V tuhle chvíli jsem byla schopná zodpovědět všechny dotazy, kterými by mě mohla dívenka zaplavit. Protože ona byla tak aww! "No když mi o tom říkali poprvé tak jsem si taky myslela, že si ze mě někdo střílí. Ale potom jsem to viděla na vlastní oči a bylo to strašně suprový!" broukla jsem s širokým úsměvem. Otázku jak se koště vlastně řídí jsem tak trochu přeslechla, ale to bylo hlavně z důvodu, že jsem se stále rozplývala nad plavovlasou holčičkou. "Je to boží. Taky jsem první z rodiny," sdělím s dalším úsměvem i když vím co je teď za situaci. Jenže mě by vážně nenapadlo, že by na nás mohl někdo zkusit zaútočit nebo tak něco. I nadále jsem se nad malou princezničkou rozplývala, protože ona byla vážně tak strašně moc roztomilá! Přesně někoho takového bych chtěla za malého sourozence. A že by byla nějak rozmazlená? To mi vážně nepřipadalo.
"Velice mě těší," broukla jsem s širokým úsměvem a pokývala hlavinou. Julinka byla krásné jméno! A jak se k tomu ještě usmívala. "Jsou čtyři," přikývla jsem a pokračovala. "Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor," dodala jsem všechny názvy kolejí a vesele jsem se na Julinku zazubila. "To je pravda. Každá kolej je suprová v něčem jiném, ale tak třeba moje kolej má společenskou místnost blízko kuchyně. No není to super? Jako když máš hlad tak si tam můžeš kdykoliv dojít. A taky máme strašnou zásobu sušenek a hlavně máme ty nejlepší sušenky! A taky nemusíme chodit tolik schodů jako Havraspárští a Nebelvírští, abychom mohli jít do naší spolky," protože jsem nikdy nenavštívila ostatní koleje nemohla jsem přesně říci jak to v ostatních vypadá. Třeba by se mi líbilo v jiné o něco více, ale bylo pravdou, že vidět z našich oken rostlinky bylo velice krásné.
"Zametali?" Zhrozila jsem se krapet a rozhlídla jsem se, jestli to někdo neslyšel. "No dobře když jsem do Bradavic nastupovala tak jsem tím taky chtěla zametat no. Jinak tohle je Nimbus, vidíš tady ten štítek? Ono je každé koště dobré," pokrčila jsem rameny a věnovala jsem Julče další totálně mrzimorský úsměv. Jak bych si přála, aby tahle holčička byla u nás v koleji! A co se košťat týkalo, kdyby mi rodiče nějaké domu povolili bylo by mi celkem fuk, které bych si koupila. "Dá se lítat na čemkoliv," pokrčila jsem lehce rameny, protože to byla také pravda. Cokoliv se dalo očarovat, aby se na tom dalo lítat, že jo. "Ale je tedy pravda, že jsem tomu taky ze začátku nevěřila," dodala jsem když tu se ozvalo moje jméno a já se s širokým úsměvem otočila za známým hlasem. "Danny!" I já jsem byla krapet překvapená, protože jsem si neuměla představit, že zrovna v takovémhle krámku potkám Daníka. Překvapený výraz však brzy vystřídá úsměv, protože tohle byl jeden z těch lidí, na které jsem se nehorázně těšila. "Jak se máš? A co prázdniny? Jak jsi si je užil? Těšíš se do Bradavic?" Pozvedla jsem tázavě obočí a na chvíli jsem se zastavila nad jeho červenáním. Vážně jsem se snažila udržet, ale nakonec jsem svého dobrého kamaráda objala. "Chyběl jsi mi," broukla jsem s úsměvem jakmile jsem se od Daníka odtrhla a věnovala jsem mu úsměv. Sice jsme se neviděli jen dva měsíce, ale pro mě to byla strašná doba, protože jsem byla zvyklá vídat ho každý den. A taky mi strašně chybělo naše společné hraní ve společenské místnosti.

_________________

Daniel byl pár vteřin ve vážném pokušení vzít z potřeb pro famfrpál roha a koupit si chrániče v nějakém normálním mudlovském obchodě. Kde by ho mohli vidět jeho noví spoluhráči... ovšem samozřejmě neutekl, protože to by bylo v rozporu s jeho dobrým chováním. A navíc, co by si o něm asi Spencer myselal, kdyby prostě zdrhnul?
Pak si v tu chvíli roztržitý Sherwood všiml druhé dívky, kterou nikdy dřív neviděl. Asi je právě vyrušil v rozhovoru, což byl patrně další přešlap proti nějaké hrubé etiketě. Danieli, Danieli... Daníkovi se normálně nestávalo, že by byl z něčeho tak paf, rozumějte. Ale pořád to byl pan houslista a rychle se sebral.
"Já... jo, totiž ano, mám se dobře," opětoval Spencer úsměv trochu nervózně, načež byl přepaden a objímán svojí spolužačkou. Spoluhráčkou. Hrát s někým na housle bylo mnohem lepší než hrát s někým fotbal. "Taky se mi stýskalo. Ale za chvilku přece jen zase pojedeme do Bradavic."Když ho Spenc pustila (nebo když se mu podařilo co nejjemněji vymanit z jejího sevření), alespoň na okamžik se otočil k druhé dívence. Měl za to, že v Bradavicích ji neviděl... ale Danny prvních pár měsíců neviděl ani jejich kolejní prefekty.
"Ahoj," opětoval jí pozdrav a trochu sklonil hlavu. "Jmenuji se Daniel Sherwood, rád tě poznávám. A omlouvám se, že jsem k vám tak.. vpadl," natáhl k Julii pravici, trochu mu zrudly uši a střelil pohledem ke Spencer.
Mrzimorka jej zahltila otázkami, ale naštěstí mezi nimi nebyla ta, které se bál - "Co tu děláš?" On by se jí na to teoreticky mohl zeptat, jestli se náhodou nerozhodla v novém školním roce usilovat o post v kolejním týmu, ale raději to neudělal. Protože se mu nechtělo osvětlovat, proč je tu on. K tomu regálu s chrániči se nakonec určitě nějak dostane.
"Prázdniny byly... tedy, ještě jsou, fajn. Objeli jsme příbuzenstvo, byli jsme se sborem na soustředění.. a tak," pokrčil rameny. Jasně že vůbec nebyl nucen ke sportu. "No.. těším. Ale ještě nemám vůbec nakoupeno, musím to vyřídit někdy tenhle týden. Ty už to všechno máš? A jaké byly tvoje prázdniny?" usmál se na Spencer vřele Daník. Už byl zase v klidu, a navíc, kdy byla chvíle, kdy nechtěl vidět své kamarády? Na rozdíl od mudlovské školy si jich totiž v Bradavicích našel překvapivě dost.

_________________

Julí se usmívá a přikyvuje na Spencina slova ohledně létajících předmětů a vůbec, přičemž přemýšlí už nad tím, jak rodiče donutit, aby jí pořídili létající vysavač. Ne teda že by měla nějak problém od nich většinou dostat cokoliv, co se jí zamane, ale chápejte, létající vysavač byl něco jiného než nová panenka nebo supr čupr šaty, že jo. A kdo ví, třeba ho rodiče zařadí do stejné kategorie jako chlupaté potvory, že jo. Ne, to by neudělali. Zatímco Julís přemýšlí, dostane se Spencer ke kolejím, a tak slečna nastraží znovu uši. Ne že by o nich už nemluvil maličko Romeo a pak bráškové Faustíci, ale tahle slečna je první, která už fakticky v Bradavicích byla, a má to teda z první ruky. "Aha, takže kolejní prostory jsou někde jakože dalek od sebe, hm," opakuje informaci, která jí z toho všeho přijde nejdůležitější. Kuchyně ani jídlo rozhodně nepatří mezi to nejdůležitější, poněvadž život přece není jenom o nacpávání se, ne? "Tak tvoji rodiče jsou taky ti... mrkvové, ne? Takže asi chápeš, že by koště použili k původnímu účelu, ať už je to Bimbus nebo něco jinýho," prohlásí následně poněkud důležitě, jako by se v tom všem děsně vyznala, i když vlastně vůbec neví co to říká. Jako třeba mrkvové a bimbus, že jo. Komolení neznámých názvů, proč ne. No a pak už je tu Daniel, na kterého Julís shlíží trochu nedůvěřivě. Vypadá to totiž, jo, pořád, jako by jí nějakým jemným a uhlazeným způsobem hodlal sebrat její zdroj informací. Teda jakože Spencer, chápejme. "Julia Meadowová, taky mě těší," usměje se nicméně princeznovsky a podá chlapci ruku. "To je v pohodě," opáčí ohledně vyrušení, a nechá ty dva, ať si povídají, přičemž v duchu si mumlá něco jako no to by ses teda omlouvat měl, a nebo rovnou vysmahnout, když mi kradeš mýho informátora... Navrch ale samozřejmě nedává dětinské rozhořčení znát. Herečka, co na to říct.

_________________

Ohledně kolejních prostor jsem přikývla a věnovala jsem Julče menší úsměv. Kolejní prostory byli docela daleko od sebe, ale to mi ani tolik nevadilo. S kamarády jsem se mohla setkávat jinde, na hradě bylo přeci jen dost místností kam zaskočit. A hlavně jsem také stále netušila jestli se na návštěvu do jiné společenské místnosti může. Tak třeba já jsem byla strašně zvědavá jak to vypadá v Havraspárské věži. Představovala jsem si, že se budou všude válet knihy, a také tam bude velké množství kakaa, ale nic víc jsem si představit neuměla.
"Mudlové," opravila jsem dívenku jemně a věnovala jsem jí menší úsměv. Mrkvové sice zněli dobře, ale já díky tomu dostávala chuť na mrkvoví koláč a nebo prostě na něco co mrkev obsahovalo. "Chápu i když je pravda, že mamča s taťuldou už si na to docela zvykly, takže by Nimbus k zametání asi jen tak nepoužili," dodala jsem následně s lehkým pokrčením ramen. Pravdou také bylo, že já bych rodiče rozhodně nenechala svým koštětem zametat.
No a to už k nám vpadl Daník. "Nemusíš se za to omlouvat. Mně to rozhodně nevadí naopak jsem strašně ráda. A Julince to určitě taky nevadí, viď?" Rozhodla jsem se pro jistotu u plavovlasé holčičky ještě u jistit, ale i kdyby jí to vadilo, mně to bylo fuk. Protože Dannyho jsem vždycky ráda viděla a rozhodně bych protestovala kdyby měl odejít pryč. "Já už mám všechno koupené. Jinak prázdniny byly no tedy ještě jsou super. Na začátku července u mě byl Septimus, měla jsem nějaké vystoupení s baletem.. taky jsem pilně cvičila hru na housle a klavír a mám už připravených spoustu not, které si sebou vezmu," broukla jsem s úsměvem. Vážně jsem se nemohla dočkat až budeme zpět v Bradavicích, protože taťka mi slíbil, že si sebou budu moci vzít tentokrát i housle! A taky jsem si vzpomněla, že s Daníkem nutně musíme potom zajít za naším kolejním ředitelem kvůli tomu klavíru, protože by bylo fakt megahustý, kdybychom ho ve společenské místnosti měli.

_________________

<<

Leonard jel letos do školy naposledy a byl dospělý, takže si pochopitelně nákupy školních pomůcek obstarával už dávno sám, bez rodičů za zadkem a bez mnohdy dost otravné sestry. Tedy, ona neotravovala, ale Leonarda otravovala její přítomnost. Přestože bylo venku docela horko, Leo byl oblečený do béžových kalhot, bezchybně nažehlené bledě modré košile a naleštěných polobotek, jako správný snob. A jeho snobskému vzezření dodával lesk domácí skřítek, který se mu vlekl za patami a hekal pod vahou učebnic, jež byl nucen táhnout.
Leo na koštěti skoro nelétal, ale přesto jeho kroky směřovaly do Prvotřídních potřeb pro famfrpál, aby okouknul nové modely a vybral si nějaký, který později vyškemrá od otce. Nimbus 1000 už byla přeci jen celkem zastaralá záležitost, i když měl Leo to koště jen opřené vedle postele. Jenže on si mohl dovolit lepší, tak proč by ho neměl, že. To, že na něm nebude létat, byla další věc.
Do obchodu vešel první, následován skřítkem. Ušaté stvoření, které přes komínek knih pořádně nevidělo na cestu, zakoplo o práh a málem učebnice upustilo, což si hned vyžádalo Leonardovu pozornost, po které skřítek určitě netoužil. „Dávej pozor, Mrkale, abys neskončil jako žrádlo pro otcovy psy,“ zavrčel varovně. „Jsi k ničemu,“ dodal znechuceně a nohou skřítka popohnal dál do obchodu, div ho přitom nepovalil na zem. Mrkal nic neřekl, jen se poníženě krčil a soustředil se na to, aby mu knihy nepopadaly.
Jeho mladý pán se rozhlédl kolem sebe, a když nedaleko u vystavených košťat spatřil skupinku dětí, znechuceně se zašklebil. „Ten póvl je opravdu všude, Ministerstvo by s tím už konečně mělo něco udělat,“ zamumlal si pod vousy, hrdě se narovnal a zamířil k novějším modelům košťat, u nichž se většinou taky skvěla moc hezká cena. Taková košťata si mohl dovolit málokdo a už jen to pomyšlení Leovi zvedalo náladu. „Zajdi za prodavačem,“ prohodil ke skřítkovi, aniž by se na něj podíval, „a řekni mu, že jestli mi do pěti minut nezačne věnovat pozornost, zařídím, aby si tenhle obchod už neškrtl. A jestli náhodou nezná mé jméno, tak mu ho připomeň,“ poručil chladně. „Tak na co čekáš? Bež už, pitomče!“ obořil se na Mrkala, který pomalu zamířil k prodavači i s náručí plnou knih.

_________________

Daník se toho pocitu, že tu nemá co dělat, nemohl zbavit. Nevěděl ale, jestli se ten pocit vztahuje na celý tenhle podivný obchod pro podivné lidi, a nebo na společnost dvou slečen. Spencer sice dala najevo, že ho ráda vidí, a on ji taky rád viděl, ale... No co, na to, co tu vlastně pohledává, se ho nezeptala.
"Opravdu? To jsem rád," podotkl směrem k Julii. Tahle holčička vypadala celkem mile a vesele, a jelikož jí Daník nějakým kouzlem neviděl do hlavy, připadala mu taková celkově. A bylo by neslušné nechat jí tu stát jako kůl v plotě, když se přiběhl bavit se Spencer, že ano? "Promiň, nikdy jsem tě v Bradavicích neviděl," začal potom mírně škrobeně, ale slušně jako vždy, "do kterého ročníku jdeš po prázdninách?" Nasnadě byla odpověď, že do prvního, protože o svém vlastním ročníku přece jen trochu přehled Daniel měl, a starší mu nepřipadala.. ale jedna druhačka, třeťačka, byla fakticky malá a vypadala jako devítiletá. Když kolem ní šel po chodbě, byl i on o tři hlavy větší!
Pravda ale byla, že od začátku prázdnin vyrostl, a Sherwood vlastně rostl pořád - už se nad Spencer trochu vyvyšoval. Ostatní se mohli jen bát, až přijde na Daníka puberta a hormony ho budou napínat do výšky.
Samozřejmě, že byl rád, že ho Spencer ráda vidí, protože ji taky rád viděl.
"Aha," přikývl, když poslouchal, co mu chce kamarádka říct o prázdninách. "Tak doufám, že sis to všechno užila," zazubil se potom vesele. Přesunuli se k hudbě, ha, o tom byl Daniel připraven se vždycky zakecat. "Vezmeš s sebou do školy letos i housle?" začal s velice důležitou otázkou. "Taky jsem si začal chystat noty. Mám nějaké nové, od kamarádů a učitele hudby. Sehnal jsem i nějaké klavírní, kdyby se nám ten klavír do společenské místnosti nakonec podařilo vyprosit. I duety," rozvázal se potom Daníkovi jazyk. "Já s sebou samozřejmě vezmu housle, flétnu a violu, alespoň to. Určitě to uvezu," ujistil ji potom s hrdým úsměvem. Pokud ne kvůli jiným věcem, tak kvůli hraní se Spencer Woodsovou by do Bradavic jel okamžitě! Ale byla pravda, že se mu zase bude stýskat po rodičích. Jenže jak to udělat, když se mu o prázdniných zase stýskalo po škole a kamarádech?
Potom do obchodu vešel nesympaticky vypadající mladík, který před sebou tlačil nějaké malé ošklivé stvoření. To byl skřítek, jak tomu říkali kouzelníci. Daník je viděl ve školní kuchyni, která sousedila s Mrzimorskou norou. Daník ho moc neokukoval, protože to přece bylo neslušné, ale jeho chování se mu moc nelíbilo, přesto držel raději pusu zavřenou. Vždyť tenhle kluk poučoval sedmáky o tom, aby nekouřili... ale teď byl zticha.

_________________

<<<
Lenore koště nepotřebovala, to ani náhodou. Vlastně, létání nebo famfrpál vůbec nepovažovala za nějakou zábavu, obzvláště pro čistokrevnou dámu ne. I tak se ale toho dne v Potřebách pro famfrpál objevila, étericky dokonalý kus bílého mramoru, oděný v bělostných letních šatech a v botách na podpatku. Dokonalá se svou chladnou mlčenlivostí, která jako by teplotu kolem snižovala o několik stupňů a dělala tak letní horko snesitelnějším. A nebo nesnesitelnějším, jak se na to kdo díval. Se znechucením, které se ale v dokonalé tváři, mající celou dobu nijaký výraz vůbec neodráželo, přelétla skupinku debatujících prcků, zatímco domácí skřítka, která doteď postávala v zákrytu za svou paní, odběhla pro ty nejdražší brýle a rukavice, které si měla letos do Bradavic odvézt Lenořina drahá sestřička. Cokoliv bylo dobrou záminkou k odchodu z domova, kde se totiž slečna Tinkerbellová musela chtě nechtě potkávat s otcem a s jeho naprostým ignorováním její dokonalé existence. A tak, když si Lia začala ztěžovat na to, že kouzelný motýlek zapomněl zrovna tohle koupit, rodina se ani nenadála (a Lenore byla přesvědčená, že jim je to úplně jedno), byla starší dcera pryč. Teď, když se nacházela mezi tolika špinavými, si už nebyla jistá, zda to byl úplně dobrý nápad. Lůza jedna, prorůstá celou naší společností jako vřed, pomyslela si, jak tak ještě jednou pohledem přejížděla zdejší zákaznictvo, a tak trochu instinktivně ustupovala až k nejbezpečnějšímu útočišti, které momentálně představoval mladík se skřítkem, jehož jméno si sice nevybavovala, ale obličej jí byl povědomý. A když zaslechla slovo póvl, mumlané pod vousy, věděla, že tenhle člověk může být jejím dnešním němým společníkem. A navíc, pro něj to bude čest. Poněvadž ona přece byla Tinkerbellová...
Zadívala se na nejdražší modely košťat, u nichž se mladík zastavil, a rozhodně naschvál neposlouchala jeho mluvu na skřítka. Až když se stvořeníčko odebralo kýženým směrem, promluvila. "Měli by je všechny vyházet," tichý hlas, připomínající chladné zvonkohry z toho nejčistšího křišťálového skla, zazněl mezi zdejším hlukem tak, aby to slyšely jen povolané uši, a rozhodně referoval ke všem těm nečistým nickám, kterých byl obchod plný jako staré závěsy běhnic. Slečna Tinkerbellová možná měla upovídanou náladu, možná jen chtěla dát najevo, že stojí na té správné straně barikády. Jako by to už jejím vzezřením nebylo jasné.

_________________

Když Spenc Julinku opraví v označení nekouzelnických osob, zčervenají slečně uši pod princeznovskými lokýnkami. "jo, to jsem přesně myslela," odkýve s omluvným úsměvem. Pokud něco potřebuje zvládnout, než pojede do Bradavic, tak to jsou rozhodně všechny ty neznámé výrazy. Mohla by si udělat seznam. Jo, přesně to udělá hned jak přijede domů. Nebude se přeci ztrapňovat přeříkáním! Ne že by Spenc vypadala, že jí to nějak extra vadí. Ale kdo ví, určitě ne všichni kouzelníci budou tak tolerantní. "Našim by to asi bylo pořád jedno. Oni jsou tak trochu starosvětští, původně mě vůbec nechtěli do kouzelnického světa pustit a tak," vysvětlí. Je si jistá, že i kdyby si přivezla támhleten model se zlatou násadou, stejně by s ním mamka nebo babička ve výsledku zametla podlahu a celý by ho zašpinila.
"Už jsem říkala, že nevadí," usmívá se dokonale na Daníka, který se postupně ukazuje jako čím dál menší hrozba v získávání informací. Aka, nevyhazuje ji nikam. "Nemohls mě tam vidět, jdu teprve teď do prváku. A jsem první z rodiny!" prohlásí napůl hrdě, napůl nadšeně a dodá i pousmání, které se sice mrzimorským úsměvům rovnat nemůže, ale to je Julče tak trochu, no vlastně úplně fuk. "Danieli, ty jsi taky v tom Mrzimoru?" zeptá se potom zvědavě, poněvadž chce zjistit, odkud přesně se tihle dva znají. No a pak mlčí. Sleduje okolí a samozřejmě že si všimne znechucené dvojice s malými stvořeníčky. "Co to jsou zač? A proč jsou k nim ti dva tak oškliví?" zeptá se nechápavě a kýve hlavou směrem ke skřítkům, kteří jsou zřejmě momentálně ještě zajímavějším objektem ke zkoumání než kouzelnická létající košťata.
Pak ale náhle přejde na mnohem veselejší téma než jsou skřítci, zřejmě proto, že vypozoruje z hovoru něco o hraní na nástroje. A tak. "Vy hrajete? Já umím na klavír," snaží se nějak vrátit do hovoru, "mají v Bradavicích klavír?" Pokud se tohle nechytne, může ještě zkusit Spenc zpovídat ohledně baletu, že jo.

_________________

"Nevadí, každý se splete," broukla jsem s menším úsměvem a pokrčila rameny. I mně dělalo ze začátku problémy zapamatovat si ty divné názvy. Čím více jsem je, ale opakovala, tím lépe jsem si je zapamatovávala. "Naši mě nejdříve taky nechtěli pustit," odvětila jsem s dalším úsměvem. Vlastně i teď se o mě krapet báli, protože o tom co se dělo nějak tak všechno věděli. A to hlavně z důvodu, že jsem jim to všechno řekla.. možná proto by tady měl být se mnou můj brácha.
"Užila," kývla jsem hlavou ohledně prázdnin, protože ty byli letos vážně supr čupr. Doslova. "Vezmu! Už je mám tady v Děravém kotli. Ještě sebou beru cello, přesně jako minulí rok. A nějaké noty mi taťka taky sebou dal," broukla jsem s širokým úsměvem. Tohle prostě bude tak strašně úžasný rok! Jakože fakt megálně hustej.
No a někdy v tuhle chvíli přišel do obchodu někdo koho jsem si matně pamatovala z Bradavic a o pár minutek později i ledová princezna, která taktéž chodila do Bradavic. No a pokud jsem si dobře pamatovala tak tihle ti dva chodili do Zmijozelu. A oba byli čistokrevní. "Skřítci," šeptla jsem tiše k plavovlasé princezničce a věnovala jsem jí menší úsměv. Ani tihle ti dva mi mou supr čupr náladu nemohli zkazit. "Ti dva jsou.. čistokrevní. A proto si myslí, že se k nim a k nám můžou chovat, jako bychom byli jejich otroci," samozřejmě, že jsem k nim vrhla nenávistný pohled. Většina čistokrevných kouzelníků se chovala jako by jim všechno patřilo.
"O žádném nevím, ale chceme s Dannym přemluvit našeho kolejního ředitele, aby nám povolil dát klavír do naší společenské místnost," odvětila jsem ohledně klavíru Julince. "A já hraji na cello, housle a klavír. Taky hraješ? No to je úžasné!" Kývla jsem vesele hlavinou snažíc se zcela ignorovat ty dva.
Ještě nějakou dobu jsem si s Julinkou a Daníkem povídala, ale nakonec byl už čas opustit famfrpálové potřeby, a proto jsem se se svými kamarády rozloučila a zmizla pryč.
>>

_________________

Poté, co skřítek odběhl, aby vyřídil pánův vzkaz prodavači, Leo obrátil pohled ke košťatům a spokojeně se ušklíbl. To pomyšlení, že může mít kterékoliv, na které si ukáže, mu dělalo dobře. Vědomí, že by mu otec jeho prosbu o nové koště klidně mohl zamítnout, odsunul stranou. Kdyžtak prostě udělá smutné oči na matku, to by snad mohlo fungovat. Toho póvlu opodál si nevšímal, nestáli mu za jediný pohled. Zato když se poblíž objevila půvabná slečna, v níž Leonard o chvilku později rozeznal o rok mladší Lenore Tinkerbellovou, stočil k ní svou pozornost a pousmál se. Moc upřímnosti v tom úsměvu nebylo, ale to se třeba změní.
„Vyházet a zakázat jim sem vstup,“ doplnil její slova se souhlasným přikývnutím a krátce střelil pohledem k dětem opodál. Ubožátka nečistokrevná, člověku by jich skoro bylo líto... Ne, nebylo. Leonardovi ne. „Stejně si většina z nich může dovolit maximálně tu nejlevnější leštěnku na košťata, nic víc. Lezou sem úplně bezdůvodně,“ odfrknul si nespokojeně a zatvářil se znechuceně.
Pak ovšem pustil aspoň na okamžik tu lůzu z hlavy a sjel Lenore zkoumavým pohledem modrých očí. „Co dělá tak půvabné stvoření mezi košťaty?“ zeptal se zdvořile, přičemž se jí pousil nenápadně zalichotit. „Netušil jsem, že má slečna Tinkerbellová zálibu ve famfrpálu,“ dodal neutrálním tónem. Leo byl zvyklý, že mohl mít skoro všechno, na co ukázal, a to platilo i u dívek. Ony mu totiž většinou padaly k nohám a on byl bídák a využíval toho. Jenže Lenore byla jiná třída, daleko vyšší. Lenore byla výzva. A Leonard měl výzvy svým způsobem rád.

_________________