Yvonne z hloubání nad tajemstvím základních stavebních kamenů vesmíru a tím, kam se poděl její bratr, vytrhla až kolemjdoucí světlovlasá dívčina, která se dostala do nesnází právě v okolí její současné ubikace. Zrzka překvapeně vzhlédla, když ucítila škubnutí, které otřáslo jejím stolem, a vzhlédla k plavovlásce, která se evidentně zatrhla šaty za uvolněný hřebík.
Když se dívka otázala, zda si může odložit sklenici na stůl, Yvonne jenom němě kývla a upřeně se na světlovlasou dívčinu zadívala, protože tuhle ještě nikdy neviděla ani na Příčné, ani ve snech. Ne že by to bylo něco neobvyklého, ale takoví lidé byli vždycky větší neznámá, než ti, které Yvonne… no, viděla.
Tahle ale vypadala přátelsky, a jako někdo, koho by byla Yvonne docela ráda považovala za kamarádku, nebo alespoň minimálně za známou osobu. Stočila oči na hřebík, o který se zachytil modrý lem sukně, a chvíli na něj mhouřila oči, aby nakonec natáhla ruku a zatáhla za látku šatů, aby neznámé dívce pomohla. Nemohla ji koneckonců nechat, aby si natrhla oblečení, no ne?
Jakmile bylo vyproštěno, zvedla znovu pohled k plavovlásce samotné. Byla to Yvonne, takže se nikterak přátelsky neusmívala, ani nezářila jako sluníčko, ale i přesto se jí dal z očí vyčíst jakýsi zvědavý zájem. „Já jsem Yvonne,“ natáhla znovu paži, tentokrát ovšem kvůli představování, nikoliv kvůli chrabré záchraně sukně. „Těší mě.“ Yvonne neměla moc zkušenosti s lidským kontaktem, nebo alespoň ne takové, jaké by ráda měla, tudíž doufala, že se náhlé vybafnutí svého jména považuje za adekvátně podanou komunikaci s ostatními lidskými bytostmi. A když ne… holt se bude muset pokusit znovu.

_________________

Co jsem vážně nečekala, byla pomoc od té neznámé holky, co seděla u zákeřného stolu. Chvilku jsem si její existenci prohlížela, když mi pomáhala vyprostit látku sukně z hřebíku, a i když se neusmívala, nevypadala vyloženě nepřátelsky. Já se taky hned neculila na všechny světové strany, když k tomu nebyl důvod. Takže když jsem byla zachráněna, věnovala jsem jí drobné pousmání, než jsem k ní natáhla svou ruku, abych stiskla tu její. Bylo to neskutečně dospělácké gesto a já se v tu chvíli cítila, že mě konečně někdo začíná brát vážně. „Veronica, taky mě těší. A díky,“ broukla jsem k ní vděčně a po chvilce váhání jsem si přisedla na jednu z těch volných židlí u jejího stolu, zatímco moje prázdná sklenice od limonády osiřela odložena na vzdálenějším rohu. „Jsi tu na nákupech do Bradavic?“ Zeptala jsem se po chvilce ticha, které jsem potřebovala na rozmyšlenou, jestli se s dívkou socializovat či nikoliv. A samozřejmě mi docházelo, jak je to stupidní dotaz, jenže mě to vážně zajímalo. Vypadala v mém věku a neměla na sobě nic, co by odkazovalo na to, že už v Bradavicích studuje, ale taky mohla třeba chodit na soukromou školu nebo tak něco.
Možná kdyby se mi dědeček věnoval, neměla bych potřebu se vybavovat s naprosto cizím děvčetem, protože jsem si s vrstevníky nikdy moc nerozuměla, ale za pokus to stálo. A Yvonne vážně nevypadala nebezpečně, takže jsem se jí rozhodla dát šanci, ač jsem ji vlastně vůbec neznala.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Yvonne se chvíli sice cítila naprosto nepatřičně a trochu hloupě, statečně ale světlovlásce – Veronice – potřásla rukou. Takhle to dělali dospělí, a takhle to dělala i ona sama, když se s dospělými setkala, ale když si potřásaly ručkami dvě jedenáctileté slečny, bylo to minimálně úsměvné. Yvonne ve svých rozpacích dokonce nenápadně škubla koutkem úst, což bylo na první setkání gesto vskutku neobvyklé, nebo alespoň v Yvonniných očích bylo.
Veronica, které už zrzka začínala v rámci zachování vlastního zdravého rozumu vymýšlet nějakou příhodnou zkratku jména, si přisedla na volnou židli, a Yvonne po ní zašilhala nejistým pohledem. Co se v komunikaci s lidmi děje teď? Nová spolusedící to ale velice rychle vyřešila za ni, když se sama rozpovídala o tom, jestli náhodou taky nejde nakupovat kvůli tomu, že příští školní rok nastupuje do Bradavic. Yvonne zamrkala. Škola? To znělo jako dobré téma k rozhovoru. Neškodné. Bylo mnohem těžší s někým komunikovat na úrovni, když jste o něm nic nevěděli.
„Jsem,“ přikývla v potvrzení, „ale ještě jsem z nich moc neviděla. Z těch nákupů, myslím. Bratr mě většinou tahá po vyhlídkových procházkách, nevím proč.“ Quentin byl moc nadšený Příčnou ulicí na to, aby Yvonne nechal ujít všem těm turistickým okruhům, i když se bránila s tím, že už přece dávno ví, jak to tady vypadá. Alespoň že jí koupil zmrzlinu. „Tys už… nakupovala?“ pokusila se zrzka poněkud nemotorně o odpinknutí tématu zase zpátky k Veronice a malinko nervózně hrábla po sklenici džusu, která byla poloprázdná, aby si všimla, že ta patřící její nové spolusedící je už prázdná a opuštěná v rohu stolu. Zatěkala pohledem mezi pomerančovým džusem a Veronicou. „Dáš si… džus?“ broukla nakonec váhavě a postrčila sklenici k plavovlásce s tázavým výrazem v očích.

_________________

Když Yvonne potvrdila moji domněnku, že je tu na nákupech do školy, měla jsem co dělat, abych se nezačala tvářit otráveně, protože jsem samozřejmě žárlila, že někdo nemusí čekat tak jako já. A proč? Protože. Ještě nikdy jsem podobnou odpověď na svou otázku od maminky nedostala, ale přesně tohle řekla, když jsem se jí zeptala, proč ty nákupy pořád odkládáme. „Aha. A už sis něco pořídila?“ Zeptala jsem se zvědavě i přes to, že Yvonne zmínila, že z nákupů toho ještě moc neviděla. Třeba už byla alespoň někde a mohla mi o tom vyprávět! Pak se otázka ohledně nakupování stočila mým směrem a já musela chtě nechtě svěsit poraženě ramena. „Ne. Ale chceme jít s mamkou co nejdřív, jen jí do toho vždycky něco vleze. Dneska musela ke Gringottům a já jsem tu s dědečkem. Ten sedí támhle,“ kývla jsem hlavou k šedivému muži přívětivého výrazu. Děda byl pořád zabraný do let minulých a mně to přestávalo vadit, protože jsem si našla vlastní zábavu.
Sice jsem měla žízeň, ale jakmile se přede mnou zjevila Yvčina sklenice s džusem, zavrtěla jsem hlavou, a zaklimbala nohama nad zemí. „Ne, díky. Já si pak řeknu dědovi o limonádu.“ Odmítla jsem její nabídku zdvořile a omluvně jsem se jejím směrem pousmála, aby to nebrala zle. Nechtěla jsem si vystrašit novou kamarádku nějakým nepovedeným dialogem, ze kterého jsem ještě navíc byla nervózní. „Už sis vybrala nějaké zvíře? V dopise psali, že si můžeme nějaké vzít a já pořád nevím,“ ušklíbla jsem se a hned pokračovala: „Ale určitě nechci žábu ani krysu.“ Teď jsem mohla jen doufat, že Yvonne není milovník žab nebo krys.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Yvonne nepostřehla Veroničin projev nespokojenosti, protože ji jednoduše neznala tak dobře, aby vůbec dokázala poznat, že to nějaký projev nespokojenosti vůbec byl. Pokračovala tedy v kostrbatém pokusu o konverzaci, jako by se nechumelilo. „Pořídila? No, kromě džusu a zmrzliny nic moc, abych pravdu řekla,“ broukla tiše a přitáhla si sklenici s prvním řečeným zase zpátky k sobě, když se teda Nica nechtěla napít. Aniž by to dávala najevo, trošku to zabolelo, což ale Yvonne připisovala jenom tomu, že takhle po dlouhé době jednala sama od sebe s někým jejího věku, a evidentně si moc přála udělat dobrý dojem. Nastupovat do internátní školy bez jediného kamaráda, to bylo něco, co by nezvládla snad ani ona, pověstná tím, že si za celou dobu základního vzdělání neudělala ani jednu kamarádku.
Když Yvonne zblýskla, že Veronica ještě taky nekoupila zhola nic, rozhodla se kout železo, dokud bylo žhavé. „A nechceš jít se mnou? Neztratíme se, slibuju,“ zamrkala na světlovlásku v marném pokusu utužit křehké mezilidské vztahy, které se mezi nimi nejspíš utvářely, a vůbec jí nepřišlo, že by mohla být moc rychlá. Koneckonců, nikdo nechtěl být bez hůlky dlouho, nebo snad ano? Stočila pohled směrem k dědečkovi, který už jí byl o něco povědomější, než Veronica sama. Tohohle už někdy viděla, i když to nemuselo být nutně ve snech.
„Zvíře?“ překvapila ji spolusedící znenadání. Yvonne nad povoleným zvířetem zatím vůbec nepřemýšlela, protože ho nepovažovala za natolik důležité. Nikdy popravdě moc nechápala svoje bývalé spolužačky, které kvíkaly nad obrázky štěňátek a plánovaly, jak si otevřou útulek, až budou dospělé. „Nevybrala, vlastně mě to zatím ani nenapadlo. Asi sovu? Sovy jsou užitečné,“ odtušila zamyšleně a poškrábala se ve vlasech. „Nebo kočku? I když nevím, k čemu taková kočka je, kromě toho, že se dá hladit,“ pokrčila nakonec rameny bezradně, složená na lopatky obyčejnou otázkou ohledně domácích zvířat.

_________________

„Tys měla i zmrzlinu?“ vystřelilo mi obočí vysoko na čelo, protože já dostala jen tu limonádu, a na zmrzlinu jsem mohla zapomenout, alespoň dnes určitě. Děda vypadal zahloubaně do rozhovoru, a kdybych se ho náhodou pokusila vytáhnout do zmrzlinářství, asi by netušil, která bije. Vlastně jsem se pomalu smiřovala s tím, že tu dneska budu vysedávat o limonádě, dokud se maminka nevrátí od Gringottů a nepůjdeme domů.
Kdybych tvrdila, že mě Yvčin nápad nelákal, lhala bych, ale moc dobře jsem věděla, že by se děda zlobil, kdybych se vydala courat po Příčné bez dozoru, když to tam teď každou chvíli někdo schytal. „Ale já nemám žádné peníze,“ zamumlala jsem bezradně a pokrčila rameny. Byla to pravda a znělo to daleko líp, než kdybych řekla, že se na Příčnou sama bojím. I ve dvou se tam bojím. „A nepůjdeš třeba ještě někdy jindy? Že bychom se domluvily a šly společně,“ pokusila jsem se zachytit jako tonoucí pověstného stébla, protože jsem zoufale chtěla strávit nákupy s někým, kdo taky nastupoval do Bradavic a vypadal, že bych si s ním mohla dobře rozumět.
Co se zvířeny týkalo, Yvonne vypadala na můj vkus až moc překvapeně. Přece v tom dopise stálo, že si máme nějaké zvíře pořídit, ne? „Chtěla bych sovu nebo kočku,“ přisvědčila jsem, když jsme se sladily na přibližně stejnou vlnu, a letmo jsem se pousmála. Mně ty úsměvy nikdy moc nešly, ale kvůli potencionální kamarádce jsem se rozhodla snažit. „Možná bych právě radši chtěla tu kočku, protože až se mi bude stýskat po mamce, tak budu mít koho hladit. Se sovou by to asi moc nešlo,“ podělila jsem se s dívčinou o svou taktiku na zahnání pocitu osamělosti, kterého jsem se děsila asi nejvíc. Nová škola, noví spolužáci a neznámí učitelé, to bylo přesně něco, co mě dokázalo strašit i ve snech. „A ty už v Bradavicích někoho znáš?“

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

„Jenom jeden kopeček, a to proto, že bratr zabloudil a chtěl mě odškodnit,“ připustila Yvonne váhavě, protože Veronica, u níž skutečně váhala, zda ji nepřekřtít na Nicu, vypadala skoro až zklamaně. Yvonne nebyla člověk, který by plul ve společnosti jako ryba ve vodě, ale tentokrát dokázala vycítit náhlou změnu nálady, a nebyla si úplně jistá, zda je to změna k lepšímu, nebo horšímu. Dělání kamarádů byl jednoduše složitý a nebezpečný podnik, teď už to viděla jako na dlani. „Ale byla jich tam… spousta? Zmrzlin myslím,“ zaváhala znovu. „Můžeme se pak zeptat, jestli by nás tam někdo nevzal?“ Návrh, který zněl spíš jako nadějná otázka. Veronica se zatím zdála jako docela příjemná společnost.
Samozřejmě, nic nešlo tak jednoduše, jak se původně zdálo, a Yvonne svěsila hlavu v němém zklamání, protože jak mohla zapomenout na to, že stále ještě nemají peníze, a i kdyby chtěly, nemohly by teda jít nakupovat samy? A kde vůbec byl Quentin? Tohle byla jedna z chvílí, kdy zrzka skutečně proklínala svoji schopnost vidět věci a její nepředvídatelnost. To nemohla zamávat rukama a vědět, kde její bratr zrovna je? V životě prostě nic nejde jednoduše, že ano.
Překvapeně zvedla oči zpátky k Nice, která jí nabídla, jestli se nechtějí na nakupování spojit. Tohle se chápalo jako kamarádství, že? „Šla bych moc ráda,“ přisvědčila Yvonne vážně. Rozhodně bylo lepší nakupovat s někým, než nakupovat sama. Neměla moc ráda nákupy. Zatím. Byla sice pravda, že zatím neměla k nakupování moc příležitostí, ale tak nějak od přírody předpokládala, že ji to bavit nebude.
Převést řeč na domácí mazlíčky byl asi ten nejjistější směr, kterým se mohla rozpačitá konverzace ubírat, a Yvonne rychle přemýšlela nad tím, jestli by byla lepší kočka, nebo sova. „Já bych asi dala přednost sově,“ odtušila nakonec, stále ještě ztracená v myšlenkách, „mohla bych domů posílat dopisy.“ Kočky přišly Yvonne nakonec trochu zbytečné, ale měla dost sociálního cítění na to, aby si to nechala pro sebe a nekazila Veronice radost. Byla koneckonců pravda, že ke kočkám se dalo tulit, ale Yvonne nikdy nebyla tulící typ.
Co se Veroničiny druhé otázky týkalo, odpovědí mělo být pouhé zavrtění hlavou. Samozřejmě, viděla nějaké obličeje, ale ty byly hodně rozmazané a natolik nejasné, že se jí podařilo je hned zapomenout.

_________________

„Aha,“ vypadlo ze mě inteligentně ohledně té zmrzliny, ale stejně jsem ji Yvonne záviděla. Takže se nikdo nemohl divit, když ze mě následně zcela bez rozmyslu vypadlo: „Až bude léto, stavíme se spolu ve zmrzlinářství a ochutnáme je všechny? Já jednou zkoušela dýňovou a taky levandulovou, a ta mi moc chutnala.“ U Merlina, tolik slov! Kde se to ve mně jen vzalo? „Teď už by mě tam děda asi nevzal, brzo se sem staví maminka. A ta bude chtít jít domů.“ Což mi bylo docela líto, protože bych s Yvonne na zmrzlinu zašla ráda i dnes, ale tušila jsem, že mamka nebude chtít o dalším courání po Příčné ani slyšet.
Co se týkalo nákupů, začala jsem se nepokrytě usmívat, takže bylo jasné, že jsem Yvonne rychle začala brát jako kamarádku, a docela mě ta myšlenka nadchla. Mamka mi sice říkala, že v Bradavicích si určitě udělám víc kamarádů než v předchozí škole, ale já jí to samozřejmě nevěřila, protože to byla moc optimistická vyhlídka. „Určitě půjdeme spolu, musíme. A dáme si i ty zmrzliny!“ pokývala jsem nadšeně hlavou. Možná jsem zněla až příliš nadšeně, takže jsem se raději zase zklidnila, abych svou novou kamarádku nevyděsila přílišným nadšením. Ale už teď jsem se na ty nákupy strašně moc těšila.
„Hm, máš pravdu, že sova by byla asi praktičtější,“ zauvažovala jsem pak a zase jsem v tom přestala mít jasno. Ještě před chvilkou bych položila ruku do ohně za to, že si vyberu kotě, teď už jsem váhala. To tam nemohli napsat jen jednu možnost? Bylo by to daleko jednodušší. Nestačila jsem ale převést svoje úvahy do slov, protože se brzy otevřely dveře, a mezi stoly se ke mně začala přibližovat maminka, kterou zdobil krásný nový šátek okolo krku. Vsadila bych se, že odcházela trochu jinak učesaná, ale třeba byl venku vítr nebo si v bance začala zoufalstvím rvát vlasy jako v těch filmech, co vysílala mudlovská televize. „Verunko, kde máš dědu?“ zeptala se mě celá zadýchaná, takže asi hodně pospíchala, což mě popíchlo k tomu, abych se zvedla ze židle, protože se tu asi nechtěla zdržovat. „Mami? Tohle je Yvonne, moje kamarádka. Půjde letos taky do Bradavic, a dohodly jsme se, že spolu půjdeme na nákupy. Takže už na ty nákupy vážně musíme,“ prohlásila jsem rozhodně a pak jsem nasměrovala ukazováček dědovým směrem. Mamka se pohledem ujistila, že ji děda zbystřil, a měl se k placení, ovšem pak stočila pozornost k mojí kamarádce. „Moc mě těší, Yvonne,“ pozdravila dívčinu s úsměvem a já na Yvonne ještě spiklenecky mrkla, protože mamka většině mých přání nedokázala říct ne. Já jich sice moc neměla, ale když už ano, považovala jsem je za důležitá. „Když mi řekneš, komu máme poslat sovu, abychom se domluvili s tvými rodiči, tak jsem si jistá, že ty společné nákupy nějak domluvíme.“ Moje mamka byla prostě poklad!

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Yvonne poměrně šokovalo, jak nadšeně Veronica přistoupila na myšlenku, že by spolu v létě zašly na zmrzlinu. Zatím si nebyla vůbec jistá, jak na Nicu nahlížet – koneckonců se znaly od dnešního dopoledne, a jakkoliv by Yvonne ráda lidem věřila, několik hodin byla příliš krátká doba na to, aby si dokázala vytvořit o člověku, byť sympatickém, obrázek. „Levandulovou jsem ještě neviděla. Vážně chutná dobře?“ nakrčila tedy nosík v jakémsi gestu pochyb, jelikož podle ní byla levandule kytka, která sice hezky voněla, ale chutnala už podstatně hůř.
Yvonne byla plně odhodlaná s Nicou celou tuhle věc kolem kamarádství vyzkoušet. Byla si totiž jistá – nejspíš nějakým šestým smyslem, který ale neměl co do činění s jejím vnitřním zrakem – že jestli to s někým může vyjít, pak je to tahle světlovlasá, trochu zakřiknutá dívka, která jí je vlastně docela podobná. Ne vzhledově. Tím, že taky váhavě lovila slova a neměla pevnou půdu pod nohama. Yvonne byla dokonce v tuhle chvíli natolik pozitivně vyvedena z míry, že znovu zkusmo škubla koutkem úst, a zkonstatovala, že jí asi dřív popraská obličej, než se jí povede se věrohodně usmát.
Co se sovy týkalo, pouze pokrčila rameny. Zrzka si myslela, že se stejně rozhodne až na místě, v obchodě se zvířaty, a ani sáhodlouhá debata předem jí v tom vybírání nepomůže tak, jak by nejspíš ráda, ale jestli z toho měla Veronica radost… nu. Přinejhorším si každá mohla pořídit jedno a pak se o mazlíčky dělit, když už tedy byly ty… kamarádky. Yvonne to slovo znělo na jazyku divně, ne ale nutně špatně.
Když se u jejich stolu objevila neznámá osoba ženského pohlaví, která mohla být velice dobře Veroničinou matkou, Yvonne musela skrývat svoje překvapení, a taky způsob, jakým se jí srdíčko zatřepetalo jako vrabčí křídla, když Veronica bez okolků vypálila, že jsou kamarádky. Mise byla splněna, nebude do Bradavic odjíždět sama.
„Dobrý den,“ broukla poslušně směrem k přítomnému rodiči a zamrkala jako porcelánová panenka. Mrkání z nějakého neznámého důvodu na dospělé vždycky zabíralo. „Mě taky moc těší. Myslíte, že by to nakupování vážně šlo?“ zeptala se dodatečně spíš ze setrvačnosti, než z čehokoliv jiného, protože z rozhovoru mezi Nicou a její maminkou šlo docela dobře poznat, že by to bylo možné. Ostatně o tom svědčila i další slova.
„Já jsem tady s bratrem,“ podotkla Yvonne vážně. Quentin se stále ještě neobjevil. „Myslím, že by měl být někde venku, já na něj měla čekat,“ přiznala nakonec a sklopila pohled k desce stolu, jelikož jí nepřítomnost staršího bratra a nejlepšejšího člověka v jednom začínala dělat starosti.

_________________

Vážně bych se měla raději krotit, ale představa toho, že bych tu společnou zmrzlinu vůbec nenavrhla a pak si mohla jen spílat, že jsem pro začátek nějakého toho kamarádství nic neudělala, byla až příliš děsivá. Navíc jsem neměla ve zvyku příliš dlouho mluvit, aniž by následoval nějaký čin, takže jsem vlastně ani nemohla nic jiného udělat. U Merlinových vousů, proč já se vlastně kdy divila, že se mnou nikdo nechce kamarádit? Musela jsem svým přístupem všechny zastrašit, jako se mi to dost možná povedlo i s Yvonne, která se tvářila dost šokovaně, alespoň v první chvíli. „Mně chutná,“ hlesla jsem proto tiše a sklopila oči k zemi, protože všeho moc škodilo, nadšení obzvláště.
Moje mamka to s lidmi vždycky uměla. Usmívala se a byla milá, takže ji skoro každý měl rád, a ti co ne, tak ty jsem nechápala. Moje maminka byla přece nejhodnější stvoření na světě, tak neměli důvod ji nemít rádi! A teď jen dokazovala, že se jí Yvonne jako moje kamarádka zamlouvá. „To nakupování by určitě šlo, Yvonne, a já budu jen ráda, že s námi půjdeš,“ broukla mamka vlídně a mně se usadil na tváři spokojený úsměv. „My už ale budeme muset jít, tak ti tu nechám naši adresu, kam se vaši můžou ozvat, ano? A nebo se můžeš za Veronicou klidně stavit, když se ti bude chtít.“ Mamka byla očividně mistr plánování a měla dobrou náladu, až jsem zapochybovala, že by jí takhle mohli vylepšit náladu zrovna úředníci v bance. To nějak nesedělo. Jenže jsem neměla moc času se nad tím zamýšlet, protože jsem byla popostrčena k odchodu. „Tak ahoj, Yvonne, budu se těšit na ty nákupy!“ mávla jsem ještě na kamarádku, než jsem s mamkou a dědou opustila prostor Kotle.

>>>

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0