Nesměle vstoupila do obchodu pana Ollivandera a uchváceně se rozhlížela po obchodu. Ani si nevšimla pana Ollivandera, který jí už nějakou tu dobu pozoroval. "Holčičko" oslovil jí jemně. Keylie nadskočila a podívala se na něj. "Ehm omlouvám se" dostala ze sebe a podívala se do země. "To nic, pojď najdeme ti tu správnou hůlku pro tebe." Keylie k němu zvedla hlavu a nadšeně se přiblížila blíž k pultu. Pan Ollivander vzal kouzelný krejčovský metr a začal Keylie měřit. Okolo hlavy, mezi nosními dírky no prostě všude. Keylie to celý představení zaraženě pozorovala. Když pan Ollivander skončil, ztratil se na delší dobu v zadní části obchodu. Keylie netrpělivě poklepávala prstem o pult a hrála si s pramenem vlasů. Už si chtěla dokonce z brašny vyndat knížku, že si začne číst, ale pan Ollivander jí předběhl. "Mám jí" radostně prohlásil a podal Keylie hůlku. Chvíli se nic nedělo a pan Ollivander už malém odešel hledat další, ale nakonec se hůlka modře rozzářila a vyšlo z ní několik jisker. "Páni" pronesla Keylie. "To byla nádhera" usmála se. "Tak já ti jí zabalím a pošlu po sově." usmál se." Děkuji " pousmála se a vešla do ruchu Příčné ulice.

Na rozdíl od autorů osnov Rossana hůlku za až tak nezbytnou záležitost nepovažovala; ostatně, obešla se bez ní dosud, jistě by to nějak zvládla i nadále. Přesto se nehodlala protivit zavedeným kouzelnickým zvyklostem a nevzhledný obchůdek pana Ollivandera navštívila.
Aby bylo jasno, i přes svůj přístup k praktické magii a zjevně zanedbaný vzhled krámku měla pana Ollivandera ve velké úctě. Jeho jméno bylo světoznámé a jeho hůlky prosluly nejvyšší kvalitou. Nebyl důvod neuznávat ho jako velice zručného a zkušeného řemeslníka, který je mistrem ve svém oboru - i když ten obor není zrovna prioritou vašeho zájmu.
"Dobrý den," pozdravila Rossana bezvýrazně, zatímco si se zájmem prohlížela zaprášené útroby obchodu topící se v šeru.
Zpoza jednoho z regálů se vynořila vrásčitá tvář drobného mužíka neurčitého věku.
"Dobrý den, ano, velice dobrý! A vy jste slečna..."
"Van Helmontová. Rossana."
"Van Helmontová! Velice mě těší, slečno; jedete tedy v září poprvé do Bradavic, že?" Pan Ollivander přimhouřil oči obklopené vějíři vrásek. "Jste tu ale poměrně brzy, nepletu se? Většina studentů prvního ročníku si hůlku kupuje až v průběhu prázdnin."
"Nemám důvod otálet," odpověděla mu Rossana jedním ze svých zdvořilých úsměvů.
"Výtečně, výtečně! Tak se do toho pustíme, hm?"
Než se Rossana stačila vzpamatovat, už držela v ruce hůlku a pan Ollivander kolem stepoval s otevřenou krabičkou. "No tak, mávněte s ní!" radil jí nedočkavě.
Ross podle přání majitele obchůdku mávla s hůlkou, ale nic se nestalo; ani smítko prachu se nerozvířilo. Popravdě si v tu chvíli připadala poněkud hloupě a mísil se v ní vděk, že tu Kenneth není a takhle ji nevidí s přáním být doma ve svém oblíbeném křesílku s knížkou rozloženou na klíně a hlavně bez hloupých klacíků, se kterými se musí hloupě mávat.
Pan Ollivander jí ale hůlku vzápětí vyškubl.
"Ne, kaštan vám podle všeho nesedí. Hmm..., co lípa? Jádro z žíně jednorožce a velice pružná."
Ani lípa s žíní jednorožce nenalezla v Rossaně zalíbení, stejně jako tis s blánou z dračího srdce a buk s perem fénixe. A těch hůlek bylo daleko, daleko víc. Po překročení desátého pokusu přestala Rossana vnímat a už jen mechanicky mávala hůlkami, které jí pan Ollivander podal. Udržet si zdvořilý úsměv by asi byl čím dál těžší, ale Rossanu daleko více fascinoval nadšený výraz pana Ollivandera, kterému přinášení dalších a dalších hůlek zřejmě činilo nevídané potěšení.
Protože nedávala moc pozor, vlastně ani nevnímala, jakou hůlku jí pan Ollivander vrazil do ruky snad na sto padesátý pokus - když najednou ucítila v celé paži zvláštní teplo a vzduch kolem jako by se příjemně ohřál. Zvědavě hůlkou mávla, s daleko větší lehkostí než se všemi jejími předchůdkyněmi, a na špičce vykvetlo několik rudozlatých plamenných květů, které se zatřpytily a zmizely.
"Och, to bylo nádherné," připustil pan Ollivander a Rossana s ním musela chtě nechtě souhlasit. Popravdě byla trochu vyvedená z míry, a tak jen mlčky přihlížela, jak pan Ollivander vrátil hůlku do krabičky a zabalenou ji Rossaně předal výměnou za jistý finanční obnos, který mu dívka s radostí zaplatila.
No a pak už nezbylo než počkat před obchodem na Kennetha.

<<< (with Emma)


Torunn se nadšeně zubila od ucha k uchu, dnešní den byl pro ní totiž velice speciální, protože si měla jít pro svou hůlku! Na to se přeci musel těšit každý, no ne? Navíc se jí nabídla Emma, že to všechno obstará s ní, což bylo pro Torunn ještě lepší - svou sestru opravdu milovala a nemohla se dočkat až si spolu vyjdou na tenhle výlet a co víc, až bude chodit do školy kam chodí ona! "Nejdřív zajdeme pro hábit, nevadí?" optala se zvědavě, věnovala starší Lillegardové úsměv a o něco pevněji sevřela její ručku. Tohle bylo pro Torunn takové malé dobrodružství, no.
"Dobrý den, drahoušku," ozvalo se hned potom co dvojice dívek vešla dovnitř. Torunn poplašeně zamrkala a zůstala stát na místě než se dovtípila toho, že to ona byla ten drahoušek. "Dobrý den i vám," popřála pak slušně a mrkla po sestřičce zatímco jí baculatá dáma odkázala ke stoličce. "Poprvé do Bradavic?" Torunn stihla jen přikývnout, protože madame Malkinová ve svých otázkách pokračovala zatímco na ní špendlila hábit. A protože pokládala otázku za otázkou a místo na odpovědi nezbylo, Torunn jen přikyvovala, sem tam souhlasně zabručela, ale víceméně se věnovala prozkoumávání obchůdku a občas i vesele zamrkala na svou sestřičku.
Po hábitu už zbývalo jen si vybrat správnou čapku, rukavice a sponu. "Myslíš, že bych si mohla vzít tuhle s kytičkami, Emmo?" obrátila se zvědavě ke starší sestře a byla připravená nahodit i psí oči, protože ona tu přezku na níž byly kytky potřebovala sic by se s nějakou obyčejnou smířila. "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" ozvalo se poté, co všechno společně vybraly, a tak se Torunn jen šťastně zazubila, chytla Emičku za ručku a odkráčela s ní zas pryč, tentokrát míříc pro hůlku.


"Emičko? A co se stane, když si mě žádná hůlka nevybere?" vybafne nečekaně na svou sestřičku obavu, kterou měla už pár dní. Bála se toho, že si jí žádná hůlka nevybere a ona zůstane doma. Ne, že by se jí doma nelíbilo, ale toužila studovat v Bradavicích, strašně moc. "Nemáš lízátko?" vybafla pak na Emmu, pousmála se a společně se sestrou vstoupila do zaprášeného obchůdku plného krabic. "Nelíbí se mi tady," špitla zatímco si krámek s vytřeštěnýma očima prohlížela. Bylo tady moc krabic, temna a celkově to na ní nepůsobila dobře. "Ach, slečna Lillegard se svou sestrou, jasanová hůlka, vlas z víly, deset a čtvrt palce, pružná," Torunn poplašeně zamrkala, tohle bylo hustý, to jo, ale neměnilo to nic na tom, že se jí tady nelíbilo.
"Dobrý den," kníkla vystrašeně, mrkla po své sestře, aby se následně vysadila na židli, na kterou pan Ollivander ukazoval. Do ruky se jí dostala první hůlka, na pokyn s ní mávla a raději jí zas rychle odložila, protože pobořila několik krabic jenž stály v řadě. Omluvně se usmála a dokonce se nabídla, že to zas vrátí na své místo což pan Ollivander odmítl, místo toho jí podal jinou hůlku a než s ní Torunn mávla, chvíli to trvalo, protože se bála, že vyvede něco podobného.
Po několika dalších únavných pokusech se nakonec podařilo najít tu pravou - jedna z hůlek, která jí přistála v ruce totiž vypustila pár jisker. "Skvělé! Výtečná volba," Torunn se zmateně rozhlédla, jestli to je myšleno vážně, ale nakonec proč ne, ta hůlka nevypadala zas tak špatně. Navíc to znamenalo, že budou moci opustit tenhle obchůdek a jít někam pryč, takže proč ne, že? No a jakmile Emma zaplatila, společně zmizeli do pryč.

>>> tam kam chce Emma.

_________________

<<< Gabi & Summer


Gabriela se na společné nákupy se svou sestrou opravdu těšila sic na hlas by to nepřiznala, navíc se celou dobu tvářila otráveně jakoby tohle pro ní bylo mučení. Pravdou však bylo, že si tohle užívala, kdykoliv totiž mohla se Summer trávit čas, byla opravdu nadšená ač jí většinu času popichovala. "Zajdeme potom na zmrzlinu? Nebo bychom mohly skočit do knihkupectví," prolomila Gabi ticho mezi nimi, vyloudila dokonce i menší úsměv a uhladila si sluníčkové šaty, ke kterým si přibrala černé conversky a růžovou mašli do vlasů. "Chci konečně ochutnat tu slaninovou, slyšela jsem, že je dobrá," dodala, protože to byl jeden z důvodů proč na tu zmrzlinu chtěla, další byl, že na ní prostě měla chuť a dlouho jí neměla.
"Už se těšíš až nastoupím do Bradavic? A vůbec, jaký to tam je?" povytáhla tázavě obočí načež se společně se Summer zastavila před prvním obchodem do kterého měly namířeno, tedy pro hábit. Na tohle se Gabi těšila asi ze všeho nejméně, protože moc dobře věděla jak její uniforma bude vypadat a rozhodně se jí to nelíbilo. Měla ráda barevný věci a už tak měsíc přemýšlela nad tím, jak by celou svou uniformu změnila, aby byla jiná než ostatní.
"Dobrý den, drahoušku. Poprvé do Bradavic?" Gabriela se pobaveně uchechtla, přikývla a hbitě vyskočila na stoličku, na kterou madame Malkinová ukázala. "Šlo by, abych měla tu uniformu barevnou? Třeba by mohla být duhová, nebylo by to super? Co myslíš, Summer?" vyvalila na svou sestru očka zatímco na ní madame Malkinová špendlila hábit a opravdu děsně moc se snažila nehýbat, aby nebyla náhodou píchnutá.

_________________

I přes to, že musela se svou mladší sestrou na nákupy, měla dnes Summer opravdu dobrou náladu. Prázdniny sotva začaly a ona už byla z domu - jo, začínalo to docela slibně. Ani to deštivé počasí, kvůli kterému nad sebou teď musela držet deštník, jí nevadilo. Ve skutečnosti déšť zbožňovala a nebýt na Příčné ulici, kde se v tuto dobu potuluje spoustu lidí, pravděpodobně by ten deštník zahodila a nechala na sebe pršet. A nedonutilo ji ani k tomu, aby si na sebe vzala něco jiného než svou oblíbenou černou koženou sukni a bíločernou halenku zastrkanou v ní. Akorát na sobě teda místo balerín měla černé vansky, protože víme, jak bývají křehké, co se vody týče, ale to zase nebyla moc velká ztráta. "Peněz máme dost, jestli si to přeješ, můžeme se stavit tam i tam, zlatíčko" odvětila Summer, přičemž se jí téměř dokonale podařilo napodobit Charlotte. Podstatu věty ale myslela vážně. Teď měla právo rozhodovat Gabriela, což se jí možná moc nelíbilo, ale taky to dostala přikázáno od matky a vlastně to i plánovala dodržet. Ohledně slaninové zmrzliny jen pokrčila rameny. Někdo možná říkal, že je dobrá, každopádně Summer to z vlastní zkušenosti říct nemohla a nezdálo se, že by těm recenzím pochybných lidí nějak zvlášť věřila.
"Ale to víš, že se těším," vydechla Summer teatrálně, načež se jí na tváři objevil úšklebek, který ale téměř okamžitě zmizel, když se zamyslela nad tím, jaký popis Bradavice asi nejlépe vystihuje. "Je to tam úžasný," dodala po chvilce jednoduše. Bradavice se prostě nedaly jen tak popsat, ty musel člověk vidět na vlastní oči.
Summer v těsném závěsu za Gabi vešla do obchodu madame Malkinové. Pozdravila onu buclatou čarodějku, než se její pozornost stočila k její mladší sestře. "Ne, nebylo," odtušila havraspárka, stejně dobře věděla, že to nešlo, "na to si zvykneš, věř mi," dodala ještě, aby Gabrielu přece jenom trochu povzbudila. "Hlavně se prosím nehýbej, nechce se mi naše nákupy rozšířit ještě o návštěvu u Munga," prohlásila za což od jindy usměvavé madame Malkinové schytala nepříjemný pohled. Tak moc by jí přece neublížila a i sama Summer o tom pochybovala. No to by si taky mohla zkusit, ublížit její sestře.

_________________

Emma se na nákupy s mladší sestřičkou těšila, a ačkoliv to vypadalo, že zpočátku jen zamyšleně bloumala ulicemi v závěsu za Torunn, brzy se probrala k životu a dívčinu popadla za ruku. „Hábit! Myslíš, že ti bude slušet? I když černá sluší všem a navíc ti tam pak stejně přibude erb s kolejí a barevné podšití,“ usmála se Emma nazpět a poslušně dle Torunnina přání vlezla do obchodu s hábity, kam stejně musela, protože potřebovala sama jeden větší hábit pro sebe. Zatímco Emma okouněla po obchůdku, Torunn měla svou vlastní zábavu, a Emma se jen na chviličku zazubila na baculatou paní, která dívku na stoličce obskakovala jako nějakou madam. „Určitě, já mám s keltskými uzly, takže ty klidně můžeš s kytičkami.“ A jakmile bylo vyřízena Torunn, nechala se ještě přeměřit i Emma, načež z krámku odcházela s úsměvem na rtech a s Torunninou packou ve své.

OLLIVANDEROVY HŮLKY

Zvenku obchod s hůlkami nikdy nevypadal moc vábně, ale Emma se stejně těšila, až se zase podívá dovnitř. Torunniny obavy se pokusila zmírnit nadšeným úsměvem. „To se nestane, ty ťunťo!“ cvrnkla sestřičku do nosu a ze somradla, co jí viselo přes rameno, vytáhla hned dvě lízátka, přičemž jedno podala Torunn a druhé si nechala. „Pvoč?“ zahuhlala vevnitř krámku s lízátkem v puse, takže na chvilku zněla jako Julek. „Fštiď to tu není tak fpatný,“ huhlala neslušně nadále, ale jakmile se zjevil pan Ollivander, Emma s úsměvem vytáhla lízátko z pusy. „Brý den! No, to jsem přesně já,“ přikývla, když pan Ollivander tak precizně určil její hůlku. „Chtěla bych mít vaši paměť, když mě teď čekají OVCE, nepůjčil byste mi ji tak na rok?“ Emma si znovu strčila do pusy lízátko a poupravila si květinový věneček na hlavě, který jí barevně ladil k rozevlátým květovaným šatům – to ještě netušila, že to nebyla dobrá volba pro dnešní den.
Emmě nezbylo nic jiného než sledovat, jak si Torunn s hůlkami vede, a když bylo dokonáno, spokojeně se zazubila. Odpočítala panu Ollivanderovi přesně tolik, kolik měl dostat, a vyšla s Torunn před krámek, kde zjistila, že její styl odění se do dnešního počasí poněkud nehodí, takže začala přemýšlet, kam se vrtnout dál. Zmrzlinářství bylo celkem logická volba, jenže právě proto tam určitě mířila půlka Příčné a nebylo by tam k hnutí. „Chceš zmrzlinu? Nebo něco jinýho?“ ohlédla se k sestřičce, zatímco se pokoušela odhadnout, pod kterou přečuhující střechu se schovat před deštěm.

>>> uličky?

_________________

Gabriela se na maličký okamžik zamračila. Neměla totiž ráda, když jí někdo oslovoval zlatíčko ač od matky to stále snášela. I u ní se už však čas od času ozvala, že prostě žádný zlatíčko není a ať si to nechá pro Kirka, který takový zlatíčko opravdu byl. "Super, takže zajdeme do obojího. Ty máš nějaké přání kam jít, drahoušku?" oplatila jí pak stejnou měrou, ušklíbla se
To že se Summer těší na to, až bude s ní v Bradavicích jí ani trošku nebaštila. "Kam myslíš, že mě zařadí?" zeptala se pak s menším úšklebkem, vesele na svou sestřičku zamrkala a pak si povzdechla. Od popisu Bradavic čekala trochu víc, ne to co slyšela už od spousty ostatních. No, očividně si musela počkat až tam bude a uvidí to na vlastní oči.
Gabriela si nespokojeně odfrkla a pokrčila rameny čímž si vysloužila od madame Malkinové pokárání, protože se přeci neměla ani hnout! "Určitě by to super bylo, ale Summer jen žárlí, že mě to napadlo a jí ne," žbrblala si pro sebe nespokojeně zatímco se mile usmívala. "A nemůžu mít aspoň hábit s kytkami?" rozzářila se jí očka nadšením, že přišla na další skvělý nápad a chvíli na to vyjekla jak se jí jeden ze špendlíků zaryl do boku. "Říkala jsem, ať stojíte klidně, drahoušku," zašveholila sladce madame Malkinová a ač se Gabi tvářila jakože se každou chvíli rozbrečí, nakonec jí to bylo celkem fuk. No, tak byla píchnutá, nic jiného se nestalo.
Po hábitu přišla na řadu čapka a podle Gabrielinýho výrazu nebyla moc šťastná - takovéhle čapky se jí prostě nelíbily, no. Navíc i u nich se brzy dozvěděla, že nemůžou být nějakým způsobem lepší než ty ostatních. Taky si musela vybrat rukavice což bylo o trochu záživnější, ale ze všeho nejvíc se jí líbilo vybírat přezku pro zimní plášť. "Bych chtěla jednu svítivě růžovou, to máte, ne? Pak taky zlatou a tuhle s růžemi taky," zahlásila, mrkla po Summer jak se na to tváří, a pokud se netvářila moc šťastně, rozhodla si vzít jen obyčejnou. "Takže teď pro hůlku? Jak je to vlastně s tím zákazem kouzelní mimo školu? Protože ten zákaz se mi zdá pěkně blbej," broukla pak dosti vesele, usmála se na svou sestru a počkala až zaplatí, aby chvíli na to mohly od madame Malkinové zmizet zas ven.


Do obchodu s hůlkami vešla Gabi s o něco větším úsměvem než do toho s hábity, ale kdo by se jí divil. Vždyť nákup oblečení byl nudný, zvlášť takovéhoto. "Brý den," pozdravila slušně zatímco očima prolétávala obchod. Všude samé krabice a prach, ale i tak se jí to tu líbilo ač by se to dalo určitě nějakým způsobem upravit, aby to nebylo tak depresivní. "Ach, slečna Morganová, posaďte se," Gabriela zabodla pohled na židli, kterou jí pan Ollivander ukázal a než se na ní poslušně vysadila, zašklebila se na Summer.
Netrvalo to dlouho a Gabi už v ruce držela první hůlku a mávla s ní, přesně tak, jak jí pan Ollivander poučil. "Ta zelená vám sluší," Gabča měla co dělat, aby se nerozesmála, a tak alespoň nevině zamrkala a natáhla se pro hůlku jinou, protože podle slov Ollivandera, tahle hůlka pro ní nebyla ta pravá.
Trvalo to několik minut, ale Gabriele se to zdálo jako několik hodin když jí v ruce přistála hůlka, která v její ručce slabě zavibrovala a vypustila několik jisker. "Skvělé, výtečná volba!" radoval se pan Ollivander zatímco Gabriela seskakovala ze židličky a kroutila nevěřícně hlavou. Tahle byla tak obyčejná, zatímco ty ostatní dělaly alespoň zajímavé věci!
"Takže první zmrzlina nebo knihkupectví?"

>>>> rozhodne Summer

_________________

Summer vystoupaly koutky o něco výš, když jí Gabi řekla drahoušku, nicméně na její dotaz zakroutila hlavou. Jí stačilo, že zajdou do knihkupectví, nikam jinam nepotřebovala.
Summer se na chvilku zamyslela. Celou dobu se jí ale na jazyk chtě nechtě dral Havraspár. Zmijozel by byl podle ní tou nejlepší alternativou, i když se jeho předpokladům k její smůle možná trochu vymykala, ale zase na druhou stranu by si Gabrielu mohla hlídat, kdyby skončila ve stejné koleji. "Myslím, že tě nezařadí do Mrzimoru a byla bych ráda, kdyby ses nedostala ani do Nebelvíru," prohlásila po chvilce a na tváři se jí objevil usměv, který sice na vypadal zcela nevinně, ale třeba u takových Tinkerbellových by po těchto slovech taky mohl znamenat třeba "dostaneš se do Nebelvíru a nemáš rodinu", ale Summer to tak samozřejmě ani v nejmenším nemyslela.
Havraspárka svůj pohled obrátila k rukavicím, ovšem po poměrně krátké chvíli se otočila zpátky na svou sestru. "Říkala si něco?" povytáhla obočí. Přísahala by, že něco mumlala, ale nerozuměla jí ani slovo. Po další otázce si Summer povzdechla, hlavně ne kytičky, zakroutila nad tím hlavou a znovu si radši začala prohlížet rukavice. Poté co Gabriela vyjekla, se však zase hodně rychle otočila zpátky. Když zjistila, co přesně za tím vykřiknutím stálo, vrhla na svou sestru trochu káravý pohled, ale nic nenamítala.
Gabi byla konečně propuštěna ze židličky a přesunula se k čapkám, kde už to bylo o něco rychlejší, pak rukavice - tam to bylo úplně nejlepší a nakonec se dostala až k přezkám na zimní plášť, které se jí očividně líbily, ale na Summer byly až moc barevné. Sice si tiše povzdechla, avšak nehodlala jí bránit. Koneckonců i hodně přezek byl jistý důkaz toho, že Morganovi na to prostě mají. Na dotaz ohledně hůlky přikývla. "Možná, ale podle mě je to dobře," pokrčila jednoduše rameny. Poté Summer zaplatila a obchod společně s Gabrielou co nejrychleji opustila.


Summer popravdě čekala, že bude Gabi mnohem šťastnější u pana Ollivandera při výběru hůlky, už jenom proto, že ona sama to tak před lety měla taky a navíc dobře věděla, jak její sestra nemá ráda jednotvárné oblečení, kterým se to k její smůle u madame Malkinové jen hemžilo. "Dobrý den," pozdravila vcelku tiše a zůstala stát u dveří zatímco pozorovala Gabrielu zkoušící všechny možné hůlky udržujíc si vážný pokerface, i když některé její pokusy byly trochu komické.
Summer už to pozorování pomalu začínalo nudit, naštěstí už to do chvíle kdy Gabriela konečně dostala do ruky hůlku, která byla podle Ollivandera ta pravá, i když ona sama z ní tak přesvědčeně nevypadala, netrvalo dlouho. Summer tedy zaplatila i tady a pak už svojí sestřičku následovala ven.
"Knihkupectví," rozhodla Summer téměř okamžitě a vykročila směr krucánky. Zmrzlinu si můžou dát potom jako odměnu. "A kotlík už máš?"

>> Krucánky a kaňoury

_________________

<< uličky

Barry se zamračil, když mu táta odpověděl, že měl kamaráda Bartyho, ale už nemá. To zavádělo něčím nehezkým, ale přesto chlapce ani ve snu nenapadlo, že ten Barty už nežije. Tušil ale, že se o tom táta nechce bavit, nebo alespoň ne tady, a tak prozatím otázek nechal a jen se soucitně pousmál.
Když pak Neal konečně zavelel, že tedy jdou, Barry si nadšením poskočil a vyrazil do mírného deštíku. Dokonce na chvilku zaklonil hlavu, aby si nechal dešťové kapky padat na obličej, a pak zamžoural na tátu. „Nejdřív Ollivander, jo?“ prohodil, protože se už moc těšil, až přilepí stůl ke stropu. Ani hrozba výchovného pohlavku ho nedržela zpátky.


A jestliže Neal nedovlekl syna nejprve k madam Malkinové, vešli oba Kenwayové o chvilku později do obchodu s hůlkami. Pokud tu někdo byl,* Barry si nespokojeně odfrknul a protočil očima, protože nesnášel čekání. Ale nedalo se nic dělat a musel vystát frontu - a mezitím měl určitě možnost sledovat, co malí zákazníci s hůlkami vyvádějí, což by zase taková nuda být nemusela.
Po nějaké době, která Barrymu přišla jako věčnost, se konečně dostal na řadu i on. Problém byl ten, že ho čekání tak otrávilo, že ani neprojevil nadšení, které projevoval celou dobu. „Dobrý den,“ zahučel s úšklebkem. „Ah, dobré odpoledne, vy budete mladý pan Kenway, že?“ zbystřil stařec a Barry, který překvapeně povytáhl obočí, přikývl. „Jo, Barry,“ doplnil staříkovy informace. Jenže to už Ollivander mžoural na Neala a potutelně se usmíval, neboť si určitě dobře vzpomínal na ten incident, kdy si starší z přítomných Kenwayů kupoval svou první hůlku. „Rád vás zase vidím, Neale, doufám, že tentokrát můj obchod přestavovat nebudete,“ podotkl popichovačně. „A taky doufám, že váš syn nezdědil talent pro lepení nábytku na strop,“ zamrkal a jeho pozornost se vrátila k chlapci. Chvilku si něco mrmlal pod vousy, měřil si Barryho pohledem, a nakonec se natáhl pro jednu z mnoha krabiček za svými zády. „Zkus tuhle, chlapče,“ pobídl jej a krabičku otevřel.
Ležela tam hůlka. Dlouhá, elegantní, z naleštěného tmavého dřeva. Barry se ohlédl k otci, ale pak hůlku váhavě sevřel mezi prsty. Zaprskala, z její špičky se vyvalil dým a pan Ollivander se, chudák, hned rozkašlal. „Tu ne!“ vykřikl okamžitě a hůlku chlapci sebral. S druhou ani s třetí hůlkou nebyl Barry o moc úspěšnější a s tou čtvrtou se mu dokonce podařilo hnout se skříní, přičemž se panu Ollivanderovi zableskla v očích smrtelná hrůza - asi už se bál, že se i mladý Kenway pouští do přestavby jeho obchodu. Barrymu přitom zacukaly koutky úst pobavením, jelikož fakt toužil po přilepení nábytku ke stropu, ale zatím se mu nedařilo.
Hůlky se v jeho ruce neustále sřídaly, a když zkoušel asi čtrnáctou, už byl tak znuděný, že se opíral o pult loktem a podpíral si hlavu, jako v hospodě. Ani ho moc nevzrušovalo, že se mu kolem ruky omotaly šlahouny, které z hůlky vylétly, a pan Ollivander na ně musel vzít zahradnické nůžky, protože jinak přetít nešly. „Ještě zkus tuhle,“ vybídl chlapce nakonec a podal mu další hůlku.
Barry zbystřil, protože tahle mu připadala jiná, než ty předchozí, a když sevřel hladké dřevo v ruce, poznal, že jiná skutečně je. Když s ní opatrně mávnul, ze špičky té hůlce vyletěly drobné barevné jiskry, které chvilku skotačily po obchůdku a pak se rozplynuly, aniž by způsobily jakékoliv škody. Barrymu zavibrovala ruka. „Tahle je ta pravá!“ zajásal Ollivander, protože i jeho už ten zdlouhavý výběr unavoval. „Zabalím vám ji a brzy ji budete mít doma,“ přislíbil Barrymu, který se usmál a ohlédl se k tátovi s pohledem „plať a pojď už“.
Nakonec se rozloučil s panem Ollivanderem a s úlevným vydechnutím opustil krámek. „Uf, to bylo hrozný. Čekal jsem, že to bude větší zábava,“ zamumlal trošičku zklamaně. „A viděl jsi Ollivanderův výraz, když jsem pohnul s tou skříní?“ zazubil se šibalsky s pohledem upřeným na tátu.


Teď nicméně přišla řada na ještě otravnější část nakupování - měl si pořídit školní uniformu. „Tati? Nesežere mě ta baba? Ona je prej trošku při těle a hrozně ráda šišlá na děti, to je přece podezřelý,“ mumlal Barry, když přecházel ulici k obchodu madam Malkinové.
Dovnitř vešel dost váhavě a poplašeně sebou trhnul, když se ozvalo sladké. „Poprvé do Bradavic, drahoušku?“ Z toho oslovení se mu postavily vlasy hrůzou. S výrazem naprostého zoufalství se podíval na Neala a doufal, že táta zavelí k ústupu, ale na druhou stranu si uvědomoval, že do Bradavic bez uniformy jet nemůže. Takže když si ho prodavačka odvedla ke stoličce, na kterou se měl postavit, aby si mohla vzít jeho míry, neprotestoval. Nicméně ten zoufalý výraz z jeho tváře nemizel - tvářil se jako zmoklé štěně, kterého se zmocnil hladový Asiat.
Ta ženská mluvila skoro celou dobu a Barry za celou tu dobu neřekl ani písmeno, protože nechtěl. Nechtěl s ní zabředávat do hovoru. A soustředil se jen na to, aby přežil a byl odtud co nejrychleji pryč. Pokud se mu táta smál, hodlal ho venku zmlátit, tak.
Nakonec ale přežil, jen s malou psychickou újmou, a utekl z obchodu hned, jakmile táta zaplatil. Ani se nerozloučil. „Tak sem už nikdy nepůjdu. Nikdy. Ta ženská je příšerná,“ zakňoural. „Půjdeme teď pro zvíře?“ zaprosil, protože se potřeboval uklidnit výběrem něčeho roztomilého a chlupatého.

>> Mžourov, asi už bez postu

*netuším, jestli se u Ollivandera potkám s Jack a Penelope, nebo ne, takže nějak zaonačeno.

_________________

<--- uličky (Penelope a Jack)

Penelope se po těch slovech o vymření a lidech jdoucích si po krku vyděsila. "A proč?" Ani nevěděla, jestli ji to vážně zajímá, když šlo o takovou věc, ale zvědavost jí nedala, aby se nezeptala. "Maskovaní týpci v kápích? Něco jako španělská inkvizice?" Pokud si Penny pamatovala dobře, španělská inkvizice honila čarodějnice, takže pokud tihle honili čaroděje, tak museli být něco na ten způsob. A podle Jackina doporučení se začala pro jistotu bát. "A matrika je kniha, kam se zapisují narozené děti. Aby v tom byl přehled."
Když se jí Jack představila a dodala přezdívku, Penelope se usmála. "Mě táta říká Babočko a máma Žirafo. Ani jedno nezní tak dobře jako Mystique, tak asi Penelope bude prostě stačit," pokrčila Penny rameny.

Jakmile dorazili před Ollivanderův obchod, Penny se ošila, protože peníze na její věci měla u sebe mamka, kterou stačila ztratit, a vůbec nevěděla, jak ji najít. Zároveň Jack řekla, že nakupuje sama, a teď by byl trapas, kdyby to celé odvolala. "První?" Penny bylo trochu úzko, ale osud ji měl rád, takže ve chvíli, kdy se chystala vstoupit do obchodu, jí přistála na rameni ruka paní Bransonové. "Mami! Mami, že počkáš venku?" Penny si nechtěla tu novou známost s Jack pokazit hned ze začátku, takže se matku dlouze zadívala a výmluvně nastavila dlaň. "A nebudeš se bát, Penny? Vážně tam nemám jít s tebou?" Barbara se oprávněně bála, že Penny samostatný nákup nezvládne, ale pak se s úsměvem zadívala na Jack, aby ji pozdravila. "To je Jack, jdeme tam spolu. Vážně tě tam nepotřebuju." Ujistila matku spěšně. "A když mi dáš peníze, tak se pak můžeme sejít až u toho obchodu, jak jsme tam nechaly tátu." Dodala, aby si Jack nemyslela, že se potřebuje držet máminých sukní. Paní Bransonová Penny nakonec peníze dala, popřála jim hezké nakupování, a vydala se hledat svého manžela. Penny tedy nakonec vlezla k Ollivanderovi.


Obchod vypadal podobně jako otcova zašívárna ve sklepě, jen místo hmyzu ve vitrínách tady se to hemžilo krabičkami. Pan Ollivander se brzy objevil a Penny o krok couvla. "Dobrý den!" Pozdravila slušně a skoro se při tom schovala za Jack. "Dobrý den, slečny," pozdravil je pan Ollivander nazpět a rovnou podal Penny první hůlku. Penny netušila, co s ní má udělat, takže jí ještě naznačil, že s ní má mávnout. Penny mávla a všechny vlasy na hlavě se jí narovnaly. "Tu ne." Odložila ji opatrně zpátky do krabičky. Ještě pár hůlek ji neposlouchalo, ale poslední ze sebe vysypala spršku jisker, a Penny za ni zaplatila. Počkala, než si svou hůlku vybere i Jack, a pak se s panem Ollivanderem rozloučila. "Na shledanou!" Tišeji se přitočila k Jack, protože to už tam vcházel chlapec s otcem. "Vedle jsou ty hábity, co tam taky máme na seznamu?" Chtěla se ujistit a nenápadně vyzvědět, jestli se tam Jack taky chystá.


U madam Malkinové si Penny vylezla na stoličku. "Děvče, pozor na lustr!" Penny se zakřenila, protože z její výšky si utahoval kde kdo, a nepřišlo jí to ani trochu vtipné. Nechala se přeměřit, pak ze stoličky seskočila a přenechla místo Jack. "Proč se vlastně v té škole nosí hábity, co myslíš?"