Aidan se pobaveně zubil nad aktivními děcky. Měl chuť ukázat Emerymu, že byl úplně vedle. Odstrašující příklad Nebelvíru? Luskl prsty a optimisticky se pustil s proudem z vlaku. V tom davu a tmě neviděl nikoho známého nastupovat do kočáru, a tak prostě nastoupil do jednoho, kde bylo místo volné - že se uvnitř nacházelo klubko hadů mu bylo celkem fuk.
"Zdravím vespolek," kývl hlavou a trochu se zarazil, než se sebevědomě posadil s překříženýma rukama v typicky chlapské roztahovačné póze.
"Sakra, Harringtone, vypadáš příšerně... Nebudeš zvracet? Nebavíte se o škole a prospěchu, že ne?" ujistil se trochu zbytečně a neubránil se zmučenému pohledu. No co, už nasedl. Široce se usmál. Cesta do Bradavic bez deště a bláta neproběhla, ani nepamatoval.

(Debra, Baltazar, Eirlys a Aiden)

Pořádně jsem se uvelebila, už aby to bylo za námi. Při poslechu toho, jak Eir uspěla při NKÚ, vzpomněla jsem si i na svůj dobrý výsledek a než se dostanu z myšlenek, jak skvělá jsem byla, ptá se Eir na můj výsledek. "No...Já jsem dopadla taky dobře, V z UPČM a létaní a jinak vše ostatní N nebo P. Udělala jsem rodině radost." Když se zmínili o tom, jak jsou unavení, přikývla jsem. "Taky bych nejraději skončila v křesle u krbu ve společenské místnosti. Bojím se, že také usnu při hostině a ksicht zabořím do pudinku." Postěžovala jsem si.
Poté si k nám přisedl Nebelvírák. Momentálně jsem pouze děkovala bohu, že se slitoval a Jess tu není, protože by to nejspíše nedopadlo nejlépe. "Ahoj," pozdravím ho, když se sedne vedle mě. "Pro tvojí informaci, ano, bavíme se výsledcích NKÚ a o tom, jak nudný bude zařazovaní...Přidáš se?" Dala jsem se s ním do řeči, protože moji spolužáci za chvíli nejspíše umřou vyčerpáním... Navíc byl i docela pěkný... O čemž jsem vždycky přemýšlela. Letmo si Aidana pamatuju z hodin a někdy možná i na chodbách, ale jinak jsme byli z naproto rozdílného světa.
Pak jsem se otočila směrem na Eir a Baltyho. "Je nějaký pravidlo, že musíme na hostinu?" Tohle mě ještě v životě nenapadlo. Zatím jsem se podívala ven, jestli už se konečně pohneme z místa...

Arsen trochu naklonil hlavu a díky hlasovému projevu záhy zaregistroval i Gwen. Nejistě se usmál na oplátku, protože to jinak nešlo, ale zároveň si zhrzeně představoval, co si o něm asi teď musí myslet. Vypadalo to, jako dyby Ginger vydíral, a ona se samozřejmě uměla moc dobře tvářit jako oběť.
Arsen proto nastoupil do kočáru v poněkud zasmušilé náladě. Fazolky si vzal, ale Ginger se pokoušel vůbec si nevšímat - ani se nepodíval jejím směrem a vůbec předstíral, že neexistuje.
"Taky tě rád vidím," zamručel k Riley upřímně, jenže jednoduše se nemohl jen tak zbavit ublíženého pocitu. Z jeho pohledu to prostě přepískla Ginger, která se navíc teď tvářila tak přezíravě, že byl Arsen ještě namíchnutější - a on se rozhodně nemínil začít omlouvat... Moc tomu nepomohla ani Rileyina kraťoučká přednáška o testrálech.
Arsen si stáhl promáčenou bundu - do Bradavic do byl kus cesty - a vděčně se chytil jakéhokoli tématu, jen aby se nemusel vracet k roztržce s Ginger, kterou hodlal pečlivě ignorovat celou cestu kočárem, i když mu to moc nešlo.
"Kdybyste je chtěli vidět, teď bych možná i nějakou vraždu spáchal," nabídl se temně a střelil významným pohledem po zrzavé hřívě vedle sebe. Udržoval si vzdálenost a snažil se dělat, jako kdyby vedle bylo jen volné místo, ale na rozdíl od Gwen si nedokázal za každých okolností vykouzlit tak výbornou náladu, takže jízda kočárem se pravděpodobně nesla v trochu... zamlklém tichu, popřípadě troše štěkání a neobratné snaze vést normální konverzaci.
Arsen toho v duchu litoval, protože Gwen i Riley viděl moc rád, ale... v duchu zaskřípal zuby nad Ginger. Že nejela s tím svým Ezrou, co dostával dárečky, a s ostatními nebelvírskými...

_________________

„Ale já se nepodceňuji,“ prohlásila Eirlys a pokrčila rameny. „Kdybys mi předtím s těmi lektvary nepomáhal, jen těžko bych mohla získat lepší známku než trolla.“ To už možná trochu přeháněla, ale rozhodně byla pravda, že bez předchozího doučování by při NKÚ skončila o něco hůř. Zmijozelka se zatvářila poněkud nevěřícně, když Balthazar zmínil „věnovat se lektvarům“ ve spojitosti s ní. „Haha. Už mě vidíš. Já budu ráda, když už k lektvarům nebudu muset ani čichnout,“ převrátila oči v sloup a odmítavě zavrtěla hlavou. Eirlys a lektvary? To dřív McLarken zatančí v růžové baletní sukničce. „Asi jsi jen neměl svůj den. Hlavní ale je, že jsi prošel a můžeš pokračovat na OVCE, ne? Mně ty Formule dopadly dobře, takže kdybys potřeboval pomoct, stačí říct. Doučování s tebou mě bavilo,“ dodala Ei a potměšile na Balthazara zamrkala, v očích se jí přitom zračila nevyslovená otázka. „Můj otec by snad nebyl spokojený ani kdybych jinak dostala samá véčka,“ poznamenala jen tak na okraj, když se i Debra pochlubila se svými studijními výsledky. Jemu šlo samozřejmě jen o tu jedinou známku z proklatých lektvarů, všechno ostatní mu bylo úplně jedno. Nicméně to po chvilce vypustila z hlavy a svůj zrak místo toho obrátila na příchozího nebelvírského Aidana. „Spíš na to jen přišla náhodou řeč, nebavíme se o tom cíleně, alespoň já ne,“ odpověděla na jeho otázku poté, co mu kývla hlavou na pozdrav. „To nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože ani nemám v plánu hostinu vynechávat. Přece jen to je zahájení školního roku, tak je minimálně slušností se toho zúčastnit,“ odtušila Eirlys směrem k Debře, načež se pohodlněji uvelebila a z okna se zadívala na hrad, který se na následujících deset měsíců zase stane jejím domovem.

_________________

| +

Beatrice už se ve vlaku raději ani nevyjadřovala, a nakonec si po zbytek cesty vlakem četla nějakou zajímavou knížku, což jí přišlo mnohem lepší, než aby se věnovala společnosti v kupéčku. Sice prve chtěla načít nějakou konverzaci, ale jak to vypadalo, bylo pro ni příhodnější obyčejné čtení a sem tam pozorování a poslouchání oné dvojice. Lysandra se dokonce docela dost rozpovídala, což dívku donutilo zvednout hlavu, aby se na ni opět podívala neurčitým pohledem. Bělovláska asi vytušila, že by Beatrice mohla něco vědět nebo alespoň tušit o tom velkolepém večírku Lockheartových, kde se Lysandra dražila jako to nejlepší zboží na trhu, což bylo pravděpodobné vzhledem k tomu, že obě dívky pocházeli vesměs ze stejné rodiny. No, ale jestli Beatrice věděla něco víc, to už bylo záhadou, rozhodně se tak ale netvářila. Ale nebyla to jen přetvářka? Kdo ví…
Cesta uběhla rychle a jakmile sebou vlak trhl, Beatrice se podívala tentokrát z okénka, rozhlížejíc se po tmavém nádraží letmo osvíceném díky lucernám a pomalu se tvořícím davu studentů. Vůbec se ji do toho chumlu nechtělo, takže si s vystupováním dala na čas, ostatně pravá dáma přece nikdy nespěchá.

Se zavazadly si nechala klidně pomoct, ostatně byla zvyklá na to, že to dělají druzí místo ní samotné a nakonec se se stejnou společností z kupéčka usadila i v dalším volném kočáře, jenž je měli dovézt až k hradu.
„Říkáš to, jako kdyby tě vezli do Azkabanu místo do Bradavic. Copak se vůbec netěšíš?“ Pronesla naprosto klidně bez špetky zájmu a nevěnovala chlapci ani svůj zkoumavý pohled, který soustředila pouze na rozhlížení se po okolí. Přesto bylo jasné, ke komu svou otázku míří. A taky to bylo nejspíš to jediné, co za celou dobu řekla, neboť se po chvilce opět začetla do knížky s tím, že jakmile dojedou k hradu ztratí se mezi svými spolužáky.

Mimo herně:
Nestíhám, takže na mě nečekejte kdyby něco.

Poslední kupé v D

Pro Aniyah bylo příjemné posedávat a povídat si s dívkami. Vůbec neřešila, že každá z nich (až na Katherine) pochází ze dvou národností. Po celou tu dobu, kdy se Aniyah bavila o Mistrovství, sledovala Avriliinu reakci. Tak trochu tušila, že se bude rozčilovat nad hloupostí Ministerstva.
Aniyah se na dívku tázavě podívala, když zaklela jazykem, který byl pro ni neznámý. Netušila, jaký má význam, ale usoudila, že to měla být nadávka na Ministerstvo. Souhlasně kývla nad jejími dalšími slovy. Aniyah upřímně doufala, že se taková událost nebude opět opakovat.
Se zaujetím poslouchala Gweenino vyprávění. Neměla tu možnost se dozvědět o kouzelných tvorech. Její matka se jich štítila, jelikož byla na zvířecí srsti alergická. Sotva měla sobě jen polovinu sladkostí, vlak začal zastavovat. Zvedla se ze svého místa a vykoukla z okna, aby mohla zahlédnout Bradavice. Bohužel je nezahlédla. Odstoupila od okna a bleskurychle se převlékla do stejnokroje. Řádně si oblečení uhladila a společně s dívkami vystoupila. Byla příliš nadšená, že úplně zapomněla uložit Elyssu do klece. Aniyah s údivem a zároveň s vyděšením sledovala vousatého muže, který byl dvakrát větší a… ano mohutnější. Společně s ostatními předškoláky plaše se k němu přiblížila. Po celou cestu šla po boku s Avril a vyhlížela Bradavice, na které zatím moc dobře neviděla. Aniyah přimhouřila oči a konečně uviděla Bradavický hrad. Dychtivě si jej prohlížela, že se zapomněla zastavit a narazila do něčeho tvrdého. Než stačila zbystřit, kdo to byl, zmizel ji z dohledu. Celkem počítala s tím, že se posadí společně s Gweeny a Katherine, jenže do lodičky se usadili dva další chlapci. Jednoho z nich poznala, pamatovala si jej z Děravého kotle, kde se z neznámého důvodu schoval pod Avrilin a Aniyahin stůl. Z myšlenek ji vytrhlo šťouchnutí, ohlédla se za zdrojem a dívala se Avriliny tváře. Podívala se směrem, kam ukazoval její prst a vyrazila společně s ní k prázdné lodičce.

~Lodička Avril, Aniyah~

Nejistě si lodičku prohlížela. Byla dostatečně velká, aby se do ní mohly posadit čtyři osoby. Aniyah upřímně doufala, že se k oběma dívkám nikdo další nepřipojí. Nechtěla, aby ji nikdo viděl ve zlém stavu krom Avril. U ní si byla vcelku jista, že se jí nebude posmívat. Nepotopí se, když se do ní usadím? pomyslela si a raději svou otázku nevyslovila nahlas.
„Myslíš, že v jezeře něco žije?“ zeptala se své společnice. Otec už ji několikrát vyprávěl o Bradavicích a o kouzelných tvorech, s kterými se kdy setkal. Právě teď jakoby její myšlenky někdo vyfoukl z hlavy a naplnil jím strachem. Na tvory, které si stěží mohla vzpomenout, byli jezerní lidé. Ty by neublížili nevinným dětem, jako jsou oni. Nebo snad ano? Vzhlédla na obra, který je po příjezdu přivítal. Ten se už bezstarostně usadil do lodičky. Aniyah vložila nožku do lodičky a opatrně do ní vsoukala i tu druhou. Křečovitě se lodičky chytila a rázem v obličeji zazelenala.

_________________

"Víš ty co? Za to bys mi poděkovat měl. A svojí část mi zatáhneš, nebo mi budeš celý rok psát úkoly," opáčila ve stejném duchu jako Ron. Opravdu odmítala tvářit se omluvně za něco, kvůli čemu si provinile nepřipadala. Netušíla, co Pärnojovi přelítlo přes nos, ale nehodlala se podřizovat výkyvům jeho nálad - na to tu byla jiná děvčata. Ona byla jeho nejlepší kamarádka a pokud tu někdo měl právo cítit se ublíženě, byla to rozhodně ona, protože spolu vždycky seděli v kupé a Ron dal letos přednost někomu jinému, zřejmě lepšímu. Ještě že nevěděla komu.
Brook ironicky povytáhla obočí a koutek úst jí vyletěl nahoru, když pozorovala, jak se Aaron usadil vedle Emeryho. "S Thornem by aspoň byla větší sranda než s tebou," opáčila s provokativně sarkastickým výrazem a obrátila svou pozornost k Emerymu, protože se jí nelíbilo, že se jí Ron snaží zkazit náladu.
"Co prázdniny, Emery? Přemýšlel jsi, jestli si dáš seminář Přeměňování u Mei? Já se pořád nedokážu rozhodnout...měnit se ve zvíře je takové...divné. O tom se mi před pár lety ani nezdálo - i když počkat, možná jednou jo," nadhodila a pobaveně se na Havránka zakřenila.

_________________

Bylo bláhové vložit mu ruku do dlaně? Možná svým způsobem ano, protože začínala mít pocit, že tím pouhým jediným gestem mu zároveň svěřila i celý svůj živůtek, který byl nyní v jeho rukách; dlani. Bylo to však spontánní gesto, které si dopředu neplánovala a ani nepromyslela ty následky, které by to mohlo mít. Upřela na něj pohled velkých hnědých očí, jakmile zaslechla své jméno a snad poprvé za celou dobu se až bolestivě napnula, když si všimla, že ho donutila i k tomu, aby se narovnal. Vždyť to nemyslela vůbec zle a už vůbec mu nechtěla ublížit tak proč se tvářil, jako kdyby mu opravdu vědomě ublížila? A chce ji to snad bolestivě oplatit? Proběhlo jí v sekundě hlavou, a napjatě se nadechla snad jakoby už se pomalu smiřovala s neodvratitelným.
Ale místo toho všeho ucítila pouze opětování stisknutí jeho prstů. Překvapeně vykulila oči, hledíc mu znovu soustředěně do tváře, jakoby hledala známky něčeho, co by jí napovědělo jestli to myslí opravdu vážně a nezlobí se. Pořád se však tvářil nepřístupně což nejspíš znamenalo, že jí čekala ještě hodně dlouhá cesta k tomu, aby překonala ty pevné hradby a zdi, co si kolem sebe postavil. Bylo však jasné, že zrovna tohle kdy skutečně dovolil, aby se ho držela, může považovat za své malé vítězství. A vzhledem k jeho nepřístupnosti to pro ni samotnou znamenalo mnohem více. Považovala si toho, že se ho může po celou dobu držet a jít po jeho boku až k lodičkám. Tam se ještě chvíli rozhlížela, dokonce si všimla i padajícího Flavia opodál. V tom okamžiku se znovu napjatě nadechla s rukou přiloženou na hrudi ale to už ji popadly Sethovy ruce, díky kterým se ocitla uvnitř lodičky. Snad se nebylo ani čemu divit, že se docela dost vyděsila. Krátce zavrávorala s mávajícíma rukama, ale díky pohotové reakci od chlapce brzy našla ztracenou rovnováhu. „Možná bych radši jela v tom kočáru,“ hlasitě polkla už konečně sedíc na sedátku, kde se nezapomínala tak pevně držet okraje loďky, až měla bílé klouby na prstech. Necítila se tam vůbec dobře, a při každém nepřirozeném zhoupnutí přidušeně vyjekla. A v jednom okamžiku chybělo už jen málo k tomu, aby nevyskočila Sethovi za krk, což byl asi i z velké části důvod k tomu, že se Wilhelmina začala soustředit převážně na jeho výraz. Ten i jí samotnou donutil po delší době k úsměvu, protože asi správně vytušila, že tento nefalšovaný obdivný pohled je další vzácností, které se od něj mohla dočkat. „Kdo?“ Zeptala se zvědavě a rozhlédla se konečně kolem. Do zorného pole jí vpadl bradavický hrad majestátně se tyčící do své obrovité výšky s okolní přírodou. Bylo to něco tak fascinujícího, že zapomněla i dýchat.

Zazubila jsem se na Gweeny. Jak já byla ráda, že je tu se mnou! Olivera jsem za blázna rozhodně nepovažovala. Snad díky dědečkovi, který mě vychovával v čistě mudlovském prostředí léto co léto. Naopak, zalíbil se mi jeho nápad zaznamenat každý okamžik. Já to zkoušela formou psaní (přestože jsem si nepsala typický deníček, spíš takové poznámky). "Ty máš kameru?" protáhla jsem obdivně a mohla na ní oči nechat. "Musí to být zajímavý... Totiž, mohla bych se na to když tak někdy podívat?" Připadala jsem si hloupě, že po něm hnedka něco chci, když jsem ho poprvé v životě viděla před dvěma minutami.
A pak se k nám připojila povědomá postava. Byl to nezapomenutelný Flavius, kterého jsem potkala v Děravém kotli, a na kterého jsem si bezpečně pamatovala. "Ahoj," rozzářila jsem se. V tu chvíli se loďka nebezpečně zhoupla a Flavius se s hlasitým žbluňknutím poroučel ke dnu.
"Flavi!" zděšeně jsem vyskočila, až se loďka znovu zakymácela a já jen velkým štěstím neztratila rovnováhu a nenásledovala jsem ho. Co když se utopí?! Sledovala jsem rozčeřenou hladinu, připravená do ní pro něj skočit, kdyby se každou chvíli nevynořil.


Mimo herně:
Omlouvám se, že píšu s takovou pauzou, ale bohužel musím chodit do školy

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Po blondýnině poznámce, že Bradavice jsou velmi velké(mírně řečeno) se Patricia přinutila zahledět přes dlouhou vodní plochu a když uviděla velikost Bradavic zatajila dech, neboť Bradavice byly..... Obří. Když od nich odtrhla oči, chvíli tu podivnou blondýnu pozorovala až se rozhoupala k otázce:,, Hele, jak se jmenuješ?" A chviličku jí zaujatě pozorovala. Zvědavě se pak poohlédla po ostatních lodičkách a v jedné jí zvláště sympatická připadala jakási blondýna kterou ostatní oslovovaly Gwen. ,,Hm," pomyslela si Patricia,, zvláštní jméno." Z kapsy si vyndala Pytlík Bertíkových fazolek a ze zdvořilosti nabídla blondýně a pořád napjatě sledovala děti v ostatních lodičkách a v hlavě si neustále přehrávalo, jak asi bude vypadat rozřazování do čtyř kolejí. Jelikož si myslela, že jí blondýna předtím neslyšela, odkašlala si a znovu se zeptala: ,, Jak se jmenuješ?"ale tentokrát přidala i své jméno,, já jsem Patricia." A pak se zase rozhlížela po dětech a říkala si hm... kam asi půjde tenhle.. A kam tahle? A znovu se začala strachovat: Co když půjdu do koleje, kde mě budou nesnášet? Ale když se znovu zamyslela, seznala, že tu budou určitě velmi hodní a napjatě-velmi napjatě- čekala na dívčí odpověď.