Vážně neměl v úmyslu zmlátit o několik let mladšího spolužáka, kterého by stačil poslat do bezvědomí dříve, než by stačil mrknout, a potom si bez problémů poradit i se zbytkem těch studentíků, kteří se zničeho nic k Vincentovi seběhli. Bez důvodu v životě nikoho neuhodil, a ač ten důvod momentálně měl, bylo by slabošství toho využít a pitomost zadělat si tu na problém. Tohle nebyl Edricův styl, ale to neznamenalo, že chlapce nemůže svírat alespoň za zápěstí a vpíjet se do něho sytě modrýma očima, z nichž čišelo vážné varování, že by si pro příště měl dávat pozor. A kupodivu to zafungovalo, možná až moc.
Obočí se mu drobně zvlnilo, když klučík zakvílel, ale namísto toho, aby se Edric lekl a ruku rychle pustil ze strachu, že se k nim stočí pozornost dalších kouzelníků v kotli, naopak stisk o dost zesílil. Dělal si srandu, nestačil ani použít sílu a už tu kvílel jako nějaké škvrně... Edric ho od pohledu tipoval tak na desetiletého chlapce a to rozhodně nebylo tolik, aby tu mohl pískat bolestí a musela se ho zastávat dívka. Možná ta byla tím hlavním problémem, protože ač na Vincenta zastrašování zafungovalo a vypadalo to, že si dá příště už zatraceně pozor - to si Edric myslel ještě před tím, než ho ten vyděšený chuligán praštil, zrzka se zachovala naprosto opačně.
"Běž si radši za maminkou," zavrčel k Vincetovi, když jeho ruku konečně pustil a líně stočil oči k té Olssonové. Aniž by nad něčím přemýšlel, udělal k ní menší krok a trochu se nahrbil v zádech, ruce si založil v bok. "Co prosím?" zopakoval potichu s nakrčeným čelem. "Nechceš si hledět svého? Vem si toho svýho ztroskotanýho kamaráda," kývl ke Cassidym, "a jdi si po svých, buď tak laskavá, ty královno světa," unikla mu ze rtů tichá a posměšná poznámka, než se jednoduše nad naivním chováním toho děvčete pousmál. Bylo obdivuhodné, že se zastala mladšího, ale kdyby měla tu smůlu a Edric byl magor, ležela by teď na zemi vedle Vincenta.
Edric sice působil jako někdo, s kým nebylo dobré se zaplést, a už vůbec někdo, s kým by se měl člověk dostat do sporu, ale byl skrz na skrz mudlovský a tak trochu cítil odpor k momentální situaci s ministerstvem a kdyby tu narazili na nějakou čistokrevnou veš, mohli by dopadnout hůř. Z tohoto pohledu to Edric vnímal a byl nakonec rád, že narazili pouze na něho, i když v očích těch prcků byl nepřítelem. A potom se rozhodl vzít Vincent spravedlnost do svých rukou a praštil Edrica pěstičkou do břicha. Divil by se, kdyby si o něho ten kluk tu ruku nerozdrtil... zrovna Edric měl břicho jako kámen, což pod mikinou nebylo vidět, ale alespoň Vincent to musel pocítit a vůbec, když se vzala Edricova tělesná konstituce, nevypadal jako někdo, koho by složilo mnohem víc a horších ran, než tohle.
"I štípnutí od komára bolí víc. Tak toho nechte a běžte si zas hrát," hlesl s drobným úšklebkem a zapadl zpět za stůl, u kterého seděl a na němž už měl dnešní oběd.

"Víš, jsem si skoro stoprocentně jistá, že kolem takovýho útěku se dá všechno použít jako drby," opravila Cassidyho vědoucně, a lehce povytáhla obočí, protože se jí nelíbilo, jak se to snažil zamést pod koberec. Takhle to u ní nefungovalo, a varování, jak slovní, tak náznaková, si nikdy nebrala příliš k srdci. "Kde zůstáváš, když teda nemůžeš domu?" nadhodila poté v náznaku toho, že z Casse jeho veledůležité důvody nebude páčit násilím, protože na to dnes byla jednoduše a prostě líná, a navíc jí vážně přišlo absurdní, že někdo utíkal z domova, pokud ho tam netýrali.
Na Cassidyho následné prohlášení ohledně Edrica mu věnovala pouze velmi výřečný obličej, ze kterého bylo jasně znát, že si o něm myslí, že je srab, a pochopitelně ji to nezastavilo v dalším postupu. Na poslední chabou pobídku, aby nedělala kraviny, už se jenom popuzeně uchechtla, a dokráčela si to před Borodina. "By si moh zkusit," prohlásila Ginger hraně nevzrušeně, když ji Vince varoval, a dál probodávala Edrica vzdorným pohledem, s čímž neustala ani v momentě, kdy Havránka pustil a soustředil se vysloveně na ni. V Ginger hrklo a žaludek se jí stáhl úzkostí, protože Edric nebyl párátko a takhle zblízka Ginger mohla jasně posoudit, kolik má pod tím oblečením asi svalů a že má tak velkou ruku, aby ji mohl bez problému uškrtit, nicméně navenek se tvářila stále stejně statečně a odhodlaně. Něco, co se při rvačkách naučíte, i když toho pak někdy litujete. "Neudělal to schválně," zopakovala Borodinovi pevně. "Dělá ti dobře vyskakovat si na slabší?" opáčila poté nezlomně, i když v tom momentě už měla co dělat, aby se jí netřásl hlas, i když adrenalin zatím fungoval. Když se pak Vince chabě a zcela zbytečně pokusil Edricovi způsobit bolest, měla Ginger nutkání se plácnout dlaní do čela, nebo tomu ňoumovi dát pohlavek. Vždyť tím úplně zničil vážnost celé situaci, nemluvě o tom, že mohl Edrica ještě víc rozčílit. Ginger se znatelně napjala v očekávání Edricova sebemenšího pohybu, protože v tom případě se musela bleskově rozhodnout, jestli odstrčit Vincenta a vrhnout se místo něj do rány, nebo naopak couvnout, ale Edric se ukázal nebýt takovým bastardem, jak vypadal, a nechal je všechny jít.
"Dík," řekla Ginger po chvilce zaváhání, kdy se vzpamatovávala z toho, že před chvilkou mohla umřít, a dokonce si odpustila jízlivou poznámku, protože poměr sil tady byl naprosto jasný a ani ona už si nelajzla Edrica víc štvát. "Pojď," houkla na Vincenta, kterého nevybíravě popadla za paži a odtáhla ho ke stolku, kde seděli s Cassidym, přičemž po Cassovi hodila obviňujícným pohledem. To si říkal kluk? Ha! Po cestě si všimla ještě Septima, který se zřejmě vývojem situace dobře bavil, a pořádně se na něj zamračila. Ten kluk jí nebyl sympatický už od doby, co v prváku nasedl na koště, a byla ráda, že z Havraspárského týmu odpadl.
"Znáte se?" zeptala se poněkud otráveně, protože se zlobila na oba dva, jelikož kluci byli evidentně neschopní a zase musela situaci zachraňovat ona (nemusela, ale říkejte jí to). Navíc musela nepříjemností maskovat svou zranitelnost, jelikož nohy pod stolkem měla jako z gumy a ovládl je lehký třas, jak odezníval adrenalin a strach z Borodina. "Nemáte vy dva stejnýho stylistu?" nadhodila, když si je tak oba prohlédla, protože jeden vypadal hůř, než druhý, i když Cassidy za to prý nemohl.

_________________

Kath byla ráda, že se slova ujala Aniyah, protože sama toho neměla moc co říct. Vděčně se na kamarádku usmívala a poslouchala její povídání o prázdninách, i když nakonec ani Aniyah toho neřekla zrovna hodně. "Kam jste jeli?" popostrčila Kath svou kamarádku do dalšího vyprávění, když se nepatrně zmínila o nějakém rodinném výletě, a pohodlně se opřela. K dění kolem Vincenta, Edrica a Ginger byla zády, stejně si ho ale později všimla.
"Jo... Mám se docela dobře. I když tyhle prázdniny za moc nestojí," postěžovala si Mrzimorka alespoň trochu. Nechtěla však obtěžovat kamarádku svými problémy, a tak zoufání si včas utla a přešla k jinému tématu. "Viděla jsi teď v létě někoho ze školy? Nějakého spolužáka? Mluvila jsi s někým?" Sama neměla o nikom žádné informace a tak trochu doufala, že se od Aniyah něco dozví.
Když se rozhodli, že si něco objednají, otočila se Kath k baru právě včas, aby viděla scénu, ve které hráli hlavní roli Vincent, Edric a Ginger, a která ji na chvíli úplně vyvedla z míry. "Co se to děje?" ohlédla se k Aniyah a zaváhala, jestli nemá něco podniknout, včas si však uvědomila, že vůbec neví o co jde a byla by tam platná asi jako mudlovi hůlka. Navíc se situace záhy uklidnila, takže si mohla oddechnout, už to víc neřešit, a po vzoru Aniyah si v klidu objednat kaktusovou limonádu.
Uviděla však Septima sedícího opodál. Upozornila na něj kamarádku a zamávala na něj, aby si přisedl k nim. Doufala, že si jí všiml a že její divokou gestikulaci pochopil.

| +

Mimo herně:
Nic moc post, já to vím, a pro příště se polepším Slibuju, vážně.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

<<<
Koniec prázdnin sa neodvratne blížil a teda bol ten najvyšší čas na nákup všetkých učebníc a pomôcok potrebných na nový školský rok. Emerald zvyčajne nie je typ človeka, ktorý si všetko necháva na poslednú chvíľu, no už tretí rok u nej pretrvávala tradícia trávenia posledných dní v Londýne, kedy mala príležitosť zadovážiť si všetko potrebné a zároveň aj stráviť pár dní sama, bez rodiny, v ruchu hlavného mesta. Deravý kotol síce neposkytoval komfort päťhviezdičkového hotela, no aj napriek tomu to pre ňu bola oveľa prijateľnejšia voľba ako bývanie v akomkoľvek penzióne v centre mesta, ktoré je vždy plné turistov a muklov zároveň. Navyše, na bývanie nad hostincom si už celkom zvykla a okrem iného to bolo aj veľmi praktické. Samozrejme svoje rozhodnutie nezmenila ani tento rok, a preto po premiestnení do tmavej uličky pozdĺž susediaceho kníhkupectva rýchlo zamierila k známej budove aj so svojim poloprázdnym školským kufrom, pričom sa vôbec neunúvala pozrieť sa okolo seba a čo najrýchlejšie vkĺzla cez dvere do ošemetnej tmavej miestnosti, v ktorej ako zvyčajne vládol neskutočný ruch. Za všetky tie roky sa nič nezmenilo - staré stoly a stoličky vyzerali na rozpadnutie, krb nikto nečistil aspoň 50 rokov a bezzubý hostinský Tom vyzeral stále rovnako už odkedy sa pamätala. S únavou, spôsobenou teplým a ťažkým vzduchom, ktorá sa jej odrážala v tvári pristúpila k baru spolu so svojou batožinou a na perách sa jej zjavil ľahký, no prívetivý úsmev. "Dobrý deň, Tom. Chcela by som jednu izbu do prvého septembra." Vydýchla, pričom si rukou zotrela z čela kvapôčky potu a po prvý krát sa zároveň poriadne rozhliadla okolo seba na ľudí, ktorí v ten deň trávili čas v tomto útulnom podniku. Spoznávala niekoľko tvárí zo školy, no keď Tom stojaci za barom zacinkal kľúčikom, prudko sa otočila späť k nemu. "Dám si aj jedno ďatelinové pivo, vďaka." Úsmev na jej tvári bol jasný a zreteľný, rukou siahla do vrecka úzkych džínsových kraťasov a na pult vyhodila určitý počet zlatých a strieborných mincí, ktoré mali pokryť jej bývanie aj pivo. Keď jej Tom pred nos položil zaprášenú fľašku ešte raz sa na neho s vďakou usmiala, no potom už spolu so svojim kufrom a kľúčom od izby vykročila k najbližšiemu voľnému stolu, kde sa vyčerpane usadila a k perám priložila chladné sklenené hrdlo.

"Jeli jsme do Skotska na pár dní, ale dalo se to za tu dobu hodně užít. Možná jsme se i mihli někde blízko školy, ale přesně to nevím... Byla to paráda, i když si ségra pořád stěžovala," povyprávěla jí s úsměvem. Sice se nerozpovídala, ale nechtěla společnici rychle unudit k smrti a navíc nebyla ten typ člověka, který toho vždy hodně namluví. Docela ji překvapila dívčina odpověď. Nechtěla se jí vyptávat, dokud se sama s tím nechtěla svěřit. "Snad ty příští budou lepší," poznamenala s úsměvem a snažila se kamarádku aspoň trochu rozveselit. Nakonec Kath rychle změnila téma. "Jo, viděla. Nějakého kluka z Nebelvíru... Simona, tak se jmenoval. Možná ho znáš ze zápasu. Jak jsme jednou bojovali o první místo," dodala, aby se mohlo dívce snáze rozpomenout.
Aniyah není slepá a ani hluchá (díkybohu), že si nevšimla hádky. Jen tomu prostě nevěnovala příliš pozornost. Nad kamarádčinou otázkou pokrčila rameny. Stejně nevěděla, co se děje a nevěděla si, co si počít. Navíc se málokdy (vlastně skoro vůbec) zapojila do nějaké hádky. Strnule na skupinku hleděla a jakmile vše mezi s sebou vyřídili, otočila se na Kath. Byla ráda, že to nezašlo až daleko. Přesněji řečeno, že by došlo k násilí. Vlastně by to schytali spíš chlapci než Ginger, ale nemohla si být tak s tím jistá. Možná ten kolohnát dokázal zkřivit vlásek i dívkám. "Jak to chutná?" zeptala se Kath a ukázala na limonádu, jakmile přestala myslet na nedávnou událost. Nebylo pochyb, že jí to zajímá. Možná by už nemusela zůstat jen u tradiční dýňové šťávy. Zprudka zvedla hlavu, když ji Mrzimorka na něco upozornila. Chvíli si bála, že došlo k něčemu zlému, ale nakonec se ukázalo, že až tak zlého to nebylo. Trvalo jí dlouho než pochopila, co po ní Kath chce. Pohlédla tím směrem a hned ho zahlédla a vzápětí s úsměvem na tváři Havránkovi krátce zamávala. Tak přece se jen potkali.

_________________

"No, já si myslím něco jinýho," pokrčil jsem rameny. To poslední, co jsem potřeboval, byla Ginger, která by roztrubovala něco takového po škole. Tohle byla moje věc, a neviděl jsem důvod, aby se jí musel zaměstnávat i někdo jiný, než já sám. "Potkal jsem pár lidí." Další pokrčení ramen. Občas spím na lavičce. "Většinou u nich."
Pak se stala celá ta záležitost s opodál sedícím Edricem a přede mnou se začalo odehrávat drama. Podívejte, Vincent mi bylo docela ukradený (i když bych preferoval, aby z něj absolvent Zmijozelu nenadělal deset ještě menších, protože to by určitě nebyl pěkný pohled) a byl jsem tu jenom kvůli Ginger. Ani ta pro mě ale nebyla dostatečně důležitá, abych se dobrovolně vrhal do bitky proti Borodinovi, protože jsem, na rozdíl od toho, co si myslela většina lidí, měl rozum a pud sebezáchovy. Dobře, ten jsem skutečně měl v prváku tak trochu rozbitý, ale dospívání mělo zřejmě vliv i na to, že jsem se toužil zabít o něco méně, než před třemi lety. Borodin sice byl idiot, ale idiot, který vypadal, že dokáže přelomit cihlu vejpůl, a když jsem měl umřít, tak jsem to chtěl udělat sám pro sebe, a ne pro Ginger Olssonovou ani Vincenta Kanea. Šel bych do bitky kvůli Arsenovi, Maeve, Leslie, Tamsin. Ne kvůli lidem, se kterými jsem si stěží stačil přijít na jméno.
Letargicky jsem tedy pozoroval, jak se Ginger špičkuje s někým, kdo by ji asi jedním mávnutím ruky dokázal zabít, jak se Vincent řečeného někoho pokoušel praštit, a stále víc a víc si připadal jako pan Spock ze Star Treku, na který se tak ráda dívala Maeve. Ještě jsem mohl spojit ruce za zády a prohlásit, že je jejich počínání nelogické. Dobře, jestli byl pro Ginger Vincent tak dobrý kamarád, jako pro mě Arsen, pak jsem ji chápal. Ale pro mě nebyl.
O něco víc už mě dopálila celá ta poznámka o ztroskotaném kamarádovi, ale když se nad tím člověk zamyslel, měl Borodin pravdu, i když si počínal jako někdo, koho byste asi nejradši hodili žralokům. Zatnul jsem zuby a nasadil svůj nejlepší pokerface.
Žraloci nežraloci, Borodin evidentně usoudil, že trojice lidí o suma sumárum pět let mladších není hodna jeho rány, a milosrdně nás všechny propustil. Zakoulel jsem očima, rád, že už si konečně můžeme jít sednout, jelikož mě bolely nohy a musel jsem hlídat koště. Na zpáteční cestě ke stolu jsem si všimnul Septima, a i když byla naše komunikace ve stavu divných pohledů přes půlku Velké síně, kývnul jsem na něj. Dál jsem havraspára neřešil, protože měl knihu, a kdo jsem byl já, abych rušil vzdělávání.
"Asi?" škubnul jsem rameny nevzrušeně, protože jsem byl zase pro změnu dopálený na ty dva za celé drama, které předvedli. Člověk chce jenom trochu klidu, a co dostane? Ha. "O tom bych musel něco vědět," odtušil jsem o něco smířlivěji, protože dokud moje vzpomínky sahaly, za stylistu by se dal označit tak maximálně hřeben, který jsem ale už dobrých pár dní neviděl.

_________________

Odvaha jej rychle přejde a to zvláště ve chvíli, kdy Edric svůj stisk zesílí. Jestli si ještě před chvílí myslel, že to bolelo, nyní má pocit, jako by mu ruku měli amputovat. (KŘUPLO TO, KŘUPLO MI ZÁPĚSTÍ) Hlasitě vyjekne, protože už nyní zkrátka nezvládá maskovat svou bolest. Co na tom, že má být rytíř... stejně je ještě nováček, to ho trochu omlouvá. I přesto už však nedokáže zadržet své slzy, a tak se tam rozvlyká na celé kolo - celá ta situace jej totiž zaskočila a navíc má nyní, jak se obává, rozdrcené zápěstí, takže už dost možná nikdy nebude moci kouzlit, a pak ho vyloučí ze školy a všichni se mu budou smát a zase se bude muset vrátit na školu a bude se muset učit fyziku a zase ji vůbec nebude chápat a a a....
"Já nechcí-í-í!" vyjekne nesmyslně na Edrica, aniž by to však zamýšlel říci právě jemu, ale svým splašeným myšlenkám. Když je jeho ruka propuštěná, rychle se chytí za zápěstí a opatrně jej začne mnout. V tu chvíli už si ani neuvědomí to, že se mu u pasu pohupuje maketa meče - možná kdyby neměl zápěstí v jednom ohni, vzpomněl by si, ale není to tak lehké.
"Zasloužíš si to!" vykřikne znovu na Edrica, když okomentuje jeho ránu. A přitom se tak snažil, takže je to děsně nefér!
Když jej pak Ginger chňapne, nechá se odtáhnout, ovšem přitom pokračuje ve vzlykání, protože je prostě chromý a dost možná už nikdy nebude moci držet ani hůlku. A dost možná už si nikdy nezahraje ani hokej. A co famfrpál, tam přece potřebuje ruce! Při té vzpomínce znovu zakvílí. "Oni mě vyloučííííí!" zakvílí k Ginger. "Už nebudu střelec, mám po ruce!" řekne zděšeně, načež klesne na volnou židli, kde dál pokračuje ke kvílení na svou ruku, ať se jej ostatní na něco ptají nebo ne. Je prostě rozuršen více, než by chtěl, a tak je jasné, že se prostě nebude moci normálně bavit.Což také znamená, že nebude moci Ginger vylíčit něco o svém super ohozu, o kterém prostě nejde pochybovat!

Mimo herně:
Psala jsem to narychlo ve škole, tak když tak omluvte chyby a případné nesrovnalosti

_________________

Bitka z toho nakonec nebyla, takže se Septimus znuděně a dotčeně nad tím, jaká je Vincent padavka, chystal zabořil nos natrvalo do knihy. "Pa-te-tic-ké," utrousil při tom a skoro nevěřícně letmo zavrtěl hlavou, jen co odkývl Finleyho.
Než si ale našel řádek, kde skončil, periferním viděním si všiml, jak na něj Kath mává, a překvapeně vytáhl jedno obočí. To jako znamenalo přisednout si? On? Chvilku zíral přes lokál, pak si uvědomil, že až na čestné výjimky nikdo sám nesedí, zaklapl knihu a s trochu růžovýma ušima, protože má zamávala i Aniyah, se přiblížil ke stolu dvou mrzimorských druhaček. Tedy skoro už třeťaček.
"Já už jsem se jako společník odepsal," nadhodil opatrně, poněvadž přiznejme si to, při jízdě vlakem usnul a ani při vědomí nebyla jeho rýpavost vždycky vítaná. Tohle ale nebylo žádné drzé vetření se, když byl pozvaný, ne? Přisedl si a kriticky přeletěl pohledem dýňovou šťávu i kaktusovou limonádu.
To druhé si objednal taky, aby neseděl na suchu, a jakmile si udělal pohodlí, zapíchl prst do vzduchu směrem, kde seděla Aniyah. "Zahlédl jsem tě v Egyptě. Aspoň myslím. Kolik lidí už se vás zeptalo, jaké byly prázdniny a jestli už se těšíte do školy?" Septimus rychle zvážil nějakou originálnější otázku. Nerad se opakoval a vždycky předpokládal, že ostatní toho taky někdy musejí mít až po uši. "Doufám, že letos do koleje dostaneme někoho normálního. Myslel jsem si, jak na tom nejsme špatně, ale v Egyptě jsem potkal jednu šílenou holku, co prý chodí do Mrzimoru. Upřímnou soustrast," řekl upřímně a tázavě nechal viset v éteru dovětek, jestli mají žluťásci taky v prváku hordu magorů, a jaká asi bude úroda letos.

_________________

Docela kamarádce záviděla, že má alespoň nějaké zážitky z prázdnin. Ne, že by Kath nic nezažila... Jen jí výlet do Skotska připadal záživnější než koupání s bráchou v řece u babičky. I když jim pak dědeček udělal ty pravé mudlovské palačinky. "A co jste tam dělali?" vyzvídala dál. "Byli jste u jezera Loch Ness?" usmála se. Sama nevěděla, proč to řekla. Možná proto, že už s Peterem hodněkrát plánovali výlet za skotskou příšerou z jezera. Kath sice minulý školní rok na Sibiři zjistila, že s nestvůrami není taková zábava, jak si kdysi s bráchou představovali, ale i tak...
"Snad," přikývla s úsměvem, když Aniyah vyslovila naději v lepší příští léto. Určitě bude. Přece se máma s bráchou nevydrží hádat tak dlouho. Každý potřebuje pauzu.
"Simon?" Kath nakrčila obočí, jak se snažila si to jméno spojit s nějakým obličejem, nakonec pokrčila rameny. "Nebelvírské hráče znám jen od vidění. Já nikoho nepotkala. Teda, viděla jsem na Příčný pár známých tváří, ale nikoho, s kým bych se nějak víc znala." Tím bylo téma vyčerpané. Prázdniny opravdu nebyly bohatým, vděčným tématem k hovoru. U Kath rozhodně ne. I tak se v něm rozhodla pokračovat, když už Aniyah prozradila, co v létě dělala. Byla řada na mladé Parkerové. "Já jsem byla prakticky celý červenec u babičky. Celé dny jsme trávili v lese, chodili jsme na houby, sbírali jahody, jako mudlové. Bylo to fajn. A babička mě naučila prima kouzlo na míchání karet. Jen si ho budu moci vyzkoušet až v Bradavicích."
Otázka ke kaktusové limonádě ji zaskočila. "Tys ji ještě neměla? Je docela dobrá, chutná mi víc, než dýňová šťáva. Chceš ochutnat?" nabídla kamarádce.
A pak k nim na jejich pobídku přišel Septimus a přisedl si k jejich stolu. Hned jeho první větou Kath potvrdil, že s ním bude jejich konverzace o trochu složitější než bez něj. Co na to odpovědět? "Ale my jsme tě neodepsali, tak seď. Celé léto jsem tě neviděla." To mělo být takové to ráda tě zase vidím, nebo co si to lidé říkají, když se potkají. Byla to pravda, i tak ale Kath mírně zrůžověla ve tvářích, protože před Septimem si ještě nebyla natolik jistá v kramflecích než před Aniyah.
"V Egyptě?" zbystřila Kath okamžitě. "Vy jste byli na mistrovství?" Překonala hořkost, která v ní zbyla ještě z doby, kdy se dozvěděla, že se letos ruší rodinná tradice a Parkerovi se nezúčastní největší sportovní akce roku, a začala vyzvídat. "Jaké to bylo? Kdo vyhrál? Peter sice tvrdil, že Fini, ale já si to musím ověřit, říkal to přece Peter..." Vždyť se jednalo o famfrpál, jednu z dívčiných největších vášní.
"Obě. Všichni. Prázdniny jsou už probrané a úplně rozebrané. Chceš nám o nich něco říct? Jak ses měl?" Opět si nebyla jistá, o čem chce Septimus mluvit a co chce slyšet, proto mu nechala volnou ruku a raději se napila kaktusové limonády.
Debata o nenormálních studentech kolejí Kath docela zaujala. "Koho?" zeptala se spontánně, ačkoli jí bylo jasné, že tu podivnou dívku Septimus nejspíš nezná. Totiž... Je velká pravděpodobnost, že to byla Melody Queenová. "Vůbec nevím, kdo má jít letos do prváku. Žádného předškoláčka neznám," pokrčila rameny. "Ale Havraspár to dost schytal už letos, že? Taren Hart a Winfred Garland. Osobně je sice neznám, ale dost jsem o nich slyšela." Tázavě se podívala na Septima i Aniyah, jestli náhodou neví, jestli jsou ty zvěsti pravdivé.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

<<

Ačkoliv bylo chvíli po poledni, Lee se do Děravého kotle připotácel napůl spící a zíval na celé kolo. Vypadal, jako by celou noc nespal, a možná to byla pravda, kdo ví. Vlasy měl rozježené, kostkovanou košili pomuchlanou, a vypadal jako pes, co si pohledem hledá klidné místečko v koutě, kde by se mohl schoulit do klubíčka a nerušeně spát. Prohrábl si vlasy, podrbal se na nose, na němž mu díky slunci vyskákalo enormní množství pih, a zamířil k Tomovi, aby si objednal kávu. Tu sice obvykle nepil, ale teď kofein nutně potřeboval. Potřeboval hutnou kávu černou jako noc, která se dala sehnat snad jen v Kotli.
Jakmile si objednal, zaplatil a s hrnkem kofeinové bomby zamířil mezi stoly najít si nějaké místo k sezení. K jeho smůle tu ale bylo poměrně dost lidí a najít volný stůl byl moc náročný úkon. Zatímco se motal mezi stoly, zdravil všechny známé tváře, hlavně ty nebelvírské, a nakonec se zastavil u stolu, u nějž seděla jen Emerald. Tu pochopitelně znal, když byla ze stejné koleje i ročníku, jen se s ní nikdy moc nebavil – poslední dobou to táhnul hlavně s Dorkou a hlavně většinu svého času věnoval Susan.
„Čau,“ pozdravil a vykouzlil ve tváři rozespalý úsměv. „Nebude ti vadit, když si na chvíli přisednu?“ zeptal se s povytaženým obočím. „Nebo na někoho čekáš?“ Pokud mu to Emerald dovolila, poděkoval a uvelebil se u stolu naproti ní. Hrnek s lákavě vonící kávou postavil před sebe.

_________________