Připozdívalo se a moje nervozita se začala zvyšovat. Navenek jsem většinou dokázala emoce bravurně skrývat. Vůbec se mi ale z bezpečí Děravého kotle a z té milé společnosti nechtělo. Až nadejde čas, samozřejmě budu předstírat, že jdu do svého pokoje, který jsem si v Děravém kotli na dnešní noc pronajala, abych si odpočinula na ten zítřejší nákup knih. Uměla jsem si představit, že by se debata mohla zajímavě rozvinout. Dokonce jsem si dokázala představit i to, že bych profesoru Wellsovi, tedy Johnovi, prozradila i něco z toho, o čem se obvykle s nikým nebavím. Jsem si jistá, že má v sobě určitou stránku, kterou by mohly mé prázdninové zážitky zajímat. Všechno ale má svůj čas a jak jsem vždy říkala, všeho po troškách...(tedy až na výjimky, kdy jsem s chutí toto "pravidlo" porušovala. Líbil se mi jeho způsob myšlení. Otevíral mi jiné pohledy na věc. "No...vidíš, máš vlastně pravdu, to mě nikdy nenapadlo. Znalost lektvarů se v péči o kouzelné tvory vážně může hodit. Obzvláště v různých...řekněme..kritických situacích." Vypadalo to, že John by mě jako kolegyni bral, což mi v tomto ohledu zvedlo sebevědomí. Ne, že bych si nevěřila. Jen jsem na sebe měla vysoké nároky. Někdy možná až zbytečně moc...? Byly chvíle, kdy jsem přemýšlela, zda se neokrádám o bezstarostné mládí, ale vždy jsem ty myšlenky zase zahnala. Život je, jaký je a já bych ten svůj určitě neměnila."Ano, není nad čím váhat. Uvidíme, zda bude v profesorském sboru pro mě příští rok místo. Ale i kdyby, umím být trpělivá. Vlastně...dostala jsem takovou nabídku na jedno...ehm...místo..právě v Gruzii. Je to ale tak trochu riskantní a já raději spím v černém saténu, než pod širým nebem...no, třeba ti o tom někdy povím" Spiklenecky jsem se usmála. Jeho historka o sešitu s vtipy o profesoru Greyburnovi mě upřímně pobavila. "No ano, ten krámek dobře znám, dají se tam sehnat opravdu...poklady." řekla jsem, ale už jsem se nezmínila, že jsem tam jednou, v nižším ročníku, natrefila na učebnici dějin, ve které se nějaká tehdejší čtvrťačka vyznávala z platonického zalíbení právě k profesoru Wellsovi. V duchu jsem se tomu jen uchechtla. "No, přiznám se, že dějiny nejsou zrovna má silná stránka. Obdivuji ale každého, kdo se v nich vyzná. Jednou se mi povedlo zhotovit lektvar, po kterém jsem chvíli uměla hovořit řečí antických mágů. Zajímavý zážitek." Sledovala jsem zaprášené hodiny nad barem.

"Na to se budu těšit," přikývl John a usmíval se s roztržitou známkou vyšinutosti, která byla i mnohým kouzelníkům v očích mudlů cizí. Gruzie? Spaní pod širákem? Nejméně jeden další rok měl, aby si tenhle příběh poslechl.
Kdyby se doslechl ten druhý, patrně by se nad tím zasmál a nervózně se zakousl do něčeho k jídlu. Letní zásoba babiččiných jablek už se tenčila, ale ani tak by John nevyměnil své oblíbené ovoce za vlákno k tapiserii. Někdo tomu říkal sbírání drbů. John to označoval jako sbírání příběhů.
"Zní to zajímavě, ale rozuměl ti někdo? Luštit jejich spisky jinak trvá dlouhé měsíce," kývl uznale hlavou a v očích mu pobaveně zajiskřilo. "Kdyby se ti to povedlo znovu, myslíš, že bys mi mohla trochu odlít? Dějiny ale naštěstí nejsou jen řádka dat a bitev... Někdy mívám pocit, že jsem u toho všeho byl. Něco se dalo odvrátit, nebo ne, ale vždycky se můžeme do budoucna poučit." Nechal svou myšlenkou nedořečenou, protože by jinak směřoval opět k tématu, které bylo v obecné známosti. "Lidé zůstávají lidmi," pokrčil rameny, opřel se dozadu a usmál se, tentokrát pokřiveně. Nejspíš to všechno vyznělo hloupě tajuplně, ale ve skutečnosti na tom nebylo nic, co by se nedalo uhodnout a co by Johnovi taky mohlo zajistit jednosměrnou jízdenku do Azkabanu.
"Nu, začíná se připozdívat. Musím do Krucánků a kaňourů, než mi zavřou," vstal a na rozloučenou se mírně uklonil. "Uvidíme se nejpozději v Bradavicích na zahajovací slavnosti," pozvedl ruku, zamával jí a se stále stejně živým a měňavým úsměvem zmizel ve dveřích.

_________________

Ještě jsem stihla Johnovi slíbit, že se mu lektvar pokusím zhotovit, když mi pak na oplátku poví, co se díky němu dozvěděl. Pak už jsem mu jen pokynula na pozdrav, když se vyporoučel ze dveří Děravého kotle. Osaměla jsem. Máslový ležák už jsem měla samozřejmě dávno vypitý. Dala jsem si kávu, kterou jsem do sebe ještě horkou obrátila, abych se trochu posilnila. Čekala mě ještě dlouhá noc. Šla jsem do svého pokoje, zde, v Děravém kotli, abych se připravila na noční výpravu za neznámým...

>> Patrně z Příčné

Riley vstávala velice brzy, aby se vyhnula těm největším davům na Příčné. Právě dnes se totiž zmijozelka rozhodla provést každoroční nákupy nejnutnějších učebnic a jiných pomůcek, které by mohla ve školní lavici potřebovat. Letos navíc musela kromě knihkupectví zavítat i do krámku madame Malkinové, aby si pořídila nový hábit. Riley pojala podezření, že madame Malkinová od její poslední návštěvy těžce podražila. Jednak jí totiž jen taktak zbylo na lahvičku protialergenního lektvaru v místní apotéce a jednak dostala do ruky malou stříbrnou brožku ve tvaru hada jako dárek za nákup nad konkrétní sumu galeonů. No vážně... Kdyby madame Malkinová prodávala své hábity za stále stejné ceny, přeci by se ji nesnažila uchlácholit takovouhle cetkou, no ne? Jak si tak ale Riley po cestě zpět do Děravého kotle brožku prohlížela, musela uznat, že byla vážně moc pěkná.
Riley z veškerého toho běhání po Příčné řádně rozbolely nohy. Přepočítala si proto mince v prošoupané kožené peněžence a, jakmile se ujistila, že disponuje dostatečným finančním obnosem, zamířila si k hostinskému koupit dýňovou šťávu, s níž se vzápětí usadila k jednomu z volných stolů poblíž okna. Tašku s oblečením si pověsila na opěradlo židle, zatímco stoh knížek z kouzelnického antikvariátu v objemném papírovém pytlíku položila před sebe na stůl kus. V celém balíku se nacházela jen jedna jediná knížka, která ještě neprošla ničíma rukama. Samozřejmě šlo o nákladnou učebnici na lektvary.
Zatímco Riley tiše a nenápadně upíjela ze svého nápoje, v ruce si mimoděk stále pohrávala s onou broží. Na to že za ni nemusela dát ani svrček, byla opravdu krásná. Vyleštěný kus kovu házel na světle stříbrné odlesky a černá korálková očka hada na Riley pohlížela skoro jako živá.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám a společnost uvítám. Ovšem varuji, že nejspíš nejsem v té nejlepší herní formě, takže... No. Uvidíme.

_________________

<<<

Ginger se vzhledem k teplému počasí oblékla do džínsových šortek a jednoduchého červeného trička, a vzhledem k tomu, že pak pokračovala na návštěvu k Delijahovým domů, s sebou táhla malý kufr, který byl opatřen jak zvětšovacím tak zlehčovacím kouzlem, i když Ginger stejně moc věcí nepotřebovala. Do Kotle dorazila o něco dřív, protože ji mamka neustále nabádala, ať nepřijde pozdě a neudělá ostudu, i když Ginger stejně pochybovala, že paní Delijahová má o její andílkovosti nějaké iluze, a taky ji měl vyzvednout jenom Ezra, a až pak se měli vidět s jeho rodiči, takže toto opatření Ginger považovala za značně zbytečné, ale nakonec se přeci jenom podvolila. Ostatně víc než na tradiční vzdorovitosti jí momentálně záleželo na tom vypadnout na chvíli z domu a hlavně se s někým vidět, protože trávit skoro celé prázdniny v izolaci jí nedělalo dobře. Potřebovala se vypovídat a tak vůbec, a na Ezru se upřímně těšila, i když ji určitě čekalo další ujišťování, jestli je v pořádku, že k nim ona, jakožto čistokrevná, opravdu chce jet, a tak dále. Byl to její nejlepší kamarád, jasně, že k němu chtěla jet!
Ve vchodu se usmála na hostinského Toma a z úst jí vyšlo tichoučké zasténání, když se rozhlédla po lokále a zahlédla Riley Butlerovou, se kterou se nebavila... snad skoro celý rok? Prostě od toho incidentu v lese, kdy se málem servaly. A bolestně si uvědomovala, že i když Riley opravdu nemá v lásce, úplně ignorovat ji nezvládne, a i když to byla nepřítelkyně, pořád to byla holka, kterou znala, a Ginger přišla mnohem víc lákavá představa bavení se s Riley, než vysedávání o samotě a nervózní čekání na Ezru. Tak špatně na tom byla. Rezignovaně si u baru objednala kaktusovou limonádu a sebevědomě se vydala přímo k Riley, i když celé její tělo chtělo uhnout a jít si sednout jinam, klidně támhle k těm podezřelým čarodějnicím, z nihž jedna měla pravý čarodějnický nos s bradavicí a lehce nazelenalý obličej. Ginger se donutila nevyprsknout smíchy při představě, jak by se takový nos vyjímal na Riley, a tiše si u Zmijozelčina stolu odkašlala, když se jednou rukou chytila opěradla židle.
"Ahoj, máš tu volno?" nadhodila a lehce povytáhla obočí, přičemž se netvářila nepřátelsky, ale do sladkých úsměvů se taky nenutila. Na to Riley moc nesnášela. "Bylas na nákupech? Mně ještě chybí nějaký učebnice, ale pro ty půjdu až někdy těsně před odjezdem, nechci se na ně celou tu dobu dívat," houkla a malinko se poušklíbla.

_________________

Riley se osazenstvem putyky příliš nezaobírala. Když se ovšem otevřely dveře, instinktivně jako každý, kdo vysedával u stolku osamoceně, vzhlédla, aby si nově příchozího zákazníka prohlédla. Tento tik podívat se a zase se věnovat své nové ozdůbce byl natolik automatický, že jí až se zpožděním celých tří sekund došlo, koho že to ve dveřích vlastně spatřila. Zrzavé kudrny, červená barva trička, vychrtlá postava... Riley po dívce znovu střelila pohledem, jestli už jí z toho horka třeba nepřeskočilo a neviděla v každé druhé hubené zrzce Olssonovou. Po opětovném a bližším přezkoumání ovšem došla k závěru, že do lokálu doopravdy vešla Ginger.
Na samotném zrzčině příchodu by bývalo nebylo nic podivného. Děravý kotel navštěvovali všichni kouzelníci. Riley by byla bývala dokonce ochotná přejít tu ironii osudu, že si zrovna ony dvě musely vybrat tentýž den, tutéž ranní hodinu, a jednoduše by druhou dívku ignorovala... To by ovšem nebelvírka nesměla zamířit přímo k jejímu stolu a začít na ni mluvit, jako by snad mezi nimi nepanovalo otevřené nepřátelství. No vážně. Tohle teprve Riley nečekala. V prvním momentě tak zmijozelka nedokázala skrýt svůj šok. Překvapeně zamrkala a až po chvilce si uvědomila, že se od ní nejspíš očekávala nějaká slovní reakce. Trochu se na své židli proto zavrtěla, narovnala se v zádech a bojovně vystrčila bradu připravena čelit potenciálnímu útoku.
„Čau,“ oplatila jí pozdrav odměřeně, zatímco si Ginger obezřetně i s kufrem prohlížela. „Ta židle nevypadá, že by na ní někdo seděl,“ odvětila nakonec. „Ale to by se dalo říct o většině židlí tady,“ dodala a podezřívavě přimhouřila oči. Vzkaz byl jednoznačný. Riley sice nebelvírku nevyhazovala, ale udržovala si odstup. Přátelského pozvání na ranní šálek čaje se tak od ní Ginger doopravdy dočkat nemohla.
Když se Olssonová rozpovídala o učebnicích, Riley povyjelo obočí vzhůru. Velice ji zajímalo, o co se to tu svým na oko přátelským vystupováním pokoušela. Na její otázku ohledně nákupů jen nepatrně kývla a následně očima sjela k zrzčině kufru. Poznámky typu ,doma už tě měli taky po krk?´ si diplomaticky nechala pro sebe, protože nechtěla být tou, která začne píchat do vosího hnízda jako první. Alespoň zatím ne. Místo toho se tedy bezbarvým tónem otázala: „Takže se chystáš vycestovat?“ ,A už se nevrátit?´ Riley dalo vážně zabrat, aby veškeré tyhle poznámky nevyřkla nahlas. Úšklebku se ovšem podobně jako Ginger neubránila.

_________________

Ginger velmi potěšilo zjištění, že se jí podařilo Riley vykolejit, a tak se krátce spokojeně pousmála, ale hned toho zase blahosklonně nechala a odolala pár poznámkám, které se jí draly na jazyk, protože pokud přijde o oběť v podobě Riley, bude na Ezru vážně muset čekat sama, že. "No třeba o té tvojí se to říct nedá, na té jsi výrazná až až," podotkla Ginger s úsměvem, což se mohlo Zmijky dotknout víc, než zamýšlela, protože o tom, že jí druhá dívka závidí postavu ještě sama nevěděla. Ona měla na mysli jenom Rileinu věčně zamračenou a vážnou, tedy ukrutně nudnou, auru.
"Vycestovat? Naopak se přistěhovávám. Skoro celý prázdniny musím trčet ve Švédsku, takže prakticky sama. Vyzní to šíleně, ale skoro se začínám těšit zase do školy," opáčila poté a opět se ušklíbla, protože tohle k ní prostě nesedělo. Ale nahlas to říct mohla, protože u ní se těšení do školy vztahovalo na famfrpálový tým a poflakování se s kamarády, rozhodně do toho nebyly zahrnuté vyučovací hodiny a domácí úkoly. "Co ty a prázdniny...?" nadhodila poté a co nejnenápadněji těkla pohledem ke dveřím, jestli se v nich už konečně neobjeví Ezra, aby ji z téhle strnulé situace vysvobodil. Proč si sem vůbec sedala? A navíc k Butlerové, se kterou si ani neměla co říct? To musela seknout i s tím famfrpálem?! Ne, že by za to Ginger nebyla ráda, ale stejně... aspoň by se mohly bavit třeba o mistrovství nebo tak o něčem.

_________________

Zlehka uchopí kliku Děravého kotle a vstoupí dovnitř, směrem z Příčné ulice. Tmavé kudrliny mu trčí téměř do všech stran, jak nejspíše za celičký den ani jednou nepotkaly hřeben. Oblečen jest do obyčejné košile, která už nejspíše taky zažila lepší dny. Spodek košile mu navíc sem tam čouhá ven z kalhot - obyčejných džín. Boty se vlastně nesou v podobném duchu, takže nejspíše z nejbohatší čtvrti nepřišel. Nervózně polkne, když se tak kolem rozhlédne. Je tam úplně sám. Ve dveřích chvíli otálí, než se obrátí a vtáhne za sebou i ošoupaný kufr. Pevně sevře jeho držadlo, udělá několik krůčků dovnitř, načež za sebou dveře zavře.* "Hm-hah, nazdár!" pozdraví okolní kouzelníky a povytáhne ústa v úsměv. Pak se pomalu začne kymácet k baru, přičemž kufrem sem tam někoho bouchne do židle. Nešika.
Se stálým opakováním slov pardon, šmarjá, omlouvám se, wuh, nechtěl jsem se nakonec dostane až k baru, kde s vydechnutím položí kufr, načež se začne rozhlížet po obsluze.
"Máte tu nějaký dobrý džus? Třeba jablíčkový." hlesne k obsluze, načež se otočí, snad aby si mohl pořádně prohlédnout ty další neznáme tváře.

_________________

Riley skoro začal brát tik v oku z toho veškerého přemáhání, aby Ginger na místě nezačala urážet a neztropila hostinskému spolu s ostatními ukázkové vystoupení Zmijozel versus Nebelvír. „Naštěstí jsem. Představa, že by sis mi tu totiž chtěla sedat na klín v domnění, že na téhle židli vlastně nesedím, mě totiž dost zneklidňuje,“ nechala se slyšet Riley a úsměv Ginger oplatila vlastním ze série těch nejfalešnějších úsměvů, na jaké se kdy slečna Butlerová zmohla. „Tobě se to - doufám - nijak zvlášť často nestává,“ pokračovala Riley v podobně předstíraném přátelském duchu. „Však víš. Člověku se občas zdá, že se nám doslova ztrácíš před očima.“ Zmijozelka samozřejmě musela Gingerinu vychrtlost nějak okomentovat, že ano...
Zatímco se Olssonová rozpovídala na téma prázdnin, Riley se napila ze své sklenice s dýňovým džusem. To kdyby náhodou musela začít zvyšovat hlas nebo naopak syčet, tak aby měla hlasivky zcela v pořádku. Není totiž nic horšího, než když v zásadním momentě vzájemné výměny názorů nečekaně ochraptíte.
Takže Ginger už se těší do školy? Riley napadal nespočet jízlivostí, které by na ni mohla vychrlit. Od puberťáckého nejapného popichování ohledně věhlasného přístěnku až po ,už se těšíš, až vám to na hřišti Zmijozel zase natře?´. Ginger se ale chovala nesmírně civilizovaně a Riley jí nehodlala udělat tu radost, že by se před ní snad snížila k primitivnějších tužbám vrčet, případně i trhat. Veškeré své myšlenky ohledně Gingerina těšení se zpátky do Bradavic proto shrnula do jedné na oko neškodné věty: „To se dá pochopit.“ Vzápětí se Riley rozhodla své prohlášení ještě trochu rozšířit. „Zvlášť když máš zkoušky NKÚ ještě pořád v nedohlednu.“
Když se jí pak Ginger otázala na její prázdniny, Riley pokrčila rameny. Ona si letos v letních měsících užila víc zábavy než kdy dřív. Výlet s Caydenovými, dobrodružná výprava s klukama ve Skotsku... Dokonce i setkání s Gallovými mělo svůj šmrnc. Ne že by si ho tedy Riley chtěla zopakovat. To rozhodně ne. Svěřovat se tu ale nějak obšírněji o prázdninových zážitcích právě Ginger se zmijozelce vůbec nechtělo. U němého krčení ramen proto také zůstalo.
Riley po celou dobu tohoto podivného setkání svrběla na jazyku zásadní otázka. A protože byla stvořením od přírody zvídavým, vzápětí se na Ginger upřeně zadívala a nečekaně vypálila: „Co tímhle rádoby přátelským pokecem sleduješ, Olssonová?“ Protože tohle ji vážně velice zajímalo.
Z jejich rozhovoru ji na moment vyrušil příchod hlasitějšího a zároveň poněkud nemotorného klučiny alá Vincenta, kterému se cestou podařilo zavadit i o její tašku s novými hábity. „Dávej přece pozor!“ pokárala ho za pochodu, ale to už si Vincent cosi objednával u Toma. Riley si pro jistotu zkontrolovala obsah tašky, jestli ji náhodou třeba neokradl, že ano... Uvnitř se ale zdálo být vše a s kovovou broží si stále pohrávala v jedné ruce. Přitom, jak se otáčela zpět ke svému stolu, automaticky poznamenala: „Stoprocentní nebelvírák.“ Protože podle Rileyina názoru v červené koleji nekončili jenom nevychovanci a problémisti, ale taky nešikové. Tak.
Až když pohlédla zase na Ginger, vzpomněla si, s kým že tu sedí. Nu což. Riley svou poznámku brát zpátky rozhodně nehodlala. Naopak. Zmijozelka se ještě zatvářila skoro vyzývavě. Nic zase tak strašného, co by si žádalo otevřeného sporu, přeci neřekla.

_________________

Arsenovi se podařilo roztavit v létě při jedné seanci svůj cínový kotlík, který držel v hrozném stavu už asi od prváku, takže nelenil a utekl si do Londýna koupit nový dřív, než se ozve tetička Galina s tím, že má nějaké kotlíky ze svého mládí a zabije tím hejno sov. Arsen vážně nechtěl kotlíky po tetičce. Merlinví, co se v nich vařilo...
Díky objemu kotlíku moc neviděl na cestu, takže při vstupu do Děravého kotle skoro zákonitě zakopl o práh, ale ustál to a nespadl ani on, ani kotlík. Zeširoka se zazubil na celé skromné osazenstvo Kotle, bylo ještě hodně brzo ráno.
Kluk s velkým kufrem u baru si nejspíš objednával limču, a támhleto byly dvě známé tváře... V Arsenovi mírně hrklo a proti vlastní vůli zrudl jako ředkvička, když si všiml Riley. Naštěstí tam neseděla s albem fotografií na klíně, takže se bleskově zase sebral a doklopýtal i s kotlíkem blíž.
Řachl s ním na stůl, protože bylo otravné se s tím tahat, dokud vevnitř nebylo aspoň něco z Medového ráje, a s úsměvem přelétl Ginger i Riley. Až takhle zblízka mu došlo, že co mu zdálky připadalo jako přívětivá atmosféra, to je ve skutečnosti něco trochu jiného. Teď už bylo poněkud pozdě na to vycouvat.
"Ahoj, ahoj - jéé, to je ta nová učebnice? Víš ale, že na hodiny není povinná?" prohodil, protože automaticky detekoval všechno související s lektvary. Gingerin kufřík byl oproti tomu asi nejnenápadnější zavazadlo, zvlášť ve srovnání s tím klukem u baru. Arsen ji podezíral, že si ho pořídila s tím kouzlem, co vevnitř zvětšuje.
Bez čekání na přizvání si přisedl a vyfoukl z kotlíku prach. "Je docela brzo, to už se všichni stěhujou do Bradavic?" přeleštil kotlík rukávem a jen tak tak k tomu nepřidal nejbližší dostupnou leštící látku.

_________________