Thomas si skousnul spodní ret, aby na účet Krucánků nepodotknul něco nehezkého. No a co, že jim sem chodilo hodně lidí, i tak měli stíhat udržovat tu pořádek. Vždyť to bylo přece kouzelnické knihkupectví, mohli klidně očarovat prachovky, aby se samy staraly o prach, přinejmenším by to zaměstnancům ušetřilo práci. A starosti s kolabujícím Thomasem.
„Děkuju,“ přikývl Thom vděčně, když mu JD přislíbila pomoc a společně s ní zamířil k regálům s knihami o lektvarech. Přitom se usilovně díval na její záda, aby se náhodou nerozhlédl kolem sebe a nechytl další záchvat. Podnětů tu totiž měl spoustu – tiky do oka dostával i z lidí kolem. Když někdo neměl zastrčenou košili do kalhot, pokoušely se o něj mdloby. Nemluvě o značně neupravené módě dnešní mládeže.
Jordanina bratra Thomas nijak víc nerozebíral, jen docela doufal, že jej nebude učit. Nezamlouvala se mu představa, jak o něm mladý McLarken bude doma roztrubovat, že není schopný odučit jedinou hodinu bez záchvatu úzkosti. „Opravdu,“ odkývl své předchozí prohlášení, že bude učit, ale hned vzápětí zakroutil hlavou. „Ne, zatím nemám tušení. Ale vypadá to, že budu učit některý z mladších ročníků. Jen doufám, že ne první, podle toho, co jsem slyšel, jsou to vždycky ta největší zvířata na škole,“ zamumlal nejistě, protože už jen z té představy mu bylo mdlo.
„Abych byl upřímný, ani mně spolužáci moc nechybí,“ přiznal pak, „beztak jsem neměl moc přátel.“ Thomas se vždycky chtě nechtě lišil od ostatních a jen málokdo si k němu našel cestu a pochopil, že za své chování Thom vlastně ani nemůže. On si nevybral, že bude trpět silnou verzí OCD, žeano. „Představa nových kolegů mě taky trochu děsí, ale snad to nějak zvládnu,“ řekl, ačkoliv to moc přesvědčivě neznělo. On totiž sám sobě příliš nevěřil a dobře věděl proč. Nikdy si to nepřiznával, ale ta nemoc byla celkem silným handicapem, který mu zabraňoval zapadnout mezi kolektiv lidí. Ale dospěláci by mohli býti aspoň trošku chápaví a tolerantní.
Když JD po chvíli vylovila nějakou knihu, Thomas se na ni zadíval a přikývl – vypadala dobře. Ta kniha, samozřejmě. Natáhl pro ni ruce, a pokud mu jí Jordan podala, pomalu ji otevřel. Obrátil list, další... a pak se naježil jako kočka, div že mu kniha nevypadla z rukou. Výraz hrůzy a znechucení se v jeho tváři objevil během vteřiny a Thomas zůstal konsternovaně zírat na lehce ohnutý roh stránky, na které měl knihu otevřenou. „N-není tam jiný výtisk, nějaký bez ohnutých rohů?“ zaškemral zoufale, bledý v obličeji, a rychle vracel knihu zpátky do Jordaniných rukou.

"Jo, první ročníky jsou vždycky zlo. Pamatuješ si nás?" JD se při vzpomínce na jejich třídu musela ušklíbnout. Sice nebyli úplně jedni z tich nejhorších, ale ani úplně hodní nebyli. "Opravdu tě obdivuji, já bych to nezvládla," bylo málo věcí, které Jord přiznávala, ale ona by opravdu učit nemohla. Sama se občas pozastavila nad tím, jak to, že je lékouzelnicí. Jenže ta práce jí bavila, učení malých dětiček by opravdu nezvládla. Koukat se jak většina dělá třeba lektvary špatně.. no to by psychicky neunesla, lektvary byli její nejoblíbenější předmět na škole. "Ale když už bych do toho šla, chtěla bych nějaký starší ročník, i když u nich zas hrozí pubertální výlevy, takže člověk si nevybere," dodala s pokrčením ramen.
"A já snad nějaké měla?" JD se zasmála a věnovala Thomasovi menší úsměv. Samozřejmě, nějaké přátelé měla, ale ne moc a povětšinou se s ní chtěli bavit jen z toho důvodu, že byla Mclarkenová. Ona je však povětšinou jen využívala, když nechtěla dělat domácí úkol, tak se jí hodili, no ne? S Thomasem se však nikdy tolik nebavila, připadal jí krapet divný. Což jí připadal i teď, ale když se nad tím tak trochu pozastavila, zas tak špatný nebyl. Což by mu samozřejmě do očí nikdy neřekla.
JD jistým způsobem doufala, že si prostě Thom knihu od ní převezme a půjde jí zaplatit. Jenže on jí začal listovat a.. narazil na ohnuté rohy. Slečna McLarkenová si povzdechla, ale nakonec přikývla a knihu si od něho co nejrychleji převzala. Přeci nechtěla, aby sebou tady sekl či něco podobného. "Podívám se, dobře?" Knihu vrátila na přesné místo odkud jí vzala, to spíše jen tak pro jistotu. Když podávala Thomovi další knihu, ani jí nenapadlo, že by v ní mohla prolistovat, aby předešla případnému dalšímu skoro záchvatu.

_________________

Byron knihkupectvím proplul rychle a nepozorován už ráno, když tam ještě nebylo tolik lidí, a zalezl si s knihou o hůlkařině za poslední regály. Tam se posadil, opřel se o zeď, a těžkou bichli, vázanou v černé kůži, s radostí otevřel, aby se do ní rovnou ponořil. Nedávno se totiž rozhodl, co by rád dělal po škole, a ano, byla to právě hůlková magie. Tedy, ještě si přál dělat lékouzelníka... jenomže u Munga to byla samá injekce, no a to Byron věděl, že by nezvládl. A tak se už od složení NKÚ probíral všemožnými knihami o hůlkách, dřevě, jádrech a jejich efektech, o praktikách hůlkařů v cizích zemích. Všechno tohle Byron hltal s radostí a potěšením, jako správný Havránek. A že se vlastně původně chtěl v Londýně seznamovat nenápadně se spolužáky? Knížky byly dnes spíše jeho volbou. No a nebo to bylo spíš tím, že při jeho příchodu se kolem něj ještě moc lidí nenacházelo. Jenomže Byron přicestoval z Ameriky už takhle brzy, poněvadž. .. no, pro jistotu. Bál se totiž, zbytečně, že u Děravého kotle třeba později nebudou volné pokoje.
Jak se tak probíral jádry hůlek, užívanými v Asii, začaly se mu ale klížit oči... a ani nevěděl jak, upadl do hlubokého spánku. A jelikož do této části knihkupectví mnoho lidí nechodilo, ten neočekávaný spánek také nikdo nepřerušil. ..zatím.

Mimo herně:
na nikoho nečekám.

>>>
Ezra strávil doposiaľ celé leto v rodnom meste Norwich. Chlapec občas otcovi potiahol čarodejnícke noviny, alebo vypočul jeho rozhovor s neznámymi ľuďmi, ktorí sa zriedka objavili na prahu ich domu, a tak vedel, že situácia na Šikmej sa ani najmenej nezlepšuje. Chápal, že otec ho chce držať v bezpečí muklovského sveta tak dlho ako to pôjde, ale Ezra nejaký kontakt s čarodejníckym svetom potreboval a preto sa rozhodol využiť svojich narodenín a poprosiť rodičov o nákupy na Šikmej. Po dlhom naliehaní obaja súhlasili, z väčšej časti len preto, že pán Delijah si v meste potreboval niečo vybaviť, a tak sa Ezra teraz sám ponevieral po najväčšom kníhkupectve na Šikmej, snažiac sa nabaliť čo najviac zaujímavého materiálu a školských učebníc. Šikmá veža učebníc sa už kolísala v jeho rukách, a hoci aj šiestacké učebnice už pôsobili oveľa zaujímavejšie než tie minuloročné, Ezra hľadal ešte niečo. Niečo navyše, čo by mu poslúžilo ako narodeninový darček. Vedel že na novú metlu nemajú rodičia peniaze, teraz, keď je oco bez stálej práce, ale kniha so zaujímavým obsahom by mu stačila. Ezra sa dostal až do zadnejšej časti kníhkupectva, kde tušil knihy s tématikou zveromágie. Prešiel už celé kníhkupectvo, takže to muselo byť niekde tu. Rýchlym pohľadom skrz dioptrické okuliare prebehol okolie a zamieril k sedačke, kde nejaký chlapec, asi v jeho veku, spal. Ešte pred pár rokmi by to Ezra považoval za normálne, že človek medzi knihami zaspí, ale za posledné dva roky sa Ezra celkom rozčítal a knihy začal považovať za úžasný zdroj odpovedí na jeho neutíchajúce otázky. Pretočil nad spiacim chlapcom oči a celkom netaktne spustil horu učebníc na neďaleký stolík, kam dopadli s buchnutím, ktoré malo spáčovi prekaziť jeho slastný spánok. Ezra vyrovnal vežu učebníc, potom si vyrovnal zelenkavú košeľu a nohavice ťavej farby siahajúce po jeho kolená, ktoré dopĺňal tenký kožený opasok a kožené topánky. Špičkou prsta si vytiahol okuliare ku koreňu nosa, prebehol si rukou starostlivo upravené vlasy a očami začal šmejdiť po regáloch, medzi ktorými sa jednoducho musela ukrývať nejaká kniha o transformácii človeka na zviera.

_________________

Abyste tomu rozuměli, Byron obvykle mezi knihami neusínal. Jenomže zkuste si x hodin cestovat z Ameriky, poněvadž se chcete podívat na způsoby mudlovské přepravy, potom lítat po Londýně, no a pak suďte Byronovo neobvyklé chování. Nic nepomohlo, že byla kniha zajímavá. Chybějící spánek (a kafe) prostě dolehl a vydobyl si vlastní cestu k moci. Mladíkovi se nic ani nestihlo začít zdát, a už se ozvala rána upuštěných knih, dopadajících na stůl. Byron sebou trhl, uhodil se do hlavy o zeď, brýle mu sklouzly z nosu a on po nich začal šmátrat, zatímco se mrkáním snažil odehnat pavučinu spánku, která se mu usadila na očích.
Až zpětně mu došlo, že ten zvuk musel nejspíš někdo způsobit. A pomalu ale jistě si Byron událost spojil s chlapcem, nejspíš podobného věku jako on sám. Mohl by to být jeden z Bradavických spolužáků? napadlo ho, a jak tak rozpoznával v šeru knihkupectví jednotlivé rysy mladíkova pohledného obličeje, cítil, jak se do jeho vlastní tváře hrne krev. Začínal být perfektně nervózní, a to prosím proto, že se bál, že třeba spánkem udělal špatný dojem hned na prvního spolužáka. Nehledě na to, že určitě vypadal hrozně zmačkaně. "Ehm... ahoj, " zkusil lehce nervózní pozdrav, a na tváři vykouzlil milý, přátelský úsměv. "já...takhle normálně mezi knihama nespím. ..ehm... něco hledáš? " Ne že by se tu nějak vyznal, vždyť tu byl poprvé v životě, ale upřímně hodlal tomu mladému muži pomoci. A rozhodně ne proto, že byl fakt hezký. Ehm. On byl prostě takový, rád pomáhal. A navíc, co když to opravdu nakonec bude jeho spolužák? Byron si chtěl udělat nějakého kamaráda, aby se v Bradavických chodbách necítil tolik sám. No a tenhle kluk byl sympatický už jen tím, že byl hezky upravený...
A jestli se Byron zlobil za to probuzení? Ani náhodou! Neměl přece důvod!

Ezra veľmi nesledoval, aký účinok mal jeho hlučný príchod na onoho spáča. V kútiku oka zaregistroval, že sa chlapec strhol zo spánku a prebudil sa, ale viac pozornosti mu zatiaľ nevenoval. Nemal na to dôvod a navyše sa práve sústredil na hľadanie svojej literatúry. Očami blúdil kaskádovito po políčkach nesúcich ťažké knihy, až na spodku regálu zbadal jednu, ktorá naznačovala, že sa nachádza v správnej sekcii, Vrodená metamorfmágia. Ezra síce nehľadal nič o metamorfmágii, ale aj to bol druh ľudskej premeny a tak začal mať pocit, že je blízko nájdeniu kníh o Animágii. Potiahol si nohavice na stehnách troška vyššie, aby si mohol pohodlne čupnúť a potom tak urobil. Rukou prechádzal po chrbtoch kníh a hľadal po čo prišiel, lenže nie a nie to nájsť, keď sa tu zrazu spoza jeho chrbta ozval hlas toho spachtoša. Ezrovi spočiatku nedoplo, že chlapec zdraví jeho. Veď sa predsa nepoznali, ale keď sa žiaden iný hlas neozval, Ezra začal mať pocit, že ten pozdrav bol venovaný jemu. Stočil hlavu dozadu a ponad rameno pozrel na chlapca, ktorý si zrovna naprával okuliare na nose. "Ahoj...?" stočil svoj mierne prekvapený pozdrav do akejsi nevyslovenej otázky. Skĺzol po chlapcovi rýchlym pohľadom, zatiaľ čo sa chlapec snažil zrejme ospravedlniť kvôli svojmu nedostatku spánku. "To je tvoja vec... ale je fakt, že toto nie je najlepšie miesto na spánok. Šikmá je plná zlodejov..." prehodil smerom k chlapcovi, akoby mu bolo jedno aj keby si tam rozložil spacák, čo očividne nebolo, ale predstierať to mohol. Ezra svoj pohľad vrátil ku knihám stojacim na poličke a znova sa nimi začal prehrabovať. "Hľadám niečo o animágii," prezradil chlapcovi, keď už sa ho tak smelo spýtal. Bolo by neslušné neodpovedať a navyše, možno sa tu ten chlapec trocha porozhliadol pred tým, než sa uložil na stoličke a bude mu vedieť poradiť. "Ty nie si odtiaľto, však?" spýtal sa Ezra na oplátku a vychádzal pri tom z chlapcovho prízvuku a tak trocha aj z jeho výzoru, ktorý mu však prišiel akosi vzdialene povedomý.

_________________

Byrona ani nenapadlo, že by třeba svojí americkou mentalitou mohl rodilého Brita vyděsit, nebo že by se mu třeba to lehce příliš přátelské chování mohlo zdát ne zrovna zdvořilé. Byl přeci jen duší částečně Mrzimor, a ještě k tomu odchovaný v Kalifornii. Jen se snažil být přátelský, ale v tuhle chvíli měl na krátko spíše pocit, že otravuje. A to se mu nezamlouvalo. Povzdechl si. Mladík mu byl pořád sympatický, ale Byron tušil, že on sám zrovna nezapůsobil tak, jak by si přál. Byl by byl raději, kdyby ho tu takto nikdo neviděl, on by se někde dal do pořádku, a pak by začal někde hledat ztracené spolužáky. Ke kterým patřil i tenhle chlapec, čímž si ale Byron nemohl být jistý, že ano. "Já jenom že... no to je jedno, " nakonec zavrtěl hlavou, a mladíkovi pro změnu věnoval omluvný pohled. V duchu sám s obě zanadával, že je fakt nemehlo v mezilidských vztazích, a jestli se bude držet nemocničních zvyklosti, tak si žádné kamarády nenajde. A pokud jsou všichni Britové takhle pěkný, tak se budu jako idiot chovat pořád. Ach jo.
Jakmile se Byron doslechl, co druhý mladík hledá, zamyslel se. Určitě tu něco o zvěromagii viděl! Zvedl se ze svého místa, a začal také systematicky prohledávat regály. No a pak ho cosi napadlo. "Ty chodíš do Bradavic?" zeptal se a vzhlédl od knih k chlapci, "mohl bych ti půjčit některou svoji knihu. Ten návrh byl asi zase něco typicky americky přátelského. Ale Byron tím skutečně nesledoval nic více než nezištnou pomoc. Dokonce měl pocit, že některou knihu měl s sebou teď...
"To je to tak vidět?" zazubil se nejistě v reakci na další slova. Tolik k tomu, že se chtěl snažit mezi Brity zapadnout..."Ale máš pravdu...pět let jsem žil v Kalifornii, " dodal nakonec s přikývnutím. I jemu byl druhý chlapec trochu povědomý, takže si začínal být jistý, že asi budou spolužáci. Nebo aspoň oba v Bradavicích.

Na spodnej poličke sa knihy o animágii nenachádzali a tak sa Ezra s povzdychom postavil a otočil sa tvárou k svojmu spoločníkovi, keď už načali niečo, čo by sa so štipkou predstavivosti dalo označiť za rozhovor. "Áno, chodím do Chrabromilu. Prečo sa pýtaš?" spýtal sa chlapca na oplátku, pretože nemal pocit, že by toho chlapca v škole stretol aj keď mal stále akýsi neodbytný pocit, že ho už niekde stretol. Len si nedokázal spomenúť kde a to Ezru trocha štvalo a zároveň ten pocit podniecoval jeho zvedavosť. "Zaujímaš sa o zveromágiu?" spýtal sa prekvapene. Na ponuku požičania knihy nijak nereagoval, pretože to ako správny Brit považoval len za zdvorilostnú ponuku, ktorú však brať vážne nie je vhodné ani slušné. Predsa toho chlapca vôbec nepoznal a bola hlúposť, aby mu cudzí človek požičiaval svoje knihy. "Kde študuješ? Na Rokforte som ťa myslím nevidel...?" spýtal sa váhavo. Ani Ezra predsa nemohol poznať všetky decká na škole a tak tu stále bola možnosť, že ho na škole videl. Tá možnosť však zmizla v okamihu, keď chlapec potvrdil, že je cudzinec. "Asi to vidieť je, keď som si to všimol," pokrčil ramenami s pohľadom upreným na chlapcovi. Jeden by sa mohol diviť, kam sa stratila Ezrova ústretová povaha, ale každý mal občas svoj deň a dnes bol zrejme ten jeho. Ako tak toho chlapca sledoval a zisťoval, že ho privádza svojim správaním do rozpakov, asi si trocha vstúpil do svedomia a pokúsil sa dojem trocha vylepšiť, pretože po chvíľke trápneho ticha natiahol k chlapcovi ruku a predstavil sa:"Ezra Delijah."

_________________

Byron si připadal jako by vstoupil do jiného světa. Přeci jen na povídačkách bylo něco pravdy, a Britové skutečně byli o něco uzavřenější. A navíc, tohle nebyla nemocnice, tudíž zdejší lidé určitě neprahli po společnosti. Byron měl ale pocit, že se mladíkův přístup časem trochu změnil. Maličko, ale přece. "Ale,ptám se kdyby náhodou," opáčil s menším úsměvem. Takže to skutečně byl jeden z jeho spolužáků! Otázkou zůstávalo, zda náhodou nechodí už o ročník výš. Ale to už nebylo tak důležité. To, že se nevyjádřil, zda si knihu půjčit chtít bude nebo ne, ho maličko zmátlo, ale vždycky byla možnost knížku mu půjčit později, kdyby si to třeba rozmyslel. No ne?
Na další otázku, kterou mimochodem ani neočekával, Byron přikývl. "Vlastně celkem ano.. slyšel jsem, že v šesťáku se pořádají semináře, tak jsem si chtěl něco zjistit předem, " vysvětlil. To ale nedodal ještě to nejdůležitější. Totiž fakt, že od chvíle co mu v prosinci oznámili, že za devět měsíců se konečně vrátí do Bradavic, se snažil naučit všechno, co by měl do dalšího ročníku umět. A i něco navíc. Jako například něco o zvěromagii. A hůlkařině, ehmehm. Navíc ho to všechno zajímalo a bavilo. Pokud zrovna neměl spánkový deficit jako například dnes.
A potom přišla ta otázka, na kterou si předtím vymýšlel vhodné odpovědi. Které se mu teď samozřejmě vykouřily z hlavy, jak typické. Byron se trochu zakoktal, když začal vysvětlovat celý jeho problém. "Totiž... já chodím taky do Bradavic. Do Havraspáru... jenomže korespondenčně. Totiž, já byl ve škole asi jenom první měsíc, no a pak jsem dělal každý rok jen zkoušky a tak... Byron opravdu netušil, jestli je vůbec to co říká nějak pochopitelné, ale snad ano. Pokud by totiž nebylo, opravdu netušil, jak by to jinak více vysvětlil, aniž by musel zabíhat do přílišných detailů. On ten chlapec totiž vypadal, že by byl radši, kdyby Byron radši zmlkl. Nebo zmizel.
Proto ho nakonec potěšilo další, vstřícnější gesto z mladíkovy strany. Které mimochodem vyvážilo i tu chvíli ticha, v níž si připadal ještě více nesvůj. "Těší mě," se znovuobnoveným úsměvem stiskl Ezrovi ruku,"Byron Sweech."

>> Z Příčné (bez postu) směrem ke do koutku...

Bylo vedro a to naprosto děsivý vedro. Kdyby Jane nezapadla do knihkupectví asi by sebou někde švihla, protože chodit po Příčné v tomhle žáru se ukázalo jako navýsost největší blbina, kterou si dneska mohla vymyslet. Ale chtěla sem a tečka a prosadila si to, takže teď jí nezbylo nic jiného než držet, lidové řečeno, hubu a krok a… Užít si to, že je zase mezi kouzelníky.
I jí stejně jako Ezrovi chyběl kontakt s kouzelnickým světem a dneska to byl první den, co byla v Londýně a kam jinam zamířit než právě na Příčnou… Bábi nadávala. Mamka by asi taky nedávala, vždyť to nebylo tak dávno co díky konfliktu na Příčné skončila u Munga. Ale… ona se to nedozví. Chápejte. Příčná byla prostě Příčná a Jane na okamžik, skutečně na okamžik i zaváhala, jestli se nemá, čistě z trucu, vydat i tam a koupit ten hnusný jed na slimáky, protože… Protože strašně ječej, když je někdo solí a já to prostě nesnesu. Ale to nikomu říct nemohla. Nakonec si to rozmyslela, protože jít na Obrtlou se prakticky rovnalo sebevraždě.
Jenže ten strašlivý pocit, že se v člověku vaří krev… Ale fuj. Nikdy sebou o zem nepraštila a nehodlala s tím začínat. Namísto toho z černé tašky (ta už toho chudák zažila, ale stále ještě kouzlo na zvětšení fungovalo, a když se sem tam přihodilo i Reparo, tak to vlastně ještě i šlo) vytáhla flašku a napila se čisté vody, která byla jako čaj, ale ono se v teplech nemá pít studená, jenže tohle byla jen náplast, protože… protože tfuj. Nakonec vrátila lahev zpátky, protože tohle je knihkupectví a někdo by mohl mít nepříjemné kecy. Jane díky rosničkám v novinách věděla, že tahle vedra nastanou, a proto si vzala sandálky a světle modré šaty na ramínka, které končili mírně nad koleny. Naprosto jednoduché, až na to pitomé nařasení na levé straně a by to nejraději odpárala, ale nebylo v nich takové vedro jako v normálních kalhotách a navíc jí modrá šla k očím… Takže proč ne. Vlasy měla tentokrát vyčesané do drdolu, prostě to teplo bylo šílené a nechat si rozpuštěné vlasy by byla její smrt. Ale bylo jedno, jak moc se snažila, tak jako tak jí z drdolu vypadlo pár jemnějších pramínků. Ale to je detail. Horší detail byl, že si zapomněla opalovací krém a chvilka na Příčné jí stačila k tomu, aby v obličeji a na ramenou lehce zčervenala. Pokud by na sluníčku zůstala déle… no řekněme, že večer by se proměnil v peklo. A můžeš si za to sama. A když už teď vlastně byla v knihkupectví… No… mohla by se podívat po učebnicích na další školní rok, stejně to chtěla dřív nebo později udělat. Takže Jane zahnula mezi regály, přičemž tím pádem obloučkem minula Thomase i slečnu McLarkenovou. Jane zamířila dozadu, protože vepředu bývaly spíše učebnice pro první ročníky, aby mudlovští studenti, případně jejich rodiče, nemuseli dlouho pátrat, později už si člověk zvykne… Jo to dávalo smysl. Jane na rozdíl od Ezry pátrala po jednak po učebnicích na další rok, ale pak také, když už tu byla, by se mohla podívat i po nějaké na OPČM… Díky Liamovi a tak nějak celkově ji tohle téma zajímalo. A jak se tak toulala chodbičkami knih zaslechla známý hlas… Ezra, identifikovala ho po chvíli. Lehce se zarazila za regálem. Ne vážně nechtěla poslouchat cizí rozhovory to se nedělalo, ale… korespondenčně? To jde? Ono asi ano, ale bylo to zvláštní. No, ale tak alespoň havr kolej bude mít přírustek, jestli se vážně vrací. Odsud kluky neviděla, tak maximálně trochu přes knihy a to nebylo ono. Jane po tváři náhle přeletěl trochu uličnický výraz a to jako ne-e protože to je pokaždé špatně, to prostě znamenalo, že se hodlá provést ptákovinu a ono taky že jo. Ne, ona prostě nemohla normálně přijít a začít se s nimi bavit, ne, to by nebyla sranda. A tak stín mezi regály zapátral tiše v kabelce a v okamžiku kdy kluci skončili představování se připlížila Ezrovi za záda v ruce svírajíc těžítko. Ne, praštit po hlavě ho nehodlala, ale… V okamžiku kdy ji Byron mohl spatřit, lehce mávla rukou a přiložila si prst k ústům, na druhou stranu by vlastně ani neměl čas Ezru varovat, protože hned vzápětí…
…hned vzápětí přitiskla kulaté těžítko k Ezrovým zádům a stoupla si na špičky, aby byla blíž k jeho uchu. Temným chraplákem zlodějů, který napodobila celkem slušně zahlaholila: „Ani hnout nebo z tebe nadělám cedník…“ Větu peníze nebo život už říci nestačila, namísto toho se ze špiček vrátila zpátky na celá chodidla a volnou rukou si přidržovala ruku u úst, protože… Protože se to nedalo, takhle se mohla zadusit smíchy. Ale za její bláznění mohlo sluníčko, on se v těchto vedrech vaří mozek a tak… Že svým výstupem mohla a asi vyděsila Byrona ji v tuhle chvíli vážně nenapadlo.

Mimo herně:
Ezrovi se moc omlouvám... But!

_________________

(Stieg Larsson)