"To docela chápu," zareagovala jsem na poznámku ohledně mých bot a s pobaveným úsměvem k nim skoro pyšně sklouzla očima. Když už jsem byla u toho, upadla jsem na chviličku do zamyšlení, proč zrovna takové tele jako já nosí boty na podpatku. Nebyl to trochu paradox? S největší pravděpodobností ano, ale teď už to bylo trochu jedno.
Vzápětí jsem trochu překvapeně vykulila oči. Jenom trošku, samozřejmě, páč já s vypoulenýma očima vypadala příšerně. "Pěvecká soutěž? Já? Merline, jen to ne. Řekla bych, že to opravdu bude nějaký omyl." Ne, fakt, já a zpívání, to prostě nešlo. Ani ve sprše jsem si nezpívala, protože dokonce i já jsem v některých případech nepostrádala soudnost. Jen tak mimochodem - varianta, že by Fergus, jak se později představil, tak trochu lhal, mě vůbec nenapadla. A abych byla upřímná, nikdy jsem nebyla zrovna podezřívavá a ostražitá - spíš naopak. Kdyby to znělo aspoň trochu důvěryhodně, pravděpodobně bych vám uvěřila úplně všechno a ani se dál nevyptávala na detaily. I když jsem občas měla světlejší momenty!
Zničehonic vytasený bloček s tužkou a ztlumený hlas mě zarazil stejně jako zmínka o pěvecké soutěži, ačkoli trochu odlišným způsobem. Na chviličku jsem zauvažovala, jestli právě není nejvyšší čas zdrhnout pryč a jít hledat Triannu, protože jsem si docela živě dokázala představit, co bude následovat. Na to jsem snad ani nepotřebovala být z Havraspáru. "Aha, novinář, jasně... Já jsem Dipp. Dipp Sandersová." Fajn, asi nebylo úplně nejmoudřejší prozrazovat svou identitu, která merlinžel nebyla falešná jako Fergusova, jenže už asi bylo pozdě s tím cokoliv dělat. A následné potvrzení, že jsem se s tím špionem docela i trefila, mě vpravdě taky nijak zvlášť neuklidnilo. "No, to vlastně taky. I když tu teda primárně zabíjím čas, než dorazí sestra. Každopádně, to s těmi kolejními řediteli je pravda, Bella nahradil Aubrey, a co vím, tak prý vyměnili i Andersenovou, i když tam to asi nebylo zrovna kvůli původu... Zajímavé na tom je, že se o tom ani moc nemluvilo, nikdo to nijak nevysvětlil. Tedy, ne že by to bylo potřeba, ale stejně..." pronesla jsem tiše a taky trochu nejistě. Sice jsem sama s ministerskými pletkami nesouhlasila a nelíbilo se mi to, ale pořád tam pracovala máma, takže jsem si asi nemohla dovolit se tu nad tím nějak zvlášť dušovat. Však víte co, kdyby se náhodou někdo z jejích nadřízených domákl, že se mi ministerská politika nelíbí (pravda, zatím to neměli podle čeho zjistit), klidně to mohla odnést ona. A asi by ze mě nebyla moc nadšená.

_________________

Dipperia Sanders.

Zrovna listoval v jedné knize, když k jeho uším dolehl povýšený a ne zrovna tichý hlas nějaké dívky, nebo možná mladé ženy? Nedokázal to přesně definovat a tak zvedl hlavu a spatřil dívku, která k němu stála zády, ale téměř každého musely upoutat její ohnivě rusé vlasy. Vzhledem k tomu, že si on sám vlasy barvil už od doby, kdy se naučil svá první kouzla, tak věděl, že ty její jsou takové odjakživa. Bylo to pro něj něco exotického, protože on sám nikdy nenašel odvahu si nahlavě vykouzlit zrzavou čupřinu. Červenou ještě ano, ale něco takového... To si prostě nedokázal představit. Pocítil lehkou touhu zabořit do jejích vlasů psty, protože on vždycky dokázal ocenit krásu. Jakmile spozoroval, že se otáčela, stočil zrak opět ke knize a opřel se o jeden z regálů. Působil ležérně, ale pořád šarmatně. Jakmile procházela kolem něj zvedl pohled a střetl se s jejíma ocelovýma očima, ačkoliv působila velice chladně a povýšeně, viděl její zájem. Pohledy žen znal až moc dobře, někdy měl pocit, že jsou ženy tak snadno předvídatelné. Moc dobře věděl, že ona by ho sama neoslovila, protože by se cítila ponížená a tak sklopil pohled opět ke knize jako by ho vůbec nezajímala, ale místo toho, aby si četl poslouchal její kroky, aby věděl kam vlastně šla. Myslím, že je na čase se procvičit i tady. Knihu po pár minutách zastrčil do regálu, aniž by si vzpomínal o čem vlastně byla, protože ho to vůbec nezajímalo a následoval tu zrzku do koutu s knihami o černé magii. Ihned poznal kde se nachází, ony se totiž Anglické knihy o černé magii moc neliší od těch korejských a on je často vídával u JiSun. Ona tahle krasavice možná bude ostřejší než jsem čekal. Ušklíbl se a rozešel se k regálu u kterého zrovna stála, stoupl si vedle ní a prohlížel si tituly. Stále pro něj bylo zvlástní, že všechno bylo v jiném jazyce než byl zvyklý a jakmile se zrzka natáhla po jedné z knih natáhl se pro ni také a jakoby náhodou se konečky prstů dotkl hřbetu její ruky. ,,Umh... Promiň" Stočil k ní pohled, byla menší než on, tak musel sklonit hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Jeho výraz byl nečitelný, žádný výraz, žádný projev náklonosti nebo snad známka úsměvu. Byl ledově chladný. V tuhle chvíli u sebe byli docela blízko, několik vteřin to tak nechal, ale pak se odtáhl a vzal si knihu, která byla od té co si vybrala Bell o dvě vpravo, aniž by jí věnoval další pohled.

"Dost zvláštní, takhle v tichosti. Jako by chtěli něco ututlat," poklepal si Aidan tužkou o nos, ale pak ji s povzdechem vrátil do bločku a ten zaklapl. "O tom jsem se vlastně bavit nechtěl, promiň," rozhodil rukama. "Síla zvyku, šéfová čeká z každé pochůzky aspoň něco do článku, a když ne to, alespoň nějakou konspirační teorii. Taky chodila do Havraspáru," dodal trochu nakysle, ale nebylo to myšleno ve zlém.
Zamyšleně se poškrábal na bradě.
"Sandersová, Sandersová... Trianna je tvoje sestra? Ta co ujíždí na tacos? Nejste si vůbec podobné," spadla mu brada. Aidan si uvědomil, že se dál tak trochu prokecává, a měl jediné štěstí, že se Dipp nepídila po nesrovnalostech. Rozhodl se preventivně zase předhodit kousek pravdy.
"Chodil jsem do Nebelvíru. Ještě tam straší Baneová?"

Jako bych už v zákrytu regálu toho zvláštního exotického mladíka pustila z hlavy. A kdo ví, možná tomu tak i bylo, i když mnohem pravděpodobnější se mohlo zdát, že jsem jeho existenci odsunula na prozatímní vedlejší kolej. Před očima se mi totiž otevřel výběr knih, které sice vesměs vybízely k obraně proti temným kouzlům, ale i mezi nimi se daly najít takové, na jejichž stránkách člověk dokázal něco vyčíst. A přesně ty já jsem potřebovala. Kroky, které dle mého původního plánu měly patřit, a skutečně patřily neznámému, jsem zaregistrovala, a koutky se mi o nepatrný milimetřík stočily vzhůru. Na kratičkou sekundu a pravděpodobně mnohem dříve než si dotyčný mohl všimnout, že se vlastně docela bavím tím, jak málo stačí, aby mě následoval. Hlavu jsem k němu samozřejmě neotočila, a ostatně jsem vůbec nijak nedala najevo, že bych si všimla jeho přítomnosti. Prostě jsem si dál prohlížela knihy, jednou rukou si držíc klobouk, který jsem si předtím sundala při vstupu do obchodu. Nakonec jsem přeci jen objevila knihu, která se mi zdála docela zajímavá, pokud se tak dalo usuzovat od názvu, Za závojem tajemství nejtemnější magie, vyvedeného stříbřitým písmem na černém obalu. Jakmile jsem se však pro knihu natáhla, na kratičký okamžik jsem na svých prstech ucítila dotyk cizí kůže. Až v tu chvíli se pohled šedomodrých očí, neodrážející snad schválně více emocí než lehký povlak překvapení, zvedl k neznámému. Nicméně víc už toho z mého pohledu vyčíst nemohl. Rozhodně jsem nebyla ten typ, který by kvůli takovémuhle triku jako z románů a dívčích seriálů(které jsem rozhodně nikdynesledovala, a pokud mě náhodou někdo u toho viděl... tak měl halucinace a tečka!) padal na kolena. Musela jsem ale v koutku duše uznat i to, že je tenhle člověk svým způsobem přitažlivý. Ne že by něco takového na mně bylo znát. "V pořádku," odvětila jsem naprosto neutrálně znějícím hlasem, postrádajícím jakýkoliv další pocit, a pohled jsem pomalu stočila zpět na knihu. Bývala bych se ze zdvořilosti zeptala, jestli mu na dané publikaci tolik záleží a nabídla, že mu ji přenechám(přeci jen měl cizí přízvuk a mě na krátkou chvíli napadlo, že je možné, že je v Británii třeba na dovolené), ale mnohem dřív se natáhl k další knize, a tak jsem nad tím v duchu pokrčila rameny. Třeba to byl prostě omyl. A nebo hraje nějakou přepečlivou hru. Na kterou jsem, kdoví proč, byla ochotna přistoupit. Proč se mi předtím mihla před očima na krátko vzpomínka na Browna s Edwardsovou, to jsem se rozhodla neřešit. Poněvadž tohle, prosím pěkně, nebyla ta samá situace. Nicméně pokud hodlal hrát, já mu nechtěla zas tak jednoduše nahrávat do karet.

_________________

Tak tohle bylo rychlejší, než jsem čekala. Dnešní odpoledne bylo evidentně plné překvapení, poněvadž už jsem se zase tvářila trochu šokovaně. Jediné štěstí, že mi nepadala brada, to už by totiž bylo fakt divné. "Pravděpodobně," přisvědčila jsem poněkud stručně na Fergusovu domněnku a rádoby vědoucně pokývala hlavou. "V pohodě." Ledabylým mávnutím rukou jsem ladně smetla ze stolu omluvu, přičemž jsem se i letmo pousmála.
"Ty znáš Tri?" vybafla jsem. "To úplně ne, ona je po mámě, ale koukej," namířila jsem kostnatým prstíkem na pravé oko a o kousek jsem se přiblížila, aby viděl, "Máme stejnou barvu očí," poukázala jsem aspoň na ten jeden maličký detail, který mě se sestrou spojoval. Ale abyste si nemysleli, začalo mi tu něco pěkně smrdět. A ne, nemyslím to tak, že mi něco protáhlo nosní dírky. Prostě tu něco nehrálo. "Hele, můžu se na něco zeptat? Vy... nechodili jste spolu, že ne? Však víš, ona je taková to... společenská, no. A víš co, bylo by to takový divný, kdybych zjistila, že se tu bavím s jedním z jejích bývalých amantů, chápeš," zabroukala jsem pokud možno co nejtišeji, tváře mi u toho nabraly dost podobně rudou barvu jako těch pár očarovaných pramenů vlasů a já se upřímně styděla. Proč se, do háje, ptám na takový ptákoviny?
Nakonec jsem se každopádně dozvěděla, že pravděpodobně nebyl oběť její společenskosti (doufejme), nýbrž pouhý starší spolužák z koleje. Paradoxně mi bylo ještě trapněji, že jsem si vůbec dovolila pomyslet na něco takového, zároveň se mi ale docela značně ulevilo. "Aha, jistě... ehm, promiň. Baneová? Jo, ta je na scéně pořád."

_________________

Dipperia Sanders.

Nemusel snad ani zmiňovat, že ve většině případů mu to co udělal stačilo k tomu, aby dosáhl toho co chtěl. Mnoha ženám se podlamovaly kolena jen při pohledu na něj, nutno podotknout, že nejen ženám. Proto mu její přezíravost přinesla trochu zklamání, ale to neznamenalo, že by se snad vzdal. On nebyl z těch co by své plány nedotáhli do konce. Své pocity uměl dokonale skrývat a tak se očima pohroužil do své knihy, ale trochu nápadněji pošilhával po titulu knihy, kterou svírala v rukou Anabelle, jako by mu na ní doopravdy záleželo. I když to tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Když svou knihu rychle prolistoval, našlulil rty a ve tváři se mu objevil zklamaný výraz jako by zde nenašel to co potřeboval. Opět knihu vrátil na své místo, ale jinou už si nevzal a místo toho sledoval dívku vedle sebe.
"Můžu mít otázku?" otočil se čelem k ní a opět se opřel o regál. ve tváři se mu objevil zlý úšklebek a do očí mu spadalo pár blond pramínků, když naklonil hlavu ke straně. Počkal až k němu zvedne hlavu a bude mít tak její plnou pozornost. "Co takové mládě hledá uvnitř TAKOVÉ knihy?" Schválně dal důraz na předposlední slovo a zcela vědomně ji lehce ponížil. Tušil, že nebude o moc mladší než on, ale byla to jistá taktika. Cítil z ní, že na takové jednání nebyla moc zvyklá a proto ho použil. "Možná bys měla zkoumání, takových knih nechat na někom kdo se tím doopravdy dokáže prokousat. Myslím, že ve třetím ročníku, zdejší studenti ještě nejsou moc schopní." S tím stejným úsklebkem se natáhl po knize, aby si ji vzal a věnoval jí významný pohled.

Po očku, nenápadně, jsem sledovala reakci na to, že si knížku docela sobecky přivlastňuji. Chtěla jsem totiž zjistit, jestli neznámému šlo přímo o ni, nebo jestli prostě hledal záminku k tomu kontaktu. Upřímně, přeci jen jsem měla nějaké pochybnosti, a to i přes vědomí vlastní dokonalosti. Nicméně výrazy a chování mě nějak extra nepřesvědčily o tom, že bych se těžce nalezené publikace měla vzdát. Kdepak, mnohem raději jsem si ji plánovala pročíst, a pak, možná, pokud se mi nebude zamlouvat, ji dotyčnému blahosklonně nabídnout. Jestli hodláš hrát, tak fajn, pomyslela jsem si, zatímco jsem knížku pomaličku otevírala, jako bych se snad bála, že ji nějak poškodím. Což byla samozřejmě hloupost, dělala jsem to schválně. Knihu jsem ale nestačila ani pořádně prolistovat, a ten cizí mladík, který tady zřejmě hrál nějakou svou hru, už na mě zase promluvil.
To jako vážně? To byla reakce na jeho slova. Zvedla jsem k němu ledový pohled, který ale jako by neříkal vůbec, ale vůbec nic. A to i přesto, že jsem se v duchu cítila přeci jen trochu uražená. Možná se to tam někde u nich za oceánem ženským líbilo, když je někdo shazoval, ale já nebyla asijská školačka, aby na mě zrovna tahle taktika zabírala. Z očí mi na chvíli možná vykoukl osten vzteku, ale nenechala jsem ho tam dlouho. Místo toho jsem nasadila sladký úsměv. "Informace. K tomu totiž knihy obvykle slouží, víš?" opáčila jsem klidným hlasem a upřeně jsem opětovala jeho pohled. Bylo až překvapivě snadné na něm prostě viset očima, a přesto nevypadat jako nějaká poblázněná fanynka. Myslela jsem původně, že tím prvním prohlášením bude prostě hotovo a konec, ale on si musel ještě přisadit. To už se mi obočí chtě nechtě pohnulo do malého zamračení, a chvíli mi trvalo, než jsem nasadila zpět onen milý, ale jinak nic neříkající výraz. Já mu dám takovou třeťačku, až už se z toho nevzpamatuje, vrčela jsem v duchu, a chtě nechtě mi před očima projela představa dotyčného, nataženého pěkně na skřipci u nás doma ve sklepě, a já měla co dělat, abych se nad tou představou nezatvářila až víceméně blaženě, ale hej, nehodlala jsem v téhle hře prohrát. "Až někoho, hodného takovéhle knihy najdu, určitě mu ji přenechám, to se neboj," ujistila jsem ho se stále neměnným úsměvem, a schválně rukou s knížkou uhnula tak, aby si ji jen tak vzít nemohl. Pokud myslel, že mu ji po takovéhle průpovídce přenechám, tak se mýlil. A navíc, pořád jsem měla takový ten pocit, že tady o tu knihu (kterou jsem si ale vážně chtěla koupit!) vůbec nešlo. Byla to hra. A já si ji, nehledě na tu chvíli uraženosti, vlastně docela užívala.

_________________

Bylo zcela jasné, že je to tady kdo z koho. Ta zrzavá slečna, byla asi první člověk, který ho v téhle studené zemi, plné nevkusných a prudérních lidí, bavil. Ačkoliv na sobě nedávala znát žádnou reakci a jeho slova a jen k němu zvedla ten svůj nic neříkající kamený pohled moc dobře věděl, že ji naštval, nebylo to tak těžké si to odvodit. "Informace?" podivil se. "Očekával bych, že někdo jako ty tam spíš bude hledat obrázky." Chtěl ještě něco dodat, ale radši to spolkl, měl totiž dojem, že to už by ta slečna nerozdýchala a začala po něm metat kletby. Ovšem po jeho další větě bylo vidět jak se jí v žilách rozproudil adrenalin a nedokázala plně ovládnout svůj výraz, takže na ní teď už bylo vidět, že ji rozčílil. Ačkoliv bylo nad slunce jasné, že přemýšlí nad tím co by mu provedla, Jaewook přemýšlel nad úplně odlišnými věcmi, nad kterými by se ona pravděpodobně červenala.
Když mu, ale podruhé odpověděla po tváři se mu rozlil pobavený úsměv. Trochu mu připomínala JiSun, i když ona nikdy nebyla tak chladná, jako osoba před ním, ale pokaždé dokázala kohokoliv udolat svými řečmi. "Jedna nula pro tebe zrzko." Ruku kterou natáhl pro knihu stáhl a místo toho k ní napřáhl pravou ruku. "Kim J" představil se a tak trochu doufal, že na jeho ruku, nebude jen koukat a přijme ji. "Ale teď doopravdy do jakého ročníku chodíš?"

Kupodivu mě přesně tohleto rýpání a hra, kdo to déle vydrží, docela bavilo. Možná proto, že ve škole kolem mě všichni (nebo většina lidí) chodili, jako bych jim v nestřežené chvíli měla metnout Avadu do zad. Což bych nikdy neudělala. Já bych totiž použila Crucio, poněvadž prosté zabití je jednoduše nuda. Ale dost o nepromíjených kletbách, zpět k nepochopitelným způsobem přitažlivému aijskému mladíkovi, o němž jsem se nemohla rozhodnout, jak moc že mi vlastně pije krev, a jak moc mě ve skutečnosti svými poznámkami baví. Jistě, urážel mou hrdost, ale já přece už dávno nebyla malé rozmazlené děcko, abych musela všem dokola nahlas dokazovat, že už jsem vyrostla. To mě přešlo, nu, někdy ve třeťáku, do kterého se zde přítomný náhodou zrovna svými narážkami trefil. Kdybych chtěla obrázkový čtení, tak si koupím komix, troubo, opáčila jsem v duchu, nicméně jsem nedala výrazem najevo nic, a vlastně ani nahlas jsem nic neřekla.
Nakonec, kupodivu, přiznal prohru. A upřímně, docela brzy. Nečekala bych, že se svojí hry vzdá tak lehko. Ani náhodou jsem si v tu chvíli, kdy se usmál, nepomyslela nic v tom smyslu, že mu úsměv sluší. Poněvadž přesně tyhle věci si vždycky myslely ty naivní holky, aspirující na poblázněné fanynky. A já taková být nechtěla. Nicméně, což rozhodně nebylo něco, na co bych myslívala za "Andyho éry", jsem se přistihla při myšlence, že možná využít ho pro další náhodná pobavení by nebylo nejhorší. Dobrý holka, měníš se na ségru, zaslechla jsem vlastní hlásek vzadu v hlavě, a tak jsem veškeré myšlenky podobného typu zase hezky zarazila.
Věnovala jsem mu upřený pohled a cosi jako vítězoslavný úšklebek, načež jsem vcelku s klidem přijala jeho ruku, nabízenou k potřesení. "Anabelle Howellsová," představila jsem se, přičemž na příjmení už tak nějak automaticky ležel důraz, naznačující, že má rodina rozhodně nebude zde v Británii bezvýznamnou. Na chvíli jsem se musela pozastavit nad jeho jménem - přišlo mi zvláštní, ale kdo jsem byla, abych soudila zvláštnost asijských jmen? Kromě profesorky Taylorové a nějaké malé trubky z Nebelvíru jsem o žádných asiatech neměla povědomí, a všechna jejich jména byla pro mě tak trochu podivná.
"A vážně tě to zajímá?" opáčila jsem s trochu pobaveně znějícím tónem hlasu, "klidně můžem zůstat u toho třetího, pokud máš tak v oblibě malý holčičky." Snad nečekal, že hned obrátím? Kdepak, předtím začal on, a teď jsem se chtěla ještě chvíli bavit i já. Ne že bych plánovala v něčem takovém pokračovat dlouho, ale... nevím, nedalo mi to. Což mi mimochodem nebylo moc podobné, tedy, mně, takové, jakou jsem se snažila prezentovat okolí. Ale když... já vážně chtěla vidět jeho reakci. Chvíli jsem počkala, přičemž jsem mu nechala prostor k odpovědi, než jsem přiznala barvu. "Budu nastupovat do páťáku. Ty ale nejsi z Bradavic, že ne?" Tebe bych si totiž na chodbě určitě všimla. Tu druhou část jsem samozřejmě nahlas neřekla, nicméně by J musel být naprosto hloupý, aby mu to nedošlo z kontextu.

_________________

Bylo zábavné sledovat jak jí to v hlavě šrotuje. Moc rád by věděl co si zrovna v té chvíli myslí, Chtěl by vědět, jestli jeho obvyklý šarm na ni alespoň trochu působil a měl tak šanci na nějaké to pobavení a nebo by se měl ještě více snažit. Samozřejmě bylo jasné, že od ní se to v životě nedozví... nebo alespoň do doby než se jí dostane pod kůži na což měl větší a větší chuť a stejně byla jen otázka času kdy se mu to podaří. Jako vždycky. Ale i ona pro něj byla něčím zvláštní a J tak úplně nevěděl čím. Možná se mu líbila její chladnokrevnost, kterou si v posledních pár měsících začínal znovu osvojovat. Ona se mu tak všeobecně opět začínala měnit povaha na tu temnou, kterou míval, když byl ještě malý a bydlel v sirotčinci. Samozřejmě tu byly ještě občasné známky vlídnosti, které ho naučila JiSun, jako třeba ten úsměv, který věnoval Bell.
Jakmile mu řekla své jméno z jejího tónu odtušil, že to nebude jen tak, ale ... bylo mu to fuk. Ačkoliv v Anglii už chvíli pobýval, ještě se tak úplně nenaučil jejich mentalitě a vzhledem k tomu, že neznal jejich čistokrevné rody, nijak se jmény nezaobíral, tedy prozatím. Na škole se to pravděpodobně změní, protože tam bude muset hrát ve velkém.
"No musím přiznat, že hořím zvědavostí" Pousmál se jen jednímkoutkem rtů, takže z toho vznikl spíš takový úšklebek. Ale i tak vypadal zatraceně dobře. Při zmínění ohně zalétl očima k jejím vlasům a znovu pocítil to nutkání, které se u něj projevilo i ve chvíli kdy ji poprvé uviděl u prodavače. "Krom toho na malé holčičky moc nejsem." Zadíval se jí hluboko do očí a rukou, kterou si s ní potrásl, zase natáhl k ní a mezi prsty si vzal jeden pramínek jejích vlasů, aby tak podpořil svá slova. "A musím přiznat, že na třeťačku nevypadáš." Pohledem sjel její postavu, aby jí své tvrzení nějak vysvětlil a tak trochu doufal, že to v ní vyvolá nějaké pocity a nebo alespoň uvidí červeň v jejích tvářích. Hrál si s ní ... to ano. Byl jako kočkovitá šelma, která si právě vyhlédla svou kořist a chystala se jí do setmění ulovit. Ale po pravdě jí taky oťukával, snažil se zjistit jak daleko až může zajít.
Další odpověď ho nijak moc nepřekvapila, byla o rok mladší než on. Ještě, že nebyla starší to by byl asi docela trapas, kdyby se pak dozvěděla, že jí tady říká mládě a nakonec by byl mladší. Pokýval hlavou na to že rozumí, ale další věta mu dala všechno co potřeboval vědět. Spokojeně si promnul její zrzavé vlasy mezi prsty a pak ten pramen vlasů pustil.
"Řekněme, že máš štěstí a budeš mě tam letos vídat. Třeba se občas uvidíme i ve stejné třídě." Jazykem si navlhčil rty, ale nechal ji tápat v tom jestli tam nastupuje jako student, či profesorský praktikant. On se totiž věk u Asiatů určije velice špatně a na tom on vydělával.