Zapadlá ulička před nějakou budovou

I když byl Sebastian ujištěn, že se splete každý, omluvně se na Zrzku pousmál, aby dal jasně najevo, že je mu to vážně líto. Nebylo, ale hrát to tak musel, ne? A kdyby věděl, že se spolu za několik týdnu znovu uvidí, do něčeho takového by se asi nepouštěl. Jenže on nevěděl, že žena před ním bude také nastupovat do Bradavic jako profesorka, a tak dále pokračoval v tom v čem začal..
"V to samozřejmě doufám," přikývne hlavou na její slova a pousměje se. Jméno oné imaginární bývalé kolegyně se rozhodl už raději nezmiňovat a to z jediného důvodu. Ono vymyšlené jméno si totiž už nepamatoval. "Říkala mi, že její rodina žije mimo Londýn tak snad u nich se schovává," dodá po chvilce krapet zamyšleně, protože se snažil přijít na to jméno, ale protože ho napadala spousta jiných jmen, rozhodl se toho nechat. Sebastian se zatvářil překvapeně když se ho zeptala na přítelkyni. Takovou otázku totiž vážně nečekal. A když se zmínila o odchodu, pobaveně se uculil. "Neomlouvejte se za to. Nemám přítelkyni," broukl s pokrčením ramen a věnoval Holly další pokřivený úsměv. Tohle byla asi tak jediná pravdivá informace z jejich rozhovoru. "Mimochodem jmenuji se Sebastian," a tohle byla druhá pravdivá informace, a také asi už i poslední. Kdyby věděl, že se se Zrzkou ještě někdy uvidí, od seznamování by rozhodně odpustil. U něho byl tedy ten problém, že on si jí pamatovat rozhodně nebude, ale pokud Holly měla dobrou paměť na jména a tváře.. No jejich další setkání určitě nedopadne moc dobře. "Mohl bych vás pozvat na šálek kávy?" V tento moment působil krapet nervózně jako by si nebyl jistý zda dělá správně.. Ještě chvíli spolu stáli před sirotčincem, aby se domluvili kam tedy zajít, než společně zmizeli pryč.
>>>

_________________

Ohledně jmen a přezdívek se Preclíček raději už nevyjadřoval. Sice chtěl nadhodit poznámku ve smyslu "co se škádlivá to se rádo mívá", ale to by se s ním Vincent asi už nebavil. Což samozřejmě Preston nemohl dovolit, takže jen na jeho slova souhlasně přikývl a zašklebil se Winifrediným směrem. Popravdě docela chápal, že se Zmijozelce přezdívka nelíbila, vždyť on taky nebyl rád když mu někdo říkal Preclíku. Jenže to by před rytířem prostě nikdy nepřiznal.
"Věřím," přikývl oddaně na slova Vincenta ještě ohledně koleje, ale bylo pravdou, že by mu Preston odkýval v tuhle chvíli asi každou věc. "O to víc tam ještě chci!" Havraspár zněla jako dobrá kolej, zvláště když společenská místnost byla plná knih. Tam by si Preclíček zalezl a asi by odtamtud už nikdy nevylezl. On prostě knihy miloval! A určitě by si i zamiloval kolejního ředitele, protože Wells znělo strašně suprově, ale ještě lepší bylo, že učí dějiny. "Když mi něco nepůjde, že mi pomůžeš?" Optal se se psíma očima svého nového kamaráda a věnoval mu nevinný úsměv. On sice krapet pochyboval o tom, že by mu něco nešlo, ale mít v někom oporu(zvláště v rytíři) by se prostě hodilo. I když on tak nějak počítal s tím, že se stále bude učit s Petříkem. Ne, že by se Preston s Peterem někdy potřebovali učit, ale za zeptání nikdo prostě nic nedá, že. A profesory nakonec ani tolik nemohl posoudit, protože jeden řekl to a druhý to.
"Já mám ještě slíbeno od dědečků, že mi nějaké knihy sebou půjčí," prohodil chlapec s širokým úsměvem. Některé knihy dokonce měl už sbalené v kufru, protože se bál, aby je doma nezapomněl.
"Rodiče by si ani nevšimli, že si sebou Merlina beru," zachichotal se Preclík. "Ale v Bradavicích psi nejsou přeci povolení, takže ho tam nějak tajně potřebuji propašovat," dodal s pokrčením ramen. "A ano, vlkodav je hodně veliký a do kufru se nevejde, to už jsem zkoušel. Třikrát," dodal s menším úsměvem, protože tohle měl už vážně ozkoušené. Nechápal proč by se měl ptát dědy na svolení, když dědečkovi to mohlo být fuk, ale nic na to neřekl a věnoval Winifred úsměv. "Maminky čarovat umí, ale s tímhle mi nepomůžou," Preclíček se opět ohlédl k bance, aby zjistil, jestli už jeho dědeček nejde. "Brácha má taky žábu a.. už budu muset jít. Dědo tady jsem," chlapec rychle zamával na staršího pána. "Nemůžu se dočkat až se znovu uvidíme Vincente! Doufám, že se dostanu do Havraspáru. Oba se mějte!" Vesele oběma zamával, a poté už se rozeběhl ke svému dědečkovi, který ho pokáral za to, že nepočkal na místě a někam si odběhl, a chvíli na to už společně zmizeli pryč.
>>>

_________________

Holly se před tímhle mužem cítila kdovíproč neuvěřitelně nejistě, což nebyl rozhodně její styl. Možná to bylo tou aurou, kterou vydával, a která už dopředu varovala, něco ve smyslu "Je to nebezpečný oblbovač, drž se od něj dál...", kdo ví. Jenže kvůli té stejné auře bylo tak nelehké se jen tak otočit a odejít, nehledě na to, že toho člověka očividně něco trápilo. Nebo někdo. Respektive, něčí zmizení. Nad tím, že daná Sarah není mužova přítelkyně, sice Holly nevznášela žádné komentáře nahlas, ale v duchu byla naprosto přesvědčená o opaku a o tom, že se ten člověk nejspíš nepřiznává proto, poněvadž předtím doznal Sářin původ, a chápejte, přiznávat jakékoliv spojení s mudlovskými kouzelníky bylo v poslední době riskantní. Zrzka se nemohla zlobit, že je opatrný, ačkoliv u ní žádné takové věci jako by udělali, no, někteří, rozhodně nehrozily. Jenže to nemohl ten člověk tušit.
"Holly, těší mě," opáčila s mírným úsměvem. Rozhodně by ji ani nenapadlo, že během pár minut její jméno zmizí z mužovy mysli. "Ah...no...proč ne?" reagovala na pozvání na kávu. Proč? Jednoduše proto, poněvadž nechtěla, aby byl Sebastian při tak těžké situaci, kterou v něm ztráta Sarah jistě vzbuzovala, nějak sám. Chápejte, pokud tomu pohlednému muži mohla nějak pomoci její přítomnost během odpoledne, proč ne? A tak se vydala spolu s ním k nejbližší kavárně. A to, že by ho následovala jen proto, že byl prostě dokonale, no... hezký, to odmítala. Tak či tak, pokud snad měl Sebastian nějaké nekalé plány, nebylo to dnes, kdy by měly vyjít. Po vypití kávy se totiž Holly Beckettová spořádaně zvedla, omluvila a s neurčitým vyjádřením toho, že se zase někdy setkají, opustila Sebovu společnost...

>>>do tralalá

_________________

Mimo herně:
lemří tempo, pamatujete?

Warwick se nepochopitelně pokusil o jakousi hru "já vás znám", což Aidan nechápal už z toho prostého důvodu, že chyběl na lékouzelnickém semináři, ale když se světlovlasý zarostlý maník rozhodl věnovat jako první jemu, zavrčel jen: "To nic není."
Přehnaně moc se ale ošetření nebránil, jen se zašklebil, když si představil, že se Warwick zvedne a "uteče" jako uondaná tahací harmonika. Stejně by byl radši, kdyby se lékouzelník pověnoval nejdřív té máčce - měl trochu starosti, že i když tlustý samosebou nebyl, že ten pád udělal míň dobře Warwickovi než jemu... "Díky," zahučel upřímně a sledoval, jak se ze vzduchu vynořily obvahy a dlaha, které kotník stáhly. Na svou nohu se nicméně stejně hodlal podívat leda sám, a to z příhodného úhlu napuštěné vany.
Na Emeryho vrhl jednoduše otrávený pohled vyhrazený pro ty, kdo si mysleli, že takové to "pero mocnější meče" je pravdivé, moc žvanili a rádi si mysleli, kdovíjak nejsou chytří. "Chceš říct zvládl odejít dřív, než ho škola dokončila? Co si vzpomínám, stejně nejsem jediný," mávl rukou a povytáhl obočí. Měl ošklivý pocit, že škola ještě zdaleka neskončila s Warwickem, podle toho, jak zněl. Copak záleželo na nějakých NKÚ? Tady venku? Z tohohle se Warwick asi hodně rychle probere, tím spíš, že Aidan si matně vybavoval, že Emery patřil mezi ty, kterým v žilách nekolovala ani kapka kouzelnické krve.
"Asi máte fanouška, pane. Bude chtít podpis na sádru," šťouchl zadlahovanou nohou chaluhovou máčku do žeber líně na oplátku za toho "tlusťocha".

"Kam bych utíkal?" Emery pokrčil rameny a dokonce ani nezasyčel, když ho vážně festovně zabolela žebra, která se začala ozývat, jen co z něj začal opadávat prvotní šok. Ne, i když byl havraspárský šprt a do famfrpálu se dostal jenom na rok a prakticky omylem, nedopřeje přece Thorneovi tu radost z toho, že bude bolestně skučet.
Zvídavě pokukoval po tom, co lékouzelník dělal, a zkonstatoval, že se bude muset tohle kouzlo pořádně naučit, protože jestli na něj Aidan hodlal padat ze střechy víckrát, mohlo se to hodit. Ne že by mu teda záleželo na tom, jestli má nebo nemá Thorne zlámanou nohu. Pche. Ani omylem.
"NKÚ, Thorne, NKÚ. Snad i Melody Queenová je udělala líp," rýpnul si ještě rychle do bývalého nebelvíra, dokud měl tu nohu v gibsu a nemohl ho zabít tak rychle. Zasloužil si, aby si z něj někdo dělal legraci, usoudil Emery, maje na paměti veškerá příkoří školních let. Ani organizace Kamelotské zteče nic nezměnila na tom, že s Aidanem stále ještě byli na kordy.
Pak se ovšem lékouzelník začal věnovat jemu, což Emerymu nebylo zas tak po chuti, jak by se možná mohlo zdát. Kdyby přiznal, že ho poněkud bolí dýchat, vysmál by se mu zase Thorne, a to nepotřeboval, ne teď, kdy se konečně strefoval on. "Jsem v pořádku," zalhal tedy a přinutil se k trochu křečovitému úsměvu. Pak změnil téma. Respektive se téma změnilo samo od sebe.
"Bradavice měly lékouzelnický seminář," prozradil Emery a kopnul špičkou boty o dlažební kostku, která vyčuhovala z dláždění ulice. "Já na něm sice nebyl, ale mám dojem, že jsem vás potkal na chodbě. Jestli jste to teda byl vy. A celá havraspárská věž bzučela jak předtím, tak potom. Bylo docela těžké ujít tomu barvitému popisu, o který se všichni," přesněji řečeno Sybille a další havraspárky "rádi dělili." Monolog byl u konce, a Emery si gratuloval, jak ho dal skoro celý na jeden nádech, a dokonce ho u toho ta žebra ani tolik nebolela. Teda, do chvíle, než přešel do akce Aidan.
"Co jsem si všiml, jediný, kdo má sádru, jsi-" nedokončil Emery větu a se zalapáním po dechu se předklonil, protože to poslední, co v tuhle chvíli potřeboval, bylo dostat nohou do naražených žeber. "Beru zpátky, nejsem v pořádku," zaúpěl a zabil Thornea pohledem tak důkladně, jak si nikdy nemyslel, že toho bude schopen.

_________________

Nepatrně jsem se ušklíbnul, když blonďák prohlásil, že to nic není. Jasně, nikdy to nic není. A pak i ti největší frajeři řvou jako podebraní, když jim člověk rovná zlomené kosti. Tady to naštěstí nebylo potřeba, ale kdybych chtěl, nemusel jsem být tak šetrný. A nebyl bych, kdybych věděl, že díky Aidanovi skončila Sybille v Azkabanu. Že byl pod vlivem Imperia? Nezájem. Když mi poděkoval, jen jsem přikývl.
Když se ti dva začali dohadovat o škole a jejím předčasném ukončování, trošku jsem povytáhl obočí, protože mi konečně docvaklo, že tihle dva budou pravděpodobně Sybillini spolužáci, a že podle všeho není jediná, kdo opustil školu dřív, aby se nechal zavřít do Azkabanu. „Vy jste letos měl končit sedmý ročník?“ zeptal jsem se Aidana váhavě a provrtal ho zkoumavým pohledem. Měl jsem sto chutí rovnou se zeptat, jestli nezná slečnu Lowreyovou, ale kousl jsem se do jazyka a přinutil se mlčet. Vždyť Syb teď byla hledaným zločincem.
Zakroutil jsem hlavou, když byl Emery označen jako můj fanoušek, a stočil jsem k ušatému mladíkovi pohled. „No jasně, seminář,“ vypadlo ze mě, když jsem si vzpomněl. Jen mi to připadalo strašně dávno a to, že jsem v Bradavicích měl přednášku, jsem během posledních měsíců úspěšně vypustil z hlavy. „Byl jsem to já,“ ujistil jsem Emeryho a poznámku o štěbetání v havraspárské věži jsem raději nekomentoval. Do představování jsem se však moc nehrnul, pro jistotu. Rozdávat jména na potkání nebylo úplně moudré, i když minimálně Emery vypadal dost neškodně.
„A dost!“ zahlásil jsem rázně, když blonďák strčil do ušatého torpéda, a oba jsem je zpražil pohledem. „Musíte se chovat jako děti? Jestli se chcete zrakvit ještě víc, tak prosím,“ vybídl jsem je kysele a dal jim trošku prostoru, aby se mohli zavraždit pohledem. Nebo zavraždit mě. „Ukažte,“ vybídl jsem po chvilce Emeryho a jal se opatrně prohmátnout jeho žebra, což mohlo vypadat docela vtipně, ale mě to netrápilo, dělal jsem jen svou práci. Nakonec jsem zakroutil hlavou. „Zlomené to zřejmě nebude,“ usoudil jsem. A protože na naraženiny byly nejlepší masti, doporučil jsem mu jednu nebo dvě, které sežene ve zdejším apatykářství. Aidanovi jsem naznačil, že když si trošku lokne kostirostu, určitě neprohloupí.

_________________

<<<
"Já tu být NECHCI!" zaječel Winfred tak nahlas, že se to odrazilo pěkně od stěn domů na Příčné ulici a k malé skupince, obsahující jeho a jeho rodiče, se stočil slušný počet pohledů. "Slíbili jste, že do září se tu neukážeme! Jste LHÁŘI!" pokračoval ve vztekání, zastavil se uprostřed ulice, a odmítal postupovat dále, takže se nakonec museli zastavit i jeho rodiče, a starostlivě (maminka) a nespokojeně (tatínek) si ho prohlíželi. "Není ti horko, drahoušku? Říkala jsem ti, že mu v Londýně bude horko," strachovala se paní Garlandová a vyčítavým pohledem si prohlédla svého muže. Oba byli lidé při těle, takže pokud tu bylo někomu horko, byli to právě oni dva. Winfred se ve svých béžových šortkách a bílé košili s krátkým rukávem měl dost fajn, ale matce své nepohodlí rozhodně nevymlouval, protože to tady stále stejně nesnášel. Pokud za ten rok ve škole vzal Bradavice aspoň trochu na milost, Příčnou ulici nenáviděl pořád stejně. Jistě, bylo tu pár zajímavých obchodů, ale zmrzlinu měli i u nich doma, navíc v mrazáku měli tu nejdražší, co se dala v Británii sehnat, tak proč by měl toužit po té hrůze, co prodávali tady? A prý do ní přidávali i slaninu, vždyť to bylo děsně nechutné! O smetáky už se nezajímal kompletně, svou žábu nezvládl nechat umřít, ale do zverimexu se znovu objevit nehodlal, vzhledem k tomu, že z 99% měl z tamějšího zboží fóbii, a jediné, čemu se dnes hodlal blahosklonně uvolit byl nákup učebnic, které ho tajně zajímaly, a nové školní uniformy, protože člověk jeho statusu nemohl po škole chodit jako vandrák, že. Když mu po chvíli přišlo, že se rodiče nestarají tak, jak by měli, začal se zhluboka sípavě nadechovat s pevně stisknutými rty. "Broučku, vem si inhalátor," zavrkala starostlivě paní Garlandová, a honem v kabelce našla Fredův inhalátor, který si ihned přiložil k ústům, načež vyndala i lahev vody (filtrované, velmi drahé), a napjatě čekala, až se synáčkovi udělá lépe. Pan Garland rezignoval a vytáhl si brýle, aby si mohl zkontrolovat seznam dnešních nákupů, a snažil se ignorovat všechny pohledy těch divných lidí, které na sebe díky Winfredově výstupu přitahovali.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám!

_________________

>>>
Prázdniny sa pomaly chýlili ku koncu a ja som potrebovala nakúpiť nové učebnice do školy. Iste sa teda nebudete diviť ak poviem, že som sa po pekne dlhej ceste zo Škótska ocitla v Šikmej uličke - tom najčarovnejšom mieste na svete. Aspoň pokiaľ som ja vedela, ale ja som toho o čarodejníckom svete ešte veľa nevedela, hoci som sa neustále vzdelávala a doháňala svoje medzery. Spomínam si ako som tu pred rokom stála a rovnako fascinovane ako dnes, som spolu s Alfiem zízala na okoloidúcich čarodejníkov a čarodejnice. Dnes tu však so mnou bola Isla. Počujete ako nenadšene to hovorím? Pochopíte prečo.
"Nechápem prečo mohol isť Noah s ockom nakupovať medzi normálnych ľudí a ja musím byť tu, obklopená bláznami! Stále si myslím, že si si to celé vymyslela. Nechápem, že ti to všetci zožrali. Pár dobrých trikov a aj ja môžem čarovať. Paddy Harrison vraj nechal pred mesiacom zmiznúť celú kravu! Všetci z toho boli na vetvy, ale ja som vedela, že je to klamár. Nakoniec to zistili... bol to len trik a dokonca tej chuderke zlomil nohu. Nie žeby som sa zaujímala o zdravie nejakého kopytníka s veľkým zadkom..." pretočila Isla oči a noblesne, alebo skôr namyslene pohodila zlatavými vlasmi. "Paddington je hlupák a ty si tiež ak neveríš tomu, čo vidíš okolo seba," porozhliadla som sa po uličke, ktorá bola nasýtená mágiou, že by to cítil aj nevidiaci. Isla bola síce staršia, ale hlúpejšia. O tom niet pochýb. "Nebuď drzá, lebo ťa tu nechám samú, ty vypelichaná hus!" zakvičala na mňa s tou svojou peknou tvárou škaredo skrivenou zlobou. Samozrejme, že som sa nedala a odvrkla niečo späť. Ale tak to už u nás chodilo, s Islou sme si nikdy nerozumeli a podobné škriepky boli na dennom poriadku. Ja som však scény robiť nemienila a tak som nakoniec zmĺkla, čo moja staršia sestra zrejme vzala ako vlastnú výhru. Naivka, darované víťazstvo nie je víťazstvo. "Takže čo za šarlatánske haraburdy si to máš kúpiť? Nemienim tu tráviť celý deň, čím skôr to odbijeme, tým skôr môžeme vybehnúť do normálneho Londýna," zatrilkovala tým svojim povýšeným tónom a oboma rukami si prešla po zlatom pramienku vlnitých vlasov. "Učebnice, prísady do lektv..." ani polovicu zoznamu som nestihla vymenovať, keď ma znova prerušila. "Panebože, vidíš toho tučka?" zasmiala sa smiechom, ktorý vraj pripomínal zvončeky, hoci ja som v ňom počula leda tak aroganciu, a ukázala ukazováčikom na nejakého chlapca. Otrávene som si povzdychla a stočila zrak tým smerom, hoci mi bolo jasné, že Islin ukazováčik nemôže ukazovať na väčšie zlo, než je moja sestra. Omyl, bola to remíza. Kúsok od nás stál Winfred Garland s rodičmi. "Zdá sa, že má nejaký záchvat. To sa tu asi stáva často, že? Toľko narušených ľudí na jednom mieste... " povedala už tichšie stále sa chichotajúc ako sa sústredene mračila proti slnku na tú trojicu. "Len to nie..." vypadlo zo mňa nechtiac, keď som spolužiaka identifikovala. Prešliapla som na mieste a rýchlo som odvrátila zrak. "No počkaj, Grace! Ty ho poznáš! To je tvoj frajer?" zasmiala sa mi do tváre smiechom, aký dokázala zo seba vyludiť len kráľovná školského plesu. "Vôbec!! Ho nepoznám! Nepozeraj sa tam!" rozkázala som sestre bezhlavo. Keby som trocha premýšľala, mohla som zachovať pokoj a Isla by stratila záujem. Takto som však hladnému psovi hodila kosť a privolala som tak na seba ďalšiu chodiacu apokalypsu s hlasovým prejavom sirény. "Ale nehanbi sa, Gracie... Je síce trocha tučný a rúžový a... hysterický, ale keď je to tvoj frajer, musíme ho pozdraviť!" zazubila sa na mňa ako stelesnený diabol v sukni a kým som k nej stihla zdvihnúť zrak a zacpať jej ústa, Isla sa už úsmevom hodným Hollywoodu zamerala na tých troch a len, čo niektorí z trojice "Winfred a jeho rodičia" zdvihol zrak, rozkošne ako malá skautka predávajúca sušienky, zamávala ich smerom. "ISLA!!!! NIE!!" zakričala som na sestru, no tá ma nebrala na vedomie a ďalej lákala tých troch do priepasti, v ktorej som sa ja už prepadala pod zem. Od hanby!

Sestra Isla

Stále srpen, stále někde s Emerym a Sheridanem

"Melody Queenová se možná zvládla podepsat, zbytek jí zařídila rodina," utrousil Aidan s pokrčením ramen. Co se jeho týkalo, přímluva vlivných rodičů u něj zatím nebylo nic špatného, ale sám se většinou se svými problémy chtěl porvat sám. Otec dokázal být totiž mnohem, mnohem horší.
"Havraspárská věž? A neomdlívaly tam náhodou McTree nebo Morganová?" zajímal se s pobaveným šklebíkem a povytáhl obočí, když se máčka složila. Byl by přísahal, že to bylo jen letmé šťouchnutí, rozhodně ne kopanec (po tom by ve Warwickovi zůstala díra), ale následné rodičovské seřvání od Sheridana kvitoval dalším nabručeným pokrčením ramen. Nebyla jeho vina, že Warwick nic nevydržel. Přesto si vyslechl těch pár rad a pokud chlapík neuhnul, natáhl k němu ruku na znamení díků a rovnou se po ní vytáhl ještě jednou zpátky na nohy.
"Hezká práce, vás je pro řeznictví jako u Munga škoda," ocenil a v duchu léčitelství odložil stranou. Tohle nebylo nic pro něj, necítil pro to žádné vlohy, i když pořád platilo, že přemýšlel, čím by zvýšil své šance na přežití. Jen kdyby nemusel pořád záviset na té hůlce, která byla dobrá leda tak na zátop...
Lenivě ignoroval Emeryho vraždící pohled a se zájmem mu došlo, že Warwickovi nedal Sheridan ani obvaz.
"Hej, já ho tam vezmu," zabručel, jako kdyby tam Warwick ani nebyl, opatrně se opřel do odlahované nohy a zjistil, jak moc může zatížit kotník. Skoro vůbec, ale nevzal to v potaz. Apatykářství stejně nebylo daleko a teď se musel poohlédnout po jiném místě, kde se vyspí, když na lezení po střeše to na pár dalších dní nevypadalo.
Pleskl Warwicka povzbudivě do lopatky a provlékl si jednu jeho paži bez ohledu na jeho názor přes rameno, i když byla otázka, jestli za chvíli nebude Emery tím podpůrným článkem.

Winfred se snažil přežít samovolně vyvolaný hysterický záchvat pomocí inhalátoru a filtrované vody, každopádně rozrušeně vzhlédl k někomu, kdo si dovoloval řvát na Příčné víc než on. Ne, že on by řval schválně, ale co měl jiného dělat, no ne? Vy byste neřvali, kdyby vás rodiče dotáhli někam, kde to nenávidíte, mezi lidi, které nenávidíte, a nutili vás s nimi mít interakci? Řvali, tak vidíte. K jeho nemalému překvapení za pohlednou blondýnkou - ne, že by z děvčat měl rozum, a vlastně se těch pěkných bál ze všech nejvíc - spatřil spolužačku Grace, která sice chodila do stejné koleje jako on, ale Winfred na ni s láskou zapomínal a úspěšně se sobě vyhýbali, i když nepatřila ani k těm nejhorším lidem na škole. Zatvářil se zhrozeně, a pro jistotu si pořádně potáhl z inhalátoru, jak na něj šly mdloby od dušeného vzteku (ne, tohle zdaleka nebyl jeho nejlepší hysterický výkon, ale pokud to takhle dnes mělo pokračovat, jistě to ještě přijde), jenomže paní Garlandová nebyla včerejší a povšimla si u svého synáčka změny, která její oči ihned stočila k těm dvěma rozkošným děvčatům. "To jsou tvoje kamarádky, Freddie? Měly bychom je jít pozdravit, co říkáš?" zatrylkovala a oči jí divže neslzely dojetím, protože Winfredek měl KONEČNĚ kamarády, a dokonce dívky, a ona se s nimi teď mohla seznámit a přesvědčit se o tom, že v Bradavicích nejsou jenom psychopati, falešníci masoví vrazi, jak umíněně tvrdil Winfred, což by ji ve velké míře pomohlo k tomu, aby si odpustila, že to nebožátko posílala již podruhé bezmála na celý rok pryč z rodinného místa a z bezpečí. Vždyť ve světě bylo tolik děsivých věcí, a oni měli u školy nejen les, ale i jezero!
"Dobrý den, je možné, že jsi Winfredova spolužačka?" nadhodila opatrně a v boubelaté tváři se jí rozzářil pěkný úsměv bílých zubů, a zvědavě zamrkala na Grace, protože jí přišla věkově Winfredovi blízko. Dbala na to, aby svého chlapce nezostudila před děvčaty tím, že by před nimi použila zdrobnělinu jeho jména, a v duchu na sebe byla opravdu velmi pyšná. "Nevíte, kde bychom tu našli apatyku? Winfred prý letos potřebuje něco do školy... nebo ty bylinky dostáváte až tam? Stále se v těch pergamenech nedokážu zorientovat, a to jsem prosím obchodník," zeptal se pan Garland a lehce se na dívky pousmál, každopádně to byl seriózní muž, a bylo to na něm znát. Výletem do Londýna prosím zaplácal drahocennou dovolenou. Winfred se celou dobu držel stranou a stál částečně kryt svou matkou, protože nechtěl těm cácorám čelit sám, každopádně po Grace hodil obezřetným pohledem a pokud si toho všimla, honem zrak zase stočil stranou a zatvářil se otráveně, i když ve skutečnosti mu srdce bušilo úzkostí. Nechtěl žádného ze spolužáků vidět až do září, oficiálně protože byli děsní a neměli to v hlavě v pořádku, ve skutečnosti ale slyšel, jak se všichni domlouvají na výletech na Příčnou a návštěvách v domovině, jenomže on se s nikým nebavil, a tedy se s nikým vidět nemohl, a nechtěl vypadat jako odpadlík, takže se tvářil, jako že je sám schválně. A vycházelo to.

_________________