"Hustý," zhodnotila jednoduše Samantha Charlesovy snídaně a slastně se zase zakousla do svého burgeru. Jíst takhle často vůbec nebyl špatný nápad, protože ona taky měla dost často hlad, ale maminka ji nenechala svačit tolikrát, kolikrát by chtěla. "Takže z jakejch kolejí že jste?" nadhodila poté, když si to ti všichni tak namátkově vyříkali, ale ona z toho stále nebyla moudrá. Ne, že by to bylo životně důležité info, ale chtěla vědět, jestli tu třeba někdo nezná její babičku lépe než jako jednu z profesorek, kterou vídali na chodbě.
Když se pak Adrian na chvilku poroučel, Samantha neváhala, a pohodlně si kecla na lavičku vedle Charlese a vytáhla si nohy nahoru pěkně do tureckého sedu, načež si zase pusu zaplnila burgerem. Winifred upozornila na jakéhosi kluka u okýnka, a tak na něj Samantha zaostřila a na okamžik si na nos shodila brýle, které měla jinak posazené na hlavě, načež si je zase posadila do vlasů. "To dá přece rozum, že to neni normální drak," prohlásila po Charlesově slovech a taky poté, co si pořádně usrkla ze své limonády, aby spláchla sousto a mohla se vůbec slovně vyjádřit. "Proč tomu klukovi říkáš pán?" dotázala se ještě nechápavě Winifred a pobaveně se nad tím usmála, pročež se znovu napila, pořádně polkla, a trochu se na sedačce vytáhla, aby mohla na kluka z dráčkem zuřivě zamávat, a pranic si nedělala z toho, že mu teď dělá společnost blondýnka s dosti napraným hrudníkem. "Ejou, ty s tim drakem!" zvolala dostatečně nahlas a širokánsky se na Ethana zazubila, "Je děsně super, pojď nám ho ukázat!" dodala, aniž by si ve svém věku uvědomovala jakýkoli možný dvojsmysl, a stejně tak ignorovala, že by chlapci mohlo být nepříjemné, že na něj takhle pořvává na veřejnosti. Ale Samantha měla svoji hlavu, a tohle jí nepřišlo společensky nekorektní. Nebo aspoň ne moc.

_________________

Ethan brzy obdržel svůj burger a nechal dráčka v klidu pospávat na svém rameni, aby se mohl bez složitého manévrování kam s malinovkou, mandlemi a drakem najíst. Jenže sotva se zakousl do vynikajícího oběda, ozvalo se vedle něj hlasité odkašlání. Normálně by si ho nevšímal, ale ten někdo dle nenápadnosti svého konání měl v úmyslu na sebe jeho maličkost upozornit. Ethan stočil pohled k blondýnce, které si předtím ani nevšiml, což mohlo být vzhledem k Arianině vzhledu u pubertálního kluka přinejmenším podezřelé. Co říct vlastní sestře, když se docela dlouho neviděli? „Ahoj, Ariano.“ No, mohlo to dopadnout i hůř. „Jak se máš?“ Tohle je tak stupidní. „Hádám, že si už slyšela tu novinku.“ Ještě, abys neslyšela, to bych se hodně divil. Ethan se znovu zakousl do oběda, protože měl prostě hlad a nechtěl, aby mu burger vychladl kvůli tlachání na úrovni pětiletých dětí.
Ethan by to nahlas nepřiznal, ale vlastně byl rád, že sestru vidí, i když ona ho ráda vidět nemusela. U ní se jen těžko odhadovalo, na co zrovna myslí, pokud vůbec na něco, a jestli je to pozitivní nebo negativní. Jenže to už se ozvalo jedno z děvčat z té skupinky opodál a dle všech indicií hulákalo zrovna na něj. „Ejou?“ Povytáhl Ethan obočí na čelo a nechápavě se na dívku zadíval. „To je pozdrav ze kterého vesmíru konkrétně?“ zamumlal tak, že ho bylo u skupinky sotva slyšet. Navíc si to děvče zřejmě myslelo, že se Ethan po jejím vyzvání prostě odlepí z místa, a přikluše jako cvičený Azor. Místo toho přelétl pohledem zpět k Arianě a věnoval jí tázavý pohled. „Ty někoho z nich znáš?“ Těžko říct, co by si v případě kladné odpovědi pomyslel, a jestli by ho to donutilo zvednout kotvy a ukázat jim spícího dráčka. Ethan možná působil v některých chvílích, jakoby neuměl do pěti napočítat, ale na „ejou, k noze“ vážně neslyšel.

_________________

Alespoň, že si pamatuje moje jméno, ne? Agh... I fakin hejt ju! U Salazara, takovej trapas... "Ethane." vypadne ze mě v rámci možností neutrálním tónem. Jak se mám? Na to odpovídat nemusím, že ne. To je řečnická otázka - přece na tohle se nedá odpovědět. Kdybych řekla, že dobře, znamenalo by to, že se snažím vytahovat s tím, že zrovna nelítám v maléru a kdybych řekla, že špatně, vypadalo by to jakože potřebuju něčí soucit. A ten lidi jako já nepotřebují. Asi. Na novinku první kývnu, chvíli přemýšlím, co na to říct. Popravdě zrovna pro něj těch vřelých slov příliš nemám. "Copak se stalo? Rodiče si našli jiné oblíbené dítě, nebo tě prostě jen vyrazili za absenci inteligence?" nadzdvihnu tázavě obočí a nespokojeně našpulím rtíky, načež na chvíli upřu pozornost na své papu. Ne ale na dlouho, protože jedna z holek u pedo-klubu se rozhodne na bráchu pokřikovat. Protočím oči. To bude druhej Darrel, ne? "Hm..." zamručím a otočím hlavu ke skupince. "Neznám." odvětím po pár sekundách přemýšlení, nicméně z tónu lze lehce usoudit, že tu je nějaké to 'ale'. A taky že jo - po další krátké chvilce velmi trapného mlčení se zase prudce nadechnu, jako kdybych předtím vůbec nedýchala, nežila, vždyť to známe. "Ale ten starší je Charlie Queen. Myslí si, že chytá líp než já a jeho ségra je větší magor než tvoje matka. Naše. Ehm." lehce se zaseknu, ale co si pamatuju, Ethan byl pro mě vždycky takovej utlumenej, mentálně myslím, možná s tím má co do činění to, že ho čistě a jednoduše nemám příliš v lásce, co já vím. Pokrčím rameny a zamžourám na ostatní kolem něj. "Ta malá zrzatá je Winifred. Oba zmijozel. Jinak nevím." dodám nakonec a zase věnuju pár vteřin jídlu, snažíc se pochopit své smíšené pocity o bráchovi. Totiž, chápejte, nenávidím ho za to, že jeho ulízanou tlamičku mají očividně rodiče radši, než mě, ale na druhou stranu, je to brácha... ale tu soukromou školu, nebo v jakým ústavu pro duševně narušené to vlastně byl, mu jen tak neodpustím. Zůstaneme na neutrálu. "Kolej?" Nadzdvihnu tázavě obočí, ale pohled mu už nevěnuju, stejně jako okolí, nějak mi za to teďka nestojí, zírání do pytlíku s kaštany je pro mě lepší volba.

_________________

"Ahá, tak to je fajn, tuším." opáčila WInifred Adrianovi, nijak zaujatá že s ní chodí do koleje - ale něco jí přeci jen zajímalo, chtěla vědět, jak to u nebelvíráků vypadá, protože přeci jen se tam ještě ani jednou nestihla kouknout.
"Hele a jak to tam vypadá, myslím ve vaší věži?" zeptala se Winifred se zájmem, i když Win její podzemí s kopou občas opravdu zvláštních lidí jinak nevadilo. Spalo se tam dobře a spala na pokoji společně s Careen, takže byla v celku spokojená se zdejšími podmínkami k životu. Nic proti lebkám, ale ty co byly na krbu jí přišly už jen z principu trochu děsivé, protože v nich schovával Flann svoje věci.. Proč to ten kluk dělal to nechápala, ale byla to jeho věc.
"Ty kaštany? No, každej má rád něco jinýho, já mám kaštany poprvé a nemůžu říct že by mi nechutnaly, ale zase mi nechutná většina sladkostí, tak to bude asi nějaká vada v mých chuťových buňkách tuším." opáčila Charliemu s mírným úsměvem. Taková prkotina snad ani nestačila k tomu, aby se urazila, no co - tak jí chutnaly jiné věci jako ostatním, bylo jasný že zmijozelské muffiny snad nechtěl nikdo jiný než ona, takže.. fakt uvažovala nad tím, že když jí nechutnají karamelky .. většina gumových bon bonů .. většina tvrdých bon bonů.. že má zkrátka nějakou vadu nebo tak.
" No,když ty figurky jsou úplně jako živé, já neměla magii kolem sebe furt, tak to nevím, víš? Ale ujišťuju tě, že se fakt snažím se všechno našprtat, Charlie, abych ti na koleji nedělala ostudu." řekla tak nějak schválně , že to dělá pro Charlieho možná proto , že tak nádherně protáčel oči a ona si toho dokonce všimla. Nerada viděla, že si o ní někdo myslí, že je nějaká blbá , jenže ona to podávala velice sladkým hláskem hočičky.
" Já jsem ze Zmijozelu." podotkla Winifred v celku mile k Samantě a uchroupla další kaštan , který byl pravděpodobně už jeden z posledních co jí ještě zbývaly. " Tebe jsem ještě neviděla, ty jsi nová viď? A jaká kolej se ti líbí?" zeptala se Winifred dívenky, když už uznala, že by mohla patřit mezi nové bradavické články. Byla o něco mladší, ale čert to vem.
" Pán ? Já nevím, on vypadá staře, nezdá se ti?" zeptala se WInifred trochu pobaveně při pohledu na toho prý kluka stojícího opodál, protože všechny z bradavic jí v hlavě vážně neutkvěli. NEbo ho možná někdy viděla ? Někde určitě, možná ve společenské místnosti? Že by byl taky zmijozelák? No panečku, těch se tu dneska sešlo.

_________________

| +

"Něco na ten způsob," opáčil poněkud vyhýbavě Ádri. Rozhodně se zrovna o tomhle nechtěl bavit, poněvadž tu pak byla možnost, že by to třeba nějak kdovíjak doletělo k uším dotyčné slečny a... no, to prostě Drian nechtěl.
"Nebelvír, ta nejvíc super kolej v celých Bradavicích, ať si tihle dva hadi říkají co chtějí," opáčil s úsměvem na Samanthinu otázku, načež se otočil k Winifred. "No jak... červeně, pohodlně, máme super výhled. Je pravda, že vy koukáte do jezera?" co slyšel, tak to pravda byla, a vlastně ho to ani moc nezajímalo, ale připadalo mu hloupé se zrzky na oplátku taky na něco nezeptat.
No a pak už si spokojeně stál ve frontě na obří bagetu s kuřecím masem, čerstvou zeleninou a pálivou omáčkou, a potutelně se zubil na Queena, jehož vražedné pohledy okázale ignoroval. Charlie měl v myšlenkách pravdu - právě teď se Ádri opravdu dobře bavil. Aby se ale neřeklo, když dostal svou porci, vrátil se zpět ke skupince. "Pořád ti připadám jako na dietě?" zazubil se na Sam, než se do maxibagety pořádně zakousl.

_________________

Jestli Ethan čekal, že by se tenhle rozhovor mohl obejít bez urážek, mýlil se, což zjistil hned vzápětí, a nepatrně se nad tím ušklíbl. „Kdyby mě vyrazili za absenci inteligence, urážela bys tím vlastně i sebe, protože pokud má nedostačující inteligence stačí na Bradavice, začínám mít vážně pochybnosti o té tvojí, když tam studuješ už od začátku,“ sdělil jí nenuceným a nijak nezaujatým tónem, protože on neměl potřebu ji urážet. Alespoň ne moc, jen se chtěl bránit jako každý dotčený sourozenec.
Ethan Arianiny myšlenkové pochody někdy vážně nechápal, ale pořád na tom byla podle jeho mínění lépe než sestřenice Hillary, jejíž existenci Ethan vnímal jako pověstný Damoklův meč nad svojí hlavou, protože sňatková politika Harringtonových neznala mravních hranic. A vlastně ani jiných. Z krátkého zamyšlení ho vytrhla až sestřina slova, kterými mu představovala členy skupinky opodál. „Slyšel jsem, že jsi jako chytač vážně dobrá,“ podotkl. Už neslyšel, že Ariana se toho postu vzdala. K matce se radši nijak nevyjadřoval, protože prohlásit o někom z jejich rodiny, že je magor, to byla málokdy nadnesená slova.
Ethan věděl, že mu Ariana tu soukromou školu odpustit nedokáže, ale možná by bylo všechno jinak, kdyby si ji nevzal na starost strýc. „Zmijozel,“ oznámil jí stručně a odhodil zapatlaný ubrousek do koše opodál.

_________________

„Jo, to máš pravdu,“ přitakal Charlie Winifred na to, že každému chutná něco jiného, načež se nepatrně ušklíbl. „Ale na vadu v chuťových buňkách bych to netipoval,“ dodal s úšklebkem ve tváři. Když pak dívka začala s tím, že neví všechno, ale že se to snaží naučit, aby koleji nedělala ostudu, Charles překvapeně zamrkal. „Věř mi, že je mi úplně putna, kolik toho víš. Myslím, že koleji dělají ostudu jiní lidé daleko víc,“ pokrčil rameny. „A chápu, že nevíš všechno, jenom jsem ti to chtěl objasnit.“ To byla pravda, ovšem že ho to trošku otravovalo, to už nezmiňoval. Ono to konec konců bylo poznat z toho, jak předtím protočil očima.
„Já jsem taky ze Zmijozelu,“ odvětil Samantě a zkoumavě se na ni zadíval. „Takže předpokládám správně, že do Bradavic teprve pojedeš?“ povytáhl tázavě obočí. Chvilku zaujatě pozoroval, jak v ní mizí jídlo, ale pak stočil pohled k Ethanovi, ke kterému se stočila i řeč.
Když na něj Samanta zakřičela, ať jim ho jde ukázat, Charlie se zakuckal a bylo jediné štěstí, že už neměl kávu, v které by se mohl utopit. Pobavením mu zacukaly koutky úst, ale rychle toho zase nechal. „Nechci si hrát na chytráka, ale myslím, že když na někoho takhle zahulákáš, radši se bude držet dál,“ prohodil k Samantě pobaveně a zatěkal mezi ní a chlapcem s drakem pohledem. Vypadalo to, že měl pravdu, protože Ethan se k nim nijak nehrnul a radši se bavil s Arianou, které si Charlie všimnul až opožděně a mávnul jí na pozdrav.
„Staře?“ ozval se, když Winifred začala obhajovat své oslovení toho kluka. „A já jsem taky pán?“ rýpnul si pobaveně, protože tipoval, že ten dračí maniak bude tak zhruba ve stejném věku. Rozhodně to ale nebyl pán, Charlie sám sebe za pána taky nepovažoval. A to ani přesto, že se dneska tak úplně neoholil.
Když si Charlie všiml, jak se na něj Adrian culí, měl sto chutí vytáhnout hůlku a trochu záškodničit, protože si to ten bídák zasloužil, ale nakonec od toho upustil. „Doufám, že se tou bagetou zadusíš,“ pronesl suše, když se Ádri vrátil ke skupince, ale v očích se mu přitom zablesklo a koutky úst mu cukly do pobaveného šklebu, takže to určitě nemyslel moc zle. Jen Adriana pošťuchoval, stejně jako předtím on jeho.

_________________

Protočím oči. "Ne každý je tady privilegované, leč mozek postrádající dítě, jako ty. My ostatní se musíme smířit s tím, že naši genialitu v Bradavicích neocení." pokrčím rameny ale je mi jasný, že nakolik se brácha možná hádat nechce, prostě mě nenechá, abych mu trochu nadávala, navážela se do něj, i přes to, že na to mám právo, ne? Totiž... taky by vás naštvalo, kdyby vás rodiče poslali na nějakou školu která vám dost očividně pokřiví charakter a svýho milovanýho synka pošlou na nějakou soukromou školu, aby se mu náhodou neublížilo! A ten chuligán si toho ani neváží! To prostě není... ugh. Víte co, ne. Nebudu se nad tím rozčilovat. Protože duševní znovuzrození zahrnuje i odpuštění. Tohle nebude výjimka. Nebo taky ano. Gah.
Věřte nebo ne, já jsem svoje famfrpálové úspěchy nějak vytěsnila. Ne proto, že by mi to bylo už lhostejné, právě proto, že mi to jedno není, jsem to raději vypustila, protože mi to připomínalo, o co jsem svým odchodem přišla. Jsem strašná, já vím. "Pf, kdes to sebral, blbost..." vpadne ze mě a je dost vidět a slyšet, že to pobavení je fejkové jak sviňa. "Teda jako jo, nějaký ty tři zlatonky a famfrpálovej pohár, ale pak mě kapitán vyrazil..." zahuhňám si tak nějak pod nos, předpokládajíc, že pokud to brácha slyšet chtěl, tak to slyšel, pokud ne, tak ne. Chvíli se zase věnuju jídlu, když mi pak tak hezky objasní, do jaké koleje ho strčí. Zůstanu na něj zírat s pootevřenou pusou a přimhouřím popuzeně oči. "Ne. Ne! Nemůžeš se jen tak přimotat do MÝ školy a pak mi vlézt i do koleje! TO prostě nemůžeš!" spustím na něj a tak trochu nevím, jestli dřív zuřit nebo co vlastně. "Nemůžeš se prostě vrátit do tý soukromý díry, že. Proč mě to vůbec překvapuje." protočím oči - už zase - a odvrátím pohled mimo Ethana. Super. Nejdřív to s tou školou a teď se mi nacpal takhle až do koleje! To mi jako chce ničit život nebo co? Určitě chce moje místo v týmu! Tak to ani náhodou! Vrátím se do týmu, ať se mu to líbí nebo ne! To by tak bylo aby mě vlastní bratr vykopl, tsah. Ani náhodou, o tom si může nechat zdát. Nakonec na něj upřu vyčítavý pohled, jakože jestli si myslí, že mi bude kecat do života jen proto, že je můj bratr, může se jít bodnout. Asi jsem zapomněla, že v mý rodině je jen jeden člověk, který se o mě zajímá, a to já sama. Přeměřím si ho nevrlým pohledem a nakonec se mi usadí na tváři spokojený, škodolibý úšklebek. "Hillary tě ráda uvidí. Ona přece jen ráda vidí každého člena rodiny." prohlásím, očividně narážejíc na Harringtonovské "rodinné" tradice, co se lásky týká.

_________________

„Taky tě mám rád, sestřičko,“ povzdechl si Ethan unaveně a rovnou zavrhl možnost, že by to z Arianiny strany vážně někdy tak být mohlo. On se o studium na soukromé škole přece neprosil, ale to jí asi nemělo smysl vysvětlovat, když měla svou vlastní pravdu, a tvrdohlavě si za ní stála.
Ethan pozorně pozoroval Arianiny výrazy ve chvíli, kdy se rozpovídala o famfrpálu a bezděčně při tom popíjel svoji malinovku, která už nebyla tak studená jako na začátku, takže zalitoval, že se tu tak neplánovaně zdržel. Sice viděl Arianu rád, ale ona jeho ne, takže to nebylo zrovna příjemné setkání. Proč se s ním vůbec bavila, když ho nesnášela? „Víš, já už mluvil s Brumbálem a svou kolejní ředitelkou, takže jsem se něco málo o své geniální sestře dozvěděl, aniž bych o to stál,“ ušklíbl se a navrch se zamračil. Arianino mumlání sice slyšel, ale na ulici, kde se bavilo hned několik lidí a o kousek dál se dohadoval prodavač se zákazníky, v tom moc srozumitelných slov nerozpoznal.
Dopil malinovku a lahev odložil na okénko, aby se jí prodavač nějak efektivně zbavil, a otevřel si sáček mandlí, aby měl k tomu milému rozhovoru co křoupat. Třeba aby zakryl chvíle, kdy bude skřípat zuby. „Pokud je mi známo, ty tu kolej nevlastníš a ani nevedeš, takže o ní přestaň mluvit, jakoby ti patřila, Ariano,“ odtušil už poněkud nevrle a skousl další mandli, jakoby mu destrukce ořechů vypomáhala v ovládání emocí. „Navíc se vůbec nemusíme vídat, pokud tě moje přítomnost na škole nějak obtěžuje, já se o nic z toho neprosil. O nic. Ani o tu školu ve Walesu.“ Zabručel nespokojeně, protože ho Arianin věčný negativismus začínal vytáčet. Ona si začala, on se musel bránit, i když hádky z duše nenáviděl.
Jestli si Ethan myslel, že Ariana neumí používat ještě horší zbraně než pár sarkastických urážek, mýlil se, a pochopil hned v zápětí, že jeho sestra drží v ruce zbraň nejhoršího kalibru a umí ji účinně odpálit. Bledá barva v jeho tvářích jen naznačovala, že s Hillary Ariana opravdu zasáhla Ethanovo citlivé místečko. „Já Hillary taky rád uvidím,“ zalhal. Z dálky. Z hodně velké dálky. „Víš co, Ariano? Bylo skvělé si s tebou zase popovídat. Zahřálo mě to u srdce, vážně.“ Zamumlal chladně a bez jediné známky emocí ve tváři. „Když dovolíš, půjdu zpytovat svědomí, že jsem si dovolil přestoupit na tvoji školu a ještě se dostat do tvojí koleje. Zabere mi to zbytek dne, takže… se měj.“ Rozloučil se s ní a odlepil se ze svého stanoviště u hladového okna. Věnoval ještě jeden nic neříkající pohled skupince opodál a nakonec za požírání mandliček odpochodoval v dál.

>>>

_________________

<<

Bylo brzké ráno a já se loudal Příčnou ulicí domů, přičemž jsem zíval na celé kolo a snažil jsem se neusnout za chůze. Bryony mi večer dala vědět, že by ode mě potřebovala pomoc, takže jsem neváhal a vydal jsem se do Hnízda. Ani jeden z nás ale netušil, že tam strávíme celou noc připravováním lektvarů, mastí, čistých obvazů, a tak dále. Díky neustálým potyčkám mezi ministerstvem a nečistokrevnými kouzelníky bylo pořád co dělat. Měl jsem trošku černé svědomí, že jsem Sybille nechal doma samotnou, ale za těch pár měsíců už se její stav zase o trošičku zlepšil, a já doufal, že těch pár hodin samoty zvládla. Taky jsem jí to hodlal vynahradit – Bryony jsem se omluvil, že se teď den dva neukážu, pokud to nebude vyloženě nutné, a svůj čas jsem hodlal věnovat právě Syb.
Jak jsem tak brouzdal očima kolem sebe, pohled mi padl k Hladovému drakovi, který právě otvíral. Aniž bych nad tím přemýšlel, stočil jsem své kroky k okýnku, abych si objednal silnou kávu a ovocné taštičky. Něco málo jsem sice jedl, ale na sladkou snídani od draka nic nemělo. A to kafe jsem potřeboval, abych se vůbec zvládl dopotácet domů. Kromě toho to byla taková nostalgie... Vždycky jsem sem takhle brzy ráno chodil, když jsem měl namířeno do práce. No a nemohl jsem tvrdit, že by mi práce v nemocnici nechyběla, ale moje místo teď bylo jinde.
Zatímco jsem čekal, až přede mnou přistane kelímek s kávou a sáček voňavých taštiček, očima jsem brouzdal kolem sebe a ztrácel jsem se v myšlenkách věnovaných mé měkké posteli. Ani ty dešťové přeháňky mě nedokázaly probrat.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, *wink wink*

_________________