Trochu udiveně jsem se zahleděl na Flaviho, který začal na svého sováka šišlat. Ne jednu stranu mi to přišlo vtipné a na tu druhou trochu hloupé, přeci jen už nebyli ti nejmenší, aby šišlali, že. A šišlat na zvíře bylo ještě hloupější než šišlání na malé děťátka.
"Tak každá kolej je skvělá pro ty, kteří do ní chodí, ale musím říci, že Mrzimor je fakt úžasný, takže bych do jiné koleje ani nechtěl. A taky máme strašně velkou zásobou sušenek. Vůbec nechápu jak to někdo bez nich může vydržet," zazubím se vesele na chlapce a k jeho dalším slovům se nevyjadřuji. Vypadalo to totiž, že o tom nechce mluvit, takže jsem ho do toho nechtěl nutit. A taky jsem si jistým způsobem domyslel co chtěl asi tak říci. "Já jsem kuchyni navštěvoval v jednom kuse a v tomhle roce v tom hodlám pokračovat," dodám ještě ohledně blízkosti kuchyňky a pousměji se na vzpomínku ohledně starší Mrzimorky. Gwen jsem si totiž matně pamatoval. "No je to tam obrovský, skřítkové jsou fajn pokud je nerušíš od práce a pokud se jim tam nějak nepleteš," prohodím trochu zamyšleně. Přemýšlel jsem totiž, zda se v kuchyni něco změnilo od té doby co jsem tam byl naposledy, a pro mě to byla strašně dlouhá doba.
"Vážně je to v pohodě," hodil jsem po něm jeden ze svých zářivých úsměvů a na jeho další slova jsem přikývl. Z větší části jsem věděl co tím myslí. "Někteří jsou, ale v pohodě jen.. Mají špatnou rodinu," zamumlám tiše a přemítám co asi teď dělá Belle a jestli jsem jí nějak moc nezavařil. Od té doby v Kotli jsme se neviděli a mě to strašně moc mrzelo. Netroufal jsem si jí ani poslat dopis, měl jsem prostě a jednoduše strach, že se dostane do špatných rukou.
"Jo, bohužel chce. Prý, abych jim posílal pravidelně dopisy. Chtějí vědět skoro všechno o tom co dělám, a tak," pokrčím rameny a vykouzlím další úsměv. Sice mi to jistým způsobem vadilo, ale co. Každý si zvykne. "Jasně, počkám," přikývl jsem a hleděl za odcházejícím Flávou, který se o malou chvilku vrátil zpět ke mě, tentokrát však bez klece.
"Tak jo," přikývnu rychle a pomalým krokem se vydám k tomu místu kde jsem byl předtím než mě málem Flavi zabil klecí s Tantalem. "Tenhle výr je zajímavý," rukou ukáži na klec s výrem, který nás sledoval s otráveným pohledem a podle toho jak byl vypelichaný jsem tipoval, že asi moc dlouho nevydrží, i když v sovách jsem se moc nevyznal, třeba naopak bude žít ještě hodně moc dlouho, že.

_________________

Tvářil se, jako že udivené Andyho pohledy nevidí. Komunikace jeho a jeho sovátora byla něčím natolik podivným, že by bylo opravdu nečekané, kdyby chlapec Flavího chování pochopil. Ostatně, Flá často dělával věci, které tak úplně nechápal ani on sám.
"Já ti nevím," uvažoval nad kolejemi, "ony všechny koleje působí v pohodě... akorát Zmijozel mě malinko děsí. Mám z nich ten pocit, jako by se zapomněli smát nebo co," při vzpomínce na Zelené mi div nenaskákala husí kůže. Jasně, mohli se umět smát nebo tak nějak, ale evidentně se jim dvakrát nechtělo tu schopnost předvádět před světem. Flavi ale neměl moc zkušeností se Zmijozelskými a mohlo se stát, že by jim vlastně křivdil. Rozhodl se proto, že se další rok začne bavit s nějakým Zmijozelem a prozkoumá to. Aby nesoudil bez zkušeností.
"Přesně tak, sušenky jsou životně důležitý," přitakával nadšeně, načež si vzpomněl na fakt, že až přijede domů do Porthsmouthu, musí babičku Marte poprosit o ty její dokonalé s vlašskými ořechy a čokoládou. Třeba by mu nějaké udělala i na cestu do Bradavic, kdyby hodně škemral...
A už si zase plul kdesi v obláčcích myšlenek, a vlastně bylo s podivem, že to celou dobu vydržel bez úniku do fantazie. Jenže kdo by si nepředstavoval krásné voňavé sušenky, že? Až po chvilce se k němu donesl Andyho hlas, který zřejmě mluvil o skřítcích v kuchyni nebo tak něco a Flá vynaložil pro změnu veškeré soustředění, aby ze sebe dostal nějak smysluplnou odpověď. Idiota ze sebe zrovna dvakrát udělat nechtěl. "No..umm... tak to doufám, že se na ně a na kuchyni někdy podívám. Vlastně to rozhodně zahrnu do svého plánu na školní rok," vymáčkl ze sebe nakonec a doufal, že to neznělo úplně mimo mísu.
Povzdechl si nad čistokrevnými. Kdepak, tu jejich politiku a všechno naprosto nechápal. "To můžou mít ale i mudlové, nevím. Ale na druhou stranu mám pocit, že ti studení čumáci a tak prostě jen potřebují nějak získat náhled na věc z druhé strany... asi to nedává moc smysl, co?" zazubil se trochu nervózně. Opravdu, o těchto věcech moc nevěděl, snad jen to, že nevraživost byla důvodem, proč rodiče radši žijí jako mudlové.
"Pořád lepší než kdyby se o tebe vůbec nezajímali," nadhodil ještě než odešel s Tantalem.
Následovalo vybírání výra. Ten, na kterého Andrew upozornil, připadal Flavimu trochu starý a ošklivý. "Týjo, ten vypadá jak můj děda Axel," podivil se a postoupil trochu bláž, aby si sovu prohlédl zblízka, "ten taky nemá moc peří...ehm, teda vlasů, samozřejmě." Nicméně sovu důkladně pozoroval a začínal přemítat, zda se třeba nenechala oholit nebo jestli mezi výry neexistují taky naháči. Jako ti psi, chápejte.

_________________

Summer byla nadšená. Po opravdu dlouhém přemlování se s maminkou vrátila do příčné ulice, aby pořídily nějakého mazlíčka. Normálně by ho koupily už při první návštěvě, ale den před ní došlo k drobnému nedorozumění. Summer se hrozně naštvala na svou mladší sestru Vanessu a tak vzala rodičům projímadlo a nalila jí ho do čaje. Vanessa kvůli tomu musela změnit svoje plány a tak ztropila obrovskou scénu. Jakmile rodiče zjistili, co udělala, mazlíčka, kterého si tolik přála, jí zakázali. Nejhorší na tom bylo, že jakého důvodu tohle provedla nikoho nezajímalo. Nicméně Summer si ho přála natolik, že se Vanesse omluvila a dokonce si před rodiči klekla, takže nakonec povolili.
"Summer?" oslovila ji matka "Proč si toho mazlíčka tolik přeješ? Nebojíš se, že nebudeš mít v Bradavicích kamarády?" Summer se na ní podívala s trochu překvapeným výrazem, vždyť tohle nebyla pravda! Proč myslíš? Když už jste tak bohatí tak vám to snad neublíží ne? Navíc, nebylo by divné, kdyby Morganová přijela do Bradavic sama? Bez zvířátka? Na tohle paní Morganová nic nenamítala, musela uznat, že mluví pravdu a navíc se ze Summer nechtěla hádat.
Summer otevřela dveře a podržela je matce jako správný gentleman. "Tady je to boží!" Summer se zastavila a si s ůdivem prohlížela obchod. Tolik zvířat pohromadě jěště nikdy neviděla. Rozešla se směrem k sovám a postupně si je všechny prohlédla. Po chvíli zvolala "Mami?" přičemž ze sovy nespouštěla oči "Všechny jsou naprosto úžasný, ale myslím, že tahle se ke mě bude hodit nejvíc." prohlásila s obrovským nadšením. Paní Morganová přistoupila ke kleci a zahleděla se na onu "vyvolenou" sovu. "Já souhlasím." Načež vzala klec, chytila Summer za ruku a zamířila ke kase. Cestou ještě vzala několik sovích oříšků.
"Dobrý den" pozdravily jednohlasně. "Dobrý den. Ááá.. sovák, plemeno Kalous Pustovka. Opravdu krásné zvíře"
"Jsem ráda, že sis našla čas na to, znovu mě sem vzít. řekla Summer a podívala se na svého sováka. Paní Morganová se trochu zarazila neboť takovéhle chování pro Summer nebývá běžné, ale stačilo, aby se podívala na sováka a bylo jí všechno jasné. "Jak mu budeš říkat?" Summer se zamyslela, ale netrvalo dlouho a vzdala to. "Myslím, že nad tím budu přemýšlet až doma." řekla a víc se tím zabývat nehodlala.

>>> pryč

_________________

"Na mě tak občas Zmijozel taky působí, ale když ty lidi z té koleje lépe poznáš, zjistíš že jsou docela fajn," tímhle jsem samozřejmě nemyslel jen Belle, ale i třeba takovou Jane. Sice jsem s ní mluvil jen chvíli, ale zdála se mi v pohodě. Samozřejmě, že se v té koleji i našli tací, kteří jen potvrzovali to, co se o Zmijozelu říkalo. Ale připadalo mi, že takových je v té koleji málo. Dále už jsem se k Zmijozelským nevyjadřoval, každý na ně prostě měl jiný názor.
"Jo s tím souhlasím. Na sušenky prostě nic nemá," doufal jsem, že nám zas pan profesor Snailer udělá nějaké až budeme zpátky v Bradavicích, protože ty jeho byli strašně mňamkózní. Na ty totiž neměli žádné jiné sušenky. Vážně. Taky jsem doufal, že by mi snad jednou mohl dát na ty sušenky recept. Ne, že bych uměl nějak extra péct, ale když by mi s tím pomohla mamča, tak proč ne?
"Myslím, že za tenhle rok se tam určitě dostaneš," zazubím se na mladšího spolužáka vesele. "No a když jsem konečně narazil na někoho z Mrzimoru, můžu mít na tebe otázku?" Pozvednu tázavě obočí přičemž se široce zazubím. "Kolikátý jsme skončili v poháru? A nevíš jak jsme dopadli ve famfrpálu?" Zeptal jsem se po chvíli a bylo mi tak nějak jedno, zda mi to Flá dovolil či ne. Odpovědi na tyhle otázky mě zajímali už strašně dlouho. Tedy hlavně od té doby co jsem se viděl naposledy s Andou.
"Dává to smysl," s tím co říkal Fláva jsem souhlasil, ale dále jsem se k tomu nevyjadřoval. Radši. Tohle téma pro mě bylo poslední dobou tabu. Už jen z toho důvodu, že mi to připomínalo jak moc lžu své kamarádce což pro mě prostě nebylo příjemné. "Jo, ale připadá mi, že se o mě rodiče zajímají až moc," vesele se zašklebím na Flaviho a pokrčím nad tím rameny. Jistě, alespoň jsem v nich měl skvělou oporu, ale koho by bavilo skoro každý den své rodině psát?
Při zmínce o dědovi jsem se prostě musel zasmát. "Kdybych s ním přišel domů, tak by mě asi otec vyrazil. Radši se podíváme po jiné," pro mě to byla sova jako sova, ale taťka by si asi myslel, že si z něho dělám jen srandu což by pro mě nedopadlo moc dobře. "Tenhle mi zas připadá až moc hyperaktivní," pronesu když se zahledím na další klec s výrem, který vypadá si pořád poposedával. Přemýšlel jsem o tom co by se stalo kdybych otevřel dvířka klece. Třeba by frnkl pryč? "Nemohl bych žít v kleci, to bych se tam asi dřív oběsil," zamumlám po chvíli směrem k mladšímu spolužákovi.

_________________

"Vážně? Já vlastně nikoho ze Zmijozelu pořádně neznám," podivil se Flavi a následně ze sebe vymáčkl i jakés takés přiznání. Ale opravdu, Zmijozelští ho děsili, takže se k nim radši nepřibližoval. Ne že by nechtěl, ale...v poslední vteřině se jaksi vždycky otočil a zdrhnul. Protože byli prostě až moc děsiví. Teda asi, minimálně jemu to připadalo.
"Už se těším na snailšenky," zasnil s na chvíli nad sladkými pochutinami, takže famfrpálovou a pohárovou otázku prostě a jednoduše odignoroval, ani nevnímaje, že Andy mluví. Ostatně, ne že by to bylo něco neobvyklého, jen dnes se to stalo poprvé. A Flá si v klidu létal na obláčku sladkostí a těšil se z toho, jak si zase jednou dá Snailerovy sušenky. A nějaké okolí? To mu momentálně bylo úplně ukradené. Sám sebou byl víceméně až u onoho podivného výra.
"Taky bych ho radši neriskoval," podíval se soucitně na zuboženě působící zvíře. Popravdě pochyboval, že vůbec unese víc než nějakou lehkou poštu, kvůli svému stavu. Další sova už Flavíkovi byla rozhodně sympatičtější ale zdálo se, že kamarád není ještě spokojený a tak se vydal bez reptání dál. "Myslím, že klece zrovna na nás by byly dost drahé," pousmál se v reakci na fakt, že oba byli dost vysocí. Následně došli k třetí kleci s výrem. "A co tenhle?" navrhl Flá a mávl rukou k veskrze obyčejně působící sově. No a přibližně v tu chvíli si pro něj přišla prodavačka, v ruce klec s Tantalem. "Je v pořádku, jen vybíravý," usmála se na chlapce povzbudivě, "stačí jednou za čas změnit stravu a bude to v pořádku," dodala ještě radu. Bylo vidět, že Flaviovi se ulevilo. Myslel totiž, že Tantalos chytil nějakou smrtelnou nemoc, poruchu příjmu potravy nebo tak něco. Ačkoliv netušil, jestli sovy můžou trpět anorexií. "Tak já vám moc děkuji," usmál se na paní, která se slovy "žádný problém" odešla následně někam do zadu do skladu nebo kdoví kam. Flá pak už jen zůstal, aby spolu s Andym vybral jeho sovu, a následně se odebral na nádraží na vlak do Porthsmouthu.

>>>home

_________________

<<

Darya mířila do Mžourova z jednoho jediného důvodu. Nutně totiž potřebovala nové zvířátko, které by si vzala sebou do Bradavic. Rodiče jí sice říkali, že si má vzít kočku, protože jich doma měla několik, jenže ona si sebou odmítala vzít nějaké zvíře, které jí už nějakou dobu tvrdlo doma. A hlavně nechtěla kočku, těch měla už plné zuby. A taky třeba taková žába nebo krysa zněli o hodně lépe a ona tušila, že takové zvíře určitě nebude mít každý.
Protože neměla matka ani otec čas, aby jí vzali na Příčnou a samotnou jí odmítali pustit, musel jít nakonec její bratr Dominic s ní. Ani jeden z toho nebyl nadšený, ale Darka se rozhodla to nekomentovat poté, co jí rodiče slíbili čokoládový dort, když se bude chovat slušně.
"Počkáš venku," zavelela jakmile otevřela dveře, které se následně hned za ní zabouchli, takže Dominic nestihl nic říci. Rozhodl se však uposlechnout, protože by mohla opět spustit svůj pláč a on už toho měl dost.
Darya nepozdravila, o její přítomnosti v krámku dal vědět jen zvonek nad dveřmi. Jediné co jí v tento moment zajímalo, byli zvířátka. Nejraději by si sebou vzala netopýra nebo havrana. Byla si jistá, že takové zvířátko v Bradavicích nikdo mít nebude. Jenže dopis se zmiňoval jen o čtyřech zvířátkách, které si sebou mohli vzít. A protože sovu měli rodinou, kočku prostě nechtěla, zbývala už jen žába nebo krysa. Naštěstí těch se tady nacházela spousta. I hned jí zaujala jakási rohatka brazilská a nádherně zbarvená pralesnička a ona byla rozhodnutá, že si pořídí žábu. Teď už jen vybrat tu pravou..

_________________

<< Příčná

Po návštěvě Ollivandera a madam Malkinové jsem měla o dost lehčí měšec. Poté další nákupy povinného vybavení… a v měšci mi necinkalo žádné zlato. Stříbro tam sice bylo, ale bylo poněkud osamocené, protože jsem v současné době vlastnila jeden jediný stříbrný srpec. A za to si nekoupím ani džus v Děravém kotli.
Měla jsem ještě čas. Domů mne nic nelákalo. Navíc jsem měla starosti ohledně toho, jak vysvětlím, kam zmizely všechny moje našetřené peníze. Také budu muset nějak šikovně schovat tu Ollivanderovic hůlku… ne, na cestu krbem je ještě čas.
Otázkou tedy zůstávalo, co s načatým dnem? Na jídlo jsem si zajít nemohla, na zmrzku vlastně taky ne… takže nezbývalo, než prolézat krámy a předstírat, že si chci něco koupit. Ostatně, v obchodech je toho vždycky tolik k vidění…
Jednou z mých zastávek byl i Mžourov. I když tato zastávka byla trošku bolestná, protože já chtěla sováka, na kterého teď vlastně nemám ani peníze. Balíčky v rukou jsem si před vstupem do obchodu na chvíli položila na zem. Upravila jsem si svůj kanárkově žlutý hábit, povytáhla tričko s jakousi famfrpálovou hvězdou, která se usilovně snažila dát gól, přetočila jsem si sukýnku, protože zip jsem měla už zase na břiše a celkově jsem se snažila oblečení trošku uhladit, aby nevypadalo tak sepraně.
Na muže stojícího přede dveřmi jsem se jen usmála, kývnula na něj hlavou, ale jinak jsem nepozdravila. Máma totiž říkala, že se nemám bavit s dospělými lidmi, které neznám a nechci od nich nic kupovat.
I při mé vstupu zacinkal zvonek.
„Brý den,“
já jsem pozdravila. S trochou štěstí mi prodavač bude vychvalovat všechna zvířata a já si je budu moci prohlédnout, když už nic jiného.
Chvíli jsem postávala tak nějak uprostřed, protože tady jich bylo tolik, že jsem nevěděla, kam se vrtnout. Nakonec jsem si ale šla prohlédnout sovy, u kterých jsme ztvrdla hodně dlouho. Přemýšlela jsem, jak poznám, že daná sova je sovák a ne sovice. Nakonec jsem se od nich ale odlepila a pokračovala jsem kolem celého krámku. U žabek jsem si všimla dívčiny, která si je zcela fascinovaně prohlížela.
„Já si chytím pravou Bradavickou ropuchu v jezeře a pak si ji zkrotím a sama vycvičím,“ prohlásila jsem, sotva jsem stála u děvčete. Balíčky jsem si ale položila na zem, abych je nemusela držet v ruce. Jen jsem jaksi nedodala, že to udělám hlavně proto, že na jiného mazlíčka nebudu mít v nejbližší době peníze.

Dominic, který na pokyn sestry stále vyčkával u dveří Mžourova, na dívku kývl, a pokud potřebovala, podržel jí dveře. Na jeho vkus měla až moc tašek, které by jeho milá sestra nikdy nenesla. Od toho tu přeci měla jeho nebo ostatní bratry či rodiče, že.
Darya sice zvonek, který se rozezněl po otevření dveří, slyšela, avšak nevěnovala mu pozornost. Kdyby dovnitř vstoupil její bratr, už by byl u ní. A také hlas, který se rozezněl po místnosti, patřil dívence. Darka neměla náladu se s někým seznamovat, takže si dále hledala tu pravou žabku pro sebe. Jenže netrvalo dlouho a u ní se ozval onen hlásek. Chvíli to vypadalo, že se dívenka rozhodla narušitelku ignorovat, avšak posléze pozvedla svá modrá očka k ní.
"To bych klidně taky mohla udělat, ale dám přednost takové pralesničce před obyčejnou ropuchou," odvětí po chvílí s pohrdavým úšklebkem a svůj pohled stočí zpět k žabkám, tedy přesněji na krásnou pralesničku azurovou. "A taky, ropuchy mají na sobě takové ty bradavice. To je prostě fuj. A taky mají hnusné barvy. Vidíš tady tu pralesničku? Ta je prostě nádherná," sladce se zazubila a poukázala ručkou na pralesničku černo-žluté barvy. Teprve poté si dívenku pořádně prohlédla. Kanárkově žlutý kabátek se jí popravdě vůbec nelíbil, ale zatím to neřekla na hlas. Ona sama byla oděna do tmavě modrého svetříku, sukýnky a červených punčocháčků. Vlásky měla tentokrát rozpuštěné a její modrá očka se stále zabodávali do oné dívky. Nevypadalo to však, že by se Darka sama zmohla na nějaké představování či dodatečné pozdravení. Avšak na jejích tvářích se objevil menší úsměv, který svědčil o tom, že má dobrou náladu. Jak dlouho jí to však vydrží, těžko říci.

_________________

I mě se ta žluto-černá žabka líbila a možná bych i přehodnotila svůj úmysl koupit si sováka, kdybych na to ovšem měla peníze. Můj měšec byl prázdný jako kapsa nějakého žoldnéře. To jediné, co jsem měla, byl můj postoj, který jsem zaujala ke kupovaným zvířatům.
„No, je sice krásná, ale je taky jedovatá. To proto má tu žlutou barvu na sobě, aby každého varovala před tím, než se jí dotkne nebo v případě nějakého hada, než ji sežere,“ neodpustila jsem si poznámku. Strašně ráda jsem každého opravovala a poučovala, protože potom jsem si připadala důležitější. A obzvláště, když jsem si prohlídla tu dívku… nemohlo mi neujít, že ona ten svůj svetřík několik let rozhodně nenosí. Zatímco můj hábit mi sahal sotva do půli lýtek. Byl mi prostě příliš malý a na nový v nejbližší době jaksi nebude. Stejně jako na pořádné zvíře.
„Tak si chytím nějakou pravou bradavičkou rosničku. Nebo pravého bradavického netopýra, ti tam prý jsou také,“ne, svůj úmysl jsem nebyla ochotná opustit. To by pak mohla přijít řeč na to, jaké zvíře si koupím a poté, proč si ho nekoupím… musela bych lhát a hrozí, že bych tu lež ještě musela potvrzovat činy, protože to vypadalo, že ta holka buď do Bradavic pojede, nebo tam už studuje.
„V dopise psali, jaké zvíře si sebou můžeme přivést, ale už nepsali, co si tam můžeme chytit,“ špitla jsem a poukázala na něco, co profesor Brumbál asi trošku nedomyslel. Nebo to domyslel a je to ve školním řádu, ale ten jsem neznala. „Takže když seženu nějakou past, mohla bych ji strčit třeba na okraj lesa… nebo i do lesa…,“ teď jsem se chtěla vytahovat spíše svou ehm… statečností. Lesa jsem se bála, máma mne jím občas strašila. Prý tam žijí příšery, co mne sežerou. Vlkodlaci, akromantule, černokněžníci, upíři a podobná chátra. Jen tak na procházku se tam sama nevydám. Jenže to přece zrovna teď není důležité.
„Budu mít nějaké pravé zvíře z Bradavic. Co si muselo shánět potravu samo, umí se prát a předčí tedy to kupované. Aspoň mi nikdo nebude krást z kufru bonbóny. Naučím ho totiž hlídat,“ plánovala jsem i budoucí zaměření tohoto zvířete, jen jsem opět nedodala, že bonbóny mi stejně nikdo krást nebude, protože s největší pravděpodobností žádné mít nebudu.
Napadlo mne, že bych se asi měla představit. A na holčinu jsem se také usmála. Sice jsem s ní naoko nesouhlasila, vale v duchu jsem jí dávala za pravdu. Mít peníze, na nějaké chytání z vysoka kašlu.
„Jestli bys chtěla, mohli bychom to zvíře chytat spolu,“ nabídla jsem té dívčině. Nějaká známost by se mi hodila, nechtěla jsem jet vlakem sama. Navíc mne čeká to příšerné Zařazování… ano, bude lepší, když se už teď s někým seznámím.
„Já jsem Sinéad a půjdu do prvního ročníku do Bradavic,“ představila jsem se a poté se už jenom usmívala. Jen jsem nevěděla, jestli jí nemám podat ruku, nebo tak něco. Takže jsem nakonec vedle ní jen stála a čekala, co ona na to, abych svou chybu při představování mohla co nejrychleji napravit.

Darka přimhouřila očka, když jí cizí dívka poučovala o pralesničce. Jako by snad byla Daryinka úplně blbá. "Každá pralesnička je jedovatá. Na barvě tedy nezáleží," broukla a na tváři se jí objevil spokojený úšklebek. Ona si o svých vysněných mazlíčcích taky něco zjistila. Oblečení neznámé se rozhodla nekomentovat, protože ona mohla jet do Bradavic. Což bylo vlastně i jasné, podle toho jak je často zmiňovala. Darka si nehodlala každého znepřátelit na potkání, ale pokud by se ukázalo, že je vlastně tahle narušitelka mudlovského původu, stačilo by jen mrknutí oka a ona by se chovala úplně jinak.
Popravdě, Darka vůbec nechápala proč si dívka raději nekoupí nějaké zvíře tady. Něco jí sice říkalo, že na tom asi nebude moc dobře finančně, protože nebyla oblečená zrovna nejlépe. Jenže Daryinka měla peněz vždycky dost, vždycky měla všechno co chtěla, takže ona si prostě nehodlala chytat zvíře někde v rybníce. Nebo v lese, protože ona neznámá hodlala dělat pasti, díky kterým si chytne nějaké zvíře z lesa. "Když tě někdo uvidí, něco takového dělat, nedopadne to moc dobře. A do tamního lesa je vstup zakázán," prohodila po chvíli s menším úsměvem. I ona slyšela co všechno v Zakázaném lese žije a nejvíce se jí zamlouvali kentauři.
"To si rovnou můžeš chytit pavouka. Těch je prý v Bradavicích taky dost," v očích se jí zračili jiskřičky pobavení. Ona narušitelka si své zvířátko chtěla vychovat skoro jako psa. "Tak to hodně štěstí. Nikdy nemůže vědět, jestli dané venkovní zvířátko nemá nějakou nemoc. U toho kupovaného alespoň víš, že ti do druhého dne nezemře nebo, že na tebe nepřenese nějakou nemoc," dodá s pokrčením rameny. "I když si asi místo pralesničky pořídím listovnici červenookou. Ta prý umí měnit barvy podle toho jak se cítí nebo kde se zrovna nachází," promluvila zcela fascinovaně, pohledem bloudícím po obchůdku, aby tuto žabku našla.
Nabídku o chytání přešla Daryinka s pokrčením ramínek, protože se k tomu zatím nehodlala vyjadřovat. U chytání by se určitě ušpinila, což by přeci nemohla dopustit! Ale znělo to docela jako zábava. Proto se rozhodla zdržet se komentáře a případně se k tomu někdy vrátit.
"Stephanie Darya Udinov," na rozdíl od Sin se představila celým jménem, protože tak jí to rodiče vždycky učili. I když oni jí učili i slova děkuji a prosím, avšak zdálo se, že tyto slova nikdy v životě neslyšela. "Tak to budeme spolužačky. Letos jedu také poprvé," dodala jen tak mimochodem. Neměla se k tomu, aby jí podala ručku, protože by jí mohla mít Sinéad nějak špinavou. A taky v momentě, kdy pronesla poslední slova svůj pohled stočila opět k žabkám.

_________________