Bratra jsem co nejohleduplněji, ale rázně setřásl. V jedenácti letech a první den školy k tomu jsem opravdu nechtěl být za benjamínka. Aleka jsem asi o půl palce vytrvale převyšoval a teď jsem se navíc nemusel hrbit pod těžkým batohem.
Zabalil jsem si mnohem pečlivěji a včas, a neboť kufr mi nesl pan Crowley, na mě teď spočívala jen váha Flamela, který mi seděl v kapuci, s jednou hedvábnou tlapkou přehozenou přes mé rameno. Mladý kočičí raubíř se po nádraží vykuleně rozhlížel a hluk i zástupy ho tak vyváděly z míry, že už jsem schytal pár škrábanců.
Neprožíval jsem to tolik, ale rozhodně mi záleželo na tom, abych se nedopatřením nerozmázl už u přepážky všem na očích. Důstojně jsem se nadechl a rovný jako pravítko jsem po průchodu cihlovou zdí vrhl na Aleka vřelý, hřejivý úsměv.
"Je překrásná, viď," vydechl jsem při pohledu na lokomotivu. Zaskočeně jsem zamrkal, když ke mně Alek pronesl něco, co jsem zprvu považoval za první dojmy. "Vysa-... cože? Myslel jsem, že v prvním ročníku nesmíme mít košťa-... aha," dokončil jsem kulhavě a povzdechl si. Nu, proti školnímu řádu to snad nebylo. Pro Aleka bylo velmi snadné řídit se pravidlem, že co není zakázáno, je přirozeně povoleno, a občas si do toho sám udělil výjimky.
"Vzal jsem skoro všechny knihy, které jsme chtěli nechat doma," přiznal jsem a při posledním slově se mi zadrhl hlas, když jsem si uvědomil, že to nebylo zcela to, co jsem chtěl říct. Provinile jsem poškrábal Flamela pod bradou a roztržitě se začal po nástupišti rozhlížet.
"Najdeme si nějaké kupé?" navrhl jsem Alekovi a přešlápl před panem Crowleym. Nikdy jsem nevěděl, jak uctivě se k němu chovat, a také jsem se právem obával, že než odjedeme, stačí nám polámat pár žeber a prosmrká další kapesník.

_________________

<<

Bylo prvního září, den, kdy měl Erkki konečně odjet do Bradavic, na což se neskutečně těšil. Tak moc, že půlku noci nespal. A taky to byla velká událost - Erkki byl nejstarší z dětí Bjarna a Elke a tedy první, kdo po dlouhé době navštíví Bradavice. Nebylo proto divu, že s chlapcem zamířila na nástupiště 9 a 3/4 celá delegace Järvinenů, kteří mezi sebou nadšeně drmolili finsky. Rozhodně se ale nespletli a mířili na správný vlak, i když by o tom mnozí mohli pochybovat.
Erkkimu bušilo srdce, jako by běžel maraton, a přitom se jen snažil neztratit spěchajícím rodičům. Táta tlačil vozík s kufry, mamka se snažila neztratit žádné z dětí v davu, a Erkki klopýtal za nimi. Těšil se, to ano, ale z toho stresu a spěchu byl trošku zoufalý. ~„Já nevím, jak projít tou přepážkou!“~ kňoural patřičně zděšeně, když míjeli nástupiště osm a mířili dál.
~„To zvládneš, jsi přece kus chlapa!“~ ozval se Bjarn povzbudivě a několikrát na chlapce spiklenecky mrknul. On sám ale nikdy na nástupišti skrytém za přepážkou mezi nástupišti devět a deset nikdy nebyl a Erkki poznal, že i on sám má trošičku obavy. Jen nepatrné, ale byly tam. Všimla si toho i Elke, která manžela pohladila po paži. ~„Běžte spolu, já budu těsně za vámi,“~ broukla a postrčila Erkkiho blíže k otci.
Erkki stál na levé straně vozíku, Bjarn na pravé. Podívali se na sebe, Erkki zděšeně, Bjarn odhodlaně, a chvilku poté vyrazili proti zdi... kterou úspěšně proběhli na druhou stranu. Chlapec zůstal stát a ohromeně zíral na červenou lokomotivu nořící se z oblaků páry, takže si ani nevšiml, že se mu za zády objevila mamka s jeho mladšími sourozenci, kteří kulili oči úplně stejně. I Bjarn se zdál být ohromen. ~„No páni,“~ vydechl Erkki a notnou chvíli od vlaku nedokázal odtrhnout pohled. Teprve poté se začal rozhlížet po skupinkách studentů a rodičů, očima přelétával zavazadla a nespokojené sovy v klecích, a hltal tu zmatenou, ale kouzelnou atmosféru zplna hrdla.
~„Co na to říkáš, Erkki?“~ zeptala se Elke a položila chlapci ruku na rameno. Ona sama tohle před lety zažila a moc dobře si pamatovala ten pocit, ten úžas, který jí prostupoval celým tělem. A byla přesvědčená, že něco podobného Erkki zažije ještě jednou, až poprvé uvidí Velkou síň a na hlavu mu dosedne Moudrý klobouk.
~„Je to parádní!“~ uznal chlapec s přikývnutím a široce se usmál. Měl sice trošku strach, že bude v kupé sedět s podobným blbečkem, jako byl ten kluk z knihkupectví, ale na druhou stranu, Erkki byl kluk, co si umí poradit. Zvládl by to. A věděli to i oba rodiče, takže se o syna ani moc nestrachovali.
~„Možná by sis měl zkusit nějaké kupé, dokud jsou celkem prázdná, Erkki,“~ ozval se po chvilce Bjarn a poplácal synka po zádech. ~„Určitě to bude lepší, než strávit celou cestu v chodbičce,“~ dodal a pobaveně na něj mrknul.
Erkkimu se najednou od rodičů moc nechtělo, ale přikývl. ~„Tak jo,“~ pousmál se hrdinně. ~„Napíšu vám hned, jak budu moct, slibuju,“~ přislíbil poslušně a svá slova myslel naprosto vážně. ~„Tak se mějte,“~ dodal na rozloučenou, nechal se obejmout, sourozencům pocuchal vlasy, a pak vyrazil k vlaku. S sebou měl jen brašnu s knihou na cestu a penězi a přepravku s Flokim. Zavazadla mu táta hodí někam do zavazadlového prostoru.
Erkki se před druhým vagonem, kam mířil, naposledy ohlédl k rodičům, kteří stále stáli na perónu a stát tam budou, dokud se vlak nerozjede, a pak se nechal pohltit bradavickým expresem. Kupé byla skutečně celkem prázdná, takže se uvelebil v prvním úplně volném, na které narazil. (B6) A doufal v dobrou společnost, i když by mu nevadilo, ani kdyby s maguárem měli kupé pouze pro sebe.

_________________

Alek na sobě výjimečně nedal nic znát - tedy neprskal, neštěkal, netvářil se ani moc uraženě - ale to, jak ho Will odehnal, se ho trochu dotklo. Na druhou stranu, takhle se ale mohl trochu vzdálit, aby ho nesvědilo v nose z Flamela, který se nesl Willovi v kapuce. Probodl kočku pohledem. Kočka ho probodla pohledem zpátky. Alek se s definitivní platností rozhodl, že Flamela nemá rád. Sice ho to mělo do týdne zase přejít, protože to byl koneckonců Alek, ale v tuhle chvíli ho to zvíře dost rozčilovalo. A vůbec to nemělo spojitost s tím, že ho Will poslal k šípku, co vás nemá.
Lokomotiva naštěstí zachránila den, protože odvedla Alekovu pozornost.
"Hmm," potvrdil bratrovi zamyšleně, a zaobíral se tím, jak by asi musela tahle obrovská mašina vypadat zevnitř. Jak rád by se podíval na vykuchanou parní lokomotivu! Co víc, jak rád by se podílel na jejím kuchání! Alek si připsal zkoumání řečeného stroje na svůj to-do list, a upřímně doufal, že se někdy k něčemu takovému dostane. Dobře, doufal je špatné slovo. Lepší by bylo "zapřísáhnul se, že někdy nějakou lokomotivu rozebere, i kdyby ho to mělo stát krk".
"O vysavači se ve školním řádu nemluví," odtušil vzdorně, a víceméně tak potvrdil Willovu domněnku, načež zase trochu schlípl. "Nemohl jsem ho nechat... v Londýně." Slovo doma mu, na rozdíl od bratra, nešlo přes jazyk.
Pan Crowley se poměrně nezúčastněně rozhlížel po nástupišti, ale jakmile zaslechl, že si chtějí bratří najít kupé, okamžitě stočil pozornost k oběma budoucím prvákům. "Dávejte na sebe pozor!" zahromoval dojatě a dle předpokladů oba chlapce obejmul. Najednou. A slušně jim podrtil žebra. Alek zasípal cosi neurčitého v odpověď, a byl rád za to, že se mu vůbec nějaká reakce podařila. Měl totiž pocit, že mu implodovala hrudní kost. "Dejte o sobě vědět! Ó, budete mi chybět!" začal se pan Crowley dostávat do stadia "teď musím zabít mouchu, ale je mi jí tak velice líto!", což byl pro Fausty signál k ústupu. "Slibujeme," zadrmolil Alek rychle a očima vyhledal nejbližší schůdky do vlaku, kterými by se dostal do bezpečí.

_________________

Byl tu nový školní rok a s ním pytel překvapení.
Respektive Finnian s pytlem překvapení. Už jen to, že že ho bylo možno potkat na nástupišti 9 a 3/4, mohlo mnohé zmást; mnohé včetně Flanna, který se s ním dnes ráno ve srubu rozloučil (po poněkud netradičním dotazu na přibližnou barvu testrálů) a vyrazil napřed s tím, že strýček stejně vlakem nejede.
Finnian tu skutečně nebyl kvůli vlaku, a už vůbec ne kvůli Flannovi, jemuž se rozhodně ani slovem nezmínil o tom, že je novým ředitelem červené koleje. Byl tu, aby rozdal dary účastníkům loňského kurzu přežití, a taky trochu kvůli PR na ten letošní.
„Maeve, Brianno, Cassidy!“ volal tak nějak napřeskáčku ty, co si zrovna vybavil nebo je zrovna možná zahlédl, a než jich shromáždil dostatek, možná se kromě všech účastníků dostalo i na Viléma s Jarmilou.
„Něco tu pro vás mám,“ ohlásil pak a vytasil se s pytlem jako Santa Claus, který mimo sezónu nemá do čeho píchnout. „nebudete tomu věřit, ale stavil se u mě o prázdninách náš společný známý z Floridy a vyšlo najevo pár docela zajímavých skutečností.“ Vlastně jim nikdy neřekl, jak to tam skončilo, ale protože se ho nikdo neptal, neměl velké výčitky.
„Vůbec to nebyl mimozemšťan ani démon z pekel, byla to obyčejná studentka ekočarodějnictví ze Salemu, ne o moc starší než vy, co to trochu přehnala s lektvary.“ To, že se jednalo o jednu z vnuček stařičkého bradavického profesora přeměňování, si pro sebe nechal zcela záměrně. Ostatně k čemu by jim taková informace byla?
„Strašně jí to mrzelo a plna naděje, že jí to odpustíte, vám posílá tohle.“
To už pytel otevřel dočista a těch pár nejbližších mohlo spatřit obsah: spoustu úhledných balíčků plných léčivého bláta a na tom všem několik málo zdánlivě krokodýlích mláďat. Finnian jakožto zastánce přirozeného výběru chvíli počkal, jestli dovnitř někdo strčí prsty a přijde o ně, ale pak už se ujal výkladu, aby děti věděly, s čím že vlastně mají tu čest. Silně pochyboval, že by se bez něj obešly.
„Tohohle léčivého bláta je dost pro všechny a osobně vám zaručuji, že jeho účinky jsou přímo zázračné. Léčí hlavně mělčí řezné a sečné rány, ale dá se použít i na vyhlazování starých jizev a na té dívčí škole v Salemu tím prý dokážou i připojit useknuté končetiny.“ Ne že by tomu sám věřil.
„A tihle drobečkové jsou kukudýli,“ pronesl s jasným odporem k tomu debilnímu jménu a vzal jednoho plaza do ruky. Zvíře se ani moc nebránilo, asi že mu bylo pořád trochu špatně z přenášedla, ale Finnian si byl jistý, že ještě dnes večer budou všechny ty potvory zase při síle. „Je to invazní druh magického zvířete, které se maskuje jako krokodýlí mládě, aby mohlo nerušeně vyžírat hostitelské hnízdo od vaječných skořápek. O svoje mazlíčky se bát nemusíte, tyhle zrůdičky jednak dál neporostou, ale hlavně jsou prakticky vegetariáni: když jim čas od času naservírujete skořápky z vajíčka nebo kost od večeře, můžete je klidně krmit salátem.“ Konečně pro něj taky bude odbyt, pomyslel si a začalo rozdávání, podávání chovatelských rad a možná i nějaké ty spoilery k přežíváku letošnímu.

| +

Mimo herně:
Na krokodýlího vegetariána má nárok každý, komu v téhle tabulce v sloupečku absencí svítí zelené políčko s nulou. Nic jim ale samozřejmě nebrání se na plaza vykvajznout a radši nafasovat zásobu bláta na revoluci.

_________________

Taren Hart – ten ostatní ve spoustě věcech převyšoval. Cílevědomě dokázal docílit všeho, co si zamanul, a vůbec nezáleželo na překážkách či lidech, kteří se mu v něčem rozhodli zabránit. Slovo překážka zkrátka nebylo v Tarenově slovníku zahrnuto. Avšak i přesto se pokaždé našla osoba, která Tarena svými schopnostmi nebo myšlenkami dokázala převýšit, to však nehrálo žádnou roli, protože Taren oplýval vlastností, v níž neměl v celých Bradavicích konkurenta a jenž mu pomáhala blahosklonně se ušklíbnout pokaždé, když se našel někdo, kdo byl v něčem lepší než on. Měl sebevědomí a měl ho tolik, až to ostatním oslepovalo oči.
Za dva měsíce se člověk může změnit k nepoznání, nejen z fyzického hlediska, ale také z pohledu názorů a myšlenek. Taren se momentálně dotýkal obou proměn, ale víc znatelná byla ta druhá. Odjakživa z něho sršela pýcha a arogance, ovšem co se cizím očím naskytlo teď, to mohlo v mnoha případech vyrážet dech. Předešlá léta byla ve srovnání s tímto naprosté nic...
Tarenova trochu vytáhlejší postava o proti začátku prázdnin se nesla po nádraží pomalým a uváženým krokem. Širší ramena, která právě patřila k oné fyzické změně, se perfektně rýsovala v luxusním obleku námořnické modři, jenž doplňovala bílá košile a modrá kravata. Z Tarenova pohledu, pod nímž se rýsoval nezvyklý úsměv, nebyla rozeznat pouze arogance a pohrdání, on svou postavou rovněž vyjadřoval hmatatelnou čistokrevnost, tak ošklivě upřímnou - povýšenou, tak elegantní a vkusnou a zároveň vzdálenou a odtažitou, až se tomu u třináctiletého kula nedalo věřit. A přesto svým vzhledem, každým pohybem a pohledem, kterými obdarovával každého, kdo k němu stočil zrak, mohl kdejakého dospělého kouzelníka strčit do kapsy. Zašlápnout ho podrážkou svých luxusních vyleštěných polobotek jako špinavého a podřadného brouka, který si nezaslouží na téhle planetě žít, na planetě, na které žil on, Taren Hart.
Zavazadla už si dávno nechal uložit do vlaku svým osobním sluhou, člověkem mimochodem, nehodlal se nechat obskakovat nějakým pitomým a nechutným skřítkem, a teď se procházel po nádraží a tvářil se, že mu tohle nástupiště patří. Každý kámen, každá lavička, každý sloup. Tarenův úsměv mohl být v mnoha ohledech matoucí, ale letos se do Bradavic opravdu těšil. Sice bude muset přetrpět další nával ubohých, mudlovských kouzelníků, avšak na tom už vůbec nezáleželo. Zase se o kus přiblížil dokončení studia, což znamenalo, že až z Bradavic vystoupí, bude se moci dostat někam vysoko a s touhle šaškárnout špinavých monster, co si myslí, že mohou kouzlit, pro jednou skončit. Byl šokován, že na ministerstvu neměli rozum a postupovali tak pomalu, ale politiku přes léto přestal řešit a radši se věnoval svým oblíbeným aktivitám. Popravdě, mudlové byli sice ubožáci a cpát se do kouzelnického světa neměli sebemenší právo, ale ne ve všem byli špatní. Kriket docela ušel. Potěšeně si olízly rty, když zahlédl v davu postavu svého staršího nikdy nedospělého bratra. Založil si pohodlně ruku do kapsy společenských kalhot, zlehka se pousmál.
"Tak co?" houkl směrem k Darrelovi, aby na sebe přitáhl pozornost, a jakmile se k němu rozcuchaný a zjevně naprosto bez energie zamračený Darrel otočil, pokračoval, "ona tě tu ta tvá... hmmm, řekněme slušně - společnice vážně nechala?" zasmál se spokojeně Darrelovi přímo do tváře, ani nečekal, že se ten blbeček pokusí o odpor. Už takhle to měl u jejich otce nalomené, nemohl mu udělat vůbec nic a toho hodlal Taren letos využít. A že na tom Darrel nebyl očividně momentálně vůbec dobře, protože Donna odjela do USA, bylo jedině dobře. Hodlal ho zašlapat do toho dna, ve kterém se válel, jako bezvýznamnou žížalu, která svou slizkostí otravovala svět. S úsměvem se na patě otočil a vydal se do prvních dveří vlaku. Nebylo těžké nalézt volné kupé, protože většina studentů se procítěně loučila se svými rodiči, což se akorát střetlo s Tarenovým nechápavým uchechtnutím. S usazením si naučeně rozepnul knoflík modrého saka, zapadl do sedačky a přehodil nohu přes nohu. K okénku ani nestočil zrak, dění venku mu bylo ukradené, zlehka opřel hlavu o sedačku za sebou a zadíval se před sebe. Nepotřeboval společnost, samota mu ve všech ohledech vyhovovala a i když se zdálo, že Taren nemá žádnou slabinu, že své sebevědomí a aroganci si dokázal udržet za každé okolnosti, přece tu jedna věc, která ho trápila, byla...

E1

_________________

"Vlastně by bylo naopak snazší ho tam nechat," opravil jsem bratra bezmyšlenkovitě, protože mi hlavou prolétla ranní vzpomínka na duté údery, jak se Alek snažil dovřít své vzpurné a notně přeplněné zavazadlo.
Přesně jak jsem tušil, pan Crowley nás v náruči smáčkl jako sardinky do konzervy. Zakopal jsem nohama nad zemí. Byl bych přísahal, že Alekovi vylezly oči z důlků, a v takovém případě jsem nechtěl vidět sebe. Měl jsem pocit, že mi na rozloučenou nadělil na žebra pořádnou modřinu, ale stejně jsem byl docela rád, že to udělal, i když to přivolávalo myšlenky na to, jaké to mohlo být, kdyby tu s námi dnes byla máma.
"Pošleme sovu," připojil jsem se k bratrovu slibování upřímně a stačil jsem ještě srdečně zamávat, než jsem následoval Aleka, který prchl dosti křepce.
"Kam to jdeš?" zatahal jsem ho za rukáv s úsměvem. "Nezkusíme se svézt za tendrem se strojvedoucím? Dal bych cokoli za to, abych si mohl zatáhnout za tu píšťalu... Jak se studenti asi vůbec dostali do školy před tím, než ji vyrobili?" Natáhl jsem ostýchavě ruku a položil ji na černý lesklý bok klenoucí se nad kolejemi. Zářil jsem nadšením. Byl jsem si jistý, že i Alek vnímá živelnou sílu, která ve stroji pulzovala a čekala na uvolnění. S pronikavým zapištěním se po peróně rozlila bílá oblaka. Chodci se na chvíli ztratili. Zasmál jsem se a za chvíli zabloudil ve vlastním světě pístů a převodů.
"Umíš si po vysavači představit, co by v našem podomácku vyrobeném podání vyváděla taková lokomotiva?"

_________________

Konečně se Dante dočkal. Nový školní rok a s ním odjezd do Bradavic. Prázdniny nebyly vůbec takové, jak si představoval. Když se na konci minulého školního roku vracel domů, těšil se, jak si bude s tetičkou vyprávět o škole a o kouzlech, jak spolu budou cvičit a učit se. Jenže tetička Emilka byla po celé prázdniny nějaká divná. Dante si to nedokázal vysvětlit. Pořád byla někde pryč a s Dantem se viděli pouze dvakrát. Navíc při jejich setkání byla vždy roztěkaná a myšlenkami jinde, takže si s ní Dany vůbec nepopovídal. Rodiče jako vždy měli plné ruce práce s pekárnou, takže na chlapce také neměli příliš mnoho času. Proto Dante trávil většinu dne venku na ulici s kamarády - mudly. Bohužel si s nimi nemohl povídat o kouzlech, ani o škole a to ho hrozně mrzelo. Často se tedy zavíral doma s knihou. I když si myslel, že za celé prázdniny na učivo ani nekoukne, opak byl pravdou. Moc toužil si povídat o kouzlech, nebo se alespoň vrátit k čarování, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se ponořit do učebnic. To mělo samozřejmě jednu velkou výhodu - do dalšího ročníku nastupuje připraven a plný vědomostí. Jedinou útěchou a vstupenkou do světa kouzel, krom učebnic, byla korespondence s jeho spolužačkou z Mrzimoru, Aileen McAllister. Prohodili spolu několik řádků a domluvili se, že se sejdou hned ve vlaku, aby si vyprávěli, co všechno zažili o prázdninách. I když Dante počítal, že spíše bude jen poslouchat, protože neměl moc o čem povídat.
Před sebou táhl naložený vozík, na kterém si hověly dva kufry a klec s kocourem Titem, který byl trochu vyplašený z tolika lidí okolo. Dante brouzdal myšlenkami ve Velké síni u večeře, na kterou se moc těšil. To zas budou hody! S rodiči se rozloučil ještě na nástupišti devět a tři čtvrtě. Žádné velké loučení, byl už přeci velký chlap. Jediné, co ho trochu mrzelo, bylo, že nedorazila tetička. Naposledy zamával rodičům a pak vklouzl přepážkou na nástupiště. Nos mírně nahoru. Cítil se už jako mazák. Sice nastupoval teprve do druhého ročníku, ale ten pocit, že už není na škole nejmladší a že ví, do čeho jde, ho naplňoval samolibostí. Na nic nečekal a vklouzl do třetího vagonu, aby si mohl zabrat nějaké kupé, kde budou minimálně dvě volná místa.

C3

Dante si vyhlédl prostřední kupé ve třetím vagónu, které bylo úplně prázdné. Posadil se k okénku a vyhlížel Aileen, aby na ní mohl mávnout a ona ho nemusela hledat po celém vlaku. Mezitím otevřel klícku a nechal Tita, aby se uvelebil na sedačce hned vedle něj. Pohledem z okna se bavil nad tím, jaký chaos panuje na nástupišti. Uplakané oči rodičů, rozpaky prvňáků a vyjukané výrazy mu vyvolaly úsměv na tváři. Jestlipak jsem se tvářil taky takhle minulý rok?. Klec pro kocoura hodil do horní police, pak si Tita vzal na klín a drbal ho mezi ušima, tak, jak to má rád. Naplňovalo ho štěstí. Zpátky do Bradavic se moc těšil a už se nemohl dočkat, až se zase bude toulat po chodbách školy a až konečně bude moct opět použít svojí hůlku. Zákaz kouzlení mimo školu by zrušil. Je to hrozné omezování. Jak má potom člověk o prázdniny cvičit?

_________________

Lucian kráčel středem mezi nástupišti devět a deset, instruován hned několikrát, co je třeba udělat, aby se dostal na nástupiště 9 a 3/4 , aniž by ho to stálo život. Kde se mu toulal starší bratr, to netušil, neboť Julkův osud ho nezajímal. Pro jeho image teď bylo nejdůležitější předstírat, že imbecilního bratra vůbec nemá.
Před zděnou přepážkou zaváhal. Bál se, ne že ne, ale nikomu by nedovolil, aby ten strach dokázal v kamenné tváři rozpoznat, neboť by to bylo známkou slabosti, a tu si Lucian dnes nepřipouštěl. Jel do školy pro magory a nechtěl tam zůstat, takže měl v plánu se tvářit jako člověk, který tam nepatří. Muselo to zabrat.
Překonání přepážky nebylo zase tak těžké, jak se na první pohled zdálo, a Lucian si jen v duchu oddechl, že nezpanikařil jako nějaké děti před ním, co se div nevěšely rodičům na ramena, aby je skrz cihlovou zeď převedli na druhou stranu. Lucian to zvládl bez pomoci a byl za to na sebe náležitě hrdý. Mávl na svého motákovského komorníka, který mu tlačil vozík s kufry, a pokračoval dále k vlaku, kde to začínalo houstnout ostatními studenty. „Jean? Náskládej ty kufry do prvního volného kupé. A zatáhni závěsy, nechci, aby mě kdokoliv z těch lidí obtěžoval, jasné?“ probodl komorníka pohledem a ten mu věnoval zmatený pohled nazpět. „Ale, mladý pane, já se nejmenuju Jean, já js-“ Zaprotestoval komorník chabě, než byl přerušen zaprskáním kočky v kleci, a Lucianovým pobouřeným: „Když já řeknu, že jsi Jean, pak si Jean. Konec diskuze! A teď ty kufry. Jean.“
Jakmile byly kufry na svém místě v kupé A5 (jelikož Lucian nebyl žádné béčko, aby si sedl jinam, a nějaká autorita prefektů mu doposud nic neříkala), Lucian se pohodlně usadil, a změřil pohledem kocoura Kocoura, který se tvářil ještě nevlídněji než jeho páníček. Lucian začínal mít pocit, že to zvíře je jediné, které mu rozumí.

←

Ignác se na nástupiště s červenou kouzelnickou lokomotivou řítil jako příšera utržená ze řetězu. Jel totiž na vozíku s kufry, nohou se odrážel od země a jen tak tak stačil své vozítko korigovat, aby neskončil někde na kolejích, nebo nesrazil někoho z kolem procházejících mudlů. Za ním s hrůzou v očích běžel otec a nakonec strýček, který se tomu všemu pobaveně zubil.
Před přepážkou mezi nástupišti devět a deset se Iggy naposledy ohlédl k otci a strýci, načež zmizel na druhé straně. Bez špetičky zaváhání a pochybností o průchodnosti zdi - jen při průjezdu na druhou stranu řval nadšeně jako tur. Teprve na kouzelnickém nástupišti zastavil a začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe s očima navrch hlavy. Táta se strýčkem ho dohnali, přičemž otec mu vlepil výchovný pohlavek, který neměl žádný efekt, a strýček Peter se hodně snažil, aby se nerozesmál.
„Tak já půjdu, čau,“ vyhrknul Iggy ihned, odmítaje veškeré přehnaně dětinské loučení. Táta ho ale zachytil za límec a přitáhl ho zpátky. „Nespěchej tolik. Pamatuješ si, co jsem ti říkal, ano? Žádné blbosti, Iggy. Jestli tě během prvního měsíce školy podmínečně vyloučí, tak si mě opravdu nepřej,“ zabrblal varovně. „Ale jinak si to tam užívej. A zkus se občas taky trochu učit.“ Ne že by si pan Poppewell dělal naděje na synovy skvělé školní výsledky.
„Měj se, kamaráde, a koukej nám napsat,“ stisknul Ignácovu ruku pevně strýček Peter, poplácal kluka po zádech a pak jej popostrčil k vlaku.
Iggy popadl svá zavazadla a rychle přelétl pohledem vagóny. Do kterého by měl vlézt? Neměl nejmenší tušení, že je ten první vyhrazen pro prefekty, a tak zamířil rovnou tam, protože viděl, jak tam leze nějaký chlapec jeho věku. A kromě toho první a poslední vagón považoval za ty nejlepší. Nasoukal se dovnitř s kufry a naprosto bez ostychu vpadl rovnou do Lucianova kupé. „Zdar, máš tu místo? Máš, viď...,“ odpověděl si sám, vtáhl dovnitř kufr, který zasunul pod sedačku, a pak upřel pohled na Frantíka před sebou. „Ty jedeš do Bradavic taky poprvý? První vagón je nejhustější, co?“ rozpovídal se a vzápětí k Lucianovi natáhl pravačku. „Jo a já jsem Iggy, Iggy Poppewell, tě prsk.“

_________________

Ačkoliv se Flannovy letošní prázdniny řadily k těm nudnějším, rozhodně si na to nestěžoval. Tento titul totiž vyhrály v podstatě už jenom tím, že Krafla letos nesoptila a on nebyl na famfrpálovém mistrovství světa v Dánsku.
Hodně se učil, hodně cestoval po ostrově a hodně toho vykopal, když si zakládal vlastní druidský hájek s blackjackem a... vlastní druidský hájek. Rubání děr v kamenité zemi bylo o to náročnější, že vlastně přesně nevěděl, proč to dělá. Když začátkem prázdnin poprosil Finniana o úvod do druidského přeměňování, bylo mu řečeno, ať o tom pořádně medituje, stráví nějakou dobu na místě budoucího hájku a hlavně ať nad tím moc nepřemýšlí, takže přesně to dělal. A že to bylo těžké, částečně proto, že on nad věcmi přemýšlel docela rád a že meditacím moc neprospívá přítomnost debilního bratrance, jemuž přijde náramně zábavné strčit meditujícímu skorodruidovi do nosu živého chrousta.
Každopádně se řídil instinktem a těmi pár obrazy, co se mu zjevily v meditacích, a jeho zahrádka teď vypadala náležitě svérázně. Vlastně připomínala spíš skalku než les, protože nejvyšším stromem tam byla vysloveně podezřelá zakrslá borovička a drtivou většinu ostatní vegetace tvořily keře a trvalky všeho možného jedlého druhu, od brusnic až po lísky, jejichž ektomykorhíza slibovala brzkou úrodu lanýžů a muchomůrek růžovek. Plus tam napůl v tranzu vysel děsivě velké množství kvetoucích rostlin, které si vyloženě říkaly buď o hnízdo hipíků nebo včelí úl, přičemž oboje bylo díky průměrným ročním teplotám přibližně stejně pravděpodobné.
Finnian nicméně trval na tom, že druidský hájek potřebuje pořádný centrální strom, a přesně z tohoto důvodu se s ním Flann vydal do jižního Pákistánu, kde kromě klasického týdenního táboření beze stanu a výstroje hledal optimální ořech. Po návratu jej zasadil do připraveného květináče a nechal klíčit, ovšem tam jeho snahy o proniknutí do tajů druidské přeměňovací magie narazily na zdánlivě nepřekonatelnou bariéru, na Finniana. Tomu totiž neuniklo, že jeho synovec stále posílá dopisy té nedomrlé mladší holce z Havraspáru, a usmyslel si, že dál ho bude v druidské disciplíně učit jenom za předpokladu, že se jako druid bude chovat.
Takže ho Flann poslal do prdele, chvíli se s ním nebavil a ještě téhož večera poslal racka nejznámějšímu člověku, o kterém věděl, že ovládá zvěromagii, jestli by byl ochotný ho učit výměnou za nějaké ty bylinky, mrk mrk. O hájek se ale samozřejmě staral dál, o ořech taky, Auroře psal nadále a do konce prázdnin se z Islandu vzdálil už jenom jednou, na tu památnou oslavu Patrickových sedmnáctin.
Do Bradavic se ale moc těšil a na svůj pátý ročník měl už celou řadu plánů.

Na nádraží se dostavil notnou chvíli před odjezdem vlaku, kdyby náhodou byla mezi Reykjavíkem a Aberdeenem zase výluka v letaxu a on to musel brát přes Oslo, a s sebou měl kromě kufru ještě dvě důležité věci. Zaprvé Šunku, který přes prázdniny zase trochu povyrostl, ale rozhodně se moc nerozhýbal, takže zmijozelovi ležel přes rameno, zadkem ve směru jeho chůze. Zadruhé květináč s ořechem, který měl mít podle všeho pořád na očích, jinak se nerozvine to správné pouto či kýho čerta.
Přepážkou mezi nástupištěmi prošel opatrněji než obvykle, aby nevysypal kocoura a nerozbil květináč, načež při letmém obhlížení perónu spatřil strýce. Zlá krev byla dávno pryč, ale pořád mu to přišlo silně podezřelé a radši se šel podívat blíž. Přeci jen se dneska ráno viděli a krom toho, že Flannovi zodpověděl jeho podezřelý dotaz, se Finnian ani slovem nezmínil o tom, že by snad plánoval jet vlakem. Na druhou stranu se mu předloni podobně zapomněl zmínit o faktu, že bude v Bradavicích nastupovat jako učitel, takže tohle byla vlastně celkem drobnost. Rozhodně menší než to budoucí překvápko na zahajovací slavnost...
Záhada se naštěstí brzy vyřešila bez nutnosti vyzvídat, Flann si do kufru přibalil pytlík léčivého bláta, krokodýla nechal někomu, kdo má zvířat málo, a přesunul se do prostřední části nástupiště. Do vlaku ale ještě nenastupoval, zatím se jenom rozhlížel, jestli třeba někde nezahlédne nějakou tu známou (a ne nezbytně pobledlou) tvář, ke které by se přidal.
A v kapse ho při tom hřála plechovka černé barvy ve spreji...

_________________