| +

Mimo herně:
Rozhodla jsem se, že skusím psát v první osobě, tak se nelekejte...

Na tenhle den jsem se těšila už hodně dlouho. Těšila jsem se nejen na to že konečně uvidím Bradavice, ale už jsem se nemohla dočkat toho, že alespoň na pár měsíců zmizím z maminčina dohledu. Mám jí ráda, to zas jo, ale abych pravdu řekla, je dost unavující, když na vás někdo takoví neustále dohlíží. Vždyčky mi vrtalo hlavou proč o mě se věnuje víc než mým sourozencům. Samozřejmě, že se o ně taky stará a to moc dobře, ale... Možná si myslí, že mám největší ambice (což doopravdy mám).
"Jsi připravená zlatíčko?" zeptala se matka a tím mě vytrhla z přemýšlení. Zatřásla jsem hlavou a udělala grimasu říkající "vůbec nevím o co jde". "Ptám se, jestli už jsi připravená." "Jasně že sem. Víš přece, že zdí nebudu procházet poprvé." Řekla jsem a vybavila se mi první návštěva nástupište 9 a 3/4. V té době jel Max poprvé do Bradavic. Taky si pamatuji, že jsme sebou vzali Vanessu a ta se tou zdí bála projít, (možná má fóbie z cihlových zdí, o které neví nikdo jiný než ona sama...) takže jí mamka musela brát do náruče a přitisknout si ji k hrudníku, jinak bychom se na asi nástupiště nedostali. Naštěstí jí to dneska nevadilo a prošla jí bez pro ni typických řečí. I Lee si průchod užíval jak se patří.
"Máš všechno?" zeptala se mamka už asi po podesáté. "Jasně mami, neměj obavy, já se o sebe dokážu postarat." Odpověděla jsem trochu podrážděně a protočila oči v sloup. Samozřejmě tak, aby to neviděla.
Mamka zase něco řekla, ale popravdě vůbec netuším co. Pohladila jsem svého sováka Eda a dala mu oříšek. Přitom jsem se zahleďela do jeho hlubokých očí. O čem taková sova asi přemýšlí? Taky mě napadla otázka co si musí myslet o nás, ale nejsem si jistá jestli to chci vědět.
"Haló, Summer jsi tady?" zařval Lee a stisknul mi ruku. "Ano zlatíčko?" řekla jsem s úsměvem, neboť dobře vím, že jakmile ho někdo osloví zlatíčko, miláčku nebo jiným slovem tohoto typu, neskutečně ho to naštve. Vždyť on je drsňák, silák, hrdina, krasavec a Merlinví co ještě, takže mě docela zarazilo, když zareagoval jen obyčejnou odpovědí. Doufám, že se mě nenaučil ignorovat, to by byla naprostá hrůza.
Max se rozloučil a odešel za svými přáteli. Nastal čas, abych udělala to samé. Nejprve jsem podala ruku Vanesse. Nic víc neboť tím bych pošpinila jeji čest. Po té jsem přistoupila k Leemu, kterého jsem dlouze objala. A nakonec jsem objala i mamku. Dala mi pusu a když jsem pak odstoupila kousek od ní, řekla "Je mi jedno do jaké koleje se dostaneš hlavně, že v ní budeš šťastná." To by prostě nebyla Charlotte, kdyby nedodala "A neudělej nám ostudu." Podívala se na mě s nadějným výrazem ve tváři a tak jsem zakývala hlavou, aby měla jistotu, že poslouchám, a že se alespoň pokusím. "Tak ahoj," usmála jsem se na trojici přede mnou "Ahoj." odpověděla sborem. Na to jsem se otočila a zamířila do vlaku.
Když jsem do něho vlezla vzpomněla si na Evelin. Zbylo mi však jen doufat, že ji tady uvidím.

_________________

„Výborně,“ odtušil Emery suše a odtrhl pohled od davu za oknem. Vlak měl každou chvíli odjíždět, a všechno tohle, co se hemží na nástupišti, bude za chvíli naskládané ve vagonech… Mery se bezděčně zachvěl. Tolik lidí na jednom místě ho vždycky naplňovalo nervozitou, dneska dokonce více než jindy.
Aby nemusel myslet na věci, které ho zneklidňovaly, stočil pohled na Joann, která se v tuhle chvíli prohrabovala kabelkou. A pak z ní vytáhla polštář. Emery sice chápal princip zvětšovacích kouzel, dokonce je uměl i sám používat, ale stejně ho za celých šest let nepřestaly zevnitř zvětšené batožiny fascinovat. Nepoužili náhodou mudlové tenhle koncept v nějakém sci-fi seriálu? Až na to, že tam šlo o modrou policejní budku, pokud se nepletl.
„Thorne a prefekt?“ málem se udusil Emery, když Joann nadhodila poněkud morbidní myšlenku. „Teď jsi mi nahnala strach. Proč by to Brumbál dělal? Snad nechce školu vyhodit do vzduchu?“ zavrtěl hlavou. Že ho překvapilo, jak silná rivalita mezi nebelvírskými panuje, to si nechal pro sebe.
Joann si začala stýskat, že měla zůstat radši doma. Emery ji úplně chápal, ale ve chvíli, kdy vlak zahoupal a dal se do pohybu, už nebylo moc kam utíkat. Pokrčil tedy rameny a pokusil se na rtech vykouzlit něco jako povzbudivý úsměv, který nejspíš skončil dost uboze. „Hlavu vzhůru, vždycky se můžeš vymluvit na nevolnost a začátek zahajování promeškat. Možná by ti to prošlo, kdybys spadla do jezera,“ prohodil trochu nepřítomně, protože se mu myšlenky vrátily ke Kamelotu a Artušovi ve vodě. Kdyby neměl náladu tak pod psa, možná by se i zasmál.

_________________

C6

Patricia seděla v kupé a čekala, jak jí Léandre odpoví. A tak v podstatě z nudy vytáhla ze své kapsy od mikiny sladký pamlsek a chystala se, že ho dá Eleanor. Ale pak se rozmyslela a řekla si, že musí El dopřát alespoň malounko volnosti a tak jí vyndala z klece a posadila vedle sebe na sedadlo, kde seděla poslušně, jako nějaký člen Bradavické školy. A tak se usmála, pohladila jí po hlavě, na což jí sova odpověděla tichýma a spokojeným zahoukáním a dala jí sladký pamlsek, po němž se sova už nejednou ohlédla. Pak si řekla, že se zase zapojí do rozhovoru s kamarádem, ale v tom vrazil do kupé Fláva. Fláva! Toho už jsem taky dost dlouho neviděla! A taky jsem se na něj těšila. Ze všech nejvíc na něj a na Léandra. ,,Ahoj Flavi! Jasně že tu máme volno." pak jsem se omluvně koukla na Léandra: ,,Nevadí?" doufala jsem, že mu to vadit nebude, ale tak co. Uvolnila jsem místo vedle sebe tím, že jsem Eleanor chvatně odklidila do klece. Od Mrzimoráčka bylo hezké že se představil a tak jsem doufala, že Léandre udělá to samé,jinak bych se toho nejspíš musela chopit sama. Doufala jsem, že si kluci alespoň z části budou rozumět.

Mimo herně:
Moc, moc se omlouvám za mini-post, ale chtěla jsem napsat, ale teď mám všechny dny tak nějak napilno, že se obávám abych to stíhala. A omlouvám se Léandrovi, že jsem ho tak ošklivě předběhla, ale udělala jsem to z výše uvedených důvodů

Michael připadal Daníkovi docela sympatický. Choval se slušně a přátelsky, a líbila se mu Sherry, což bylo jedno obrovské plus navíc. "Nemáš zač," ujistil jej naprosto upřímně Sherwood. Vlastně byl docela rád, že cestu do školu neabsolvuje sám. Vždyť to by možná bylo trochu nudné. Možná by dokonce vytáhl housle, i když by mu patrně vadilo, jak sebou bude vlak za jízdy škubat a drncat. Zatím stáli a on se pořád mohl v okně pokoušet hledat své rodiče.
"To je smutné, já bych nechtěla být alergický na srst. Mám doma totiž i psa, a mám ho moc rád," povzdechl Daník soustrastně. Mít alergii na kočky? Hrůza! Na tu malou šedivou kuličku v jeho náručí si velmi rychle zvykl a měla mu být nejbližší oporou po celý rok ve škole. "Ale žabáci musí být určitě fajn. Můžeš je nosit v kapse a tak," podotkl. "Jistě na nějaké pěkné přijdeš," dodal ještě. Sám nevěděl, jak svoje koťátko pojmenovat. Žába se mohla jmenovat jakkoli.
"Všechno to určitě bude tak kouzelné. Jste zvědaví?" nadhodil potom, když vyšlo najevo, že Olaf i Michael jedou do Bradavic poprvé. Nevěděl sice, jestli jsou oba z těch.. "mudlovských" rodin, nebo z kouzelnických, ale tak jako tak museli do školy jet poprvé. A co si nezažiješ, tak neznáš.
"Hopsat?" nedala Daníkova Olafova připomínka spát. "Myslíš tedy spíš něco irského, lidového? Myslím, že něco takového bych svedl, jestli chceš," usmál se potom na modrovlasého chlapce laskavě. Nevychloubal se, to ani omylem, protože to mladý Sherwood prostě neměl v povaze, ale pokud by to Olafovi udělalo radost a chtěl si "poskočit", nebyl proti.
"Aha," odpověděl pak trochu zaraženě. Ale pro tu chvíli mu stačilo, že se Olaf prostě s modrými vlasy narodil - znělo to poměrně jednoduše a neměl chuť si to nějak komplikovat. "Těším se, i když s těmi kouzly je to vše takové nové. Ale některé předměty mě zaujaly," vypověděl Daník s úsměvem. Zvlášť astronomie, přeměňování a péče o kouzelné tvory. Určitě se tím rozuměli jednorožci a pegasové, nebo tříhlaví psi. Draci! Prostě to, co znal z pohádek. Třeba mluvící králíci.
Taren Hart v něm nevyvolal tak pozitivní pocit sympatie, jako další dva chlapci v kupé. Jeho slova Daníkovi totiž prostě vyrazila dech. Nemusel být přátelský ani milý.. Ale jak byl nevychovaný! To Dannymu vadilo mnohem víc než to, že ranil jeho křehké city. Prostě to byl Daniel Sherwood, a to něco znamená. Znal pár lidí, co se chovali s povýšeným nadhledem jako snobové, ale když si na ně hráli, chovali se slušně. On ne. Vychloubat se podle něj mohl jen ten, kdo opravdu uměl, a ani ten to neměl zapotřebí. Copak Tarena rodiče vůbec nevychovali?
"To od tebe bylo pěkně neomalené, Tarene," poučil ho laskavě Daník. Byl jako vždy naprosto upřímný. A jako vždy tak trochu citový pařez a mimoň, což dávalo dohromady kombinaci, která byla velice... Nepříhodná pro rozhovor s mladým Hartem.
"Netroufám si tě poučovat, to rodiče by tě měli naučit správným způsobům. Není hezké takhle mluvit s cizími lidmi," podotkl Daník. Řekl to ale bez sebemenší špetky jedovatého tónu, který na něj použil Taren. Pak se ale omluvně zamračil.
"Promiň mi, ale nevím, co to je Denní věštec," řekl beze stopy nějaké nevraživosti. Ale byl mu ten Taren nesympatický, to ano. Zatím to řešil slušně. Daník se nepral. Daník vždy všechno řešil slušně - protivníky většinou prostě dorazilo to, jak byl upřímný, a mlel kraviny.
"A pokud se smím zeptat, co se tam psalo?" nadhodil. "Vynikáš v něčem?" usmál se na Tarena povzbudivě. Pokud se o někom psalo v novinách, muselo to mít důvod, no ne? Třeba měl Hart jenom špatný den - Daník by mu to všechno odpustil, protože zatím se necítil nijak uražen.

_________________

Na dnešek jsme se velice těšila a zároveň jsem se ho bála. Vlastně bála se říct nedá. Jen, asi se mi bude stýskat po domově... Co já tam bez nich budu jen dělat? Bude tam Feely, ale stejně mam strach. "Nebudu se tě ptát, jestli máš sebou všechno, protože vím, že máš i spoustu věcí navíc." prohlásila jako by mě znala. Ale ona mě vlastně opravdu zná. Je to víc má matka než má opravdová matka. Jsem opravdu neskutečně ráda, že mě vyženíla. Měla bych jí považovat za jednu s nejdůležitějších lidí v mém životě. Asi s tím opravdu začnu. A tak jsem se jen usmála. "Jo, všechno opravdu mám." řekla jsem pak a na všechny se usmála. I po Amelii se mi bude stýskat. Všechny jsem je postupně objala. I Amelii, která z toho byla patřičně vyjukaná a i matku, kterou to neskutečně potěšilo. "No tak já už jdu do vlaku, čeká tam na mě Ophelie. Tatí pomůžeš mi prosím z kufrem?" zeptala jsem se a nasadila psí očka. Otec kývl. Vlezla jsem si do vlaku a otec za mnou opatrně vysadil kufr. Byl opravdu těžký. Divím se, že ho otec vůbec do vlaku dostal. Táhla jsem ho uličkou a najednou uviděla Summer. "Čau holka." řekla jsem vysmátě. "Nechceš jít se mnou a Feely, teda Ophelií do kupéčka? Ještě tam máme volno, jestli teda nemáš domluvenýho někoho jinýho". řekla jsem tónem na který se neříká ne. Pak už jsem zamířila hledat kupéčko s Feely, určitě se Summer v závěsu.

D1
"Nazdárek." prohlásila jsem po usilovném, ale úspěšném, hledání. "Tak jakej byl zbytek prázdnin?" zeptala jsem se zatímco jsem usilovně cpala kufr do příhrádky nahoru. "Pomoc mi, prosím." řekla jsem Feely. Snad pomůže. "A jaký bylo loučení?" prohlásila jsem tlačíc kufr nahoru, aby řeč nestála. "Jak dlouho vůbec pojedem?" zeptala jsem se potom. Má vůbec cenu dávat si kufr nahoru?
Pak vrazila do kupé nějaká zrzka. "No, já myslim, že tu snad místo máme. Co myslíš?" koukla jsem se na Feely, která to vlastně původně zařizovala. "No, tak si nastup. Ehm, já jsem Evelin." rozhodla jsem. Tu holku jsem ale ještě nikdy neviděla, a tak jsem jí logicky nemohla oslovit. Použila jsem tedy citoslovce a tím krásně vyřešila problém. Jsem šikulka. Sedla jsem si k okénku naproti Feely, abych na ní viděla, a tak bylo jen na Summer a té holce, kam si sednou.

_________________

Stačila jedna pouhá zmínka o bichlích a Mio si s kufrem počínal o poznání opatrněji. Knihy považoval nejlépe řečeno za něco posvátného a tím pádem by byl vážně nerad, kdyby je dívce poničil, třebaže vůbec nemohl tušit, jaké přesně knihy dívka má. Dalo se předpokládat, že většina budou spíše učebnice, ale na druhou stranu, pokud byla stejný knihomol jako on sám, tak by se ani nedivil, kdyby tam měla něco navíc. Ostatně v jeho kufru se nacházelo víc knih, než ostatních jistě potřebných věcí. Ale každý má své slabůstky, že? Každopádně dívce poděkoval za pomoc a pak už se konečně usadil na své místo. Připadala mu docela dost zvláštní, takže se na ni díval o něco delší dobu, naslouchajíce jejím slovům, přičemž se na chvíli podíval i na ostatní. Vypadalo to, že zmínka o kolejích v každém probudila zájem. A to i v Miovi, třebaže se pořád tvářil stejně skoro nečitelně, jak se nenechal vyvést z rovnováhy ani tím, že by si snad Charlotte myslela, že je jeden z těch, kteří soudí knihu podle obalu.
„Taky si to myslím… že by si měl člověk udělat svůj názor z vlastních zkušeností,“ přitakal a slabě se pousmál. Chtěl ještě něco dodat, ale nakonec se jen otočil po Simonovi a Sophie, která se poněkud rozpovídala a Mio na ní povytáhl obočí. Bylo to prostě zvláštní až překvapivé. Když ji viděl poprvé v Kotli, měl pocit, že se najednou ocitl někde na úplně jiném místě – někde v lese nebo na takovém podobném mystickém místě – a to všechno jen díky té její podivné auře, která byla okolo ní. Na první pohled neobyčejně obyčejná dívka, možná působící prostoduše, ale ve své podstatě byla natolik odlišná a jiná než ostatní, že Miovi začala tak trochu vrtat hlavou. Už jenom ty její drobná gesta když mluvila, její pohledy a zanícení, se kterým vyprávěla o skládání jestřábů a přání, nebo jako teď o jednotlivých kolejích.
„Omlouvám se, nechtěl bych tě urazit ale já na sladké moc nejsem, každopádně děkuji,“ odmítl vychovaně Simonovy fazolky, aniž by to myslel nějak špatně. Třeba se na něj budou dívat zvláštně, neboť děti přece mají rády sladké… ale Mio byl prostě Mio. Ke sladkému si nikdy nenašel cestu, snad jenom hořká čokoláda byla pouhá výjimka potvrzující pravidlo.
Jeho pozornost si však v následujících minutách ukořistila zase Sophie, snad jako by mu četla myšlenky, když jej upozornila na otce, který se mezitím vybavoval se zřejmě jejím otcem a bratrancem. „Tak přece to stihl,“ oddechl si a bylo znát na jeho hlase, jak mu ten balvan spadl ze srdce. Ne že by to jinak nezvládl, ale přeci jenom to byla jeho první cesta vlakem a jako každý prváček si přál, aby ho mohli rodiče vidět, třebaže by to asi tak úplně nepřiznal. Nicméně si s dívkou vyměnil místa, aby mohl na svého otce drobným gestem zamávat. Na rozmáchlé gesta jej nikdy moc neužilo. Vlastně vůbec. To ještě Mio netušil jaké překvapení na něj čeká, když se podíval pozorněji, tak si všiml tmavovlasé drobné ženy, která se objevila po boku jeho otce a v Miových očích se spokojeně zablesklo. Tak ona to stihla dokonce i máma? Zašklebil se pokřiveně, přestože byl nadmíru spokojen, pak se však odtáhl zpátky na své místo, protože to už sebou vlak trochu cukl k rozjezdu. Rozhodně nemohl nechat Sophie stát u dveří.
„Děkuji, Sophie, máš to u mě. A promiň za zdržení, ale… dorazila i máma,“ vypadlo z něj krapet zaskočeně, protože neměl vůbec v plánu se s něčím takovým svěřovat, jenže tahle skutečnost ho víceméně trochu vykolejila, ale hned vzápětí se napomenul a pevně stiskl čelist.
Hrdopýšek se mezitím vším dějstvím nespokojeně trochu naježil, když po něm Rei skočila, zřejmě si s ním chtěla hrát, ale on po tom zrovna moc netoužil. Nespokojeně zamňoukal a na oplátku jí kousl do ucha, než se kolem ní propletl a skočil svému majiteli na klín, odkud na ni pohlížel dosti povýšeně. On byl přece velice čistotný kocourek, který nepotřeboval žádnou očistu! A ještě k tomu od nějaké úplně cizí kočky, která ani neuměla mňoukat. Otočil hlavu na Mia s výmluvným pohledem, že by chtěl hladit.

Celý den! … v tomhle malém kupé?! Zachovala jsem klid a s úsměvem kývla na Setha, který mi tuto informaci poskytl. Choval se jistě, beze známky jakékoli nervozity, což se jen schodovalo s mým odhadem. Jak mluvil o cestě do školy, spadla ze mě veškerá obava z toho, že bez plácku na běhání, nebo třeba stromu na lezení, cestu nepřežiju. Bylo to snadné... víc klidu, míň sušenek Doreen!
Seth nebyl jediný, koho udivil počet Carreeniných sourozenců: „To musí být úžasné!“ zasnila jsem se při zmínce o jejich hojném počtu: „Vždycky jsem chtěla spoustu sourozenců...“ došlo mi, že se možná trocha z mého smutku na chviličku zračila v mých očích, ale rychle jsme na tváři zase nechala vykvést úsměv: „Já mám jen Kaila, toho bratránka, co už letos do Bradavic nejede, ale jsme moc ráda, že ho mám. Bratránci jsou skvělý!“ mrkla jsem na Amandu. V tom okamžiku vlak zahoukal a trhl sebou. Seth si očividně udělal pohodlí, ale já jsem nedokázala být tak klidná. Přitiskla jsem svůj malý nos ke sklu. Tatínek i Kail tam stáli …a mávali. Mávali tak, jak to dokáží jen O'Reilleyovi. S povzbudivými úsměvy, které mě zahřáli u srdce štíhlé paže dlouhánů roztínaly vzduch a skoro jsem slyšela, jak se táta směje a Kail mě napomíná, abych mu nedělala ve škole ostudu. Zamávala jsem jim, krátce, ale s úsměvem, který jim říkal, že nemusí mít strach. Vlak se pomalu vzdaloval od nástupiště, a i když byli mí příbuzní dost vysocí, brzy jsem je ztratila z dohledu.
K mému překvapení jsem se cítila mnohem líp. Opřela jsem se a podala trochu vyděšené Banshee, která zvědavě vystrčila hlavu z mojí kapsy, kousek sušenky. Schroupala ho v mžiku a uvelebila se mi na klíně: „No... už abychom tam byli...“ konstatovala jsem jen tak do vzduchu, ale úsměv mi z tváře nezmizel. Celodenní cesta přece nemohla být tak hrozná a sušenky? O ty se snad postarají mí spolucestující, včetně šedé krysí kamarádky. Sušenky jí nejspíš opravdu zachutnaly. Dala jsem ji ještě jednu a sledovala jak kousek po kousku mizí v malé tlamičce, zatímco se kolem rozléhalo typické vrzání a dunění doprovázející jedoucí vlak.

Domněnku o September jako primusce Susan odkývala. Dávala to smysl, koneckonců už byla předtím prefektka, a co Sus věděla, povinnosti plnila svědomitě, ačkoliv někdy možná měla problémy vydobýt si pozornost, pokud zrovna neomdlívala. Susan se ještě krátce zamyslela nad mužským zástupcem, ale posléze to téma opustila, protože ji stejně jako Liama nikdo jednoznačný nenapadal a vzhledem k tomu, že se to určitě brzy dozví, bylo zbytečné si tím asi lámat hlavu, navíc když má příjemnější věci na přemýšlení.
„Malý Hart? Bratr Laurel? Ta přece není špatná, tak třeba to nedopadne tak zle, jak si myslíš. A kdyby to tak náhodou nedejmerlin dopadnout mělo, pořád má tebe, staršího bráchu, kterej se za něj vždycky postaví, hm?“ broukla Susie. O tom, že by se Lee brášky zastal, se ani v nejmenším nedalo pochybovat, pokud člověk i jen chvíli Liama poslouchal. Když se pak o své první cestě do Bradavic rozpovídal Lee, Sus zlehka naklonila hlavu na stranu a přitom se nepatrně uculovala, když došla řeč až ke Colinovi. „Chudák. Ale zase měl štěstí, že narazil na tebe a ne na nějakého nafoukaného snoba, to by asi nebyl zrovna nejlepší zážitek, že jo.“
Když se pak Liam začal podivovat nad tím, co že to Meg, potažmo všechny holky, vidí na AJovi, Susan kapku zrozpačitěla, což ale naštěstí moc vidět nebylo. „No. Nevypadá zrovna špatně, hezky zpívá… Je s ním sranda a chová se hezky k holkám. Prej!“ dodala Susan urychleně, když si uvědomila, že to mohlo vypadat, jako by se nad AJem zamilovaně rozplývala. Což možná i trochu dělala, vzhledem k lehce zrůžovělým tvářím. Každopádně to ale nebylo myšleno vážně, prostě jen platonicky. Jak taky jinak. Od Liama totiž Susan rozhodně nehodlala a nechtěla utíkat. „To by asi přetrhla nás oba. Nebo možná jenom tebe,“ usoudila Sus, když se zamyslela nad Meg, přičemž se pobaveně uculila. Ale nevypadalo to, že by se chtěla nechat dlouho přemlouvat, aby oželela kus cesty strávené s kamarádkou. Přece jen by šlo sotva o pár hodin, to můžou pak spolu dohnat kdykoliv ve škole. „Proč myslíš, že nezasloužím? Já bych řekla, že rozhodně si ho zasloužím! Jinak bys taky nemusel dostat ten bonus, hm?“ Susan se chvilku tvářila ukřivděně, ale v očích jí neustále pohrávaly veselé jiskřičky.

_________________

Koukla se na slečnu co mluvila. Koukla na skupinku, vypadali, že se už znají. Tak jo Marion, tady to nevypadá, že by ses měla vnutit. řekla si Marion v duchu. "Echm-" začala nervózně drmolit Marion. "Děkuji za nabídku, ale nechám vás raději os samotě." začali se ji potit ruce. "Krásnou cestu přeji a poroučím se." vycouvala vyplašeně do uličky a raději se vrátila do svého bývalého kupé (D3), kde se zavřela. To ses zase předvedla, budou tě považovat za podivína!" nadávala si nahlas Marion. "Prej, poroučím se, možná to tak bude lepší." posadila se k oknu a smutně koukala ven.

C6

Byl jsem nějak mimo a přemýšlel, jaký bude nový školní rok. Něco mi asi říkala, ale úplně jsem na ní zapomněl. "Ehmm, říkala si něco?" zeptal jsem se omluvně, ale pořád trochu mimo. Pak vešel do kupé nějakej kluk. Ale vypadal docela divně. Tak nějak zženštěle. Možná to byl transvestita. "Ahoj. Ne nevadí mi, že tu bude." ahoj bylo na Flaviho a zbytek věty směrem k Pat. Možná že tenhle teplouš, nebo kdo to je bude docela fajn. Vzpomněl jsem si, že Pat už o něm mluvila. Dokonce několikrát. "Já jsem Léandre." řekla jsem a stiskl Flaviusovu ruku. "Těší mě." nevím, jestli jsem to myslel upřímně, ale snad jo. Vždyť teplouši jsou taky lidi a vlastně vůbec nevím, jestli je Flavi teplej. Nemůžu takhle uvažovat o lidech, když je neznám. Lidi s ostatních kolejí ale taky odsuzujou Zmijozelský, i když jim nikdo nic nikdy neudělal. Ale předsudky jsou špatná věc. Hlavně když chcete někoho poznat a když je tenhle kluk pro Pat tak důležitý, tak ho poznám. A možná, možná budeme i kámoši. To by asi měla Pat radost. "Tak mi o sobě něco řekni." řekl jsem Favimu, protože jsem ho chtěl poznat a netušil, jak jinak to asi udělat. "A jaký jste vlastně oba dva měli prázdniny?" zeptal jsem se a poslouchal. Už jsem se definitivně vytrhl ze svých myšlenek. No definitivně. Jak jsem se tak koukal na Pat vzpomněl jsem si na Angvin. Kdepak je jí asi konec. Vůbec jsem jí tu neviděl. Snad se jí nic nestalo. Vypudil jsem z hlavy myšlenky na Angvin. Nebyla tu, tak co. Koukl jsem se na Flaviho. Co by asi tak otec řekl tomu, že jsem takovému chlapci podal ruku. Rozhodně by se mu to nelíbilo. Možná by mi ruku i nechal uříznout, ale to zase snad ne. Doufám, že takový otec není. Schválně jestli třeba bude spokojen s mojí prací. Nechce se mi převzít rodinný obchod, ale co mi asi tak zbývá. Myšlenkami jsem se zase vrátil do poklidného kupé. "Nemáte hlad?" zamyslel jsem se, když mi zakručelo v briše. Jestlipak potkáme tu milou paní, co prodává sladkosti...

_________________