Dnešek se stal po dlouhé době dnem, na který se Seth opravdu od srdce těšil. Po těch trochu nepovedených prázdninách, kdy si vyslechl od otce pár narážek na skutečnost, že se společnost konečně mění k lepšímu, kdy si čistokrevné rody snaží zachovat svou čest a postavení mezi kouzelníky, jak by to mělo být, byl Seth skutečně rád, že od toho všeho bude moct na chvíli utéct. Co ho trápilo ale víc, byly otcovy zákazy, aby se nebavil s nečistokrevnými dětmi, které – dle jeho názoru – jsou zkázou celé společnosti. Těžko by si Seth vzpomněl na den, kdy se styděl za své jméno a nejradši by se jím udávil, když by ho měl vyslovit nahlas. Matka byla naštěstí opačného názoru a stála na straně chlapce, ale nebylo to nic platné, když její hlas v rodině nebyl vůbec slyšet. A tak se stalo, že Septimovi a Auroře, svým jediným přátelům, kteří ho alespoň z poloviny znali, nemohl napsat ani jediný dopis. Pravda, nebyl by to Seth, aby to alespoň nezkusil, ale vždy se stejným výsledkem – neúspěch. Kdoví, zda ho trápila současná situace na Ministerstvu, nebo skutečnost, že by se měl distancovat od lidí, kteří mu nic neudělali, a má je rád.
U vlaku bylo jako obvykle narváno a proudění davu se mísilo s hustou párou, která stoupala z lokomotivy a tajemně zastírala výhled na celé nástupiště. Seth se krátce otočil na sestru, která nadšeně vykulila oči a matka se jí začala vyptávat, zda má všechny věci zabalené, dokonce i u Setha si neodpustila pár kontrolních otázek. Bylo to vůbec poprvé, co jeho malá sestřička razila do Bradavic. Nechápal, jak to dělá, nicméně už přes léto si našla na Příčné pár přátel a teď je kromě užaslého pohledu n vlak vyhledávala z davu tak, že postávala na hromadách kufrů. V jednu chvíli se dokonce celá rodinka Beamontů zahleděla na mnohačlennou rusovlasou rodinu, která se začala kontrolně počítat, zda jsou všichni na místě, což pobavilo především Setha.
Když Elizaveta našla své přátelé, pomohl jí starší bratr odnést věci do kupé, kde ji zanechal a sám se vydal vlastní cestou. Pravda, cítil se trochu ublížený, že ho sestra tak rychle nahradila, ale popravdě – čím dříve si najde vlastní přátele a přestane se na něj upínat, tím lépe. Byla to vlastně i částečná úleva.
Na nástupišti se Seth ještě rozloučil se svou matkou, které přislíbil, že jí bude psát a dohlížet na mladšího sourozence, načež se vydal najít si volné místo. Když se ale v davu zaleskly obličeje Amarilly a Suttona, prudce zaplul do Béčkového vagonu, do kterého rychle nafutroval kufr i s překvapenou Athénou v kleci a oddychl si, až když jeho nebelvírská spolužačka zmizela z dohledu. Ne, že by jí neměl rád, ale po poslední cestě do Bradavic s ní měl pocit, že má v hlavě vyhučenou díru. A navíc k tomu obdivoval Suttonovy nervy.

B6

Carreen, Doreen, Amanda, Seth

Když minul se svým kufrem několik plných kupéček, semkl rty trochu vážně k sobě a obával se, aby snad nemusel jít o vagon dál. Jedno místo na něj ale vykouklo vzápětí, když minul jedno hlučné kupé. Směle otevřel dveře, odfoukl si několik tmavých pramenů vlasů z obličeje a mírně se pousmál. Že by tentokrát cestoval se samýma holkama? To ho ani v nejmenším neuráželo. „Zdravím, máte tu ještě místo nebo na někoho čekáte?“ oslovil spolužačky v kupé a každé z nich věnoval neutrální pohled, na zrzce se zastavil o něco déle, protože se smála něčemu, co pozorovala za oknem. Sethovi trvalo jen chvíli, než mu došlo, že sleduje asi své rodiče, jak honí malého zrzavého chlapečka po nástupišti. Promnul si koutky a odvrátil pohled od okna, přičemž doufal, že ho holky vezmou na milost a nechají ho přesedět cestu do Bradavic v jejich kupé.

_________________

>>>

Si to tak šinu po nádraží, značně otrávená tím, že tam zase jedu, tedy že se musím vrátit do reality, kde se všichni staraj jen o to, jestli jsou čistokrevní. Jako kdyby na tom záleželo, podle mě jsou idioti na obou stranách, vemte si nejmenovaného kluka. Idiot. Čistokrevnej. Pak nejmenovaná holka. Nečistokrevná. Ale kráva. Vidíte? Prostě na obou stranách je error, tak jako co řešej, jakože kdo je víc narušenej? Řekla bych, že každej je svým způsobem narušenej. Jen já sem tady prostě jediná normální... ale no fuj, ta ženská, to jakože.. ona má jídlo. To nechápu. Protočím znechuceně oči. Složité bylo tohle léto, jen co je pravda. První mě strejda tahal po doktorech a pak mi nechal namíchat nějakou divnou tekutinu, která sice nesmrdí, ale chutná fakt hnusně, a prej to jakože doplňuje živiny nebo tak něco, že prý součást terapie nebo co, já nevím, dyť je to jedno, podle jistý osoby jsem hubená, stačí to už jen udržet. To je taky jedno. "Ariano, vnímáš mě?" Zahučí rozmrzele bratránek. "Co zas chceš, u Salazara? Seš otravnej jako tyhle prváci..." Zamručím výrazně otráveně, a protože Chriss, jakožto sedmák, už nemá nervy na to, aby se dohadoval s nějakou blbou puberťačkou, prostě už je na to starej a blá blá blá, ani neřekne, co má na srdci, jen se se mnou doplazí do kupéčka, uloží mi tam věci, do ruky mi vrzaí tašku plnou lahviček s tím hnusným cosik a se slovy "a opovaž se to vylít" se vydá pryč. Konečně mám čas a soukromí abych prozkoumala, jak teda dneska vypadám.

C3

Sukně, která mi ještě před rokem byla těsná mi je teď dobrá, košile i po úpravě na mé pohublé postavě visí jako obvykle, hábit raději ani neoblékám, blond vlasy, které jediné ještě vypadají jakž takž normálně, zase o kus delší. Třeba ale pro takového Ezru, který mě na začátku prázdnin viděl, by bylo to, jak teď vypadám jasným znamením, že jsem dostala rozum. Teda, že můj strejda dostal rozum a já byla teda donucena cosik sama se sebou zrobit, no. Jakože pochopit mě, to je fakt složitý, netuším, jak můžu sama se sebou žít a je mi jasný, že nikdo jiný mě nechápe, protože očividně nikdo jiný nemá problémy jako já. No vážně, kdy naposledy jste viděli nějakou holku s beďarem! Prostě je maličko, fakt maličko vidět, že už do sebe něco dostávám a tímhle tuhle divnou myšlenku ukončíme. "Nezírej tak na mě, tys musela přibrat, tak musím i já." Zamručím nespokojeně na Meow která si sedne naproti na sedadlo a tázavě se na mě zadívá. Otevřu lahvičku s tím výživným hnusem a s kamennou tváří se napiju. Meow, jako kdyby myslela na to samé, zachrčí, jako kdyby se jí z toho zvedal kufr. "Nejsi vtipná, si jen kočka, nebudu si s tebou povídat." Dvě zamňoukání. To fakt? Ariano, jedna věc je povídat si se zdí nebo sama se sebou, druhá je mluvit s kočkou. Zas takovej magor nejsi, ne? "Taky máš někdy ty divný věci na obličeji?" nakloním se na zkoušku k bílé kočce, která nakloní hlavičku na stranu a jednou mňoukne. "Je to strašný, že?" Zamrkám, zase jedno mňuknutí. "Alespoň někdo mi rozumí!" Vyjeknu nadšeně a zase se narovnám zpět, hodím po Meow nadšený pohled a pak i pamlsek. Po nákupu s Ezrou jsem zjistila, že normálně, kočky tyhle pamlsky jakože mají rády. Pak se pro Meow natáhnu a vezmu to moje klubíčko do náruče. "Víš co říkal strýček. Už je prej starej a nehodlá tlačit magora do vdávání za někoho, koho ani nezná, takže stačí, když se budu tvářit že nic nevím a že jsem fakt cvok a dá mi s tímhle vším pokoj." Oznámím kočce a zadívám se zasněně z okna - v dálce vidím strýčka. Je mi jasný, že mě asi nevidí, ale i tak, se vzpurným výrazem se toho hnusu znova napiju a doufám, že cítí, jak ho škrtím pohledem. "Letos chytím každou zlatonku. A jak ne, končím." Prohlásím po chvíli hrdě asi spíše sama pro sebe než pro Meow a otočím se tak, že o stranu kupéčka, kde je okno, se opírám zády, nohy natažené před sebe, přivřené oči, Meow ležíc na tom, co zbylo z mého hrudníku, který by asi jinak v tuhle dobu měl... no to je fuk.

_________________

Patrick sebou škubl, když ho z přemítání vyrušil známý hlas (a především známé jméno, že ano. To jeho). "Eee.. Ahoj, Gwen!" pozdravil možná trochu moc nahlas ve snaze vykompenzovat leknutí a Gweninu pozitivní energii. Byl div, že vzduch kolem ní nevibroval. Těžko říct, jak se mu zvládla dostat nepozorovaně za záda.
Jako obvykle nejdřív ustál příval slov, aby mohl vychrlené souvětí rozebrat na prvočinitele a pak teprve odpovědět: "No jasně, že můžeš, je tu volno..." Jestli byl natolik vystresován prefektstvím, že si na vyhrazené místo nevzpomněl, nebo moc slušný na to, aby mrzimorku vyhazoval, kdo ví, každopádně se ani slovem nezmínil o tom, že by tu snad neměla být.
Jakmile to vyslovil, odsunul nejbližší dveře kupéčka, které zelo prázdnotou, a poté, co samozřejmě pustil spolužačku první, se dovnitř odvelel též. Následovalo klasické rvaní kufrů nahoru na přihrádky (že byla mrzimorce nabídnuta pomoc, snad netřeba dodávat), za kterého poctivě zodpověděl položený dotaz.
"Dobré... byl jsem v Sherwoodu a u Nessu. Snad nejhezčí prázdniny, co jsem měl... co ty?" podal klasický lakonický report s ještě klasičtějším úsměvem, kterýžto se jevil z nějakého záhadného důvodu nervózním, ač se to Patrick snažil maskovat, seč mohl.
A jako vždy, když si nebyl sám sebou jistý, jeho mozek okamžitě vygeneroval náhodný problém, aby se Patrick třeba nenudil. Najednou dostal strach, že kdyby si Gwen uvědomila, že patří k prefektstvu, třeba by se s ním už nechtěla bavit, aby ji.. no, nenapráskal za nějakou kravinu? To přece prefekti dělali, ne? Nebo aspoň někteří. Nebylo tedy divu, že se o odznaku ani slovem nezmínil, a ačkoliv ho měl připnutý na kapse, (poněkud nelogicky) ho rychle sundal a nacpal do ní, než si ho mrzimorka stihla všimnout.
Pak se usadil u okna, přepravku s podivně klidným (zřejmě mrtvým) zvířetem vedle sebe, a zahleděl se na vysokou černovlasou postavu venku, která se s prapodivně usměvavým výrazem vybavovala s Rileyinou mamkou. Možná bylo krapet nespolečenské civět z okna, když se s ním někdo pokoušel konverzovat, ale.. no. Tohle bylo zkrátka taky důležité.

_________________

B6

Carreen, Doreen, Amanda, Seth

„Ahoj!“ rozzářila jsem se na nově příchozí, budoucí spolužačku a spolužáka (ten vypadal o trochu starší, ale neodvažovala jsem se hádat): „Mě to nevadí, klidně si sedněte... a vezměte si taky.“ natáhla jsem k nim ruku s pytlíkem se sušenkami: „Jsou výborné, … a já je nesmím sníst všechny... nebo nevydržím celou cestu sedět... mimochodem, jmenuji se Doreen, Doreen Aine O'Reilleyová. A podle spousty lidí bych neměla jíst tolik sušenek.“ jako vždy jsem nechala svůj irský přízvuk, aby mluvil sám za sebe a přátelsky jsem se zašklebila: „Máš krásnou sovu.“ obrátila jsem se k dívce, která přišla hned po mě: „Máš jí dlouho?“ bylo na ni znát, že má problém začít mluvit a tak jsem se ji snažila pomoct, což mě problém nedělalo ani náhodou: „Já jsem si jako mazlíčka vybrala krysu.“ prozradila jsem a opatrně kamarádku vytáhla: „Říkám jí Banshee, protože dokáže nahnat strach, ale víceméně je to líná vychytralá krysa... jako všechny ostatní.“ Shee si při mé poznámce odfrkla a rozmrzele si prohlédla mojí společnost. Potom se sama znovu odebrala do mé kapsy: „No... já jedu do školy prvně.“ oznámila jsem i těm, kteří to mohli přeslechnout.
A pohodlně jsem se uvelebila na svém místě.

„Myslím, že nikoho nečekám.“ zazubila jsem se na jediného kluka v dosahu: „Můj bratránek do Bradavic chodil, ale letos už to má za sebou.“ vyhlédla jsem z okna, stejně jako zrzka. Byl to nejspíše její malý bratříček, který způsobil tolik rozruchu na nástupišti. Tatínek s Kailem stáli kousek stranou, ale vypadalo to , že i je malý neposeda pobavil. Tyčili se v celé své výšce, pro mužské členy rodiny tak typické a spořádaně čekali, až se rozjede vlak.
Musela jsem se zase opřít. To čekání na mě bylo prostě moc dlouhé. Znovu jsem si prohlédla svou společnost, nechápala jsem jak je možné, že jsem zatím narazila víceméně jen na samé víceméně přátelské osoby, ale odmítala jsem to řešit... místo toho jsem dál chroupala ty úžasné máslové...: „Ale né!“ napomenula jsem se: „Je mi líto, ale někdo mě od nich budete muset zachránit.“ prohlásila jsem a nepřestávala jsem myslet na to jak tu cestu vůbec přežiju... ani švihadlo jsem si nevzala, trčelo někde bůhvíkde v kufru:„Neví někdo z vás, jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se nenuceně a zamyslela se nad tím, jak bych se ještě mohla zabavit, pokud by moji společníci nebyly příliš hovorní. Věděla jsem s naprostou jistotou, že svůj narozeninoví dáreček mám někde na vrchu nad oblečením. A musela jsem uznat, že ta encyklopedie byla úžasná, tolik kouzelných tvorů, co jich bylo v rejstříku jsem nikdy pohromadě neviděla.

Mimo herně:
Kdo přešvihne limit 500 slov, platí imaginární pivo

Růžové kupé už nevím kolik.

Amarilla vrhne nedočkavý pohled směrem ke dveřím kupé, když se v nich zjeví Spencer. Záchrana. "Já se náhodou úžasně bavila, vážně. Ne nevadí, vlastně jsem ráda, že si se zjevila. Sutton dostal takovou tu šprtskou nemoc, učí se, jako kdyby hrozilo, že propadne nebo tak něco. A do školy se moc netěším. Pořád se kolem mě motají ty malý holky a tak a chtěj pořád kamarádit a takový pocit a o ovce já fakt nestojím, no chápeš mě, že jo. Ale jak říkám, prázdniny byly nejvíc super. Nafotila sem ty fotky pro ten francouzskej časák," záměrně použije ty, ten, tam a tak, aby to vypadalo, že Spenc musí vědět, o co gou, nebo mlčet, "pak jsem chvíli byla doma, asi jen týden, potom jsem s našima cestovala po Evropě, teda hlavně s mámou a Suttonem, táta měl pořád nějaký jednání nebo co, navíc do těch zemí jako je Rusko a tak jsme se prostě nedostali, z nějakého důvod ani táta nechtěl, abychom tam cestovali, myslím, že to je totální tabu, ale víš co, my Američani máme lepší věci na práci." Zářivě se usměje a pohodí hřívou a věnuje Spenc jeden z těch úsměvů, který donutí člověka myslet si, že tahle historka byla tak super, že chce slyšet další. Tohle ona umí, udržet si pozornost, no, když chce. "Ale totálně nejvíc bylo když jsme cestovali po Americe. Jakože po USA. To bylo epický, normálně každej mýho tátu znal, ne jakože tak, jak jsem zvyklá z domova, prostě jsme někam přijeli a oni věděli, že přijede, věděli o tom, že chci mít pokoj plný růží, věděli prostě všechno, takže jsme si vůbec nemuseli na nic stěžovat. Teda několik idiotů na mámu sprostě pískalo, ale tátovi chlapi se o ně postarali. A Sutton má nějakou známost. Jmenuje se nějak jako Melanie nebo tak něco, pořád nad ní slintá, no je to strašný, kluci, znáš to. A hele, co teda tvoje prázdniny? Nějací kluci? Něco zajímavého? Povídej! Nevěřím, že už jdeme do druháku, čekala bych alespoň čtvrťák nebo tak něco, fakt." Ušklíbne se a na minutku ztichne, protáhne se a prsty jemně upraví už tak dost dokonalý účes. "Neměla bych o tom mluvit s nikým, ale ty jo, taky ti přijde totálně nefér a nelogický tyhlencty věci s pseudo čistokrevnýma? No vážně, táta říká, že mu to připomíná druhou světovou, prej při tom strašně moc lidí umřelo, jeden můj strejda, teda jako ne úplně strejda, on je kouzelník, je to strejda tady Suttona, ten prostě jakože říká, že tehdy umřelo strašně moc lidí, tak teda nevím, co s tím jako hodlají dělat, což mě dostává k tomu, že nechci bejt politik. Teda chci, ale ne tak jak to je teď. Co vlastně budeš dělat po škole? Já slyšela, že bývalí studenti se vracej aby tam nás haranty učili. No chápeš to, to je nechutný… Jako kdybych se já pak vrátila, abych ty mladší fanynky učila, jak maj smíchat nějaký obilí s vokem slimáka…" Pohodí nechápavě vlasy a zachichotá se, očekávajíc, že k tomu Spencer dodá něco dokonalého, že s ní bude souhlasit.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

<<<

Ben byl, narozdíl od mudlovských dětí, ze začátku nového školního roku naprosto nadšen. Od kouzelnického světa byl totiž přes prázdniny téměř odstřihnut, když nebudeme počítat neustálé dopisování s Katie, koupě nového koštěte a nových pomůcek a učebnic i s celou rodinou a táboření Pottsových a Collinsových.
I tentokrát ho doprovázela celá rodina - ale už ne jako podpora.
S vozíkem se zavazadlem, klecí se sovou a novou Kometou se zrzek rozběhl proti zdi dělící nástupiště a jak čekal, hladce vyjel na nástupišti 9 a 3/4. Po tváři se mu hned při pohledu na červenou lokomotivu a vagóny na rtech rozehrál nadšený úsměv.
Zbytek rodiny ze zdi vystoupil hned za ním.
Maminka Pottsová měla v koutcích očí slzy, pan Potts také vypadal 'na měkko', jediný strýček se vesele usmíval od ucha k uchu.
První k chlapci promluvila Mary: "Pilně se uč, nezlob učitele... a vyhrajte to. Školní pohár, i Famfrpál. Držím ti palce. A piš!" s tím zrzka objala a vtiskla mu pusu do vlasů.
Taťka krátce rozmlouval cosi o sportovním chování při kouzelnických sportech a pak Benedictovi jen povzbudivě stiskl rameno.
Všechno zakončil stýc s obvyklým požadavkem krabičky Bertíkových fazolek a následným předáním jakéhosi celkem tlustého spisu psaného na psacím stroji. "Dej mi vědět, co si o tom myslíš, dobře?" ušklíbl se pak.
"Dobře," přikývl Ben, se všemi se rozloučil, převzal si zavazadlo, klec i Kometu a vyrazil k jednomu ze zadních vagónů.
Než nastoupil, všem zamával.



Uličkou se propletl mezi prvňáčky i vyššími ročníky, jestli neuvidí někoho známého - a také že ano! Hned na začátku, v kupé D2 objevil havraspárskou brankářku Gweeny a mrzimorskou střelkyni Kath.
"Ahoj!" pozdravil obě dívky vesele, "nebudu vám tu vadit?" usmál se sladce a než stihla jedna nebo druhá něco říct, nastěhoval se do kupé se všemi svými věcmi a už se snažil vysadit kufr do přihrádky, zatímco sovák Connor v kleci si konečně odpočinul od houpání, když byl odložen na sedačku.
"Tak jaké byly prázdniny?" otázal se, když se posadil. "Těšíte se na prvňáčky? Já strašně. Byli jsme taky takový prťaví, nebo ne?" chrlil jednu otázku za druhou. Tohle mu chybělo, lidé, se kterými mohl o celém světě mluvit otevřeně.

Susan bylo naprosto jasné, že tím „něčím navíc“ vzbudila v Liamovi zvědavost, nicméně to nevypadalo, že by se mu s tím hodlala hned svěřit. Zatím mu musely stačit taštičky. S čím očividně Lee neměl žádný problém. Sus se zazubila, když se Lee do taštičky s gustem zakousl, pročež sáček zase schovala, aby jim třeba něco zbylo ještě na cestu. On tedy jezdil vozík se sladkostmi, ale tomu to taky někdy trvalo, že jo. „Bonus se dozvíš později. Možná,“ odpověděla posléze, přičemž při tom „možná“ se pobaveně zazubila, protože si prostě nemohla pomoct.
V momentě, kdy jí Lee začal ujišťovat, že on to na rozdíl od ní s tou okrasou myslel vážně, Susan zrůžověla snad ještě víc a ať se snažila jakkoliv, červeň z jejích tváří ne a ne ustoupit. Na chvilku alespoň sklopila zrak a zadoufala, že to třeba brzy přejde samo. Nicméně když pak k Liamovi opět vzhlédla, růžová ještě stále trochu byla. „Ty jsi mi ale vtipálek,“ broukla, aby zamluvila své rozpaky. „Co ty víš, třeba bolelo a budu požadovat odškodné!“ Sus na Leeho neviňoučce zamrkala, když jí začal oponovat, že to cvrnknutí do nosu ani nemohlo bolet. Jasně že nebolelo, zase taková citlivka nebyla, ale dneska měla nějakou popichovací náladu.
Susan zazářila, jakmile ji Liam ujistil, že jí to prefektování určitě půjde. Nepopírala, že ji to nepotěšilo, protože i když si možná o sobě trošku myslela, že by ona jako prefektka nemusela být totální katastrofa, pořád bylo lepší to slyšet i od někoho dalšího. „Díky, fakt,“ broukla posléze a vděčně se na Leeho usmála. Úsměv se jí pak změnil na povzbudivý, když Lee prohodil, že si nemyslí, že on naopak na to prefektování má. „I kdyby se našel někdo lepší, odznak jsi dostal ty a já myslím, že to s přehledem zvládneš,“ ujistila ho a mrkla na něj. Následně se spokojeně zazubila, když se dočkala kladné odpovědi na otázku, zda se Liam přidá v kupé k ní, pročež přikývla a vzápětí se vyškrábala do vagonu a proklouzla do kupé.


Tam Sus počkala, než si i Lee uloží zavazadla, načež se usadila k okýnku po směru jízdy, s jiskřičkami v očích se na Liama zadívala a poklepala dlaní na sedačku vedle sebe. „Hm, nejsem si úplně jistá, ale myslím, že jsem tady u toho prefektského vagonu zahlédla Joann. A z Havru Stargazer. Jinak nemám tušení, na to bylo na tom nástupišti moc lidí a kupéčka jsem zatím neprolézala. Zajímal by mě ten další z Mrzimoru,“ zauvažovala Susan nahlas a zamyšleně svraštila obočí. Taky by docela nepohrdla věděním, kdo další má prefektský odznak, ale zase tak moc to nehořelo, beztak se to dozví nejpozději dnes večer. „Co vůbec bráška, jak bere ten odjezd?“ nadhodila Susie pak, když se na chvilku zadívala z okýnka na to hemžení na nádraží.

_________________

Darrel připomínal starého mazáka, kterého rozhodně neděsili pochodující prefekti a primusové, kteří by ho mohli napomenout, že mít chodidla s těmi polobotkami na sedačce, není úplně nejlepší. Většinu autorit v Bradavicích měl na háku a kdo mu opravdu naháněl hrůzu, byla maximálně McKayová, Rodwell a Baneová. Když nad tím tak přemýšlel a pohledem se zabodával do lidí, kteří procházeli uličkou a pobaveně se culil, uvědomil si, že letos už prefektkou nebude Jocelyn, což ho trochu štvalo, protože si na tu holku fakt zvykl a chyběla mu, i když si s ní samozřejmě pravidelně dopisoval.
Pohodlně překřížil nohy v kotnících, udělal si naprosté pohodlí, dokonce s povolil úzkou černou kravatu - tu nebelvírskou mu otec zakázal si vzít, dokud se bude zdržovat v jeho přítomnosti, a možná by i usnul, ale v tom se dveře od kupé otevřeli a do nich nakráčel úplně neznámý mladík. No dobrá, možná ho od pohledu trochu znal, ale ne moc.
"Jasně, že ne!" mávl nadšeně rukou k volnému místu na proti sobě, "sedej," přikázal mu se šibalským poloúsměvem, zvědavě se mu zablýsklo v očích a Andrewa si prohlédl od hlavy až k patě. "Mrzimor? Nemáš u sebe nějaké sušenky? Začíná mi kručet v břiše, místo snídaně jsem balil," přiznal s úsměvem, přetočil se na bok, aby nemusel na spolužáka složitě zaklánět hlavu a pobaveně se na něho zakřenil. "Já jsem Darrel Gall, nazdar," natáhl k němu ruku zaťatou v pěst a pak se zeširoka usmál, protože byl rád, že si k němu sedl někdo alespoň od pohledu normální, jelikož určitá individua, která viděl procházet uličkou, ho upřímně děsila a on v tu chvíli předstíral spánek, aby si k němu nepřisedli. "Heh. Díkec, dobrá, co?" vyšvihl se prudce do sedu a vzal obrovskou zlatonku do rukou, trochu ji promačkal, aby byla zase kulatá a nadšeně jí Andrewovi hodil, aby se mohl pokochat. "Koupil jsem jí na mistroství, ale opatrně!" zahrozil mu právě v okamžiku, když se do kupé přidal Sven.
"Hustý! Ty máš taky plyšáka! No vidíš to, to by tě měl vidět můj otec!" rozhodil rukama směrem k Svenovi a kývl směrem k Andrewovi, ať si sedne klidně vedle něho, pokud mu Andy vrátil zlatonku, Dája si ji dal zas pod hlavu a lehl si naprosto stejně, jako před chvílí. Doufal, že už nikdo čtvrtý nepřibude, protože se chtěl celou cestu válet a to by v případě čtvrtého člověka nemohl. "Jedeš poprvý?" nahodil zamyšleně ke Svenovi, když viděl, jeho poplašený výraz.
Když pak Thomas Grayson vecpal svého mladšího bratra do jejich kupé, Darrel se zatvářil značně nespokojeně a to nejen z důvodu, že Felix byl tím čtvrtým cestujícím. "Takže ty jsi od Graysonů?" zajímal se, než se normálně posadil na svém místě a udělal Felixovi místo k sezení. "Jsem Darrel," představil se novému chlapci a mrkl i směrem na Svena, ale nepochyboval o tom, že o bradavickém průšviháři už slyšel, pokud do Bradavic chodil. Za to Darrel po Svenově jméně v duchu pátral.
Chvíli se po svých spolucestujících zamyšleně díval a přemýšlel nad tím, jak velcí slušňácí to asi jsou. Nakonec ale vyskočil na nohy a zalovil v kapse černého saka, aby vytáhl malý pytlíček kousavých bonbonů, nevinně se uculil. "Dáte si? Jsou fakt výborný!" zakýval ke vše třem obočím a ochotně nabízel černé bonbony z pytlíku, tohle byl teprve začátek.

_________________

Nechybělo mnoho a Carreen byla nalepená na skle, za kterým ještě stále běhala Adelline s Lartenem a naháněli malého Olivera, než se zase ztratili v davu, a děvče se stále s pobaveným smíchem vrátilo zpět na své místo, aby se rozhlédla po prázdném kupé. Tak, a bylo to tady. Odjížděla do Bradavic, na tohle se přece tak dlouho těšila a i tak teď byla do morku kostí nervózní, protože už večer měla být zařazená do jedné ze čtyř kolejí a v Carreen se pochopitleně mísilo očekávání se strachem. O Bradavicích toho kvůli svým sourozencům věděla hodně, také ale věděla, že Zmijozel nebyl zrovna oblíbený a v Nebelvíru byli samí blázni, což se potvrzovalo i u Forladových, v Mrzimoru měla také několik sourozenců a pak tu byl Havraspár, do kterého chodil Tolbert a ten to v hlavě neměl už vůbec v pořádku. Začala si zrovna zaplétat dlouhé vlasy do copu, když do kupé vešla kudrnatá blonďatá dívka. "Samozřejmě, že mám!" prohlásila hned nadšeně a na copánek úplně zapomněla. "Jsem Carreen, moc mě těší. Ano, také jedu poprvé do Bradavic, je to zvláštní, že?" začala se ihned svěřovat se všemi informacemi, protože tu byla moc dlouho sama, takže nemluvila a Carreen byla zkrátka hrozně upovídaná. Většinou. Od rána toho sice nenapovídala mnoho, ale o to víc si to teď musela vynahradit. "Samozřejmě, že je to tam fajn! U všech druidů, mluvíš o Bradavicích, je to tam úžasné! Teda, v životě jsme tam nebyla, ale četla jsem o nich spoustu ilustrováních knížek a nikde o nich nepadlo špatné slovo a no... sušenku si dám, děkuju," vzala si sušenku a s chutí se do ní zakousla, než na dívku nejistě zamrkala. "Můžu ještě jednu?"
Jakmile se k nim přidala další dívka, Carreen se na ní zkoumavě zadívala a nakonec se usmála. "Jen si přisedni, místa tu máme dost. Jsem Carreen Forlandová," otřepala si pár drobků z rukou a napřáhla k Amandě pravačku. "Pěkná sova, jak se jmenuje?" zajímala se ihned zvědavě a prohlížela si klíckou se zvířátkem. Ona samozřejmě žádného mazlíčka neměla, stačil jí ten plyšový had, kterého měla stále kolem krku, rodiče jí slíbili, že sovu by si mohla pořídit příští rok. Možná. Teď musela vystačit s tou rodinou, která už sotva zvládala mávat křídly.
Na Setha se zadívala poměrně překvapeně, protože nečekala, že by se chlapec (A ke všemu starší!) hrnul do takové dívčí společnosti, Carreence zahořely tváře a s plnou pusou sušenek přikývla. Byla jen ráda, že se kupé tak rychle zaplnilo a ona první cestu nepojede sama.
Když se pak řeč stočila k mazlíčkům, Carreen překvapeně utichla a chvíli se dívala z okna. "Já zvíře nemám, ale budu ho mít možná příští rok... letos si vystačím se svým hadem," brnkla plyšáka do nosu a pobaveně se zazubila, rozhodně nepřipomínala jedenáctiletou holku. Vzápětí si své přehnaně dětské chování uvědomila a pohlédla především na Setha, který vypadal tak... uvědoměle. Ne, že by to inteligentní Carreen imponovalo, důležitě si odkašlala. Zmínka o Doreenině bratránkovi byla vskutku úsměvná. "U nás v rodině do Bradavic chodili všichni, rodiče i mí sourozenci... tři už dostudovali a čtyři studují," pokračovala důležitým hlasem, na svou rodinou samozřejmě byla nesmírně hrdá, i když se o Forlandových proslýchalo, že to neměli v hlavě tak úplně v pořádku. Ale to byla věc názoru.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

>>>
Flavík si to hasil přímo do vlaku, zatímco jeho rodiče se potýkali s chlapcovými zavazadly. Bylo docela jednoduché rozhodovat, kudy a kam se vydá. Prostě přímo za nosem a dveře vagónu, do kterých narazí jako první, budou jeho cíl. Dobré, ne? Tak se přeci ani nebude muset zatěžovat sledováním okolí. Prostě dokonalá strategie, kterou se rozhodl hned vzápětí použít. A tak se po ani ne tak bolestivém nárazu ocitl ve vagónu C. A taky celkem rychle zapadl do nejbližšího kupé.


Uvnitř už seděla Pat a nějaký chlapec, kterého si Flavi matně pamatoval z chodeb a tušil, že je Zmijozelský. "Ahoj," usmál se na oba, doufaje že nějak extra nevyrušuje, "máte tady volno?" načež se ještě natáhl k Léandrovi (jehož jméno samozřejmě neznal) a podával mu ruku: "Mimochodem, jsem Flavi," řekl mu s úsměvem. Právě se rozhodl překonat předsudky vůči Zmijozelským.


Mimo herně:
Pardon za divnokrátkopost, další už bude normálnější... Flavipisatelka prostě neumí příchody noo

_________________