Arsen přemýšlel, jestli jsou popelnice vážně tak agresívní. Možná ty plastové. Popřál Patrickovi hodně štěstí při lovu na Popelnici a kývl beze všeho na jeho žádost. Ze zvědavosti se podíval dovnitř košíku a polkl - vypadal pěkně zdevastovaný. Tohle byla bestie, která by si zasloužila místo v hodinách péče o kouzelné tvory, až se budou probírat stvoření, na která je třeba vlastnit povolení.
Cukrátek citelně ubývalo, ale to už se naštěstí ozvalo skřípění brzd - vlak dorazil do Londýna! Arsen vyhrkl něco jako "hurá", vyskočil a snažil se stáhnout kufr zpátky na zem, aniž by tentokrát někomu padal na nohu. Chodbou mezitím začali proudit další studenti hrnoucí se ke dveřím a záhy ke svým čekajícím rodinám. Arsen nevěděl, jestli na něj opravdu čekají, ale doufal, že ano, protože měl tolik co vyprávět. Najednou ho ale trklo, že se s ostatními tak dlouho neuvidí...
Nefertiti a Re byli někde nahoře a kdovíco kutili, ale když se snažil svou sovu Arsen přivolat, vrhla na něj podrážděný pohled, co si to dovoluje rušit ji v zábavě. Ze zobáku jí čouhala ropuší nožička. Arsen zadoufal, že nikdo neztratil žábu.
Jestli bylo třeba, ochotně pomohl sundat zavazadla i Joe a Bliss, a pak vyčkávavě vystrčil hlavu na chodbičku, jestli už se nevrací Patrick. Nakonec se rozhodl, že s trochou správné organizace zvládne vytáhnout ven i jeho zavazadla, poněvadž vlak už se mezitím notně vyprázdnil, Patrick se nevracel a Arsen měl jisté obavy, jestli vlak neodjede zpátky. Asi by kvůli tomu nebyl zklamaný, ale už chtěl vážně vidět rodiče a sestru. Jen škoda, že zavazadla nemají nožičky...
Chvíli to zabralo, ale nakonec se dostal úspěšně ven z vlaku i se všemi kufry, včetně těch Patrickových, které měly počkat na svého majitele.
"Tak zase příští rok?" promluvil k ostatním a znělo to dost neochotně. Už z nich budou druháci! "Možná se uvidíme na Příčné," navrhl, "a znovu bude mistrovství, ale nevím, jestli tentokrát seženeme znovu lístky. Minule jsme měli ohromné štěstí." Pobaveně se zazubil na Joe, když si vzpomněl, jak se jí před necelým rokem snažil vysvětlit, co je famfrpál. Teď toho má sama určitě na vyprávění ještě víc než on sám a její rodina jí nebude chtít věřit. Cítil, že v davu už ho určitě vyhlížejí rodiče, a tak chtěl rozloučení co nejvíc uspíšit a zároveň prodloužit... Bylo pro něj docela těžké si představit, co bude dělat následující dva měsíce. Mudlovským dětem v sousedství mohl jen těžko vyprávět o škole čar a kouzel v Bradavicích.

_________________

Stejně jako Arsen jsem Patrickovi popřála hodně štěstí když vyrazil za Popelnicí, ale obhlídky košíku, v němž ona nebohá kočka dosud přebývala, jsem se na rozdíl od Quinna vzdala. Tušila jsem, jak to tam asi tak může vypadat, a kamarádovo polknutí mi tohle tušení potvrdilo. Naštěstí jsme se touhle drobností nestresovali dlouho - z valné části kvůli sladkostem. Kdo by se taky mohl stresovat zatímco by se ládoval čokoládovými žabkami nebo kupodivu dobrými a sladkými lentilkami, že?
Snad právě díky oné pohodě, která nastala po odchodu divoké šelmy, mi přišel zbytek cesty žalostně krátký. Než jsem se nadála, hlasitě zaskřípěly brzdy, a vlak zpomaloval. Londýn. Na chvilku jsem si posteskla, že na celé dva měsíce mám s kouzly utrum, až mi nakonec Bradavice i celý ten fantastický, skrytý a skrz naskrz magií prosáklý svět přijde jako vzdálený a setsakra šílený sen. Pokud se to stane, Re mě klovne tak, až se úplně vzpamatuju, zahnala jsem melancholii (přehnaně komplikované slovo), a bezděčně si promnula ruku na místě, kam měl podle mých představ zaútočit ostrý zobák.
Hned nato jsem na kouzelnický svět a všechno s ním spjaté zapomněla, protože přede mnou vyvstal problém - bez svého výráka se před rodiči rozhodně nemůžu ukázat, jenže ten se netvářil, že by si ochotně vlezl do té strašné a padající klece hodlal vlézt. Vlastně se vedle Nefertiti tvářil celkem spokojeně, pokud teda nepočítám hladový pohled, který upíral na žabí nožku, jež sově pálené visela ze zobáku. Vrhla jsem na Quinna bezmocný úšklebek poté, co se mu nepodařilo jindy vzornou Nef přivolat.
Když jsem zkusila přilákat Rea vemlouvavou a něžnou prosbou, jestli by nebyl té lásky a nepřišel ke mně (samozřejmě se slibem, že ho nešoupnu do klece), vrhl na mě nezaujatý pohled "A co za to?", načež se dál věnoval obdivování žabí nožky. Upřímně, taky mohl zírat zamilovaným pohledem na Nefertiti, ale tomu se mi prostě nechtělo věřit. Nesnášel ji. Teda, přinejmenším včera.
Ještě jednou jsem se na výra zadívala, ale tentokrát mě už zcela ignoroval. Afektovaně jsem si povzdechla, posbírala svých pět švestek, a ještě nějak zvládla po Arsenově vzoru popadnout rozdrásaný košík.
"Jasně," vrhla jsem neurčitým směrem zářivý úsměv, když jsme se seskupili před vlakem, ať už čtyři nebo tři. Najednou mi došlo, že příště už nebudeme ti nezkušení a nejmladší z celé školy. Trochu mě to vyděsilo. Co když zase Quinn vleze pod stůl, a tentokrát ho nějaká ježibaba vážně potrestá, protože už nebude prvák-kterému-se-všechno-odpouští?
"Jak se ty lístky vlastně shánějí?" zeptala jsem se a snažila se vyznít zcela normálně. Ani nevím proč, ale na Arsenův pobavený, zubatý úsměv jsem odpověděla vlastním, veselým a naprosto nevinným. Myslím ale, že mě oči prozradily. Co by totiž bylo lepší než se někde připlížit ke Quinnovi zezadu a bafnout? Nebo ukázat rodičům famfrpál?
Nezdálo se, že by se kamarádi měli k loučení. Nedivila jsem se jim. Ani já jsem nechtěla zpátky mezi moderní a mudlovský lid, na druhou stranu mi škubalo v nohách, jak jsem konečně chtěla popadnout svůj kufr, odjet domů, všechno vyprávět rodičům a nakonec si v klidu počkat, až se (jestli vůbec) objeví Re.
Nakonec jsem to vzdala, a ještě jednou objala Arsena, načež jsem totéž zlo provedla Patrickovi, pokud tam s námi byl. V tu chvíli jsem kašlala na to, že se mi možná začne nadosmrti vyhýbat, pokud ovšem z té drzosti nedostane na místě infarkt. Na vteřinku jsem zaváhala, jestli ještě nemám bonusově vyděsit Bliss, ale vzhledem k tomu, že jsem s ní mluvila poprvé v životě, jsem se rozhodla nechat ji na pokoji. Pff, příští rok tomu neujde. Jestli neuteče s vražedným jekotem. Tedy, na pokoji - natáhla jsem k ní formálně ruku. Božínku, něco jsem udělat musela, aby to po tom objímání nevypadalo divně. Ne že by nebylo divné, že kluky jsem objala, a jedinou přítomnou holku ne. Vlastně jsem možná měla jenom vyhrknout "ahoj" a rychle zmizet...
Zařídila jsem se podle své myšlenky, hlesla: "Už radši půjdu. Doufám, že se mi pak na Příčné nebudete schovávat," a při poslední větě se zubatě usmála na Bliss. Pak jsem spřátelené skupince ještě krátce zamávala, usmála se, chňapla po kufru, a vydala se hledat rodiče. V hlavě se mi začínala rodit přesná osnova toho, jak jim budu vyprávět o svých zážitcích.

>>> Dav, načež pryč

Abych nebyla označena za jediného nepřejícného člověka, taky jsem za Patrickem zamumlala cosi ve smyslu přání dosti štěstí s lovem na bláznivou dračí-čičí a pak jsem se vrátila k tyranizování žabek, přičemž Cari se na mě dívala tak, že jsem měla podezření, zda mi i tuto nechce vzít. Nakonec se však tak nestalo a sovička se vrátila ke kontrole všech spolujedoucích – tedy Sluníčka, sovy Arsenovy, dveří, občas koukla i na Joe či samotného Arsena. V každém případě, měla co dělat celou cestu.
A ta ubíhala celkem rychle a v klidu – již. A tak jsem se lekla i toho, když vlak pomalu zastavil, což však muselo doprovázet hlasité zaskřípění, které se ani mě, ani Cari nelíbilo. V každém případě to znamenalo, že jsme již v Londýně – Hurá! A tak jsem se po úplném zastavení vlaku chňapla po svém zavazadle, které se na mě málem zřítilo, načež by po mě zbyl pouze trpasličí flíček, avšak to mi aktuálně bylo jedno, protože jsem hlavně dostala kufr k sobě a mohla jsem vyrazit z vlaku – ač prvně jsem musela ještě chňapnout Cari a donutit jí zůstat hezky u mě bez toho, aby někam lítala či dělala jiné sovoviny. A s tím jsem vyšla z vlaku, společně se zbylýma dvěma spolusedícími spolujezdci.
„Jasně… A na Příčné mě jistě zahlédnete, moji výšku jen tak někdo nepřehlédne,“ zasmála jsem se. „A na mistrovství nejspíše budu taktéž, teta a bratr jsou do famfrpálu blázni,“ zakroutila jsem hlavou, jako by se mnou to bylo o moc lepší a jako bych snad vůbec nejásala, když jsem vyrazila s nimi. Ovšem to už jsem zahlédla mamku, která na mě vesele mávala a tak jsem se otočila ještě naposledy k Arsenovi a Joe. „No nic… mamka je támhle, takže půjdu, pá!“ řekla jsem s úsměvem a pak se začala probírat směrem k mé matce, doufajíc, že naleznu i horší polovinu dvojčat, avšak bratr prozatím s námi nebyl, ač to zrovna nebylo to nejhlavnější.
„Blissindo! Ahoj, zlatíčko,“ usmála se na mě matka a objala mě.
„Ahoj mamí!“ vypískla jsem mamce do ucha, načež jsem se začala smát.
„Mě se po tobě tak stýskalo! A kdepak máš bratra? Doufám, že se ti někde neztratil, měli byste na sebe dávat pozor, je tady moc lidí a ztratit se tady dá velice jednoduše,“ informovala mě maminka.
„Thomas někde zmizel. Ale on se ukáže, ač já jsem jela s dalšími dětmi, kteří byli v Bradavicích tatéž poprvé, s Joe, Arsenem a Pla… Patrickem!“ říkala jsem nadšeně. „On totiž nebyl ráno na nádraží a já chtěla najít dobré místo, tak jsem šla do vlaku napřed a on mě nejspíše pak už nenašel, nebo možná byl taktéž s kamarády v jiném kupé,“ vysvětlovala jsem, ale pak jsem začala brebentit ohledně toho, co se mi přihodilo v Bradavicích. „Ale maminko, oni mě zařadili do Mrzimoru a bratra zařadili do Nebelvíru, takže nejsme spolu na koleji! To jsem ti už psala, že mají nějaký porouchaný klobouk… takový ten starý, špičatý. Asi už je porouchaný, když nás rozdělil,“ začala jsem si pak stěžovat, přičemž jsem matku ani na chvíli nepustila ke slovu.

Když jsem si pořádně postěžovala na klobouk, který dle mého osobního a veledůležitého mínění prodělal vážný zkrat, když mě a mé dvojče rozdělil, čekali jsme ještě chvíli na Thomase. Den to byl poměrně únavný, což jsem z jedné strany nechápala, protože ve vlaku jsem až tak moc neřádila – ne, že bych já někdy příliš řádila, já jsem slušný a velice hodný tvor, který se všem neplechám vyhýbá obloukem, pomyslela jsem si, avšak pak se už objevil bratr a mohlo se vyrazit domů. Mamka mi naštěstí pomohla s kufrem, takže jsem neměla tak velkou zátěž, když jsem šla směr domov a přitom jsem vysvětlovala matce, jak moc mě klobouk naštval – což jsem řekla už asi podesáté, ale což už s tím. Když mě něco nazlobí, tak o tom musí vědět celý svět a nejlépe třikrát až dvacetkrát.

>>> Dům rodiny Hesinge

Patrick se v pátrání za Popelnicí pozvolna vydal směrem k vagonu C. Do vagonu prefektů se mu jen kvůli kočce nechtělo, a tudíž si ho nechával nakonec - a díky tomu se i vyhnul tomu, aby spatřil scénu odehrávající se v kupé č. 1, což bylo jedině dobře.
I tak ale vůbec nebylo lehké Popelnici objevit, a skoro každé kupé si užilo návštěvu zarudlého zmijozelského studenta, koktavě se tázajícího na kočku. Patrickovi připadalo, že horší už to být nemůže a že ji nikdy nenajde.
"Dobrý den, moc se omlouvám, že ruším, neviděli jste tu někde kočku? Asi takhle velkou, béžovou, s tmavě hnědými fleky," zopakoval snad už posté jako kolovrátek a snažil se ignorovat, že už je rudý i za ušima, když otevřel dveře dalšího kupé.
Dostalo se mu chladného "ne" od trojice nebelvírských dívek z vyššího ročníků, zjevně na zmijozel po vyhlášení školního poháru vážně neměly náladu.
"Myslím, že jsem nějakou zahlédla, ale běžela dál," odpověděla mu kupodivu zrzavá mrzimorka.
"Díky," vyhrkl Patrick a urychleně se z dámské společnosti vzdálil. Aspoň věděl, že tudy Popelnice vážně proběhla. Pokračoval v pátrání, stále s tichým či-čííí, kdyby se náhodou kočka naučila neviditelnosti a byla někde v uličce. Koneckonců, u ní bylo možné všechno.

Vlak sebou trhl a začal s příšerným skřípotem zastavovat ve chvíli, kdy Patrick nahlížel do prázdného kupé. Zmijozelský klopýtl směrem dovnitř a zakryl si uši, aby mu je ohlušující skřípot náhodou neutrhl, a pro jistotu se posadil, aby ho další trhnutí nepřipravilo o rovnováhu.
Přes dlaně a skřípot kol se k němu ale donesl i jiný zvuk. Zaprskání. Chvíli si myslel, že se mu to jen zdálo, ale když se vlak se s trhnutím zastavil a ozvalo se to znovu, přímo nad ním, vzhlédl.
Na prázdné polici pro kufry trůnila Popelnice a tvářila se jako bohyně pomsty. Než ale stihla zaprskat potřetí, natáhl k ní Patrick koláček neznámého složení, koupený od čarodějky s vozíkem.
"Dobrůtka.. či-čí... pojď, dej si.." potvoro, doplnil v duchu, a medově lákal Popelnici dolů.
Nakonec, poté, co obětoval téměř vše ze svých kapes a utržil pár škrábanců (které obdržel zřejmě proto, aby si nemyslel, že to bude mít tak jednoduché), skončila mu kočka šťastně v náručí. V tomto ohledu Patrick viditelně pokročil, aspoň už ji nedržel jako kus hadru. Nesl ji na jedné ruce, druhou rukou jí přistrčil něco k snědku vždycky, když vypadala, že začne a) vřískat, b) prát se, c) zdrhat, případně vše najednou.
Cestu zpět do vagonu B kupé 2 tedy absolvoval relativně v klidu. Co už v klidu nebylo, byla skutečnost, že jeho kufry jaksi.. nebyly. Stejně jako jeho spolužáci.
Patrick zpanikařil. Opravdu nutně potřeboval košík, protože předvídal, že až mu dojde jídlo, Popelnici tam nenarve v žádném případě. Vyšel tedy ven z kupé na chodbičku (bylo mu protentokrát jedno, že překáží) a dlouho hypnotizoval číslici dvě, jestli je na správném kupé a vagónu. Číslo bylo správně, a i cedulka na dveřích do vagónu A, která hlásala, že je vyhrazen pro prefekty, primuse, kapitány famfrpálových týmů a jiné prominenty, naznačovala, že Patrick skutečně stojí ve vagóně B, před kupéčkem číslo 2.
Vyděšeně tedy opět vlezl dovnitř a rozhlížel se kolem, jestli to má jako být nějaký strašně hloupý vtip, jestli tu vážně ten kufr není, třeba nějak zneviditelněný.. podíval se i pod sedačku, což byl s kočkou v náručí docela výkon, ale jediné, co tam objevil, byl prázdný obal od Bertíkových lentilek tisíckrát jinak. Patrick vyděšeně těkal očima po kupé, ale než stihl jít s hysterickou hrůzou v očích otravovat strojvedoucího nebo jinou povolanou osobu, že jaksi nemá zavazadla, padl mu pohled na okno. Tedy, na okno, spíše z okna - z toho, co uviděl, mu tak moc ulevilo, že sebou málem praštil.

"Díííky," vyhrkl úlevně na společnost, jakmile se mu povedlo dostat se z vagonu, nezabít se na schůdcích, když se neměl jak držet, a proběhnout davem vítajících se studentů s rodiči až ke trojici svých spolucestujících. Vypadal, že se mu skutečně hodně ulevilo, že svá zavazadla našel.
"Já se na Příčné rozhodně stavím, už kvůli učebnicím," pousmál se a vzápětí nakrčil obočí nad tím, o jakém mistrovství se to asi spolužáci baví. Ale ať to bylo cokoliv, byla to lepší vyhlídka, že by se s kamarády mohl setkat i v létě, které věštšinou trávil v Cambridge pod velením babičky. To nebyl moc zábavný program.
Každopádně Popelnice začínala pomalu protestovat, tak jí s uklidňujícími průpovídkami a notnou dávkou dýňové paštičky zavřel do košíku, načež jí tam nasypal další hrst dobrot. Hm.. ta kočka se musela tak strašně přežrat, že určitě usne. Nebo se pozvrací, ale tuhle možnost si Patrick nepřipouštěl. Každopádně doufal v klid během další cesty vlakem.

Patrick přešlápl, ani jemu se vůbec nechtělo se loučit, a vzápětí byl donucen zrudnout do barvy rajčete s úpalem, když ho Joe objala. Chvíli stál jako solný sloup, a když se havraspárka rozloučila i slovně, vykoktal: "E.. te-tedy.. a-a-hoj..." Což byl od něj v tu chvíli špičkový výkon.
Konsternovaně sledoval, jak Joanne mizí, načež se k mizení připojila i Bliss, které na rozloučenou lehce mávl, ačkoliv mu bylo vlastně jedno, jestli se s ní někdy uvidí nebo ne.
Když se konečně vzpamatoval, otočil se na Arsena. "Tak.. děkuju za ty věci," oznámil mrzimorskému ještě pořád dost rozpačitě, i když pomalu pomaloučku začínal získávat zpět svou zdravou bledou barvu.
"Snad se o prázdninách nějak potkáme. A když ne, tak určitě v září.." napřáhl k němu ruku, aby mu s ní poněkud formálně potřásl. "Budu se těšit," usmál se trochu rozpačitě. Loučení nebyla zrovna jedna z jeho silnějších stránek.
"Ehm.. tak já už budu muset jít, asi," přešlápl, když pustil Arsenovu ruku. "Za chvíli mi jede vlak.." osvětlil to. Naposled se rozpačitě pousmál, načež si šel sehnat vozík. Arsena nechal napospas jeho rodině.
Pak naložil svá zavazadla, včetně právě usnuvší kočky, a odvelel se s nimi na nástupiště, ze kterého odjížděl vlak.. domů.

>>Cambridge

_________________

Cooperovic rodinka vypadala po ránu poněkud ztraceně, protože měli samozřejmě problém najít své nástupiště, takže nějakou dobu jen zmateně postávali mezi nástupišti 9 a 10, než si všimli nějaké kouzelnické rodiny s podobně pochybným obsahem vozíku a se sovou v kleci na věžičce z kufrů. Ti k otcově velkému nadšení všichni prošli skrz přepážku jakoby nic, takže se nejstarší Cooper rozhodl zkusit své štěstí a za chvilku zmizel své manželce i synovi z dohledu.
Matthias se tázavě zadíval na matku, která jen pokrčila rameny a sotva skrz přepážku prošla další skupinka v hábitech, popostrčila k ní i syna a pošťouchla ho skrz cihlovou zeď pomocí vozíku. Pak se podivným průchodem na nástupiště odhodlala sama, a když se před ní otevřel prostor plný studentů a jejich rodičů, uniklo jí tiché: "Páni!"
Matt měl taky oči navrch hlavy, opatrně se vyhýbal všem sovám větším, než byl jeho Archimedes – což byly vlastně všechny – a snažil se držet tempo se svým otcem, který obdivoval každou kouzelnickou blbinku, na níž narazil.
"Ta kupé vypadají malá." Oznámil Matt rodičům po krátkém nahlédnutí do útrob vlaku skrz jedno z okének. Rodiče si vyměnili poplašený pohled, než se k synovi přitočila paní Cooperová a konejšivě ho pohladila po vlasech. "To se ti jen zdá, zlatíčko. Určitě tam bude spousta místa a navíc se můžeš podívat i na chodbu, když se ti tam nebude líbit."
Matt se sice netvářil moc přesvědčeně, ale po chvilce přikývl a neochotně se vyšplhal po schodech do vagonu C. "Nepiš nám moc často. Víš, kolik máme práce, a musíš šetřit Archimeda." Podala mu paní Cooperová klícku se sovičkou a omluvně se na ni zadívala. Kdyby měl kulíšek nosit dopis každý týden tam i zpět, určitě by někde po cestě umřel vyčerpáním. "A zkus si ten frmfapál!" připomenul mu otec a přidal do chodbičky i objemný kufr. "Famfrpál, tati." Opravil ho Matt jako už nespočetněkrát předtím, ale otec to vždycky nějak pozapoměl a pokaždé přišel s novým názvem.
"Počkáme, než vyjedete, abychom ti mohli zamávat, zlatíčko." Ujistila ho se slzami na krajíčku maminka a tak se Matt raději rozhodl rychle zmizet v prvním kupé, které mu přišlo pod ruku, a nikdo v něm neseděl. Ještě by ho mohla začít přede všema těma lidma pusinkovat a objímat, a to by se musel hanbou propadnout do země. Kupé mu nakonec přišlo velké tak akorát, i když být jen o trochu menší, asi by po chvilce jízdy začal panikařit, že se zmenšuje a pokouší se ho pomalu rozmáčknout jak mravence. První větší problém nastal, když se pokusil zastrčit kufr do přihrádky nad sedačkou, protože tam samozřejmě nedosáhl a navíc kufr pomalu ani neuzvedl. Naštvaně ho zaparkoval v uličce mezi sedadly, sedl si a přehodil si přes něj nohy. Klícku s Archimedem položil vedle sebe a nezaujatě pozoroval hemžení na nástupišti za oknem. Bylo tam strašně moc sov.

_________________

Erasmus na nástupiště 9 a 3/4 nijak nespěchal. Spíš se pomaličkou chůzí loudal vpřed, přičemž před sebou tlačil vozík naložený kufry a přepravkou s nespokojeně prskajícím Uhlíkem. Aby těch zavazadel náhodou neměl málo, přes rameno nesl ještě dlouhé pouzdro, v němž se ukrývalo jeho milované koště. Oblečením dnes pozornost určitě nepřitahoval, žádné extra barevné kousky na sobě neměl. Vlastně dnes vypadal podivně normálně, až na odznáček Představeného Kultu Rowenina kakaa připnutý na límci trika. A taky vypadal pěkně nabručeně.
Neměl tušení, proč se ho od rána drží špatná nálada. Možná za to mohl fakt, že do Bradavic zřejmě mířil naposledy, možná se prostě jen špatně vyspal anebo za to mohla ta otravná myšlenka, hlásající, že bude trčet v Bradavicích, aniž by tušil, kde se potlouká Lorelei. Sám nevěděl, proč ho tohle pomyšlení tak trápí. S úšklebkem ve tváři zamračeně pozoroval okolo se míhající mudly, kteří spěchali na vlaky a pobíhali z nástupiště k nástupišti. Minul dokonce i nějakou skupinku kouzelníků, které ale neznal. Určitě však mířili na nástupiště skryté za přepážkou mezi nástupišti devět a deset.
Jakmile došel k zmíněné přepážce, zastavil se a opřel se předloktími o vozík. Chvíli tam jenom tak postával a šklebil se nad tím, jak i někteří starší studenti poslušně cupitají na nástupiště v doprovodu rodičů. On jim dnes razantně zakázal jít s ním. Dal jim přednášku o tom, že už dávno není malé dítě a nepotřebuje doprovod, že je teď navíc primus a že si dost dobře umí poradit sám. Malou Ulu sice mrzelo, že se nemůže podívat na to kouzelné nástupiště, kde jí vždycky tak fascinovala červená lokomotiva, ale všichni naštěstí pochopili, že svým doprovodem a poznámkami typu "Buď na sebe opatrný", "dobře se uč" nebo "nezapomeň nám psát" by akorát zhoršili Erasmovu náladu. Rodiče proto rozhodli, že je moudré ustoupit a nechat syna, aby se k vlaku vypravil sám. Což také s potěšením udělal. Po nějaké chvíli přešlápl z nohy na nohu, opřel se do vozíku a projel s ním na nástupiště, kde už čekal Bradavický expres.
Ery letmo přelétl pohledem hloučky studentů a když nespatřil žádnou dobře známou tvář, s kyselým výrazem ve tváři zamířil do vagonu A, určeného primusům, prefektům a podobné havěti. Původně měl sice v plánu vetřít se k normálním smrtelníkům a strávit jízdu vlakem v záchvatech smíchu a hlučném vyprávění historek z prázdnin, ale na to ho ráno přešla chuť. Proto se rozhodl zaplout do víajpí vagonu, kde doufal, že bude mít klid. Měl v plánu dělat, že vůbec neexistuje, a nejlépe celou jízdu prospat s tím, že se třeba jeho nálada zlepší, i když tomu sám příliš nevěřil.
Nakonec tedy zapadl do prvního kupé v prvním vagonu, svalil se na sedačku k oknu a zadíval se na nástupiště, které bublalo životem. Zvědavým pohledem přelétl několik prcků, kteří byli určitě budoucí prváci, maximálně druháci, ale nakonec se upřeně zadíval na protější stěnu kupéčka, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě.

_________________

Opět tady bylo další hektické ráno – nebylo by tak hektické, kdybych nějakým způsobem nezvládla převzít bratrovu roli toho, kdo bude celý odjezd zdržovat, což však nebyla vina má, ale… no, prostě někoho jiného, copak já můžu za to, že se mi schovaly ponožky a já nemohla najít žádné dvě stejné, takže jsem musela opět prohrabat celý kufr, abych nějaký pár našla? Přece nemůžu jet do školy s každou ponožkou jinou, ne? Avšak to byla pouze věc číslo jedna, dalším problémem pak bylo to, že Cari se rozhodla, že bude hlasitě protestovat a v žádném případě nevleze do klece, kde jsem se jí snažila všemožně nalákat – marně. Nakonec jsem tedy běžela z pokoje naštěstí s oběma ponožkami stejné barvy, Cari na rameni, v jedné ruce kufr a v druhé její klec. Ještě, že mi s tím kufrem mamka pomohla, jinak bych to všechno ven nevytáhla.
Když jsme dorazili na nástupiště, tak jsem si však uvědomila, že zpoždění mé se nekoná, jen opět a jako vždy jsme i s mamkou příliš zmatkovaly – na nástupiště jsme totiž samozřejmě dorazily dříve než včas. S úsměvem na tváři, radující se z toho, že zase pojedu do Bradavic a budu se učit spoustu zajímavých kouzel, lektvary budou tvořit bublostroje – což je od nynějška ohňostroj způsobený lektvarem – a vůbec bude to veliká zábava… Až na to, že tam budu sama. Tedy ne sama jako sama, ale sama. Budu tam mít Cari a taktéž spolužáky, možná se i Ginger nebo Gwen či nějaká další zábavná milá holčina dostanou do Mrzimoru, ale bude se mi stýskat po rodině.
Po tom, co jsem tedy proletěla co nejrychleji – abych se tolik nebála, protože jsem tak nemohla zastavit těsně před přepážkou – skrze vstup na nástupiště jsem se rozhlížela kolem, avšak zatím jsem nenastupovala. Otočila jsem se na mamku a pomalu jsme spolu popošly směrem k vlaku.
„Neboj, Bliss, budu ti psát každý týden, co ty na to?“ zeptala se maminka, avšak já zakroutila hlavou.
„Já se nebojím, ale bude se mi stýskat. Bude psát i brácha?“ Druhou větu jsem zamumlala hodně, ale opravdu hodně tiše, protože jsem svým způsobem ani nechtěla, aby jí mamka slyšela. Ač samozřejmě bych byla ráda, kdyby se bratr ozval – nebo alespoň mamka napsala, jak se má on. Maminka se na mě usmála a ujistila mě, že mi dá vědět, jak se mu v Německu daří. „Dobře, ale mami, neříkej mu, že jsem se ptala, utahoval by si ze mě pak celé prázdniny!“ řekla jsem pro jistotu, protože jsem věděla, že bratr je schopen celou dobu, co spolu strávíme, mě pošťuchovat a dělat si ze mě legrácky – ač to bude i tak, můj bratr je prostě můj bratr.

Ginger si to razila skrz zástupy mudlů jako královna- hlavu pěkně vztyčenou, nosánek nahoru. Kolem ní vlál jak její hábit, tak její vlasy, větrem rozfoukané do naduté hřívy. V pravé ruce svírala klec s jejím novým společníkem- načuřeně se tvářícím samečkem kalouse ušatého. Za ní šla celá její rodina: tatínek tlačil plně naložený vozík, na který se jenom zázrakem dokázal vecpat i malý Kall a nadšeně výskal. Maminka cupitala vedle nich, usmívala se od ucha k uchu a občas zamávala nějakému tomu okounějícímu mudlovi.
"A jsme tady," prohlásil Henrik Olsson, který jasně vyčníval z davu.
"Víš, jak jsem to říkala, zlatíčko? Stačí se rozběhnout a-" začala paní Olssonová, ale to už se Ginger zazubila a vrhla se proti přepážce mezi nástupišti 9 a 10.
A byla tam! Všude kolem se to hemžilo kouzelníky, všichni křičeli nebo mávali- některé maminky či tatínkové dokonce brečeli- a do toho houkaly sovy, mňoukaly kočky, kvákaly žáby a pískaly krysy. Zázvorka byla fascinována. Zůstala stát na místě a snažila se prohlédnout si všechno najednou a zároveň v tom davu identifikovat nějakou známou tvář; z tohoto transu se probrala v okamžiku, kdy do ní narazil vozík s jejími věcmi. "Au!" sykla a odskočila stranou. "Tatííííí!"
"Já přece nemůžu za to, že ses neuhla," broukl omluvně Henrik a demostrativně kousek popojel.
"Jsi v pořádku?" zajímala se Elin starostlivě a Ginger rychle kývla na souhlas, jinak by určitě byla vystavena důkladné prohlídce.
"Tak...a je to tady," hlesl pan Olsson, když se celá rodina přemístila k vlaku. Ginger se mezi obočím objevila zasmušilá vráska, když viděla, jak oba její rodiče ztichli a prohlížejí si ji, jako by se viděli naposled.
"Nebojte se, vždyť na Vánoce přijedu domů," řekla povzbudivě a snažila se jim nedívat do očí. Uvnitř ji drásal stesk, o kterém ani nevěděla, že ho v sobě někde má- ráda si hrála sama, ale vždycky tu bylo to vědomí, že se večer bude vracet do teplého domova, kde se maminka bude ptát, jestli si něco neudělala, tatínek se zeptá, jak bylo ve škole a bráška bude škemrat, aby mu před spaním něco vyprávěla.
"Máme tě moc rádi, zlatíčko," řekla Elin něžně a pohladila svou dceru po vlasech, které okamžitě nabyly zpět svou nadýchanou formu. "A co nejdřív nám napiš!" připomněl Henrik a sevřel Ginger v medvědím objetí. "Vrátíš se brzo, žejo?" zeptal se malý Kall a upřel na ni slzavá očka. "To víš žejo, bráško," broukla a rozdrbala mu vlasy prsty.
"Tak já už radši půjdu," prohlásila poté a její rodina jako jeden člověk potichu kývla.
"Tatínek už musí do práce, ale my tu ještě počkáme, než odjedete," usmála se na ni maminka, načež tatínek pomohl Ginger s věcmi do vlaku.


Henrik z heknutím vytáhl do schůdků Gingerin loďák a ujistil ji, že je v pořádku a že to zvládne. Dívka mezitím dělala předvoj s malým batohem na zádech a klecí s Alrikem v ruce. Zvědavě nakukovala do kupéček, až došla k jednomu, kde byl nějaký kluk, co seděl velmi zvláštně. A jeho vlasy- což bylo z jeho hlavy to jediné, co viděla- jí někoho připomínaly. A tu sovu už taky někde viděla...
"Matte! No ahoj!" pozdravila chlapce s širokým úsměvem a vešla k němu dovnitř. "Můžu si přisednout?" zeptala se, přičemž bylo celkem evidentní, že jinou než kladnou odpověď neveme na vědomí.
"Aha, tady jsi," řekl Henrik a nakoukl Zázvorce přes rameno.
"Tati, tohle je Matt; Matte, tohle je můj táta," představila je dívka.
"Ten Matt, co se bojí sov?" zeptal se se zájmem pan Olsson, zatímco zdvihl Gingerin kufr a uložil ho do zavazadlového prostoru. Potom k Mattovi natáhl svou velkou ruku se slovy: "Těší mě, Henrik Olsson. Chceš s tím pomoct?" a ukázal na kufr pod chlapcovýma nohama. Pokud Matt souhlasil, umístil i jeho kufr na to správné místo. "Inu, já už musím běžet. Mějte se krásně, učte se a nezlobte- však to znáte," zasmál se na obě děti lišácky a odešel. Venku se rozloučil se zbytkem rodiny- maminka se dala dohromady s jinou maminkou a o něčem zuřivě diskutovaly- a naposledy Ginger zamával. Ta se prodrala přes Matta k oknu a jeho mávání opětovala, načež si všimla, že cestou převrátila klec s Alrikem a ten teď nespokojeně plácal křídly. "Promiň!" řekla svému sovákovi a chlapci zároveň, narovnala klec do správné polohy a usadila se naproti Mattovi.
"To venku jsou tví rodiče?" zeptala se a chvíli se marně snažila zkrotit svou zrzavou hřívu- marně.

_________________