Mimo herně:
Liché číslo, že se ráně vyhne, sudé, že ne.

Ebenezar Rodwell rolled 1d10:
6

Dohra

Nechápavě se do děvčete zabodával pohledem, poměrně nedůvěřivým a podrážděním, což snad bylo samotným znamením, že by dívka měla volit slova velmi opatrně a našlapovat ohledně téhle věci, která se Rodwella týkala a o níž vůbec nic netušil, zlehka. "Astronomie?" měl chuť se pohrdavě a posměšně uchechtnout, ale nakonec to neudělal a pouze se zamyšleně rozhlédl po lokále kotle, jako kdyby na chvíli o tom opravdu přemýšlel. A pak to zvrhl, tohle byla pitomost. "Běžte si laskavě dělat blázna z někoho jiného, očividně nemáte nic lepšího na práci," zašklebil se dívčiným směrem, naštěstí už stál u stolu a čekal pouze, až se obsluha uráčí dostavit, aby mohl zaplatit oběd a on mohl zase zmizet někam, odkud přišel. V Ebenezarovi ovšem stále byla nahlodaná myšlenka, že nemá sebemenší tušení, odkud přišel, což znamenalo, že by ta dívka měla pravdu... zkoumavě se na ní zadíval, přehrával si v hlavě, co mu řekla, a když mezitím stačil vyslovit nestydatě tu hmatatelnou urážku o uklízení, kterou myslel od srdce upřímně a zjevně se za ní vůbec nestyděl, dosti ho překvapilo, když se mu za zády ozval mužský hlas. "Chodíte s ochrankou?" neodpustil si rýpavou poznámku a otočil se, tudíž musel urychleně na vteřinu přivřít oči, protože se mu zamotala hlava. Stále mu nebylo dobře a teplotu měl zjevně dost vysokou, což bylo vidět od pohledu, jak se mu několik konců tenkých pramenů vlasů lepilo na spánky, avšak to se dostalo v tuhle chvíli do pozadí, když čelil nějakému rozčílenému mladíkovi.
"A jak se ty opovažuješ poslouchat cizí rozhovory?" odsekl rázně a aniž by bral vpotaz svůj zdravotní stav, sám k němu dobrovolně krátkým krokem přistoupil, aby dal najevo, že se ho nebojí. Mezitím si stačil dávat pomalu dvě a dvě dohromady, jelikož pojem čistokrevná Morganová už mu připadal opravdu dosti povědomý, což bylo určitě i tím, že lektvar pomalu přestával působit. Za toho mudlovského šmejda by mu zakroutil krkem, ale reakce měl na tolik zpomalené, myšlenky na tolik roztěkané, že než se stačil vůbec vzpamatovat a k něčemu odhodlat, do tváře mu zapadla dobře mířená pěst. Pokud ho do této chvíle třeštila hlava, teď měl pocit, že se mu jednotlivé švy na lebce rozpadají, jak mu bolest pulsovala a rozlévala se až ke krční páteři, ze předu zase k nosu a bradě, na níž mu neutkvěla krev pouze z důvodu, že si ji Ebenezar obratně hřbetem ruky setřel.
"Ty šmejde..." zachraptěl potichu, už se po něm natahoval, ale mizení a objevování ve správnou chvíli měl onen mladší muž očividně v malíčku, takže se stačil přemístit dříve, než stačil Rodwell cokoli udělat.
Profesor se narovnal v zádech, při té příležitosti se zapotácel, jako kdyby byl opilý, ale teď se mu spíše pouze motala hlava a on vypadal, že by si nejradši někam lehl a usnul. Ani to mu nezabránilo otočit se ke Stargazer, na kterou ukázal ukazováčkem zakrvácené dlaně, s níž si ještě před chvíli utíral zakrvácený nos. "To si s vámi vyřídím," byla poslední slova, která dívce řekl, než v duchu dodal, Stargazer Morganová. Nechal ji při vědomí, že neví, kdo přesně je dívka zač, ale na svou vypočítavost nezapomněl, on už to moc dobře věděl. Pak už si jen znechuceně odplivl krev z úst k noze jednoho stolu a rozešel se k východu.

>>

_________________

| +

Na chvíli jsem měla naději, že si snad profesor na všechno vzpomene, jelikož to vypadalo, že nad mými slovy skutečně přemýšlí. A co se změní, když si vzpomene? rýpal hlásek v mojí hlavě, naznačující svými slovy, že v tu skutečnost až podezřele moc doufám. Co by se stalo? Bude... bude vědět, kdo je... a že mu nelžu... a že to myslím vážně dobře... Ani nevím, proč jsem se snažila to vysvětlit sama sobě, dokázat vlastní hlavě, že... že co? Kdepak. Pohlédla jsem na zamyšleně působícího muže, jako bych s nějakou tou malou nadějí čekala, že mi skutečně dá za pravdu. Ale nestalo se tak, přišlo jen odbytí, podtón výsměchu... a pak už to šlo všechno pořádně od desíti k pěti. A ještě dál, možná i do mínusu, kdybych to chtěla pojmout hodně dramaticky. A že já k tomu mívám tendence, to ano.
Znovu to na chvilku vypadalo, že by možná muž mohl uvěřit mému tvrzení, jenže to by mezitím nesměl prohlásit tu osudnou větu o uklízečce. Já sama bych se samozřejmě proti ničemu takovému neohrazovala, jenže jak už to tak bývá, vždycky se najde někdo, kdo jen hledá zmínku proč praštit kouzelníka mudlovského původu. V tomto případě k mojí nebetyčné smůle drahý starší bratr.
Moc dobře jsem si uvědomovala, jak asi působí celá situace na pana Rodwella. Těžko by uvěřil, že Calvinova existence (a pěst namířená na profesorův obličej) zde v tomto momentě je jen náhoda. Kdepak, bude přeci mnohem jednodušší si to spojit s bratrovou zatracenou větou o urážení čistokrevné Morganové a s tím, že jsem to na něj určitě nastražila. Na nemocného člověka. A co víc, na člověka, kterému jsem opravdu nikdy nechtěla ublížit. O kterém jsem měla vlastní teorie, zahrnující dostatek bolesti v minulosti, který si samozřejmě vyžadoval jen přívětivé jednání v budoucnu, a hlavně žádné další ubližování. "Calvine, ne-!" pokusila jsem se sice bratrovo počínání zvrátit, ale stejně jako obvykle, neposlouchal. Jen mě využil jako záminku k tomu, aby si mohl praštit. "Copak ses zbláznil? Proč jsi to udělal?! Tohle nebylo zapotřebí!" hlas mi vyskočil o několik stupňů výš a dokonce jsem, no, řekněme, křičela, to všechno tím náhlým šokem a rozrušením nad tím, co se stalo. Pravda, křik to byl asi takový, jako by ho provozovala němá kočka v posledním tažení, ale pořád tu byl. Jenže než jsem stihla z bratra dostat třeba omluvu, nejen za tu hroznou urážku, ale hlavně za krvácející nos, byl už ten tam, a já tu zbyla sama, zdánlivě viník celé situace, a nikoho prostě nemohlo zajímat, že jsem v tom všem byla nevinně.
"On...já...jste..." pokusila jsem se ze sebe dostat nějaká smysluplná slova, ale věděla jsem, že to bude jako házet hrách proti zdi, ještě předtím než mě drahý pan profesor zanechal dokonale otřesenou a ještě dokonaleji nešťastnou i spolu se svým gestem a výhružnými slovy opuštěnou u stolu. Pokud jsem si dnes ráno připadala hrozně kvůli svatbě, teď jsem na tom byla tisíckrát hůř. Poněvadž ti na nerudným dědkovi tak záleží? zachechtalo se moje vnitřní já, zatímco jsem sledovala, jak se vysoká postava poněkud vratce vzdaluje. A já neměla ani sílu se hádat, vyvracet tak parádně zřejmou skutečnost.
Netrvalo dlouho a ozvaly se zvuky kroků otcových vysokých bot. Barnabas Morgan si to ke mně nakráčel se zářivým úsměvem a mně nezbylo nic jiného, než všechny smutky uzamknout v sobě a následovat ho domů. Za koho že mě to vlastně papá právě nahoře zaslíbil provdat jsem nevěděla. Zato jsem si dnes zařídila hned dvě jistoty. První, že rozhodně nemám talent na pomáhání lidem, a všechno ve výsledku ještě zhorším. A druhou, že mě profesor Astronomie bude stoprocentně nesnášet, poněvadž ať to bude kdy to bude, pět a pět dohromady si prostě dá, a nebude mi věřit, že jsem celou dobu měla jen ty nejlepší úmysly, a Calvin jednal dle vlastní vůle. A nevěděla jsem, která z těchto jistot mě bolí víc.

>>>

_________________

John Wells měl pochybný podnik v takové oblibě, že Tom mu začal vařit kafe, už když se objevil ve dveřích. Den ode dne to byl hustší a hutnější asfalt, ale John, jak se zdálo, měl místní kávu skutečně rád. Objednal si ji a vracel prázdný hrníček, ačkoli nikdo si to nespojil se zacházející pokojovou rostlinou v rohu, do které John bezmyšlenkovitě vyléval lógr na dně.
Jestli to Toma vyvádělo z míry, pak to dával najevo tím, že hrnek stavěl nepatřičně na podšálek a vedle vždycky pečlivě naaranžoval dvě polorozpadlé kostky cukru.
John pak sedával u novin, míchal si kávu, nebo si vybíral z vlasů a oblečení pozůstatky terénu, který ten den navštívil. Na přenášedla přestal dostávat povolenky, aniž bylo zřejmé, jestli je to kvůli nečistokrevnému původu či snad množství papírů a žádanek, kterými zahrnoval odbor pro kouzelnou přepravu, a tak se spokojil s obyčejnějšími lety na koštěti a přemisťováním do neznáma, které především bylo považováno za bezhlavé a opovážlivé.
Dnes to byla havárie na seníku kdesi v severní Anglii. John našel za uchem další kousek slámy a poškrábal se ve strništi na bradě. Cítil potřebu se oholit a dopřát si sprchu, ale dnešní noviny byly příliš zajímavé, než aby odpoutal zrak dřív, než je pročte až k poslední čarokřížovce.

_________________

Ron měl posledních pár dní volna a hodlal si je užít po svém, což znamenalo, že si sbalil batoh a vypadl mimo civilizaci. Tentokrát ale nezamířil přímo do divočiny a toulal se jen po britském venkově. Nebylo to takové dobrodružství, ale svoje kouzlo to mělo. Navíc bylo docela fajn, když nemusel myslet na to, že mu za zadkem vyjí vlci, a že možná v noci umrzne – měl tak spoustu času na utřídění svých zmatených myšlenek. To se mu sice povedlo jen částečně, ale do Londýna se vracel daleko vyrovnanější, než když ho před týdnem opouštěl.
Protože měl od rána už hezkých pár kilometrů v nohách, na Příčnou ulici dorazil hladový jako vlk. Vlastní zásoby mu došly, takže nebylo divu, že své kroky nasměroval rovnou k Děravému kotli. Třeba u takového Hladového draka měli jídla chutnější, ale nebylo si tam kam sednout. A Ron se chtěl někde posadit, někde, kde ho nikdo nebude moc rušit, a v klidu se najíst.
Svým příchodem naštěstí nepřitáhl přílišnou pozornost, možná také proto, že tu zatím nebylo moc lidí. Na snídani už bylo pozdě a na oběd příliš brzy. Zamžoural do přítmí, ušklíbl se a zamířil rovnou k Tomovi, aby si objednal lívance, co zbyly od snídaně, a dýňovou šťávu. Rovnou zaplatil a s talířem lívanců a sklenicí v rukách se rozhlédl kolem sebe, hledaje nějaké vhodné místečko. A pak spatřil Johna Wellse.
Ron přešlápl z nohy na nohu, jako by uvažoval, zda by s ním měl prohodit aspoň pár slov, nebo radši ne, a nakonec trochu váhavě vykročil k němu. „Dobré dopoledne, pane profesor! Píšou něco zajímavého?“ kývl hlavou k novinám, které pěkných pár dní nečetl. Nepřisedl si, zatím. Nebyl si jistý, zda by Wells stál o jeho společnost, a navíc možná na někoho čekal. Ron nechtěl rušit.

_________________

>>> Odněkud

Den volna, s touto polehčující myšlenkou se Jocelyn dneska probrala do dalšího letního rána. Po nekonečných týdnech, které trávila především nad administrativou a jiným nudně zavánějícím papírováním, to byla doslova oáza pro její nervy. Večer se jí povedlo si s Aidricem projít poslední skripta ohledně čistokrevných rodin, které byly do dnešní doby zaznamenány, čímž jejich práce do zhruba dvou hodin skončila. Nebylo divu, když nakonec žena přespala u svého bratra. Aidricův byt opustila pozdního rána, jistě míříc k Děravému kotli trochu si posedět, odpočinout a poté setrovu porozhlédnout po Příčné. Ačkoliv ještě nebyla plnohodnotným bystrozorem, jisté zvyky hodné tohoto strážce zákona se jí už dávno osvojily a aniž by to třeba sama Jocelyn tušila. Cestou ke Kotli byla chvílemi skutečně ostražitá, sledujíc, co se děje kolem ní. Nebylo se čemu divit. Momentálně nikde nepanovala mírumilovná nálada, situace mezi čistokrevnými a mudlovskými kouzelníky byla téměř vyhrocená. A nešlo nic než přihlížet nebo tiše vzdorovat pod rouškou tmy, mimo zvědavé uši ostatních lidí, mimo bystré oči zrádných čarodějů, jejichž zlé jazyky je mohly snadno odsoudit k věčnému neštěstí. Museli mlčet a tvářit se klidně. Museli předstírat. Maska byla jejich jedinou obranou, denním chlebem, těžkým, neviditelným břemenem, který nesli na svých zádech. Sama Jocelyn si přála dožít se dne, kdy všechno bude zase jako dřív.
Vyrovnanou, šelmí chůzí minula několik pestrobarevných výloh, které ženu vyloženě lákaly, aby alespoň na chvíli nahlédla dovnitř, ale nutkavý pocit navštívit Děravý kotel byl navzdory tomu přeci jen silnější. Klidně, na rozdíl od svého bratra, který by do lokálu vtrhnul, otevřela dveře a vstoupila do přítmí Děravého kotle. Všude se vznášela vůně dřeva, kouře a alkoholu, třebaže tu nikdo nic nepopíjel a nikdo nekouřil. Byla to nepsaná identita tohoto místa. Trochu si urovnala ramínko na tmavých šatech po kolena, které jí sklouzávalo z ramene a vydala se přímo k pultu, aby si objednala. Pozdravila po svém způsobu hostinského, odhrnula si krátký pramen vlasů z očí a přidala ho ke lví hřívě. „Tome, jako vždycky,“ obdarovala muže krátkým úsměvem a vydala se hledat volný stůl… kterých tu bylo mimochodem dostatek.
„Dobré ráno,“ pronesla zdvořile na účet profesora Wellse a mladého Pärnoji, jehož sice neznala osobně až tak dobře, ale jeho obličej poznávala díky skriptům, které byla nucen si nastudovat. Vědět v téhle době, kdo je kdo, nebylo zase tak úplně na škodu. Krátce sklouzla pohledem k Wellsovým novinám a po přečtení titulního nadpisku a několik podnadpisů se jí na obličeji nepohnul ani sval. Hlavně mlčet. Snad by se i připojila, ale netušila, jak moc vhodné by to bylo. Přesto se posadila nedaleko dvojice, zády se pohodlně opírajíc do židle, mezitím co čekala na své objednané pití v podobě dýňového džusu.

_________________

<<
Vzal si Ameliina slova k srdci a rozhodl se vše pomalu napravit. Moreen měla za pár dní veledůležitou, ostře sledovanou módní přehlídku v Paříži, kam se přemístí na týden, aby si užila slunečné město plného módních kousků, světoznámých návrhářů, včetně sebe samé, a luxusních obchodů. Dokončovala poslední drobnosti a protože Jeremiah tušil, že si také zaslouží odpočinek, klid a trochu toho volna od malé Meredith, která svou maminku zaměstnávala dvacet čtyři hodin denně, což bylo po dobu už téměř deset měsíců dost náročné, a Jeremiah ohledně této věci a pochopitelně i dalších choval ke své ženě neskonalou úctu a respekt, protože si uvědomoval, že není zrovna příhodným a ukázkovým manželem, merlinžel ani otcem, rozhodl se vzít si holčičku dnes na starost. Ameliina slova si od toho setkání v Obrtlé ulici několikrát přehrával v hlavě, vážně nad tím hodně přemýšlel, i když se ze začátku cítil dotčeně a odmítl připustit svou chybu, avšak když nad tím tak přemýšlel, musel uznat, že v mnoha ohledech selhává. A tak se to rozhodl napravit a ono setkání v Moskvě zrušil, aby mohl být příští týden doma s dcerami, i když netušil, zda to v takové společnosti vůbec přežije, když nebude mít Moreeninu pomocnou ruku, každopádně měl v plánu dostatečně se všem věnovat, než se vrátí zpět do profesorského křesla, tentokrát toho bradavického.
Brienne s Carmel měli dnes své starosti, nebo spíše radosti, když vyrazili s kamarádkami - snad s kamarádkami, pomyslel si zděšeně, když nad tím opakovaně přemýšlel, někam na výlet a malá Amanda chtěla k babičce, čemuž moc nerozuměl, ale budiž. Domácnost vzal dnes na starost on, Moreen ponechal čas na balení, dokončování práce a odpočinek. Takže se dopustil také hned několika chyb, jako třeba té, že neměl sebemenší tušení, že se Amanda bez Jeremiahova souhlasu vydala na Příčnou ulici. Ta holka ani nevěděla, do jakých nepříjemností ho může uvrhnout, pokud se to zase Amelie dozví a bude ho označovat za nezodpovědného otce. A nakonec mu zbyla malá Meredith, která mu rozhodně nemohla zabránit vydat se na Příčnou, kam potřeboval kvůli pracovním a také osobním věcem. A tak to oznámil Moreen, která se zmínila, že pokud vše stihne včas, možná by se za nimi mohla i přemístit a mohli by si tu dát někde oběd, případě svačinu či večeři, záleželo na situaci.
"Se z nás stávají londýnští parťáci, co Meri?" culil se do kočárku, zatímco spokojeně vykračoval Příčnou ulicí a během pár minut zavrhl, že by dnes cokoli pracovního řešil. Možná první věc, v níž zafungovalo mužovo svědomí po rozhovoru s Amelií. Rozhodl se, že si koupí pouze pár knih a poté konečně zařídí tu osobní věc... totiž, Moreen měla v tom týdnu, v němž byla v Paříži, narozeniny a oslava se pochopitelně bude konat, až se vrátí, a i když měl stále času dost, už poměrně dlouho si lámal hlavu s tím, co by měl své drahé, milované manželce koupit.
Vsadil by na šperk, to byla klasika, která se u bohatých a čistokrevných a uvědomělých mužů nosila, ale kupte ženě šperk, když je módní návrhářka a sama si je navrhuje. Byla to zapeklitá situace a Jeremiah s kočárkem procházel už několik minut kolem obchodů, nakukoval do výloh, ale nic ho neupoutalo natolik, aby se to rozhodl koupit. A když začala malá Meredith, která do teď kousala nohu plyšovému ďasovci, kňourat, protože měla hlad, zamířil Jeremiah do Děravého kotle.
"Už tam budeme, vydrž prcku, nechceš tyčinku?" naklonil se k ní s úsměvem, a tak mu spadlo pár blonďatých vlasů do čela, od úsměvu měl ve tvářích dva malé ďolíčky.
S úsměvem vešel do Děravého kotle, spousta pohledů se k němu pochopitelně stočila. A nejen proto, že byl v perfektně padnoucím obleku, jenž mu navrhla jeho manželka, a působil do morku kostí čistokrevně, ale i proto, že Jeremiahova tvář stále byla na obálce nedávno vydané knihy, která se těšila velkému úspěchu. S drobným, sympatickým úsměvem přikývl všem přítomným, především k hospodskému a rozhodl se zamířit k volnému stolu, aby si objednal polévku a dal také něco k malé Meredith. Ta ovšem začínala být poměrně rozmrzelá z hlavu, začínala víc a víc kňourat, až se nakonec dala do usedavého pláče, na který Jeremiah reagoval pouze nesouhlasným zamlaskáním. A když procházel s kočárkem kolem stolu, u něhož seděla jistá dívka, Meredith už mávala zběsile ručičkami a nožičkami, až se nakonec stalo, že vyhodila plyšového ďasovce přímo k dívčině nohám. Jeremiah se okamžitě zastavil.
"Ale Meredith," nasadil Jeremiah káravý tón, i když mu to moc nešlo, protože se na to hned uculil a obešel kočárek, aby se na dívenku podíval, "nemůžeš tu po cizích lidech jen tak házet ďasovce," snažil se vysvětlit malému dítěti, jehož pláč trochu utichl, protože Meri neskutečně fascinovalo, když na ní táta mluvil z takové blízkosti. "Taky by se ti nelíbilo, kdyby po tobě skákali z toho našeho jezírka. No, co koukáš?" zamrkal, protože tušil, že upoutal holčičky pozornost natolik, aby ještě pár vteřin vydržela být potichu. Až v tom okamžiku se zvedl ze dřepu od kočárku a pozvedl s vážnou tváří pohled k Jocelyn Thorntonové, kterou nepoznal, protože se v Británii pohyboval něco málo přes rok a stejně především pracoval ve svém oboru.
"Moc se omlouvám, můžu?" ukázal rukou směrem k dívčině nohám, kde plyšák ležel, protože nebylo zrovna dvakrát slušné lézt cizí ženě pod stůl, když byla ke všemu v sukni, a hledat tam plyšáka v podobě ďasovce. A to už dívka zase začala natahovat, a tak Jeremiah rychle zakročil a vzal si Meredith do náručí, zatímco čekal, zda bude Jocelyn tak ochotná a plyšáka mu podá. Během toho zmatku jim někdo zasedl vyhlídnuté místo u prázdného stolu, ke kterému měli namířeno.

_________________
>> J. N. Van Helmont

John Wells nebyl do novin tak zabraný, aby nezvedl hlavu, když se poblíž ozvalo na místní poměry čistě pronesené dobré ráno. John ohnul vrchní díl novin tak, aby přes ně viděl, a zářivě se usmál. "Ale! Dobré ráno - Jocelyn, Aarone. Jak jde absolventský život? Popravdě, myslím že jsem další rok po svých OVCE přišel prvního září v pyžamu na nádraží. Klidně si přisedni, jestli nikam nechvátáš," dodal k Aaronovi opožděně zdvořile, když se Jocelyn Thorntonová posadila opodál, vytržený krátce z proudu neustále tryskajících myšlenek a asociací, které John převáděl do své typické kulometové řeči, se kterou bylo někdy těžké udržet krok. Otázky přesto mířil na oba dva.
"Ještě vám to nechybí? Mám důvodné podezření, že proto jsem se vrátil jako profesor... Předpokládám, že lepší ale je stihnout ještě trochu neřízeného cestování, krušných problémů a nadhodilých lidí, než se člověk někde upíchne za pár srpců na hodinu, ale stejně mám pocit, že příští rok uvidím na zahájení u našeho stolu pár známých tváří," zabrebentil v dobré náladě, která ho jen málokdy opouštěla, a se zájmem zabodl pohled krátce do vrchovaté hromádky lívanců. Nejspíš mu neunikl nikdo nově příchozí, ale sotva našel v řeči mezírku na další slova. "Stále to staré, stálé to staré... Klidně si je půjč," mávl nad novinami rukou, neuvěřitelně zručně a rychle je složil a položil bez zájmu na stůl. I přes zajímavost titulků se mnohem raději zajímal o reálné životy skutečných lidí, které potkával tváří v tvář, ne jako fotografii v novinách.

_________________

Ron příchod bývalé spolužačky nezaznamenal, takže když pozdravila jeho a Wellsovým směrem, povytáhl obočí a překvapeně se k ní otočil. „Dobré ráno,“ odvrknul docela přátelsky, pousmál se, a pak znovu stočil pohled k Johnovi. „Děkuju,“ zamumlal k němu, když profesor svolil, aby si přisedl. Odložil si na stůl snídani, shodil ze zad batoh, a poté, co ho opřel o židli, se usadil. „Absolventský život je zatím docela nuda, nic zvláštního,“ přiznal s pokrčením ramen a nepatrným úšklebkem ve tváři. Upřímně, tyhle prázdniny si představoval živější. Ale na druhou stranu byl tak trochu rád, že se nic moc neděje. Žádné barikády a tak.
Aaron se uculil, když Wells prohlásil, že šel prvního září v pyžamu na nádraží, a zakroutil hlaovu. „Tak to mi asi nehrozí,“ usoudil a ukrojil kousek lívance, aby ho vzápětí hladově zhltnul. „Já už budu cestovat leda jako bystrozor. Respektive v zácviku,“ oznámil pobaveně a těknul očima k Jocelyn, o které věděl, že se na dráhu bystrozora chystala. „Víte o někom, kdo se do Bradavic vrátí jako profesor?“ zeptal se zvědavě, protože o nikom ze svých bývalých spolužáků nevěděl, že by chtěl učit.
Co se novin týkalo, Ron přikývl a zatvářil se vděčně. „Díky, pak si je rychle prolistuju,“ zamumlal, když polkl další sousto lívanců. „Byl jsem teď nějaký čas mimo civilizaci, takže vůbec netuším, co se kde děje,“ dodal na vysvětlenou, proč se o noviny zajímá. Věštec sice nepsal všechno, tiskl jenom to, co se hodilo Ministerstvu, ale ani to by nemělo být přehlíženo a Ron to dobře věděl.

_________________

Když byla před Jocelyn postavena sklenice, stočila pohled Aaronovým a Wellsovým směrem a slabě se pousmála profesorově historce o nádraží a pyžamu. To by se mu podobalo, pomyslela si trochu s nadsázkou a pobavením, nicméně to ničemu nevadilo a neubíralo na Wellsových kvalitách. Každý měl koneckonců své vlastní životní trapasy. Někdo větší a někdo… no, zkrátka téměř zanedbatelné. „Popravdě bystrozorské prostředí nejsou druhé Bradavice, chvíli trvalo, než jsem s ostatními srovnala krok,“ přiznala se zcela otevřeně žena. Nemělo cenu dělat ramena, ani necítila potřebu si tu něco kompenzovat z dob minulých. „Ale nemyslím si, že bych Bradavice viděla naposledy v sedmém ročníku. Mám v plánu se tam jednou vrátit,“ odvětila upřímně, než se natáhla pro sklenici s dýňovým džusem a napila se. Její prioritou bylo sice momentálně bystrozorství, ale Jocelyn se pokoušela hledět ještě dál. A tím dál myslela za manželství, děti… Věděla, že nebude hájit zákon a honit černokněžníky navěky. Jednou také zestárne. Ale to neznamená, že jako většina žen z jejího rodu usedne doma na židli a začne štrikovat nebo peskovat své potomky, jak mají žít a koho si mají vzít. To nebyl její styl. „Řekla bych, že těch pár srpců jsou jen příjemným bonusem navíc oproti místu, kde chcete být a které máte rád,“ odložila Jocelyn orosenou sklenici na stůl, zatímco ji stále zamyšleně protáčela mezi prsty a sem tam těkla pohledem mezi profesorem a Aaronem. „Myslím, že o nic výjimečného jsi zatím nepřišel,“ pokrčila Jocelyn rameny směrem k Aaronovi, který se zajímal o novinky z kouzelnického světa. Záleželo ale především na tom, co považoval mladý kouzelník za novinky. Pokud stačila drobná, nepatrná událost či něco přelomového, co zahýbalo myslí celé společnosti. „Jak se mimochodem daří Vám?“ vrátila Jocelyn Wellsovi otázku a zdálo se, že nebyla prohozena jen z čisté zdvořilosti. Přeci jen ji učil několik let v Bradavicích, takže to mělo dost daleko od lhostejnosti či slušnosti. Skutečný zájem byl přednější.
Když se znovu otevřely dveře a dovnitř vešel další host, Jocelyn mu v první chvíli nevěnovala přílišnou pozornost, Alespoň do chvíle, dokud si nevšimla kočárku a v něm dítěte. Bylo vcelku neobvyklé v takové době vidět otce, jak před sebou tlačí kočár se špuntem a Jocelyn se to pokoušela přejít s vážnou tváří. Že by doma měli také aktivní matku, které se nechtělo vysedávat doma další tři roky? V tu samou chvíli, kdy kolem ní noví hosté zrovna procházeli, vyletěla z kočárku plyšová obluda a ještě k tomu v podobě jejího bubáka. Jocelyn jasně cítila, jak se v ní hnul irbis horský a potlačila nutkání se tu přeměnit. Přesto jasně cítila, jak se jí zježily chloupky na zátylku. Zjištění, že to stvoření není živý, bylo více než uklidňující. Prvotní zděšení, které by na Jocelyn ale sotva někdo poznal, ji učinilo na chvíli chladnou a strnulou. Sklonila pohled k plyšákovi, který ji ležel u nohou, a poté zvedla oči k muži… Van Helmont, vyskočilo ji jméno, když poznala, o koho se jedná. S tím přišel i pocit, že Van Helmonty asi nějaký zázračným způsobem přitahuje. A hned poté, že se jich asi nikdy nezbaví. „Jistě,“ odvětila muži, který byl očividně nejistý se sehnout k ženiným nohám pro tu plyšovou obludu. Aby se Jocelyn nemusela zvedat a předklánět v těch krátkých šatech, vytáhla hůlku a levitačním kouzlem, hračku zvedla do vzduchu, než jí přistála v ruce. Poté se zvedla a vložila malého ďasovce malé holčičce do kočárku. „Skutečně máte v jezírku malé ďasovce?“ optala se s nadsázkou Jocelyn. „Jeremiah Van Helmont, pokud se nemýlím,“ oslovila muže, aby se ujistila, že se nejedná o nikoho jiného. Jak by mohl někdo, kdo má zájem o OPČM neznat jeho jméno, pod kterým vydal už slušnou řádku knih.

_________________

Než stačila neznámá slečna vytáhnout hůlku a přivolat si zeleného plyšáka, mimochodem poměrně roztomilého na ďasovce - stále to byla dětská hračka a Jeremiah se snažil své ratolesti vzdělávat už od malička, proto také Brienne s Carmel znali popis, výskyt a obranu proti mozkomorům dříve, než pohádku o červené karkulce - stočil svou pozornost k Meredith. Dívenka potichu nabírala, tahala svého otce za nos a prohlížela si ho, zatímco on se na ní se vší možnou láskou v očích díval a špulil na ní s úsměvem pusu, pohupoval se na špičkách, což ho dělalo ještě vyšším, ač to nebylo moc potřeba, když měřil sto devadesát centimetrů. Každopádně, u Van Helmontových se řadil k těm menším. A poté už s upřímným úsměvem a přikývnutím na znamení poděkování stočil zrak k Jocelyn u stolu. "Malá Meredith je vám hluboce zavázána," uklonil se i s malou holčičkou, která z ničeho nic vyděšeně vypískla, když se lekla, že z otcovy náruče vypadne. Jeremiah se tomu pobaveně potichu zasmál, než si malou přehodil do druhé ruky a rozhlédl se po Děravém kotli.
"Nebude vám vadit, když se na chvíli posadíme? Potřeboval bych Meri jenom nakrmit," zeptal se laskavě, už naprosto vážně, každopádně s všeobecným respektem a zdvořilostí v očích, která tohoto muže doprovázela téměř všude. A pokud Jocelyn souhlasila, usadil se na druhou stranu, než seděla ona.
Otázka ohledně ďasovců ho poměrně zarazila, protože to znamenalo, že Jocelyn poslouchala všechno, co Jeremiah své dceři s pobavením vykládal. Natáhl se ke kočárku, přitáhl ho k sobě blíže a zalovil v tašce, než vytáhl lahev s mlékem. "Máme," přikývl s drobným úsměvem, zjevně potěšen tím zájmem od cizího člověka. On to doma nikdo nechápal. "Teprve týden, takové malé drobečky. To byste nevěřila, jak jsou roztomilí," usmál se stejně, jako když se usmíval na malou Meredith, která už byla naprosto ticho, protože měla svou flašku a nic více ji nezajímalo. "Ale rychle vyrostou, až se vrátím na Vánoce domů z práce, tak budou tak akorát," pronesl zapáleně a natěšeně především, než mávl směrem k obsluze a objednal si k pití čistou vodu.
"V životě bych nevěřil, že sehnat párek ďasovců bude tak náročné. A drahé... ale to už nebylo tak podstatné, původně jsem si chtěl pořídit mozkomora, pochopitelně pouze pro čistě vědeckou věc, ale manželka nebyla moc nadšená a když mi nakonec dopadlo nové zaměstnání, také bych se necítil dobře, kdyby s ním byla v domě sama," rozpovídal se zapáleně, aniž by přemýšlel nad tím, zda to ženu před ním zajímá, nebo se zeptala ze zvědavosti či principu. Ovšem, z každého mužova slova byla cítit ta naprostá oddanost, zájem a láska ke svému oboru, v němž se pohyboval. A očividně to přenášel i na své děti, když jim kupoval hračky podobné tomu ďasovci. Jen, co se mu nedařilo dlouho sehnat, byl plyšák mozkomora, očividně to nebylo moc oblíbené téma, ale Jeremiah doufal, že nastane čas, kdy tato temná móda a všeobecné zapálení v černé magii přijde.
"Přesně tak. Rád vás poznávám," natáhl k ní přes stůl volnou pravačku, "a vy budete? Připadáte mi zvláštním způsobem povědomá, ale omluvte mě, jsem v Británii teprve rok v kuse," usmál se na ní a sklonil pohled k Meredith, která měla růžové tvářičky a spokojeně se usmívala, když už poloprázdnou lahev držela v rukách. "A tohle je malá Meredith Van Helmontová," kývl bradou k malé holčičce a usmál se.

_________________
>> J. N. Van Helmont