Olaf se na Míšu nejistě pousmál, když ho budoucí spolužák začal uklidňovat, že je jízda vlakem super. „Já nevím, asi se mi špatně nedělá. Třeba z cestování letaxem mi nikdy špatně nebylo,“ zamumlal zamyšleně a podrbal se v rozčepýřených vlasech, které začínaly nabírat tu správně modrou barvu. „Jo, já teda zvědavý jsem,“ přikývl pak na Danielovu otázku a uculil se. Do Bradavic se opravdu těšil, protože toho hodně slyšel od staršího bratra i rodičů a nemohl se dočkat, až to všechno uvidí na vlastní oči.
„Můj brácha chodí do Mrzimoru, prej je to moc fajn kolej. Tak bych chtěl asi tam. Ale je mi to vlastně celkem jedno, určitě je každá kolej dobrá a Moudrý klobouk ví, co je pro nás nejlepší,“ zamudroval a pousmál se. Na Danielův dotaz kývnul hlavou na souhlas. „Jo, něco takovýho,“ odvětil ohledně hraní na flétnu. „To bys uměl? Tak to zkus, rád bych si to poslechl!“ zazubil se vesele. „Michael si to určitě taky rád poslechne. Že jo?“ dloubnul budoucího spolužáka loktem do boku a přátelsky na něj mrknul.
Ollymu se však zazdálo, že s příchodem Tarena veškeré veselí z kupé zmizelo, a vůbec se mu to nezamlouvalo. Problém byl, že netušil, čím to vlastně je, tudíž ani nevěděl, jak proti tomu bojovat. Když Taren tak nepěkně odseknul k Danovi, že ho nezajímá, kdo je, Olly se zamračil. „Takhle by ses ale chovat neměl, Tarene,“ zamumlal nesouhlasně. Nepochyboval o tom, že v sobě má Taren plno dobrého, ale momentálně to nějak nedával najevo. Asi měl špatnou náladu. A Olaf neměl v plánu se tu s ním hádat, ale vyjádřit svůj nesouhlas prostě musel. Taky proto, že mu byl Daník opravdu sympatický.
Když Mickeyho tak nadchlo, že se o Tarenovi psalo v novinách, Olly se pobaveně uculil a zakroutil hlavou. Jemu sláva nic neříkala, netoužil po ní a bylo mu upřímně jedno, jestli je někdo slavný, nebo ne – podle toho lidi nehodnotil – takže se tak nadchnout nedokázal. „Já to nečetl. Moc mě nezajímá, co se v novinách píše,“ vysvětlil a pokrčil rameny. „Navíc je mi úplně jedno, jestli je někdo slavný, nebo ne,“ dodal, aby bylo jasno. Nemyslel to nijak zle, jen prostě nechtěl Tarena vodit za nos a nechtěl, aby si Taren myslel, že k němu bude vzhlížet jen kvůli tomu, že se o něm psalo v novinách.

_________________

"Tak pardón," odvětila Gwee dotčeně. Dobře, byly domluvené, že počkají u vlaku.. Jenže nemohla Kath najít, tak to trochu ošidila. Kde se jako ti Parkerovi tak dlouho flákali? Mohla tam být dřív. Pak jí McGrathová oplatila široký úsměv. Ano, fazolkový mír je něco, co nelze odmítnout.
Nechala svou kamarádku se v kupé pořádně usadit, rozložit se na sedačku a vykouknout z okna. Byli v předposledním vagonu, což ale nezmenšovalo dav na nádraží. Patrick už určitě odešel.
"Tys myslela, že hrát nebudu?" opáčila nevěřícně Gweeny. Poté, co loni konečně překonala strach z výšek a sedla na koště, jí to hrozně bavilo, a když měl její bratr čas, hráli i doma. Hrával jako kolejní střelec Nebelvíru, když ještě chodil do Bradavic. "Já se na učení těším," nechala se slyšet Gweeny s úsměvem od ucha k uchu. Nebyla tak docela havraspárská jako zbytek jejich rodiny a její koleje - žádná tichá myška. Možná před dospělými se trochu styděla a před cizími nebyla tak hrr, ale byla to hyperaktivní McGrathová. Přesto se učila a četla hrozně ráda a byla tak trochu.. posedlejší tím mít dobré známky. Toho si všímavější mohl všimnout už v prvním ročníku.
"Na ten famfrpál se ale vážně těším," povzdechla si potom. Vážně znamenalo jako víc než na učení. Kromě Aurory nikoho z koleje přes prázdniny neviděla, a těšila se na tu bandu knihomolů celé dva měsíce.
"Mistrovství že ušlo? Vždyť jsme mistři!" bránila se Gwee hlasitě. Kath sice Skot nebyla, a Ben taky ne, ale tak co. Její kamarádka se rozpovídala stejně rychle, jako když přišla. S Benem se docela dobře znala i havraspárka.
"Letos vyhrajeme," trvala na svém Gweeny a pohladila Gandalfa po hlavě. Jakoby sovák mohl zasáhnout do hovoru v její prospěch - stála proti přesile. Místo toho Peruťák přátelsky houkl na Benovu sovu a rozhovor se vůbec nezajímal. "Nebo.. teda aspoň já hodlám chytat líp než vloni," přisadila si. Věřila si. "Dostala jsem o prázdninách nový koště, chcete ho vidět?" zeptala se potom se zářivým úsměvem. Tušila, že její Nimbus zatím neviděla ani Kath.
Téma prázdniny bylo přijatelné, a tak se Gwee zapojila do hovoru.
"Dřevárna byla skvělá. Já jsem byla sir Lancelot, a hledali jsme na Kamelotu Svatý grál," objasnila svou roli ve hře. Bylo to naprosto úžasný a doufala, že další rok půjdou zas.

Mimo herně:
Omluva za divnopost, ještě krátkej, ale nějak není slina

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

„Já?“ zadívala se na Charlieho překvapeně, protože takovou otázku asi nečekala. Vlastně nad něčím takovým ještě ani nestihla přemýšlet. „Nevím,“ zavrtěla proto hlavou a pokrčila nejistě rameny. „Myslím, že je celkem jasné, jaké plány by pro mě měl dědeček, ale úspěšně mu to kazím svým chováním i vzhledem, takže pochybuju, že někoho uprosí, aby si mě vzal. To by ten čistokrevný chudák musel být totiž asi slepý a jeho rodina taky.“ Zasmála se pobaveně a ve tvářích se jí při tom udělaly dolíčky. Pak se ale nad tou otázkou vážně zamyslela, až se jí na čele vyhloubila vráska. „Možná budu nějakou dobu cestovat. Nebo ještě studovat, strýček by mě asi rád viděl na té univerzitě v Norsku, což by se dalo spojit s tím cestováním. A pak… těžko říct, Charlie, je to ještě daleko. A může se stát spousta věcí, které to ovlivní,“ pousmála se na něj. Mohla by někoho potkat, někoho, kvůli komu by se jí do Norska nechtělo. Mohla by zjistit, že ji to ve škole baví, ale co by učila? Nic ji nenapadalo. Možná i proto se zatvářila zvědavě a obrátila tu otázku proti němu: „A co bys chtěl dělat ty?“
Addy se zasmála, když Charlie zmínil poslední chvilky svobody. Ji škola nikdy neomezovala, ne tak, aby se o ní nedokázala bavit s úsměvem. „Děláš, jakoby nás měl Brumbál zavřít do sklepení, a nedával nám najíst… ah, promiň, tebe vlastně zavřel do sklepení,“ kousla se do rtu a nahodila výraz naprostého neviňátka. Nechtěla být ironická, takže její omluva zněla upřímně. A co se týkalo přemnožení hrabošů, byl na místě výraz reportéra Denního Věštce. „Že? Také je to závažná ekologická katastrofa. Mohla bych o tom přednášet hodiny, kdybych o tom něco věděla, ale bohužel o hraboších a jejich přemnožení nevím vůbec nic, natož o tom, jak to vypadá ve střední Evropě. Dáš mi ještě bonbon?“ Přešla beze změny v hlase plynule k důležité otázce a andílkovsky na Charlieho zamrkala.

_________________

Pochybně se na něj podívala, ale dál své pochyby nerozváděla. Matt se bál sov a tisíce dalších věcí. Tess ji jen připsala Arianinu zombie kočku na seznam. "Jestli má epileptický záchvaty, tak je dost chudák," ozvala se smířlivě. Jasně, asi by se ani nedivila, kdyby Ariana měla divnou kočku, ale že by měla zombie kočku. A i když neslyšela o epileptických záchvatech u koček, protože kočky jí nezajímaly, tak pokud je ta kočka má, nemůže to být zrovna hezké. Chudák kočka.
I když Mattovi zněl trénink ve dvou jako rande, Tess to v té chvíli tak vůbec nepřipadalo. Byla nadšená z představy, že by se naučila odpalovat camrál proutím natolik dobře, že by to mohla používat, že v tu chvíli jí vlastně vůbec nedošlo, že by tam byli jen oni dva. "To by bylo super!" vyhrkla hned, bez přemýšlení. Protože to byl přece famfrpál. Kdo by nemiloval famfrpál? Kdo by dobrovolně netrénoval? Kdo by dobrovolně netrénoval kousky, které se mu v životě nemůžou povést, že? Tedy, povést se mu můžou, ale Tess připadalo, že se jen tak nenaučí. Ale někdy začít musí.
"Jasně, že ty," usmála se na něj. Jistě, že tomu nevěřil. Nic jiného ani nečekala. "Pokud si myslíš, že na ni mám já, tak ty na ni máš taky," řekla mu tónem, který jasně říkal, že se o tomhle nehodlá hádat, protože ona to myslela vážně.
"Na ples?" zeptala se překvapeně. Jo, na to je zatraceně brzo. Ale nechtěl, aby ho někdo předběhl. Tess se ze všech sil bránila tomu hloupému úsměvu, který se jí dral na rty. Ne ne, vypadala by blbě s tímhle úsměvem. "Jistě. Ráda." Po odpovědi už se tomu hloupému úsměvu neubránila a taky jí trochu zčervenaly tváře. A i když se sama sobě snažila ten blbý úsměv zakázat, prostě to nešlo a blbý úsměv se neustále vracel.

_________________

B6
Carreen, Doreen, Amanda, Seth

Dvanáct dětí v rodině... páni! Doreen byla tou představou unesená. Byly časy, kdy musela svůj volný čas trávit sama, ne že by jí to vadilo, měla přece spoustu zvířecích kamarádů, ale to nebylo ono. Představa tolika sourozenců jí fascinovala.
„Určitě bude fajn.“ přidala jsem se k Carreen, když četla z pergamenu informace o Amandině babičce: „Ty asi nerada necháváš něco náhodě, že Carreen.“ musela jsem se zasmát: „To mě nenapadlo vyslechnout Kaila tak podrobně... a to teprv mohla být sranda.“ pytlík od sušenek byl prázdný, zmačkala jsem ho a zastrčila do postranní kapsy malého batůžku, který jsem měla s sebou. Druhým zavazadlem byl pochopitelně obrovský kufr, který rozhodně nebyl lehký, ale brala jsem ho jako výzvu! Tak co, O'Reilleyová.... dokážeš dotáhnout to monstrum do hradu?! Jistá jsem si nebyla, ale musela jsem v to doufat.
„Lidi, vadilo by vám, kdybych si šla na chvíli protáhnout nohy?“ zeptala jsem se s trochou opatrnosti: „Jste všichni moc fajn, a není to nic proti vám,... jen ...no … mám nepatrný problém s nicneděláním a jsem zvyklá se nějak hýbat.“ vlak sebou trhl o něco víc, než do té chvíle. Jediného, koho to překvapilo, byla moje krysa. Vyskočila a začala utíkat jako o závod a nakonec se protáhla škvírou mezi dveřmi do uličky: „Moc se omlouvám!“ houkl jsem přes rameno, když jsem se řítila za ní.

Mimo herně:
Omlouvám se za kratičký post. Stala se nemilá věc a já musím neplánovaně odjet mimo civilizaci (snad vás takhle alespoň nebudu brzdit). V neděli večer bych měla být zpátky a do té doby bude Dor nejspíš hledat svojí krysu. Ještě jednou se moc omlouvám

Sven se nejistě pousmál, když došla řeč na plyšáky. Cítil se trošičku trapně, ale nemohl přece Růžu nechat doma. Bez něj to prostě nešlo. Pravda, už ho netahal úplně všude – třeba na snídani a tak – ale nedokázal by ho nevzít do Bradavic. „Pokud vím, tak za skotský tým hraje ještě Blaine McKay – ten na škole studovat ještě předtím, než jsem nastoupil. Nevím, jak dlouho to je,“ zamumlal nesměle, jakmile se hovor stočil k famfrpálu. Sven téhle hře moc nefandil, protože podle něj bylo na světě spousta zajímavějších věcí, ale přesto byl informovaný dobře. Možná taky proto, že se u nich doma občas na famfrpál stočila řeč. „Já jsem nikdy famfrpál hrát nechtěl,“ přiznal, když Darrel začal vyzvídat, proč nechce pokračovat ve své hvězdné kariéře. „Dostal jsem se do týmu tak nějak omylem. A stejně mi to moc nešlo,“ vysvětlil a pokrčil rameny. „Radši nechám místo někomu jinému, myslím, že si spoluhráči oddechnou.“ Sven to neříkal nijak zahořkle, spíš konstatoval skutečnost. Dobře věděl, že se na hřišti nikdy moc nepředvedl, a tušil, že se v Havraspáru najdou daleko více talentovaní letci, než byl on. A třeba by s těmi talenty mohl jejich kolejní tým taky něco vyhrát.
Když se Darrel s Andym začali dohadovat, která kolej je lepší, Sven mlčel. Podle něj byl pochopitelně nejlepší Havraspár, ale věděl, že nemá cenu se tu o tom hádat, protože pro každého byla nejlepší právě ta jeho kolej. A on nehodlal nikomu Havraspár vnucovat. Na okamžik se proto ztratil ve svých myšlenkách a pořádně si nevšiml ani toho, jak se Darrel pere s kousavými bonbony. Do reality ho však vrátila blondýnka, která rozzuřeně vtrhla do jejich kupé.
Sven sebou trhnul, poplašeně se zadíval jejím směrem a přitiskl k sobě plyšového soba. Vůbec nechápal, co se děje a proč sem Jane takhle vtrhla, a tak jen seděl a zíral a doufal, že se to blonďaté tornádo zase rychle přesune někam jinam. Aby toho nebylo málo, do jejich kupé vpadl ještě nějaký mladý profesor. Tedy… asi to byl profesor, vypadal na to. Choval se autoritativně. „D-dobrý den,“ pípnul Sven potichu. Bál se, že třeba dostanou školní trest, když je jejich kupé takové neklidné, ale naštěstí se nic takového nestalo. Sledoval, jak profesor zabavuje ty kousavé bonbony, což bylo dle jeho mínění jen správné, a když zase odešel, oddechl si. „Kdo to byl? Znáte ho někdo?“ zeptal se osazenstva kupé a tázavě povytáhl obočí.

_________________

Charlie se pobaveně uculil, když Dorka zmínila, že dědečkovy plány celkem úspěšně kazí. Zčásti právě proto se ptal – zajímalo ho, jestli už má Dorka nějakého potencionálního ženicha, nebo se žádná čistokrevná svatba konat nebude. Nějak si totiž nedovedl představit Dorku před oltářem, nebo minimálně ne s mužem, kterého by jí někdo vybral. „Náhodou, podle mě by ten čistokrevnej chudák měl bejt rád, že by měl zrovna tebe,“ prohodil s upřímným úsměvem. „Tím teda nechci naznačit, že by sis měla někoho vzít. Chápu, že jsou domluvený svatby pěknej vopruz,“ objasnil svoje slova vzápětí. „Studium v Norsku bych ti snad i záviděl,“ podotkl a pousmál se. Muselo to být fajn, studovat někde v cizině a zvládnout to propojit ještě s cestováním. Když mu Addy tu poměrně zákeřnou otázku oplatila, Charlie pokrčil rameny a nepatrně se ušklíbnul. „Já nevím. Táta by mě rád oženil, ale pověst naší rodiny není tak dobrá, aby mi našel vhodnou partii, takže mi svatba snad taky nehrozí. Taky bych rád studoval dál, ale nevím kde a nevím co. Zatím jsem nad tím moc nepřemýšlel,“ vysvětlil a zamyšleně nakrčil čelo.
Pobaveně se uchechtnul, když se Dorka rozpovídala o sklepení. „No, ale najíst nám tam dávají, fakt,“ zamumlal s úsměvem od ucha k uchu. Na téma přemnožení hrabošů ve střední Evropě měl Charlie pár nápadů, ale rozhodl se, že je nebude sáhodlouze rozebírat. Ale když Addy zkusila ten výraz reportéra Denního věštce, pokusil se o totéž. „Pochopitelně, že je to ekologická katastrofa. Představte si, slečno Greyburnová, kolik úrody ti přemnožení hlodavci zničí! Ka-tas-tro-fa!“ Nasadil dramatický výraz, ale prozradily ho cukající koutky úst. Pak popadl sáček s bonbony a natáhl ruku k Dorce, aby si mohla vzít další. „Klidně si jich naber víc,“ vybídl ji.

_________________

Seděla a neučastně koukala na krajinu, která ubíhala za oknem vlaku. Snad kdyby nepromluvil ani by si nevšimla, že někdo přistoupil. Otočila k němu oči a chvíli koukala na kluka co nastoupil. Vypadal také jako prvňák a to ji potěšilo. "Jo jasně. Místa je tu dost." koukla se na prázdné kupé a hořce polknula. "Vlastně místa je tu až moc." zamumlala suše a usmála se. Sledovala chlapce jak dává kufr nahoru. Polknula a nervózně se posadila. "Marion Blair Petters. A ano jedu do Bradavic poprvé." potřásla mu rukou. Nebyla zrovna mluvící typ holky. Nervózně se podrbala na zátylku a zasmála. I mě těší. chvíli bylo trapné ticho, než se Marion rozhoupala. "Hele ty jsi z kouzelnické rodiny? Víš, já." přemýšlela jak to říct. "Celou dobu se lidi chovají divně, když se mluví o ministerstvu, mě to už nedá spát. Nevíš o tom něco?" svoje toulky po Obrtlé si raději nechala pro sebe, nemusela ho hned vyděsit jaká je to rebelka. Teda, teď si připadala jako rebel, předtím popravdě se cítila jako srábek. Vzpomněla si na muže co je zachránil a musela se pousmát.

Chvíli jsem bloudila uličkou a najednou se zjevila Evelin. "Ahoj Evelin, moc ráda" s úsměvem jsem odpověděla na její otázku vlastně pozvání a následovala ji do kupé. Seděla zde usměvavá dívenka. Představila se jako Ophelie, ale dodala, že jí můžu říkat Feely. Chvíli mi trvalo než jsem promluvila. Uvažovala jsem totiž, jestli mám říct i příjmení. Nakonec jsem se rozhodla, že si ho nechám pro sebe jelikož ani ona mi svoje taky neprozradila. Navíc by to mohlo vypadat jako že se vychloubám a to opravdu nechci. "Já jsem Summer, moc ráda tě poznávám.".
Uložila jsem si své věci, položila Eda na sedátko a sedla si vedle něj. Holky si začaly povídat. Nevím jestli jejich otázky byly mířené i ke mě, ale přesto jsem je zodpověděla. "No, u mě nic moc. Neměla jsem chvíli klid. Mamka mě neustále kontrolovala a hučela do mě něco o správném chování v Bradavicích." Tohle byla krutá pravda. Pokoušela jsem se ji tolerovat a ignorovat, ale obojí je téměř nemožné. Na otázku jak dlouho pojedeme jsem odpověděla jednoduše a to "Netuším. Jo je hezká." Pochválila jsem Feely kabelku a vzala si fazolku, kterou mi nabídla. No a v tom do kupé vrazila nějaká dívka s prosbou jestli by si nemohla přisednout. Evelin a Feely se dohodly, že jim to nevadí a tak jsem řekla jen "Já proti vašemu rozhodnutí nic nemám. Mimochodem jmenuji se Summer." Dodala jsem ještě směrem k dívce, ale nejsem si jistá jestli mě slyšela, neboť z kupé utekla stejně tak rychle jako se v něm zjevila. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a otočila se zpět k holkám. "Mimochodem, abych nezapoměla, představuji vám svého sováka Eda." ukázala jsem na sovu s hloupým výrazem.

_________________

Mimo herně:
Nechcem zdržovať Suslee, takže nečakám na reakciu v kupé s Jane a Darrelom. Aj tak medzi nich nijak nezasahoval okrem ukradnutia bonbónov. Ak by reakcia bola treba, napíšem ju v ďalšom poste

Miles pred kupé A6 už takmer vystál dieru a tí dvaja boli na sebe ešte stále nalepení. Zrejme to v skutočnosti netrvalo tak dlho ako mu to prišlo, ale čas jednoducho plynie prehnane spomalene, keď sa musíte dívať na to ako vám niekto ožužláva vašu malú sestru, ktorá mala ešte len pätnásť!! Počkať! Či nie? Vytrčil ukazováčik, prostredník, prsteník... Šestnásť. Má šestnásť. A to, že za pár dní bude dospelá, aspoň v svete čarodejníkov, bol nepodstatný detail. Stále to bola jeho malá sestra, ktorá ešte nedávno nastupovala do expresu po prvý krát a on musel pri nej celý čas sedieť, pretože by to sama vystrašená a malá určite nezvládla a sedela by v kupé sama ako prst. Minimálne tak si to on pamätal a nikto mu to nevyhovorí. Založil si ruky na hrudi a nesúhlasne sledoval, čo sa to pred ním odohráva čakajúc, kým si ho sestra alebo ten chuligán všimne. Konečne sa tak stalo a Susan sa na neho zadívala. Vrhol na mladšiu sestru pohľad, ktorým sa jej div že neprevŕtal do duše, počkal kým si ho všimne aj chlapec a potom položil ruku na držadlo dverí a energicky ich odsunul. "Čau, ségra! Všade je plno a tu to vyzerá tak útulne. Pridám sa!" povedal, vkĺzol dnu a zatvoril za sebou skôr než stihol ktokoľvek z nich protestovať. Prebehol pohľadom dvojicu a svoj kritický pohľad tentokrát zavŕtal do Liama. Tá tvár mu nič nehovorila, alebo ho len nespoznal, zabudol. Predsa len to boli už tri roky a Milo bol rád, že spoznal vlastnú sestru, keď sa vrátiť z ciest domov.
Zastavil sa priamo pred Liamom a zhora na neho pozeral. "Môžeš si presadnúť? Potrebujem sedieť v smere jazdy. Dnes mám akýsi citlivý žalúdok," povedal Liamovi, prešiel si rukou po žalúdku, pričom sa zatváril akoby mu bolo zle a následne sa milo usmial. Pravda bola taká, že len chcel toho chlapca dostať od svojej sestričky. Minimálne dokým si ho poriadne nepreverí a neuzná ho za... akceptovateľného. Ak si Liam presadol, Milo slušne poďakoval a posadil sa, ak si nepresadol, nuže posadil sa kde bolo voľné a v duchu si chlapca zapísal na zoznam nežiaducich. Vlastne by sa na v takom prípade na tom zozname ocitol niekto po prvý krát v histórii. Milo zvyčajne nemal s nikým problém. Až teraz mu však došlo, že jeho sestra sedí v kupé prefektov. "Nevedel som, že si dostala odznak," povedal takmer ublížene, že sa o tom nedozvedel skôr a najmä nie priamo od sestry. Bol by jej kúpil nejaký darček, ale to môže napraviť aj výletom do Prasiniek. "Gratulujem," povedal a venoval pri tom sestričke hrdý úsmev. On prefektom nikdy nebol, na to mal za sebou asi príliš veľa strhnutých bodov. "Som na teba hrdý," dodal bez okolkov s potešeným úsmevom. Zhodil zo seba tašku, vyhodil ju na poličku a znova sa posadil. "Takže... " začal , keď sa zadíval na chlapca naproti. Prefekt. Milo prižmúril oči, akoby ho hodnotil alebo sa skôr snažil spomenúť si. "Poznáme sa?" spýtal sa Liama so zamysleným úškľabkom. Otvoril si balíček ukradnutých, teda zabavených, bonbónov a už-už do neho strčil ruku, keď si náhle uvedomil, že by mal ponúknuť aj ostatných. "Dáš si?" natiahol k Liamovi ruku s balíčkom a spýtavo na neho pozrel, možno aj tak trocha dúfal, že mu tie bonbóny odkusnú prst alebo dva.

_________________