U Tardisu se vyrojilo nějak moc známých tváří, za což byla Tam-Tam na jednu stranu ráda, protože své kamarády a známé po tom měsíci prázdnin moc ráda viděla. Na druhou stranu se cítila kapánek nepříjemně. Proč? Ve stanu totiž začínalo být podezřele těsno a lidí přicházelo stále víc a víc. Tak či tak, každému příchozímu věnovala zářivý úsměv, u některých si dovolila i přátelské objetí na přivítanou. Do debaty o srovnávání Tardisů s Nimbusy se nezapojovala, ačkoli v duchu si neodpustila poznámku o tom, že Tardis musí být stoprocentně lepší než nejnovější Nimbus. Jinak by to nebylo tak drahé, no ne? „Vidím, no. Ale buďme optimističtí, třeba to žádnými ruce trhajícími kouzly zajištěný nemaj!“ Nenechala se odbýt a s podobně křivým úsměvem pokrčila rameny. Vzápětí opatrně natáhla ruku ke koštěti. Vypadalo to, že si vážně sáhne, ale pár centimetrů před násadou se zastavila. „Au!“ pískla a ruku bleskově odtáhla od koštěte. „Bolí to, a to jsem si tu ránu jenom představovala,“ zahlásila směrem ke spolužákům a zastrčila ruku do kapsy džínů. „Já bych se do otroctví radši neprodávala. Ono ve finále by to bylo dost nevýhodný, víš? Vždyť to bys vlastně makal jako domácí skřítek! Jen trošku víc přerostlý domácí skřítek. To bych si to koště radši odpustila,“ broukla směrem k Arsenovi, který vytasil s poznámkou o otroctví, a pobaveně zakroutila hlavou. Naposledy střelila toužebným pohledem po tom koštěti a protáhla se. „No nic, já už se asi vynadívala. A navíc tu začíná být vedro, tak se asi vzdaluju. Ještě se uvidíme,“ zahučela na rozloučenou, naposledy se usmála na všechny přítomné, Cassidymu přátelsky pocuchala kudrliny a prodrala se davem ven ze stanu, ať už sama nebo s někým. Přitáhla si bundu blíže k tělu a rázovala si to někam neznámo kam. Nohy ji zanesly ke stánku s máslovým ležákem, kde si koupila jeden kelímek, a merlinvíproč zamířila ke stánku se skotskými suvenýry. Pravda, fandili Novému Zélandu (přesněji řečeno, taťka fandil Novému Zélandu, ona byla ještě stále ve stádiu rozhodování se), ale podívat se taky mohla, no ne? „Ty bláho, to je McLarken?“ ujelo jí překvapeně, za což si vysloužila pár pohoršených pohledů ze strany starších postávajících lidí, a vykulila modré oči na figurku skotského chytače, načež rty zkroutila do Not bad úšklebku. Dotáhl to fakticky daleko, protože skotský nároďák… to bylo něco! Hned na to vzhlédla k nebelvírské kapitánce, svíjející se v záchvatu smíchu, a i přesto, že Nebelvírku moc neznala, věnovala jí přátelský úsměv. „Jé, ahoj Ginger,“ pozdravila rusovlásku, jejíž jméno jí na mysli vytanulo poměrně brzy, vesele a kývla k figurkám skotských famfrpálových hráčů. „Fandíš Skotsku?“ zeptala se, což sice asi nebyl úplně nejinteligentnější dotaz, ale snaha tam byla, a to se cení, ne?

_________________

| +

Právě si kupovali malé skotské vlaječky, když se za nimi ozvalo nadšené zvolání. Kath se prudce ohlédla a podezření se jí potvrdilo. "Ahoj!" zamávala na Aniyah, a když se k nim dostatečně přiblížila, jala se představování. "Tohle je Aniyah, spolužačka a spoluhráčka."
"Tak tohle je ta tvá kamarádka." Paní Parkerová se na Aniyah mile usmála. Kath doma často vyprávěla o lidech, které potkala v Bradavicích, vlastně jen málokdy dokázala mluvit o něčem jiném než o škole.
"Dobrý den. Vy jste jistě rodiče," napřáhl pan Parker ruku k dospělým, kteří přišli s Aniyah.
"Taky fandíte Skotsku?" všimla si paní Parkerová šály ve skotských barvách omotané Aniyah kolem krku. Dospělí se pak dali do zdvořilé konverzaci o mistrovství a probírali jak vystavené zboží, tak famfrpálové hráče, nezapomněli si vyměnit názory na loňské finále a nakonec se jejich hovor stočil k tomu drahému koštěti, za které by každý utratil majlant, kdyby ho ovšem měl.
Kath a Peterem si hleděli Aniyah a jejích sourozenců. "Kde jsi tu šálu koupila, nemůžu ten stánek nikde najít," postěžoval si Peter a ještě jednou se rozhlédl po všem tom vystaveném zboží a prodavačích vykřikujících do davu, že právě to jejich je ze všech nejlepší.
Kath měla jiné starosti. "Co prázdniny? Co pořád děláš?" zajímala se. Sama neměla moc o čem vyprávět, její jediné prázdninové akce byly mistrovství a školní "dřevárna".
"Taky bych někde rád splašil takové ty super dalekohledy nebo co to je, víte, co myslím," pokračoval Peter úplně mimo téma. "A taky jsem tu viděl projít chlápka s trumpetkou. Ta by taky neškodila."
Kath si pomyslela, že jestli má na tohle všechno Peter peníze, mohl by jí taky něco málo koupit. Ale to si domluví až později. Třeba až najdou ty šály.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

McGrathovi se na mistrovství světa ve famfrpálu dostavili v kompletním složení, tak jako loni. Zavládlo mezi nimi všeobecné nadšení z toho, že tentokrát není stadion rozdělen na čistokrevnou část a část pro ty ostatní. Tohoto nadšení se přirozeně nezúčastnila jen Jane, ale ta byla ráda, že může sedět s rodinou, když Skotsko zase bylo ve finále.
Bez problémů se z nádraží 7 a 1/2 dostali na Nový Zéland. A jako rodilí, hrdí, hodně hrdí Skoti byli vybaveni už z domu. Gweeny přesto nemohla uvěřit svým očím, když viděla, že její tatínek a brácha si opravdu berou tradiční kilty. A pak, že se kouzelníci distancovali od mudlovské kultury. Celá rodinka se hned u nejbližšího stánku dovybavila šálami a vším možným, čím se vybavit mohla - Gweeny opět civěla, když si něco takového navlékla i její babička.
A pak se toulali. Paní McGrathová musela svého syna i obě vnoučata téměř kouzlem odtáhnout od stanů výrobců košťat (Gwen má přece nové drahé koště, tak další nepotřebuje) ale i tak se Patrick se sestřičkou domluvili, že se na Tardis ještě půjdou podívat. Nebylo jisté, že kdyby vybrali babiččiny úspory, neměli by na něj. Ale trezor Jane McGrathové byl zkrátka obestřen tajemstvím.
A potom to přišlo - Gwee zahlédla známé tváře a táhla zbytek rodiny ke Kath a Aniyah. Bylo fajn, že poměrně rychle narazila na někoho z Bradavic!
"Nazdárek!" pozdravila je bujaře. "A.. dobrý den," dodala potom k Parkerovým a doprovodu Aniyah.
"Fandíte Skotsku, že jo?" vypálila na ně rychle. Na ní a její rodině to muselo být evidentní. Patrick se dokonce nestyděl za svůj kilt.
"Dobrý den," pozdravil Patrick. Sice byl povahově hodně podobný Gwen, ale byl dospělý, a co pracoval pro ministerstvo, byl trochu méně veselý. I když měl práci svých snů a pracoval s draky na britských ostrovech. Potom se rozpomněl na jméno Katherinina bratra, se kterým se chvilku bavil loňský mistrák. "Ahoj.. Petere? Tak co, určitě jste viděli Tardis, že jo?" zazubil se na něj přátelsky. Při tom se ale samozřejmě nedistancoval od rozhovoru dospělých (přece jen, bylo mu už něco přes dvacet).
"Parkerovi," usmál se srdečně pan McGrath. I jemu přes zimu přibylo pár vrásek a šedých vlasů na hlavě. Dospělí zkrátka měli své starosti, ale na ty teď na mistrovství nechtěl Calvin myslet. "Setkali jsme se už vloni, pokud si dobře vzpomínám. A vy jste.. Harrisovi, pokud se nemýlím? Já jsem Patrick McGrath, Gwenin otec." I kdyby se pan McGrath mýlil, pranic by mu to nevadilo. Když ale Gwenina babička zaslechla to jméno, viditelně ožila. Věděla, že Harrisovi jsou čistokrevný rod, ale taky věděla, jak se to s nimi právě má.
"Harrisovi? Těší mě. Já jsem Jane McGrathová," představila se. "Gwenina babička," objasnila poté svůj příbuzenský vztah se spolužačkou Aniyah. "Dobrý den, Parkerovi," pozdravila poté i rodiče nejlepší kamarádky její vnučky.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Matt se s kamarády nemínil do krve dohadovat, jaké koště je lepší, obzvláště když on za to nejlepší koště považoval svou Kometu, která se Nimbusu ani Tardis nemohla, co se výkonu týče, ani zdaleka vyrovnat. Hlavní roli u něj hrála důvěra, kterou ve své koště měl, a taky už si na něj a jeho vrtochy stačil zvyknout natolik, aby ve vzduchu mohli tvořit sehranou dvojici. „Já nevím. Mně je to s těma kolejema nějak jedno. V každý je nějakej trotl.“ Pokrčil Matt rameny na výkřiky, že zmijozelští vlastně na košťatech vůbec neumí, a všechny zápasy za ně vyhrála jejich košťata. To bylo dost přitažené za vlasy a vzhledem k tomu, že veškerá mezikolejní řevnivost šla okolo něj na míle daleko, rozhodl se raději mlčet. Ostatně jeden ze školních trotlů se právě objevil na scéně a ze Zmijozelu rozhodně nebyl. „Čau,“ zahučel směrem k Darrelovi, ke kterému vždycky přistupoval s opatrností sobě vlastní, protože jeho nebelvírský spolužák měl tendence tropit maléry kamkoliv jen šlápl. Navíc Matta štvalo, že se hodně kamarádil s Ginger a hlavně Ginger s ním, což bylo sice vzhledem k jejich stejné kolejní příslušnosti zcela v pořádku a nasnadě, ovšem jeho to stejně štvalo. Teď už však mnohem méně než kdysi, ačkoliv Matt netušil proč.
Mattovi se postupně ten rozmnožující se hlouček přestal líbit a proto, když Tess navrhla, aby se vzdálili, ochotně přikývl a bez rozmýšlení vzal spolužačku za ruku, aby ji jako správný džentlas vyvedl někam, kde by bylo dýchatelněji. „Uhm, Tess, to… nechceš zajít třeba na kakao, než to začne? Nebo na cokoliv jinýho.“ Dodal rychle, když spěšně pustil její ruku, protože ho to uvádělo do rozpaků. „Bych tě pozval,“ odtušil nakonec a zčervenal ve tvářích. To, že mu otec někde kupuje šálu, a dost možná ho hledá, ho pro teď absolutně nezajímalo.

_________________

Killian se pokoušel nevnímat Breeino brebentění, takže málem přeslechl i dotaz bledého chlapce, který se ho na cosi tázal. Slovo „pivo“ však Killiho rychle vrátilo do reality. „Čau,“ pozdravil kluka a mrknul na něj, načež popadl Bree za kapuci a zadržel ji tak na místě, jinak by zrzunka pochodovala za veselého švitoření dál a dál, což by mu na jednu stranu ani moc nevadilo, protože by se jí zbavil, ale na druhou za ni měl zodpovědnost. „To nevím, ale mám super nápad – půjdeme ho hledat spolu,“ oznámil chlapci, protože se se svými kamarády stejně měl sejít na pivu a název stánku pivo sliboval. „Jak ti říkají? Já jsem Killian,“ podal mu ruku a pak k sobě stáhl ještě sestru, která se na neznámého chlapce zářivě uculila. „A tohle je Bree. Hlavně se jí na nic neptej, nebo tě hlava bude bolet ještě za tejden.“ Doporučil mu zcela vážně a pak se rozhlédl, aby zkusit najít požadovaný stánek alespoň pohledem, čehož využila zrzunka a zvědavě si jejich nového známého prohlédla. „Komu fandíš? Máš rád potkany? Chodíš do Bradavic? Jaká je tvá oblíbená barva? Už si viděl ty minifigurky hráčů a ovcí? Jsou totiž totááálně boží! Dvě mám, chceš je vidět?“ Spustila Bree jako obvykle a věnovala chlapci další úsměv.

_________________

"Tak jo," řek jsem rozpačitě, protože mě nenapadla jinačí odpověď, což bylo teda dost smutný, a mechanicky jsem Killianovi stiskl dlaň. Přál jsem si dát nějak najevo, jak mě pánova laskavost a ochota těší a jak moc se mi ulevilo, že už nejsem tolik ztracenej, jenže místo toho mě furt pálily oči a spíš než vděčně jsem se tvářil jak na pohřbu. Ale pak si k sobě Killian přitáh tu zrzavou holku, co jsem ji až doteď bral jenom jako záruku, že na sebe neupozorním ňákýho úchyla, a to gesto mně bylo tak povědomý, až jsem se bezděky zazubil. Holka se kupodivu culila jakbysmet, a poněvadž se mně něco takovýho nestává každej den, aby se na mě usmívaly holky, hned mi zas bylo o něco líp.
Uvědomil jsem si, že se mě Killian na něco ptal a já přitom mlčím jak zařezanej a nevěřícně zírám na Bree, tak jsem se koukal co nejrychlejc vzchopit a pospíšit si s odpovědí, na kterou jsem byl fakt hrdej, tím spíš, že zněla úžasně přiskřípnutě: "Thomas." Sklopil jsem zraky, zaraženej vlastní neschopností, a, na svý poměry neobyčejně rychle, přemýšlel, co bych ještě dodal. "Ale - ale klidně mi říkejte Tom, když budete chtít." Pak se Killian naštěstí odvrátil, takže se ode mě zřejmě nečekala odpověď na ten týdenní bolehlav, což bylo dobře, protože by trvalo uherskej rok, než bych na něco kápnul. A i tak by to nejspíš stálo za starou bellu.
Každopádně pán nepřeháněl; Bree, která mi čím dál tím víc připomínala veverku, využila zdánlivě nepatrný odmlky a vychrlila na mě tolik otázek najednou, že si je musela pro podobnej případ chystat nejmíň půl roku. "Skotům, stejně jako ty, nejspíš," ušklíb jsem se potměšile na její nepřehlídnutelnou mašli obludných rozměrů, "ne a ještě jednou ne, ale budu, to další už nevím, na co ses ptala, a ty figurky, ty jsou úplně dokonalý! Jé, ty ňáký máš? Jasně že je chci vidět, uka! Já se k ovcím sice nedostal, zato jsme s dědou vybojovali jednoho famfrpálistu, hele," zaštrachal jsem nadšeně po kapsách a nakonec se vytasil s obzvlášť naštvanou miniaturou jakýhosi Skota. "Akorát jsme teda nezjistili, kterej to je, protože děda je už slepej a já poznám jenom brankáře a chytače. Hm, co myslíš ty?" strčil jsem Bree figurku pod nos a přitom pošilhával po jejích úlovcích. "A vidělas už to nový koště, Tardis? Vypadá úplně bombově, celý se jenom blýská a ani mudlu by nenapadlo s ním zametat podlahu," vzpomněl jsem si na babičku, jejíž myšlenkový pochody mi už asi milionkrát skoro přivedly osypky.

Bree nespokojeně našpulila rtíky, když se od Toma dozvěděla, že nemá rád potkany, a Olaf se jí v kapucce zamlel, takže si to určitě vzal dost osobně. Bree by si to osobně vzala, kdyby byla potkan, ale nebyla, takže na to brzy zapomněla, protože jí Tom naservíroval i zbytek odpovědí na její salvu otázek, a ještě se vytasil s figurkou jednoho ze skotských hráčů, což Bree vlilo oheň do žil a v očích jí zaplály plamínky nefalšovaného zájmu. Na oplátku vytáhla obě skotačící ovečky, což Killian odměnil povytaženým obočím, protože nechat poskakovat ovce v blízkosti Skota, to nekončívalo dobře. Dětem ale dospěláckými vtípky nechtěl motat hlavy, takže to přešel bez komentáře, a našel jim směr, kterým tušil pivo. „Držte se mě, jo?“ Zavelel oběma dětem a začal se prodírat davem, i když se neopomínal otáčet, aby neztratil ty dva z dohledu.
Bree fascinovaně pozorovala skotského hráče v Tomově držení a pak se zamračila. „Já ti asi neporadím, já hráče moc neznám,“ zatvářila se omluvně, protože jí zatím famfrpál moc neříkal, jen se těšila, až osobně uvidí zápas profesionálních týmů. „Ale kluci říkali, že za Skoty střílí McKay a Sean, co loni vyšel z Bradavic. Byl u nás v koleji, totiž!“ Poinformovala ho stručně, i když mu ty informace asi moc nepomohly. „A Tardis jsem neviděla,“ dodala smutně. Od nich z rodiny nikdo košťatům neholdoval, takže doma měli jen postarší typy a to jen proto, aby se v případě nutnosti rychle dostali z jednoho konce pastvin na druhý. „Ty doma nějaký koště máš?“

_________________

Maeve nakonec veškeré dohadování se o kolejních trotlech radši hodila za hlavu, aby tu ještě nerozpoutala nějakou hádku a hlavně se tu taky objevil Cassidy. Měl štěstí, kdyby ho tu Maeve nikde nezahlídla, asi by mu to vážně dala trochu sežrat. Ale jen trošičku. Takhle se na něj ovšem jen zářivě zaculila. „Cassí! No to je dost, že ses tu objevil!“ zahlásila zrzka a jako tradičně do kamaráda šťouchla loktem. Vážně to ovšem nemyslela, vždyť se tu sama s Leslie objevila teprv před chvílí a Cassidy dorazil sotva pár minut po nich. Ale rýpnout si mohla, no ne? Její pozornost si po chvíli ale zase získal někdo jiný a to… „Dájooo, ahooj!“ zahalekala na nebelvírského spolukolejníka nazpátek a jakmile se ocitli v bližší vzdálenosti, hned se hrnula se mu přátelsky pověsit kolem krku. Lesliiny pochyby o tom, jak se k Darrelovi chovat, zjevně Maeve nesdílela, naopak viděla Dáju hrozně ráda. „Super, že sme tu na sebe narazili,“ broukla vzápětí spokojeně a zvesela se zazubila. Toho božího koštěte si už dávno přestala všímat, beztak o tom, že by se na něm třeba proletěla, mohla jen snít, a tak se radši zaměřila jen na svoje kamarády, v jejichž společnosti byla spokojenější. „Hele, já vůbec nevím komu fandit. Asi Skotsku. Nebo oběma,“ usoudila Maeve a zatvářila se hrozně zamyšleně, když Leslie vyzvídala, kdo komu vůbec fandí. Ještě to neměla tak úplně rozhodnuté a beztak hlavně doufala, že konečně hlavně uvidí nějakou pořádnou hru, jaké týmy budou proti sobě, to zatím šlo mimo ní. Každopádně nadmíru ochotně Leslie odsouhlasila přesun někam jinam, kde bylo volněji. „Jasně jdeme. Koště sme už viděli, tak co. A stejně si chci koupit něco na památku, jen ještě nevím co přesně…“ zahučela Maeve a zlehka nakrčila čelo, protože z toho, co letmo zahlédla, byla nabídka fakt obří a jak se znala, určitě si nebude moct vybrat a nakonec si beztak nic nekoupí. Ale tentokrát tak dopadnout nechtěla, rozhodně si chtěla z takové události něco přivézt. „Ty, Leslie, za jak dlouho vůbec ten zápas začíná?“ prohodila směrem ke kamarádce, zatímco se začala prodírat z toho chumlu ven. O začátku totiž nějak ztratila přehled, či lépe řečeno - ani ho nikdy neměla a tak ji teď zajímalo, kolik mají času courat kolem stánků, než to začne.

_________________

I když se ještě úplně nenamlsala Tardisu, bylo tam moc lidí. Sice netrpěla žádnou fóbií z lidí, ale když se na vás lepí spousta lidí, tak ani to nejlepší koště ve vesmíru vám za to nestojí, protože jste pak z těch lidí otrávení.
Takže když jí Matt popadl za ruku a odtáhl jí pryč, nijak se nebránila. Ale odtáhl jí za ruku. Takže v podstatě celou cestu jen zírala na svojí ruku v tichém úžasu. A když její ruku nakonec pustil, vlastně vůbec nevěděla, kam odešli a v tichém úžasu zírala i na něj, až na to, že toho během chvíle nechala, protože to vypadalo fakt blbě. Když se tedy vzpamatovala, pochytila něco o kakau. Nechápavě zamrkala, protože i když slyšela co říká, vlastně to nechápala. Trochu jí zamrzl mozek, ale chladnějším novozélandským počasím to nebylo.
"Co?" zeptala se zrovna když jí došlo, na co se ptal. "Jo, jasně, ráda," odpověděla, aby nevypadala tak moc zmateně, jak před chvíli byla. A taky aby nevypadala úplně blbě. Je to jen kluk, ne jednorožec, snažila se přesvědčit sama sebe. Dokonce to je jen Matt, takže teoreticky by se měla umět chovat normálně a ne jako kdyby jí právě pozval na kafe hráč skotského famfrpálového týmu. Bohužel to šlo trochu složitěji než to vlastně vypadalo, vždyť on jí právě pozval na kakao. Na kakao, u Merlina, to už bylo něco. Aspoň pro Tess ano.
Rozhlédla se, aby našla nějaký stánek s čajem, kakaem nebo čímkoliv k pití. "Tak kam?" zeptala se, už víceméně v pořádku. Mozek už měl čas to všechno zpracovat a vyhodnotil situaci jako normální. "Co tamhle?" mávla směrem k jednomu stánku, kde to vypadalo, že by nemuseli prodávat jen ohnivou whiskey a další alkoholické šílenosti, které Tess vůbec nevoněly, ale že by tma mohli mít něco normálního, co by prodali čtrnáctiletým puberťákům.

_________________

Ginger se nemohla přestat smát, a už ji začínalo bolet břicho, nehledě na to, že k ní zřetelně doléhaly popuzené a pobouřené emocionální vlny od ostatních lidí u stánku. Někteří se, pravda, jejímu výstupu zasmáli, ale i tak Ginger shledala, že je načase se zase trochu zklidnit. Hlavně kvůli tomu bolavému břichu, samozřejmě.
V tom momentě k ní taky dorazila Mrzimorka, ve které Ginger poznala týmovou odražečku Tamsin. Sice se moc nebavily, ale na herním poli už se setkaly. "Nazdar, Tamsin - jasný, tady mám důkaz," prohlásila vesele a poukázala na skotskou šálu, kterou měla ovázanou kolem krku. "Je to paráda, co? Ale tváří se pořád stejně, jsem zvědavá, jestli mu sláva stoupne do hlavy... každopádně by se dneska měl zatraceně snažit," dodala a zadívala se při tom na Salemovy figurky, které se nekonečně pídily za miniaturní zlatonkou. "Co ty?" nadhodila poté k Tam a přátelsky se na ni usmála. K dobré náladě jí bohatou měrou přispívalo právě Mistrovství, z něhož jí v krvi začínal pumpovat adrenalin, ale taky fakt, že po dopisování s Dájou zjistila, že by se tu měl dnes taky někde nacházet, a ona toužila po tom ho aspoň na chvilku vidět. To odloučení bylo útrpné, a ji upřímně děsilo, jak si na něj za ten týden u nich doma zvykla, každopádně o to víc se proto těšila do školy, kam by se těšila už tak víc než normálně, vzhledem k jejich domácí situaci. Chtěla z toho být zase venku, i když věděla, že vůči Kallemu, který to musel nést sám, to je nefér. "Mimochodem, nevidělas tu někoho od nás? Já zatim na nikoho z Bradavic nenarazila... a to nový koště, Tardis jsi náááhodou asi taky neviděla?" nadhodila poté, a bylo na ní znát, speciálně v té koštěcí části, že moc doufá, že je Tamsin ve skutečnosti viděla a že jí podá nějaké to info, které by aspoň částečně ukojilo její zvědavost.

_________________