijak nekomentovala.
"Ale já to myslela vážně!" upozornila ještě ohledně cigaret. Co se jí týkalo, tak prostě kouřit dávno přestala, a tyhle momenty byly jednoduše něco jako zkraty v jejím nervovém systému. Tak.

Přesuňme se ale do toho nechutného domu, nejspíš obchodu nebo tak něco. Zatímco Ann usilovně hledala baterku, povedlo se zřejmě jejímu společníkovi objevit taky něco zajímavého. "Nakládané bulvičky s česnekem, místní specialitka," okomentovala, a přišla se na oko podívat zblízka. "A nebo asi bez česneku, šetřílci pitomí," zahlásila, jakmile do lihu posvítila světlem a ukázalo se, že se tam nachází těch očí ještě několik. Zněla úplně, jako by si snad očka dávala k svačině denně, a nebýt toho, že jí následně zacukaly koutky a ona se zasmála, nejspíš by působila i maličko děsivě. Nebo minimálně šibnutě.
Nad tělem nijak neuvažovala, spíš doufala v to, že to bude nějaká hnusná barva. Nebo hodně řídká marmeláda, která tady teď hnije. Nicméně ale jakékoliv obavy spolkla a následovala Darrela, který zřejmě nutně potřeboval vidět mrtvou bábu s dvěma hlavama nebo co. Když ale posvítila za pult, nebylo tam zhola nic. Nic, jen ona skvrna tak nějak zvláštně useknutě končila, jako by odtud kdysi dávno někdo něco zvedl a odnesl. "Ať už tady bylo mrtvý cokoliv, vzali si to s sebou na večeři," konstatovala, ale to, co mělo asi být vtipné, vyznělo jen podivně zaraženě. Ann nebyla zrovna na takové situace zvyklá. A upřímně, když si v nějaké podobné představila Thomase, nevěděla zda se té myšlence smát nebo si nad ní zoufat. Kdepak, jejího bratříčka by tady určitě kleplo. "A vůbec, proč máš tu sklenici. Prosím tebe polož to, co bys asi dělal s bulvou?"
Následně přešla k zásuvkám na straně pultu a zkusmo s jednou zalomcovala. Byla samozřejmě zamčená. Následovala další, další a další, a až u té poslední se na Ann usmálo štěstí a ona se s trochou sebezapření vážně otevřela. Byl tam malý, v kůži vázaný sešit, který také nesl stopy prachu. "Co myslíš, že tam je napsaný? Záznamy o vraždách? To by přece bylo děsně boží," nadhodila a sešit otevřela na jedné stránce. "No a nebo něco děsně nudnýho," odfrkla si, když na stránky posvítila svítilnou. Byly tam jen záznamy o prodeji komodit, z nichž evidentně jednou byly i pravé lidské oči. Ann nakrčila nosík. "Proč by někdo u Merlinovy zadnice kupoval lidský oči?" vypadlo z ní, poněvadž ji nenapadala žádná logická myšlenka, proč by to někdo dělal. Mrtvý oči v láku přece byly k ničemu... nebo ne?

_________________

Pobaveně se zachechtal a zaujatě si prohlédl sklenici, kterou stále svíral v ruce, i když už dávno následovali krvavou šmouhu na podlaze. Darrel ani trochu nevěřil tomu, že by to byla třeba zaschlá, plesnivá marmeláda, takže s nadějí, že se tu někde bude válet třeba něčí končetina, nakoukl za pult. "Ty jo, fakt škoda," prohodil zklamaně, i když ve skutečnosti byl trochu rád, že tu žádná mrtvola neleží, protože absolutně neměl představu, co by tu s ní dělali. Volat pomoc... no, to už by bylo asi zbytečné a hledat někoho, kdo by se o to mrtvé tělo taky v Obrtlé postaral, to by se mu vážně moc nechtělo.
"Coo?" zatvářil se překvapeně, když se zničeho nic dostala zpět k té sklenici, kterou pečlivě střežil u sebe, "tu já si beru sebou! Budu to mít jako těžítko," zakřenil se nadšeně a zamával se sklenicí, rozhodně ale opatrně, protože oči v téhle se zdály být ty největší a nejlepší. "myslíš, že to jsou fakt lidský oči?" zeptal se po chvíli na otázku, o které posledních pár minut přemýšlel. To se přece nedalo tak od pohledu říct, ne? Jasně, velryba by měla oči asi větší, ryba by je zase neměla tak kulaté, ale kdo ví, kdo tyhle nosil v hlavě. Ať už to však byl kdokoli, Darrel si rozhodl sklenici nechat jako suvenýr na dnešního dopoledne. Nakoukl Annie přes rameno, co najde v tom otevřeném šuplíku, a když z něho vytáhla sešit, zamyšleně mu stouplo obočí. "To asi těžko. Spíš něco o tom obchodu," což se vzápětí také potvrdilo, když se ukázalo, že v sešity jsou záznamy z prodeje. "Jsou tam nějaká jména?" zajímal se, protože pokud mohlo tomuto obchůdku dodat více na důvěryhodnosti, byl to seznam zákazníků, kteří zde nakupovali. Kdo ví, kdo všechno chodil nakupovat na Obrtlou ulici, že ano.
"Já bych si je třeba koupil," ozval se Darrel se svou sklenicí s oči a pobaveně se zakřenil, "ale naštěstí už nemusím, prostě si je odtud vezmu," uchechtl se a jako kdyby sklenice s bulvami byla něco úžasného a neuvěřitelného, opatrně sklenici položil na pult a oči si prohlédl. "Tak co, vrátíme se pomalu zpátky?" zeptal se a mrkl na hodinky.

_________________

Annie pozvedla jedno obočí v lehce nevěřícném gestu. "Jo, děsná škoda," odkývala Dájovi, a z jejího hlasu nebylo ani trochu jasné, zda to vážně myslí vážně, nebo je to nějaký vtípek či ironie. Nechávala prostě Galla, ať si vybere tu možnost, která se mu hodí. Mrkla ještě po krvavé stopě, která prostě končila, zamračila se a pak upřela pohled do oka (jako prostě no, na oko, ale jako by se mu dívala do očí) ve sklenici. Tak nějak neočekávaně přitahovalo její pohled. Poněvadž lidský oko v láku, to prostě denně neuvidíte, že. Navíc když tady nebylo to tělo, jednalo se o široko daleko nejzajímavější předmět.
"Ty seš vážně totální magor, Galle," protočila očima nad tím, že si Dája hodlá pořizovat nové těžítko s bulvama, respektive že si domů přitáhne nějaké cizí oko v lihu, "tohle já mít doma, brácha mi to vyhodí. Protože je to fakticky hnusný." Smála se u toho ale, takže vlastně naznačovala, že to je jen a jen Darrelovo rozhodnutí, a ona nemá sebemenší důvod ho přesvědčovat, že tahat domů oči v octě není dobrý nápad. "Doufám že ne, ale tohle vypadá jako nějakej pošahanej voodooshop, takže spíš budou," ošila se při té představě, že kvůli tomuhle očku musela někomu v hlavě zůstat hrozně hnusná díra.
"Nikdo, koho bych znala," zavrtěla hlavou, "i když, počkej, je tu nějakej Nott... nejsou Notti ta mrtvá rodina? Ta s tím chlápkem, co ho zavřeli za vyvraždění mudlovský vesnice?" Ne že by na tohle byla odbornice, ale hej, Xaveria Notta přece znal každý*! Nebo skoro každý. Aspoň podle příjmení. O tom, že utekl, a že má vnuka, už jsem ale přirozeně nevěděla."A ty tam někoho známýho vidíš?" zeptala jsem se a nechala Darrela, aby si zápisník sám prohlédl, pokud chce.
"Fajn, fajn, tak asi přece jen by se nějakej magor našel," rezignovala nakonec. Ať si Nebelvírák klidně odnese oko, stejně jsem pochybovala o tom, že mu doma vydrží dlouho. Každý normální rodiče by přece takovou nechutnost vyhodili!
Bývala bych tady klidně ještě chvíli prozkoumávala, ale když Darrel navrhl, že bychom měli jít, prostě jsem pokrčila rameny. "Fajn, klidně, aspoň nás tu nepřepadne ta dvouhlavá ježibaba!" Tohle bylo úplně jasně rýpnutí, rozhodně tomu už dávno nevěřila. A tak se ještě naposledy rozhlédla kolem, než se spolu s Dájou začala zase Obrtlou plížit pryč...

>>>

Mimo herně:
*Já musela. Feel free to add a name of your choice to the list, too.

_________________

Kdesi na malém půlměsícovitém náměstíčku na Obrtlé...

Kruh černých postav působil jako havraní sněm. Zpod každé kápě vykukovala slonovinově bílá maska. Jestli se něco dalo označit jako "kultovní", určitě to bylo široko daleko to nejpříhodnější uskupení, které si mohlo dopřát tu čest.
Aveline se v duchu tetelila blahem a nutno dodat, že menší zakuklená postavička, která občas nadšeně poposkočila, jak špatně krotila nadšení, přitáhla pár nesouhlasných pohledů. Sněm ale jinak zachovával ticho, alespoň do doby, než se slova uprostřed kruhu ujal štíhlý tmavovlasý mladík s okouzlujícím, i když krutým úsměvem.
Byla to jedna z těch schůzí plná plánování, jak vytrhat plevel i s kořeny a kde nejlépe udeřit, aby byl odpor rozdrcen tak, že už se žádný další pošetilec nevzepře.
Aveline horoucně zaplály oči, i když samotný obsah slov moc nevnímala. Regulérní fangirling se projevoval tím, že se jistá černá postavička občas zavlnila, zaláskovaně si spínala ruce u tváře a občas obdivně vzdychla, což mezi souhlasným mručením naštěstí zanikalo.
Šum hlasů ovšem najednou protnulo vykvíknutí. Aveline ztuhla a maličko zpanikařila. Oči pod maskami se otáčely a hledaly maličko zmateně a zaraženě původce. Nebyl to zvuk, který by tu byl... očekáván.
Aveline co nejnenápadněji vylovila z kapsy granulovou pochoutku a strčila si jí do výstřihu, který byl dnes poněkud vyboulený, ale ne že by to pod mundúrem bylo znát. Pár Smrtijedů bylo mírně zavalitých, to se ztratilo.
Rozkošné štěně australského ovčáka ochmýřené jako stříbro a s nebesky modrýma očkama, skryté pod pláštěm ve svetru, ožužlalo Avě prsty a na chvilku bylo tiše, takže pozornost Smrtijedů se vrátila k rokování nad důležitými záležitostmi.
Nutno podotknout, že štěněcí kníknutí se během následující perných dvaceti minut ještě dvakrát zopakovalo a Aveline měla co dělat, aby vrhala vyčítavé a napomínavé pohledy po Smrtijedovi vedle sebe, jakmile hovor opět utichl a slepé pohledy pátraly po původci. Téměř si oddychla, když se sněm konečně rozpustil.

_________________

V zapadlém obchůdku Wilhelminy Prattové...

Ztichle postává ve svém obchůdku, poblíž začouzené výlohy, z níž vyhlíží ven, na ulici, která mnohé kouzelníky přímo děsí. Aby ale také ne - ona sama byla svědkem mnohých událostí, které by ji, kdyby byla alespoň o chloupek normální, i vyděsili. Jenže ona už se tu nějakou dobu pohybovala, a tak už víceméně věděla, co tu od lidí čekat. S poklidem tedy vyhlíží na ulici a na občasné zjevy na ní, nevysoká slečna v tmavě modrém hábitu, střiženém na míru její postavy, než se její rty zkroutí v úšklebku a ona odstoupí. Drobné dlaně přitom stiskne v pěst a hlavu obrátí směrem k ztemnělému obchodu. Nevypadalo to tu kdovíjak útulně. Zatím ještě ne. Kdyby sem někdo vtrhl, nejspíše by si myslel, že se ocitl na opuštěném místě, kam lidská noha nevstoupila už dávno. Ovšem to vše byl záměr, a pokud nefungovalo maskování, její kouzla už zmohla své. V doprovodu klapotu svých podpatků zamíří přes obchod až do druhé místnosti, která už vypadá o něco útulněji, avšak na jakoukoliv citlivou dušičku by možná mohla působit stále dost svíravě. Panuje zde stále dost temná atmosféra, kterou ještě umocňuje masivní černý nábytek. S odfrknutím se sehne v místech, kde je v zemi jakýsi poklop, který už naučeně zaklapne a přes něj ještě nechá klesnout tmavý koberec. Několika kroky pak dojde k většímu křeslu, do kterého s lehkostí zapadne a do prstů pak uchopí menší flakónek medové barvy, se kterým si začne pohrávat. Očima přitom probodává dveře do místnosti a částečně i krámek. Vypadá to, že očekává. Nejspíše dalšího zákazníka, anebo návštěvu... kdo ví.

Mimo herně:
Domluvená hra.

_________________

[OLIVIA EADDA PRATT]

Olivia se přešla z prosluněné Příčné ulice do Obrtlé s lehkostí a vznešeností sobě vlastní, a nebyla tu poprvé, a rozhodně ne naposledy. Od doby, co pracovala pro Denního věštce, se tu navíc pohybovala ještě víc než dříve, měla tu své kontakty, věděla, kam pro co dojít, kde si co obstarat, jak si zařídit, aby někdo kápnul božskou. Přes dámský oblek v bílé barvě měla přehozený béžový plášť, díky němuž do ponuré ulice vůbec nezapadala, ale Olivia nebyla z lidí, kteří by chtěli splývat se svým okolím. Jen ať o ní pěkně všichni vědí. Jen ať se na ni dívají. Jen ať ji obdivují.
Dnes sem však zavítala pracovně jenom z poloviny, a proto vedle ní nepovlával elegantní, starožitný, a velmi drahý bleskobrk, jež byl momentálně bezpečně schován v její kapse, zatímco v druhé se schovávala úzká hůlka. Olivia se nesla s bradou hrdě vztyčenou, s náznakem úsměvu na plných rtech zvýrazněných rudou rtěnkou, ale úsměv to nebyl vůbec milý. Spíš to byl jedovatý úšklebek plný skrývaných hrozeb a potutelných tajemství. Sama o sebe se nebála, protože jakkoli byl její rod v těch nižších příčkách, měli pevnou vazbu na Kingovi, a k tomu bohatou pověst, která jí zajišťovala mezi místní cháskou respekt, který by si neváhala zařídit, kdyby někdo měl tu drzost se tomu vzepřít. Cítila, že zatímco kráčela ztemnělou uličkou s klapotem lakovaných lodiček ve stejné barvě, jako měla kabát, s lehkým pohupováním pružných boků, zatímco kladla nožku před nožku a na ramena jí spadaly perfektně navlněné blond vlasy, ze všech stran ji pozorují skryté oči. Ona sama však kráčela zpříma, ale zároveň uvolněně, a žádný z těch pohledů neopětovala. Zdejší obchodníčci a zločinci jí nestáli za pozornost, dokud od nich něco nepotřebovala, to se pak její modrozelený pohled dokázal provrtat do každé duše, popřípadě stačilo si vypomoci hůlkou.
Zahla za roh a její kroky provázel pravidelný rytmus klapotu podpatků, než se elegantně zastavila před nenápadným, zašlým obchůdkem, nad jehož ošuntělým vzezřením už neprojevovala znechucení, a krátkým pohybem útlého zápěstí otevřela dveře. Zastavila se uprostřed místnosti a krátce si prohlédla interiér, než pohledem pomalu, ležérně, přešla ke své mladší sestřence. "Minnie," zapředla a sladce se na dívku usmála, než blahosklonně naklonila hlavu na stranu. "Jaký dojem asi uděláš na své velectěné zákazníky, když je přivítáš z křesla?" nadhodila s povytaženým obočím, ale to už se na sestřenici doopravdy usmála, i když stopa škodolibosti a vypočítavosti v jejích očích stále zůstávala, a vyšla jí vstříc, aby se s ní pozdravila náznakem polibku na obou tvářích. "Vypadáš jako duch," poznamenala ještě, než přejela pohledem i po Wilhelmině pracovně. "Nevyřízená zakázka?" zeptala se s líným zájmem a letmým náznakem poukázala na lahvičku, kterou držela Wilhelmina v ruce.

_________________

Minuty se vlekly. Wilhelmine neměla ráda, když jí někdo nechal čekat. Ona sama obvykle chodívala pozdě, protože na její osobu se zkrátka vyplatilo čekat a ona si to uvědomovala více, než kdokoliv jiný. Pokud se to někomu nelíbilo? Budiž. Tím se zrovna dvakrát nezatěžovala, nebylo to nic, co by jí mělo trápit. Ani když se nějaký zákazník neobjevil na smluvenou schůzku, se tím nějak nezatěžovala. Zkrátka si ten dotyčný připlatí a ona tak bude mít více galeonů na nové věci. To se přeci vyplatí.
Nakonec však zaslechne zvuk dveří, a tak hnědé oči soustředěně upře ke vchodu do místnosti, v níž si zatím v poklidu vysedává, aniž by se hnula ke dveřím a dotyčnou osobu přivítala. Prsty mezitím převrátí malou ampulku, až se tekutina přelije z jedné strany na druhou. Líbivá tekutina uvnitř ampulky se přitom zaleskne, jakoby skutečně nebyla ničím jiným, než neškodným medem nebo nějakou sladkou šťávou.
Jaké je však její překvapení, když se v druhé místnosti zjevila její starší sestřenice, kterou tu zřejmě dnes vůbec nečekala. Tvář však rychle vyhladí do nečitelné masky, která tak, jako vždy,odráží její dokonalost a obě oči přitom zastaví ve tváři Olivie. "Olivie," pronese její jméno se značným chladem, aniž by se nějak pozastavovala nad tou její 'Minnie'. Rozhodně jí nedá tu čest, aby ji viděla rozhozenou z její vlastní role, ať už k tomu použije jakýchkoliv prostředků. "Tohle není obchod, na jaké jsi asi zvyklá," promluví s klidem, načež nohy pokrčí v kolenech a s klapnutím podpatků je položí na zem, hned vedle křesla. Energicky, ale přitom se značnou elegancí, se vytáhne na nohy a prsty přejede přes tmavě modrou látku hábitu. Ačkoliv tmavá barva látky tak nějak koresponduje se zbytkem obchodu, přesto Wilhelmine působí jako někdo, kdo se tam ne tak úplně hodí. Ačkoliv na sobě nemá žádný výrazný šperk, přesto na sebe mohou strhnout pozornost ty lesklé hnědé vlasy a bílá, skoro až vyhlazená, pleť. Žádné jizvičky ani nic, co by jí zřídilo dokonalou podobnost s celým tímhle ponurým místem.
Oliviin pozdrav přijme bez toho, aniž by škubla a dokonce pro ní vyčaruje i drobný úsměv, který její výraz celkově změkčí, ačkoliv v očích jí stále zůstává ten chlad.
"Myslela jsem, že sem chodíváš častěji. Tady je běžně vypadat jako duch," pronese s lehkostí, s čímž se od Olivie obrátí a několika kroky se projde po místnosti. "Hádáš správně. Na někoho tu čekám. Ať už to vypadá jakkoliv, lidi se na tohle místo vrací, aby si mohli odnést něco, co jen tak nikde nekoupí," bělostnou tvář se svými slovy opět stočí k Olivii a koutky rtů opět cuknou v náznaku úsměvu. "Ale copak tu teď děláš ty?"

_________________

"Ale samozřejmě, že není. I když občas jsem nucena vkročit i do horších," odvětila blahosklonně Olivia a pomalu zvedla oči k vybavení druhé místnosti, kde se právě Wilhelmina nonšalantně zvedala ze svého křesla. Svůj odpor na touhle veteší už sestřence vyjádřila dávno, a navíc musela uznat, že to sem aspoň nevábí nevítané hosty. Na duhou stranu... občas se nedalo ani určit, kdo je tu vlastně vítaný.
"Občas bys mohla vyjít na slunce, prý je zdravé, ale rozhodně to kazí pleť," prohlásila následně, zatímco z Wilhelmina obličeje nespouštěla pohled, a opět se lehce pousmála, než se její pozornost přesunula k lahvince s něčím zlatavým. Olivia z lektvarů odovcovala na výbornou, ale dávno věděla, že Wilhelmina dokáže udělat jed tak, aby vypadal jako Amortencia a naopak. Ohledně Wilhelmina vylíčení se taky jenom pousmála a líně si prohlésla své bezchybně nalakované dlouhé nehty, než k sestřence zvedla pohled, jakmile ji oslovila. "Ale Minnie, cožpak se nemůžu stavit jenom kvůli tomu, abych si s tebou pěkně popovídala?" nadhodila uraženě, ale na rtech jí stále pohrával přezíravý úsměv, se kterým popošla k Wilhelminu křeslu, o jehož opěradlo se zapřela rukou a poklepala na něj nehty, než se její pohled opět střetl s tím Wilhelminým. Byly z jedné rodiny, prakticky stejně vychované, a obě přišly tak či onak o své vybrané snoubence. Mnoho věcí je pojilo, ale stejně tak je rozdělovaly jejich povahy, které byly zvyklé starat se jenom o sebe. A zatímco Wilhelmina se živila ilegálním prodáváním lektvarů, Olivia prodávala informace těm správným lidem. Tedy těm, kteří se za ně nebáli si pořádně připlatit. "Řekněme, že bych ráda věděla, jestli se za tebou v nedávné době nestavila Gloria Van Helmontová, nebo někdo na ni napojený...?" nadhodila poté jakoby nic a znovu se na sestřenku bezelstně usmála, i když v jejím obličeji pátrala po sebemenším pohnutí. Obě byly uvyklé své emoce skrývat, ale vždycky tu bylo něco, jak zjistit, jestli druhá osoba něco zatajuje. Tohle navíc nebyla nezbytně nutná informace, dokonce nebyla ani na zakázku, ale Olivii to zajímalo z poněkud osobního hlediska. Nebylo tajemstvím, že Kingovic druhá dcera nemohla se svým manželem otěhotnět, ať se snažila jakkoli. Stejně jako bylo jasné, že komukoli by se to povedlo zařídit, získal by si její drahou náklonnost. A přesně o to Olivii šlo.

_________________

Pozvedne hnědé oči a rozhlédne se kolem. Byla pravda, že to tu nebylo bůhvíjak bohaté - žádný luxus, na který bývala zvyklá. Přesto to ale dokonale splňovalo všechny náležitosti Obrtlé. Bylo to ponuré, temné a ne jen tak pro nikoho. Kouzelníci, co sem chodili, se sem nechodili kochat, ale nakupovat to, co potřebují. Malé, či větší ampulky s obyčejnými, ale i silnými elixíry, které měnily podobu, ale také uměly ubližovat nebo mlžit paměť. Wilhelmine je sice mladá, ale v lektvarech si vždy vedla na výbornou, navíc mnohdy přicházela i s nápady, jak co vylepšit. Učebnice lektvarů pro ni byly jen stavebním kamenem, odrazový můstek, rozhodně ne Bible, jejíž nakázání by potřebovala dodržovat do slova a do písmene. A nehody? Občas hrozily, ale ona už víceméně věděla, co si smí nebo nesmí dovolit. Opatrná byla vždy, zvlášť po té nehodě s jejím snoubencem. Vyjít z toho bez poskvrnky, to je pro ni to nejdůležitější.
"Není to místo, které by odpovídalo standardům, na které jsem zvyklá, ale tohle není žádný obchod Madame Malkinové se studentskými stejnokroji. Navíc člověk nemůže očekávat nic bohatého na Obrtlé. Strhlo by to zbytečnou pozornost," prohodí s jistou lehkostí v hlase, přičemž udělá pár kroků ke dveřím, a tedy i k hlavní místnosti obchodu, kde se obvykle setkávala s ostatními. "Očekávala bych, že budeš ostřílenější, má milá sestřenko. Pochybuji, že si se svou prací můžeš dovolit ofrňovat nos nad nevábnými místy. I když tady můžeš být klidná - žádné mrtvoly tu schované nejsou," povytáhne koutky úst do nebezpečného úsměvu, se kterým si svou starší sestřenku přeměří. "Až budu chtít, půjdu na slunce."
Když jí Liv položí svou otázku, koutky rtů jí opět těknou v úsměvu, se kterým hlavu nakloní ke straně. Olivii znala moc dobře. Byla jako ona - obě dvě vše podnikaly proto, aby z toho měly nějaký užitek. Že by se sem Olivia přišla bavit, když si pro to mohla vybrat mnohem lepší dobu a luxusnější místo? Přesto na sobě nedává najevo jakékoliv pochyby, jako by žádných nebylo. Nic dalšího však neříká a hravým pohledem zůstane probodávat svou sestřenku, zřejmě v očekávání nějakého zdůvodnění. Sestřenčino chování jasně působilo, že si sem nepřišla jen popovídat. Nepřišla probírat žádné zbytečnosti... možná si přišla vyprosit nějaký ten lektvar.
Jenže pak Olivie zmíní svou otázku, a s tím se úsměv na Wilhelminině tváři o to víc rozšíří. "Ah, tak informace. Vím o mnoha lidech, kteří sem chodí a buď za mé služby hned nabízí galeony, anebo se mě snaží uprosit. Pamatuji si jejich tváře moc dobře a možná by tu pro tebe bylo i něco o té tvé princezničce, ale...," její slova umlknou, s čímž se pozastaví u rámu dveří a opře se, ruce založené na hrudi. "Co mi za to nabídneš?" zeptá se jí s tím úsměvem a stejně klidným tónem.

_________________

>>

nový herní den

Adelline Forlandová své děti neskutečně milovala a byla by pro ně schopná udělat cokoli, ačkoli většinu času měla sto chutí umlátit je pánvičkou. A proto se teď s k smrti vyděšeným výrazem nechala táhnout svou pubertální dcerou do Obrtlé ulice a vypadala přitom, že každou chvilku hrůzou omdlí. "Carreen, měla bys vědět, že s tímto naprosto nesouhlasím!" odmítala ztišit hlas, i když dcerou byla několikrát upozorňována, že křičet v Obrtlé ulici se fakt nevyplácí. "A můžeš mi říct proč? Nechceš mi snad říct, že si tu už byla?" poskočil Adelline hlas o stupeň výš a nevěřícně se na Carreen podívala. Té nezbývalo nic jiného, než si dlouze povzdechnout a protočit očima.
"Ne, ale je to tu nebezpečné. To ví snad všichni," odpustila si sáhodlouhou přednášku o Obrtlé ulici, o historii Obrtlé ulice, o mužích v černých kápích a všech obchodech, která se tam daly najít, a klidně pokračovala v cestě, protože Carreen také nebyla Nebelvírská a proto měla trochu strach, aby tam nenarazili na nějakého podivína, kvůli kterému by se už nevrátily domů. "A chtěla si pomoc koupit dárek Robertovi, uvidíš, že z něho bude nadšený..."
"Možná bychom mu mohly koupit pouze knihu," nadhodila Adelline šeptem ve snaze couvnout od Carreenina návrhu a to koupit Robertovi drahou a vzácnou přísadu do lektvarů, které miloval.
"Pojď, už je to jenom kousek," dělala Carreen, že to o té knize neslyšela a pokračovala v cestě, takže se postupně ponořovaly hlouběji a hlouběji do tmy v ulici, přičemž jim zároveň oběma zářily zrzavé dlouhé vlasy. Carreen byla matčina menší a bezvrásková kopie, ale i tak přitahovala pozornost spíše Adelline, která byla i ve svých letech a po tolika dětech přitažlivá a zajímavá žena, které by určitě nikdo netipoval padesát dva let. Ale byla kouzelnice, měla na to právo.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +