„Shanique je jedna prvačka se kterou jsme s Arsenem seděli v kupé,“ obeznámila jsem Erasmuse. Arsenovy myšlenkové pochody však dle všeho byly, co se týče šíleností s těmi Erasmovými na podobné úrovni - jak jsem zjistila hned poté, co se zeptal, zda mu hodlá Erasmus žonglovat s keckama, já jsem se tomu musela jen zasmát. Žonglování? Tak to tady myslím ještě nebylo...Naštěstí, Ery dle svých slov žonglovat nemusel a nehodlal se o to pokoušet - naštěstí proto, že bych velice nerada dostala něčím přes čumák, kdyby tady lítaly kecky vzduchem.
„Neupadne kolo?“ zeptala jsem se, při zmíňce Eryho o tom, že už se to jednou stalo. „Jak staré už ty kočáry jsou?“ zeptala jsem se trochu podezřívavě a prohlédla si kočár zevnitř, doufajíc, že nám žádné kola nepopadají a tedy nepocupitáme k hradu pěšky. Ještě to nevypadá, že by byly celé ve fázi rozkladu... naštěstí. Celkem se mi ta představa nezamlouvala - ač stezka odvahy směr hrad by možná byla zajímavým zpestřením dne - kdybych již neměla hlad a netěšila se tak moc na večeři.
„Jasné… myslím, že ty fajn věci se hodit budou,“ zakřenila jsem se a koukla i na Arsena, abych zjistila, jaký má názor na akci zákeřnosti proti Tyersovi. Ač mě myšlenky na to, jak zaškrtím bratra ihned při našem dalším setkání, stále nepustily, vypadalo to, že i tak si užiji letos velice zajímavý rok. A tak jsem hodlala svého mladšího brášku co nejdříve vypustit z hlavy, abych se mohla soustředit na aktuální velice důležitý rozhovor s kumpány z kočáru.

Stávající studenti
Kočáry se zastaví těsně před mohutnou branou bradavického hradu, z jejichž stran na vystoupivší hledí majestátní okřídlení kanci tesaní z kamene. Na stávající studenty před ní čeká éterická postava krátkovlasé profesorky Mitchell, kterou si druhé ročníky můžou pamatovat z loňského zařazování. Jako obvykle vydá několik sotva slyšitelných pokynů, ale jakmile se otočí na podpatku a rozvážným krokem zamíří k hradu, je všem celkém jasné, kam mají směřovat jejich další kroky.

>> Přízemí hradu - Velká síň

První ročníky
Již z dálky se na obzoru vynoří majestátní věže bradavického hradu, jejichž světla se jako bludičky odráží na jezerní hladině. Sotva loďky dorazí ke břehu, je pietní atmosféra narušena energetickým zvoláním muže ve středním věku, který urguje všechny první ročníky, aby se z lodiček vypotácely a následovaly jej do hlubin Bradavického hradu.

>> Přízemí hradu – Velká síň

Vagón D
Leonard, Ariana, Selena, Mary a Darrel

Na Arianinu otázku ohledně obarvování sov černovláska odpověděla jen tiše a navíc se to tak trochu krilo a tak dívka musela napínat uši aby ji vůbec slyšela ,,Je smutné, pokud se zvíře dostane k takovému majitelovi, zvlášť pokud je ta sova opravdu nemocná, měl si ji spíš koupit někdo kdo jim rozumí a bude se o ni dobře starat."
Ke kolejím se nijak nevyjadřovala ačkoliv to že někdo mohl říct, že poctivost a pracovitost nejsou dobré ji jen utvrdilo v jejím dosavadním obrázku o Darrelovi.
Zbytek cesty si víceméně pročetla a nevnímala okolí. Ani sladkosti si žádné nekupovala, protože jí matka přibalila dostatek sama.
V hábitu byla už od začátku a tudíž se převlékat nemusela jen se rychle snažila dopracovat ke konci kapitoly a když vlak zabrzdil a všichni se hrnuli ven, snažila se si nevšímat řvoucího Darrela a ven se došourala jako jedna z posledních, společně s ostatními děvčaty z jejich kupé.
Na obrovského muže svolávajícího k sobě prváky chvíli udiveně koukala, ale nakonec se vydala s ostatními směr loďky.


Nakonec došli k loďkám, které se Mary zdály poněkud kodrcavé a tak takticky počkala na ostatní a nastoupila až jako poslední. O chvíli později se loďky rozjely směr bradavice.

Kodrcavé Něco Na Vodě (sama)

Seděla jsem v loďce sama, ale nedalo se říci, že by i to vadilo, naopak, konečně jsem si mohla v klidu utřídit myšlenky. Zavrhla jsem možnost protivného stýskání po rodičích, a rozhodla jsem se, že splním maminčino přání - abych si to užila a hlavě, abych často psala.
Již zdálky jsem viděla věžičky bradavického hradu. "Óóó" mohli mě slyšet ostatní, jak jsem se neudržela. Byla to krása, a já jsem s nemohla dočkat, až tam budu. Zároveň se mi, ale začaly klepat kolena, vzpomněla jsem si na tu zkoušku. Snad to byl jen žert... Pevně jsem v to doufala a pěsti jsem svírala tak, že mi bělaly klouby.
Pak už jsem, ale stála na břehu a nestihla jsem nic říci, ba ani najít své kamarády, protože ticho přeřízlo zavolání nějakého muže, jenž nás požádal o následování do hradu. Šla jsem za svými budoucími spolužáky jako duchem nepřítomná, ale strašně jsem se těšila.

>> Bradavice

_________________

Vagón D

Když zbaštili všechny dobroty, Ginger došlo, že se vlastně domů docela těší. Ne tak moc, jako se předtím těšila do Bradavic, ale přece jenom...navíc bude Mistrovství a jestli tam letos opravdu pojede i Matt, tak to bude prostě super.
"Ty, Matty- přijdou si tě vyzvednout rodiče? Taťka pracuje na Ministerstvu a mohl by tvýmu taťkovi poradit, kde sehnat lístky na Mistrovství," nadhodila. Ve skutečnosti měla tak trochu skrytý motiv, protože chtěla poznat Cooperovi.

Krajina za oknem rychle ubíhala a než se nadáli, červená lokomotiva zahoukala, brzdy zaskřípěly, všude kolem byl kouř a oni byli zpátky v Londýně.
"Tak a jsme tu. Taky ti to přijde divný?" prohlásila Ginger a nakrčila nosík. "Pojď, půjdem ven spolu, chci tě ukázat našim," řekla potom, chňapla Matta za ruku, do druhé popadla klec s Alrikem a zcela ignorujíc jakékoli možné protesty ať už z chlapcovy či ze sovákovy strany vyrazila na chodbu, kde se zkušeně drala kolem ostatních dětí. Přeci nebude někde čekat, no ne?
Jakmile došlápli na beton nástupiště, začala se Zázvorka shánět po zrzavé hřívě stejné, jakou měla ona- a že věru nemusela hledat dlouho.
"Mami! Tatíí!" vyhrkla a táhla Matta za sebou. Pár kroků před svými rodiči jeho ruku pustila a vrhla se tátovi do náručí. Ten jí s radostným "Zlatíčko!" popadl do náruče, zvedl ji a zatočil se kolem dokola, z čehož Alrik nebyl zrovna u vytržení a poplašeně mával křídly.
Když ji otec pustil, objala Ginger něžně maminka a políbila ji na temeno hlavy. "Jak se ti líbilo ve škole?" zeptala se, načež jí pohled padl na Matthiase. "A kdo je tady tvůj kamarád?" řekla a oči se jí smály.
"To je Matt, mami, z Havraspáru. Má rodiče mudly a letos chtejí jít na Mistrovství- že jim pomůžeš sehnat lístky, tatíí?" odvětila Ginger a udělala na tátu psí oči.
"Těší mě, Matte- já jsem Henrik, tohle je má žena Elin a támhleto prtě je Kalle," řekl klidně pan Olsson a natáhl k chlapci pravačku. Kalle se mezitím stydlivě napůl schoval za matku a zvědavě vykukoval na Matta. "Ahoj, Gigi," pípl k sestřě, "Nazdar, Kali," houkla Ginger a zašklebila se na něj, což Kalleho rozesmálo.

_________________

Když vlak dorazil do stanice, vysvitlo slunce. Jane vystoupila z vlaku tlačená davem. V té spoustě lidí by se tu ztratila, od lokomtivy šla spousta páry, takže rozeznat obličeje lidí bylo složité pak, ale uslyšela hlasité volání : „Jaanee… Táádýý.“ Otočila se po hlase a v davu zahlédla kudrnaté rozčepýřené vlasy a pak… Náhle ji kdosi popadl a sevřel do pevného objetí. Jane zoufale vyjekla (lekla se) a pak začala lapat po dechu, nemohla dýchat.
„Zlato hrozně si nám chyběla…“ Mačkala ji máti ve svém objetí až málem Jane lezly oči z důlků. „Neříkej… mi… zlato.“ Vypravila ze sebe nakonec a pak jí došel dech.
„Kate, už ji pusť. Koukni začíná modrat.“ Prohlásil její otec s naprostým klidem, jakoby by mu bylo jedno, že jeho manželka právě dusí své jediné dítě. Zároveň použil jednu z jeho osobních zdrobnělin pro jméno Cateherine a to, jak se zdálo, zabralo.
„Ale to není pravda.“ Prohlásila mírně popuzeně Janina matka a dceru konečně pustila. Odstrčila ji od sebe a pevně se jí podívala do tváře. Pak ji chytila za ramena a otočila směrem k manželovi. Manipulovala s Jane, jako s hadrovou panenkou.
„Podívej, má úplně normální barvu...“ Jane jen lapala po dechu. Ale na své rodiče se zazubila. Jsou pořád stejní šašci… Její rodiče vypadali přesně jako mudlové, nejspíš, jak Jane předpokládala, tady byli autem.
Otec na sobě měl obyčejné džíny a kostkovanou košili tmavších barev. Kupodivu tak vynikla jeho postava, která nepostrádala sem tam nějaký vyrýsovanější sval. Máti na sobě měla delší splývavé tmavé a také obyčejné šaty, které ale měli jistou vzdušnost a eleganci. Jako šperk matce posloužil jednoduchý přívěšek, a to se Jane divila, v barvě smaragdu. Snad se konečně smířila s tím, že její dcera je ze zmijozelu.
„Taky jste mi hrozně chyběli.“ Hlesla a pevně objela i svého otce, který jednou rukou svíral její kufr. Kde ho tak rychle vzal bylo záhadou, nejspíš protože Jane nastupovala do vlaku mezi posledními, tak byl její kufr vyndaný mezi prvními.
„Tak vyrazíme už?“ Ozval se za nimi popudlivý hlas. Slunce zašlo.
Tmavou postavu v dlouhém plášti a s aristokratickým držením těla si nemohla s nikým jiným splést.
„Ba- babi?“ Vyhrkla Jane nevěřícně. „Co tu sakra děláš?“ Náhle si Jane uvědomila jak to znělo. „Tedy… chci říct, že tě ráda vidím.“ Dokončila poněkud nepřesvědčivě Jane a aby napravila přešlap, přešla rychle k babičce a pevně ji objala. Když ji pustila, ještě stačila zahlédnout její překvapený výraz.
„Půjdeme.“ Prohlásila a ještě naposled se otočila na lokomotivu. Pak už s rodinou vyrazila pryč.
„Babi… mohla bych u tebe pár týdnů bydlet?“ Konečně ze sebe vymáčkla Jane. Nutno dodat, že její rodiče se nezmohli na slovo. Dokonce i její babička na okamžik oněměla. To, že spolu moc dobře nevycházeli, bylo více než jasné oběmama stranám.
„Kvůli škole.“ Vyhrkla ze sebe Jane a opět mírně zrudla nad tou lží.
„Když to se mnou vydržíš… Nezapomeň, můj dům, můj hrad.“ Prohlásila bábi a otočila se k odchodu, ale ještě předtím na jejím obličeji zahlédla něco jako úsměv. I když mohlo jít jen o hru světla. Jo to je dost pravděpodobný…
„Tak na co čekáme, Georgi? Chci už být na cestě, kvůli krámku. Kvůli tvému příjezdu jsem musela zavřít obchod.“ Otočila se na Jane bábi. Její hlas byl nepříjemný a ostrý. Ale kdyby ten obchod nechtěla zavřít, tak ho prostě nezavře. Pomyslela si Jane, která věděla, co pro bábi její obchod znamená a navzdory babiččinu nepříjemnému hlasu se cítila maličko poctěná…
„Absolutně nechápu co na těch autech máte. Jsou hnusný a smradlavý a...“ Žvanila dál bábi. Její dcera jen koulela očima jak puberťačka a sem tam si vyměnila pobavený pohled s manželem. Jane na tváři zůstal pobavený, jemný úsměv.
Vůbec se za ten rok nezměnili. Konečně jsem doma…

_________________

(Stieg Larsson)

Když do kupé vlétne sova a přinese Denního věštce, s nuceným úsměvem se po ostatních podívá, ale neřekne ani slovo. Na dlouhou chvíli zavře pusu a zkusí znovu zápasit s těmi kousavými dobrůtkami, které koupila Morwena. Po chvíli se konečně dostane do cviku, takže kousanců nebude mít tolik. Až když Arsen zmíní Koštěfest, vzhlédne od pytlíku a krátce se po ostatních podívá. Neodpoví. Sice se svou rodinnou Koštěfest v životě nepropásli, ale teď účast na téhle super akci určitě ovlivní Darrelova příslušnost k Nebelvíru. Možná. Každopádně nechce Arsenovi slibovat něco, co možná nedokáže splnit, proto ani neodpoví. Čím víc se blíží vlak k Londýnu, tím mu začíná být hůř. Téhle chvíle se obával téměř od začátku školního roku a teď tu sedí a čeká, až vlak dorazí do Londýna. Jakoby cítil, jak mu krev tuhne v žilách. Rozloučí se s Morwenou, a pak zamává i svému kamarádovi. "Uvidíme se v září, ahoj, Arsene," Podobně se rozloučí i s Jane a Shan, až v kupé zůstane sedět sám. Vlastně se mu vůbec nechce vycházet, ač už vlak zastavil a všichni se tlačí ven. Bude tam teď narváno. Počkám chvíli... Dokáže pro sebe nalézt vhodnou výmluvu, proč nevycházet z vlaku hned. A tak zůstane sedět v kupé, i když už ostatní dávno odešli. Nemá se zrovna k tomu opustit Expres a nadšeně hledat své rodiče. Vůbec se mu to nechce. Kéž bych se mohl vrátit do Bradavic... Moc dobře ale ví, že se tu nemůže ukrývat věčně, a tak se nakonec po chvíli postaví a zamíří k uličce. Své oblečení si sice vzal, ale moc se toho nezměnilo. Společenské oblečení nosí i v Londýně, proto místo bílé košile s nebelvírskou kravatou, má pouze košili ve světle modré barvě. Nervózně se opře rukou o dveře kupé a nahlédne z něho ven, kde už odchází poslední opozdilci. Po chvíli sklouzne pohledem i k oknu, za kterým se to hemží samými rodiči, prarodiči a většinou usměvavými dětmi. Ještě se naposled ohlédne do kupé, které už ční prázdnotou, a konečně se odhodlaně vydá ke dveřím vlaku. Skrz okno už zahlédne tmavovlasého muže postávat s rukami v kapsách u vysokého, kamenného sloupu. K vlaku se zatím blíže nedostal, protože ho odřízl další dav rodičů a studentů. Hrdlo se mu strachem stáhne, když spatří svého otce. Chvíli postává v uličce i se svým kufrem a s klecí, než se vydá ke dveřím. Krkolomně dotáhne kufr vážící asi tak tunu dopředu k vagónu, položí ho na zem a na něho dá klec se sovou, pak ho překročí a postaví se k otevřeným dveřím. Několik metrů na proti nim už postává Jaren, který si Darrela všiml za oknem. Mimoděk si vzpomene na chvíli, když Darrel do Bradavic odjížděl. Vlezl do vlaku, otočil se k okýnku a s úsměvem od ucha k uchu natiskl svou tvář na sklo. Pak rodičům zamával a na deset měsíců zmizel. Ať už doma u Gallů vládl jakýkoliv řád, jisté bylo, že u nich občas s Darrelovými kousky šlo o život, i o nervy. Pořád se tam něco dělo. I když celá rodina Gallů se dá považovat za klidné kouzelníky, nekonfliktní Zmijozely, Darrel byl už od mala výjimkou. A když pak odcestoval do Bradavic, doma najednou nebylo doma. První dva, tři měsíce si všichni užívali klid a ticho, které v domě vládlo, ale i to nakonec omrzelo. Mladý Nebelvír začal doma chybět. I když se Jaren rozhodl nečekané situace po zmijozelsku řádně využít a Darrela v tom pořádně vymáchat, chyběl mu. Nakonec jednou je to jeho syn a je přesvědčen, že se mu v některých věcech podobá víc, než by bylo zdrávo. Příjezdem domů z Bradavic ale Jarenova lekce nekončí, a tak se s povytaženým obočím zadívá na svého syna postávajícího nervózně ve dveřích a vydá se k němu skrz dav kouzelníků blíž. Jakmile si Darrel všimne, že se Jaren se svou kamennou tváří začíná přibližovat, zbledne jako stěna a otočí se rychle ke kufru, odkud vezme klec se sovou.
"Tati, pomůžeš mi prosím?" zeptá se zdráhavě. Jaren bez náznaku čehokoliv si od něho vezme klec s obarvenou sovou, přičemž zelené peří zvířete, které k jeho překvapení rok s Darrelem přežilo, přejde netečným pohledem a mírně povytaženým obočím směrem k Darrelovi. Opravdu si myslel, že ta sova dopadne mnohem hůř, než že bude pouze obarvená. Chlapec se na sovu lehce zašklebí, když se začne v kleci vrtět.
"Ukaž ten kufr," promluví poprvé a natáhne se pro kufr. Položí ho vedle klece, a pak už z vlaku vyskočí Darrel. Za ním začnou vylézat další opozdilci, a tak chytne kufr a odtáhne si ho trochu dál od vlaku, zatímco se Jaren chopil klece.
"Mamka, nepřišla? A Latrell a Brook?" zeptá se překvapeně, když se zastaví a otočí se ke svému otci, zakláněje k němu hlavu. Jaren si nemůže nevšimnout, že se v Darrelově tváři viditelně bleskne zklamání. Ale co vlastně čekal? Nastane chvíli dusné ticho, až si Darrel myslí, že na něho tohle všichni ušili a někde tu určitě alespoň sourozenci budou, avšak Jaren ho vyvrátí z omylu.
"Proč by měli?" zeptá se, aniž by se nad Darrelovým výrazem pozastavil. Kývne směrem ke kufru, on sám vezme klec a společně s Darrelem se vydá pryč z nádraží. "Čekají na tebe doma i s Ethanem. Chce si s tebou promluvit," promluví po chvíli a skloní na okamžik k malému chlapci zrak, než se zamračí. "A neškleb se tak. Můžeš být ještě rád," tím také tuhle prapodivnou konverzaci ukončí, a hned na to společně zmizí z Londýnského nádraží...

>>> Londýn

_________________

Matt zrovna koumal kartičku ze žabky, protože osobu na ní neznal, a když on něco neznal, tak už mu to začínalo být krajně podezřelé. Nicméně po chvilce zastrčil kartičku do kapsy a rozhodl se ji prozkoumat později, až na to bude mít klid. "No, asi přijdou." Pokrčil rameny nejistě a zamyslel se. Vážně netušil, jestli rodiče dorazí, ale troufal si hádat, že ano. Nějak si nedovedl představit, že by se měl domů dopravit z nádraží sám. "To by bylo super, taťka by měl strašnou radost!" přikývl na její návrh. Matt by měl samozřejmě radost taky, ale tak trochu se obával, že i když se bude snažit taťku přesvědčit, aby mu tam pořídil nějaké epesní koště, nejlépe takové jako má Erasmus, tak bude mít smůlu a skončí zase na nějaké školní rachotině.

V zrzčině společnosti cesta ubíhala až neuvěřitelně rychle, takže se ani nestačil moc rozkoukat a už vlak zastavoval v Londýně. "Nevím. Asi si budu muset chvilku zvykat, že mi po pokoji nelítají duchové a že nemám po ruce kakao a muffiny i o půlnoci." Zabrblal nespokojeně, ale to už ho Ginger popadla za ruku a začala ho tahat ven z kupé. Tak tak stihl popadnout klícku s Archimédem, který se stoickým klidem jen o něco víc sevřel bidýlko v drápech, a nenechal se nějakým prudkým pohybem rozhodit. Omluvně se ohlížel po všech těch chudácích, okolo kterých se Ginger prohnala jak nelítostné tornádo, a pár z nich omylem praštil klíckou se sovákem. Moc se nad tím ale nepozastavoval, protože nechtěl ztratit kamarádku z dohledu.
Sotva se ocitli na nástupišti, už ho Ginger za hlasitého halekání táhla ke svým příbuzným. Mattovi trochu zdřevěněly nohy, takže k nim dopajdal tak nějak prkenně, a s výrazem lapené laně. Jakmile Ginger pustila jeho ruku, zůstal stát na místě jako solný sloup. Archimédes ho věrně napodoboval na svém bidýlku. Mlčky pozoroval vítání všech Olssonových a po chvilce se konečně rozhoupal k pohybu – přešlápl si nervózně z nohy na nohu. "Dobrý den." Zamumlal slušně, a když k němu Gingerin taťka natáhl ruku, rozpačitě mu ji stiskl. "Matthias Cooper." Představil se celým jménem, jak ho to rodiče učili, aby jim neudělal ostudu. A o chvilku později už je taky zpozoroval, jak se k Olssonovým prodírají davem a nadšeně na svého synáčka mávají. Sotva se dostali Mattovi na dosah, pan Cooper chlapce poplácal po rameni a široce se zazubil, zatímco paní Cooperová syna pevně objala a vypadalo to, že ho zřejmě minimálně do začátku dalšího školního roku nepustí. "Zlatíčko, jsi v pořádku? Nebylo tam moc sov? Nesnědl si něco špatného? Máš nějaké kamarády? Co ponožky, vydržely ti?" zasypala ho hromadou otázek a ani si nevšimla, jak Matt zčervenal a těkal pohledem k Ginger. "Mamíí, pusť mě!" zabrblal po chvilce a vymanil se z matčina sevření. "Mami, tati, to je Ginger, moje kamarádka a tohle jsou její rodiče a Kalle." Poukázal na opodál stojící Olssonovic rodinku. Pan Cooper ihned nasadil další ze svých širokých úsměvů a natáhl k panu Olssonovi ruku, aby si potřásli. "Já jsem Simon a tohle je moje žena Abigail." Pak se zaměřil na Ginger a pousmál se. "Jsem moc rád, že si Matt našel nějakou kamarádku. On na to nikdy moc nebyl…" podotkl s pohledem upřeným k synovi a ten protočil očima. "Tati!" Pan Cooper už se však zase usmíval jako sluníčko, stejně jako jeho žena. Očividně je oba moc potěšilo, že si Matt stihl najít ve škole kamarády hned první rok. "Tati, Ginger mi říkala, že její taťka ví, kde sehnat lístky na mistrovství." Odvedl Matt pozornost svého otce k famfrpálu, což mělo okamžitý účinek v podobě rozzářeného obličeje pana Coopera, který se okamžitě vrhl do pokládání všemožných i nemožných otázek ohledně lístků a průběhu mistrovství, takže na nějakého synka i svou ženu rychle zapomněl.
Jakmile si všichni dostatečně popovídali, Cooperovi se rozloučili a Matt ještě mávl na Ginger se slovy: "Uvidíme se na mistrovství nebo na Příčný!" A pak už zmizeli nadobro pryč.

>>>

_________________

Jako každý rok je prvního září na nádraží King's Cross velmi rušno. Jako obvykle se mezi zmatenými mudly proplétají hloučky převážně v hábitech oděných lidí, kteří před sebou tlačí vozíky s kufry, sovími klíckami, košťaty a jinými podivnostmi. Ke každé skupince patří minimálně jedno, většinou však více dětí a mládeže rozličného věku.

Všichni samozřejmě míří k cihlové přepážce mezi nástupišti 9 a 10; jakmile i vy překonáte počáteční obavy a s rozběhem jí proběhnete, rozprostře se před vámi rušné nástupiště 9 a 3/4, ke kterému je už od brzkého rána přistaven vlak s jasně karmínovou lokomotivou, která co chvíli vydá hlasité zahoukání a odfrkne si obláček kouře. Rodiče pomáhají svým ratolestem s těžkými kufry a většina dětí s kyselými obličeji ještě naposledy poslouchá, jak se mají dobře učit a hlavně nezlobit. Jako vždy se celým nástupištěm nesou výkřiky typu "kdy už pojedu do Bradavic já?", "nechal jsem si doma...!" a nezklame ani každoročně přítomné "ale mamíí!". Dnes ještě k tomu hustě prší, takže se každý snaží svým potomkům předat rady do nového školního roku co nejrychleji.

Vlak má dohromady 5 vagónů označených začátečními písmeny abecedy; vagón A, připojený přímo k lokomotivě, je každoročně vyhrazen prefektům, primusům a kapitánům famfrpálových týmů. Vagón E je letos k dispozici profesorskému sboru. Vagóny B, C a D se pomalu plní studenty všeho věku. V každém vagónu je několik kupé na obou stranách, každé z nichž usadí přesně čtyři osoby.

//Prosíme hráče, aby po nastoupení do vlaku pro lepší přehlednost každý svůj herní příspěvek nadepsali písmenem vagónu (případně i kupé), ve kterém jejich postava sedí + s kým sedí.//