„A čteš taky něco jinýho, než encyklopedie?“ ušklíbl jsem se nespokojeně, protože čtení odborné literatury mě zrovna moc nebralo. Já byl spíš na knížky, co mají příběh, hlavu a patu, a nesnaží se vás vzdělávat proti vaší vůli. Nicméně nechtěl jsem zabít konverzaci, takže jsem vesele pokračoval: „Takže ty se zajímáš o draky, jo?“ a zvědavě jsem se na Ethana zadíval.
Ethanův překvapený pohled, který na mě upřel, když jsem se přesunul vedle něj, jsem ignoroval. Nechápal jsem, proč se tak tváří. Vždyť to bylo logické, že si radši sednu vedle něj, než vedle šílené Harringtonové. Počkat... Harrington a Harringtonová. Nah, to asi nebyla náhoda, co? Zkoumavě jsem si ty dva prohlédl, ale nezdálo se mi, že by si byli jakkoliv podobní. Pohledem jsem nějakou chvíli těkal od Ethana k Hillary a snažil jsem se pochopit, o čem to ti dva mluví, ale marně. Asi to vážně byli cvoci, minimálně zrzka určitě. O té se to vědělo oficiálně.
„Lofty,“ představil jsem se, když se Hillary začala zajímat i o mě. Byl bych ale radši, kdyby se nezajímala, abych byl upřímný. Zrovna o její pozornost jsem moc nestál a nebylo divu. Šel z ní strach, fakt. „Jsem Ethanův kamarád,“ pasoval jsem se bezelstně do role Ethanova kámoše, protože já ho za svého kamaráda rozhodně považoval. Tak nějak. Prostě... určitě to bylo na dobré cestě, tak.

_________________

Lhali bychom, kdybychom nepřiznali, že Adrianovi upřený pohled jeho spolucestující dělal dobře a pomáhal mu zacelovat díry v jeho notně pošramoceném egu. Zvlášť proto, poněvadž se na něho takhle dívala vážně hezká slečna. I on sám si Emerald chvílemi možná až moc prohlížel, ale bral to všechno s nadhledem a doufal, že se za to plavovláska nebude zlobit. Nevypadala ale na to. Její povídání poslouchal kupodivu pozorně, snad proto, že se snažil nějak opravit tu představu ruských babiček v krojích. "Stejně to musí být ale zajímavý, mít příbuzný takhle daleko," opáčil, přičemž se nepřestával na Emerald dívat. Aniž by si to uvědomoval, vyhledával pohled jejích očí. Jejich barva mu evokovala letní nebe a průzračné moře, vzpomínky na dovolenou v Itálii v dětství, a v tom nejspíš byla jejich magie.
"Vážně? Tak to bude v ročníku s naší malou Georgií," odtušil ohledně sestřičky. Samotného ho mrzelo, že nemůže zrzavý Richardsovic rarášek nastupovat už letos, ale nic s tím dělat nemohl. Když nic jiného, bude možná Georgie oproštěna od pověsti vlastního bratra, ačkoliv Drian pochyboval, že by lidé zase tak rychle zapomněli. Také přemýšlel, jestli třeba ty dvě budou kamarádky. Nedokázal si totiž představit svou sestru, jak se baví s holkama. Nejspíš proto, že Georgie byla tak trochu jako kluk.
"To přeci není nic neobvyklého," pousmál se, přičemž bylo vidět, že ho ona poklona těší. Málokdo ho někdy označil za dobrého staršího sourozence, rodiče spíš měli tendenci tvrdit, že má na malou Richardsovou špatný vliv. "Naopak si někdy říkám, že by se Georgii hodila sestra," následoval upřený pohled modrozelených očí, "někdo jako ty by byl ideální." I v tomto byla skryta jistá poklona, a v doprovodu hypnotického pohledu a Drianova hlasu to snad ani jinak vyznít nemohlo. Jak lehké se otřepat, napadlo v tu chvíli Ádriho potěšeně, ač stále ještě nebyl úplně ve své kůži.
S čímž mu zřejmě měla pomoci následující, celkem nevinně znějící a krásně zaobalená nabídka. Ádri nasadil zamyšlený výraz, jako by se skutečně nějak těžce rozhodoval, ačkoliv odpověď mu v hlavě naskočila téměř okamžitě, a pak pomaličku s podvědomým důrazem na svůj přízvuk opáčil: "Bylo by hříchem po takový možnosti neskočit," po rtech mu přeběhl pokřivený úsměv, "pokud teda nechceš dát přednost někomu jinýmu." Myslel to tak, jak to řekl. Letos se do Egypta během Mistrovství nedostal, a Emerald byla milá a hezká společnice, a tak neviděl důvod, proč by s ní za některé ze svých našetřených peněz prostě nevycestoval. Navíc stejně nevěděl, co chce po škole dělat. Sice zvažoval návrat do Bradavic jako pomoc v učitelském sboru, ale rád by si udělal alespoň rok pauzu a zjistil své možnosti. A tak vůbec.

_________________

Samozrejme, pri svojom uprenom skúmavom pohľade si všimla, že sa Adrian jej očiam veľmi nevyhýba - práve naopak. Taktiež na ňu hľadel svojim prenikavým pohľadom a očividne ju aj počúval s neskrývaným záujmom, čo jej, ako každej zdravej žene, veľmi lichotilo. V jeho spoločnosti sa cítila dobre a uvoľnene keďže k nej pristupoval skutočne milo priateľsky, no aj napriek tomu jej do líc občas stúpla jemná červeň keď si ju zvedavo obzrel. Stále ho však veľmi pozorne počúvala, jeho hlas bol tak príjemný, že vôbec nemala potrebu prerušovať ho alebo len tak mu skočiť do reči. Namiesto toho radšej pekne počkala kým dokončí vetu, na ktorú veľmi rýchlo a s úsmevom reagovala.
"Je to celkom zaujímavé, keďže je to úplne iná kultúra, ako tá naša a to sa podpisuje aj na ľuďoch. AC/DC alebo The Rolling Stones im toho veľa nehovoria." Ten prirodzený a nenútený úsmev sa opäť zmenil do krátkeho pokriveného úškrnu a ona sa nad tým sama pre seba zasmiala. Rozdiel medzi Britániou a Ruskom bol asi tak veľký, ako medzi povahou jej otca a matky a to už je vážne čo povedať, keďže viac rozdielnu vec asi ani nepoznala. Zlý príklad. Ozval sa jej v mysli drobný tichý hlások ktorý jej pripomenul to, že s jej rodičmi to ale nakoniec predsa len dopadlo dobre aj napriek veľkým rozdielom. Z vlastných myšlienok ju však opäť vďačne vyrušili Adrianove slová a jej sa na perách znovu usídlil ten príjemný jemný úsmev. "Vážne? Tak to je skvelé. Bolo by vtipné, keby pokračovali v našich šlapajách a dostali sa do Chrabromilu." Takmer v zápätí si to však ale musela sama vyvrátiť, pretože Kadie sa zrejme do Chrabromilu nedostane. Z nich troch je predsa najviac podobná matke, a preto je viac než pravdepodobné, že skončí v Slizoline ako ona. "Je ti tvoja sestra podobná?" Zvedavo sa ho opýtala, pričom jemne zvraštila obočie snažiac sa predstaviť si, ako asi môže jeho malá sestra vyzerať. Pokiaľ mu je aspoň z polovice podobná, má rovnako prenikavý pohľad a sexy hlas, bude lámať srdcia. Zas raz sa ozval ten vnútorný hlas, ktorý mal úplnú pravdu. V tom prípade ju ale asi Kadie nebude mať veľmi v láske, keďže ona sama je veľmi rada stredobodom pozornosti, čo sa jej drahá Em snaží milým a láskavým spôsobom zľahka vytĺcť z hlavy. "Pri dievčatách nie, pri chlapcoch celkom áno," skonštatovala po jeho slovách o tom, že to predsa nie je nič neobvyklé pretože sa naozaj nestretla s mnohými chlapcami, ktorí by kládli nejaký neskutočne veľký dôraz na svojich mladších súrodencov. Skôr ich vždy brali ako niečo otravné a nadbytočné a ju to už od mala poriadne rozčuľovalo. Po jeho lichôtke však znovu pocítila, ako jej do líc stúpa červeň a tak zľahka potriasla hlavou, aby to nejako skryla či potlačila. "To je od teba naozaj veľmi milé no verím, že je s tebou určite úplne spokojná." Uistila ho o svojej pravde, pretože aj ona by mala rada staršieho brata, ktorý by sa o ňu staral a dával by na ňu pozor. Keďže je však ona tá najstaršia, tá hrdinská úloha pripadla práve jej, no nikdy to neľutovala. Byť staršou sestrou je fajn, hoci sa v mnohých situáciach musela zachovať tak, aby svojmu bratovi a sestre nedávala zlý príklad.
To, čo ju najviac prekvapilo bola Drianova reakcia na jej návrh o spoločnom výlete do Egypta. Na malú chvíľu síce naozaj pôsobil zamyslene, akoby zvažoval všetky výhody a nevýhody, no nakoniec ho predsa len prezradil jeho prívetivý pohľad doprevádzaný slovami, ktoré jej úsmev na perách opäť o niečo rozšírili. "Samozrejme že nie. Si prvý, ktorému som to navrhla. Možno by nebolo zlé zobrať aj naše sestry. Mohli by sa pred nástupom do školy spoznať." Jej hlas bol úplne vážny, a teda bolo jasné, že to berie ako hotovú vec a nie ako nejaký nevinný vtip, nad ktorým sa neskôr zasmeje a rýchlo ho odvolá.

Bylo ode mě zřejmě kromobyčejně naivní myslet si, že budu mít ve vlaku, přecpaném studenty Bradavic chvíli klidu pro sebe. Ještě jsem se nestihla ani uklidnit a už se do kupé někdo musel nacpat. Jakmile jsem Flanna ve dveřích spatřila, začala jsem si urychleně otírat z očí ty zatracené slzy (díky Merlinovi, že jsem ještě stále nenosila líčidla!) a učinila pokus tvářit se, no, normálně. Minimálně ne jako ubrečená malá holka. "Jasně jasně," vypadlo ze mě přidušeně, ale k mému štěstí nejspíš spolužákův příchod pomohl zastavit můj zcela nevhodný pláč mnohem líp než kdybych si ještě desetkrát zopakovala, že kvůli mudlovským šmejdům se nebrečí.
"Nic, všechno je v pohodě, nervy," vysypala jsem naprosto nelogickou odpověď na nejspíš dobře míněnou otázku, naposledy jsem zamrkala a pokus o normálně depresivní výraz byl hned o něco věrohodnější. Z vlastní odpovědi bych sice nebyla moudrá ani já, a jen těžko z ní tedy mohl být moudrý spoluzmijozel, ale co už.
Nad otázkou na pomoc jsem se pozastavila. Mohl by mi skutečně nějak pomoci? Rychle, hledat nějaké východisko jak ze všeho vybruslit. A pak, jako blesk z čistého nebe přišel záchranný nápad. "No, třeba ty kufry žejo, já je asi sama nahoru nedostanu," přiznala jsem a kývla hlavou k zavazadlům. "A taky bys moh třeba dát jednu do zubů jistýmu Brownovi z Mrzimoru," vypadlo ze mě poněkud nenávistné zavrčení dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Ne že bych chtěla spolužáka nutit, aby někoho mlátil, to proboha ne, ale představa, že za tu svojí hnusnou zradu dostane Andy po čumáku, se mi nepříčila ani z poloviny tolik jak by měla.
"Ehm, a... no," začala jsem rychle hledat nějaké jiné téma k hovoru, "plánuje tvůj strejda letos zase nějaký výlety do divočiny?" Jo, tohle byla dobrá otázka. Jednak proto, že by mohla hezky odvést pozornost jinam, druhak proto, že bych mohla při troše štěstí vypadnout na chvíli z dohledu nejmenovaného falešníka.

_________________

Dnešní den byl pro obě dřeva velmi důležitý. Nejen, že nesměli zapomenout na nic, co by mohlo být prckovi užitečné, ale byl to hlavně slavný den odjezdu do Bradavic, do čarodějné školy, kam byl Jonathan v květnu přijat.
Celé ráno bylo veselo, dobalovaly se poslední věci, sháněly se zapomenuté ponožky a spoďáry, do kufru se skládalo veškeré oblečení. John měl sice většinu věcí sbalenou už večer, ale stejně ráno zjistil, že mu ještě spousta věcí chybí. Taťka mu s tím vším pomohl, připravil mu věci do batohu a ještě ráno žehlil jeho bílo-modré proužkované tričko s límečkem. Vyrazili z domu celkem brzy, protože je čekala ještě cesta do Londýna a přes.

Underwoodská základna >> Nádraží King's Cross

„Nástupiště 9 a 3/4, Johne. Vidíš to tu někde?“ Optal se malého modrookého chlapce taťka. Pospíchali kolem nástupišť s vozíkem na kterém byl velký kufr se jménem malého Jonathana, klec se sovou a ještě jeho kožená brašna, ve které byla samozřejmě jeho hůlka, dvě knížky a balíček sušenek na cestu. Jenže k čemu mu to bude, jestliže nenajdou správné nástupiště?
„Ne,“ odpověděl chlapec, smutně se rozhlížejíc kolem sebe. Náhle spatřil skupinku lidí mířící dál na nástupiště. Všichni měli podobné kufry tomu jeho a dva nebo tři měli taktéž sovu. „Ale podívej! Můžeme jít za nimi, třeba nás tam dovedou.“ Ukazoval na onu skupinku a společně se tedy za nimi vydali. Pan Underwood tlačil vozík a malý John šel těsně vedle něho. Brzy se zastavili před přepážkou mezi nástupišti 9 a 10. Chvíli mlčeli, než však spatřili, že jeden z té skupiny proběhl přímo před nimi zdí. Překvapeně se na sebe podívali.
„Budeme skákat skrz...zeď?“ Řekl se zatajeným dechem John a pozoroval dalšího, který udělal přesně to samé, jako ten před ním.
„Vůbec nevím, ale... kouzelné je to tedy dost.“ A ono opravdu bylo. Kolikrát za den přeci jen vidíte někoho proskočit zdí aniž by se o ní rozplácl jako když vám na zem spadne vajíčko? Nikdy. Přesně tak.
Shluk lidiček se zmenšil, téměř všichni proběhli zdí a už se nevrátili. John se běžel i podívat, jestli se náhodou neobjevili na druhé straně, ale ne. Zmizeli kdesi v ní a tak se o to museli pokusit i oni, jestliže chtěli dorazit na nástupiště včas.
„Půjdu první.“ Nabídl se Jonathan a zvedl své modré oči k otci. Ten si povzdychl, ale přikývl. Jestli si zlomí ten kluk nos, bude to teda něco.
Zhluboka se nadechl a odhodlal se zkusit to samé co muži a ženy před ním. Proskočit tou zdí před ním. Dlouze vydechl a vyrazil vpřed. Kamená přepážka se k němu blížila moc rychle, nebo spíš on běžel moc rychle. Nechtěl tomu uvěřit, očekával ránu a skácení se na zem, ale to nepřišlo. Přepážka ho pohltila a propustila na naprosto neznámé místo. Bylo to naprosto kouzelné!
Rozhlížel se kolem, nemohl věřit svým vlastním očím. Bylo tam spousta dětí, holek i kluků, dospěláků a starých důchodců, ale jedna věc jeho zrak upoutala na dlouhou dobu. Krásný nablýskaný červený vlak hlásající 'Bradavický expres'.
„No páni!“ Vydechl chlapec překvapeně a pootevřel pusu. Tohle bylo naprosto nejkrásnější vlak, který kdy viděl. Z jeho vykuleného pohledu ho však vyrušila ruka, kterou ucítil na svém rameni. Byla to otcova ruka, který se na něj šťastně smál. Peter Underwood si na kouzla zvykal vážně rychle.
„Pojď, musíme se protlačit tím davem, ať nám tu nezůstaneš!“ Zasmál se pan Underwood s rukou položenou na Johnových ramenou. Společně, bok po boku, šli blíže k vlaku. Dál však už vozík protlačit nemohli a proto se museli rozloučit tady, daleko od vchodu do toho majestátného stroje.
Pan Underwood před synkem poklekl, aby na něj nemusel koukat z výšky. Už teď se mu stýskalo a to ještě ani nenasedl do vlaku. Byl to jediné co mu zbylo a už i to mu teď odjíždí na dlouhou dobu...
„Jonathane Underwoode,“ Začal, radostně se přitom usmíval, ale v očích mu byl opravdu vidět smutek a utrpení, že ho malý synáček opouští. Chlapec však dlouho nečekal a vrhl se otci kolem krku, pevně se k němu tiskl a chvílemi to vypadalo, že ho ani nepustí. Cítil se stejně. Smutně a opuštěně, stále se však těšil na dobrodružství, které na něj čekalo.
„Budu ti psát každý den, Gandalf ti ta psaní donese. Budu ti psát všechno, úplně všecičko, jediný den nevynechám.“ Vyhrkl John, otíraje si mokré oči do tátova saka. Plakal málokdy, ale teď byl tak malinký a čekalo ho deset měsíců bez taťky. Možná jen čtyři, jestliže pojede na Vánoce domů. Peter ho objímal pevně a chlácholivě ho hladil po zádech.
„Já vím, že budeš, prcku.“ Usmál se a klučinu pustil, aby se mu mohl podívat do očí. Byl tak šťastný, že se jeho Frodovi splnil snad ten největší sen. Aby existovala kouzla a čáry.
„Johne, koukej tam vyrůst a ať ti dávají hodně najíst a kdyby se cokoliv dělo, přijedu si pro tebe, ať už to bude kamkoliv.“ Usmál se na něj a pohladil ho po vlasech, které ještě před cestou nechali trochu zkrátit, aby to neměl moc dlouhé.
„Neboj, určitě tam nebude málo jídla a kdyby, mám přece ty sušenky.“ Ujistil tatínka se smíchem modrooký. Oba Underwoodové pak otočili hlavy za hlasem, který hlásal, že by si měli všichni žáci nastoupit. Poslední obejmutí a poslední pohlédnutí do očí.
„Mám tě rád, tati.“ Zašeptal Nathan a opřel se o vozík, aby ho dotlačil ještě blíže ke dveřím. Sám by totiž kufr z něho nesundal.
„Já tebe taky,“ Řekl ještě Peter Underwood, než jeho malý chlapeček odešel. Byl samostatný, uměl se o sebe postarat, o to se nebál. Bál se spíš, že se mu něco stane, ať už by to mělo být cokoliv.




John pochodoval uličkou se všemi svými věcmi. V jedné ruce za sebou táhl kufr, v druhé seděl v kleci Gandalf a ne příliš přátelsky hleděl kolem sebe. Z toho všeho, co se dnes dělo nebyl zrovna nadšený, ale ke svému malému majitelovi byl stále milý a občas ho tak přátelsky ždibl do prstu.
„Myslíš, že si sedneme, Alfe?“ Optal se své vlastní sovy modroočko, když procházel kolem plných kupé. Štěstí mu však přálo, brzy našel jedno prázdné, tedy... téměř prázdné. Uvnitř už seděl nějaký klučina, určitě starší než on, neboť byl vyšší a tak celkově vypadal starší než náš malý. Slušně tedy prcek zaklepal a otevřel dveře.
„Promiň, mohl bych si přisednout? Všude je plno a...“ Někdo vzadu mu však ostře řekl, ať zapadne dovnitř, že zdržuje. Ať už tedy druhý chlapec souhlasil nebo ne, s velkým kufrem, klecí se sovou a taškou přes rameno se nacpal Than dovnitř a opatrně položil klec na sedadlo. Gandalf houkl na důkaz souhlasu s tím, že už se s ním tak nehoupe a konečně je v klidu a může se znovu zamýšlet nad létáním v nočním chladu na nebi plném hvězd.

_________________

Zařazování už Suzu raději vůbec nekomentovala, poněvadž hrozilo, že se vážně prořekne a chudák Dante přijde o celé překvapení. No a to fakt nechtěla. A věřila, že on bude ještě taky rád, poněvadž takhle nepřijde o celou tu magickou atmosféru. "No já ti nevím, aree díky," opáčila ohledně angličtiny. Nejspíš se to tak evropanům nemuselo zdát, ale pro ni jako pro Japonku ten jazyk byl pekelně těžký a pochybovala, že se ho někdy naučí pořádně. "Takže ty máš babišku s dědou v Itálii? Tam jsem se vuždycky chtěra podívat!" reagovala se širokým úsměvem, "no a mě naši pojmenovari... podule rolničky. Teda, jako moje jméno znamená "rolnička"," vysvětlovala, ačkoliv se nikdo neptal. Pořád jí přišlo zvláštní, že jména v Evropě obvykle nemají určitý význam, jen ta zvláštnější. Jako třeba když v protějším domě v Londýně bydlí slečna, co se jmenuje Naděje (Hope, pozn.) a tak.
Kocour, tím myšleno Suzučin myšák, při pohledu na Tita trochu poděšeně čenichal, ale zdálo se, že v rukou svojí paničky si připadá dostatečně v bezpečí. "To byl záměr," opáčila Suzu ohledně jména, "mně se totiž hurozně líbí, že to mate lidi, když o něm mluví." Následně se zasmála zvonivým dívčím smíchem. Dobře, asi to bylo trochu poťouchlé, ale víte co? Každý si přeci mazlíčka může pojmenovat jak chce, no ne?

No a pak se do kupé přihnalo to děvče s vlasy do všech stran (Bessie), které bylo Suzu hned od prvního pohledu děsně sympatické. "Jasuně, sedej, hustý vlasy!" zahlásila a přátelsky se na příchozí podívala. Trochu ji následně vykolejila dívčina otázka na lokomotivu. "Eh... paruní?" zkusila si tipnout, rozhodně nebyla nijak obeznámena s typy lokomotiv. Věděla akorát, že v Japonsku mají šinkansen, a že ten tady fakt není a vážně nemá s touhle lokomotivou nic společného.
Než ale stihla své domněnky ohledně vlaků a lokomotiv a vůbec všeho rozvinout, otevřely se dveře do kupé znovu, a jejich čtyřlístek doplnil další chlapec (Damien). Vypadal nervózně. A taky vypadal na cizince. A ačkoliv měl zvláštní, seversky znějící přízvuk, jeho angličtina zněla pořád líp než ta Suzučina. "Jasuně, jasuně, jen pojď," usmála se přívětivě na Damiena a bez váhání k němu napřáhla ruku: "Já jsem Suzu, duruhý ročník, Nebelvír," představila se a přátelsky se na Damiena zubila. Nechala samozřejmě představování druhých dvou na nich samotných a protože jí zakručelo v břiše, začala něco hledat v malém batůžku, nejspíš tedy logicky nějaké jídlo. Kocour, teda jako její myšák, mezitím zase zalezl dívce do rukávu.

Mimo herně:
Poznámka k faktům: Ano, v roce 1976 už šinkanseny jezdily. První rychlovlaková trať v Japonsku byla zavedena roku 1964 nebo tak nějak.
Za jakoukoliv ignoraci se omlouvám, je tu trochu zmatek a je možné, že jsem něco přehlédla.

_________________

Snažil se seč mohl, aby nepůsobil dojmem nekompetentního dementa s inteligencí a šarmem olihně po transplantaci mozku, u které byl dárcem džungarský křeček, ale moc se mu to nedařilo.
"Eh.. to... ona... ona už měla špatné srdce, a tak," vysvětlil honem, aby snad Gwen nezkazil pochmurnou náladou cestu do Bradavic. Naštěstí mu došlo, že dodat něco jako "už byla stejně stará a stejně by brzo umřela, ve zverimexu seženem novou" není dobrý nápad, i když mu to popravdě řečeno přišlo na mysl jako první.
"Vsadím se, že budeš skvělá," přikývl rychle a trochu se mu ulevilo, že se zas řeč stočila jinam. "Ehm.. kdybys potřebovala s něčím pomoct... poradit... nebo tak..."
Rozpačitě zmlkl a vzhledem k tomu, že jeho obličej nabíral barev trapně nezmijozelských, vymluvil se na vedro.
Kdyby byl býval věděl, co bude následovat, nejspíš by raději riskoval ztrapnění a ještě by se navrch preventivně profackoval - takhle mu nezbylo než zazírat, uvědomit si, že zírá, honem se otočit k oknu, otevřít co to jde a v rámci vydýchávání pokynout kamsi do davu za někým (ne)známým.
"Vím," kývl přesvědčeně, když konečně pokládal za bezpečné otočit se zpátky čelem do kupé. "Em... to já jen tak... to," nepomohla mu další Gwenina věta ani trochu. "Ale děkuju..."
Následovala záplava slov z Gweniny strany, takže si mohl na chvíli vydechnout - a opět nastolit v hlavě patřičné vzduchoprázdno. Možná to vypadalo trochu zvláštně, jak tak ani nedutaje poslouchal, jako by mrzimorka přednášela nějakou životně důležitou látku.
Po skončení jejího monologu bylo chvíli naprosté ticho.
"Em," usoudil posléze Patrick ve snaze vytvořit v dutině lebeční podtlak a natáhnout do ní aspoň ten vzduch, když už i sláma zklamala. "To... no, byl. A na Příčné a ... a tak... a... Huckabee? Vážně? Byla jsi vlastně letos na mistrovství? Já jsem se tam už zase nedostal.. Ehm... takže je z tebe teta!" usoudil. Načež si uvědomil, že mele páté přes deváté a rozpačitě si odkašlal.
Jelikož ho nenapadlo, co dál říct (nejvkusnější, co ho napadlo k Cirkusákovi, bylo - a nebylo by lepší nějaké reprezentativnější jméno?; a rodinné záležitosti radši nerozebíral, protože od všeho, kde se vyskytovaly malé děti, se raději zděšeně distancoval), odmlčel se a vyhlédl z okna.
"Ty... Gwen..."
Byla to samozřejmě zcela náhodná a zcela nesouvislá otázka. A vůbec se k ní nedostal přes jisté tajné pochody a fakt, že měla mrzimorka skládat NKÚ.
"Co vlastně plánuješ po škole?"

_________________

<<

Summer se letos nijak nezdržovala. Rychle proběhla zdí, a pak už si to s Maxem štrádovali po nástupišti 9 a 3/4. Summer poměrně chvátala. A chvátala by ještě více, kdyby si nemusela nést většinu zavazadel. Chtěla už být konečně pryč z Charlottina dohledu, takže Bradavice pro ni byly vysvobozením. A co se týče Maxe, cítil to stejně.
Zastavili se až u vagonu D, kde je Charlotte dostihla. Max se rychle rozloučil a se slovy: "uvidíme se v Bradavicích", zmizel v davu. Ani Summer neměla náladu na zdlouhavé loučení. -Koneckonců, vždyť před Charlotte přece utíkala, ne?- Rychle si od matky vzala zavazadla, od kterých jí odpomohla a s nadšeným úsměvem ze sebe vysoukala nějaký slušný pozdrav. Pak už zalezla do vagónu a na celý školní rok zmizela z Charlottina dohledu.



Summer nemusela bloudit dlouho, aby narazila na volné kupé ve kterém by se mohla usadit. Zašla dovnitř, odložila si věci na zem a zavřela za sebou dveře. Pak se posadila a podívala se z okna. Bohužel se vlak stále ještě nerozjel, tím pádem viděla jen hramadu lidí, tak radši odvrátila zrak a začala věnovat pozornost svému sovákovi, kterého si i s klecí položila na sedadlo vedle sebe. Podstrčila mu oříšek, který Ed vřele uvítal, a v rámci možností ho začala hladit. Tohle dělala dokud se vlak nerozjel, nebo dokud se v kupéčku neobjevil zbloudilý spolucestující.

_________________

Už už Lucinka začínala zpytovat svoje svědomí a vzpomínat, koho kdy kde a jak moc urazila, že se jí za to takhle společnost mstí. Čím více o sobě pochybovala, tím s větší vervou si cpala karamely do pusy, že už se později ani už nedivila, že si k ní nikdo nechce přisednout, jelikož musela vypadat jako retardovaný sysel.
Lucinka znovu zvažovala možnost přeci jen risknout cestu s Cassidym a Tarenem v jednom kupé, když se najednou přeci jen někdo ozval ode dveří. Chtěla, vážně se chtěla usmát a nadšeně říct, že ano, naštěstí si ale včas vzpomenula, na zpola rozkousané cukrovinky v puse. Usmát se se zuby obalenými karamely to by pravděpodobně nebyl nejlepší nápad dnešního dne. Jen chabě přikývla.
Čelisti jí začaly bolet, jak s nově nabitou energií z vidiny společnosti začala rozkousávat lepkavou hmotu. Kroutila pusou a možná čas od času mlaskla doufaje, že si klučina příliš nepotrpí na společenskou etiku.
„Chceš karamelu?“ zeptala se finálně, poněkud rozpačitě po svém nezdařilém prvním dojmu. „Sou mudlovský,“ usmála se a natáhla se i s pytlíkem ke kudrnatému klukovi. „Nemam moc dobrou paměť na lidi, ale ty jedeš poprvý, co? Jak se menuješ, já jsem kdyžtak Lucinka,“ napřáhla ulepenou ruku k potřesení a znovu se zazubila. „Ale nespoléhej, že tě nějak zasvětim, kde co jak chodí, na to nejsem ten správněj člověk. Jedu do Bradavic po čtvrtý, ale určitě mi bude trvat zas půl roku, než se přestanu ztrácet,“ nadechla se a začala cucat další karamelu, „a než si zvyknu, zas pojedem domu,“ pokrčila rameny.

„Ethanův kamarád?“ zopakovala jsem podezřívavě a hrozba koncentračního tábora najednou přeskočila na vedlejší kolej. Ta odpověď na mě zapůsobila jako rána kladivem: Anna Franková byla rázem zpátky v říši fantazie a já tu zůstala s bratrancem a chlapíkem, co se vydával za jeho kamaráda.
Všichni přece vědí, že Harringtonovi nemají kamarády. Z té lži jsem naštěstí nezůstala paf jenom já, nýbrž i hlasy, a měla jsem tedy prostor k přemýšlení. O co mu jde? Kdo ho pojmenoval takhle blbě? Jede v tom i vláda, nebo je to čistě soukromé spiknutí proti našemu rodu? Tolik otázek a zbývá jen sto slov...
Upřela jsem na bratrance pohled, který jasně prosil o vysvětlení, případně alespoň o nenápadné naznačení, že je něco špatně. Ne že bych věděla, co v takovém případě dělat, ale hůlku bych snad vytáhnout zvládla a zbavit se mrtvoly ve vlaku by nemuselo být tak těžké. Ty úvahy už nicméně trvaly moc dlouho a ticho mohlo působit podezřele, takže jsem sáhla po osvědčených tipech z knihy Společenská konverzace pro tukany od Morta Málomluvného a spustila.
„Cítíte rovněž tu blížící se tlakovou níži? Bude bouřka.“
„To jo, nad celou Evropou se stahují mračna,“ pravil dramaticky Modrý a Anna Franková zase vystrkovala růžky.

_________________