Nějaké to zdravení na nástupišti, naprosto nedůležité | +

Nakayamovi se na příchozí rodinu Björkssonů přívětivě usmívali. "Velice nás těší, já jsem Kazuya Nakayama, tohle je má manželka Yuriko a dcera Sayuri," představoval pan Nakayama jednotlivé členy rodiny, "...a samozřejmě naše Suzu, ta chodí s vaším synem do ročníku," usmíval se dál. Na jeho angličtině bylo poznat, že už v Británii žije opravdu dlouho, poněvadž i téměř postrádal typický japonský přízvuk. Podal si s Olafovým otcem ruku, načež paní Nakayamová mnohem silněji pojaponštěně znějící, avšak oproti dceři dokonalou angličtinou dodala: "Naopak my jsme moc rádi, že jste Olafovi dovolili s námi jet, a jsem si jistá, že bude mnohem hodnější než naše ratolesti," a přidala i typický mateřský úsměv.
Lístek si pak převzal Kazuya, nechal Björkssonovic rodinu se patřičně rozloučit, a pak už hurá do Egypta...

Rolničce zřejmě horko nevadilo tolik jako modrovláskovi, což možná pramenilo i z faktu, že prostě většinu života prožila o dost, ehm, jižněji než severský chlapec. Každopádně si radostně mnula ruce, že se jí daří všechny fotit, ačkoliv sestřenice Eriko samozřejmě měla poznámky, a nakonec se rozhodla raději držet dospělých Nakayamů a Suzu se Sayuri ponechat s Ollym samotné. Pan Nakayama se schovívavě na děti usmál, než se spolu s ženou a sedmnáctiletou slečnou odebrali stavět stan nebo něco podobného, zanechávaje sestřičky a Olafa víceméně volné.
"Super!" zajásala Sayuri, když jí bylo oficiálně povoleno se s nimi potulovat, a vida v Ollym nejspíš něco exotického, začala se hned zajímat: "Ty v Bradavicích nejsi se sestřičkou v koleji, že ne? Kam chodíš? A jaké to tam je? A je pravda že, ehm, no, umíš měnit vzhled?" jelikož se už maličko osmělila, vychrlila všechny otázky, které ji pálily. Mohlo to působit zvláštně, poněvadž ona mluvila anglicky opravdu jako rodilý Brit. Což pravděpodobně bylo proto, že se v Británii už narodila. "Chotto osoide kudasai,"(zpomal přece trochu!) zasmála se jejím směrem Suzu, přičemž poprvé před někým z Bradavic opravdu pořádně promluvila japonsky, když slyšela, jak prcek chrlí jednu otázku za druhou, načež se otočila na Ollyho. "Puromiň, ona je děšně zvědavá," omluvila se, čímž si vysloužila tiché sestřino zachichotání. Zřejmě kvůli přízvuku a výslovnosti. "Etooo, asi Finům," zamyslela se následně rudovlasá slečna nad tím, komu asi bude fandit. Egyptský tým moc neznala, Japonci se zase nedostali ani do semifinále, a Finové se zdáli jako ta lepší volba. "To já budu teda určitě podporovat Egypťany, za tu kuráž vůbec v takovém vedru pěstovat famfrpál," prohlásila rádoby-chytře malá Sayuri, za což si vysloužila pocuchání černých vlásků od sestry. "A ty? Komu budež fanudit?" zajímala se Su následně i o Ollyho favorita, ačkoliv v duchu tipovala taky Finy. Následovalo rozhlédnutí kolem, a nakonec se oči obou dívek zastavily na stejném místě jako ty modrovláskovy. "Jo, tuříšťu beru," rozhodla Su, Sayuri jen horlivě přikyvovala, "a pak se uvidí."
A tak se šlo tedy (pravděpodobně) pro tříšť. Suzu se sestrou se chvilku dohadovaly, kdo jí půjde koupit, ale nakonec se toho i přes veškeré jazykové problémy chopila starší Japonka. "Jednou mátu a jednu jahodu," poprosila, dokonce správně anglicky, což se už nedalo říci o odpovědi pana prodejce, zaplatila a s kelímky sladkého ledového potěšení se vrátila k sestřičce, kterou nechala vybrat si příchuť. Počkaly ještě na to, než se k nim znovu přidá Olly, a poté Suzu navrhla: "A vuraječky nechcem? Abychom mohri hezky mávat," načež máchla rukou k nedalekému stánku, kde prodávali právě vlajky obou týmů, různé barevné klobouky, a dokonce i několik slunečníků.

Mimo herně:
Pokud na Nakayamovce reagoval někdo krom Ollyho, tak se fakt omlouvám za přehlížení...ehm...

_________________

"Taky tě rád vidím," utrousil Septimus k Maeve napůl úst. Už podle toho, jak zdráhavě se přibližovala, usoudil, že si s Melody taky nebude vědět tak úplně rady. Že na tom něco je, to se dozvěděl o chviličku později - Melody s přehledem zvládala výmaz mozků na širší škále. Bylo mu trošku líto, že se v tom teď Maeve topí s ním, na druhou stranu z toho samého důvodu se mu kdovíproč taky maličko ulevilo.
Septimus na Melody zůstal konsternovaně zírat. "Ona je blázen?" Melody se narovnala a začala licitovat. Septimovi se rozšířily zorničky. "Je šílená! Co budeme dělat?" žádal po chytačce instrukce, jako kdyby tu byla ta nejpovolanější na postupy při setkání s cvokem. S Melody tak nějak zaujal postoj, jako kdyby tam vůbec nebyla, totiž mluvil o ní ve třetí osobě. Možná to bylo i docela pochopitelné.
Když se na něj ještě pověsila a začala brečet, Septimus udělal znechucený obličej a bezradně zamával rukama. Ještě vykulené oči Maeve jednoduše signalizovaly: Sundej ji ze mě!
Melody se během chvilky sundala sama, zase bláznila, pak se zase pověsila a tak by to šlo nejspíš do doby, dokud by nad tím Septimus nemávl rukou a neutekl, ovšem na místě se objevil šejk. Septimus se zarazil a zazíral na něj. Pokoušel se rozluštit hatmatilku a navíc mu na něm bylo něco povědomé.
"Je to jen malý kluk a ty nás nemůžeš prodat," přimhouřil oči triumfálně, když na to kápl, i když hlas si ještě nepřiřadil. Červíček mu pomaličku vrtal vzadu v hlavě a dokud se nedovrtá výsledku, nejspíš bude provinile vrtat dál.

_________________

"Mohl bys trochu spolupracovat," ušklíbl se Jaren směrem ke svému bratrovi, když od Maeve líně odtrhl zrak, aby se na něho rozladěně podíval, a když se pokusil dívku vyhledat pohledem znovu, už mu někde zmizela v davu. Tím byla šance promrhána, ale Jaren nepochyboval o tom, že se naskytne další a že dnešního dne se minimálně dozví, kde se ten spratek ukrývá, když už si ho neodvede domů. Klidným krokem se připojil ke svému bratrovi, jenž pochodoval kolem stánku a probíral se famfrpálovými šálami tak zaujatě, jako kdyby neexistovalo nic zajímavějšího.
Jarena famfrpál nezajímal, ne teď. Myšlenkami byl stále v Londýně, ve svém ponurém, dokonalém sídle a u svého nejmladšího syna, o němž byl přesvědčen, že až ho najde, vážně mu už definitivně zakroutí krkem. Už od narození rodině způsoboval pouze samou ostudu a ponížení, nechtělo se mu věřit, že to zašlo tak daleko. A v tom se několik metrů od nich mihla Vivian Hartová, drobná blondýnka se vznešeným výrazem, mírným úsměvem kráčející po boku svého manžela. Jaren si pomyslel něco o tom, že docela sešla za ta léta, co se vídali, a nakonec se otočil směrem k Sincerovi.
"Za jak dlouho máš schůzku s tím lékouzelníkem?" optal se.
"Za hodinu," odpověděl Sincere, aniž by zvedl zrak od šál, než jednu vytáhl a ukázal ji Jarenovi, zda tahle bude vyhovovat otcovým požadavkům. Mladší bratr se pochybovačně ušklíbl.
"Pro mě, za mě. Sejdeme se na tribuně," oznámil mu nakonec, přesvědčil se, že má vlastní vstupenku a ztratil se několika rychlými kroky v davu kouzelníků, než se ocitl za zády Vivian Hartové a Braitha Harta. Že manželé dorazili na mistrovství i se synem, Jaren neměl možnost vědět, protože Taren zrovna před pár vteřinami dostal peníze a vytratil se koupit si něco k pití. Kdyby to Jaren věděl, určitě by si své konání důkladně promyslel.
"Vás bych to opravdu nečekal," usmál se nečekaně Jaren směrem k manželům Hartovým. "To si finále famfrpálu vůbec můžete dovolit?" narážel škodolibě na špatnou finanční situaci Hartových za poslední léta, což věděl díky tomu, že tahle informace se nesla čistokrevnou smetánkou už několik dlouhých měsíců, jelikož tahle společnost byla plná drbů a téměř na nikom nezůstala niť suchá.

_________________

| +

Jakmile mu otec vtiskl do dlaně tolik zlatých, že to někteří děti neměli ani jako kapesné na celé léto, se spokojeným pocitem se odebral k blízkému stránku, kde ve frontě předběhl několik lidí, kteří začali pohoršeně brblat o neslušném předbíhání.
"Co prosím?" otočil se Taren rázně, když zaslechl remcání mladších dětí a i pár dospělých, kteří si chlapce, od pohledu čistokrevného do morku kostí, opovážlivě prohlíželi. "Asi jsem špatně slyšel," odsekl k nim, než se zase otočil se spokojeným úsměvem ke stánku a během dvou minut byl na řadě, protože předbíhat se vyplácí.

Vivian s Braithem postávali kus od stánku a čekali na svého drahého syna, až si něco koupí a budou moci pokračovat dál. Co však nikdo z nich nečekal, že se za nimi během několika vteřin objeví Jaren, o kterém se ještě před chvíli bavili a zkritizovali jeho, i jeho bratra a celou tu divnou rodinu.
"Ale... Jarene," vydechla upřímně šokovaně Vivian s náhlým panickým pocitem hrůzy v hrudi, protože po dlouhých dvanácti letech se bavila se svým bývalým milencem a to ke všemu v přítomnosti svého manžela, který byl naštěstí tak stupidní, že mu všechno několik let unikalo a nic nevěděl. "Tak špatně na tom asi nebudeme, máš špatné informace," odpověděla hned na Jarenovu narážku a sklouzla pohledem ke svému muži, jenž se jako obvykle zdržoval jakékoli konverzace a Gallovi pouze pokynul hlavou ve znamení drobného pozdravu. A zrovna v tu chvíli, když se Vivian snažila hrát upřímně překvapenou a na tváři měla křečovitý úsměv, za kterým se ukrývala touha tomu hajzlovi před sebou rozbít tu arogantní tvář, vrátil se k nim Taren.
"Nic mi nezbylo," oznámil, protože předpokládal, že po něm rodiče budou chtít vrátit dané peníze. Sice lahev pití nemohla stát dvacet galeonů, ale rodiče to bez mrknutí oka přešli a Vivian se po svém synovi natáhla, aby mu položila ruce na ramena. "Tarene, tohle je Jaren Gall," rozhodla se využít situace a začala s představováním, "Jarene," promluvila následně velice klidně a zadívala se mu do očí, "tohle je můj syn, Taren. Je mu dvanáct let a osm měsíců, kdyby tě to náhodou zajímalo," ušklíbla se už bez jakýchkoli přetvářek směrem k o dost vyššímu muži.
Tarenovi očividně něco podstatného unikalo, možná by si to zvládl domyslet, kdyby uvažoval nad tím, proč má matka zapotřebí tak přesně zdůrazňovat jeho věk, avšak on celou dobu přemítal nad mužovým jménem a snažil se ho přiřadit k nějaké známé osobě. A podařilo se. "Gall? Vy jste otec toho idiota z Nebelvíru?" zahlásil triumfálně s úšklebkem, načež pokračoval dříve, než matka stačila celou situaci zachránit. "Nevím, co bych udělal, kdyby se mé dítě dostalo do Nebelvíru. I vydědění by bylo málo, že matko?" zvedl k Vivian modré oči, a v tu chvíli si žena, které měla stále ruce na chlapcových ramenech mohla všimnout těch podobných rysů, které Taren s Jarenem sdílel.

_________________

Olaf překvapeně zamrkal a vykulil oči, když na něj Sayuri vychrlila takovou salvu otázek. Tak trochu čekal, že se někdo začne vyptávat, ale takovou záplavu slov nepředpokládal. “Chodím do Mrzimoru,” odpověděl a horlivě přemýšlel, jaká byla další otázka. “Jaké to je v Mrzimoru? Super. Všichni jsou tam hrozně milí a máme skvělého kolejního ředitele. A taky máme super sušenky. A naše společenská místnost vypadá jako hobití nora!” rozpovídal se nadšeně. Ačkoliv si to zatím plně neuvědomoval, už se nemohl dočkat, až se do Bradavic vrátí. Začínalo se mu stýskat. Když se Sayuri zeptala, jestli opravdu umí měnit vzhled, Olaf přikývl. “Myslíš takhle?” prohodil pobaveně a nechal svoje vlasy, aby změnily barvu. Jedna půlka hlavy se mu obarvila na tmavší modrou a druhá na bílou, čímž zřejmě naznačoval, že bude fandit Finsku.
Ollymu nevadilo, že je Sayuri zvědavá, takže se na omlouvající se Suzu přátelsky uculil a pokrčil rameny. “To nevadí,” ujistil jí. “Já rozhodně Finům,” přispěl pak do debaty o tom, kdo bude komu fandit. “Mám jejich národní tým moc rád. Dokonce mi přijde sympatičtější, než ten švédský,” přiznal. “Ale kdyby hrálo Finsko proti Švédsku, fandil bych Švédům,” dodal, aby bylo jasno. Olaf měl svou rodnou zemi rád, a to včetně národního famfrpálu.
Když Suzu tak hezky zkomolila slovíčko tříšť, Olafovi zacukaly koutky úst pobavením a nakonec se neudržel a zasmál se. “Tuříšťu,” zopakoval to slovo i se Suzuiným přízvukem a znovu se uchechtl. “Páni, to je strašně super slovo,” pokýval uznale hlavou a zazubil se. Rozhodně se Suzu nevysmíval, to by neudělal, ani kdyby k tomu měl důvod, jen ho to zkomolené slovíčko pobavilo.
Tříšť si Olaf koupil melounovou, protože ta byla správně osvěžující, a pak se vrátil k dvojici holek. “Vlaječky bychom si koupit mohli,” přikývl. “Nebo trumpetky. Nebo možná obojí,” pronesl zamyšleně a ohlédl se ke stánkům, kde tyhle blbosti prodávali.

_________________

„Si nějaká chytrá, poslyš,“ zabrblal Sky k sestře, když ho upozornila na to, že v Egyptě nemrzne. Samozřejmě že Sky nečekal, že tu bude sníh a mráz a ledové mraky, ale tak velké vedro ho taky překvapilo. Jestli si ale byl něčím stoprocentně jistý, pak to byl fakt, že pokud bude trpět, budou trpět i všichni ostatní. A tu zmrzlinu si hodlal obstarat, i kdyby kvůli tomu musel sehrát divadelní drama o sedmi dějstvích. Jen ta slova o zavření do pyramidy ho přece jen trochu vyděsila a rozhodl se být na pět minut hodný kluk.
Pět minut uplynulo rychleji, než by si všichni přáli.
Harryho zjevení se v jejich blízkosti nejdřív Sky považoval za naprosto fantastickou věc, protože doufal, že ho vysvobodí ze spárů jeho drahé sestry, kterou sice měl rád, ale dával to najevo svým prazvláštním sourozeneckým způsobem. „Harry!“ zavýsknul radostně, ale ta radost ho zase brzy přešla – přesně ve chvíli, kdy mu bratránek pocuchal vlasy a označil ho za prtě. „Já nejsem prtě! Je mi deset.“ Upozornil Harryho nabručeně, a proto mu nedělalo nejmenší potíže ztratit se mezi těmi stánky s Ruby za zadkem. Na okamžik opravdu zvážil možnost, že by ji vyměnil za ty velbloudy, ale pak si vzpomněl na pyramidy, a ačkoliv by je rád prozkoumal, rozhodně by to dělal pouze za předpokladu, že by měl možnost dostat se ven.
Pro Skye bylo nesmírně těžké rozhodovat se, kterému týmu bude fandit, protože ani jeden tým pořádně neznal, a vlastně ani k jednomu nechoval přehnané sympatie. Navíc se děsil toho, že ten tým, kterému bude fandit, nakonec prohraje, a to by asi neunesl ani on, ani jeho sebevědomí, takže si od otce vyprosil stejně jako Ruby finský šátek a do ruky egyptskou vlaječku, aby mohl fandit oběma týmům dle potřeby. Sice ho u jednoho stánku trochu nakrknul světlovlasý chlapec, který bez ostychu všechny předbíhal, ale při pohledu na ty pyramidy ho ta chuť na nějaké zákeřnosti rychle přešla. Možná by mu mohl šlápnout na nohu? Vždyť je předbíhal! Příště.
„Já chci taky na velblouda, tatí! Ale nejdřív chci zmrzlinu. Mají tu banánovou? A nebo ledovou tříšť!“ Prohlásil a andílkovsky na otce zamrkal. Když umře vedrem na velbloudím hrbu, asi si to moc neužije.

_________________

Byla by lež říct, že ve chvíli, kdy Melody začala vykřikovat „želé na prodej“, Maeve začala litovat toho, že se přikradla Septimovi na pomoc. Ona toho totiž začala litovat hned, kdy měla k Septimovi nakročeno. Takhle jí nezbylo nic jiného, než k mladšímu modráskovi na jeho otázku bezmocně pokrčit rameny, protože co jiného se dalo říct? Melody šíleně určitě vypadala. „Nejhorší na tom je, že z toho ani moc nemůžeš vinit to pití, mám dojem, že minimálně z poloviny tak šíleně se chová i normálně. Utečeme?“ navrhla zrzka laxně to, co by mohli udělat, protože představa, že by se Melody podařilo je úspěšně udat nějakému trhovci, se jí zrovna nezamlouvala. Když se k nim přiblížil „potenciální kupec“, v Maeve trošičku hrklo, ale přešlo ji to hned, když Flann promluvil a přiblížil se k ní. To už pak jen váhala, jestli vyprsknout smíchy, nebo pokračovat ve frašce, která se momentálně děla. „Jsem zvědavá, jakou cenu si za nás řekne…“ drkla pak zlehka loktem do chlapce, který s ní sdílel osud ‚žoužele na prodej‘, a loupla pohledem k Melody, koutky úst cukajíc do úšklebku.

_________________

Melody popravdě Sepova reakce trochu zamrzí. Ale jen na chvíli, pak se zase vrací k brečení a prodávání a tak to pořád střídá, je to prostě celý zmatený, pak se zjeví šejk. A začne mluvit. Melody na chvíli zaraženě zírá, jako by zvažžovala svou obchodní strategii, ale spíše se pozastavila nad celkovým vzhledem šejka. Povědomej jí je, vypadá dost divně, mluví cizím jazykem, takže mu nerozumí, on nebude rozumět jí, chce od ní koupit děcka za velbloudy a kulchavý morče - nebo mládě? - a... no jestli tohle není sexy, tak pak už není sexy vůbec nic. Její pohled se z veselého rychle změní v jasně zamilovaný, takový, u kterého by se i Florence bál, a to že na něj holky furt házej zamilovaný pohledy. Jenže když se na vás dívá zamilovaně Melody, tak jako právě na Flanna aka šejka, je něco fakt špatně. Proč? Protože takhle ona kouká jen na své mrzimorské noční úlety. "Ty bohatá milkšejk? Ty můj budoucí žoužel!" vychrlí rozpačitě a začervená se - Queenová se červená -, načež se packou začne lehce ovívat a po Sepově poznámce ho strčí rozrušeně do žeber. "Ticho, kuchlé morče!" okřikne ho tiše a šibalsky na něj mrkne. "Dám ti za jednorožec s luchavý ažbar." pronese vážně k šejk-Flannovi a zatváří se, jakože tím opravdu nemyslí ty děcka - i když popravdě, ať Melody řekne cokoliv pubrtálně prasáckýho, jak by se očekávalo, nikdy to nebude znít úchylně, už jen proto, že hej.. co je úchylnýho na nebohým jednorožci. A tu dostane nápad. "Dám ti kuchlýho poníka," postrčí Maeve před sebe, "když vezmeš fluffy," strčí do Sepa, "a uděláš z nich omáčku s konvicí na hřídeli, která omdlévá při teplém sněhu ve skříni." uculí se a napije se, čímž se dostane ze svého obchodního módu. "A pak se všichni prodáme!" vykřikne z ničeho nic a prudce šejk-Flanna obejme kolem krku, strhne ho k Sepovi a Maeve a všechny tři je začne dost morbidně mačkat na sebe ve velkém skupinovém objetí. "Prodá otoky a švejk!" vykřikne na celé kolo a pokud ji ještě nezabili, pustí je. Nicméně pořád to vypadá, jako by měla tři ruce, protože jeden by přísahal, že teď měla packu na Mív a Sepovi, ale zároveň ji měla i na Flannově hlavě a pak najednou zase prakticky ve stejnou chvíli na Mív rameni a tak pořád dokola, začne je postrkovat směrem, kam se odebírá většina lidí. "Když vás neprodám, odnesu si vás ke strejdovi Kumbálovi, on s vámi nakrmí Bugrida, ten má pořád hlad, je takový kulaťoučký, jako bejvaj občas profusky." zazubí se na ně jen tak mimochodem a pak prudce strhne Mív na stranu, prakticky ji hodí na Sepa, který dost možná vrazí i do Flanna. "Ty hloupoučkej!" vyjede na velkého růžového jednorožce, který tam není, ale ona ho vidí a zamračí se, packou udělá ty-ty-ty. A to je ta chvíle, kdy si Queenová začne povídat s imaginárním zvířátkem a její oběti mají vteřinku na to, aby se vytratili.

_________________

„Malý kluk, ale chodně peníz, chodně felbloud.“ dementoval Flann hned na začátku Septimův pokus o obranu a snažil se tvářit přesně tak, jak by se tvářil autentický náctiletý zbohatlík z Arábie. Ne že by to přes ten hadr na ksichtě bylo vidět.
„Tady všude ropa, za ropa dolary, za dolary felbloudi, za felbloudi bílí gringos,“ šklebil se dál, ale to už se ke slovu opět dostala Queenová a kdo by čekal, že začne vyjednávat a smlouvat, ten ji asi moc dobře neznal. Flann chvíli přemýšlel, jestli se tak už narodila, nebo jestli je to Maybeline, načež radši začal zase dávat pozor. Ono kolem ní člověk nikdy nevěděl.
Zvažoval, jakou taktiku použít. Nabízela se možnost nabídnout jí jednorožce, který je ale zaparkovaný někde v pyramidě a musí si tam pro něj sama dojít, načež tři mladší studenti budou moc snadno prchnout. Jenže snad ani Melody Queenová není tak blbá, aby to vyšlo, takže se Flann rozhodl ještě chvíli hrát divadlo.
„Ja ja, omáčku s konficí,“ začal odkývávat něco, co z ní vylezlo, načež mu na chvíli vzala vítr z plachet tím objímáním. Flann neměl rád objímání. Jakmile mohl zase dýchat, srovnal si turban a poslouchal, co že to Melody začala mlít teď. Moc moudrý z toho nebyl, a to přesto že v některých slovech rozpoznával zmrzačená jména posádky Bradavic, ale rozhodně ho to nijak nepřekvapilo.
„Takše já si je teď odnést a fofrem se pak vrátit s felbloud a jednorožec a kliková chřídel, ja?“ zkusil to, ačkoliv moc nevěřil v úspěch, a odolal pokušení zkontrolovat Septimovi zuby, jak to viděl v jednom filmu o otrokářství. Pak by ho totiž ten kluk asi fakt neměl rád a Flann by se mu ani nemohl divit.
Pak už jen vyčkával, jak se to semele, a trochu litoval, že s sebou nemá žádnou sladkost, kterou by mohl zahodit kamsi do dáli a utéct, než ji Melody stihne aportovat.

_________________

Harry se zazubil, když se k němu vrhla Ruby, u které si nebyl ani trochu jistý, jestli to náhodou není její sestra Rose. „Téda, jste nějak vyrostli, bando,“ prohodil ke všem Bennetovým potomkům a uculil se. „No, já sem taky původně neměl jet, neplánoval jsem to, ale dostal jsem volňásek, takže jsem se přicpal ke kamarádům a vyrazili jsme,“ vysvětlil Harry zvesela a pokrčil rameny.
„Už deset? Nebylo ti před chvílí ještě osm, nebo tak nějak?“ prohodil překvapeně ke Skyovi, když se dotčeně ozval, že není prtě, a zazubil se. Dobře, prtě už možná nebyl, ale Harry své prohlášení zpět nebral, rád sem tam někoho popíchl a Sky byl na popichování dobrý materiál.
Když prcci odběhli, Harry se zařadil vedle Scarlet a společně s ní a ostatními zamířil ke stánkům. „Už od brzičkého rána. Dostali jsme se sem, když sem teprve začínali proudit lidi, takže tu bylo ještě docela prázdno,“ odvětil na její otázku, načež se pobaveně ušklíbl. „Rozhodně nepij tu pálenku z fíků,“ poradil jí, ale pak se trochu zarazil a sjel ji zkoumavým pohledem. „Ale ty vlastně ještě oficiálně ani nemůžeš, nebo jo?“ povytáhl tázavě obočí. Nějak ztrácel přehled o tom, kolik je komu z příbuzenstva let. „Já si teď rozhodně dám něco nealko, protože na tomhle slunci stačí slabý pivo a člověk jde k zemi,“ prohlásil, načež vědoucně dodal: „Vím, o čem mluvím.“
U stánků se Harry rozhlédl kolem sebe. „Komu fandíš, Scarletko?“ zeptal se zvědavě. „Jsem fakt děsně zvědavej na Egypt,“ broukl, ale přesto zamířil ke stánku, kde prodávali finské předměty, a koupil si šátek ve finských barvách, který si rovnou nechal uvázat na hlavu, protože měl pocit, že by se mu za chvilku uvařil mozek ve vlastní šťávě. Hned u vedlejšího stánku si nechal od půvabné snědé slečny namalovat na tváře finské vlaječky, a díky svému zářivému úsměvu dokonce dostal slevu a dozvěděl se, že ji večer najde v jednom ze stanových barů, kdyby chtěl přijít na drink.
„Zvu tě na něco k pití, sestřenko,“ oznámil, když znovu vyhledal Scarlet. „Tříšť? Nebo něco jinýho? Řekni si,“ vybídl jí a sám přelétl očima stánky s občerstvením. Nic vyloženě ledového si ale dávat nechtěl, protože tušil, že by ho pak mohlo začít bolet v krku. Faktem ovšem bylo, že když teď na nějakou dobu nehrál famfrpál, mohl si dovolit ten luxus a na pár dní onemocnět.

_________________