Děravý kotel. Pandora měla pocit, že po tom všem, co za poslední dobu stačila prožít, zestárla alespoň o takových deset let, a že zrovna v tomhle zaprášeném a starém podniku, který se ale stále těšil jakési oblibě mezi kouzelníky, byla už hodně, ale opravdu hodně dávno. Přinejmenším jí to tak připadalo. Každopádně důvodem, proč se sem rozhodla zavítat, byla domluvená schůzka, na kterou by dost možná pravděpodobně ani nedošla, jak se zpočátku obávala, ale nakonec se k tomu nechala přemluvit s tím, že na tom přeci není nic hrozného. Musela si krátce povzdechnout sama nad sebou, když si uvědomila, jak se za poslední měsíce změnila, nebo možná lépe řečeno – ztratila část ze své pubertální naivity, což k jejímu věku nebylo zase tak nepochopitelné. Zřejmě bylo na čase, aby se seznámila s další nadcházející kapitolou svého již dospělého života…
S charakteristickým vrznutím dveří proklouzla Modrovláska dovnitř vzniklou mezerou a ze všeho nejdříve se krátce pozastavila, aby si mohla prohlédnout zdejší osazenstvo, které se snad ani nikdy neměnilo. Nebo to tak alespoň na ní samotnou působilo, což bylo svým způsobem uklidňující, protože v jejím dosavadním životě přicházelo až přespříliš nových věcí a změn, což ne vždycky znamenalo, že to jsou věcí k lepšímu, ale na druhou stranu, asi ani k horšímu. Pokud se tedy nepočítá situace ohledně ministerstva, o těchto záležitostech raději dnes ani moc nepřemýšlela, ačkoliv se to nedalo jen tak přejít a přehlédnout, neboť ty věci byli i její součástí. Ale pro dnešek si chtěla nechat vyčištěnou mysl, aby měla dobrou náladu, než přijde ten očekávaný společník. Netušila, jestli se má na starého kamaráda těšit, anebo se pro jistotu připravit na velmi rychlý úprk. Ne, že by to bylo zase až tak zlé, ale poslední dobou neměla náladu na mužskou společnost, které by se nejraději stranila úplně.
Neslyšně si jemně povzdechla a s neutrálním výrazem ve tváři, natolik odlišným od obvyklé nátury samotné Pandory McLarkenové, se vydala vstříc jednomu z volných stolů, kde se usadila s možná až moc narovnanými zády. Byla trochu nervózní, protože si domyslela, co se asi tak bude dít, a co možná druhá strana očekává. Dobrou a vysmátou společnost, to především. Ale i když se snažila, tak její úsměv nakonec vždy uvadl s myšlenkou na rodinné záležitosti, které jí chtě nechtě neustále vrtaly hlavou a připomínaly tak, že její začátek dospělého života nebude nic snadného.
„Dobré dopoledne, Tome, pro začátek bych prosila dýňovou šťávu,“ objednala si u hostinského, když už se u ní zastavil s jasnou otázkou. Věnovala mu decentní úsměv, než se podívala na své pestrobarevné letní šaty, které alespoň částečně kompenzovaly absenci jejího širokého úsměvu.
Šťávu už měla skoro vypitou, když se zamýšlela nad tím, kde její společník pro dnešní den asi tak vězí, ale zpoždění neměl zase tak velké. To jenom ona měla takovou žízeň, že do sebe v další minutě vyklopila zbytek obsahu a objednala si další sklenici. Třeba se něco stalo, nebylo by to zase tak zvláštní vzhledem k tomu, jaká situace panuje v Londýně…

67. HERNÍ DEN

AIDRIC U. THORNTON

<<< z Ministerstva
„Zatraceně, zrovna dneska!“ utrousil nabroušeně Aidric Thornton, když rychlým krokem mířil pryč z ministerstva. Měl trochu výčitky, že za sebou nechává svou sestru, která dnes nevypadala zrovna nejlépe, ale kdo se v poslední době tvářil dokonale? Snad proto se chtěl sejít i s Pandorou. Zase na chvíli nemyslet na vlastní i cizí starosti a chvíli pobýt s někým, na kom mu záleží a koho dlouho neviděl.
Sevřel ruce krabici s dárkem, který dívce nesl - apro který se musel stavit ještě ve svém bytě - a znovu si zkontroloval čas na hodinkách. Šel pozdě. A poprvé za celou dobu ho taková věc skutečně vytočila. Jen tak ztrácel čas, který mohl dávno prosedět u Kotle. I on sám si v poslední době uvědomil, jak je právě čas pro něj v poslední době důležitý a jak je nezbytného ho uspořádat tak, aby neměl pocit byť jen jedné promarněné minuty. Chtěl trávit čas s rodinou, s Pandorou, ale přitom být dobrý v tom, čemu se věnoval a čím chtěl být. Až takové ambice měl mladý Thornton. Ničeho z toho se nechtěl vzdát. A to bylo důkazem i jeho tvrdohlavosti.
Na Příčnou ulici se doslova vřítil, cestou si sundal tmavou košili, kterou měl na sobě na soudním přelíčení a pod ní měl obyčejné tmavé tričko. Bylo teplo, ale naštěstí ne takové, jaké bývá obvykle ke konci srpna. Doklusal ke dveřím Děravého kotle a po svém rázném způsobu rozrazil dveře a vpustil tak do tmavého lokálu trochu světla, které se mu opíralo do zad. Ignoroval pohledy některých lidí, kteří na něm spočinuli pohledem, Aidric je pouze přelétl rychle pohledem a mávl Tomovi, který ho dobře znal, na pozdrav. Brzy se mu vesele zableskl v očích, když zahlédl záda Pandory McLarkenové, která seděla u jednoho prázdného stolu a před sebou už měla prázdnou skleničku bez pití. Zprvu ne tak dobrá nálada, se kterou dnes vstával, se naprosto vypařila. Došel až k ní, položil krabici středních rozměrů na stůl a opatrně zvedl Pandořinu ruku ve staromódním způsobu ke svým rtům, aby jí mohl políbit. „Promiň, že jsi musela čekat, byl jsem ráno na Ministerstvu,“ přiznal se zcela neskrývaně a právě ve chvíli, kdy se chystal jí vtisknout krátký polibek na hřbet dlaně, k ní zvedl oči a zarazil se. Neusmívala se… ne, tím to nebylo, něco jí ale bezpochyby scházelo. Ten známý veselý lesk v očích a celkový elán, díky kterému byla její osoba pověstná. Na chvíli ho napadlo, že by se snad zlobila kvůli jeho zpoždění, ale to brzy vyloučil. Pandora nebyla ten typ člověka, který by se urážel kvůli drobnostem.
Aidric sevřel dívčinu ruku, ale ne nijak bolestivě a opřel se zády o hranu stolu. „Co se stalo?“ zeptal se trochu zpříma a sevřel rty do úzké linky. Bylo zbytečné ptát se, zda se vůbec něco stalo, když všechno bylo v podstatě jasné. Jeho obvykle veselá nátura najednou zmizela a před Pandorou momentálně stál trochu vážný muž, který se celou dobu snažil nedávat najevo, jak se na něm poslední dobou podepisuje tvrdá práce a politická situace. Poslední kapkou mohl být právě fakt, že se to dotklo i člověka, na kterém mu – ať už si to chtěl nebo nechtěl přiznat – záleží.

_________________

Dveře od podniku se náhle nečekaně rozevřely, jak do nich vpadl další návštěvník, což zaujalo několik přítomných, snad kromě Pandory, která ještě stále zadumaně hleděla do desky stolu, ztracená ve vlastní spletité síti myšlenek, takže bylo zřejmé, že jí ten příchod zkrátka musel ujít. Něco vzdáleně zaslechla, ale teprve až přibližující se kroky jí daly tušit, že by měla zvednout hlavu a podívat se, kdo že to vlastně přišel. Ve stejné chvíli jako se Aidric zastavil u jejího stolu a dotkl se její ruky, konečně zvedla bradu a střetla se s jeho pohledem. V prvním okamžiku nevěděla, co přesně má říci, neboť to vypadalo, že jí mladík sebral veškerý vítr z plachet. V krku se jí náhle nečekaně utvořil knedlík, který se pokoušela polknout, ale moc dobře jí to nešlo. Očima se nakonec od těch jeho odpoutala, snad jako by nechtěla, aby poznal, co skutečně se stalo. Nechtěla se o tom bavit, ne proto, že by ho považovala za vetřelce, se kterým by se nerada bavila, ale naopak. Právě proto, že to byl její kamarád, se kterým se sice dlouho neviděla, ale nechtěla mu přidělávat ještě další starosti, což by jistě měl, kdyby se dozvěděl, co jí trápí. Ale mohla snad před ním dělat, že se nic neděje? Mohla snad předstírat, že jí do dýňovky spadla moucha a proto se tváří, tak jak se tváří? Jistě, že ne. Aidric by na ní zaručeně poznal, že za tou skleslostí se skrývá něco jiného. Něco, o čem by se Pandoře mluvilo velice těžce a tím spíš na takovém místě, kde je poslouchali cizí uši. V této době si nikdo nemohl být jistý ničím. Dokonce ani tím, jestli se ve starém dobrém Kotli náhodou nenachází někdo, kdo tajně poslouchá cizí rozhovory a pak těží ze získaných informací.
Po chvilce, kdy se podívala na desku stolu, si všimla toho balíčku, který před ni odložil. Na její tváři se objevilo letmé ale přesto upřímné pousmání. „Neomlouvej se, hlavní je, že jsi přišel, opravdu tě ráda vidím,“ přestože jsem z toho měla původně strach, dodala sama pro sebe v duchu a podívala se mu opět do očí. Chvilku se na něj jen tak koukala, možná i přemýšlela o tom, co všechno se za tu dobu, co se neviděli, změnilo. Jeho tvář, ve které se obvykle zračilo nadšení a energie, najednou byla starostlivě stažená, a ač to Pandora chtěla nebo ne, sevřelo se jí přitom pohledu srdce. Mrzelo ji, že má starosti. Že se ta situace dotýká nejen jí, ale i lidí, na kterých jí záleží. „Stalo se… spousta věcí, ale o tom bych teď, a hlavně tady nerada mluvila. Co kdybych se ti pro začátek pochlubila, že se mi podařily úspěšně složit zkoušky? A představ si, že Melvin se asi zamiloval,“ rozpovídala se nakonec s pohledem do jeho očí, přičemž mu opětovala menší stisk dlaní, kterou stále držel ve své. Asi ani jeden si to neuvědomoval, nebo minimálně Pandora, která na tváři udržela úsměv, třebaže do jejích očí tak zcela nedoputoval. „A co pořád stojíš, nesedneš si?“ Pokynula mu bradou před sebe, aby tam celou dobu nemusel jen tak stát. „Tak mi pověz co je u tebe nového… Už je z tebe bystrozor?“ Tázala se zvědavě a se zájmem v očích.

Dohra za červen:

"Tak počkej, až se k tobě v září budu hlásit," odtušila Samantha nevzrušeně, i když uvnitř ji žralo, že se Adam moc nechytl. Ale co, však ona se do Nebelvíru dostane, i když ji uvidí na zařezování. A nebo taky ne, protože sestřenka se taky nakonec dostala místo do Nebelu do Havraspáru... O tom však bohužel Samantha neměla moc času přemýšlet.
Samantha v momentě, kdy se bubák přetransformoval do jejího největšího děsu jako by zkameněla a ohluchla, každopádně Rileyin dotyk ji na chvilku z děsu dokázal vytrhnout, a i když to v tom momentě nedokázala dát jakkoli najevo, byla jí za to nesmírně vděčná. A pak už se před ni vrhl Adam. Samantha zůstala zírat na jeho záda, protože jí teď zakryl kompletně celý výhled na bubáka, a ona po tom výhledu ani netoužila. Párkrát jenom němě zamrkala a snažila se přestat se třást a být zmražená panikou, jenomže pak si všimla, jak se najednou napjal chlapec, a Sam došlo, že tím, že se postavil před bubáka na sebe upoutal jeho pozornost, a tedy teď svému strachu čelil sám. Samantha nechápala, proč ji zachránil, když se prakticky neznali a podezříval ji ze lhaní, ale stačil si u ní stoupnout natolik, aby se vzpamatovala. "Musíme ho zase rozptýlit!" vydechla, když se otočila k Riley a s naléhavýma očima ji zatahala za ruku směrem k Adamovi. "Když nás před ním bud víc, zase se nebude moct dát dohromady a..." dodala, ale dostala se teprve na Adamovu úroveň, když zakročil hostinský a bubáka zpacifikoval. Sam tak spatřila Adamova bubáka jenom na okamžik, než na něj zaútočilo kouzlo, pár lidí se zasmálo, a bubák byl ten tam.
Sam se zmateně rozhlédla kolem, načež ke starším dětem pípla: "Je vážně pryč?" a stále polekaně na ně kulila oči, ale pak si uvědomila, že už je všude klid, a tedy se začala uklidňovat i ona.
"Samantho?" ozvalo se ode dveří, ve kterých stál její táta, který přišel do kompletního chaosu, ale stačila jenom chvilka, než mu došlo, co se tu zhruba stalo. "Jsi v pořádku, holčičko?" zeptal se naléhavě, když k ní rychlými, dlouhými kroky došel a shrbil se v zádech, aby ji mohl obejmout tak, že Samantha se v jeho náruči prakticky ztratila. "To je dobrý tati," zahuhlala Sam a snažila se mu vykroutit s pubertálně nakrčeným obočím, i když za to objetí byla momentálně sakramentsky ráda, a když se jí to podařilo, těkla pohledem k Adamovi s Riley. "Díky. Tak... ve škole ahoj!" dostala ze sebe, protože toho na ní bylo přeci jenom moc a ona cítila, že jí začínají štípat oči. Teprve před chvilkou byla vystavená svému největšímu strachu, a i když si ráda hrála na dospělou, bylo jí jenom deset. Chtěla se táty chytnout za ruku, nechat se znovu obejmout a dostat horkou čokoládu. Proto se na ty dva naposledy zadívala a lehce jim mávla na rozloučenou, načež jim pokývl i pan Bane, a vydali se ven na ulici, odkud zamířili přímo domů.

>>>

_________________

AIDRIC U. THORNTON

Aidric postával vedle dívky, stále trochu laicky opřený o stůl a shlížel na ni ze své úctyhodné výšky, jako by nad ní bděl a držel ochranná křídla odjakživa. Jen pomyšlení, že se stalo něco, co jí vyhnalo úsměv z tváře, z něj dělalo člověka, kterého nechtěl nikdy nikomu ukazovat. Už jen proto, že chtěl, aby si ho všichni pamatovali jako usměvavého muže, který neztrácí půdu pod nohama ani v té nejprekérnější situaci. Za ta léta ze sebe udělal skutečně někoho, kým chtěl být a zároveň zůstal sám sebou. Byl respektován, přinejmenším se tak cítil v práci i ve společnosti bez ohledu na to, co se o nich tradovalo. Za ta léta by ho sotva mohlo něco strhat. Slabiny ale měl, jako všichni ostatní. Stejně tak, jako temné stránky.
Pro tuhle chvíli tu chtěl být ale výhradně pro Pandoru. Stále držel její ruku, tak přirozeně, jako by byla jeho prodlouženou součástí. A aniž by si to uvědomoval, čas od času jí palcem přejel po hřbetu dlaně. Pro ten moment, nebylo třeba nic víc, než jen to. Nebyl sice rád, že se mu nechtěla hned svěřit s problémem, ale chápal na druhou stranu důvody, proč tomu tak je. Na chvíli zvedl trochu podmračený pohled a přejel jím lidi po lokále. Pravda, bylo tu dost podivných lidí, některé z nich znal a jiné ani nepoznal. Přesto tu seděly, jako by tu vyrostly odjakživa. Tiše si povzdychl a trochu škubl rameny, což byl náznak jakéhosi smíření s momentální situací, nicméně jeho pohled jasně říkal, že jakmile se nAskytne vhodná příležitost, bude se s ní chtít o její problémy podělit. Takový byl Aidric. Nesl na zádech vlastní potíže a nedbaje na jejich váhu se rozhodl nést na bedrech i tíhu svých nejbližších. Jako Atlas nesoucí na svých zádech celý svět.
Trochu mu zvedlo náladu, když se ho Pandora i navzdory tomu pokusila vnést do přirozeného hovoru, jak to u nich bylo typické. A to musel ocenit. Koutky úst se mu brzy zvedly do patřičné výšky, když se mu pochlubila se svými školními úspěchy. „Ani jsem nepochyboval, že by se ti to nepovedlo. Jsem na tebe hrdý,“ pronesl zcela vážně bez známky vtipu. Opravdu byl rád za její osobní úspěchy a to, že byl na ní hrdý bylo víc než očividné. Plnila si přece pomalu jeden sen za druhým. Nicméně zpráva o Melvinovi byla pro Aidrica šokující. A to až tak, že pozvedl v překvapení obočí. „Vážně? Ten apaticky se chovající tvor se zamiloval?“ vypadlo z něj v první chvíli a pokusil se vzpomenout na tu zelenou rozpuchu, která měla problém splynout s okolím. „A jak jsi to poznala? Změnil barvu? Vytáhl nástroj?“ zakřenil se trochu a ramena se mu pomalu začala otřásat zadržovaným smíchem. Ale vážně by rád věděl, jak se na takovém zvířeti dá poznat, když se v podstatě tváří pořád stejně. Jen dělá takové ty divné věci s jazykem. A divně chodí. A oči jim jdou šejdrem. A jsou zelený. Takže se v podstatě tváří jako vzorný havraspárský student, který se poprvé opil a strávil celé ráno u záchodové mísy.
„Nemůžu si sednout, když mám tak dobrý výhled už odtud,“ namítl snad za účelem, aby Pandoru McLarkenovou trochu uvedl do rozpaků a možná taky proto, aby odvedl její pozornost jiným směrem. „Vlastně…“ začal pomalu, „Když jsi už absolventka, zasloužíš ti nějaký ten památeční dárek, takže… Zavři oči. A ne, nechci tě kousnout, na to už jsem trochu velkej,“ upozornil dívku, pomalu pustil její ruku a do klína jí položil krabici, stále zavřenou. „Nepodváděj. Máš je zavřený pořádně?“ ujišťoval se pořád, ale pro jistotu Pandoře překryl oči dlaní a druhou rukou odkryl víko krabice. Chvíli ji ještě napínal, vlastně si užíval tu nadvládu nad celou situací, než se rozhodl ji dále netrápit. Nechal mezi prsty proplout jeden z Pandořiných modrých pramenů vlasů, které jí zastrčil za ucho, než se k němu sklonil, až mohla ucítit jeho horký dech na své kůži. Nijak víc se jí ale nedotkl. „Už můžeš,“ dal jí svolení a sám se stáhl i s dlaní, kterou jí překrýval oči. Když Pandora nahlédla do krabice, mohla v ní najít ušatou čepici, ale ne ledajakou. Vypadala jako ocelot. Měla i podobný vzor a uši byLy téměř autentické s těmi zvířecími. „Další do tvé sbírky,“ pousmál se Aidric a nakonec se přesunul na druhou stranu stolu, aby se posadil hned naproti Pandoře. U starého Toma si objednal něco se slovy, že chce „cokoliv studeného“, než se zase vrátil svou pozorností zpět k dívce. Chtěl vědět, co bude říkat na tu čepici. Pravda, bylo na ní horko, ale mohla jí využít v zimě. Rozhodně se pokusil jí dát něco, o čem tušil, že by jí mohlo udělat radost.
„Už je to tak, letos jsem složil zkoušky,“ přiznal se, ale bylo vidět, že trochu skromně, což se na něj nehodilo. Jednoduše se nerad chlubil, sotva dokončil tříletý výcvik, a tak to nechtěl zakřiknout. „Ale málem jsem toho nedožil. Minulý měsíc můj kolega trénoval podpalovací kouzlo a vymklo se mu to z rukou tak, že podpálil místo figuríny můj a dalšího kolegy kabát. A hasil to Aqua Eruptem,“ dodal na závěr, ale to už se smál. Adrenalin mu očividně nedělal problém a kdyby některé nehody nebral tak nějak s nadhledem, asi by se zbláznil. „Kam se vlastně chystáš teď, když už jsi absolventka? Budeš nakonec učit, jak jsi chtěla?“ zeptal se dívky zvědavě. Zdálo se, že se mu dobrá nálada vrátila.

_________________

Tolik se obávala tohoto setkání, že teď se s pohledem na vysokého muže, který se vedle ní tyčil jako nedostupná hora, cítila opravdu hodně provinile. Vždyť to byl Aidric, kterého znala už ze školy, třebaže tehdy byla ještě malé mládě – a přiznejme si, že v té době byla celkem dost praštěná, takže bylo neuvěřitelné, že se s ní ještě bavil. A vůbec, že s ní ještě ztrácel slova, vzhledem k tomu, že bylo jistě hodně slečen, co stály nejen o jeho pozornost, ale určitě především o jeho společnost. Jak si ale vůbec mohla o něm myslet takové věci? On rozhodně nepatřil k lidem, kteří své přátelé opouštěli, to určitě ne. A Dora ani pořádně nevěděla, proč nad něčím takovým přemýšlí. Možná částečně kvůli tomu, že to pro ni bylo ještě stále takovým překvapením, neboť se dlouho neviděli, ale přesto jejich kamarádské pouto po letech přetrvalo. A to už asi něco znamenalo.
Nechtěla mu však vhánět vrásky na tvář, určitě měl toho na svých bedrech naloženo dost, než aby k tomu ještě nesl tíhu jejích vlastních problémů, ačkoliv si uvědomovala, že bude mít Aidric i tak starosti o její maličkost. Moc nevěděla, jak z tohohle ven, ale nakonec přišla na celkem dobré řešení, že se pokusí nadhodit mnohem příjemnější téma. O špatných věcech se dalo hovořit i potom, protože v této momentální době bylo těch lepších a pozitivnějších zpráv pomálu.
Pandora se lehce začervenala, když se jí dostalo pochvaly na úspěšné složení ze zkoušek. Popravdě, doma toho na svou adresu slyšela až moc, ale rozhodně ne pochvaly a přejícná slova, takže si to teď hodlala užívat plnými doušky, třebaže jí to dostávalo do mírných rozpaků. Zřejmě se ještě nenaučila přijímat komplimenty, aniž by se u toho krapet nezastyděla. Sklopila pohled ke svým drobným dlaním, a zase jej zvedla, když se Aidric podivil nad jejím Melvinem, přičemž přimhouřila jasně modré oči. Před slečnou McLarkenovou bylo lepší si dávat pozor na to, když se mluvilo o jejím zvířecím mazlíčkovi, takže jen vyčkávala, co všechno nakonec z muže vypadne. „Melvin není apatický tvor, je to sice ropušák, ale je jiný, než ostatní, protože…. Co prosím?“ Zarazila se v půlce obhajoby a překvapeně povytáhla obočí. Zaraženě polkla, pak ještě jednou a nakonec rychle zamrkala, přemýšlejíc, jestli se třeba náhodou nepřeslechla, nebo tu svou otázku myslel Aidric vážně. Dívka přemýšlela, jak to zamluvit, nebo jak na to vlastně odpovědět, ale na nic rozumného nemohla přijít. Raději tedy smetla z desky stolu neviditelné smítko a trochu si odkašlala.
„To se nedá tak snadno vysvětlit, ty ho neznáš, ale v poslední době prostě vypadá jinak, a hlavně se nějak podezřele často ztrácí. No, ale to je teď jedno,“ mávla nad tím nakonec rukou, protože jí bylo jasné, že si z toho kamarád utahuje. A vlastně o Melvinovi tak moc mluvit nechtěla, ale byla to první věc, která jí napadla, když se chtěla snažit nadhodit alespoň trochu lepší téma, u kterého by nemuseli myslet na starosti.
Jenže Aidric si svou momentální pozici očividně až přespříliš užíval, a navíc i tu skutečnost, že dívku ty jeho občasné narážky dostávaly značně do rozpaků. Dora věděla, že to zase až tak nemyslí, a že má Aidric to provokování hluboko pod kůží. Bylo to zkrátka něco, co k němu neodmyslitelně patřilo. Faktem však zůstávalo, že jí to zrozpačitělo natolik, že ani netušila, co říct. Zase jí sebral vítr z plachet. Nervózně si prohrábla záplavu modrých vlasů a zrovna v okamžiku, ve kterém by to nečekala, se vytasil s tím svým překvapením. Na tu krabici popravdě nezapomněla, jenom si její pozornost uzurpoval Aidric sám pro sebe, takže se těžko mohla soustředit na něco jiného. A pak, když k ní tu krabici položil na klín a ještě přiblížil docela blízko, ucítila jeho horký dech, jenž jí pohladil po části holé kůže. Tohle jí udělal schválně! Očarovával a motal jí hlavu a myšlenky, čemuž se Dora snažila vzdorovat do poslední chvíle, protože něco takového si připouštět zkrátka nechtěla. Nemohla. Přerývavě vydechla a jen co jí dovolil, aby se podívala, co jí donesl za dárek, pocítila náhlou úlevu. Aidric jí totiž ani nedal šanci k nějakému projevu protestu, nebo k čemukoliv jinému, takže se mu musela protentokrát podvolit. „A můžu kousnout já tebe, když se mi to nebude líbit? Já totiž kluk nejsem, a rozhodně ne velkej,“ neodpustila si poznámku na jeho adresu s lehce provokativním tónem, ale pak se pustila do rozbalování. Stačilo se podívat na krabici a v očích se jí objevily jiskřičky nehynoucí zvědavosti, kterou postupně nahradilo obrovské nadšení. Pohladila prsty svou novou čepici, která se podobala sametové srsti ocelota a zvedla hlavu k Aidricovi. Ten už si však dávno sedl naproti ní ke stolu a zajisté sledoval její reakci. „Je naprosto dokonalá, děkuji ti!“ vyjekla náhle, protože se zkrátka neudržela, a kdyby neseděli v Kotli, nejspíše by se mu ve vteřině pověsila kolem krku. Bylo znát a vidět, že má z té čepice ohromnou radost, která se odrazila v jak jejím úsměvu tak i v jiskřivých očích. A to měla takové starosti, že se dnešní schůzka moc nevydaří… Starostlivě stáhla obočí, když se Aidric rozmluvil o sobě a své práci. Pandoru zajímalo, jak se vlastně má a co všechno se stalo, protože toho moc nevěděla. Měla o něj starosti a to nemalé, ale když se ke konci rozesmál, tak i jí se vyloudil úsměv na tváři. Koneckonců jeho smích byl nakažlivý. „Tak to také gratuluji. Asi by sis taky zasloužil nějaký dárek či odměnu, ale to bys musel být hodný, což ti moc nejde, že?“ Dodala nakonec trochu provokačně, ale popravdě jí bylo tak trochu líto, že ona pro něj nic neměla. Ale už přemýšlela nad tím, jak by mu to mohla vynahradit. „Ale teď beze vší legrace, Aidricu, dávej na sebe pozor, ano? Teď… je to zlé,“ pronesla pak o něco tišeji, natahujíc k němu přes stůl svou drobnou dlaň, kterou se dotkla té jeho. „A co se týče mých plánů… Doma se to momentálně nedá vydržet, je tam velké dusno, takže musím některé plány tak nějak, oželet nebo je přesunout. Bohužel, do Bradavic se asi jen tak nevrátím,“ svěřila se nakonec, třebaže to z ní lezlo pomalu jako z chlupaté deky. Pohled přitom sklopila na desku stolu a kradmým pohledem se podívala jen při zmínce o svém domově.

AIDRIC U. THORNTON

Když se Aidric posadil naproti Pandoře, tvářil se stále jako muž s velkým nadhledem nad celou situací. Byl rád, že ji zase po dlouhé době mohl vidět, naposledy se přeci jen viděli někdy na podzim. To byla dlouhá doba na to, aby mu začala chybět. Na rtech mu pohrával mírný úsměv a oči měl jako postaru vykrojené do půlměsíců. Jak by mohl mít špatnou náladu, když před ním seděla mladá McLarkenová. A ještě k tomu v těch pestrobarevných šatech. Aidric se mírně naklonil na stůl, do jehož desky se zapíral celými délkami předloktí, jako by si ten prostor uzurpoval sám pro sebe a prohlížel si dívčinu tvář, přesněji ruměnec, kterých se na nich dělal. Obvykle jí schválně uváděl do rozpaků, ale tentokrát svou chválu myslel vážně a upřímně, bez jakéhokoliv vedlejšího záměru. I Pandořino chování o něčem svědčilo. Že se jí často takové pochvaly asi nedostávalo, ačkoliv její výsledky musely být jistě skvělé. Učila se dobře už když Aidric odcházel ze školy, měla to v sobě odjakživa. Byla Havraspár – svědomitý, vlídný člověk s vlastními sny a motivacemi.
Jakmile starý Tom postavil před Aidrica sklenici vychlazeného džusu a opustil je, vzhlédl mladý bystrozor znovu k ženě na druhém konci stolu. Půvabu měla v sobě víc než dost, ale to nebylo to jediné, co na ní mohl mladý Thornton ocenit. Ať vypadala Pandora sebevíc zranitelně, síla v ní přeci jen byla, ať už se odrážela ve snaze jít za tím, co skutečně chtěla, nebo jen v tom jednoduchém, vznešeném postoji, který zaujímala na židli před ním. Aidric zamyšleně protočil skleničku mezi prsty. Byla chladná. „Do tebe je skutečně jednoduché se zamilovat, Pandoro McLarkenová,“ pronesl nakonec s lehkým pousmáním, než zvedl orosenou skleničku ke rtům a konečně se napil. Naprosto žádný stud, žádné zaváhání, ani rozpaky. Smělý a upřímný, jako vždy. A těch slov skutečně nelitoval, protože byla oprávněná.
Jeho vyřčená domněnka se o chvíli později potvrdila, když se Pandora znovu zarazila při obhajování Melvina. To už se Aidric začal zcela neskrývaně smát. Samozřejmě, že si jí dobíral a hrozně rád. Ale každou minutou ho to bavilo čím dál více. „No, co se žen týče, to se my chlapi ztrácet umíme,“ zamyslel se nahlas a zcela neskrývaně, zatímco Pandoru propaloval pohledem. Že by opět nepřímá provokace? „Myslíš, že bych s ním měl promluvit? Jako chlap s chlapem. Je od něj přeci sobecké, když na tebe nebere ohled a pořád odchází, kdy se mu zlíbí,“ pokrčil rameny a vypadalo to, jako by to myslel smrtelně vážně. Už jen představa, jak Aidric diskutuje s Melvinem o slečnách, byla víc než komická.
„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Jsem náchylný na modřiny,“ odvětil a samozřejmě lhal, jako když tiskne. Už předem ale věděl, že se jakýmkoliv kousancům vyhne, protože Pandořina láska k ušatým a úchylným čepicím byla naprosto bezmezná a legendární napříč všemi ročníky v Bradavicích. Jak poznáte Pandoru McLarkenovou z dálky? Má modré vlasy… a úchylnou čepici, kterou nepřehlédnete.
Sám ale nebyl zklamaný, když od Pandory nedostal žádný dárek, sama nemohla tušit, jestli zkoušky složil nebo ne. Tohle byla jenom jeho vlastní iniciativa. „Musím s tebou taktně nesouhlasit. Kdybych nebyl hodný, nedostala bys čepici,“ odporoval jí zcela klidně a chystal se založit si na protest ruce na hrudi, když ho Pandora z nenadání chytla. Trochu zvážněl, protože tak nějak netušil, co z ní v téhle náladě vypadne. Od pohledu nebyla tak docela ve své kůži. „Já vím, teď to bude zlý a myslím, že to nejhorší nás ještě ani neminulo. Ale neměla by ses strachovat víc než je nutné, Doro,“ pozvedl své koutky do veselého úsměvu, jak to měl ve zvyku a tím hodlal definitivně zahnat tu nepříjemně napnutou náladu, která se nad nimi najednou vznášela jako dým z cigaret. Aby potvrdil svá slova, pomalu si s ní propletl prsty a zlehka sevřel její ruku. Jeho úsměv značil jediné: „Pandora McLarkenová se opět zbytečně bojí o život někoho, kdo se o sobě umí postarat.“
Po chvíli svou dlaň přeci jen stáhl a znovu se napil ze sklenice s džusem. Ty novinky z domácnosti McLarkenů ho zrovna dvakrát nepotěšily. Věděl, že v tom nemá prsty Salem, ten býval vždy, i přes svou mrzutou náladu pro dobro své sestry a Pandora se tak snadno nevzdávala. Takže v tom musel mít prsty logicky Gael… „To mě mrzí. Ale ber to tak, že je to jen na přechodnou dobu. Nemusíš celý život dělat jen to, co chtějí druzí,“ pokusil se jí povzbudit, ačkoliv tušil, že je to v tuhle chvíli zbytečné. Sám se musel po tři roky věnovat kromě kouzlení také věcem, které dělat nechtěl (viz administrativa), ale představa, že ho jednou dovedou k vysněné práci, ho nutily zkrátka dřít dál jako mezka. A rozhodně toho nelitoval.
„No a co se týče toho dárku pro mě…“ tajemně se pousmál, než pokračoval, kde skončil, „Stačí, když mi dáš pusu. Sem,“ ukázal na svou tvář bez jakéhokoliv ostychu nebo studu. Bylo až s podivem, kde se v něm brala ta drzost, nebo chcete-li, odvaha. „Nechceš mi přece zůstat něco dlužná, ne?“ doplnil svůj návrh malou provokací, zatímco čekal na tah Pandory McLarkenové.

_________________

Jistěže se dalo předpokládat, že Aidric bude využívat jejích odpovědí, aby jí mohl neustále uvádět do rozpaků. Dora moc dobře věděla, že to nemyslí zase tak zle, jako spíše, že se mu to na ní asi bezmezně líbí a těší ho, když se může dívat do jejích načervenalých horkých tváří, do kterých se s každým dalším slovem a větou nabírala horkost. Tohle se jí zrovna moc často nestávalo. Což bylo nejspíše tím, že se poslední dobou s muži moc nebavila, vyjma své rodiny, samozřejmě. Raději se bavila se svými starými kamarády ze lví koleje a vůbec si nepřipouštěla tu skutečnost, že by mohl existovat někdo, kdo by se jí mohl líbit a poplést jí hlavu. Už nebyla přeci naivní malá holka, moc dobře věděla, jak to na světě chodí, a že princové na bílém koni rozhodně neexistují. Přesto však, když pohlédla na ten nezbedný výraz muže před sebou, měla najednou pocit, že… Ne, tohle nemohl myslet vážně, pomyslela si v duchu a šokovaně na něj v první vteřině vytřeštila modré oči. O takových věcech se přeci nežertuje, ne? Více než trochu se zarazila, sedíc na svém místě se ještě více narovnala, jako by právě spolknula mudlovské pravítko a pohled sklopila dolů. Jenom proto, aby nemusela čelit tomu pronikavému pohledu, pod jehož náporem jí připadalo, že kdyby to bylo možné, tak by jí propálil díru do hlavy. Proč jí to dělá? Copak to mohl myslet opravdu vážně? Stejně jí to nedalo a s posledními střípky důstojnosti mu oplatila svůj pohled, když si byla o trochu jistější.
„Samozřejmě, že je to jednoduché, jinak by se do mě Melvin nezamiloval. Prostě beze mne nemůže být, už jsme spolu dlouho,“ odvětila nadlehčeně, hrajíc si tak trochu na hloupou. Nedalo by se říct, že by tušila, jak tohle Aidric myslí, s jeho povahou, tak jak ho znala, by mohla říct, že nelže, že skutečně říká věci takové, jaké jsou. Že před člověka vždy předestře skutečnost přesně takovou, jaká je – upřímně a čestně. Ale i tak si nemohla být jistá, jestli to v tu osudnou chvíli nebyl z jeho strany jen jakýsi vtípek, s nímž jí chtěl uvést do značných rozpaků. Byl pohledný a ještě k tomu z dobré rodiny, tudíž byl jistě žádanou partií mezi čarodějkami, tak proč by se zajímal zrovna o někoho, jako je ona? Nicméně, v okamžiku kdy začali rozebírat Melvina, se opět uvolnila a na tváři se jí usadil pobavený úsměv, když se Aidric pustil nad jakousi obhajobou, možná spíše vysvětlením, proč se ropušák vytrácí. „Mluvíš z vlastních zkušeností?“ Nadhodila lehce provokativně s pozdviženým obočím a krátce se zasmála.
„Tím si nejsem jistá, kdoví co bys mu nabulíkoval. Ještě bys ho zkazil a pak by s ním bylo k nevydržení,“ nechala se slyšet a u toho pobaveně zakroutila hlavou. Představa, jak se baví s jejím zvířecím mazlíčkem, byla vskutku zábavná, a troufala si říct, že někdo jako on by toho byl určitě schopen, jen kdyby měl tu možnost. Možná bylo nakonec dobře, že Melvina nechala doma.
V tu chvíli, když pronesl, že je náchylný na modřiny, se rozesmála nanovo. Moc dobře věděla, že jí právě lže, až se mu od pusy práší, ale na druhou stranu mohla být ráda, že to nevzal jako výzvu. To by už asi moc nezvládla pod vlnou dalších rozpaků. Pěkně pomalu a po malých dávkách…
„Hm, máš pravdu, ale… taky záleží na tom, co si od toho dárku slibuješ,“ přimhouřila na něj oči, jako by čekala, že se jí přizná k něčemu… vlastně ani nevěděla, k čemu přesně. Faktem ale zůstávalo, že jí udělal obrovskou radost. Čepici si nechala vytaženou a majetnicky si ji hlídala, aby se jí náhodou něco nestalo, ale nakonec si jí přeci jen nasadila na hlavu, třebaže bylo léto a v hostinci bylo teplo. Když si o něj začala dělat starosti, hlavně díky té příhodě s kolegou, o kterou se s ní podělil, nečekala, že by jí dotek až takovým způsobem opětoval. Uvědomila si, že si s ní v tu osudnou chvíli propletl prsty, což v ní vyvolalo celou řadu protichůdných pocitů. Chtěla se mu spěšně vytrhnout, jen čistě kvůli obraně, ale zároveň to bylo tak příjemné… Nakonec zůstala zaražená, tak jako vždycky a snažila se to přejít. Nechtěla ho nijak ranit, ale na takové věci se prostě v momentální době necítila. Vyčkala tedy na chvíli, kdy se sám rozhodl, že její ruku pustí, aby se pak mohla tvářit, že se vůbec nic nestalo. Určitě v tom nebylo nic víc, než jen gesto značící, že i jemu na ní záleží.
„To zní hrozně hezky, ale sám přeci víš, jak to v takových rodinách chodí… Kde jsou ty staré časy, co jsem si mohla ze všech střílet a dělat si v podstatě co jsem chtěla. Tehdy se to zdálo opravdu jednoduché, ale dneska už vím, že… je to úplně jinak,“ na krátký okamžik uhnula pohledem, protože mluvila o věcech, nebo spíše se jen snažila naznačit, jaká ta situace u nich je. Tak moc se mu najednou chtěla svěřit s tím, že poprvé v životě cítila opravdový strach. A nejhorší na tom bylo, že ho měla z osoby, která byla její rodina. Tlumeně si povzdechla a nakonec ocenila, že Aidric vycítil, že by bylo lepší se bavit o něčem jiném. Asi si ani nedovedl představit, jak moc byla v tu chvíli vděčná za jeho šílenou povahu, se kterou si jí opět začal dobírat, jak jinak. Jenom to musela Dora nejdříve trochu rozdýchat. Dívala se mu do očí, a marně doufala v tom, že svá slova vezme zpátky, ale nakonec jí něco v tom jeho pohledu přinutilo, aby tu výzvu přijala. Byla přeci McLarkenová, a ta se nenechá jen tak zastrašit, povzbuzovala se v duchu, i když se necítila zrovna dvakrát jistě. Obezřetně se podívala kolem nich, ale zdálo se, že jejich bezprostřední okolí se zajímá jen samo o sebe. Otočila se tedy k Aidricovi zpátky, rošťácky se zazubila a obratně se nahnula přes délku stolu, aby mu tedy tu pusu vtiskla na stranu tváře, protože si to skutečně zasloužil. Alespoň za to úspěšné složení bystrozorských zkoušek. Jestli si však myslel, že neumí provokovat, tak asi nečekal, že by ho přitom jemně kousla do kůže, přesto zcela neškodně a jemně, než se od něj odtáhla a vychovaně se usadila zpátky na své místo. „To jenom, abys pak nezačal brečet, víš,“ okomentovala své počínání a zazubila se.

AIDRIC U. THORNTON

Aidric se po chvíli pohodlně rozvalil na židli jako šelma, ale tušil, že Pandoře to nebude tak vadit, když se přeci jen více znali ještě ze školních let. V očích se mu odrážela spokojenost smísená s jistým vítězstvím. Celkově z mladého Thorntona vyzařoval opět ten pozitivní klid, kterým obvykle nakazil lidi v blízkém okolí. Modré oči měla ale stále upřené na Pandoru McLarkenovou, která dost možná byla zdrojem a příčinou celé té jeho dobré nálady. Když si tak dívku prohlížel, musel se aspoň trochu pousmát. Nedokázal si jí už více dobírat, přinejmenším několik následujících minut rozhodně ne.
Ve skutečnosti si toho příliš nesliboval, když prohodil do éteru tu větu o zamilovanosti, a tak nebyl ani tolik zklamaný z Pandořiny reakce, která se opět dotkla Melvina. Tiše se uchechtl té její jasně vyhýbavé odpovědi, sama vypadala dost nejistě už na začátku, až měl Aidric podezření, že mu neodpoví. Překvapila ho. Nicméně ruměnec na jejích tvářích jí prozradil dostatečně na to, aby její odpověď nebral příliš vážně. Kdoví, proč se rozhodl v posledních měsících zaútočit právě na city mladé Pandory. Jisté ale bylo, že ať už byl jeho důvod jakýkoliv, myslel to vážně a upřímně. Jeho jedinou překážkou k tomu, aby ho brala vážně, byla jeho veselá povaha komika. Na chvíli semknul rty k sobě a trochu zamyšleně a nevědomky nechal Pandoru pohrouženou do delšího ticha, než se slušelo, než položil dlaň na stůl a začal o desku poklepávat prsty. Přemýšlel. Přemýšlel, jestli má cenu na to celé ještě něco odvětit. Nakonec se ale podle očekávání zvesela usmál. Jako vždy to vzdal se zvláštním humorem a nadhledem. Nehodlal jí navíc dál trápit, zase tak bezohledný nebyl.
Co se Melvina týkalo, byl rád, že řeč zabrousila znovu k němu, protože to bylo téma, které směřovalo ke skutečně zajímavému závěru. Zdálo se, že by skutečně stál o rande s malým žabákem. „Jistěže mluvím z vlastních zkušeností. Co jiného bys ode mě očekávala?“ vrátil jí obratně odpověď a zlehka přimhouřil oči. Byla v tom jistá provokace i narážka na to, že ona se rozhodně nikde neztrácí.
Zatvářil se trochu ublíženě, když Pandora zamítla jednoznačně jeho návrh na pokec s Melvinem a ve vteřině byl znovu nakloněný nad stolem. On a zkazit ho? Co víc by mu mohl ukázat? Věděl, že co se žabáka týče, dá si na něj Pandora pozor. Kdo by toužil po tom otevřít Pandořinu skříňku? „Nic bych mu neřekl, jen bysme spolu snědli pár brouků, popili z tůňky a mručeli na břehu rybníka a tím vábili samičky,“ dodal, zatímco si podpíral teatrálně bradu a znovu se napil ze sklenice s džusem, čímž jí definitivně vyprázdnil.
V mezičase sledoval Pandoru, jak si libuje nad svou novou čepicí s podobiznou ocelota a sotva dokázal skrýt své pobavení. Když si dívka nasadila čepici na hlavu, sklonil oči k desce stolu a promnul si koutky, aby zahnal smích. „Jsi beznadějná,“ zavrtěl nechápavě hlavou, ale budiž. I on měl své úchylky, ale ty její byly úctyhodně podivné. On by se třeba nikde nechlubil, že si doma srovnává tužky do kastlíku podle velikosti, nebo že má zálibu v barevných tričcích… a tak dále.
Trpělivě se naklonil nad stůl, když se dívka rozpovídala okrajově o svých problémech. Nechtělo se mu věřit vlastním uším. Zdálo se mu, nebo Pandora skoro rezignovala? Mírně se zamračil… To nemohla myslet vážně. „Pandoro,“ oslovil jí tiše než pokračoval, „možná jsou věci trochu jinak, v jiném chodu, než jak si je člověk představuje, když je ještě malý. Není ale důležitější, jak se k tomu postavíš? Dělat si z toho všeho srandu je už jediný způsob, jak se z toho nezbláznit. Zapadnout do okolního světa a zůstat sám sebou není nikdy jen tak. Je to ale dřina, která se vyplatí,“ a že věděl, o čem mluví. Tímhle si museli projít asi všichni noví absolventi. To probuzení z mírné naivity o celém světě. „Neztrácej hned zbytečně kvůli takovým věcem hlavu,“ natáhl k ní ruku a zlehka jí cvrnknul do nosu, snad aby odehnal její chmury, načež se usmál. Mohlo být až s podivem, jak mohl muž jeho postavení být stále tak energický, plný zdravé sebedůvěry a optimismu. Ve skutečnosti to byla jen jeho životní filosofie. Měl zkrátka rád to, kým byl a jak ho viděli ostatní. I když to nebylo mnohdy tak lehké, jak to vypadalo. Šlo ale víceméně o cvik, zkrátka se tomu všemu nepodvolit.
Nečekaně pozvedl obočí, když se Pandora znenadání zvedla ze svého místa a skutečně přijala jeho výzvu. Musel se přiznat, že to nečekal, nicméně mu to na tváři vyloudilo vzácný, trochu lišácký úsměv. To kousnutí bral už ale jako provokaci. „Ale to bys mě pak musela utěšovat,“ pokrčil rameny a nepřestával se usmívat. Chvíli si pohrával v ruce s víkem od krabice, než se naklonil k Pandoře a zvedl kus papíru ten kus papíru, který teď tvořil improvizovanou oponu mezi nimi a společností. „Thornton vrací úder,“ hlesl s úsměvem, než drze vtiskl Pandoře McLarkenové jeden lehčí polibek na rty. Byl si vědom skutečnosti, že se může dočkat políčku, ale jednoduše si o to koledovala, když ho kousla. Krátce přejel palcem dívce po bledé tváři, spánku a zastavil se u brady. Ani jeden z nich se pak nedočkal ničeho víc, než že si Aidric sednul zpátky na své místo a víkem, které použil jako zástěnu, přiklopil prázdnou krabici. „Jak se vlastně daří Salemovi? Je spokojený ve Skotské lize? Hádám, že si určitě musí užívat pozornosti víc než dost,“ zamluvil předchozí polibek novým tématem a pohodlně se zády opřel do židle.

_________________