Protáhla jsem se, pohyb, kterého jsem měla doma vždycky dost mi scházel víc, než se mi líbilo. Kdyby v Děravém kotli nebylo tolik lidí, nejspíš bych raději běhala kolem dokola, než seděla u kaktusové limči. Ne že by nebyla dobrá, jen... i když se mi tady moc líbilo, nebyla to farma, nemohla jsem kdykoli vyběhnout ven a utéct do lesa, kde jsem se přeci jen cítila mnohem líp. Ráda jsem tam chodila jen tak, nebo jsem se proběhla kolem jezera. Měla jsem tolik energie a potřebovala jsem ji za sebe dostat. Šlo to těžko, když měl člověk málo místa na to, aby se pořádně vyřádil. Jako malá jsem chodila na lekce tance... Irského pochopitelně. Mohla bych si jen tak zatancovat, ale nechtěla jsem, aby si o mě všichni v kotli mysleli, že jsem zešílela a tak jsem zůstala sedět. Čas ubíhal pomalu a já si opravdu celým srdcem přála, aby se něco dělo, vzápětí jsem toho přání, ale zalitovala.
Stačila jsem jen překvapivě syknout, když se na stole objevila kočka. KOČKA! Banshee už byla plně při vědomí a zatímco pomalu couvala ke své majitelce výstražně skřípala zuby, ta krysa nemá zdravý rozum: „Shee...“ natáhla jsem ke kryse ruku a ona na ni poslušně vylezla, ale z kočky pohled nespustila, stejně tak neustalo výstražné syčení: „Hodná číča...“ polkla jsem a doufala, že se na mě ten roztomilý predátor nevrhne, protože má krysa měla naštěstí ještě dost rozumu, aby mi vyšplhala za krk a schovala se pod hustými vlasy. Jediné co prozrazovalo její přítomnost byl ocas vykukující z pod kadeří a zlostné skřípání zubů. Kočka byla opravdu roztomilá, a kdyby se momentálně nesnažila sežrat mojí kamarádku, určitě bych si ji pohladila. O tom, že přesně takové kotě jsem si přála, před Banshee raději pomlčím. Ale co teď. Trochu nervozně jsem se rozhlédla po Kotli. Komu by tak ta číča mohla patřit? Těžko říct, ale instinkty mě donutili opřít se o opěradlo, byla jsem tak totiž dál od hrozby, která Banshee hrozila, jenomže jsem to nejspíš provedla moc rychle. Cítila jsem jak se židle nebezpečně naklonila a potom mi zbývalo jen zavřít oči. Ale ne! Už podruhé za jeden den jsem ucítila náraz, tentokrát se však jednalo o zem (takže jsem se nemusela omlouvat).
Trochu rámusu ten můj pád způsobil a Banshee ještě k tomu zapištěla, ale podařilo se jí udržet se na mém krku, za což jsem byla ráda, i když mě asi dost poškrábala. Zvedal jsem židli a rozhlédla se po kočce. Myšlenka, že se možná té rány lekla, mi připadala docela naivní, ale doufat jsem mohla. Pod vlasy jsem opatrně našla krysu a pohladila ji, trochu se uklidnila. Potom jsem si zběžně prohlédla levý loket. To zas bude modřina! S tím se ale nedalo nic dělat, modřiny a odřeniny jsem měla v jednom kuse. Od ruky jsem vzhlédla s nadějí, že konečně spatřím majitele, nebo kočku mizící někam pryč. Na zvědavé pohledy jsem odpověděla omluvným úsměvem: "Pardon..."

>>>
Angvin doma, nebo vlastně docela daleko od domova, nastoupila do prvního autobusu, který mířil k zastávce alespoň poblíž kouzelnického hostince. Stejně jí čekala ještě poměrně dlouhá cesta pěšky. První co udělá, až bude moct, že si udělá řidičák a koupí si první nějakým způsobem levné a ještě pojízdné auto. Ty autobusy a celkově hromadná doprava Londýna jí začínala lézt na nerv.
Mamka jí dneska pustila samotnou, protože do hostince a na Příčnou moc nechtěla. Přeci jenom, Angvin si už na občasné nezvyklosti zvykla, matka zatím ne. Ale to určitě přijde. Jestli ne, tak... vlastně jiná možnost, než že si zvykne tu v podstatě nebyla.
Měla na sobě volné džínsy a mikinu bez zipu s Myšákem Mickeym a vlasy měla stažené do culíku. Neměla sebou žádné zavazadlo, váček s galeony měla patrně naládovaný v některé z kapes na oděvu spolu s hůlkou. Zadoufala, že nebude na příčné moc husto, měla totiž být poměrně brzo doma. Teď už se stejně vracet domů nebude, tak i kdyby tam byla fronta až do Kotle, nejspíš s tím nic neudělá.
Otevřela dveře do kotle a rozhlédla se po něm. Žádná známá tvář, alespoň co takhle viděla. No co, třeba pozná nějakého budoucího studenta nebo dorazí někdo, koho zná. Nejlépe z jejího vlastního ročníku. Příští rok už bude chodit do druhého.
Když procházela kotlem, vzpomněla si, jak si Flávova sova spletla její vlasy z hnízdem a při té vzpomínce se zamračila a zarazila si ruce do kapes.

Nepomohla? Pomohla? Ví ten kluk vůbec o tom, že tady mele totální kraviny? Jako by on o nepohodlí při spaní na břiše něco mohl vědět" Beztak spí zavěšenej hlavou dolů z nebelvírské věže, to by vysvětlovalo úplně vše. Jeho otázku - která doufám byla jen řečnická - tedy znova odignoruju a jen na něj vrhnu další z mých nepříjemných pohledů, které jsem asi celý rok šetřila pro něj. Protože nikdo mě pouhou existencí nedostává tak rychle do varu. Jakože do toho vzteklého, ne do toho úchylnýho, jasný. Chápeme - prostě mi leze krkem víc, než jídlo. Pokud to dává nějaký smysl... "Co? Fuj, ne, zbláznil ses, nebo co?" Protočím oči a maličko před jeho talířem uteču, tedy posunu se ještě dál. No fakt, jako, kdo je tady pak cvok. strkám snad já lidem svoje cihly? Ne! Tak proč on lidem strká svoje jídlo! Nejsme opice, ani nejsme ve středověku, i když by to bylo fajn, protože ve středověku měly cihly a stavební materiál, ze kterého dělali zdi, úplně jinou podobu a bylo to více cool, než nějaký dřevěný prkna, kterýma obloží barák a říkaj tomu letní domek u jezera. Tehdy měly zdi grády. Jo. A hradby. Asi jsem se narodila ve špatném století... Pomyslím si a na minutku se opět zasněně zahledím před sebe a myslím při tom na to, jaké by to bylo celý den jen chodit a objímat hradby, věže a zdi... nemusela bych nic jiného dělat, ani pořádně existovat... a pak na mě ten tyran zaútočí omáčkou. "Dávej pozor ty...!" Vyjeknu tiše - protože Harringtonová neumí normálně vyjeknout nahlas, že jo, to je moc mainstream - a sáhnu po hůlce schované v našité kapsičce. Sotva ji ale vytáhnu, uvědomím si, že kouzlit nesmím a frustrovaně položím hůlku na stůl. Bezva. Ne jen, že mi tu kluk, kvůli kterýho jsem přestala normálně jíst, nutí jídlo, ještě mě ten cvok pototentuje omáčkou a já to ani nemůžu dát pryč. Koho by to nefrustrovalo! Alespoň, že to "ty čuně" jsem si zvládla nechat pro sebe. Asi si za to doma dám další cihličku, to je kolik cihel za dnešek? Třeba si z toho postavím novou zeď. A vůbec není celý můj život jen o cihlách a zdech, nevím, kde to strýček bere. Myslím taky na něco jiného, třeba na to, čím asi spojovali ty cihly a kameny když kdysi stavěli, pochybuju, že na to měli lepidlo v tyčince.
Když ale přestanu na chvíli přemýšlet nad tímhle nepochybě velmi důležitým problémem, z toho, co Darrel pořád opakuje, asi vážně nechápe, jak tahle dieta funguje. To mu to mám jako vysvětlovat? Beztak mu pod oblečením roste mega pupek, všichni nebelvírští jsou tlustí, až na Olssonovou. "Ty seš fakt úplně vypatlanej." Vyjedu na něj jako vždy nepříjemným tónem. "Takhle to nefunguje." Zamračím se a pomalu a důležitě schovám hůlku zase do kapsičky, čímž si dávám čas na to, abych si rozmyslela, jak mu to říct v jedné větě, nejlépe o maximálně šesti slovech. Šetříme kyslík, a tak. "Když se najím, zase přiberu." Vypadne ze mě ještě trochu zamyšleným tónem a pokrčím nad tím lhostejně rameny, jak bych tenhle jídelníček hodlala držet až do konce života, abych náhodou nenabrala zpět. "Hodně." Dodám ještě, kdyby Darrela náhodou napadlo, že přiberu jen trochu, ještě by z toho mohl vydedukovat, že má cenu mi tím jídlem před obličejem mávat. Což doufám nebude dělat moc dlouho, začínám si myslet, že si snad myslí, že jsem hubená, což by znamenalo, že celý můj roční projekt měl smysl a úspěch - v tom případě bych snad i strejdovi dovolila, aby na mě testoval ten jeho divnej dvouměsíční plán kontrolovaného přibírání - podle mě je to ale asi tak zdravé, jako to roční hubnutí. "Je to jako když vykradneš banku." Dodám pak ještě šikovně promyšlené přirovnání, na kterém chuligán jako je Darrel určitě pochopí, o čem mluvím. Protože když ji někdo vykradne, nic tam nezůstane a když ji zase naplní, tak tam bude zase hodně a... dobře, zrovna teď mi uniká pointa a podobnost, asi to předtím znělo troche líp, ale on to určitě pochopí.

_________________

>>>

Brzy ráno, asi už v sedm hodin, mě mamka přinutila vstávat. Dneska jsme měli jet nakupovat na příští školní rok. Vlastně jsem měl jít nakupovat já, protože táta odjel. Jako strašně často. Tento měsíc jsem ho doma viděl asi třikrát. Fakt super. A zajímalo ho jenom to, jak mi jdou předměty, a jak jsem dobrý. To jak jsem si celý rok užil, a s kým jsem se seznámil ho vůbec nezajímalo. Bylo mi to moc líto. To jeho pohrdání. Ale já mu dokážu, že stojím za jeho pohled! Mamka se sestrou se vydaly se mnou, ale pak se rozhodly, že jsem velký, a tak půjdu nakupovat sám a ony se podívají do mudlovských butiků. Doufám, že tedy potkám někoho známého.
Věšel jsem do kotle a rozhlédl se kolem. Bylo tam docela horko, a tak jsem si vyhrnul rukávy u košile. Zauvažoval jsem, že si něco dám. Vytáhl jsem svůj váček s penězi. Váček byl pořádně těžký. Mamka řekla, že na mně rozhodně šetřit nehodlají. Vzhledem k tomu, jaký je otec bych se s ní o tom klidně hádal. Vzal jsem pár penízků do ruky a zauvažoval o tom, co bych si dal. Po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že nic, a tak jsem je zase schoval. Znovu jsem se rozhlédl po hostinci. Tentokrát o mnoho pečlivěji. Nějaké známe tváře jsem tam viděl. Ze starších ročníků, ale ty radši oslovovat nebudu, navíc již vedou hovor spolu. Jak jsem pokračoval v pozorování, všiml jsem si holky, se kterou jsem jel ve vlaku. Angvin. Ta holka se kterou se skamarádím. Vyrazil jsem směrem. Probojoval se davem, a když už jsem byl konečně za ní, prohlásil jsem: "Zdravím! Taky na nákupech? Mohli by sme jít nakupovat spolu? Já sem tu sám a nechce se mi nakupovat tak osaměle. A navíc, ty si tu taky sama, ne?" Vychrlil jsem ze sebe kupodivu hodně slov. Ani nevím, jestli pořádně dávaly smysl, ale Angvin je v Havraspáru, je chytrá, pocopí to...

_________________

Dostala chuť být jízlivá a protivná, když spatřila Léandreho, ale snažila se ukočírovat to. Přeci jenom než nakupovat na příčné tak alone by nebylo moc zábavné. Vlastně spíš naopak, to rozhodně. Chtěla říct něco v tom smyslu, jestli se má bát, od kud na ní vyskočí Patricia, nakonec ale tuto větu přetransformovala v jednoduché "Ahoj". Přemýšlela, co vlastně Léandre říkal.
"Hmm, jo, jsem tu sama..."Vyznělo to víc než blbě. Vlastně ani ta otázka nebyl zrovna výplod čiré inteligence. Vlastně nevěděla, proč začala chovat k Léandremu tak záporný postoj. "Zažeň chmury, beztak je fajn... Nebo taky ne... Mluvím s vlastní hlavou!" Pomyslela si se zděšením, opřená rukou o zeď.
"Pro mně za mně můžeme jít spolu." Pokrčila nakonec rameny. Vždyť je to vlastně jedno. Jenom se Léandre nesmí moc rozhlížet po slevách a peroxidu, protože jinak nebudou doma ani do půlnoci. Angvin se opět ve své vlastní hlavě nabádala k tomu, aby na Léandreho nebyla tak jedovatá. Ale nějakým způsobem jí ho zprotivil Patriciin zájem, který částejně způsobil její nezájem.
Snad jen dočasný, protože tímhle způsobem by kolem sebe rovnou mohla postavit zeď firmy Ariana.
Její výraz trochu povolil a sáhla si do kapsy pro váček s pěnězi a pohlédla na Zmijozeláka.
"Kolik sebou máš?" Přímo se nabízela další otázka: Založíš mě když tak, ale tu nepoužila. Utrpěla by její hrdost.

Děravý kotel byl plný dětí, které by Lysandra čekala spíš u Fortescuea, ale přesto vstoupila nevzrušeně dovnitř. Pokud někoho poznala, nedala to znát a zaplula okamžitě k menšímu, osamocenému stolu. V patách ji jako stín následovala Kočka.
Lysandru už kolikrát napadlo, že by mohla dostat i lepší jméno, ovšem kočky byly pověstné tím, že měly svá vlastní jména. Ne ta, která jim dávali lidé.
U psů tomu bylo přesně naopak. Drápa ale nechala Lysandra doma. Na zahradě se mu líbilo, každý den sežvýkal aspoň jednu hračku a destrukčně načal další. Kočka byla klidnější. Než co se Lysandra posadila, vyskočila jí na klín a elegantně se naaranžovala, aby dostala pohlazení nebo podrbání přesně tam, kde vyžadovala.
Lysandra neměla tušení, jak oba své mazlíčky zvládne společně s bandou dětí. Úsečně se rozhlédla. Co když bude muset na hodině vídat prváky? Možná to bude legrace. S pokřiveným úsměvem si zapletla do cůpku vlasy, které jí o něco poporostly, ale stále zářily jako čerstvě padlý sníh. Ještě ji to neomrzelo. Navíc, na Příčnou ulici vyrazila nakupovat. Plánovala projít všechno obchody s hábity i šaty, butiky vezme útokem. Byl to jiný pocit, když pomyslela na to, že to bude za její vlastní peníze, ačkoli plat učitele nebyl zase nic závratného.

_________________

Angvin očividně neudělalo radost to, že mě vidí, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Nikdy jsem se k ní nechoval, tak aby mě mohla nemít ráda. Fakt nevím, proč mě neměla ráda. Ale určitě to nebylo mnou. Něco ve mně mi přikázalo, abych se přestal tak vychvalovat, a tak jsem radši svou pozornost přesměroval zpátky k Angvin. Nakonec svolila, že tedy můžeme jít spolu, ale myslím, že to udělala jen proto, že nikoho jiného neznala.
"To je fajn. Nerad chodím sám." řekl jsem a doufal, že když budu upřímný, bude Angvin milejší. "Proč si tu vůbec sama?" zeptal jsem se, protože kdybych nepromluvil, Angvin by taky nepromluvila. Trochu mi to lezlo na nervy. Vždycky mi na otázku odpoví, ale nikdy se nezeptá, co já. Jak jsem tak uvažoval a byl naštvaný na to, jaká je Angvin, omylem ze mě vypadla otázka: "Proč nemáš ráda Pat?" Řekl jsem to dost nemile a útočně. Docela jsem se šokoval. "Ehm... Promiň jestli jsem tě urazil... Nechtěl jsem..." řekl jsem provinile, oči přilepené k podlaze. Takovouhle věc jsem opravdu nikdy říct nechtěl, kdyby bylo možné vrátit čas... Navíc to není slušné. Stydím se za sebe. V duchu jsem si vynadal. Udělal jsem sice chybu, ale to neznamená, že se duševně utýrám. Doufám, že se se mnou bude chtít Angvin ještě bavit.
"Mám tolik, abych si koupil všechno, co potřebuju a ještě něco navíc. Něco víc navíc, ale to je jedno. Proč se ptáš?" Bylo to divný. Historicky první otázka, kterou Angvin Léandremu položila, ale že by ta otázka byla nějaká dobrá, milá, to se říct nedalo.
"Do jakýho obchodu půjdem nejdřív? Co takhle Krucánky a Kaňoury. Jestli teda chceš. Mně bylo vlastně jedno, kam se půjde. Hlavně abych měl to nakupování už za sebou a mohl se co nejdřív vypravit domů.

>> Uličky

_________________

"Chtělo by to někde, kam se dostanou lidi ze všech kolejí, takže spolky v úvahu nepřipadají," přemítala jsem nahlas, "takže co třeba taková klubovna? To by se nějak dalo zařídit, ne?" navrhla jsem. Neviděla jsem důvod, proč by to nešlo. A popravdě jsem si už docela malovala dokonalou oslavu. A to to bylo ještě opravdu dost daleko.
"A sušenky. Pár snailšenek by taky neuškodilo," začínala jsem mít pomalu ale jistě pocit, že si budem muset sepsat seznam či co, abychom to všechno vůbec zvládli. Ale ono se to poddá. A bude to paráda.
"Tak bych udělala jednu ovocnou bombu a druhý nějaký sachr nebo tak, kdyby náhodou někdo ovocný dorty nerad," navrhla jsem nakonec cosi, co jsem brala jako dobrý kompromis. Navíc mě napadlo, že bych si od Fay půjčila tu super čokoládovou fontánu na namáčení kousků čerstvého ovoce - ale to bylo samozřejmě myšlené jako sladké překvapení. Doslova.
Samozřejmě, že jsem se nezeptala, a ani jsem to neplánovala. Spokojila jsem se prostě s trochu nejistě nahozeným tématem plánů. "Tady? To myslíš jako přímo tady? Ty nejsi doma?" podivila jsem se. Jasně, mohl to myslet úplně jinak a takhle to jen vyznělo. Ale chtěla jsem se radši ujistit. "Já letos pojedu asi akorát na ten Mistrák," pokrčila jsem rameny, "jinak společenský akce a já nevím co, no a babiččina škola. Prostě jako obvykle," ušklíbla jsem se, ale následně se mi na tváři usadil zase úsměv. Ono to nebylo zas tak hrozné, když to člověk prostě přijal a nesnažil se zbytečně bránit.
"Tak si říkám, proč nezaložit mudlopředstavení?" navrhla jsem v reakci na podivné illuzionisty, "třeba by to mělo úspěch," a pobavené zazubení. Opravdu, představa skupiny kouzelníků, jak si někde na jevišti hraje na mudly, mi přišla úsměvná. "Lidi si holt nechávají platit za různý divný věci," pokrčila jsem rameny.
Chaos jsem samozřejmě nejprve mírně pohladila po hlavičce a později jsem přešla i k drbání pod krčkem a za oušky, přesně jak to měl rád Sunshine. "Kočky jsou stejně nejlepší zvířata," vypadlo ze mě nakonec tak nějak samovolně, jak jsem tak sledovala micinu odcházet pryč, "mají vlastní hlavu a i když si páníčka oblíbí, nikdy to není tak slepý jako u psů..."

Mimo herně:
Pardon, nějak jsem si nevšimla, že už tu byla odpověď

_________________

"Jo klubík mě taky napadl," přikyvoval jsem hlavinou přičemž jsem se tvářil nadmíru zamyšleně. "Jo asi máš pravdu, dalo by se to domluvit s nějakým profesorem a tu klubovnu si "zarezervovat," dodal jsem s menším úsměvem. Tohle se asi dalo zařídit a taky, nemuseli jsme si tolik lámat hlavinu s pitím, kvůli kakau, které v klubovně bylo. Jasný, nějaké limči taky necháme přinést, ale když se vypijou to kakao tam pořád bude.
"Jo sušenky určitě, a snailšenky by neměli být problém," vesele jsem se zazubil a přikývl. Ano, snailšenky byli na mém pomyslné žebříčku na místě druhém. Hned po ovoci a zelenině. A když pana profesora Snailera strašně moc poprosím, neměl by to být žádný problém, ne? Tedy, alespoň v to jsem doufal.
"Mám to začít všechno psát? Ať na to všechno do té doby nezapomeneme," vytáhl jsem notes, otočil jsem ho na zadní stranu(protože vepředu byli ony věci, které jsem nechtěl(zatím) Andě říci) a nahoru jsem napsal: "Oslava narozenin A+A" a pod to těch několik věcí co už jsme zatím na naší oslavu vymysleli.
"Bydlím přímo v Londýně, ale myslím, že to už jsem ti říkal," prohodím kapku zamyšleně, ale nakonec nad tím pokrčím rameny a pousměju se. Jasný, teď jsem bydlel přímo tady v Kotli, protože se mi každý den nechtělo chodit sem, a popravdě jsem si neuměl přestavit trávit celé prázdniny v mudlovským světě, když tady bylo takových super věcí. Jenže Belle jsem nechtěl říkat o tom, že bydlím tady. "Ale tady na Příčné se, ale ještě uvidíme, ne?" To, že Anda nic na prázdniny neměla mě udivilo. Teda jako jasný, ty akce a tak.. Ale být celou dobu doma? Vážně?
"To by určitě bylo strašně dobrý!" Ta představa se mi vůbec nelíbila, ale i tak jsem vykouzlil úsměv a ne poprvé jsem zjistil, že se přetvařuji. A zrovna před Andou. Jenže říct jí, že je to blbý nápad se mi nechtělo. I když mi to tak připadalo. "Jo s tím s tebou souhlasím," pokýval jsem hlavinou a věnoval kamarádce další úsměv.
Pozoroval jsem jak Chaos mizí pryč, a protože hned zmizela mezi stoly obrátil jsem svou pozornost k Anabelle. "Pravda, ale psi jsou většinou mazlivější," broukl jsem se zazubením. Já jsem měl rád všechny zvířata(ale hady a pavouky jsem moc nemusel), jenže psi a kočky byli prostě mé nejoblíbenější zvířata.

Chaos se nenechala jen tak zastrašit, zvláště ne nějakou krysou, na které si hodlala pochutnat. Brzy. A její majitelka zrovna dvakrát taky nebyla bojovná, spíše vypadala ještě více vystrašeněji než ta její potvora. Naježení nepovolilo a dokonce k tomu začala kývat ocasem ze strany na stranu což na výhružnosti jen přidávalo. Přikrčila se, připravena ke skoku a ani slova "hodná číča" jí nijak nerozmluvila od toho co se chystala udělat. Mlsně se olízla, chystajíc se k onomu skoku a bylo jí celkem jedno, že krysa byla už u své majitelky schované. Kde, to nevěděla, ale chystala se to brzy zjistit. Kdo by jí taky mohl připravit o její vysněnou svačinku? Jenže než mohla cokoliv udělat, dívčina i se svou krysou se začali válet na zemi. Kdyby byla Chaos člověk, protočila by očima v sloup a praštila se do čela. Takhle se musela spokojit s pouhým zamňoukáním. Rány se ani moc nelekla, ba naopak ještě více jí to podráždilo takže její chlupy se naježili ještě více. Zatím se o onu kočandu žádný majitel nehlásil, takže to vypadalo, jako by tady ani žádný nebyl.

_________________

"Hm, nápodobně." Přikývla, když zmínil, že nerad chodí sám. Zase se jí do hlavy vedrala myšlenka, že Patricia asi taky ne, ale snažila se ji nějak zapudit. Zatím relativně úspěšně. "Bydlím kousek odsud," "No jo, kousek..." "a mamka navíc tyhle věci nějak moc nemusí. Proč jsi tu ty sám, máš přece rodiče kouzelníky, ne?" Zeptala se konečně taky a pohledem cuknula z Léandreho ke dveřím. Vlastně jako by čekala, že do nich právě vejde někdo z Léandrovo rodiny.
"Chceš mojí domnělou verzi, pohádkovou verzi, verzi patnáct plus nebo jakou?" Zeptala se s nádechem ironie v hlase. "Urazil? Ne, ne, akorát to ze sebe konečně dostanu." Řekla a zarovnala si pramen vlasů za ucho.
Angvin nebývá nějak zvlášť milá. Vlastně se ani normálně neptá. No, rozhodně ne často. "Co? Jo, nic, jenom se ptám." Zmijozelák měl očividně peněz dost. Měla pocit, že vlastně většina zmijozelských je poměrně bohatých nebo čistokrevných. Minimálně Léandreho rodiče byli kouzelníci, tím si byla jistá a připadalo jí to jako obrovská výhoda. Od mala mohl vědět o kouzlech a mohl se tak nějak připravit na školu a to všechno kolem toho.
Vlastně jí nedocházelo, proč do Bradavic přijímají děti, jejichž rodiče nejsou kouzelníci. Nic o tom neví, kromě těch blábolů co píšou v pohádkách. Ale kdyby nepřijímali, tak teď nejde do obchodu s knihami kouzelnických zaklínadel.
"Klidně, knížky mám ráda." Přikývla na Léandrův návrh a následovala jej.
>>>