Na okamžik se Keilanovy rty zvlnily do nepatrného úsměvu, když se Tina rozhodla, že mu nějaký ten čas poskytne. On ho prostě potřeboval. Nebyl ten typ člověka, co se do všeho vrhá po hlavě – potřeboval si to promyslet, zvážit pro a proti, a položit si spoustu důležitých otázek, na něž prozatím neznal odpovědi. „Děkuju,“ zamumlal vděčně. Když mu pak kladla na srdce, aby neudělal nějakou pitomost, zakroutil hlavou. „Neměj obavy, Tino. Nic hloupého nevyvedu,“ slíbil, ačkoliv si tím nebyl úplně jistý.
Když se Tina začala chystat k odchodu, Keilan se rozhodl, že jí nebude bránit, ačkoliv by s ní rád zůstal déle. Už si ale řekli to nejdůležitější, a Tina se kvůli Verunce nemohla zdržovat dlouho, což Kei naprosto chápal. „Uvidím jí někdy? Myslím ještě předtím, než nastoupí do Bradavic?“ neodpustil si poslední otázku a zvedl k Tině téměř prosebný pohled. Jeho dcera mu totiž nebyla ukradená, a jemu ke štěstí stačilo i to, když ji mohl zpovzdálí pozorovat. I když by byl samozřejmě daleko šťastnější, kdyby mohl přijít blíž, obejmout jí, a strávit s ní nějaký čas.

_________________

„Nemáš zač,“ broukla Tina s úsměvem a pak se maličko uculila, s jiskřičkami pobavení v očích. „Navíc ti děkování nejde k pleti, Keii,“ popíchla ho, aby trochu rozjasnila jeho tvář, protože se jí jeho výrazy v průběhu rozhovoru nelíbily. Nechtěla ho trápit ani naštvávat, jenže jejich situace byla pokaždé jak pochod v okovaných botách po tenkém ledě. A když se jí snažil uchlácholit, že nic hloupého neprovede, merlinvíproč mu to ani za mák nevěřila.
Jakmile se rozhovor stočil ke své konečné fázi, Tina se znovu pousmála a pomaličku vstala, aby se oblékla do svého kabátu. A opravdu nepospíchala, protože se jí od Keilana nechtělo. „Můžeš ji vidět, kdy budeš chtít.“ Ujistila ho a sáhla po knoflících, které začala pozvolna zapínat. „Dám ti vědět, kdy půjdeme na Příčnou a… pokud se ti nebude chtít k nám přidat – jako kamarád – můžeš ji alespoň zahlédnout.“ Odhodlala se nakonec zvážit možnost, že Verunce zalže, ačkoliv ji to pranic netěšilo. Jenže nechtěla Keilanovi odpírat možnost dceru vidět. A navíc by se s ním poblíž cítila mnohem bezpečněji.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Když ho Tina popíchla, Kei se pobaveně pousmál a v očích mu přeskočily jiskřičky. „Máš pravdu, přestanu s tím,“ okomentoval svoje děkování. Jenže ona si jeho díky zasloužila. Však to taky neříkal každému, Keilan neměl mnoho důvodů děkovat.
Vstal od stolu, když se postavila i Tina, a sledoval, jak si zapíná knoflíčky kabátu. Když mu řekla, že může jejich dceru vidět, kdykoliv bude chtít, vděčně se pousmál. Už ale neděkoval, když mu to nešlo k pleti, ten úsměv a výraz vděku v jeho tváři musel stačit a určitě mluvil za vše. „Přidám se rád,“ zamumlal ohledně jejich nákupu na Příčné. Pak se k Tině naklonil a letmo ji políbil na tvář. „Měj se hezky, Tino. A dávejte na sebe pozor,“ brouknul tiše, odhrnul jí pramínek vlasů z tváře, a poté už jen sledoval, jak odchází.
Nakonec se také oblékl, a ještě předtím, než se vydal zaplatit jejich útratu, se natáhl pro dopis od Verunky, který složil a pečlivě uschoval ve vnitřní kapse svého kabátu. Nakonec u hostinského zaplatil za sebe i Tinu, pokud to nestihla před ním, a se zamyšleným výrazem ve tváři opustil Kotel.

>>

_________________

Christian se svým synem postával před velkou, kamennou zdí a tvářil se věru zmateně, zatímco klučina vedle něho nervózně poskakoval na špičkách, v nových modrých teniskách, a rozhlížel se kolem dokola, zda nezahlédne nějakého kouzelníka. Podle něho tomu taťka mudla vůbec nerozuměl, určitě tu ten vchod na onu zázračnou ulici musel někde být a v duchu svému otci velmi vyčítal, že má zase svou hlavu a odmítá se kohokoli zeptat, protože se bál, že by narazil na nějakého normálního člověka a ten by si o něm myslel, že se naprosto zbláznil. Christian Fawbert držel v ruce dopis a poté stručně popsanou cestu od Anastasie, která sice mohla oba muže doprovodit a ukázat, jak se na Příčnou ulici dostanou, ale Christian si to nepřál a Lartena to tolik netrápilo, aby se na to zeptal.
"Tak znova," zamračil se starší muž a pohlédl na papír, na němž se vyjímalo úhledné ženské písmo, "Děravý kotel. To tu musíme být správně, víc děravě to tu vypadat ani nemůže," uchechtl se s nadsázkou a sklouzl očima o řádek níž, zatímco se Larten pod ním pobaveně zakřenil a protočil nad taťkou očima. Kdyby tu teď stál on se svým synem, prostě by popadl pod rukou prvního člověka a požádal by ho, aby ho na Příčnou ulici dovedl. Ale bohužel to teď záviselo na Christianovi, který si připadal jako Alenka v říši divů a nerozuměl spoustě těch výrazů, i když s kouzelnicí několik let žil pod jednou střechou. Aniž by si to uvědomoval, pomalu v něm rostla zášť k téhle společnosti, které mu chtěla sebrat syna a odvést ho na pomatenou internátní školu, kde se bude učit hlouposti, které mu budou za pár let jako budoucímu manažerovi k ničemu. Ale Larten od chvíle, co mu onen dopis dorazil, vypadal tak nadšeně, že on snad ani neměl to srdce obálku spálit a stát si za tím, že do Bradavic se letos nastupovat nebude. To by tomu malému koktovi zlomilo srdce, on to moc dobře věděl, a rovněž by to naštvalo Anastasii, která pevně věřila, že když Larten nezapadal do světa normálních lidí, mezi těmi svými se bude cítit lépe. Už si ho představovala jako úspěšného věštce, kterému bude svět ležet u nohou a jeho proroctví se budou opakovat i za tisíc let. Když se to shrne a podtrhne, oba rodiče na svého syna měli velké požadavky. Chtěli z něho mít úspěšného a slavného člověka, čemuž realita tak dobře neodpovídala. Místo toho to byla hyperaktivní hromádka svalů a kostí, která se neuměla vyjadřovat a radši si dlouhé chvíle ticha krátila různými neplechami. Jako teď...
"Lartene, nech tam to koště!" napomenul Christian svého syna, když si všiml, že prcek našel tamhle vzadu nějaké na půl rozlámané koště, které si ihned přivlastnil.
"Já... mmmyslel, že... na-na ko-ko-koš-těti se lítá," se šibalským úsměvem se na svého otce usmál, jelikož zaznamenal to čiré zděšení v jeho modrých očí a i když byl autorita, která neměla konkurenci, z některých věcí už měl i zábavu. A aby bylo všechno uvedeno na správnou míru, Larten v tu chvíli neměl sebemenší tušení, že na košťatech se opravdu lítá. Christian byl životem Anastasie a celou tou společností natolik zděšen, že se nakonec dohodli na kompromisu, jenž obsahoval to, že svého syna nebudou zasvěcovat do takového složitého světa a připravovat ho na život něčeho, o čem normální děti snili, když neměli žádnou jistotu, že se u něho magie projeví. Anastasie proto byla v Lartenových očích odjakživa výjimečná, možná o něco méně, když od svého syna odešla a nerozloučila se, ale až nedávno zjistil, co všechno se za pojmem kouzelník ukrývá. Byl z toho u vytržení, tak moc, že by nejradši tu zeď prorazil, aby se na tu Příčnou hned dostal.
"Ale ne teď," odpověděl Christian a zamával papírem, ať mu to pomůže rozluštit. Sice byli dohodnutí, že než budou nakupovat nějaké pomůcky, zprvu se po ulici pouze porozhlídnou, ale pokud se tam nebudou schopni ani dostat, těžko se tam rozhlédnou, natož nakoupí.

_________________

| +

[size=85]

Samantha s tátou přišli do Kotle z mudlovské části Londýna, za živého hovoru, kdy Sam tradičně rozhazovala rukama všude kolem a smála se na celé kolo. Táta měl totiž volno, kvůli tomu, že na Ministerstvu nechtěli nečistokrevné, a on na své místo rezignoval dříve, než ho odsud vyhodili, protože s momentální politikou nesouhlasil, a ostatně se kvůli Ministerstvu musel rozvést se svou ženou. A protože Sam si chtěla udělat pauzu od školy, přemluvila tátu, aby s ní dojel do Londýna, pěkně po mudlovsku, protože jí došla sova dřív, než na narozeniny, které měla až v srpnu, což nečekal nikdo z rodiny, snad kromě Amelie, která to úspěšně zatajila, a Samantha skákala asi půl hodiny do vzduchu radostí.
Sam vesele pozdravila hospodského Toma, který si s Jamesem vyměnil pár krátkých přátelských vět, a poukázal ke vchodu na Příčnou ulici, kde se zdálo, že jistý pár má trochu problémy. Sam k tátovi povytáhla obočí, ale ten jí jen položil ruku na rameno a věnoval jí úsměv, rozloučil se s Tomem s tím, že se tam vrátí později, a vykročil k těm dvěma.
"Dobrý den, mohu vám být nějak nápomocen?" nadhodil svým nízkým, klidným hlasem, a lehce se na muže se synkem usmál. Sam jej následovala, a právě vykoukla zpoza jeho zad a zvědavě zamrkala jak na pro ni vysokého pána, tak na klučinu, který měl epesní tenisky.
"Ahoj, vy jste tu noví, žejo? Chcete se dostat na Příčnou?" zeptala se a vyhoupla se zpoza otce, stavíc se kousek před něj, aby si ty dva mohla pořádně prohlédnout. James se na druhého pantátu omluvně usmál, a trochu Samanthu uzemnil tím, že jí položil obě ruce na ramena a nenápadně jí přitom bránil v dalším postupu. Protože svou dceru znal, a viděl, jak jí září očka a taky věděl, že ne vždycky vystupuje tak úplně taktně nebo společensky přijatelně.

_________________

Larten už začínal mít strach, že to otec vzdá a rozhodne se vrátit domů. Že se třeba rozhodne kontaktovat svou bývalou manželku, po které Larten kouzelnické nadání zdědil a vrátí se sem všichni společně, ale on se na onen svět za kamennou zdí tak hrozně moc těšil, že by nevydržel čekat několik dalších dnů. Už teď netrpělivě poskakoval na místě a pozorně si prohlížel onen papírek, kde byla načrtnutá cesta až na tohle místo. Na tom nebylo nic těžkého se sem dostat, ovšem Anastasie Christianovi následně sdělila a tam už to bude, takže zásadní informace chyběla, protože on si vážně nepředstavoval, že v té stěně budou dveře a pouze vstoupí, tak tomu však nebylo.
Christian se na svého neposedného syna zamračil, převzal si od něho papírek a zrovna v tom okamžiku se u nich ocitli dva naprosto cizí lidé, respektive starší muž s malou dívkou, která byla očividně víc hyperaktivní než Larten, protože se okamžitě po svém (pravděpodobně) otci, chopila slova, což si vysloužilo Lartenovo pobavené a tiché zachechtání.
"Dobré poledne, noví... no, podle toho, jak se to vezme, postáváme tu už docela dlouho," ušklíbl se Christian k oběma a pohlédl na Lartena, jenž jako obvykle v přítomnosti cizích lidí mlčel a pouze aktivně přikyvoval. "Vy také patříte k nim?" olízl si rty, když sebral odvahu, protože malá blondýnka zmínila Příčnou, což Christiana trochu uklidnilo. "Rádi bychom se tam dostali, ale... zdá se, že tu je nějaký problém, není kudy..." Christian si nedovolil uvažovat nad tím, že vstup bude něco magického, něco, co by mozek normálního člověka nebyl schopen pobrat, ovšem Larten se od chvíle, co Samantha se svým taťkou dorazila, potutelně uculoval a v duchu se tetelil štěstím, že konečně jim někdo ukáže tu záhadu a oni se na Příčnou ulici přeci jen dostanou.

_________________

| +

[size=85]

Po Christianově prohlášení se na něj James chápavě pousmál a Samantha se pobaveně zakřenila na Lartena, načež si vyměnili pohledy, kterými se shodli na tom, že ten pán bude mudla a klučina toho o kouzelnictví taky zatím moc neví, a James do toho pohledu přihodil i lehoučké varování, aby to Sam nebrala moc zhurta. Na to, až bude moci někoho mudlorodého zasvětit do kouzelnického světa se totiž ukrutně těšila, vyráběla si doma dokonce příručku, protože ona, jakožto zkušenější, přeci musela těm chudákům neznalým pomoci.
"Ke kouzelnikům? Ano. Já jsem James Bane, a toto je má dcera Samantha, těší mě," usmál se na druhého muže opět James a natáhl k němu ruku. Přišlo mu přirozenější se trochu seznámit, protože ostatně se Sam mířili také na nákupy, a mohli těm dvěma trochu poradit, i když Christian se k tomu nestavil moc otevřeně. Ale James chápal, že je to všechno příliš nové a fantasmagorické, a že se na ně musí pomalu. Což Samantha pochopitelně neschvalovala, protože chtěla vidět ten úžas v jejich očích, až zjistí, o co všechno dosud přicházeli, a v prvním možném okamžiku se otci vysmekla a přitočila se k chlapci. "Ahoj, já jsem Samantha, ale říkej mi radši Sam," prohlásila se zářivým úsměvem a stejně jako dříve její táta, teď k Larenovi natáhla ručku, protože chtěla vypadat děsně dospěle. "Takže... ty jsi původem mudla? Jakože nekouzelník? O svých schopnostech jsi donedávna nevěděl, dokud k vám nepřiletěla sova, a tak dále?" nadhodila s neskrývaným zájmem, následovaným Jamesovým klidným: "Samantho?" Sam si trochu povzdychla, ale každopádně na Lartena vesele mrkla a přiklusala zase tátovi k boku. Ten už měl vytaženou hůlku a postavil se před odpadkový koš u zdi.
"Omluvte ji, prosím, někdy je až moc zapálená," usmál se na Christiana s Lartenem omluvně a pobaveně se pousmál na svou dcerku, načež si odpočítal správnou cihlu, jelikož touto cestou sem dlouho nešel, poklepal na ni hůlkou, a zeď se před nimi začala pěkně cihlu po cihle rozestupovat. "Tak, vítejte na Příčné ulici," usmál se na oba dva neznalé a pobídl je, aby vkročili jako první. Samantha z nich nespouštěla zkoumavé zářící oči, protože nechtěla přijít ani o jeden tik tváře někoho, před kým se poprvé v životě rozestoupila stěna a kdo poprvé uvidí Příčnou ulici. Nemohla samozřejmě vědět, že Lartenova matka byla ve skutečnosti kouzelnice, pro ni to byl mudlorodý kouzelník, a hodlala si užít té výhody, že ho našla jako první. "Víte, pro co půjdete jako první? Pokud jde váš syn do prvního ročníku, možná bychom mohli mít do pár obchodů společnou cestu, protože Samantha jde do Bradavic taky poprvé... to mi připomíná - máte již kouzelnické peníze?" zeptal se James poklidně, zatímco Samantha se žulila na Lartena.

>>>

_________________

Christian mohl působit úzkoprse a až přehnaně zamračeně, nezdálo se, že by měl potřebu se s kýmkoli z té pochybné společnosti seznamovat, ovšem na druhou stranu mohl tohohle kouzelníka využít a dostat se na Příčnou, což musel udělat, i když se mu moc nechtělo, protože by mu to prcek Larten vyčítal několik dalších dní. Ne, vážně by se nerozpovídal a svému otci nevynadal, spíše by se pořádně urazil a nebyla by s ním už žádná řeč, čímž se sice stále aktivní Larten trestal sám, ale lépe vyjádřit zklamání svému otci neuměl. Christian si v duchu povzdechl nad rozzářenými modrými očky svého syna a natáhl ruku k druhému muži, protože přesně do tohohle ho Larten v duchu tlačit. I proto se chlapec vzápětí tak nadšeně do široka usmál.
"Christian Fawbert," představil se s vážným přikývnutím a střelil pohledem k mladému chlapci, protože on rozhodně nepodporoval to, že Larten s cizími lidmi nemluví a očekává, že otec bude mluvit za něho, proto mu pokaždé dál prostor pro vlastní představení nebo odpověď, ale i tak to bylo naprosto zbytečné. "A tohle je můj syn, Larten," dokončil nakonec, když se na něho Lala od ucha k uchu culil, ale nic neříkal. I proto se v Christianových očích na vteřinu odrazil pocit zadostučinění, když se malá Samantha ke chlapci přimotala a začala ho zahrnovat pozorností, což se Lartenovi sice líbilo, ale pouze v případě, že nebyl na nic tázán. Pochopitelně se nervózně ošil a o menší krok ustoupil, než se na dívku pobaveně usmál a zaklonil hlavu k taťuldovi, očekávaje, že ten to dívce všechno vysvětlí, ale Christian se záměrně díval jinam a nechal svého syna ve štychu. Larten ztěžka polkl.
"N-ne," zakroutil hlavou, protože on mudla nebyl ani trochu a nechtěl, aby si to o něm ostatní mysleli. I když ho mamka v mnoha věcech zklamala, na svou kouzelnickou krev v žilách byl hrdý. "Mmm- mam-mamka je ko-ko-kouzel-nice," vysvětlil s potutelným úsměvem, i když v duchu trnul hrůzou, protože věděl, že spousta lidí nereaguje na koktání zrovna přívětivě. Co u dospělých, ti už tu trpělivost dokázali nalézt, když byli normální, ale malé děti tomu občas nerozuměli. Přimotal se proto zpět ke svému otci, když si James zavolal Samanthu k sobě a zvědavé oči upřel na zeď, na kterou pan Bane zamířil hůlkou. Sice měl Larten určitou představu o kouzelnickém světě, ale už tohle mu doslova dokázalo sebrat dech z plic a kdyby mu mluvení netrvalo dlouho, vyhrkl by něco ve smyslu úžasné, fantastické, neskutečné, což se koneckonců odráželo i v očích Christiana, jenž ovšem údiv bravurně skrýval a tvářil se spíše skepticky.
"Vlastně jsme se chtěli pro začátek pouze porozhlédnout a nakoupit to až na konci srpna," odpověděl Christian, když se mu Larten vymanil ze sevření na ramenou a rychle prošel rozestoupenou zdí na ulici samých podivínských lidí, kteří nosili dlouhé barevné pláště, bohaté klobouky a vycházkové hole. Připadal si jako v pohádce. A Christianovi pomalu došlo, že i když byli s Lartenem domluveni na nákupech až na konci léta, dnes se některému nakupování nevyhnou. Obzvlášť, když mu padl pohled na svého syna, který už byl nosem nalepený na vyleštěné výloze jednoho obchodu a ukazoval na typický kouzelnický klobouk, který chtěl koupit.

_________________

| +

[size=85]

Yvonne seděla na stoličce u jednoho z prázdných stolů, před úhledně složenýma rukama jí trůnila napůl prázdná sklenice pomerančového džusu, a příliš krátké nohy se jí dost směšným způsobem houpaly ve vzduchu, protože v Děravém kotli byly holt židle stavěné pro dospělé. Yvonne byla toho názoru, že by na to taky mohli myslet, ale nechávala si ho pro sebe a alespoň se pokoušela nožkami nekývat, jelikož to pokládala za nedůstojné.
Quentin si toho dopoledne odběhl cosi zařídit, a Yvonne na něj měla čekat v Kotli, kde jí starší bratr zrána zakoupil onu sklenici džusu, kterou zrzka tak promyšleně pocucávala. Dlouho se nevracel, to ale Yvonne ani přes revoluci, která v ulicích řádila, nijak neznepokojovalo – byla si jistá, že kdyby se mělo stát něco špatného, určitě by to předem viděla. Věci, které se jí zdály, ji možná mohly děsit, ale přinášely i vytouženou jistotu, že bude vidět všechno, co se má stát jejím blízkým.
Yvonne upila džusu a změřila si pohledem místnost, jestli se kolem náhodou nemihnul někdo známý. Otázka byla, co přesně myslela pod pojmem známý, protože v Londýně ještě nikoho kromě svého bratra neznala. Všichni její vrstevníci, kteří se do centra kouzelnického světa dostavili zřejmě za stejným účelem, jako ona, ji míjeli bez nějaké snahy o navázání kontaktu, a Yvonne rozhodně nebyla z těch, kteří by uháněli kamarády. Ona přeci žádné nepotřebovala, nebo snad ano? Měla přeci Quentina, a ten byl jejím nejlepším kamarádem… což ji přivádělo k myšlence, že až odjede do Bradavic, svého bratra celý rok neuvidí. Yvonne poklesly ramena, tohle rozhodně nebylo nic, na co by se těšila. Opřela si tvář o dlaň a zavrtala pohled do stolu, jako by dřevo znalo odpovědi na všechny otázky světa.

_________________

Moc jsem se těšila, že když už pojedeme do Londýna, bude to za nákupy, protože jsem ještě nevlastnila ani jednu z položek na seznamu, který byl přiložený k dopisu z Bradavic, ale jaké bylo moje zklamání, když jsem se dozvěděla, že ani teď to za nákupy nebude. Maminka musela něco zařídit v Gringottově bance a já jsem měla strávit den s dědečkem, který měl zrovna volno. Sice už nebyl zrovna nejmladší, ale jeho mnohaleté zkušenosti ho předurčovaly k tomu, aby se u Munga těšil respektu svých podřízených, a dobrému místu i navzdory jeho věku. I když on sám poslední dobou žertoval, že to je kvůli tomu, že si někteří ještě pamatují doby, kdy se honosil jménem Howells, a nebyl šedou ovcí rodiny. Na černou měla moje babička příliš čisté krve v žilách.
Děda mi sice slíbil zmrzlinu a já se na ni vážně těšila, ale potkal nějakého svého známého, dali se do řeči, a místo zmrzliny jsme teď vysedávali u piva – já ne, já měla rybízovou limonádu, a mlčela jsem, protože jsem těm dvěma stejně neměla do hovoru čím přispět, protože jsem v době, o které se zrovna bavili, ještě nebyla na světě. A dost možná na něm nebyla ani moje maminka.
Po nějaké době mlčení jsem spořádaně dopila limonádu a pokusila se získat dědečkovu pozornost – marně. Tak jsem se tedy rozhodla, že když už mě nevnímá, můžu si další limonádu objednat sama jako velká holka. Seskočila jsem ze židle u stolu, popadla sklenici do dlaní, a opatrně jsem prokličkovala mezi stoly, abych ji odnesla na barový pult, a objednala si další. Jenže se mi sukně modrých šatiček zasekla o uvolněný hřebík stolu, kde zrovna sedělo nějaké zrzavé děvče, takže jsem k baru nedošla. „Já si to tu jen odložím, můžu?“ Zeptala jsem se dívčiny slušně tlumeným hlasem, a pokud neprotestovala, odložila jsem svou prázdnou sklenici na desku stolu, a započala vyprošťovat svoji sukni z hřebíku. Ty šaty jsem měla vážně ráda a nechtěla jsem, aby v nich byla díra.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0