„Zrovna ty mi říkej něco o inteligenci, Yarwoodová,“ procedil Ron k Eirlys, propálil jí pohledem a pohrdavě se ušklíbnul. Vážně nechápal, proč se někteří lidé chovají, jako by pozřeli Šalamounovu moudrost, když byli ve skutečnosti úplně pitomí. Tím jeho rozhovor se slečnou dokonalou skončil, protože mu byla zcela ukradená. Dokonce i to její nezanedbatelné poprsí.
Věnoval Syb úsměv, když mu poděkovala za žabky, a nepatrně přikývnul, aby dal najevo, že jí vnímal. Uvelebil se zpátky na sedačce, ale nohy už nahoru nedával, protože nechtěl Sybille otravovat. I on věděl, kde je určitá hranice, za kterou člověk se svou otravností nesmí zajít. Často to sice porušoval, ale tohle nebyla správná chvíle, aby drnkal slečně Lowreyové na nervy.
Pustil se do likvidace dýňových paštiček a okázale přitom ignoroval, o čem se ti dva Zmijozeláci baví. Očividně si vystačili a tvářili se, jako by on ani Syb neexistovali. Aaron nad tím v duchu mávnul rukou, ušklíbnul se a nacpal si do pusy další dýňovou paštičku.
Když do jejich kupé strčila hlavu Thomassová, čili další hadice, Ron se neudržel a otráveně si povzdechl. Lepší společnost si vážně nemohli přát. Když Syb Debru tak hezky odpálkovala, ukázal jí zdvižený palec. „Ty chudinko, nedokážeš bejt chvíli bez svýho věrnýho ocásku, co?“ ozval se poněkud pohrdavě, protočil očima a úlevně vydechnul, když vlak začal zpomalovat. Ron byl sice ignorant a flegmatik, ale ve společnosti tří arogantních Zmijí by asi déle nevydržel. A to si dříve myslel, že by spolu třeba mohli vycházet normálně. Jenže většině lidí ze Zmijozelu lezla ta jejich zmijozelskost a čistokrevnost na mozek a s tím se nedalo nic dělat.
Stejně jako Syb, i on počkal, až se Zmijozelští seberou a opustí kupé, a teprve pak se začal sbírat k odchodu. Ještě, než se stihnul zvednout, se k němu však Sybille sklonila a políbila ho na tvář, což rozhodně nečekal. Překvapeně zamrkal, v očích mu přeskočily jiskřičky a tváří mu prokmitl úsměv. „Díky, Syb,“ zamumlal, zůstal sedět na místě a sledoval, jak Havraspárka mizí z kupé. Ani ho nenapadlo dožadovat se další pusy, tohle mu bohatě stačilo. A zatím to byl ten nejlepší dárek, jaký dostal. Po chvilce se zvednul, protáhl se a v rychlosti na sebe hodil hábit.

Když vylezl z vlaku, zamžoural na zataženou oblohu a ušklíbnul se. Zpátky ve Skotsku. Vzápětí očima zapátral kolem sebe – chtěl najít Brook a poděkovat jí za budíček, protože jinak by se na nádraží nedostal včas. „Addletonová?!“ houknul do davu, vytáhl se na špičky a snažil se zahlédnout blonďatou hlavu své mrzimorské kamarádky. „Brook!“ zahulákal podstatně hlasitěji, jakmile jí konečně zahlédl, a jestliže ho zaslechla, rychle zamával rukou ve vzduchu, aby si ho všimla. Rukou pak mávnul ke kočárům, čímž dal najevo, že by byl rád, kdyby jeli spolu.
Vymotal se z davu na nádraží, a když se konečně ocitl u kočárů, o jeden z nich, který byl ještě pořád volný, se ledabyle opřel rukou a doufal, že si k němu Brook najde cestu. Nejlépe sama, protože na společnost toho trotla Thornea neměl vůbec náladu.

_________________

KUPÉ D6 (OLIVER, AURORA, SEPTIMUS, LÉANDRE)

Knedlík s překvapením pozvedne obočí, když právě jeho jméno vyvolá v té jemné dívce nadšení. Bleskurychle pohledem prohledá všechny kouty kupé, aby našel zmiňovaného kocoura. Už i taková domácí zvířata pro něj byla vzrušením, u nich doma nebylo nic, a to jen kvůli feně amerického buldoka, všemi dětmi oblíbené. Moc rád ji házel létající talíř a pozoroval, když spí. Jejím chrápáním se otřásal celý dům.
Kocour nikde. „Ano, četl,“ rozzáří se. Četl mnoho knih, které v něm zanechaly zvláštní touhu po dobrodružství a zanechat tak věčného stereotypu. Myšlenkami se na okamžik vrátí do knihovny, kde mu byla taková kniha doporučena. Zajiskří mu v očích a mile Auroře úsměv opětuje. Rád by si o literatuře povídal dál, už kvůli tomu, že si prvním dnem s nimi nemá co říct, ale ta však rozpaky uhne pohledem a přinutí tak Olivera stočit pozornost ke klukům.
Dozví se, že Léandre pochází až z Francie. Oliverovi se ihned vybaví desky Edith Piaf, které poslouchali po večerce a jak tu krásnou dámu a její příjemný hlas vždy obdivoval. Obdivně na chlapce vedle sebe zamrká, ale pokračuje dál ve své neobvyklé mlčenlivosti. Vyslechne si Septima povídajícím o životě v Londýně a otázkám, do jaké koleje by se chtěl dostat, se záměrně vyhne. Nemá o tom všem ani páru.
Ale aspoň mu po chvilce Aurora nahraje svým konstatováním o každé z kolejí a když se ho zeptá, zda o Moudrém klobouku něco slyšel, přizná se: „Ne, neslyšel. Jak o něm tak mluvíte, nutí mě se zamyslet nad tím, jak dokáže klobouk odhadnout charakter každého z nás. Musí mít duši a umí zacházet s vyslyšením ostatních myšlenek,“ zamyšleně se zamračí. „Jinak si to nedovedu odůvodnit, ale ano.. jsem tady,“ provokativně se zakření na Septima, který očividně pochopil, že přišel bez jakékoliv minimální informace a Oliver si jeho pobavení všiml. „Kouzelnický svět. Tady je nejspíše všechno možné,“ Smířlivě se zazubí.
Po zbytek cesty však tak klidný není. Přemýšlí nad jednotlivými kolejemi, nad dětmi ve společném kupé a nad tím, jakým způsobem byl vlastně vytáhnut ze zcela normálního poklidného života. Je to jen sen. Jen hloupá zkouška, která ho má napravit. Napravit jeho chování a zklidnit jeho samého.
Od postarší dámy s vozíkem plným cukrovím si nekoupí nic. Co kdyby ho ta báječně vypadající muffina kousla do nosu a začala mluvit?

Vlak se zahvízdáním zastaví na konečné a Oliver je odevzdán osudu. Sourozence a Léandreho nechá z kupe vyjít jako první, kdyby to měl ve zvyku, žvýkal by. Spěšně se s nimi rozloučí a nechá se strhnout davem jako obrovskou vlnou.
Venku zaslechne burácivý hlas hromotluka, co svolává prváky, a tak se tam vydá. Poprvé z něj nemůže spustit oči, ale když se za ním objeví tyčící se hrad, Oliverovi spadne brada. Tak tady se bude učit kouzlit. Tady zažije nespočet dobrodružství, na hradě!
Nezaváhá ani na vteřinu, sice prší a jeho sklíčka brýlí se začínají přikrývat kapičkami deště, ale on myslí jen na jediné. Tenhle pohled nechce rozhodně nikdy zapomenout. Přehodí přes sebe kouzelnický hábit s kapucou, která mu později zakreje rozčepýřené kadeře a vrhne se na kameru dobře ukrytou v pouzdře.
Lodičky se začínají plnit a když Oliver zavadí pohledem o tu poslední, ve které sedí nejspíše jeho budoucí profesor, pobaveně se uchechtne.

LOĎKA (OLIVER, GWEENY)

Houpavým krokem se dostane k jedné z nich, ve které již sedí hubená dívka v zácloně svých hustých vlasů. (Gweeny) Oliver ji sebejistým hlasem osloví: „Ahoj! Mohu se k Tobě přidat?“ ..a pokud nic nenamítne, chlapec se s vděčným úsměvem nalodí s pobavenou myšlenkou, že se ta lodička pod ním sice také ponořila více než by měla, ale rozhodně ne tolik než pod tím obrem, co viděl.
S natěšením popadne rukojeť své kamery z druhé ruky a dá se do práce. Z kapuce je k vidění jen kus hranaté sluneční clony. Oliver si natočí zajímavé snímky romanticky osvětleného nástupiště, zachytí ubíhající kouř kolem lokomotivy a hledáčkem si to namíří i k pyšnému hradu ozdobenému roztomilými světýlkami okének. Vyhýbá se však obličejům, je si moc dobře vědom toho, že samotné natáčení může někoho pohoršovat.
„Jsem Oliver Oldfield,“ usměje se na dívku před sebou a vrazí ji do rukou kameru. „Na nic nemačkej, jen drž, abych tam byl. Takže..“ začne litovat, že nenatáčel již v kupé. „..nacházíme se v loďce na osvíceném jezeře měsíčním světlem. Je děsivě hluboké,“ vykulí oči. „Brzy vyplujeme vstříc novému způsobu života rovnou k tajemnému hradu,“ na celém proslovu si dává záležet, aby vypadal jako profesionální komentátor. Dává důraz na jednotlivá slova a v tu chvíli mu nevadí, že ho ostatní přihlížející berou za blázna. On je ve svém živlu a nemíní to měnit.
„Dokonce nemají ani pádla,“ rozhlédne se a ohmatá dřevo. „Je možné, že spatřím poprvé v životě kouzlo, které pohání lodě, ve kterých momentálně sedíme? Čeká na nás uprostřed poklidně cesty snad nějaká nestvůra?“ Hrůzou se mu zježí vlasy. „To se dozvíme, pokud se sám velký Knedlík vrátí živý. Dobrý, můžeš to vypnout, díky.“ Omluvně se zasměje svým střeleným způsobem a odebere si od nechápající dívky kameru zpátky k sobě pod hábit. „Chceš mi také přispět nějakým komentářem?“
Moc dobře ví, že svou kreativnost přehání, a tak ukáže své roztomilé zoubky, začíná se totiž do školy nesmírně těšit.

Leslie celou cestu vlakem úspěšně prospala a dokonce jí bylo upřímně jedno, kdo se k ní vecpal do kupé. Prostě si sedla a usnula hned poté, co vlak vyjel z Londýna. V noci totiž nemohla usnout, ačkoliv netušila proč – možná se zkrátka nemohla dočkat, až se zase vrátí do Bradavic.
Probudilo jí až to, jak vlak začal zpomalovat a osadníci jejího kupé se hlasitě vytráceli pryč, buď do kočárů, nebo lodiček, to nepostřehla. Protáhla se, zazívala a zkontrolovala, zda jí neutekl Keksík, který si na začátku jízdy našel místečko v její kapse. Potkánek byl sice vzhůru, ale neměl potřebu nikam utíkat, což bylo jedině dobře. Leslie vstala, hodila na sebe nebelvírský hábit a rozespale se vypotácela z vlaku.
Ten blázinec všude kolem, jak se prváci cpali za Hagridem a ostatní ke kočárům, jí probudil stejně účinně, jako by na ni někdo chrstnul sklenku ledové vody. Ušklíbla se, zamžourala očima kolem sebe a nakonec se pomalu vydala ke kočárům. Spatřila tu hned několik známých tváří, jako třeba Arsena a Ginger, na které přátelsky zamávala. Zřejmě ale spolu něco řešili a ona je nechtěla vyrušovat. Maeve jejímu zraku unikla a Leslie usoudila, že nemá cenu v tom zmatku kamarádku hledat. Darrela podle všeho taky úspěšně minula.


Nakonec se pozastavila u kočáru, kde byla ještě volná místa, a zaklepala na jeho bok. „Čau, můžu k vám?“ broukla tázavě, a jestliže se dočkala kladné odpovědi, vyšplhala do kočáru k Sybille s Tess. „Tebe znám, ty hraješ famfrpál za Havraspár, že jo?“ prohodila k Tess, načež očima zabloudila k Sybille. Tmavovlasá dívka jí byla povědomá, ale Leslie netušila ani to, v jaké je koleji a ročníku, natož aby znala její jméno. „Já jsem Leslie. Abrahamsová,“ představila se a dokonce se přátelsky pousmála. Spánek ve vlaku jí přidal na náladě – ještě ráno totiž vrčela jako šelma a byla protivná. Teď už to bylo podstatně lepší.

_________________

Usmála jsem se na Eir. Trochu jí o prázdniny chyběla. "Chudinko," řekla jsem trochu s ironií, ale s dobrým úmyslem. "A proto tu teď sedíte s tímhle otravným Mrzimorákem a hubatou Havraspárkou?" Dadala jsem, když na mě spustila Sybila. Nad těmi kecy jsem jen svraštila obočí. Její kecy mě nezajímaly. Nechápala jsem, co si o sobě myslejí, kdybych chtěla podotknout něco o tom, že jsem zmijozelská, udělala bych to. A pak kdo je tu zaujatý...
Vlak pomalu zpomaloval, konečně jsme na místě. Šla jsem pomalu po boku Eir, ale byla jsem naprosto zticha. Topila jsem se momentálně ve svých myšlenkách a přemýšlela, jak to vlastně bude dál. Jistě, že bude zase otravný proslov Brumbála, zařazování prvňáků, pak hostina a spát. Neznala jsem snad nic tak zábavného...Ne. Ještě větší radost jsem měla, když jsem si vzpomněla, že jsem vlastně v šestém ročníku a to znamená, že se musím ještě víc učit. Navíc jsem měla největší chuť, provést Pärnojovi jen to nejhorší, což zahrnovalo všechny příšerné lektvary, hrozná zaklínadla a jistě i kletby, které se nepromíjejí. To samé se Sybilou, ale na to teď není čas. Navíc by z toho byly jen problémy. Možná se jednoho dne dočká...
Stále neviděla Jess ani venku, což jí trochu znepokojilo. Doufala, že za ní nebude muset v blízké době do Askabanu. Když už je v jednom vězení, tak proč chodit do druhého...
Nastoupila do kočáru společně s Baltazarem a Eirlys. Protože se v přítomnosti hadíků cítila o něco lépe.

Kočár Eirlys + Baltazar + Deb

„Hmm, štyri. Som zvedavý ako to bude vypadať a kde nakoniec skončím. Hlavne dúfam, že tam budú milý ľudia.“ Povie s úsmevom aj keď to bolo trochu trápne, že sa neustále bojí o to, že nebude medzi dobrými ľuďmi. Keď uvidel ako sa Angvin nahrnula k staršej pani s vozíkom ktorý prekypoval jedlom , tak ho to zaujalo. Prešiel k nej tiež a zamyslene sa očami prehraboval jedlom. „Prosím vás, ak by som mohol. Rád by som si zobral tri tie žabky, dva modré pelendreky, tri krabičky tých fazuliek. A ešte...no vlastne ešte dve tie žabky, ďakujem.“ Venoval starej pani milý úsmev a vytiahol svoju koženú peňaženku ktorá mu ťahala nohavice nadol pretože bola plná mincí. Keď pani povedala cenu iba jej podal peniaze a zhrabal celý svoj nákup do kupé. Rýchlo si tie veci zabalil do kufru no nechal vonku niekoľko žabiek aby mohol každému v kupé dať jednu. Pri dávaní žabky im venoval aj pár slov. „Tak si oslaďte začiatok roka .“ To, že niekoho obdaroval, ho naplnilo dobrým pocit, páčilo sa mu to. Keď videl, že sa začali pohybovať ľudia po kupé tak sa postavil aj on. „Kam teraz?“ Trochu sa ho chytil strach, keďže prichádza opäť čas plný dezorientácie.

Ei se zatvářila otráveně, nicméně už neměla dál v úmyslu plýtvat svou energií na Aarona, a tak ho po zbytek cesty prostě a jednoduše ignorovala. On se naštěstí očividně rozhodl praktikovat ten samý přístup, což Zmijozelka jedině uvítala, a raději se pohledem vrátila zpět k Balthazarovi. „Úplně sama bych se tam nudila. Ledaže bys mi tam dělal společnost i ty,“ nadhodila a potutelně na něj zavlnila obočím. Ovšem kdo ví, co se jí skutečně honilo hlavou, vzhledem k tomu, že se vzápětí pobaveně ušklíbla.
Dívka se zatvářila krapet starostlivě, když si povšimla, že se Balthazarova nevolnost moc nelepší, ale vzhledem k tomu, že nic víc moc dělat nemohla, tak svůj výraz raději zamaskovala a upřela pozornost na Debru, do které se pustila jak Sybille, tak i Aaron. Eirlys nad tím mlčky pokrčila rameny a rozhodla se pro jistotu nevyjadřovat. Hlavně také proto, že v koutku duše s Debřiným odsouzením těch dvou příliš nesouhlasila. To, že je počas cesty ignorovala, neznamenalo, že by proti nim něco měla – i když je fakt, že Aaronovi by předtím za tu poznámku nejraději zakroutila krkem – jen si s nimi zkrátka neměla co říct. A nač se do konverzace nutit, že. S vděčností proto poté přijala fakt, že vlak za chvíli zastavil, a se strohým přikývnutím směrem k Ronovi a Syb opustila kupé.

Venku se připojila k Balthazarovi a následovala ho ke kočárům. „Docela dobře, představ si to. Dostala jsem přijatelné, za což samozřejmě vděčím jedině tobě. Zato z bylinkářství jsem dostala M,“ pronesla Ei s nepatrným úšklebkem, načež se se spolužákovou pomocí vyšplhala do kočáru. „Tebe se ani ptát nemusím, co?“ Dodala pobaveně, když už byli oba usazení. „Jak jsi u NKÚ dopadla ty, Deb?“ Zeptala se zmijozelské spolužačky, jen co se k nim v kočáru připojila. Následně si Eirlys drze opřela hlavu o Balthazarovo rameno a potlačila tiché zívnutí. „Už aby bylo po té slavnosti, mám pocit, že dřív usnu, než to celé skončí,“ poznamenala hlasem, ve kterém byla slyšet únava.

_________________

| +

Když Anabell mluvila o kočkách tak jen mlčky poslouchala a jedla Bertíkovy lentilky a upíjela kakao. Nechtěla už víc mluvit než bylo třeba. Stačilo ji, že rozmluvil u těch kolejí natož u koček. Občas přikývla, ale to bylo vše.
Když Anabelle o tom, že ji těší co i ni řekla, tak v ni byl pocit toho, že se to stále může změnit. "Ale veř, že lidé se mění takže to, že jsem řekla, že jsi teď milá tak na konci roku už taková nemusíš být," řekla. Přeci jen to bylo lepší říct teď než později, kdy by ji klidně mohla Anabelle tahat za nos a dělat si z ni nějakou encyklopedii, jen protože je v Havraspáru. Neznamená, že když jsem v Havraspáru tak že jsem nějaká chytrá a husička, která všemu naletí, s úsměvem si pomyslela.
Ohledně toho, když Anabell promluvila, že Nebelvírští nemají úctu k pravidlům, tak plně souhlasila. Nemohla jim křivdit, ale když poznala samotnou Leslie, která očividně nevím co to jsou pravidla tak by raději ji ani nepoznala a nemluvila s ni.

• Kočár - Sybille, Tess, Leslie a Hailie •

Když vlak dojel do Bradavic, tak již nemusela jít k lodičkám jak prváci, ale nyní mířila ke kočárům. Vyhlédla si kočár, kde byla Tess a zamířila k ni. Uviděla tak Syb a Leslie, která si to tam mířila též. "Ahoj, mohu k vám?" Zeptala se. Jestli se dočkala kladné odpovědi tak v klidu vylezla do kočáru a usedla k dívkám. "Ehm, těšíte se na letošní rok?" Nevěděla na co by se měla ptát a tak řekla jen co ji napadlo a měla zrovna na jazyku.

"Pusou?" zopakovala Rita zklamaně, skoro jako by doufala, že Sven pije nějakými jinými tělními otvory. Ve skutečnosti však měla radost, že s ní vůbec mluví a že neudělal to, na co celou dobu vypadal - neusnul. Monolog se spáčem by byl sice dozajista strašně cool, ale nejspíš kapku jednotvárný.
Zato povídání s Bree nebylo jednotvárné ani omylem. Zrzka ochotně odpovídala na každou Ritinu otázku, což si dotyčná patřičně vychutnávala a bez ustání se culila jako měsíček na hnoji. "Já šachy nikdy nehrála, musíš mě to někdy naučit," informovala Svena vážně, načež se zatvářila velmi zmateně, a to i na svoje poměry. "Krarybničit? Myslíš jako karbaničit? To je jako když někdo hodně hraje karty, nebo tak něco." Očividně si na své zpatlané prohlášení nevzpomínala, nebo možná ani netušila, že zpatlané vůbec bylo.
Žádost původně směřovaná na Benedicta došla vyslyšení někde úplně jinde, ale to Ritě ani za mák nevadilo. Ba právě naopak - při Breeině procítěném proslovu se jí okamžitě začaly sbíhat sliny a měla takový pocit, že i jí zaškrundalo v žaludku, což však naštěstí přes to Breeino burácení nešlo slyšet. Nebo aspoň ne moc.
Oba zrzaví vyskočili, že si jako půjdou koupit sladkosti, a Rita by vážně moc ráda šla s nimi, ale peněz měla opravdu jen pomálu a chtěla si je našetřit na výlet do Prasinek. A tak zůstala v kupé sama se Svenem. Čas od času vypadala, že jí to nedá a že začne do svého spolucestujícího hučet a nutit ho k reakci, ale ve většině případů se ovládla. Zdálo se, že se jeho mlčení tak nějak přeneslo i na ni, když se v okolí nevyskytovaly žádné rušivé elementy. Dokonce i kocour byl podezřele zticha. O to hlasitěji pak působil návrat obou statečných lovců, které do kupé divže nenahnal jakýsi rozjívený kluk. Rita na něho překvapeně zamžourala, ale pak se jí po tváři rozlil pobavený úšklebek. "Já se těším," přizvukovala Bree, i když do jejího nadšení měla více než daleko, možná mimo jiné i proto, že absolutně netušila, co má to s těmi lvíčaty znamenat. Byl to snad nějaký divný vtip?
Vlak konečně zabrzdil a Rita odtrhla pozornost od Svenovy karty s Merlinem, která byla předmětem jejího zájmu několik posledních minut, což se projevovalo hlavně otázkami sypanými na hlavy všech přítomných od toho okamžiku, kdy se Jacksonové rozlepila pusa po té přeslazené medové lentilce, kterou si od Benedicta s díky vzala. "Jo, čau. Hodně štěstí," mávla na odcházející sourozence, jako by se nechumelilo, přestože si najednou přišla strašně nervózní a i v obličeji poněkud pobledla. "Asi... asi bychom už taky měli vyrazit, co, Bene? Můžu ti říkat Ben, že jo? Bojíš se?" Ani nepočkala na odpověď a už držela kamaráda za ruku a zkoušela ho vytáhnout z kupé do přeplněné chodbičky. Dlaň měla studenou jako led, takže by ani nebylo divu, kdyby se jí chudák kluk vysmekl o to rychleji.

Venku pršelo, studenti se motali jeden přes druhého a vůbec to byl zmatek nad zmatky, ale i Rita si nakonec všimla zarostlého obra s lucerničkou, který zřejmě svolával prváky. "On má obutý chůdy?" divila se, nicméně když se prodrala davem blíž, viděla, že její domněnka se pravdě neblížila ani omylem. Šokovaně zalapala po dechu, načež se zářivě usmála a pak Bena, pakliže ještě nevzal do zaječích, dloubla loktem do žeber. V jejím podání to mělo značit cosi jako nadšený údiv.
Na obrovo vyzvání srdnatě zamířila směr lodičky, kde se zastavila u jedné, v níž už seděla jakási blonďatá holka (Angvin). Ritu v tu chvíli napadlo, jestli to celé nějak nepopletla a jestli náhodou "prvák" neznamená třeba "třináctiletý člověk, který na Bradavice přestupuje z jiné školy". Děvče totiž bylo vysoké a vůbec vypadalo tak nějak vyspěle. Ale když on Sven sliboval lodičky... Rita si odkašlala a přátelsky se zazubila. "Ahoj, menuju se Rita. Můžu se k tobě nacpat?" Ani tentokrát nepočkala na odpověď, nýbrž se do vratce vypadajícího plavidla vrhla jako velká voda. Vzápětí toho trochu zalitovala, to když uviděla, jak pod na prvňáčky zaměřeným obrem celá kocábka povážlivě poklesla. Proto se taky rozhodla plně soustředit na svou novou známou, aby nemyslela na ty hlubiny pod dřevěnou palubou. "Taky jedeš do Bradavic poprvé? Počkat, vlastně jedeš, takže nic. Hele, co myslíš, žije v téhle vodě něco?"

Jakmile vlak začal brzdit, zavazadlo nad zrzkovo hlavou sebou povážlivě šouplo, jako by snad mělo spadnout. Nic takového se naštěstí nekonalo a když se sourozenci zvedli k odchodu, Ben se s nimi rozloučil jednoduchým: "Ahoj, tak na hradě," a pak rychle schoval Bertíkovy fazolky a čokokoládovou žabku do kapsičky kufru. Klec s Connorem nechal zrzrek na sedadle a pak už nestihl nic, protože Rita mu položila několik otázek, na které stihnul jakž takž odpovědět ("Jo, asi jo. Můžeš, mě to nevadí. Trošku jo,...") a pak už ho jeho nová kamarádka rychle vzala za ruku a táhla ho do přeplněné chodbičky vagónu cé.

Benedict se dívce nijak nesnažil vysmeknout, jelikož jak už řekl, i on se trošku bál a byl nervózní, i když přesně netušil, proč, a dlaň, která svírala tu jeho - ať už jakkoliv ledová - byla z Benedictovi neznámého důvodu dobré uklidňovadlo. Kudrnáč se nechal Ritou dovléct z vagónu až k zarostlému muži s lucernou.
"Netuším," odpověděl na dívčinu otázku o chůdách a mírně pokrčil rameny. Když se prodrali hloučkem prvňáčků k muži blíž, ukázalo se, že žádné chůdy nemá, což bylo celkem překvapující zjištění, protože ten muž byl obr ve všech významech toho slova, které se v téhle situaci mohly najít. Třebas že moc nepochopil dloubnutí do žeber, které od své budoucí spolužačky obdržel, po tom, co se mu podařilo zahlédnout alespoň na kratičko Ritin výraz, dost dobře pochopil, co tím dívka nejspíš měla na mysli.
Když hnědovláska vyrazila k loďkám, Ben ji ochotně následoval. Rita si to namířila k nějaké dost vysoké a jak se zdálo, starší dívce a chlapec na chvíli zapochyboval, jestli 'prváci' jsou opravdu oni a ne někdo jiný. Pak došel k názoru, že jsou tu prvně, a tudíž jim to nikdo nemůže dávat za vinu, a to už se hnědovlasá spolucestovatelka představovala a následně hupsla do člunu.
"Ahoj, já jsem Benedict. Nebude vadit, když se přidám?" přátelsky se usmál na světlovlasou neznámou a stejně jako tmavovláska před ním, ani on moc nečekal na odpověď a o dost opatrněji, než Rita, se nalodil.
Hnědovlásčina otázka na to, zda tu něco žije, ho trochu vystrašila a donutila podívat se za sebe, na tmavou líně se vlnící vodu. Naštěstí z ní nevystartovalo žádné chapadlo nebo tak a to pro Bena znamenalo, že voda tady u břehu je nejspíš neškodná. Nicméně tam v hloubce... Kudrnáč mírně potřásl halvou, aby zahnal zlé myšlenky, a rozhodl se věnovat všechnu pozornost rozhovoru, který právě začínali. "Víš něco o tom, co se teď bude dít?" Přidal k Ritině otázce i tu svojí. Možná, že té holce o tom doma vyprávěli, narozdíl od něj, kde maminka tuto podle ní úplně nepodstatnou informaci ve svém povídání přeskočila.

D4 = prosluněnou atmosféru poněkud narušují dva nedůvěřiví pesimisti. A Havranice je tam taky.

Nad otázkou "Nadace tlostočervů" jsem se upřímně zasmála. "Ani ne. Ale není.to tak.špatný nápad - ovšem ne každej tlustej červ je Matka Tereza v převleku, že? Navíc bych asi neměla tolik zájemců o.odznáček, jak bych si přála. Leda, kdybych mini tlustočerva nacpala lidem pod nos a zařvala: "Slimákogodzilla" nebo tak něco." Ta představa byla dost komická. A že to navrhla právě Riley jen potvrzovalo mou teorii o její božnatosti. Ne, počkat, to nezní dobře. A vůbec to není jako boží. Spíš jako kříženec bažiny a plynatosti. Hmm... To chce ještě vyladit.
"Ty nemáš ráda kakao?" zeptala jsem se pak své zmijozelské kamarádky s úsměvem já považovala tento nápoj za vskutku božský a hodný uznání. Ale byl to jen můj, čistě osobní názor, který jsem se sice nebránila výkřičet do světa, zároveň jsem ho však nehodlala komukoli nutit.
"Že jo? Je hustá, ale když o tom člověk ví... No, teď už si jí do postele neberu." mrkla jsem na kamarády, zcela ignorující fakt, že je má Šmudlinka nenadchla tolik, jak tvrdili. No, tvrdili... Neomdlévali, takže to bylo v cajku. Mollinku jsem drbala na místě, které bylo stejně chlupaté jako zbytek těla, takže nebylo zcela zřejmé, zda jdu na drbání "pod bradou" ze správného konce.
U staré paní, která nás určitě všechny přežije, jsem nakoupila Fazolky a paštičky, které jsem stihla tak akorát načít. Okamžitě jsem se podělila, vyskočila na nohy, plácla Briana do ramene na rozloučenou, načež jsem vyrazila spolu s Riley ven. Té tmavovlásky jsem měla v plánu se držet. Když byla tak úžasně boží.
Jen ještě svému oblíbenému Hagridovi jsem mávla se zazubením na pozdrav. K e škole patřil stejně jako jezero, Brumbála jeho špičaté botky.



"Gigi!! Nazdárek." pozdravila jsem červenou kamarádku a následovala tu zelenou dovnitř kočáru. Ty dvě nejspíš byly kamarádky. Jo jo, to je jasné. Komu jinému než příteli by ses nasáčkovala do kočáru? Leda cizímu. A ty dvě se stopro znaly. Aspoň trochu, jinak by se Ril zeptala. Takže kámošky.
"Kdo nebo co vlastně táhne ty kočáry? Prý jsou to nějaká žížátka. Určitě jsou moc roztomilí. Až dojedem, dám jim paštičku. Budou jí jíst?" novu jsem se obrátila s dotazem na Ril - zaprvé byla.starší a zadruhé působila dojmem inteligentního člověka.
"Arsené! Tebe taky ráda vidím! Tak zase v Bradavicích, což? Je to super, děsně moc se těším! Zase. Na to si prostě nezvyknu. Pořád jako kdyby to bylo poprvé." vychrlím zasněně se samozřejmou dávkou nakažlivého nadšení.

_________________