Ylva se nepřestávala usmívat a Alexander se tvářil dokonale galantně, jako vždy - lehký úsměv mu pohrával na tváři, zatímco uvažoval nad tím, že jeho chlapec se bude ženit. Konečně, dlužno dodat. Přeci jen už byl na svatbu starý dost.
Navíc, vypadalo to, jako by se všechny čistokrevné rodiny pomátly, svatby se uspěchávaly, nikdo nechtěl nic ponechat náhodě - provdat Isabel bude velký problém, podle toho, kolik rodin už mělo... Vyprodáno.
Když byla pronesena ta slova, na která všichni čekali (upřímně řečeno, Morganovi byli jen rádi, že se to vyřešilo mnohem rychleji, než očekávali), Ylva dojatě a značně familiárně stiskla ruku budoucí tchýni jejího synáčka, načež pohlédla na manžela, který poté vzal její dlaně do svých. "V tom případě jsme domluveni - ještě dnes o našem rozhodnutí spravíme děti." promluvil pan Morgan, načež kývl na Jeana a zvedl se ze židle - měl mnohem více práce, než aby tady mohl strávit celý večer. "Jsem nesmírně potěšen z toho, jak se to vystříbřilo." dodal ještě s galantním úsměvem, než svůj pohled opět věnoval jen své ženě. "Půjdeme?"
Ylva se otočila na Hernandezovi a věnovala jim jeden ze svých okouzlujících úsměvů."Omlouvám se, že vás tak rychle opouštíme, manžel má bohužel ještě mnoho práce. Ráda jsem vás zase viděla, Caroline. Nemůžu se dočkat drahouška Angely. Nashledanou - jistě se brzy uvidíme." pak kývla na manžela a opustila s ní Děravý kotel.

>>

_________________

"Ne, nezpůsobuje závislost," musel jsem se zasmát když se mě na to zeptala. Ale musel jsem zas uznat, že dýňová šťáva byla něco na co jsem měl chuť každičký den. "Vybrala jsi hezký jméno. Já mám zas kočku Chaos," pousmál jsem se a přikývl. Klidně jsem jí mohl svou kočičku ukázat i hned, protože byla na hoře v pokoji, ale zase jsem se bál, aby náhodou neměla svou Black Monster u sebe. To by asi nedopadlo zrovna dvakrát dobře, takže jsem se rozhodl jejich seznámení nechat na později. "Vidíš? Já ti to říkal," zazubil jsem se a také se napil šťávy.
To se už přenesla řeč ke kolejím, a proto jsem se uculil. "Každý se hodí do nějaké koleje," prohodil jsem po chvíli s menším úsměvem. "Rozhodně tě nepošlou domů. Já bych třeba řekl, že se hodíš do Mrzimoru," broukl jsem přátelsky a věnoval jí další úsměv. Přátelská se mi zdála na Mrzík až dost, jenže mě se zdál každý druhý přátelský. Musel jsme se opět zasmát když zmínila dotaz o zařazování. "Žádné testy, žádný detektor," zakroutil jsem rychle hlavou a nevině jsem se na ní zazubil. Nebylo to ode mě zrovna dvakrát hezké, že jsem se smál. Ale srandovní mi to prostě přišlo. Chvíli jsem mlčel, protože jsem přemýšlel. Nevím zda by bylo dobré jí to všechno říkat, protože Moudrý klobouk byl prostě úžasným překvapením. Ještě o to víc, když na vás ten klobou promluví, že? "Myslím, že je to hezký překvapení, o které bych tě nerad připravil," pronesl jsem nakonec a pousmál se. Pokud by fakt naléhala, že to chce vědět už teď hned, řekl jsem jí to.

_________________

<<

Paní Forlandová si to vykračovala rázným krokem po Příčné ulici, v ruce držela seznam, jenž ve srolované podobě připomínal toaletní papír a velmi roztržitě každých pět minut pohledem kontrolovala své ratolesti, které za ní museli občas i klusat, jak rychle si to energická zrzavá žena kráčela a neměla v plánu zpomalovat, nebo dokonce zastavovat.
"Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas, když žloutnou stromy a poslední lístek visí v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz...," mumlal si sám pro sebe Tolbert, jenž se zase unášel na Shakespearových slovech a absolutně nevnímal realitu. Loudal se několik metrů za skupinkou zrzavých lidí a hrdě čelil pohledům, kteří k němu směřovali od pohoršených lidí. Pravda, Tolbert působil dost neobvykle, obzvlášť, když se stále tvářil tak zvláštně a v očích se mu odrážela naprostá zasněnost, která občas mohla působit až děsivě. Nikdo v rodině ho za to ale neodsuzoval, ač byl občas trochu na obtíž.
"Tolberte, můžeš přidat do kroku? A nemluv tak na hlas!" sykla. "Nemůžeme na tebe věčně čekat," otočila se přes rameno Adelline na svého nevlastního syna krátce před tím, než se Newlyn vedle svého druhého bratra uchechtla.
"Jen ho nech, určitě si chce prohlédnout krásu zdejších domů, co Tolbe?" zavrkala na svého staršího bratra, jenž od ní okázale odvrátil pohled a zastavil se před Děravým kotlem, ve kterém začali postupně všichni mizet, až zůstal úplně opuštěně stát na ulici venku a s tichým mumláním Shakespearova sonetu se rozhlížel kolem.

Rodina Forlandových se mezitím usadila k volnému stolu hned vedle stolu Simona s mladší sestrou a ihned se všichni pustili do žhavé diskuse na téma famfrpál a blížící se Mistrovství světa, než to paní Forlandová rázně uťala a rozvinula nákupní seznam. "O famfrpálu se bavte doma, teď musíme nakoupit," nepatrně se zachmuřila, ale toho si z dětí nikdo nevšiml. "Newlyn, tobě chybí koupit pouze učebnice přeměňování a Roberte s Tolbertem - kde ten zase je?" rozhlédla se po kotli, ale pak pouze mávla rukou, "vy si musíte koupit všechno kompletně nové. Nevystačili byste s jednou sadou učebnic?" pozvedla k Robertovi obočí, Newlyn vedle vyprskla smíchy a Carreen se uculila od ucha k uchu. Adelline obě spražila přísným pohledem, protože na tom nebylo nic k smíchu. Zkrátka neměli zase tolik peněz, aby dokázali pokrýt veškeré vybavení, které děti do Bradavic potřebovaly.
"Opravdu chceš znát odpověď?" zeptal se mrtvolným hlasem Robert.
"No tak dobře. A Newlyn, Jeneth koupíš učebnici lektvarů, ano? Nesmíš na to zapomenout," pohrozila paní Forlandová dceři prstem, protože Jeneth ležela doma nemocná a hrozně o tu učebnici stála, aby si v ní mohla číst a studovat v ní. Pak Adelline rozdala svým dětem peníze a pomalu se všichni začali vytrácet. Nejdříve zmizela mrzimorská Newlyn, za ní následoval Robert, jenž si vyzvedl svého bratra před kotlem a zamířili ke Krucánkům a Kaňourům. Zrzavá žena se za nimi nervózně dívala a dokud nezmizeli za dveřmi, ještě na ně párkrát houkla, aby byli opatrní a chovali se slušně. Pak se s dlouhým povzdechem stočila zpět ke stolu, chtěla pohlédnout na nákupní seznam, ale v tom si všimla Carreen, která seděla na druhé straně stolu a zvědavě na ní koukala. "Jejda, ty jsi ještě tady?" hlesla trochu překvapeně unavená matka.
Carreen se zkřivila tvář srdceryvným ublížením, založila si ruce vzdorně na prsou a zabodla se do své matky přímým a neústupným pohledem. "Ale no tak, já si dělala srandu," uculila se Adelline a naklonila se přes stůl, aby dívku lehce pohladila po hlavě a pak zasedla zpět na své místo. "Měl by si tě tu vyzvednout Hubert a měli byste spolu jít zařídit hábit, školní věci si nakoupíš pak s tátou, až bude mít čas, ano?"
"Proč to nemůžeme nakoupit spolu, mami? Samozřejmě chápu, že taťka si na tomto dost zakládá a je to taková - ač dle mého názoru mírně zbytečná a přihlouplá - tradice, ale kdybychom to zařídily my spolu-"
"Takhle nemluv! Larten vždy chodí se svými dětmi nakupovat věci do Bradavic, když tam jedou poprvé, ani u tebe tomu nebude jinak, vždyť to víš." Chvíli si vzdorně hleděly do očí, jedna jako druhá. Nakonec se Carreen trochu pousmála a přikývla.
"Tak dobře. A kdy dorazí Ubert?"
"Hubert, Carreen, říkej mu tak, když se tak jmenuje," povzdechla si směrem ke své jedenáctileté dceři, která si s tímto zkrátka nedala říct. "Měl by tu každou chvíli být, musím už jít něco zařídit, vydržíš tu chvíli sama?" Adelline očividně zaváhala, jestli to má vůbec vyslovit, ale čas na hodinkách ubíhal a ona nepochybovala o tom, že Hubert brzo dorazí. Sice bylo Carreen jedenáct let a nebyla žádné zlobivé dítě, ale situace v kouzelnickém světě nebyla zrovna ideální a velmi nerada nechávala malou dcerušku v kotli samotnou, nakonec však i přes všechny obavy tuto variantu zvolila.
"Mami," protáhla dcera dlouze, "je mi jedenáct let, dva měsíce a něco kolem dvaceti dnů, opravdu myslíš, že tu nezvládnu chvíli vydržet?" nakrčila obočí.
"Tak dobře, kup si limonádu a počkej tu na Huberta," vtiskla dceři pár drobných do malé dlaně a po rozloučení zamířila ven z Děravého kotle, čímž Carreen zůstala v Děravém kotli úplně sama. Chvíli se zvědavě rozhlížela kolem a hledala zajímavé podněty k přemýšlení, všimla si, že jedna paní má opravdu zajímavé šaty - ale co bylo mnohem zajímavější, že držela v ruce nově vydanou knihu, kterou si Carreen dlouho přála! Vyskočila na nohy a vydala se k baru, aby si objednala kaktusovou limonádu a když od Toma dostala skoro větší sklenici, než byla ona sama, vydala se pomalu zpět právě kolem té ženy, aby si mohla knížku obdivně prohlédnout. Ten obal byl tak pěkný! Ale samozřejmě věděla, že obal knih může často zavádět... každopádně, měla neskonalé nutkání se o svůj objev s někým podělit. Ani nedošla ke svém stolu, zastavila se u stolu, kde seděl neznámý hoch - Simon se svou sestrou.
"Vidíte to?" šeptla Carreen bez ostychu nenápadně a cukla hlavou přes rameno k té ženě. "Ona má to speciální vydání Osobnosti naší historie a jejich nezapomenutelné činy," vydechla nevěřícně, jako by mluvila o něčem naprosto zbožném. Ještě blíže se naklonila k těm dvěma. "To je neuvěřitelné. Musí to být určitě čistokrevná čarodějka," zamumlala, "velice pochybuji, že by si takovou knížku dovolil koupit někdo nečistokrevného původu, můj starší bratr říkal, že je opravdu drahá - jistě, Tolbert toho napovídá opravdu hodně, ale v knihách se opravdu vyzná!" pokračovala a velkou sklenici džusu, za kterou se skoro ztrácela, si opírala o stůl.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

"To se výborně doplňujeme, že?" zazubila jsem se na Andrewa. "Black Monster a Chaos jen škoda, že je to kočka a krysa." pokrčila jsem rameny. Při jeho poznámce jsem se mírně pousmála. Teprve poznávám věci tohoto světa." zašeptala jsem tiše. ¨"Nemohu věřit všemu co kdo řekne." pokrčila jsem nejistě rameny a dala neposedný pramínek vlasů za ucho.
Když jsme se začali bavit o kolejích tak jsem se pousmála. "Třeba se zrovna pleteme, a pošle mě jinam, ale popravdě, zrovna Nebelvír ani Zmiozel v sobě nevidím." nadechla jsem se. "Nejsem statečná, nikdy jsem nebyla. Jednou ve škole šikanovali jednu slečnu, a já se za ni nepostavila, ale běžela jsem pro učitelku." nadechla jsem se. "A Zmiozel." zarazila jsem se. No. Raději ani nebudu mluvit. pak plynule přejdeme na moje otázky ohledně detektoru a musím se tiše zasmát. "Dobře. Budu ti věřit, že to bude milé překvapení." knihu co mám odsunu ještě na bok víc. "Nebo se to možná dočtu" poklepu na knihu. "Chci být ve škole co nejvíce informovaná, ale přiznám se, že já a učení nejde dohromady. Nikdy moc nešlo, jen když mě to bavilo." začala jsem rukou jezdit po okraji sklenice. Doufám, že prolezu s průměrnými známkami až do posledního ročníku."
Ve chvíli kdy začnu mluvit o ročnících se objeví ta velká rodina. Překvapeně zvednu oči. Taková velká grupa. Zase se kouknu na Andrewa. "Páni tolik lidí." zamumle tiše. "Já mám jen jednu sestru, vlastně mám strach, že bude naštvaná, že já jsem čarodějka a ona ne." řeknu s obavami v hlase. Zvednu sklenici a napiju se.

"Tak třeba se skamarádí, pokrčil jsem rameny. Chaos na to byla divná dost, ale u ní zas nikdo nikdy neví co udělá. Napil jsme se opět šťávy a vesele na Mari mrkl. Chápal jsem, že nemohla věřit úplně všemu, když pro ní všechno bylo úplně nové, a proto jsem se k tomu nějak moc nevyjadřoval.
"Jistě, můžeme se plést, ale taky nemusíme. Tak, ale žádná z kolejí není nějak špatná a každý se v ní určitě nějakým způsobem najde," usměju se a kývnu hlavou. Byla to pravda a Moudrý klobouk se nikdy nepletl. "Zase to musíš brát tak, že kdyby si nějak zasáhla, mohli ti taky něco udělat, takže bylo moudré, že jsi šla pro učitelku," věnuji jí další úsměv, který v jednu chvíli zmizel za sklenicí s dýňovou šťávou.
"Tohle určitě čekat nebudeš, takže to podle mě bude skvělé překvapení," pro mě to totiž bylo. Kdo by čekal klobouk, který mluví? Bylo to prostě hustý, i když v Bradavicích bylo hustý skoro všechno. "Tak tady si podle mě najdeš určitě nějaký předmět, který tě bude bavit. Třeba lektvary, létání nebo třeba bylinkářství," vyjmenoval jsem jen pár předmětů, ale mohl jsem klidně takhle pokračovat dál. Vždyť se tam učilo takových skvělých předmětů! "A když ti učení nějak extra nepůjde, určitě ti s tím někdo rád pomůže," vesele jsem na ní mrkl a zazubil se. Teď jsem samozřejmě myslel hlavně Havraspárské, ale třeba i Mrzimorští určitě rádi pomůžou.
To už jsem slyšel otevření dveří a do Kotle se narvala poměrně veliká rodina, která se posadila k vedlejšímu stolu. Vůbec jsem nechápal, jak se tam všichni mohli nacpat. Jakmile se začali bavit o famfrpálu, zpozorněl jsem. Hlavně když se začali bavit o blížícím se Mistrovství, na které jsem letost strašně moc chtěl jít. "Já nemám ani jednoho sourozence.. Vlastně mi to tolik ani nevadí," pokrčil jsem nad tím rameny a dopil zbytek dýňovky, přemýšlejíc zda si objednat další či raději už ne. Byla pravda, že mi občas trochu vadilo, že jsem jedináček, ale v některých případech to bylo zas o hodně lepší. Alespoň mi rodiče mohli kupovat všechno co jsem chtěl. I když ne vždycky mi to vyšlo. "Tak třeba se u ní taky projeví," brouknu s úsměvem. Vždyť všechno bylo možné, i když jsem o tom dost pochyboval. Marion přeci jen byla mudla, takže možnost, že by se její sestřička stala taky kouzelnicí byla skoro nulová.

_________________

<<<

Bylo to už nějaký čas, co Daník poprvé nahlédl pod pokličku kouzelnického světa. K jeho smůle onehdy v Děravém kotli nenarazil ani na živou dušičku, která by alespoň přibližně byla jeho věku, a dospělé se mu nechtělo obtěžovat od jejich každodenních povinností. Teď už ale byl červen, konec školního roku, a jeho odjezd do jiné dimenze se kvapem blížil, a tak se na to chudinka musel psychicky připravit.
A tak vyšel - v modré, pečlivě naškrobené košili s krátkým rukávem a bílou kravatou uvázanou jako podle geometrického vzoru kráčel po Charing Cross Road. Při přechodu přes ulici si rukou odhradil ofinu z obličeje, aby se mohl pořádně rozhlédnout a přeběhl na druhou stranu. Poté vklouzl dovnitř do Kotle.
"Dobrý den," pozdravil dostatečně nahlas a zamířil k Tomovi, aby si koupil kaktusovou limonádu, která mu minule docela zachutnala. Bohužel prostě Sherwood pořád nebyl obeznámen s tím, jak to v tomhle podniku chodí a ani to, že by měl platit kouzelnickými penězi (vlastně ani o jejich existenci neměl ani tušení) ho vůbec nenapadlo.
Hostinský si zřejmě nevzpomněl na to, jak mu tu tenhle prcek minule zanechal hromádku liber s tím, že neví kolik má zaplatit, a tak Dan zamířil ke stolům se sklenkou pití v ruce. Jakmile se rozhlédl, usmál se - dnes tu skutečně bylo několik dětí, které mohly být stejně staré jako on. A když byly tady, jistě také pojedou do Bradavic!
Daník přirozeně dychtil po tom, aby se o tomhle všem dozvěděl víc, bral to jako výzvu. Nevěděl, jak si to má všechno představovat. Zatím mu to přišlo jako hodně divný svět a společenství, protože to, jak se dospělí čarodějové oblékali.. Celé to vypadalo, jako kdyby vypadli ze země Oz nebo Alenčiny Říše divů. Velké plus, které u něj čarodějové měli, byly nápoje, které při své minulé návštěvě stihl v Kotli ochutnat.
Rozhodl se zamířit ke stolu, kde seděl světlovlasý chlapec (Simon) kolem těch optimálních jedenácti let s menší holčičkou. Oba popíjeli ze sklenic máslový ležák, který mimochodem Daník už taky měl. U nich se nacházela ještě malá zrzka (Carreen), která se k těm dvěma sedícím vzrušeně nakláněla a něco jim říkala.
Daník k nim přišel, jemně si odkašlal a spustil.
"Dobrý den, neruším?" zeptal se nejdřív taktně a přejel pohledem osazenstvo kolem stolu. "Já se jmenuji Daniel Sherwood," představil se vzápětí, přendal si sklenici s limonádou do levé ruky a tu pravou napřáhl k ostatním, nabídnutou k potřesení.
"Pokud se smím zeptat, vy jste kouzelníci? Já ano, nedávno jsem to zjistil, když mi přišel dopis z Bradavic, a doufal jsem, že tady někoho, kdo tam také pojede poprvé, najdu. Smím si přisednout?" zeptal se s mírným úsměvem (protože na cizí lidi byste měli být milí, když po nich něco chcete) a hlavou mírně trhnul k prázdnému místu u stolu. Vůbec mu nevadilo to, že se ptá lidí v Děravém kotli na to, jestli jsou kouzelníci. Na tom mu v tu chvíli nepřišlo nic divného, nebo se mu myšlenky zase momentálně trochu zatoulaly, kdo ví.

| +

Mimo herně:
Já to myslím chápu dobře, ale Carreen přišla k Simonovi, a ne k Andymu a Marion, ne? Jen abychom to neměli každý jinak

_________________

Simon usrkával máslový ležák, bez valného zájmu pozoroval dění kolem sebe a chvílemi hodil obezřetným pohledem po Emě, pro jistotu. Ta se na něj stále líbezně usmívala. Simon už za tu dobu, co ji zná, věděl, jak umí být škodolibá.
"Budu chtít čokoládovou, jahodovou a banánovou," oznámila bratrovi jen tak mimochodem.
"Co?" nechápal Simon, překvapen, že s ním sestra najednou mluví.
"No tu zmrzlinu přeci," uchichtla se Ema.
"Chtít můžeš," pokrčil Simon neutrálně rameny.
Ema se zamračila. "Ty sis chtěl koupit zvíře, viď?" zaútočila ze zálohy.
Simon pozvedl obočí. Co tím sleduje? "Chtěl," přisvědčil opatrně.
"Ale naši to neví," konstatovala a vítězoslavně se usmála.
Ne, pan a paní Wilseovi neměli o synově plánu ani tušení. Jeho přáním bylo koupit si sovu nebo kočku, líbila by se mu i krysa a ani žábou by nepohrdl. Předem už si však byl jistý, že by se to jeho rodičům nezamlouvalo. Bylo jedno proč, oni by si důvod našli, o tom neměl Simon pochyb. Tak to bylo se vším. Jako když chtěl k Vánocům elektrickou kytaru. Koho zajímalo, že s ní vůbec neumí zacházet? Vždyť by se to naučil... Nebo když mu dědeček věnoval koště. Obyčejné staré koště, Simon z něj měl ovšem obrovskou radost. Dokud se jeho rodiče nevymluvili na to hloupé pravidlo, že prváci nesmějí vlastnit košťata. Vždyť by si ho nemusel brát do Bradavic! V tomhle však, ač dost neochotně, musel malý Wilse se svými rodiči souhlasit. On by byl totiž schopný si to koště stejně potají sbalit s sebou. Pravidla nepravidla.
Simon nestačil své sestře ani nic odseknout, když se k nim připojila malá zrzka se sklenicí kaktusové limonády. Začala vyprávět něco o jakési knize a čistokrevných čarodějkách, Simon potřeboval chvíli, aby ji pochopil. Nejistě pohlédl na onu knížku. "Ehm... jasně, vypadá draze," dostal ze sebe tu největší hloupost, jakou mohl říct. V knihách se nevyznal, moc nečetl, vlastně vůbec a dívka ho překvapila. Ema se tiše hihňala. "Jo, je to určitě hodnotná literatura," završil to celé Simon a ušklíbl se. "A tu paní náhodou znám, teda trochu, a je čistokrevná. Alespoň to o sobě všude rozhlašuje."
V tu chvíli se k nim přidal tmavovlasý kluk v příšerné košili. Mladý gentleman. "Nerušíš," ujistil ho Simon, který byl rád, že nemusí být se sestrou sám. Vždyť se chtěl seznámit s novými lidmi, proto mu bylo tak za těžko jít nakupovat s rodiči. "My jsme kouzelníci," přikývl a ukázal na sebe a Emu. "A ty předpokládám taky," pokynul směrem k dívce. "Sedněte si oba," pobídl je bez servítek. "Vy jedete taky poprvé do Bradavic? A už jste byli nakupovat? Máte už hůlky?" Hůlky ho totiž zajímali ze všeho nejvíc.
"Mimochodem, já jsem Simon," představil se, jak se to nejspíš sluší. Ema si důležitě odkašlala. "Jo, a tohle je Ema," řekl tedy neochotně.

_________________

| +

"Cože?"

Zamračila jsem se, jakmile tu bylo více lidí začala jsem být nesvá. "Já bych se raději vzdálila, kdyby to šlo .. Zamumlala jsem a nervózně svírala v ruce poslední kapky šťávy. Nervózně jsem hleděla na skupinku, která mluvila u stolu kousek dál od nich. Nevypadala jsem, že společnost zrovna prožívám. Dopila jsem a koukla se na Andyho. Nechceš mě tu trochu provést? zeptala jsem se nakonec a hledala peníze na zaplacení ležáku. Bylo milé, že jsem tu našla aspoň jednu spřízněnou duši. Vždy jsem byla nervózní ve vetším kolektivu už na škole. Věděla jsem, že první dny na hradě pro mě budou absolutní horor. Hrabala jsem se v druhé kapse peněženky kde jsem měla galeony. Najednou jsem si uvědomila, že nevím kolik je jeden galeon, co je ta druhé a třetí mince. "Ech." zamumlala jsem tiše. "Taťka mi nevysvětlil hodnotu kouzelnických peněz." podrbala jsem se nejistě ve vlasech. "Jaká z těch mincí má největší hodnotu?" zeptala jsem se. Začínala jsem se cítit, jako člověk co se po autonehodě učil všechno od znova. Vím, že jedno z toho je galeon ... ale nevím absolutně jaký ... zamumlala jsem tiše. Styděla jsem, se za to, proto jsem mluvila tak potichu, aby to slyšel jen Andy.

Mě větší společnost lidí tolik nevadila. Přeci jen, z Bradavic jsem byl poměrně zvyklí. "Jasně, strašně rád," uculím se na Marion když mě poprosí o provedení. Sice jsem se tady nijak extra nevyznal, ale do těch známých míst jsem trefil. A alespoň jí budu moci koupit ty lentilky a žabky. "Necháš to na mě, nebo máš nějaké místo kam by jsi chtěla zajít jako první?" Zeptám se po chvíli a poklepu prsty o desku stolu. Bylo mi to celkem jedno, ale mezi prvními jsem rozhodně chtěl navštívit Zmrzlinářství Floreana Fortescuea, protože tam to bylo prostě supr. A taky tam měli Bertíkovi fazolky a Čokoládové žabky.
Jakmile jsme se dohodli vyskočil jsem ze židle a vesele se na Mari zazubil. "Tohle je galeon," můj prstík ukázal na jeden z penízků, které vyložila na stůl. Následně jsem jí pojmenoval i zbývající penízky přičemž jsem se celou dobu vesele culil. "A taky galeon má největší hodnotu," dodal jsem zubíc se vesele dál. Tohle mi ze začátku taky dělalo menší problémy. "Počkáš na mě u dveří? Dojdu to zaplatit a ještě si skočím do pokoje," brouknu vesele, a pokud nic nenamítala, odešel jsem nejdříve zaplatit za nás za oba a poté jsem si skočil do pokoje pro peněženku, kde jsem měl ještě nějaké peníze od rodičů. "Tak můžeme vyrazit?" Zeptal jsem se vesele jakmile jsem byl zase dole v lokálu. Jakmile Marion souhlasila, zmizeli jsme venku na Příčné.

>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea(Andy&Marion)

_________________

Zrzavá drobná dívka se zatvářila pohoršeně. "Vypadá," zopakovala, snaže se napodobit chlapcův tón a koutek rtu pozvedla do mírného úšklebku, z něhož se přeci jen nakonec vyklubal úsměv. Chtěla ještě něco dodat, aby chlapce usvědčila v tom, že ta kniha pouze tak nevypadá, ale opravdu drahá je, v tom ale slyšela jeho další slova, a tak se přerývavě nadechla a ihned mu sdělovala svůj názor. "Samozřejmě, že to je hodnotná literatura. George Sanders je přece vyhlášený autor, napsal toho už tolik! Mám doma jeho Největší okamžiky našich dějin, je to opravdu skvělý spisovatel, škoda jen, že poslední dobou cena jeho knížek stoupá... Newlyn - to je má starší sestra, kdybyste nevěděli," důležitě na ně pohlédla a zamrkala i na Daniela, který se vedle nich tak nečekaně ocitl a Carreen to zjevně vůbec nevyvedlo z míry, "říkala, že bych si na tu knihu nenašetřila ani za deset let, jak může být něco tak drahé? Určitě musela přehánět," a s tím si lokla kaktusového džusu, takže se mohl Simon dostat znovu ke slovu, alespoň na okamžik, než dívenka vytřeštila své světle modré oči a prohlédla si znovu ženu, jenž seděla na druhé straně místnosti a listovala knihou, za kterou by dívka momentálně dala všechno. "Takže ty jsi čistokrevný?" vydedukovala si, když se chlapec zmínil, že tu ženu zná, a přeměřila si ho pozorným pohledem. Doma zaslechla pár debat na téma nynější situace a rodiče jim kladli na srdce, aby si dávali pozor, s kým se baví a především jak se baví. Ale Carren zjevně tento fakt neznepokojoval, ať už byl Simon čistokrevný nebo ne, ona předsudky netrpěla, byla na ně ještě moc malá.
Pak se ke slovu dostal Daniel, a tak ho Carreen pozorně poslouchala, než se po Simonově svolení usadila vedle Dana a přitáhla si k sobě sklenici s limonádou. "Samozřejmě," odkývala, když se k ní stočil Simon s tím, že předpokládá, že ona je také kouzelnice. "Jsem Carreen Imogen Forlandová, těší mě," podala Danielovi ruku a mírně s ní potřásla, než totéž udělala u Simona a dokonce i u jeho sestry, přičemž se na ní zářivě usmála. "Takže, ty jsi mudlovského původu?" otočila se k Danielovi. "To ti ale vůbec nezávidím. Představa, že by mi teď přišel dopis a v něm by mi bylo oznámeno, že jsem mudla bez magického nadání, asi bych se šla udusit pod hromadu knížek," uchechtla se za skleničkou a střelila po všech pozorným pohledem, "vtip," dodala tichým pípnutím a zase upila džusu.
"Já hůlku a učebnice budu nakupovat až s tátou a ten teď nemá čas, ale čekám tu na svého bratra Uberta, půjde se mnou koupit hábit," zaculila se šťastně, jako by právě vyhrála ve sportce, protože na nakupování se hrozně moc těšila.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +