Páni, je to tu. Konečně jsem si sbalila všechny své věci (ne, že by jich bylo moc) a opouštím děcák. Hola hola, škola volá. I když o školu mi ani tak nejde, jako spíš o to, že konečně vypadnu a zbavím se těch protivných kluků. Nejradši bych se rovnou rozeběhla a naskočila do vlaku jako divoká voda, jenže to by s námi musela jít madam Robinsonová. Ta však tento týden marodí a tak nás doprovází Břitva. Slečna Thatcherová je celkem mladá a pohledná, ale je hrozně přísná a nikdo jí v děcáku nemá rád. Každopádně za ten rok, co je u nás, si nás stihla srovnat do latě. Každý se jí raději vyhýbá. Dokonce i Thomas a Fred, kteří dnes také míří do Bradavic. Proto jdeme pěkně spořádaně vedle sebe a táhneme jeden vozík, kam se vejdou všechny naše zavazadla. Nejdřív jsem si myslela, že z děcáku půjdu do školy jen já, ale když jsem se dozvěděla, že tam budu potkávat i tyhle dva, hned mě přešla dobrá nálada.
Takže když jsme se rozloučili s Břitvou, kluci si to namířili k poslednímu vagónu. Jasný impuls pro mě, abych se vydala opačným směrem. Samozřejmě je chci potkávat co nejméně a modlím se, aby šli do jiné koleje, než já. Zastavím se hned u prvního vagónu, mrsknu svůj starý ošuntělý kufr dovnitř, přičemž podivně zaskřípe a vydrápu se po schůdkách do vagónu. Popadnu zavazadlo a zamířím ke kupéčkům.

A6

Iggy, Lucian, Angie

Hned v prvním sedí dva kluci. Otevřu dveře, s vypětím všech sil hodím kufr na horní poličku, sednu si na volné místo a odfrknu si. Teprve pak zvednu pohled a podívám se na ně. "Nazdar." pozdravím, aby se neřeklo. Jak si je tak prohlížím, nenápadně si položím ruku na koleno, abych zakryla záplatu, která mi zdobí kalhoty. Oba jsou celkem vyšňoření, jeden z nich dokonce vypadá, jako by šel do divadla. Druhou rukou si prohrábnu vlasy a pořádně zamrkám, abych trochu zapůsobila. Když na ně neudělá dojem moje oblečení, tak si to budu muset zařídit sama. "Jsem Angie. Když tak na vás koukám, vypadá to na legendární cestu vlakem." Usměju se na ně a napřáhnu k nim ruku jako gesto k seznámení. Snad nebudou příliš nudní, abych tu cestu vůbec přežila. Hola hej, tak už jedem?

_________________

>>

"Tady se píše, že jsem chartení a cílevědomá osoba. To je dobře, že?" rozumovala malá Richardsová, která obezřetně listovala v jediné knížečce, kterou si s sebou brala do školy. Byla to zároveň jediná kniha, co ji doopravdy zajímala - psalo se tam totiž o vlastnostech, kvůli kterým si ji vybrala její hůlka. Úžasně chytrá literatura, nehledě na to, že se tam dočetla o výjimečnosti svého jádra, což byl bod pro knihu i Georgiinu samolibost.
Zlatovláska tak vypadala i docela moudře, jak tak poskakovala vedle mamči a Ádriho* (dávala si při tom pozor, aby ho neztratila z očí, co kdyby jí zmizel) s nosíkem zabořeným v písmenkách, což byl ale samozřejmě dojem zcela mylný.
"Až vyrostu, budu taky dělat hůlky," prohlásila zničehonic pevně, a i když náhodným kolemjdoucím to mohlo připomínat obyčejné dětské "plánování", zbytku rodiny muselo být jasné, že tuhle větu uslyší minimálně ještě o příštích prázdninách. Georgie se zkrátka nadchla, a to prokazatelně víc, než onehdy pro plavání, které ji omrzelo po dvou měsících. Kniha v jejích tlapkách to dokazovala.
Brzy se ale přestala věnovat písmenkám a raději oběhla všechny přepážky, protože bráchovi slíbila, že to najde sama. Nakonec jí stejně musel nasměrovat, poněvadž dívence se vážně nechtělo koukat až nahoru na ty velké číslice. Značení je pro sraby, to každý ví.
Sama nemohla být překvapenější, když proběhla správnou přepážku (tou dobou už měla nápadný škrábanec na čele i na nose) a spatřila tu nejbombovější lokomotivu na světě. Červenou, jak jinak. Georgii spadla čelist - a Růže určitě taky, což ovšem nebylo vidět přes stěny růžovobílé krabice na klobouky, kde si velký pavouk hověl. Ačkoli, o jeho pohodlí by se dalo polemizovat, protože ho nesla Joe. Jednou rukou. A bohužel patřičně nadšeně.

Mimo herně:
*? Přítomnost bratříčka v jednání.

_________________

<<<
Olivia se na odjezd do Bradavic těšila, dokonce se pár dní před odjezdem i uklidnila a nechovala se tak jako obvykle (což rodiče stejně nepostřehli, jelikož byli pryč). Ani nemohla dopsat, po domě lítala už několik hodin, jelikož potřebovala, aby jí všichni překontrolovali jestli má všechno, a taky aby některá ze sester jí pomohla s odchytem slimáků, protože ty prostě nutně potřebovala mít sebou!
Poté co jí rodiče a Dorothy zkontrolovali kufry a Marianne (ač nechtěla) jí pomohla s oním odchytem několika slimáků, mohlo se konečně vyrazit na nádraží!
Jelikož nejmladší Howellsová moc dobře věděla čím by udělala mamince radost, rozhodla se prožít svou první cestu vlakem jako kluk. Což vlastně nebylo zas tak těžké, sem tam už to doma zkoušela, jelikož matka.. byla matka. A co by pro ní neudělala, že. No a taky to bylo o hodně lepší než poslouchat celou cestu "kdyby jsi tak byl kluk" či "nejradši bych tě vyměnila za nějakého hodného klučinu", což povětšinou tohle bylo směřované k jejím starším sestrám, jenž to okázale ignorovali. A Wendella? Ta byla ráda, že tyto slova nejsou pro jednou směřovány k ní..
"Nachoď tak nahrbený, Olivere," dívenka, jenž se vydávala za chlapce se zamračila, ale udělala tak, jak její matka poručila. Ta, očividně nadšená, že vede svého "syna" k vlaku se usmívala na všechny strany, což nebylo moc časté.
Celá Livina rodina se zastavila před přepážkou, kterou si dívkochlapec změřila pohledem. Rozhodně se jí nelíbilo, že by tím měla prolítnout. Co když to nefunguje a ona si nabije nos? Ne, že by to bylo něco nového, jelikož to se jí stávalo v jednom kuse. "A že půjde Manon jako první?" Liv se pousmála na svou starší sestru, jelikož ona prostě odmítala jít jako první, a poté co jí Manon (a pak ještě Camille a Dorothy) ukázala, že se tím dá opravdu projít, rozhodla se skrz tu zeď projít taky.
"Páni!" Vydechla udiveně když spatřila tu obrovskou lokomotivu a po tvářích se jí rozlil spokojený úsměv. Musela si ještě poupravit kšiltovku, jenž zakrývala její dlouhé vlasy. "Že mi někdo pomůže narvat ty kufry do vlaku?" Wendy se podívala na každého člena její rodiny.. aby o chvíli později zůstal v její přítomnosti její otec a matka, jelikož všechny sestry se rozutekly na všechny strany ke svých kamarádům. No a tak se nejmladší Howellsová andělsky zazubila a ukázala na jeden z vagónů, protože ona odmítala tahat ty kufry. A na víc by to stejně nedokázala.

Olivii bylo opravdu fuk, do jakého kupé nakonec zapadne. Hlavní bylo, že bude konečně sedět v tom úžasným vlaku, jenž jí odveze až k té hustokrutopřísné škole! Když však procházeli kolem některých kupéček a ona v jednom spatřila svého dobrého kamaráda (ehm), prostě tam nutně potřebovala.
Rodiče, jenž Erkkiho pozdravili jen povýšeným kývnutím hlavy uložili Olivčiny kufry na místo kam patří. "Zítra nám hned napiš a doufám, že nebudeš zlobit! Měj se pěkně, Olivere," matka poplácala dívku převlečenou za kluka po rameni a následně i s jejím otcem vymizeli pryč. Wendy si poupravila černé triko, zkontrolovala, že z pod čapky jí nevykukují vlasy a následně sebou plácna na sedadlo k oknu na proti Erkkimu. "Čau, jsem Oliver, ale to už jsi slyšel. A jak se jmenuješ ty?" Promluvila dívenka o něho hrubším hlasem než obvykle a přimhouřila zvědavě očka, jako by chlapce opravdu neznala. Popravdě si vůbec nebyla jistá, jestli jí ten převlek prošel, ale nakonec jí to bylo fuk. Hlavní pro ní bylo, že to potěšilo její matku, ale tu čapku si stejně odmítala sundat, protože ty vlasy pod ní strčit byl nadlidský výkon.. a taky tady byla možnost, že onen převlek Erkki neprohlídl, že jo.
Pohled chvíli na to stočila k maguárovi a trošku zalitovala, že její slimáci byli.. vlastně ani moc netušila kde, jelikož jí je někam házeli rodiče, a tak doufala, že jí je náhodou nevybalili. Protože i to se mohlo stát! Jenže to teď nehodlala zjišťovat, když tak jí je donese sova. Tak.

_________________

<<<

Scarlet, rodiče, sestry, všichni ostatní Craneovic, prostě celá delegace mířící na nástupiště, byla ponechána svému osudu za Skyovými zády, protože chlapec neomylně mířil s vozíkem k přepážce mezi nástupišti devět a deset, kde nebyl poprvé, protože se sem už jako malé prtě chodil dívat na odjezd vlaku se staršími sourozenci. Teď to byla jeho premiéra a elegantní jízda na vozíku s kufry a potkanem Zmetticusem, jenž byl obřadně pojmenován po jednom nejmenovaném bystrozorovi, který Skyovi svěřil do úschovy jídelníček ozbrojených složek ministerstva. Zmetek.
Jo a na těch kufrech bylo také hnedka vedle klece připoutané zbrusu nové ukulele.
Průjezd přepážkou byl zakončen nárazem do cizího vozíku, který se díky své nicotné váze (jelikož už byl očividně zbaven kufrů) převrhl a donutil Skye zastavit, nikoliv však počkat na zbytek výpravy. Ještě by totiž dostal vynadáno za zběsilou jízdu, případně za cokoliv jiného, co by je zrovna napadlo mu předhodit za vinu. Sky to nemínil riskovat, takže se s mumlanými omluvami vypořádal s cizím vozíkem, objel ho a zamířil k vagónům, aby si našel to svoje kupé. Jakékoliv. Takže minul kupé s obrýleným klukem a nějakou holkou, a zatímco před sebou kopal kufry uličkou a Zmetticus mu lenošil v kapuci mikiny, dramaticky zmizel z Erkkiho a Oliverova dohledu za doprovodu tónů linoucích se z jeho ukulele.
A skončil svou cestu v kupé B5.

_________________

(Nottovské sídlo)>>>

Rheinallt Nott dorazil na nástupiště s dostatečným předstihem, aby nemusel čelit nechutnému volení mezi kupé, plnými nečistých a nesnesitelných spratků. V doprovodu vysokého světlovlasého muže, který rozhodně nevypadal jako jeho otec, a už vůbec ne jako dědeček, prošel rychle nástupištěm, hlavu hrdě zdviženou, a zamířil si to do prvního vagonu, který našel. Ještě si od Xaveria Notta vyslechl několik upozornění a doporučení, mezi nimiž mimo jiné bylo i to, aby se ke své snoubence ve škole choval slušně a mile (Ray v reakci na to protočil oči vsloup. Kdo promerlina slyšel o tom, že v jedenácti máte SNOUBENKU?! Vždyť to bylo naprosto nechutné!), a aby se nebratříčkoval s žádnými nechutnými nečistými, načež konečně vlezl dovnitř do vlaku. Pokud se ptáte na oblečení, měl na sobě už školní stejnokroj, poněvadž převlékání za jízdy, jak to možná dělali někteří ostatní, prostě bylo pod jeho úroveň. Jeho vlasy měly dnes odstín noční černi (poslední dobou si potrpěl na černé vlasy) a byly dokonale rovné, přičemž délkou dosahovaly jen kousek k chlapcovým velkým uším. Ray bez povšimnuté prošel kolem prvního kupé (o tom se přeci vědělo, že tam si sedne každý první zoufalec na ráně!) a aniž by vyhlédl na nástupiště, kde možná ještě stále mohl vidět dědečka, zaplul do kupé druhého, kde se posadil k oknu po směru jízdy, a začal směrem ke dveřím vrhat kradmé pohledy, kdykoliv někdo prošel kolem. Ať si sem jen opováží nějaký šmejd sednout... Tato myšlenka kupodivu zůstala v chlapcově hlavě osamocená. Hlasy, které mívaly jindy takovou pěknou tendenci si do něj rýpat nebo diskutovat, mlčely. Zřejmě to mělo co dělat s nervozitou.

_________________

Ačkoliv jsem natahovala krk, jak jsem jenom mohla, svou černošskou kamarádku jsem ani nezahlédla. Možná to bylo tím, že se na nádraží tísnil opravdu velký dav a já nebyla nijak vysoká. Tak co, na útěku ze Zařazování jsme byly domluvené sovmo, nehledě na to, že když nepocestujeme spolu, budeme méně podezřelé. Takže jsem se na nějaké delší hledání vykašlala. Do vlaku začalo nastupovat podezřele mnoho dětí a rozhodně jsem nechtěla cestovat v uličce, nebo někde s dědečkem. To bych si s takovou nenašla žádné kamarády, kdyby mne každý automaticky spojoval s nějakým profákem a měl mne za nějakého protekčního spratka.
Absolutně jsem nic nevěděla o nějaké rezervaci či uspořádání vlaku, takže jsem se narvala hned do prvního vagónu. Kritériem mého výběru bylo jediné - být co nejdál od dědy. Kdyby se něco semlelo... Jůj, na to nechci ani pomyslet!

A6

Iggy, Lucian, Angie, Grace

Měla jsem celkem jasný plán. Nechtěla jsem jet s nikým starším, protože tak bych se neseznámila s žádnými spolužáky, takže když jsem v jednom kupé uviděla děcka, která by mohla patřit mezi prváky, hned jsem se tam pokoušela dostat. Díky tomu, že jsem stála v uličce a přišla jsem prakticky za Angie, její gesto neušlo mé pozornosti. Kdyby si tu hloupou záplatu nezakrývala, ani bych si jí nevšimla. No a co, že mám na sobě slušivé kraťásky žluté barvy a nové, zelenkavé tričko? Bílé podkolenky se zeleným páskem a svetřík bledě modré barvy mé oblečení vlastně už jenom doplňovali. Kdyby to bylo na mne, vezmu si vytáhané tílko, ve kterém jsem lítala po farmě celé prázky.
"Já si sem přisednu, jo?"
Zahlásila jsem, sotva jsem vstoupila dovnitř. Vlastně jsem ani na případný souhlas nečekala.
"Já jsem Gracie,"
představila jsem se. Hned potom letěl můj kufr na jediné volné místo nad našimi hlavami. Byl sice těžší, ale já byla na dívku poměrně silná. Ne moc rychlá, ale silná ano. Ruku Angie, pokud mi ji ale podala, jsem nepřijala. Místo toho jsem dala ruku v pěst a vybídla ji k ťuknutí.
"My se doma v partě zdravíme takto!"
Usedla jsem na jediné volné místo a zvědavě se dívala nejen na Angie, ale i na kluky. Ten přešňořený mi ale nebyl moc příjemný. Nicméně svou nelibost nad jeho zjevem jsem nedala ani v nejmenším najevo. Třeba za ten příšerný ohoz mohli jeho rodiče. Nebyla jsem zvyklá soudit někoho za to, jak vypadá. Tak to na venkově nechodilo.

_________________

<<

Darye se popravdě ráno nevstávalo moc dobře, jelikož věděla, že dneska se vrací do té příšerné kouzelnické školy na dalších deset měsíců. Neuměla si představit jak to mezi tolika nečistými zvládne.. A zvláště jak to zvládne s těmi, jenž byli na průzkumu oné nemocnice. Patrickovi do teď neodpustila, že jí nabídl duchovi a po zbytek prázdnin vymýšlela jak se mu pomstí a popravě? Vymyslela toho docela dost. Co se týkalo toho deníku Rifflera co získala.. no nutno podotknout, že ho znala snad i nazpaměť, až tolik jí ten tajemný doktor zajímal..
Nedalo se však nic dělat a i Stephanie Udinová, za doprovodu svých rodičů, dorazila na nádraží kde se pohybovala spousta mudlovských šmejdů. Popravdě Darya moc nechápala, proč se musí onen odjezd do Bradavic konat odtud, a tak alespoň po každém šmudlovi házela vražedný pohled. Bylo to prostě fuj.
No a co se ještě týkalo těch Bradavic.. Darka by se tam možná i těšila, jenže to by nesměla vědět, že tam bude nastupovat i Rheinallt Nott. Potom co jí rodiče oznámili, že je to vlastně její "snoubenec" vyváděla opravdu hodně, a protože věděla, že to s jejími rodiči stejně nepohne, přestala. I tak už vymýšlela plán jak ho zprovoznit ze světa. Protože ona si prostě odmítala brát někoho, koho jí vyberou rodiče.. to prostě NE.
S věcmi do vlaku jí pomáhali rodiče, protože ona se prostě odmítala s nimi tahat, na to přeci měla lidi! Nebylo tedy divu, že když ve vagónu Bé spatřil Immanuil mladého Notta, otevřel dveře jeho kupé a přes všechny protesty postrčil svou dceru dovnitř. Ta se zamračila. Proč jí tohle promerlina museli dělat? ~"A nezlob,"~ zavrčel k ní otec než stočil pohled k Rayemu a dokonce vykouzlil i menší úsměv. "Užijte si cestu," to tentokrát promluvila matka, jenž se do kupé také narvala. Rozloučila se se svou dcerou, popadla muže a společně zmizeli v davu. Darya si zkontrolovala svou školní uniformu (jelikož byla prostě líná se převléci během jízdy), zda na ní není nějaký bordel a teprve poté se usadila. "Hmm.." a to bylo všechno co z ní vypadlo.

_________________

„Ne, mami, nebudu na Skye dávat pozor. Ne, tati, ani nový koště mě k tomu nepřemluví.“ Craneovi byli již tradičně slyšet zdaleka, nejen proto, že jich málem bylo víc než prstů na rukou. Scarlet se otráveně šinula za matkou, otcem, třemi sestrami a jedním postrachem, totiž bratrem. Bradavice dostatečně politovala už dopředu, dokonce i poděkovala Merlinovi, že až bude do školy nastupovat ta nejmladší, tak ona už bude dávno pryč, a nyní se v myšlenkách nehodlala zabývat ničím jiným, než svou poslední cestou do školy, kde ji letos čekal poslední ročník. Bohužel zároveň s jejím posledním rokem studia se měl odehrávat Skyův první a Scarlet se zrovna nechtělo na mladšího brášku dohlížet. Možná tak trochu hodlala předstírat, že spolu nemají nic společného a jde jen o shodu příjmení. Dobře, to by jí asi neprošlo, ale pokusit se o to, alespoň ze začátku, mohla. Zvlášť potom, co zjistila jméno Skyova potkana, za což měla chuť drahému bratříčkovi něco provést s ukulele. Protože si ale cestu vlakem nechtěla zkazit, vcukuletu se po projetí přepážky a rozloučení se s Ebony a rodiči honem odpojila a zamířila až úplně dozadu, do toho nejposlednějšího vagonu a kupé. Nejen z toho důvodu, že tahle místa bývala většinou každou cestu neobsazená nebo že chtěla být daleko od Skye a jeho ukulele, ale i z toho důvodu, aby měla fajn výhled na ubíhající koleje, až se vlak rozjede. Ten ale zatím ještě nikam nejel, a tak Scarlet stáhla okýnko a s mírným úsměvem se zadívala na šrumec na nástupišti. Popravdě si nikdy nemyslela, že by tenhle moment nějak prožívala, ale jo, musela si přiznat, že to byl divný pocit jet do Bradavic naposled.

_________________

<<<<

A bylo to tu. Dva měsíce prázdnin Shashimu utekli jako voda a popravdě se do Bradavic moc těšil. A nejen kvůli tomu, že se nemohl dočkat až zase uvidí Lashawn, Emičku, Maeve.. a no, dokonce i na Chuliána se moc těšil (a taky na tu indickou placku. HMM.).
Ráno vstal brzy (hodně brzy), protože potřeboval stihnout upravit sebe, a taky chystal pro bratra obrovskou snídani přímo do postele. Protože přeci dneska jeden poprvé do Bradavic a to se nějakým způsobem muselo oslavit, no ne? No a tak po vydatné snídani se celá Shashiho rodina vydala směr nádraží.
Jakmile všech pět prošlo skrz přepážku, otočil se Nimay na svého syna. "Doufám, že dáš na Raghua pozor," Shashi přikývl, tohle snad ani nepotřebovalo odpověď. I když měl občas chuť ho nechat zmizet ze světa. "A ty.." tentokrát se otočil na Reggieho. "Ne, že budeš zlobit," a s tímto se na oba dva pousmál, Raghuovi rozcuchal vlasy a Shashiho objal, jelikož věděl, že kdyby mu sáhl na vlasy.. nejspíše by mu upadla ruka. "Užijte si to," mrkla na ně ještě Dewi a co se jejich matky týkalo.. ta vlepilo mladšímu pusu na tvář a toho staršího jednoduše objala.
Šáša pak co nejrychleji vymizel pryč, jelikož by mohlo dojít k dalšímu objímání a pusinkování a to fakt jako nechtěl, takže pokud chtěl Raghu pomoci s věcmi, musel poprosit zbytek rodiny.

Šáša zapadl i se svými věcmi do prvního kupé, které bylo volné, jelikož.. jelikož chtěl sedět se svými kamarády a ne s někým koho moc a nebo vůbec nezná. A tak, jakmile byli jeho věci hozeny na místě kam patřili, stáhl okénko dolů a vykoukl z něho. Pohledem pátral po nějaké známé tváři, opravdu by byl rád třeba za takovou Lashi, Emičku, Maeve a dokonce i Chuliána.. Jenže ani jednoho z nich neviděl, a protože se jeho rodiče dali do mávání, raději zas zalezl zpátky do kupé, okno nechal otevřená a plácl sebou na volnou sedačku.

_________________

"Nebylo," oponoval Alek, jak mu to jeho nátura kázala, a mít vysavač po ruce, asi by se kolem něj ochranitelsky stočil jako had. Byl to koneckonců jejich vysavač, jejich experiment, jejich vznášedlo, které bohužel nebylo plné úhořů, ale létalo i přesto - kdyby ho měl celý rok nechat u pana Crowleyho, byl by proklat na věčné časy.
Pak ovšem došlo na celé to nešťastné objímání, které Faustům posloužilo obdobně, jako dámám v období rokoka korzet, a jestli nechtěli skončit ještě mrtvěji, byl čas na to, aby zapadli do vlaku. Alek sípnul ještě jednou, vrhl po Willovi závistivý pohled, že ze sebe dovedl vysoukat dvouslovnou odpověď, a prakticky se vrhnul do davu, aby Mrože nedejbože nenapadlo obejmout je ještě jednou. Alekovi bylo ostatně celé objímání trochu cizí.
"Kamkoliv, kde mi nebudou praskat žebra," zasyčel zpátky na Willa, a vyhnul se spěchající famílii naprosto skandálně zrzavých lidí. Když ale jeho bratr navrhl, že by si mohli zatáhnout za píšťalu na lokomotivě, zajiskřily Alekovi v očích jiskřičky, a starší Faust začal jednat. Konkrétně tak, že se jako opice zavěsil za nejbližší výčnělek na lokomotivě a hrábnul nohama ve vzduchu ve snaze se zachytit o něco, co by ho posunulo o kousek blíž tendru. Povedlo se mu nahmátnout jeden ze schůdků, což bylo dobré znamení - tedy až do chvíle, kdy pozvolna lezoucího Aleka cosi nechytlo za límec a nezvedlo ho to do vzduchu jako batoh. "Alexandře Fauste, co si myslíš, že děláš?!" zahromoval pan Crowley, což samo o sobě Aleka usadilo natolik, že sebou zazmítal jenom jednou a dost minimálně.

Nakonec byli bodrým okem bystrozorovým vyprovozeni až do vagonu, odhadem třetím od lokomotivy, dost daleko na to, aby se bratrům nepovedlo dostat přes celou soupravu zpátky na tendr, a zkoušet další hovadiny. Alek dost nafrněně vrazil do prvního volného kupé, které uviděl, a hodil sebou na sedadlo nejblíž u okna, protože které jedenáctileté kvítko by nedalo pravou ruku za to, aby se mohlo za cesty alespoň nezúčastněně dívat na ubíhající krajinu? Chvíli se zádumčivě díval na přeplněné nádraží, aby se nakonec s ohýnky v očích obrátil na brášku, který ho s největší pravděpodobností následoval. "Wille, slibuju ti, že si za tu píšťalu zatáhneme. Jestli ne v Bradavicích, tak na cestě zpátky," zapřísahal se plamenně a založil si ruce na hrudi.

_________________