B5

Zamžourala jsem na ty dva a zvedla jedno obočí, co mi na to hodlali říct. Ale opět se začínalo mluvit o Česku. Celkem mě unavovala diskuze o zeměpise, ale co. Já radši sklo. Zazubila jsem se na ty dva, jak se hašteří, kdo měl pravdu a kdo ne. Bylo mi vcelku jedno, co je Česko, Československo a tak dále, ale nehodlala jsem je rušit. Po té se Thomas zarazil, že nevím kde jeho země leží a hned začínal popisovat. Rakousko mi připadalo velice podobné Rusku, ale i tak jsem měla poměrně okno. Kdo si má pamatovat kdo má jaké sousedy? Zakroutila jsem hlavou, ale nakonec jsem přece jenom musela uznat, že asi vím, kde leží. Nasměrovalo mě na to Německo, o kterém jsem už také něco slyšela. Musela jsem se usmát, jak se Thomas rozčílil, když jsem řekla, že pomalu nevím kde Československo leží. „Možná už se mi to vybavuje…“ škádlila jsem ho a pak se opět usmála a otočila se na Bliss, která pro změnu chtěla vědět, co jsem to právě řekla a Thomasse po chvíli také otázal. „Ále, nic zajímavého,“ zazubila jsem se na ně vesele a škádlila je dál. Bylo mi samozřejmě jasné, že mi to kdykoliv mohou oplatit jejich jazykem, ale tohle mě celkem bavilo. Nakonec jsem jim to přece řekla. „Že by Thomas měl používat mozek a že Bliss někdy lituji,“ řekla jsem a pak se s nevinným úsměvem podívala na Thomase, sáhla do tašky, až jsem našla Tarjin míček na hraní a hodila to po něm a pak se obrátila na Bliss. „Finština je vymyšlený jazyk, proto je tak krásný! Ale je jasné, že asi máte nejraději ten svůj,“ mrkla jsem na ní a pak se opět nevinně na ty dva usmívala. Tarja se zvedla a podívala se na mě. Vzbudila jsem jí tím, že jsem hledala její míček. „No jo, promiň!“ zamumlala jsem, něžně jí pohladila po zádech a pak se podívala na Cari, která jaksi protestovala, ani jsem nevěděla kvůli čemu. Bliss jí musela chytit a uklidňovat jí. S tou sovičkou bude ještě sranda… Usmála jsem se na miniaturní sovu a pak hledala někde Thomasova krysáka, ale asi byl zabraný do prohlížení Thomasova spodního prádla, takže jsem ho nikde nespatřila.

Protočila jsem oči nad Thomasovou tvrdohlavostí, protože to já tady byla starší, chytřejší, šikovnější, hodnější a vůbec lepší polovinou dvojčat. „Však já vysvětlila, že to je zemička uprostřed Evropy, takže jsem jí naznačila, oč jde daleko lépe než ty!“ řekla jsem bratrovi, protože jsem se odmítala smířit s tím, že by si – byť jen sám – myslel, že je chytřejší, protože jsem to prostě připustit nemohla. Moje slova pak svým způsobem potvrdila i Cath. „Vidíš, já ti to říkala,“ řekla jsem s úsměvem, ovšem to už bratr vysvětloval přesnou polohu naší malé zemičky. „Zapomněl jsi na Maďarsko,“ upozornila jsem bratra, protože jsem zjistila, že moje znalost geografie nebude zas tak marná.
Ovšem pak už jsme se začali bavit o jazycích a tak když jsme se oba – já samozřejmě první – zeptali, co to, co řekla, znamená, čekali jsme jen na odpověď Cath. Ovšem ta nás chtěla odbýt s tím, že nic zajímavého, což mě donutilo vyzvídat ještě více a tak jsem se na Cath podívala opravdu zvědavě. Ovšem to co pak řekla, mě rozesmálo opravdu silně. Začala jsem se chechtat, že bych se divila, kdyby to nešlo slyšet na chodbě a ve vedlejších kupé, avšak pak mě Cath uklidnila tím, že mi podávala další informace.
„Aha, proto je tak zvláštní,“ poznamenala jsem, protože se mi celou dobu zdál takový… jiný. Ovšem pak se i Cath začala věnovat svému mazlíčkovi – černé Tarje. A tak jsem pohladila ještě Cari a usmála jsem se na ní, abych zahnala špatné myšlenky na to, co by se mohlo nevyvést v Bradavicích – od rozřazování až po neoblíbenost u učitelů i spolužáků.

"No, to byla asi tak jediná věc, kterou jsi ji pořádně řekla," zašklebil jsem se a vyplázl na ni jazyk. Nehodlal jsem se na toto téma již bavit, jelikož všichni si už museli být jisti, že já jsem prostě tím lepším dvojčetem, které se o to starší, ač ubožejší, musí starat. "Já pouze vyjmenovával příklady, fakt jí přesné údaje od Itálie a třeba i Finska podávat nebudu," zašklebil jsem se na Bliss povýšeně a když me začala i Cath provokovat tím, že si "možná" uvědomuje, kde moje země leží, převrátil jsem nad nima oči. Tak trochu jsem zalitoval, že jsem chtěl sedět v kupé právě s nimi, jelikož tu přeci jen musel být někdo, kdo by mi více rozumněl, než tyto dvě, které musely prostě držet při sobě, což se také ukázalo během následujích několika vteřin. Jakmile totiž Catharine přeložila, co řekla finským jazykem, byl jsem si jist, že se tady zcvoknu. "No, super," zašklebil jsem se a hodlal jsem říct něco v tom smyslu, že takovýto jazyk bych se v životě neučil a svatá němčina, ale nakonec jsem se udržel a s ostrým jazykem se koukal před dvěře na chodbu. Když však po mně Cath hodila míček, okamžitě jsem jej sevřel v jedné ruce. "Jéé, díky, konečně nějaká normální zábava!" zajásal jsem, jelikož jsem už tušil, že cokoliv řeknu, ty dvě použijí proti mě, proto by bylo vhodné zbytek cesti buďto mlčet - což znamenalo rovnou sebevraždu - nebo se za chvíli vypařit do jiného kupé, seznámit se s jinými lidmi a popřípadě si prošmejdit vlak, který jsem prozatím znal pouze z tohoto kupé. Jak asi ještě dlouho? Asi tuto cestu nepřežiju, zašklebil jsem se a házel si s míčkem.

B5

Ty dva se ještě chvilku dohadovali o tom, kdo mi to lépe vysvětlil a já byla ráda, že Finsko zná každý a spokojeně se na ně usmívala a pak se opět obrátila na Tarju. Měla spokojeně opřenou hlavičku o kraj tašky a podřimovala. Vždy ale, když se vlak zakymácel, zamrkala a já ji tak musela opět hladit, aby nehodlala protestovat proti vlaku. Očividně jí to stejně nijak nevadilo a nakonec se Tarja ponořila do tašky celá a natáhla se na mé uniformě. Usmála jsem se na ní a neřešila, že má uniforma bude celá od černých chlupů. Musela se nějak oživit, když je taková nudná.
Zvedla jsem jedno obočí a podívala se na Bliss, která se začala smát tomu mému přeložení, zatímco Thomas se urazil. Musela jsem se tomu zasmát. „Ale, ale... přece si Thomas nebude hrát na holku, nebo se tak snadno urazíš?“ vyplázla jsem na něj jazyk a když ode mě přijal míček, jen jsem zakroutila hlavou a pak se opět obrátila k Bliss. „Ten váš jazyk se mi zdá taky poměrně jiný,“ pokrčila jsem rameny a zadívala se z okna.
Nepřipadalo mi, že se vůbec někam jede. Ani mi nedocházelo, že vlastně já, obyčejná holka jedu do Bradavic, kam chodila babička s mamkou. Možná by bylo lepší, kdybych zůstala s rodinou… Napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. Kdybych tu nebyla, neměla bych Tarju a nepoznala nové lidi! Řekla jsem si rychle a podívala se na dvojčata.
„Takže, vysklíme okno tím míčkem a nebo máte jiný nápad?“ zazubila jsem se na ně a uvažovala nad dalšíma volovinama, co bychom mohli tak asi udělat. Nakonec jsem udělala jedno velké řešení, jakmile jsem uslyšela zakručení v mém břichu. „Sváča!“ prohlásila jsem rázně a postavila se, takže Tarja, která se opírala o mě i s taškou se překulila. Vyhrabala jsem další tisícátou taštičku, kam mě mamka zabalila jídlo na cestu a opět se posadila. Tarja zatřepala hlavičkou a po té se opět uraženě usadila do mé uniformy. Prohrabala jsem tašku s jídlem a na tváři se mi vykouzlil úsměv, když mamka ve zmrzlinářství něco nakoupila. V pytlíku byly trochu rozteklé čokoládové žabky, ale to nevadilo. Pár jsem si jich vzala a nabídla taky dvojčatům. Po té jsem hrabala dál. Objevila jsem jednoduchý chléb se sýrem, nějakou tu zeleninu a pití. Když jsem objevila rajče, poťouchle jsem se usmála, ale nakonec jsem ho schovala zpět. Nechceme přece nepřátele v jiných kupé. Vzala jsem si teda chléb se sýrem a tašku odložila.

Protočila jsem oči nad slovy bratra, který se rozhodl, že má vždycky pravdu – což pravda rozhodně nebyla, ovšem potom jsem se musela ohradit, když mě informoval o tom, že vyjmenovával pouze příklady. „A já ty tvé příklady doplnila, protože když vyjmenováváš sousedy, tak alespoň všechny podstatné,“ stála jsem si za svým a odmítala jsem připustit jakékoliv námitky.
Ovšem Thomas byl nabručený více než obvykle – Neumí se smířit s tím, že ne vždy se mu vydaří to, co chce. Zvlášť, když jsem já jeho sestra! Pomyslela jsem si a mínila jsem to opravdu vážně a i bratr musel vědět, že já zásadně neprohrávám – bohužel stejně tak neprohrával nikdy on, což bylo prokletí podobnosti dvojčat.
Cath se však na rozdíl ode mne snažila Thomase donutit, aby nebyl takový bručoun – ač já jsem to moc nevnímala, protože když chce být uražený, tak ať si takový je, ovšem pak se otočila na mě a řekla něco o tom, že náš jazyk je také poměrně jiný. „Mě se zas tak rozlišný nezdá,“ odpověděla jsem. „Ale co už s tím,“ usmála jsem se.
Ovšem Cath se jen na chvíli zauvažovala a už opět byla, připraveny provádět hlouposti. „Mě zrovna nic nenapadá. Tady ve vlaku se toho moc provádět nedá,“ řekla jsem a usmála jsem se na Cath a pak střelila pohled i po mém bratru. Ovšem to už Cath napadla svačina a tak vyletěla ze sedadla. Její kočka mezitím jen nazlobeně zatřepala hlavou, což mi připadalo nanejvýše komické, a pak si zase lehla.
„Mám takový pocit, že to není dečka pro kočky, na čem Tarja spí,“ řekla jsem směrem k Cath, když jsem si všimla tohoto detailu. Ovšem Cath už prohrabávala jakousi tašku a nabídla mi čokoládovou žabku, která však nejspíše byla moc dlouho v tašce, protože byla dosti lepkavá. Sama Catherine se zakousla do jakéhosi chleba. Já jsem však hlad neměla a tak jsem jen sledovala ostatní, vyčkávajíc, kdo najde nějaké zajímavé téma k diskusi.

B16

Zdá se, že Quinn ví, jak nejlíp potěšit holku. Pomalu jsem se pousmála, a možná mi zazářily oči, kdo ví. Zrcadlo jsem po ruce neměla. Jenže, jak se ukázalo, Quinn holku nejdřív potěší, a pak jí ukáže krutou realitu. "No jo," povzdychla jsem si, a vrhla smutný pohled po kousku klacku, který byl akorát tak dobrý k vytvoření ohňostroje.
To, co mi tu sdělil, rozhodně nešlo jen tak přejít, a o nic méně důležitá mi nepřišla ani zmínka o samoumývacím nádobí. "Páni," vzdychla jsem, načež jsem se zašklebila. "Kdybych to jen uměla taky! Ani nevíš, kolik času tahle otročina zabere..." Pomalu, ale jistě mi začínaly docházet veškeré výhody světa magie.
Pak se vlak rozjel, a Šedooký předvedl další bravurní výkon. Málokdo by opustil sedadlo v takhle krátkém čase. Trošku smutně jsem ho sledovala, jak zuřivě mává rodičům, ale jakmile se znovu otočil ke mně, nasadila jsem veselý výraz. Stačilo moc nepřemýšlet nad tím, že rodinu neuvidím děsně dlouhou dobu, a hned mi to šlo líp.
Pokračování konverzace jsem nejspíš nasměrovala špatným směrem, ale to mi došlo kapánek pozdě. Aspoň, že Arsen zrudl jenom trošku, a to ani ne nadlouho. Radši se mě pokusil utěšit, a skoro mu to i vyšlo, nebýt toho konce. I tak mi to pozvedlo náladu, ale trocha té skepse přece jen zůstala.
Zasmála jsem se při zmínce o otcovské starostlivosti. "Náhodou, bez oka by ti to slušelo," zalaškovala jsem si. "Kdyby sis pak přes to místo dal pásku, vypadal bys jako..." rychle jsem šátrala v paměti po nějakém slavném pirátovi. "Eh, jako Barbossa, akorát bez toho oka," dokončila jsem svoji velkolepou myšlenku právě Barbossovým jménem, protože jsem si nemohla vzpomenout na nikoho jednookého. "Ale pro tvůj vlastní dobrý pocit doufám, že se ti netřese ruka," dodala jsem už vážněji. No jo, zachování obou očí je jistě důvod k sympatii k podstatně kratší hůlce. Ta uhlazená kouzla už možná ne - záleží, co jsou takováhle kouzla zač.
"Tak asi ne úplně všichni," poupravila jsem svá slova, a nevinně na Quinna zamrkala, "prostě všichni ti, na které jsem stačila narazit. Což byli všehovšudy dva lidi," dodala jsem optimistickým tónem, a zaboha nemohla pochopit, proč můj kamarád tak divně zašoupal nohama. Nebo proč vypadal tak... tak zamyšleně.
Arsen má nejspíš dar nutit mě přemýšlet, což samo o sobě stačí, abych se mu měla vyhýbat. Naštěstí vždycky mluví o zajímavějších věcech než o politice a takových hrůzách. Ačkoli kouzelnická politika může být mnohem zajímavější než ta mudlovská.
Teď předmětem mého uvažování byly koleje. Pan Perkins se o nich zmínil... V mysli mi vytanul a povrch Havraspár a pak taky Zmijozel, další koleje tančily flamengo v mém podvědomí. Nezkusila jsem je vytáhnout na světlo boží. Příliš náročné.
"To by bylo fajn," zazářila jsem jako sluníčko, a schovala hůlku zpátky tam, kde byla posledně, a kde taky posledně nepříjemně tlačila. Do kapsy. Nerada bych si ji totiž zapomněla.
"Tak to si ho radši vezmi," zareagovala jsem na odpověď ohledně budoucnosti růžové příšernosti, která zatím vypadala hodně plamenně, a hodila jsem mu do klína předmět hovoru. "Myslím, že by tě sestřička zabila, kdyby ses vrátil domů bez něj," ospravedlnila jsem svou krutost s milým úsměvem a vzpomínkou na Timovo řádění, když se dozvěděl, že jsem vyhodila jeho obrázek, který mi dal hned potom, co si ho polil čajem.
Ozvalo se tiché cvakání drápků o mříže, a mně na chvíli polila hrůza, že se Re osvobodí a začne řádit, ale to, co mi následně spadlo do klína, vážilo o dost míň, a taky to bylo mnohem líp vychované. "Chudáčku," politovala jsem ptáka tiše. "To sis určitě nezasloužila. Na rozdíl od tamtoho pobudy," lehce jsem kývla k Reovi, a Nefertiti se na mě podívala a zaklapala zobákem jakoby v souhlasu.
O to víc mě pak překvapilo, že se vydala "zachraňovat" i výra, kterého to nepřekvapilo o nic méně. Jenom na ni nevěřícně zíral vykulenýma oranžovýma očima, které se mu jakoby rozšířily, když zámek doopravdy cvakl. Poté už jen udiveně zamžoural za odlétající Nef.
Nakonec se podíval na mě, kdyby to uměl, pokrčil by rameny, pořádně strčil do dvířek klece, a za chvíli hopkal za svobodou, dokonce i přes mé nebohé nohy. Roztáhl křídla, mohutným odrazem se dostal k otevřenému okýnku, a s hlasitým zahoukáním následoval sovu pálenou do noci. Modlila jsem se, aby se Nefertiti držel, protože mi přišlo pravděpodobné, že jinak by mě už nikdy nenašel.
Pořád jsem ještě udiveně zírala k oknu, když mě Arsen probral zmínkou o pití. "Mám svoje," kývla jsem směrem ke kufru, "ale stejně radši půjdu s tebou. Samozřejmě z čiré dobroty srdce," usmála jsem se opatrně, a rychle ho následovala na chodbičku, protože Šedooký si už zase hrál na blesk.

Chodbička B

Následovala jsem chlapce s minimálním odstupem, protože jestli jsem o něco nestála, pak to bylo ztratit ho v tomhle chumlu. Nejdřív, když nakukoval do nějakých kupé, jsem se po něm zvědavě opičila, co to tam jen může vidět, ale asi po třetím provedení jsem se na to vykašlala. Tak moc zvědavá jsem zase nebyla, abych chtěla vědět, kde kdo sedí.
Naštěstí se zdálo, že Šedooký zachytil nějakou stopu, a neomylně zamířil k cíli, o jehož poloze ani vzhledu jsem neměla ani páru, protože jsem toho přes mladého kouzelníka zrovna moc neviděla.

[Ulička vagónu B]
Arsen začal optimisticky okupovat pojízdný jídelní vozík v okamžiku, kdy ho z druhé strany začala tlačit postarší dáma, která zrovna zastavila u kupé číslo pět. Bedlivě si prohlížel nabízené ňamky a postupně ho kromě touhy po doušku dobrého pití nadobro opouštělo předsevzetí, že nebude utrácet.
"Bertíkovy lentilky... a kaštanovou limonádu, díky," podal požadované mince a nadšeně si v náruči začal přebírat jedlé poklady.
"Dáš si?" otočil se k Joe a ochotně naznačil, ať si dá kteroukoli barevnou fazolku, která se jí v sáčku bude zamlouvat. Sám se nejdřív rozhodl načít limonádu. Zbývající čas jim nejspíš bude rychle ubíhat, když mají co drobného uzobávat...
"Poslyš, vážně myslíš, že by ke mně šla páska přes oko?" zazubil se. //Křišťálová stěna: "Radši to už neříkej, protože jestli si to přečte Vypravěč, ještě by se mu to mohlo zdát jako dobrý nápad a nějakou mi pořídí." // "Jen tak mimochodem, my taky nekouzlíme pořád. Mamka mě nechávala mýt nádobí ručně, když jsem něco provedl, takže taková sláva to zase není.
Hm, možná bychom se mohli už převléct do hábitů," vzpomněl si - ne že by poznával krajinu míhající se za oknem, ale kolem prošlo několik starších studentů, kteří už byli do jednoho ve školních hábitech.
"Jestli chceš, počkám tady venku, než budeš," zadrmolil a rozpačitě rozhodil rukama, takže se mu podařilo vysypat většinu sáčku s Bertíkovými fazolkami po půlce vagónu.

_________________

Chodbička B

Bertíkovy lentilky? pomyslela jsem si zvědavě. Nikdy jsem o ničem takovém ještě neslyšela. Natož abych věděla, o co se jedná. Ale Sen se zanedlouho otočil, a nabídl mi cosi... cosi co vážně vypadalo jako lentilky. Jako úplně normální, obyčejné, mudlovské lentilky.
Přejela jsem po klukovi zpytavým pohledem, a pak jsem opatrně sáhla po jednom podezřele svítivě oranžovém kousku. Čekala jsem, co se stane, protože jsem ještě nezapomněla na skákající čokoládovou žábu.
Ale sladkost mi zůstala nevinně ležet v dlani, svítící jako toxický odpad. Váhavě jsem si ji strčila do pusy, a chvilku ji přemílala na jazyku. Nejdřív se nedělo ni. Pak mi v puse explodovala chuť pálivých papriček.
Rozkašlala jsem se, a přitom jsem tu hrůzu mimoděk spolkla. "Díky," zachrčela jsem, a setřela si slzy, které mi vyhrkly z očí. "To je všechno u vás pohyblivé nebo smrtelně nebezpečné?" pokračovala jsem zarputile v týrání hlasivek.
Nakonec jsem ale neodolala, a vykouzlila na tváři úsměv. "Že váháš," broukla jsem, a už jsem si představovala, jak Quinn divoce lítá na koštěti s páskou na oko alá pirát vzduchu. Ne, vzduchu radši ne. Pirát oblohy zní líp. I když je dost dobře možné, že takový jednooký pirát by blbě odhadl vzdálenost a plnou parou narazil do stromu. A bůhví, jaké mají kouzelníci stromy. Třeba můžou být i masožravé.
Z napůl komických a napůl děsivých představ mě vytrhl Quinnův návrh. Vlastně jsem o téhle fázi cesty už tak trošku přemýšlela, ale byla jsem ráda, že téma načal právě Arsen, a ne já.
"Dobře," odsouhlasila jsem mu již skoro normálním hlasem, a už už jsem vystřelila do našeho kupé, když Šedooký rozmetal ty vražedné lentilky po vagóně stejným pohybem, jaký dneska už udělal podruhé... nebo potřetí. "Tvůj táta měl pravdu. Pokud tohle děláš s rukama často, brzo ti už nezůstane ani jedno oko," informovala jsem ho potměšile, a zmizela v kupé, načež se závěsy posunuly, a striktně mě ukryly před okolním světem.

O chvíli později jsem se zase vynořila ven, tentokrát se znechuceným úšklebkem na tváři. Hábit mi zase až tak nevadil, ale ze sukně jsem šílela už teď, pár vteřin po jejím oblečení. Z tohoto důvodu jsem se ani nezeptala na to, co by hned vyzvídala většina mých vrstevnic. Vážně jsem nechtěla vědět, jak vypadám. Doufala jsem, že Quinn je na svůj věk normální, a ani ho nenapadne se o mém oblečku zmínit.
"Teď ty," vyzvala jsem ho, a opatrně naťapkala na jeho nedávnou pozici, abych se na lentilkách nepřizabila. (Za předpokladu, že tam ještě ležely.)

Když však stále Bliss nezavřela ústa a chtěla se neustále dohadovat o tom, kdo toho Cath řekl více a kvalitněji, zašlebil jsem se. Máš smůlu, má malá hloupá sestřičko, já jsem tady vítězem! Vždy a ve všem! zašklebil jsem se a i nadále jsem hodlal povzbuzovat své ego tím, že sestru zakopu hluboko pod zem - prozatím však jen řečnicky. "Když uvádíš příklady, je jedno, jaké jsou... Navíc, podstatné sousedy asi každý vidíme jinak," zašklebil jsem se. "Pro mě jsou snad nejpodstatnější ty, jsou jsem řekl já, navíc, když to vezmeš z pohledu Finska, když nezná Československo, proč by jí mělo říkat něco ještě jižnějšího, jako je Maďarsko?" zašklebil jsem se a stále si pohazoval s míčkem, který po mně mrskla Cath. Najednou však Cath vyslovila něco, co neměla. Vykulil jsem na ni oči, co to právě vyslovila a můj škleb jasně značil, že se mi to nelíbí. "Nejsem žádná holka a pokud si dobře všímám, já jsem se neurazil... A myslím, že já bych to měl vědět," řekl jsem a popuzeně na ni vyplázl jazyk. Trochu jsem zalitoval, že jsem si ještě před vlakem nenašel mužského společníka, jelikož jak bylo známo, holky držely až moc při sobě.
Pomalu jsem se začínal nudit, jelikož jsem neměl co dělat. Vlak s sebou občas drcl, jedna z holek občas něco řekla, ovšem nic, co by mě zabavilo. Najednou však Cath začala mluvit, ovšem jediné, co jsem z té věty zpozoroval dobře, byla ta zmínka o vysklení okna. Na mé tváři se opět objevil úsměv a začal jsem se jí smát. "Už máš absťák po běhání hlavou proti sklu?" chechtal jsem se jí, pozorujíc přitom okno. "Ale nemůžuti ti doporučit kvalitu tohoto modelu, jistě už tu straší roky... Navíc, byla by nám tu pak zima!" zasmál jsem se a opět si hodil s míčkem, který původně patřil Tarji. Z ničeho nic však Cath vyskočila pěvně na své dvě nohy, až jsem se já i Tarja nehorázně zlekli a začala křičet něco v tom smyslu, že je čas na jídlo. "Bože, ty jsi přímo živelná pohroma..." zašklebil jsem se s úsměvem, když jsem se zase vrátil do uvolněné polohy na sedačce. Jakmile mi však nabídla čokoládové žabky s mírnou degenerací, vše jí bylo odpuštěno. "Když jinak nedáš!" zasmál jsem se a vzal si jich celou hrst. "Dík!" řekl jsem nakonec a posadil se na sedadlo tak, abych měl nohy na sedačce a namířené směrem k oknu, tedy i Bliss, kde jsem začal masovou likvidaci zvěře, aneb rvaní pěti žabek najednou do pusy.